Bloney
přečtené 11
Bible
2001,
neznámý - neuveden
Bible. Kniha naplněná násilím, láskou, strachem, extází, smrtí, životem, brutalitou, milosrdenstvím, odsouzením, moudrostí, střízlivostí, opojením, hloupostí, krásou, filosofií, mystériem, profánností, náboženskou vlažností i fanatismem, pravdou i lží... Zkrátka je to kniha života. Krátkozraké jsou výtky některých, kteří Bibli odsuzují jako knihu plnou násilí a nemorálnosti. Zapomněli asi na to, že to člověk je tvor násilí a nemorálnosti a že život je plný utrpení, které i my sami rádi plnými hrstmi rozdáváme. Také zapomněli na to, že člověk biblický není jen člověkem hlavy řezajícím, je také člověkem lásky a horoucí oddanosti pravdě a spravedlnosti. Biblický Bůh je také mnohem větší záležitostí, než se může zdát. Je to Otec, Syn, Duch, ale také je V oblaku Skrytý, naprosto Zjevný, naštvané žárlivé dítě, YHWH, Jsoucí, nejsoucí, panteistický, soudce, odpouštějící, Pravda, národní Izraelská modla, krutovládce, zákonodárce, miláček, ženich, tyran... Bible prostě a jednoduše nezavírá oči před hrůzností existence, před děsivostí světa a člověka, ale zároveň káže neoblomnou naději, která je schopná přežít holocaust, káže poetiku světa a krásu lidského života a člověka. Je to kniha života takového, jaký je. Náročná kniha, ale kniha, jejíž jediné písmeno, slovo či věta jsou schopné uzdravit národy. P.S. Měl jsem tu čest být vyučován základy biblické řečtiny a číst z řeckého originálu Nového zákona. Nejsem nějaký expert, ale i já se svými omezenými znalostmi poznám, jak tristní je novozákonní Český Ekumenický překlad (1972). Čte se to dobře, ale úroveň věrnosti originálu mě děsí (což je prý v kontrastu s velmi dobrým starozákonním překladem). Někde, ale ne všude, alespoň uvedou správný překlad v poznámkách pod textem, ale nemělo by to být správně již v samotném textu?... celý text
Antikrist
2016,
Friedrich Nietzsche
(na začátek rovnou předesílám, že jsem věřící) Kam se hrabou tzv. "noví ateisté"! Jak jsem někde slyšel: jediné co je na nich nové je jejich arogance a neurvalost. Jejich argumenty jsou staré a trapné oproti kladivu německého bouřliváka; neboť ta nejtvrdší kritika křesťanství přišla sto let před nimi s koncem 19. století od Friedricha W. Nietzscheho. Abych citoval mně neznámého moudrého muže, který takto mluvil o F.N.: "souhlasím s jeho otázkami, ne už s jeho odpověďmi". Vskutku. Se sugestivním (a krásným) stylem filosofa s kladivem se jen málo dá polemizovat. Nietzsche má vlastnost, že na velmi malém prostoru řekne mnoho a mnohdy si odporuje. Tak může mluvit o Kristu jako o "posledním křesťanovi" a zároveň - právem - zatracovat všechno, doslova všechno, co z něj vyšlo: církev. Ač sám jsem členem církve, nedá se nesouhlasit s Bédovým horováním: uměle vytvořený pojem "hříchu" (který dokonce i podle církevní teorie, nikoliv to praxe, je Bohem zničen, tedy že nám je odpuštěno), duševní i materiální parazitismus kněží toužících po absolutní moci nad davy, započatý kolem doby babylonského zajetí ("nalezení" knih Zákona a introdukce "hříchu" za nechutného fanatika Jóšijáše se mi zdá jako nejkrásnější krok zoufalého polozaniklého národa, který se chytá každého stébla aby si vysvětlil to, že Hospodin už jeho nepřátele neporáží a že už nedští na jejich města oheň a síru). Chyběla mi tam ale adresovaná mystika, tedy proud v církvi, který hledá sjednocení s Bohem a který hledá onu autenticitu v přítomnosti, v přírodě, v nitru, v theosi, ve zbožštění, nikoliv s pouhou pochybnou nadějí na budoucnost. Nietzsche je prorok autenticity. Jako takový u mě má nekonečný obdiv, nicméně nevím přesně co nabízí jako ekvivalent ke křesťanské morálce. Možná by raději měl islám, možná Řím, možná pohanství, nevím. Zčásti volá proti mentalitě a náboženství "čandalů", čímž křesťanství do velké míry je, nicméně chtěl bych ho vidět jak by se cítil, byl-li by on ten čandala, kterým všichni opovrhují. Jestli by byl schopen přijmout svoje místo a držet hubu když by mu nějaký bráhman či kšátrija diktoval co si myslet a čemu věřit, měl by můj respekt. Takhle je to jen tlučhuba, který utekl před lidmi do Alp. I tak ale má můj obdiv, protože zasel do myslí lidí semínko: touhu po životě, po autenticitě, znovu mít vůli k tomu žít naplno teď a tady (což nakonec učí i křesťanstí duchovní učitelé: do Království se vstupuje už za života). A odvážím se tvrdit, že v dnešní církvi (předně římskokatolické) je tato touha už otevřeně přítomna. Je-li to k dobru, to ať posoudí Bůh. I tak je F.N. prorokem života. Nedává alternativy ke křesťanství (a když už, nakonec z toho snad ani nemůže vzejít nic jiného než NSDAP), ale říká co je s ním špatně - a má pravdu. A to je jistě výzva pro nás, křesťany. P.S. ale s tou svou megalomanií a neskutečnou inflací ega by měl Béda opravdu něco dělat...... celý text
Corpus Hermeticum
2007,
Radek Chlup
Skvělý a erudovaný překlad i úvodní studie klíčového textu pro pochopení ducha západní “esotericky laděné” tradice. Corpus přetéká obrazy a velice zvláštní a přitažlivou mystikou, která nemá obdoby. Potěší, že se v těchto “filosofických hermetikách” více dočteme o povaze kosmu a Boha než v Bibli (nebo snad se odvažuji říct i než v součastné vědě) a ještě více potěší, že jsou s Biblí vlastně docela v souladu, což dosvědčují mnozí renesanční, barokní a ba i středověcí a starověcí i součastní křešťanští teologové, mystici a filosofové, kteří Herma Trismegista nadšeně přijímali (Od Lactantia po Alberta Velikého přes Ficina a Pica Mirandolu až dodnes třeba k takovému Zdeňku Neubauerovi). Číst jednotlivé traktáty mi vždy bylo potěchou pro duši i pro živého Boha a smysl hledající rozum.... celý text
Ikona – Okno do věčnosti
2018,
Leonid Alexandrovič Uspenskij
Rovnou předesílám, že píšu z pozice věřícího, velmi sympatizujícího s pravoslavím. Na knihu jsem byl natěšený. Ikony mám rád a teologie kolem nich není o nic méně zajímavá. Následující zklamání jsem ale mohl čekat. Čekal jsem knihu o ikonách, která bude naplněna popisy druhů ikon a jejich interpretace a symbolika. Dostala se mi ale bohužel do rukou kniha, která je podobně jako většina (hlavně ruských) pravoslavných teologických publikací napěchována ideologicky laděnou antizápadní rétorikou a pohnutou interpretací dějin, která má blízko k jiným ruským sebereflexím v průběhu 20. století. Ve zkratce je to přístup: “všechno co je špatně pochází ze Západu. My Rusové bychom všechno mohli vlastně dělat dobře, nebýt ____ (doplňte kolonku o jezuity, katolíky, protestanty, imperialisty, agenty)”. Tato ublíženost a z ní plynoucí agresivní rétorika je knihou prošpikovaná a významu a obsahu ikony je tu oproti historickému vývoji pravoslavného obrazu věnována pouze jedna jediná kapitola asi z osmnácti. Bohužel na polemickém základě je vystavěna velká část soudobé pravoslavné teologické literatury (Meyndorff, Sragorodskij, L. A. Uspenskij, Seraphim Rose, většina kléru), a proto si stále častěji kladu otázku, není-li tato útočnost pravoslavných spisů způsobena spíše tím, že mimo hesychasmus, palamismus, ikonu a “smells & bells” nemá už východní církev vlastně moc co nabídnout. Z tohoto Uspenského spisu jsem cítil, že samotná ikona a její význam je velký a krásný, ale myšlenkový prostor, světonázor a “bohonázor”, který je čtenáři a věřícímu nabízen je tak úzký, že kniha působí spíš jako “tak je to správně a nejinak” fanatickým dojmem. Tři hvězdy dávám za množství informací, za zpracování a něco tam o těch ikonách přecejen také je :)... celý text
Nekončící stezky Sofie
2012,
Christopher Bamford
Je osvěžující nalézt v sekci new age a ezoteriky spis, jejíž autor není chorobně posedlý domněle nadřazenými tzv. "východnímí" tradicemi a který je zároveň relativně dosti vzdělaný a sečtělý. Citovat v jednom díle neskor všechny velikány západní duchovní tradice a neopomenout ani taková jména jako sv. Izák Syrský, Řehoř Palama a Patočka (sic!) a jiné, je obdivuhodné. Bohužel pro tuto knihu platí to, co platí pro ostatní "duchovní dějiny" z per západních ezoterických autorů a to se dá shrnout citátem z wikipedie pod heslem "keltské křesťanství", parafrázuji: Pod šifrou "keltské křesťanství" se schovává vše, co daný autor cítí jako chybějící v součastné duchovnosti (zde spojení s přírodou). Studium tohoto "keltského křesťanství" nám řekne více o duchovnosti moderního člověka, než o skutečné podobě raně středověkého ostrovního křesťanství. To vidíme i zde. Autorovi nezáleží moc na skutečné podobě např. orfismu, keltského křesťanství, rosenkruciánství a antické filosofie, ale spíše jako správný romantik projektuje svou vlastní duchovnost a své duchovní touhy (tolik příznačné pro "moderní" dobu = cca od 19. století dodnes) do slov a myšlenek starých velikánů naší západní tradice a opomíná ostatní jejich slova i možná jejich nehezké dimenze (stačí vzpomenout na plamenné, až nenávistné výroky dnes tak oslavované sv. Hildegardy z Bingenu proti katarům). Takový hezký příklad je vidět v kapitole č. 10, kde píše o Aristotelovi, že se on a jeho "škola" procházeli v Athénských bulvárech (odtud jejich tehdejší označení Peripatetici), protože chůze je jakési ezoterické umění. Realita ovšem je mnohem prozaičtější: Aristoteles coby Makedonský rodák ze Stageiry prostě neměl dovoleno vlastnit Athénské pozemky, neb nebyl Athénským občanem a proto mu nezbylo než vyučovat venku. Citáty těchto osobností nečte v jejich dobovém kontextu a tak se nám před očima vytváří spíše, jak se píše na přebalu knihy, impresionistická a básnická interpretace našich dějin, než jejich, mnohdy daleko prozaičtější, pravda. Pro romantismus a básnický pohled na svět, kterým autor až přetéká, mám ale slabost, proto jsem schopen mu mnoho odpustit.... celý text
Labyrint světa a ráj srdce. V jazyce 21. století
2010,
Jan Amos Komenský
Na začátek předesílám několik věcí. Zaprvé, že jsem četl překlad 21. století. Překlad byl vydařený a jsem jen rád, že se klasiky přepisují do moderního jazyka. Nebohým středoškolákům tak bude povinná četba jistě alespoň trochu ulehčena. Zadruhé píšu z pozice věřícího člověka. Přestože ale jsem, řekl bych, hluboce věřící, nevyhne se u mě Labyrint světa a ráj srdce kritice, možná dokonce právě kvůli oné náboženskosti, ale na to dojde. Myslím, že je dobře, že je Labyrint povinnou četbou na středních školách a gymnáziích. Přecijen je to světoznámá klasika a klenot české literatury. Jen bych možná dílo díky jeho hloubce a horám všemožných myšlenek adresoval trochu starším ročníkům, které možná už také některé tyto myšlenky přežvykují. PRVNÍ ČÁST: Labyrint světa Labyrint světa má svou neopakovatelnou atmosféru barokní temnoty a černohnědého pocitu rzi a rozpadlých pomíjivostí. Velmi se k němu hodí Ebenovo stejnojmenné varhanní opus magnum. Kniha je v podstatě na dobový (i součastný) svět aplikovaná biblická kniha Kazatel s křesťanským východiskem. Pokud kdo nemá čas nebo náladu na Labyrint světa, bohatě postačí hebrejský buddhista, jehož mantrou je neustálé - byť duchaplné - hořekování nad marností a pomíjivostí světa. Labyrint světa (tedy první část knihy) je podrobné zkoumání všech tváří světa, které Komenský shledává nedostatečnými. Tady ale je hned první problém. Filuta Komenský nemluví o světě coby o Univerzu neboli Přírodě, ale veze se na vlně křesťanského pojetí "světa", kterého, stejně jako Evangelium podle Jana, redukuje pouze na jeho lidskou či společenskou dimenzi. "Svět" není zdánlivě (a bůhvíjestli) nekonečný Kosmos, plný mystérií a podivuhodných Božích činů, ale v podstatě jen lidská společnost a jednotlivcova cesta oním vnějším proudem lidských životů, názorů a rozličných cest. Coby cesta životem je dílo neobvykle silné, hlavně díky tomu, že sám Komenský ví o čem mluví: před sepsáním díla mu zemřela manželka a on, coby vyhnanec sleduje počátky třicetileté války, kdy se křesťané, sůl země a světlo světa, navzájem vraždí naoko kvůli víře, zatímco reálně jako vždy kvůli moci (vždyť i stavovské povstání byla v podstatě jen touha Českých mocipánů svrhnout Rakouské mocipány a dosadit svoje vlastní - Chudák Fridrich Falcký). Bohužel je Poutník sám docela iritující. Slovy jeho průvodců (tedy autorových všetečných a mámivých daimonských myšlenek) je rozmazlené princátko, kterému nic není dobré. Nic se mu nelíbí, ale o všechno se jen otře a nestojí mu za tu námahu se do něčeho opravdu ponořit. Někdy je to pochopitelné, jindy ne. Nejvýrazněji je to vidět v uličkách učených a zbožných. Poutník, očividně hledaje něco věčného a trvajícího bez delšího rozmyslu shodí ze stolu dvě povolání, která jsou vysloveně smysl-hledající a smysl-nalézající, tedy filosofové a zbožní. Z pozice povrchnosti je vidět jen povrchnost. A jeho povrchnost v hledání se mu nakonec samozřejmě vymstí, protože měl své spásné křesťanství přímo před očima a kdyby opravdu pohlédnul za tu oponu, kam chodili ti "praví" křesťané, ušetřil by si čas i námahu (otázka ovšem, jestli je v životě opravdu tak snadné "pohlédnout za závěs", aniž bych si nesáhl na dno). Stejně je jeho nepochopení a snad i předsudek vidět v uličce filosofů. Popisuje filosofy, jak "tu Bión tiše seděl, Pýthagorás mlčel, Sókrates všem říkal, že nic neví..." a spíše si všímá toho obecného chaosu mnohosti filosofických nauk, aniž by se zajímal *proč* vlastně Pýthagorás mlčí. Možná by pak pochopil, že moudrost moudrých má svoje důvody, které jsou mnohdy hlubší a cennější, než zbožnost mnoha křesťanů. Možná je to karikatura, spíše se mi to ale zdá jako svévolná karikatura. Jindy se projevuje také neznalost, což je vidět hlavně v popisu judaismu a islámu. Doteď netuším, co má znamenat Komenského judaismus, jehož posvátné spisy připomínají spíše středověké bestiáře. S islámem je to o coul lepší, i když také netuším, kde se vzal popis Mohamedova náboženství coby stromu obráceného kořeny vzhůru a Mohameda samotného jako krtka. K islámu je Komenský o něco vstřícnější, hlavně pak ve svých pozdních letech, kdy vnímá jako pozitivní válku Osmanů proti zlým katolickým Habsburkům. Nicméně jsem schopný Komenskému mnohé prominout díky duchu Labyrintu. Píše z pohledu duše, která touží po věčném, nepomíjivém a trvajícím a to přes všechny hodnoty světa nenachází, byť se snaží sebevíc. Tím se Poutník staví po bok oněch filosofů a zbožných. Skvěle také popisuje "mechaniky" lidských tužeb. My víme, že stejně budeme nakonec toužit jen po hradu Fortuny a po ničem jiném. Vidíme tu marnost nad marnost, ale nemůžeme si pomoct. Proto má Labyrint tak temnou a fatalistickou, mně sympatickou, atmosféru. Je to duch západního křesťanství, který spolu s Pavlem a Augustinem říká: "dělám to, co nechci a co chci, to nedělám, už ze své přirozenosti jsem pokřivený". Právě ale tento Augustinovsky laděný duch zároveň dílu ubírá. V druhé části knihy a v tom, co jí předcházelo jsem si připadal, jako bych četl Augustinova Vyznání. A abych parafrázoval Zdeňka Kratochvíla: "Augustin svými mindráky poškodil Západ ještě víc, než svou ignorancí k přírodě". A podobné mindráky a východiska jako u Augustina nacházíme i v Ráji srdce.... celý text
