ber-tram přečtené 946

Útěk do Budína 1963, Vladislav Vančura

Možná se z Vančury dělávala až přílišná věda, dneska už sotva osloví, leda filmovými přepisy. I tak jsem natrefil na knižní Útěk do Budína, ale kdybych byl o 20 let mladší, odložím ho po pár stránkách. Nyní jsem měl s krouceným jazykem jakž takž trpělivost. 23/24... celý text

Třikrát policejní prefekt Ótani 1990, James Melville (p)

Klub přátel chryzantémy: Sophiina volba se nekoná... Tedy byla v mém čtecím plánu, ale vyhodnotil jsem ji jako příliš ambiciózní a těžký literární tah, a raději sáhl (zase) po lehké detektivce. No, lehké: o životě, tentokráte v exotickém Japonsku, poví dost výživně, a ne tak traumaticky. Kruh přátel chryzantémy hledejte kdesi v pozadí. 13/24 Smrt knížete zločinu: Upoutá střet kultur, pak kriminální zámotek. Japonec Otáni si v univerzitním Cambridge připadá dost nesvůj, ale když už tam je, rozluští jeden mord, jaksi v telepatii se svými podřízenými za oceánem, načež návratem k bonsajím jakoby říkal: všude dobře, doma nejlíp. 17/24 Smrt při čajovém obřadu: Exkurze do detektivného Japonska se uzavírá opět kauzou s diplomatickým průnikem, resp. otazníkem, zda je ve hře mezinároní politika anebo se pere špinavé rodinné prádlo? Otáni viděl oběť klesnout na vlastní oči, tak v čem je záhada? 21/24... celý text

Tři detektivní příběhy 1967, Eduard Fiker

Zinková cesta 1970, Eduard Fiker

Zinková cesta vede v triptychu Tři detektivní příběhy od Paní ze šedivého domu k Sérii C-L, kterou už znovu čist nebudu, věřím, že patří na vrchol - ačkoliv podtitul »detektivní fantazie« se spíš hodí pro Zinkovou cestu. Galérka, přídech slangu, lehce sarkasmu, ale případ venkoncem absurdní, možná že film 13. revír, kde Marvan je Čadek, ne Vacátko, to spravil. 19/24... celý text

Hvězdy světových mikrofonů 1969, Jiří Černý

Jakmile kdo umí poutavě psát, s gustem si přečtete i o tom, co vás extra nebere. A naopak: patlal vám znechutí oblíbené. Proto ke čtení v podání vypravěčských žurnalistů o muzice, kterou asi nikdy poslouchat nebudu, si pouštím tu, o které se (v podání fanzinařů) nedá pořádně číst. Kombinace Edith Piaf plus Slayer nebo Frank Sinatra plus Bathory tedy funguje báječně!... celý text

Paní z Šedivého domu 1968, Eduard Fiker

Zápletka se tedy rozbředla dost nesenzačně, zato vyprávění mělo vtip a spád. Schválně jestli by se anglosaský autor takhle vžil do našeho rady Vacátka třeba… Ale proč by to dělal? Emancipovat žánr naroveň cizině chtěl stůj co stůj Fiker. 15/24... celý text

Třikrát Queen otec a syn 1980, Ellery Queen

Zločin v Římském divadle: Jářku, to se krásně četlo! Tak lehce, přehledně a důvtipně, že náčrtků a soupisu postav ku orientaci vůbec netřeba. Ale šlechtí autora, jakou si s tím dal práci, včetně strukturování díla do částí a pojmenování kapitol, což u stroze číslovaných detektivek nebývá pravidlem. 14/24 Zločin v obchodním domě: Pachatel se ztotožní fakt až na konci, dokonce jde o poslední dvě slova, takže tam zvědavě nekoukejte, a nechte se radši unášet pátráním lehkonohým, hravým až polopatickým, kde se vše dost opakuje, což dává berličky čtenáři (viz Výzva čtenáři), a možná i autorovi, aby se neztratil, včetně úvodního seznamu postav a plánků, i členění na části a titulovaní kapitol, což jiným detektivkám k dokonalému a zábavnému exteriéru chybí. 18/24 Zločin v Holandské nemocnici: Podle stejného mustru, čili seznam osob a plánek, a se stejným efektem: ani jednoho by nebylo třeba k přehledu mystéria. Až teď si všímám, že překladové tituly se dost rozbíhají s originály, sjednocené právě slovem mystery. V převodu je to natvrdo zločin, a stojí za to se jeho (vy)řešením pobavit. 22/24... celý text

Black Metal. III, Kult nikdy nezemře 2022, Dayal Patterson

Patterson potřetí a poprvé trochu o myšlenkách, jenže koho? Sebestředných pošahaných rádoby misantropů, co chtějí mermomocí být neviditelní, a proto dávají rozhovory médiím. Tedy médiím… Fanzinařovi. Z muziky těchhle jednočlenných kapel bych si vyjma Satyricon neposlechl ani notu. A Theodor Kittelsen je také výjimkou, poněvadž jen inspirativně maloval. Ano, má tahle kniha cenu ku zpečetění okřídleného: hudební publicisté jsou lidé, co neumějí psát - o lidech, co neuměji hrát - pro lidi, co neumějí číst.... celý text

Třikrát v roli detektiva Charles Paris 1985, Simon Brett

Mrtvá strana mikrofonu: Taková úleva! Konečně knížka, co pořádně táhne po všech stránkách! Detektivka, jak jinak. Ale takhle pookřejete vždycky, jakmile se předtím marně brodíte stupiditami typu Plechový bubínek. 12/24 Situační tragédie: Televizi známe zvenku, ale že nás dokáže vcucnout dovnitř, co? Stejně jako Charles Paris, který nás provede vysílacími kuloáry a ještě přitom rozlouskne, proč zrovna povolilo chatrné požární schodiště - jako první vražedný karambol. Ty další Parise donutí hrabat se v literárním archivu. 16/24 Vražda bez nápovědy: Fakt elegantní! Do půlky sice nemá herecký smolař co řešit, ale jakmile padne hlavní hvězda, nastupuje on. Do role detektivní i ústřední. 20/24... celý text

Black Metal. II, Předehra ke kultu 2021, Dayal Patterson
ztráta času

Slátanina vydržovaná živným kultem. Nesourodé rozhovory, v podstatě rešerše ze šuplíku, omílají tatáž klišé, jde-li o hudbu, a co náhodou zní poutavě, se muziky netýká. Zbytečná brožura - kromě záměru komerčně vydojit, co se dá.... celý text

Honzlová 2001, Zdena Salivarová

Žert nebo Honzlová, efekt rozpaků vyjde různými přístupy nastejno. Jedno intelektuálně zasmrádlé, druhé placatě naivní. V hlavní roli vztahovační ukřivděnci, kterým by ubližoval každý režim. Už se těším na pořádnou vyfabulovanou detektivku! 11/24... celý text

Golem 2005, Gustav Meyrink (p)

No jo, roman na pokračování... Ob týden něco sesmolit, aby to včas vyšlo v novinách, ale pohromadě byla slátanina. Zase další ukázka pěkného jazyka zabitého nulovým syžetem. A přitom Golem, takové magické téma! Jenže tady jen zástupný reklamní symbol, včetně šedé Prahy. Chtělo by to zmodernizovat, vtisknout tomu šém - a oživit Goléma! Třeba M. Urbanem nebo Stančíkem! 10/24... celý text

Black Metal. I, Evoluce kultu 2021, Dayal Patterson

Blackmetalová hudba, její atmosféra, mě baví, čtení o ní v podání zinaře Dayala Pattersona ne. Jiné žánry mě extra nebaví, ale čtení o nich, najmě třeba v podání žurnalisty Jiřího Černého výsostně. Ten totiž poutavě buduje a vypráví příběhy, kdežto Patterson jen lacině papouškuje myšlenky druhých. Myšlenky?! Vždyť až na výjimky jde o výrony postpubescentních bezmozků prostých ušlechtilých životních hodnot, kteří akorát páchali (ti zbabělejší velkohubě hlásili) zlo (v optice soudobých zákonů) a nějak mimochodem se některým povedlo vyprodukovat pozoruhodné hudební kulisy. Příklady intelektuálního opaku? Čeští Master´s Hammer, resp. mozek František Štorm, renesanční bytost, mistr nadsázky, který se vlastně všem skandinávským trapákům vysmívá dokonalou tvorbou (alias jeho svrchované: »my trendy nesledujeme, my je určujeme«). I o nich se tu naštěstí dočteme, a to pravdivě jako o průkopnících žánru. Domácí Stíny plamenů či vlastně cokoliv točící se kolem lorda Morbivoda je rovněž zářnou ukázkou, jak z blackmetalu udělat sluhu jiných komických témat a v důsledku zábavnou a užitečnou parodii sebe sama. Na rozdíl od zabedněných severských kazisvětů (jejichž vyluzované tóny mě, co naplat, baví).... celý text

Klíč k pachateli 1993, Jan Cimický

Nyní spravedlnost hledá klíč k pachateli na lavici obžalovaných, což je úkaz cynický, je-li jím sám Cimický. Ne že bych matně netušil, že také dost psal, ale jeho (nechtěná aktuální) popularita mě přiměla, abych zjistil, jak. Ve srovnání s dnešními »literáty z povolání« svůj vedlejšák zvládal obstojně: zasvěceně, čtivě a situovaný v naší domovině, tím lépe v místech, kde to dobře znám (Modřanská rokle, rybník na Lhotce a helemese, Krušovice a dokonce i Hořesedly!). Dobře znám i řadu generačních pravd, které zde, tj. před málem padesáti lety, zaznívají s platností i pro dnešní časy. Stále se u lidí snažím zdravě oddělovat profesní výstupy od osobního profilu. I když to u Cimického nyní jde trochu ztuha, je nesporné, že je chlap od fochu, který (asi půjde do lochu) své znalosti účelně skloubil s atraktivní beletrií. 8/24... celý text

Třikrát soukromý detektiv Lew Archer 1983, Ross Macdonald

Najít oběť: Vzorového Chandlera Macdonald suverénně přerůstá: žádné trapné fórky, kulhavá přirovnání, roztěkané myšlenky, bludné dialogy, kostrbatý děj. Neméně otloukaný a paličatý Archer se prostě koncentruje líp než flegmatik Marlowe. 25/23 Pohled zpátky: Ať mě nikdo nebulíkuje, že detektivka je lehký, oddechový žánr! Leda snad překombinované salónní žvanírny v poirotovské nebo marplovské režii. Nic proti nim, ale o pravém životě zbla nereferují. Zato spravedlností posedlý Archer neváhá vykutat o lepší společnosti ono nelichotivé: navrch huj a vespod fuj. Až z toho mrazí. 3/24 Modré kladivo: Jako sousloví udeří, no vlastně zapulsuje jen jednou jedinkrát až skoro na konci, ale v takové alegorii žití a nežití, že zrekapituluje předchozí děj, kdy po něm ani nevzdechnete, ledaže ty zvídavější maně napadne, co ten knižní titul tedy znamená?! Co každého doufám trkne určitě, aby zapomněl na Marlowa, zapomněl na Chandlera, kteří prý inspirovali vznik Lewa Archera coby detektiva téhož střihu, leč druhé generace. Jenže když kopie je lepší originálu, co potom? 7/24... celý text

Třikrát superintendent Alleyn 1985, Ngaio Marsh

Vražda po plese: Když si dáváte napřeskáčku detektivy z edice 3x, střídáte i fonty písma, šustot jiného papíru, prostě si to užíváte trojrozměrně; s Alleynem ženoucím to po plese kupředu si fakt zaplesáte! 24/23 Smrt v Delfínu: Alleyn sice nakluše do Delfína už před premiérou, ale půl roku po ní už zakopává o mrtvolu a pátrá, jak to s těma shakespearovskýma rukavičkama vlastně bylo a komu tlačily svědomí. 2/24 Nedokončený portrét: Aha, spisovatelka naturelem divadelnice spíše sama potřebuje mít více než čtenář hned v úvodu herecké obsazení a plánek dějiště pěkně pohromadě. K orientaci v příběhu to netřeba, což platí pro všechny alleynovky ve vynikajícím výboru 3x. 6/24... celý text

3x Nero Wolfe 1973, Rex Stout

Příliš mnoho kuchařů: Jestli je každá wolfovka výživnou porcí ne snad kalorickou, jako v téhle žranici, ale jen slovní, vybírám si zasloužený čas na vytrávení před dalším chodem! 23/23 Liga vyděšených: Wolfe je sice po anglicku obřadný páprda, ale neúnavný pivař, ne žádný popíječ čaje. Jeho poamericku držkatý nohsled Archie na něj třeba civí, jak listuje v knize odkudsi z Československa. Vidíte, pátračů si už začínáte všímat víc, než samotné zápletky případu, to je holt úděl knižních sérií s hlavními hrdiny. 1/24 Zlatí pavouci: Nekratší a nejúdernější, že Wolfe sotva stihne vypít 1 pivo. A taky nějak kvapně ukončené, až jsem při své nechápavosti váhal: tak kdo to vlastně...? V rámci edice 3x ovšem Nero Wolfe je první liga! 5/24... celý text

Žert 2016, Milan Kundera

Ááá, cenzura nám funguje, můj původní komentář zmizel! A přitom se líbil! Tím lépe pro koniáše, že? Takže znovu a pro ty podrážděné jemněji: Žertem jsem měl začít a skončit. Kuňďaba taky. Aspoň by neřešil dilema, co dovolit vydat a co ne, a já si neukroutil hlavu, co na něm kdo vidí tak velkoborného? On vnímal hlavně sám sebe, kór když mu nějak přepsali čárku, háček, to se moh zbláznit, jak kdyby kázal zákony. A přitom? Mnohoslovně dolovat z banalit lacině filozofující vznešenost nejlíp svede jen on. Ano, trefné obraty, trýznivý sebezpyt, významové paradoxy. Ale to zvládne kdekterý echt literát čili i samožerský, od světa izolovaný škrabal. Jsem alergickej hned na ten jeho škarohlídskej ksicht. 4/24... celý text

Šťastný života běh 2016, Miloš Škorpil

Kdybych začal vydatnějším rozhovorem, co je až na konci, asi bych tohle běžecké kalendárium nečetl skoro pět let. Ano, pět let! V roce 2019 jsem motivačně začal číst před svým prvním (a bohdá posledním) maratonem a pak už radší jen běhal. Tak je to líčení různých ultra Škorpilových štací nezáživné, že možná tím plní svůj účel, když vyburcuje k vlastnímu pohybu!... celý text

Němá barikáda 1985, Jan Drda

Prokousávám se dnes už hůře srozumitelnou češtinou, tu reportážní, tu básnivou, a marně hledám spojitost mezi kapitolami, když povědomý název té třetí mě nutí přelistovat až k doslovu, který popisuje povídky... Aha! Nu, přestože je nemám rád, teď zjišťuji, že spíše proto, jak mi je znechutili autoři, co je nesvedou napsat. Drda ovšem patří na opačnou stranu jejich němé barikády! 26/23... celý text