Asenath
přečtené 246
Medová past
2012,
Unni Lindell
Přátelé, Medovou past si nenechte ujít! Obálka s neotřelou grafikou skrývá skvost. Jedním z častých komentářů nadšených čtenářů je: „Nemohl jsem se od toho odtrhnout, četl jsem to do noci.“ Mně osobně se to už dlouho nestalo, ale s touto knihou jsem to táhla do jedné ráno. Aby ne, když stupňující se napětí zkracuje kapitoly na dvě tři stránky (situaci „ještě jednu kapitolu“ určitě znáte). Oba zločiny avizované v anotaci se stanou na prvních šestnácti stranách a pak už to sviští – snad žádná postava, která vstoupí na scénu, nemá čisté svědomí. Vyslýchaní očividně něco tají, až si čtenář přeje, aby norská policie byla trochu razantnější a svědky pořádně „zmáčkla“. Abychom si ukousali nehty, zvlášť když k tomu kapitola končí větou typu: „A pak otevřela dveře do sklepa.“ Když ne přímo ve sklepě, tak v duši má nějaké tajemství každý – potlačované city, frustrace, problémy, se kterými se není komu svěřit. Tento román je přímo prošpikován negativními emocemi – rozvedení rodiče spolu nevycházejí, dospělí bratři stále trpí odchodem otce, postarší sousedka nenávidí děti, pubertální dcera nemůže vystát svoje rodiče. A náš vyšetřovatel denně trpí nucenou spoluprací s nechtěnou kolegyní, navíc v tak příšerném vedru. Je toho tolik, že nakonec prostě k nějakým smířením dojít musí. Než se tak ale stane, jsou nám předestřeny několikery kruté nespravedlnosti – odchod z chudé oblasti do země s vysokou nezaměstnaností nebo adopce dítěte do země, která se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejlepší životní úrovně vůbec nemusí být výhrou. Unni Lindellová nám sděluje, že nebezpečí je nenápadné a blíž, než bychom čekali. Zvlášť při částech ukazujících, jak snadné je vlákat děti do pasti člověku zatrne, je to totiž dokonale uvěřitelné. Ignorované „neškodné“ zlo může přerůst v něco, s čím už si neporadíme. Mějme proto oči otevřené (a hlídejme si psy a děti).... celý text
