3497299
přečtené 2513
Tyranie zásluh: Kam se podělo obecné dobro?
2022,
Michael Sandel
Mám za to, že společenské problémy, které Sandel pojmenovává, mají co dočinění s absencí nějakého věrohodného společenského programu, který by přinášel sjednocující vizi, kam nebo za jakým účelem by měla společnost kooperativně směřovat. Takovou vizi v minulosti tradičně přinášelo náboženství (např. vize spásy v křesťanství) a je pravděpodobné, že jakýkoli společensky sjednocující program s tímto potenciálem musí mít náboženský charakter (přesvědčivost hodnotového programu odvisí od jeho cíle: pokud se nezaobírá transcendencí, pak vyznívá přinejmenším provizorně). Pokud se takový společensko-kulturní rámec rozpadne – přestane být pro většinu lidí věrohodný – a nic podobně silného jej nenahradí, pak se primární motivace snadno přesune na úroveň prosperity jedince (individualismus) nebo nějaké nadpersonální identity (nacionalismus). Spolupráci v utváření "přesahujícího božího díla" nahrazuje soutěž (individualistický liberalismus). Humanismus coby aktuální obecný ideový rámec zřejmě není natolik přesvědčivý, aby si individualistické touhy a přání dostatečně podmanil. Vzniká tedy Sandelem kritizovaná meritokratická arogance a spolu s ní frustrace, stres atd. (Sandel ovšem ve své knize popisuje specifické, kulturně společenské podmínky v USA, kde je situace možná vyhrocenější než jinde, jak několikrát sám tvrdí.) Sandelova argumentace mi však připadá pochybná, jelikož autor na místo liberalismu nepřináší žádnou lepší, tj. přesvědčivější ideovou náplň, která by absenci účinnější sjednocující společenské "ideologie" kompenzovala. Kritizuje individualistický liberalismus (a meritokracii jako jeho ústřední nástroj), ale hodlá jej nahradit čím? Relativizací individuálních výkonů a důslednějším zhodnocováním příspěvků k obecnému dobru… Existují protikladné interpretace, jakou autonomii má morální činitel. Jedna důvěřuje tomu, že člověk je plně autonomní a svobodná bytost, a tudíž si může za své úspěchy i neúspěchy sám. Druhá naopak tvrdí, že autonomie a de facto i svobodná vůle jsou pouhou iluzí, každý je tedy determinován svým okolím. V prvním případě vyvstává meritokratická zpupnost u těch, kteří v rámci pravidel společenské soutěže vyhráli (přestože jsou jejich zásluhy na vítězství nejspíš mnohem menší, než si sami myslí), a naopak frustrace u těch, co v soutěži neuspěli, přičemž jim společenská víra v individuální autonomii naznačuje, že si za selhání mohou vlastně sami. Sandel tuhle nezdravou meritokratickou soutěž navrhuje nahradit opakem: interpretací, že úspěch je věcí náhody a obtížně ovlivnitelných vnějších skutečností. Sandel si tedy myslí, že lidé budou šťastnější tehdy, když soutěž a víru sama v sebe, která však často přináší stres a frustraci, nahradí fatalismus a všeobecná rezignace na individuální úsilí. Možná by to fungovalo, kdyby snad právě existoval nějaký věrohodný sjednocující kulturně-společenský program, který by lidem přinesl sdílené uspokojení v něčem přesahujícím – nic takového ovšem neexistuje, respektive pokud ano, ani zdaleka nezastiňuje hodnotu individualistického liberalismu. Domnívám se, že za takových okolností lidé chtějí soutěžit a chtějí věřit ve vlastní úspěch, i s negativy, které se s tím pojí. Společnost plná individuí, která přestala věřit ve vlastní úsilí, by podle mého názoru byla ještě frustrovanější než ta stávající. Sandel kritizuje Rawlsovu teorii spravedlnosti proto, že Rawls v ní sice nespojuje legitimní nároky a morální zásluhy, ale prakticky k tomuto spojení ve společnosti stejně dochází (lidé mají dle Sandela nesprávný pocit, že kdo něco legitimně získal, ten si to morálně zasloužil). Rawls se snaží předejít tomu, aby byl určitý životní styl společensky apriorně preferovaný – Sandelovo "obecné dobro" je dle Rawlse teprve výsledkem společenské interakce. Dle Sandela je to špatně, neboť se v tomto rádoby neutrálním liberálním systému spojuje dobro právě s legitimním úspěchem (tj. například s úspěchem dle pravidel trhu), který ovšem není skutečnou zásluhou úspěšného jedince. Tento všeobecně rozšířený omyl pak vede k meritokratické aroganci na jedné a frustraci z vlastního selhání na druhé straně společenského spektra. Sandel ovšem na rozdíl od Rawlse předpokládá, že obecné dobro apriorně poznatelné je a že máme činy hodnotit dle toho, kterak právě k obecnému dobru přispívají. I Sandel si však uvědomuje, že přesně stanovit obecné dobro ve všech ohledech je velmi obtížné – tvrdí tedy, že je třeba vést diskuzi, jaké činy k dobru přispívají a jaké už méně atd. Což je taková drobná podlost v jeho argumentaci: předpokládá, že obecné dobro už nějak známe (už teď dokážeme podle kritérií obecného dobra lidské činy posuzovat), ale protože jej zároveň neznáme dost dobře, musíme se jej snažit průběžně poznávat. Je to vlastně situace, kterou lze lehce zneužít a prosadit právě takové pojetí obecného dobra, které nese dílčí hodnoty samozvaných morálních autorit – tedy přesně to, čemu se ve své teorii Rawls brání. Shrnuto a podtrženo, i když má v mnoha věcech pravdu, přijde mi, že je Sandel demagog, který prosazuje svoji konzervativní, dokonce bych řekl kvazi-náboženskou agendu (prosazuje "milost", které se nám odkudsi dostává, proti "zásluhám") a tváří se při tom dobromyslně a svobodomyslně.... celý text
