budíček přečtené 393

Černá hvězda 2007, Michèle Maillet

Do domu, kde bydlí hlavní hrdinka černoška Sidonie vtrhne německá razie. Ona i její děti jsou pak odvlečeni k autobusu, který je odveze na nádraží. Sidonie netuší, proč ji vlastně odtáhli z jejího domu i života. Otroctví bylo přece již dávno zrušeno, ona žije svůj poklidný život, studuje zdravotní školu a stará se o svá dvojčata. Není tu přece vůbec žádný důvod pro to, aby s ní takhle zacházeli. Jenže nacisté se o nikoho nestarají, nic nevysvětlují, jen plní své úkoly. Netuší, že hrůzná cesta v přeplněném vagonu nákladního vlaku není to nejhorší, co ji čeká. Davy lidí, žízeň, hlad, zmatek, pachy, strach a přítomnost smrti – to všechno si cestou vlakem až děsivě uvědomuje, ale stále nechápe, proč s nimi takhle zacházejí, klade si různé otázky a snaží se přijít na to, co se to vlastně kolem ní a také s ní děje. Cesta je namáhavá a ne všichni ji vydrží, řada lidí onemocní, někteří zemřou, i Sidoniina dcerka onemocní, ale Sidonie je ochotná udělat cokoliv, aby ji zachránila. Pomůže jí v tom nečekaně cizí mladá žena Zuzana. Sidonii se zdá zvláštní, že v prostředí strachu, nejistoty, nenávisti a závisti se najde i člověk ochotný pomoci. Ale Zuzana jí zachrání v budoucnu hned několikrát a její přátelství se pro ni stane nedocenitelné. Po příjezdu na místo zjistí, že byli dopraveni do Polska do tábora poblíž Osvětimi. První co ji zasáhne, že od ní odtrhli jejího malého synka, ale nemá na vybranou a musí se postarat o nemocnou dceru. Netuší, co ji čeká. Seberou jí všechno, jediné co uchrání, je malý medailonek od matky a také notýsek s kouskem tužky. Ten je pro ni nesmírně důležitý, protože do něj zaznamenává vše, co se kolem ní děje. Popisuje nepochopitelné a tvrdé zacházení s lidmi v táboře, kruté životní podmínky, boj s hygienou, ale také vztahy mezi lidmi v táboře. Nedůvěru, zášť, nenávist, ponižování, ale také jiskřičky dobroty, které se nepovedlo, ani přes všecko to zlo kolem vymýtit a sílu spojenectví a přátelství. Sidonie se rozhodne hledat syna. Stav její dcery není dobrý, a tak se musí rozhodnout, když půjde hledat syna, musí na chvíli opustit dceru. Rozhodne se hledat a nakonec ho také najde ve společnosti jejich rodinného přítele. Úleva je jen dočasná, po návratu zjistí, že dcera zmizela. Hledá ji, ale nemá moc času, čeká ji i ostatní další cesta, tentokráte do Ravensbrücku. V Ravensbrücku je to ještě horší a tvrdší. Tresty přísné, zacházení kruté, ale i tak se hrdinky snaží žít. Sidonie vše zapisuje. Jak se tam zachází s nemocnými, jaké se provádí pokusy, jak se chovají k bláznivým. Jak a za co se trestá. Vzpomíná na syna, který zůstal v Polsku, na rodinu a snaží se přežít i s pomocí přátelství několika spřízněných duší. Poslední cesta, která ji i Zuzanu čeká je odjezd do Mauthausenu – vyhlazovacího tábora, jediné o co ještě ze všech sil usiluje, je to aby příběh v jejím notýsku neskončil někde zapomenut, a aby se lidi o všem dozvěděli, proto ho odkazuje jedné přítelkyni. Po válce se díky tomu notýsek dostane k její matce. Ačkoli knížka není rozsahem dlouhá (asi 160 stran) je v ní zachycený neobyčejný a silný příběh. Sidoniina zpověď je psána z pohledu jejích myšlenek, vzpomínek ale také všeho, co kolem sebe viděla, nebo zažila na vlastní kůži. Často jsou mnohé pasáže dojemné a z některých mrazí. Krutá realita a šedivé, studené prostředí tábora, se často promíchává s jejími vzpomínkami na rodný Martinik, plný barev, chutí, vůní a života. Navíc aby se Sidonie nezbláznila stvoří si vizi boha svých předků Agenora, který jí dodává sílu. Je to příběh, který vtáhne čtenáře od prvních stran, vyvolá střídání emocí a donutí přemýšlet.... celý text

Strážci víry 2007, Tucker Malarkey

Taková dobrodružná beletrie pro obyčejný deštivý den, kdy se chcete alespoň díky knize přenést na pouť do slunné pouště a do prašných uliček Egypta a společně s hlavními hrdiny pátrat po starých svitcích ukrývajících dosud neznámé evangelium. Po něm samozřejmě pátrají i zástupci církve, protože jeho vynesení na světlo by znamenalo revoluci ve víře a otřáslo dogmatickými základy, za nimiž si tato organizace sveřepě stojí... Taková nenáročná četba, která neurazí a ani to není věhlasný bestseller, ale jako únik do jiného světa, do dobrodružného příběhu postačí... Opět - podobných knížek je spousta, ale paradoxně na rozdíl od všudypřítomných upírů, co mrkají z výloh každého knihkupectví, mi četnost tohoto tématu ZATÍM až tak nevadí...:) Co se stylu týče, je to v celku čtivé, děj příjemně odsýpá nebo zas naopak pokojně plyne...... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

Nebe nezná vyvolených 2005, Erich Maria Remarque (p)

Úchvatná kniha o životě, smrti, lidských snech, rozhodnutích, lásce a taky o tom, jak může osud kdykoli všechno úplně obrátit. Rozhodně je to jedna z knih, kterou by si měl každý alespoň jednou v životě přečíst, a která po dočtení zanechá ve čtenáři hluboký dojem.... celý text

Čas žít, čas umírat 2006, Erich Maria Remarque (p)

Další silné dílo od tohoto autora... Tentokrát z pohledu německého vojáka, který se vrací z fronty z Ruska domů na dovolenou. Těší se na rodiče a na rodné město. Na oázu klidu... Nic z toho se nekoná, město je vybombardované, rodiče nezvěstní a on se snaží zjistit, co se s nimi stalo. Potkává řadu lidí se spoustou osudů, dostává se mu pomoci ale také jsou mu házeny klacky pod nohy. Navíc klidu si neužije díky neustálým náletům a zažívá podobné hrůzy jako na frontě. Nakonec nachází to, co ani snad nečekal, že najde a uvědomuje si ty nejzásadnější lidské pravdy a to, co je podstatné. Uznávám, že je to opět dílo plné silných myšlenek a poselství, které rozhodně stojí za přečtení, ale některé autorovy knížky se mi líbily přece jen víc.... celý text

Miluj bližního svého 1983, Erich Maria Remarque (p)

Pět hvězd je pro tuhle knížku málo! Zasloužila by jich klidně i deset. Když jsem četla anotaci, že je to příběh emigrantů, kteří byli nuceni ještě před druhou světovou válkou opustit z nejrůznějších důvodů Německo a potloukali se ze země do země půlkou Evropy, říkala jsem si, jestli mě to bude bavit. A Remarque mě z této mojí hloupé myšlenky vyvedl už při první kapitole. Jeho postavy byly neuvěřitelně lidské (ať už šlo o to, že se jejich lidskost projevovala v tom, že byli ochotni pomoct druhým, byť sami neměli skoro nic, nebo na druhou stranu spočívala právě v typicky lidských a často i negativních vlastnostech jako je podvod, trestání naivity, udělování životních lekcí atp.). Skoro každá postava, která se příběhem třebas jen mihla a její životní příběh se vešel na dvě strany a pro hlavní hrdiny to byl třebas jen náhodný známý, byla přesto neuvěřitelně silně popsaná a zanechala ve čtenáři dojem. Poselství této knihy není jedno, dá se jich vyčíst hned několik, síla přátelství (tu pro mě představuje hlavně Steiner), to, že ti, co nemají skoro nic, neváhají pomoci jiným v nouzi, aniž by za to něco čekali nazpět a je to vlastně pro ně něco absolutně přirozené (většina postav, co Kernovi a Ruth nějakým byť nepatrným způsobem pomohla), nespravedlnost a nesmyslnost lidského počínání (to, proč postavy musely emigrovat, neustálé bizarní peripetie při přechodech hranic, nesmyslnost předpisů, které postrádaly logiku a přesto řídily život mnoha osob ve vyhnanství). Mojí nejoblíbenější postavou byl Steiner, jeho přístup k životu byl místy obdivuhodný, a byť mu život uštědřil nejednu ránu, nebál se to životu a lidem v něm oplatit. U některých scén s ním jsem se musela smát, naopak na řadě míst v knize a nejen těch, co se Steinera týkaly nešlo neuronit slzu. Jeho hraní karet s celníky bylo kouzelné… „Steinerovi chodil velmi dobrý list. Rakouská celnice hrála proti němu se zoufalou statečností. Bojovali, avšak hráli fair. V jednu hodinu v noci už si říkali křestními jmény. Ve tři si tykali. Ve čtyři byli zcela familiární, označení „prase“, „dobytku“ a „sračko“ se nepovažovaly za urážku, nýbrž za spontánní výraz údivu, obdivu a sympatie. V pět hodin vešel celník, konající službu. „Děti, je nejvyšší čas, abyste dovedli Josefa přes hranice.“ Rozhostilo se všeobecné mlčení. Oči všech se zahleděly na peníze, které ležely před Steinerem...“ Kniha je plná krásných a prostých a přitom zároveň i složitých myšlenek o životě. Zaujala mě např. scéna, kdy se sedlák ve Švýcarsku podivoval nad nesmyslností důvodu, proč musel Kern opustit rodnou zemi a proč je, byť nic neprovedl, pronásledován jako zločinec, jeho hláška, že člověk se selským rozumem to nepochopí, mi přišla víc než trefná. Dojala mě např. scéna, kdy Ruth trávila čas u nemocné ženy jiného emigranta, jež byla vážně nemocná a stejně tak i Steinerův vztah k vlastní ženě, kterou musel nechat v Německu a řada dalších. Ale těch drobných příběhů jež vyčarují zničehonic úsměv, dojmou (někdy až k slzám) nebo donutí zamyslet je v knížce tolik, že snad není ani kapitola, u které bych mohla říct, že byla slabá, pro mě osobně byla celá knížka na plný počet a Remarque „pan vypravěč“…... celý text

Noc v Lisabonu 2001, Erich Maria Remarque (p)

Noc v Lisabonu je silná, smutná a melancholická. Je příběhem velké lásky na pozadí krutých historických chvil dvacátého století. Opět se i v tomto příběhu setkáme s emigranty, kteří byli nuceni opustit Německo, ale není tu takové množství různých vedlejších postav jako v Miluj bližního svého. Není tu ani tolik odlehčujících vtipných momentek jako ve výše zmiňovaném. Z tohoto příběhu je cítit spíš ona melancholie, láska a bolest. Vypravěč příběhu je osoba, jejíž skutečné jméno nám zůstane utajeno. Vypráví svůj životní příběh jinému náhodně vybranému emigrantovi, který za vyslechnutí jeho příběhu obdrží lodní lístek na cestu do Ameriky. Celou noc pak vypráví o sobě, lásce ke své ženě, která zpočátku sice nebyla nijak zvlášť silná, ale posléze se projevila, také díky mnoha událostem, v plné síle. Těžko soudit činy některých postav v té hrůzné době, např. i přesto že žena hlavnímu hrdinovi byla nevěrná, nešlo s ní nesoucítit a jako literární postava mi byla i přes své chyby celkem sympatická. O to víc mi pak byl sympatičtější její muž, který byl schopný pro ni mnohé obětovat i když věděl, nebo alespoň tušil, co je zač. Nevnímám ho jako ubohého nebo hloupého paroháče, jak se sám označil. Spíš naopak, jen hodně silný a oddaný člověk by něco takového dokázal, a navíc jak by kdo byl schopen jednat na jeho místě?! Nejen o lásce a oběti je tento příběh, ale také o krutosti, kterou nevinní lidé zažívali od gestapa a v různých táborech, o strachu, zda soused neudá souseda, o strachu, zda se ještě někdy shledá se svými příbuznými a o odvaze a strachu, který z člověka dělá buď zbabělce nebo hrdinu, a přitom je často hranice mezi těmito dvěma stavy víc než tenká. I když si to čtenář na první pohled třeba ani neuvědomí, tohle všechno a mnoho dalšího objeví během jedné noci strávené v Lisabonu…... celý text

Láska je jen slovo 2008, Johannes Mario Simmel

„Je velmi mnoho druhů lásek. Jen málo jich činí člověka šťastným. Ale to zřejmě taky není jejich smyslem.“ Láska je jen slovo se tváří jako román o lásce. Láska je jen slovo jím také je. O velké a zakázané lásce mezi bohatým synáčkem a manželkou obchodního partnera jeho otce. Ale to by bylo moc přímočaré, moc ploché, říct to jen takto jednou větou. Ono je v tom románu mnohem mnohem víc. Je to taky pohled na první poválečnou generaci v Německu, která se musí vyrovnávat s chybami svých rodičů a poválečným vývojem. Spousta z nich nemůže pochopit, jak se mohli lidé před i během války nechat tak zmanipulovat, nechat se „ukřičet hesly“ a bez rozmyslu všechny ty hrůzy odkývat. Někteří z nich po vzoru svých rodičů, jež byli během války na vysokých postech a po válce jen převlékli šikovně kabát a díky svým kontaktům dál pokračovali ve vysokých funkcích, zastávají i 20 let po válce stále zrůdné názory. U mnohých se ale myšlení mění. A právě boční linie odehrávající se v běžném životě nebo v internátu, popisující osudy vedlejších postav, mě mnohdy bavily a zaujaly víc, než hlavní linie mezi Oliverem a Verenou. Dějepisná exkurse v Dachau byla jednou ze silných částí v knize. Hostinec kousek od krematoria hraničil s nevkusem a vyvolal znechucení podobně jako u hlavního hrdiny. Další silný moment byla stávka studentů proti udání na dějepisáře, který jim o válce na rozdíl od jiných nezastíral informace, ale říkal pravdu. Je to hodně dobrý román. Hlavní linie potěší romantické duše, ale není zase přehnaně kýčovitý a nevnucuje sladké momenty za každou cenu. A když už je těch vyznání až moc, stane se něco, co vrátí hlavní postavy zpět do tvrdé reality. Je to i tím, že ona hlavní dvojice nejsou žádní svatouškové. On je zkažený bohatý synek, ona životem a výchovou zkažená manželka milionáře. Přesto mají i dobré vlastnosti a čtenář jim drží palce i když už od začátku knížky ví své… Vedlejší i hlavní postavy jsou vylíčeny tak, že vyvolávají emoce. Vychovatelé i učitelé jsou bohužel buď v pozici slabochů a zbabělců, nebo naopak dobrotivců a tolerantních lidí. Trošku mi občas právě ta až přehnaná loajalita přišla v internátu s takovými dárky jako Hansi nebo Geraldina těžce mimo, a říkala jsem si, že na ty by se uplatnil spíš pevný řád než omlouvání a tolerování zla, jež páchali. Právě na straně žáků jsou často vykresleny tak rozporuplné postavy až člověk žasne. Ale i další postavy (Oliverův otec, tetička Lizzy, Manfred Lord, Leo atd.) vyvolávají negativní emoce, svým chladem, vypočítavostí a drzostí, jiné zase lítost a soucit. Je to zajímavý pohled na část společnosti v Německu na počátku šedesátých let, a byť je to jen román, tak čtenáře přesto napadne, že něco takového (nebo aspoň jen část) se klidně mohla stát a při čtení si několikrát sám od sebe uvědomí, že mu běhá mráz po zádech…... celý text

Pověsti hradů a zámků - po stopách Bílé paní 2008, Eva Martínková

Celkem hezká sbírka pověstí zaměřujících se na postavu Bílé někdy také Černé paní pobývající na našich hradech. Některé pověsti byly kouzelné a zajímavé, jiné až moc stručné a snadno zapomenutelné. Trošku mi občas vadila autorčina snaha zpopularizovat text a vnést do něj současné výrazy, či odkazy na dnešní dobu, což mi přece jen u pověstí a vyprávění skoro pohádkového sem tam vadilo. Jinak ale musím ocenit, že před každou pověstí byl nejprve stručný nástin historie daného hradu, fakta o tom, kdo tam vládl a také případné zajímavosti k místu se vztahující. A osudy Bílých/Černých paní rozhodně stály za přečtení.... celý text

Annin vysněný domov 1995, Lucy Maud Montgomery

Dům na pobřeží 2004, Daphne du Maurier

Daphne du Maurier mě jako autorka překvapila. Dům na pobřeží je první knížka, co jsem od ní četla a po dočtení vlastně ani nevím, co napsat. Není to žádná přeslazená knížka, romantika je tam spíše jen naznačená, v příběhu jde o samotný děj a ne o lásku na celý život. Prvně mě zaujala anotace příběhu, rozděleného na dvě linie. Je tu současnost, ve které hlavní hrdina pomáhá svému příteli vědci s experimentem. Odjede na prázdniny do vědcova venkovského domu a zkouší na sobě vliv zvláštních kapek, které mu vyvolají zvláštní halucinogenní stav, díky kterému se přenese do minulosti 14. století. Pohybuje se po té samé zemi jako v současnosti jen o pár století dříve, a jako nezávislý pozorovatel zažívá osudy kdysi dávno žijících postav. Nezasahuje do dění, minulost jen pozoruje a je tím světem čím dál více okouzlován. V současné linii, se musí vždy po návratu ze svého středověkého výletu vyrovnávat s přítomností, s všedními záležitostmi jako je tlak jeho ženy, ať příjme práci, kterou nechce, s jejími výkyvy nálad, s přáteli, které zajímají spíše jen povrchní záležitosti a také se zdravotními následky a změnami, které se s každým dalším „výletem“ na něm začínají více projevovat. Posléze dojde k události, která ovlivní značně jeho přítomný život a on sám poznává, jak je droga nebezpečná, začne mu splývat minulost s přítomností a několikrát se octne v nebezpečí života, ale přesto nebude mít klid dokud nezjistí, jak příběh jeho přátel z historie skončil a je pro to ochotný riskovat cokoli. Zezačátku jsem měla problém se začíst hlavně do minulé linie. Bude to asi tím, že rozjezd v ní byl pomalejší a historické postavy byly na první pohled nesympatické. Taky jsem měla v těch rodových vazbách, kdo byl čí bratr, švagr či bratranec zmatek a ten přetrval. Nicméně postupně se jejich příběh i povahy odkrývali čím dál více a musím uznat, že minulá linie se mi nakonec líbila. Přítomná linie mě chytla hned od začátku a bavila mě ale mnohem víc. Autorka do ní dala více napětí a čtivosti. Konec byl zvláštní, ale k příběhu se hodil, nechával čtenáři prostor pro vlastní představy, co bylo s hlavním hrdinou dál. Co se stylu týče, tak musím uznat, že autorka nepíše špatně. Ke konci jsem se nemohla od příběhu odtrhnout a stránka míjela stránku. Začátek byl ale pomalejší, a než jsem se začetla chvilku to trvalo. Obě linie byly dobře zpracované, i když současnost se mi překvapivě líbila víc (obvykle mám raději historické části).... celý text

Fantom Opery 2008, Gaston Leroux

Na Fantoma opery jsem narazila náhodou v obchoďáku před pár dny, a protože ho mám už delší dobu na čtecím seznamu tak jsem nezaváhala. A nemohla jsem v tomhle deštivém počasí udělat líp, protože na četbu tohoto druhu je jako stvořené. Ještě ji umocní a dodá atmosféru. Samozřejmě, že jsem brala tuhle klasiku trošku s rezervou vzhledem k době, kdy byla vydaná a také tehdejším podmínkám a povahám lidí, takže mě nepřekvapily např. některé charaktery postav jako naivita Christiny, nabubřelost ředitelů Opery, či až hrdinská povaha vikomta Raoula. A přesto má toto dílko své kouzlo a atmosféru. Zvláště podzemní říše Fantoma pod Operou, s jeho domem u jezera, které střežila jeho důmyslná Siréna, burcovalo fantazii. A hlavně Fantomova genialita, která velmi často překračovala úzkou hranici šílenství byla výrazným prvkem, který se často jen v náznacích a ke konci s plným vysvětlením táhla celým příběhem. Co dodat - Francie 19. století, láska křehké zpěvačky k mladému vikomtovi a její soucitný obdiv k hudebnímu géniovi skrývajícímu se v podzemí budovy Opery, jenž ji fanaticky obdivoval, samotná atmosféra Opery se vším ruchem umělců, a také tajemný svět Fantomovy podsvětní říše, dodávaly této knize své kouzlo. Pravda, občas mi přišel styl knížky lehce naivní a jednoduchý, ale vzhledem k tomu, o jaký se jedná žánr a k době, v níž byl psán, nad tím klidně přimhouřím oko.... celý text

My z ostrova Saltkråkan 1998, Astrid Lindgren

Ronja, dcera loupežníka 2007, Astrid Lindgren

Navzdory básník zpívá 2003, Jarmila Loukotková

„Boha neuzřím a ďábla jsem už viděl. Peklo nemůže být horší. Peklo se lidem pro lidi znamenitě podařilo zařídit i na zemi. Proč se lidé pro lidi ještě nepokusili napodobit na zemi také ráj?“ Opět úžasná knížka od paní Loukotkové. Ani jsem nečekala, že mě bude příběh básníka Villona tolik bavit. Navíc psaná nezapomenutelným autorčiným stylem. To jak si pohrála se slovy bylo u několika pasáží víc než zřetelné a zvláště na konci rozehrála svůj spisovatelský um. Samotný příběh je rozdělen do tří částí, tří etap básníkova života. Dějově je zasazen do 15.století. V první části se potkáváme s mladým studentem univerzity v Paříži. A nejen s ním ale hlavně se vším, co k takovému studiu patří, nejen vysedávání nad knihami a na přednáškách, ale také vysedávání v různých hospodách, nepravosti vyváděné s kamarády, navštěvování různých pochybných podniků, hledání lásky, divokost a užívání si života. Často se v knize objevují úryvky ze středověké studentské poezie, která k ději seděla. Tady začíná Villonova zločinecká dráha, nejprve jen drobnými přečiny - školními schválnostmi, tady se seznamuje čtenář s jeho láskami, nejprve s ctěnou paní Ambrou a poté s Kateřinou, dívkou, které si nejprve nijak zvlášť nevšímá, ale která bude jeho největší láskou. Kvůli ní také získá dva silné nepřátele a byť nechtěně spáchá čin, který ho nakonec vyžene z města a dostane ho mezi členy Ulity, tehdejšího podsvětí. V druhé části knihy prožívá své vyhnanství, čtenář poznává prostředí vyvrhelů a vyděděnců společnosti, ale také jejich osudy a nelehký život. Poté co obdrží milost se vrací chvíli do Paříže, ale jeho divokost a osud ho znovu dostihnou, tady si ale už uvědomuje své city ke Kateřině a alespoň na chvíli si užívá své štěstí. Jenže mu není přáno dlouho, jeho nepřátelé osnují své plány a Villon znovu opouští Paříž. Ocitá se pak v paláci Karla Orleánského, kde se pořádá rytířský turnaj, který nedokáže sice zašlou slávu turnajů vrátit, ale alespoň baví hosty. Villon se dostává mezi Karlovy básníky a poznává další dívku Italku Leonoru. Jejich cesty se ale nesešly na dlouho. Villon se vrací jen na okamžik do Paříže, aby viděl popravu jednoho ze svých nejlepších přátel a toto setkání se smrtí a šibenicí, na něho zapůsobí velmi silně. Ve třetí části pobývá pak nějaký čas v paláci Jana Bourbonského, opět se ukrývá kvůli několika dalším svým činům i kvůli činům, které sice nespáchal ale jsou mu přičítány. Jméno Villon se stává pojmem. Je několikrát vězněn, i mučen ale jeho duch se zdá i po tolika útrapách nezdolný, nakonec se vrací do Paříže, opět se setká s Kateřinou i se svou rodinou. Všichni jeho staří přátele jsou mrtvi. Hledá nové ale ti mu opět přinesou jen další problémy, díky nimž je odsouzen k oběšení. Nakonec dosáhne zmírnění trestu a musí opustit milovanou Paříž. Pokolikáté již… Villonův příběh byl silný. Byl zajímavý a byť Villon sám občas působil jako sladký nevinný hošík po chvíli se v jeho životě stalo vždy něco, že se s ním nedalo nesympatizovat. Líčení událostí mi občas připomínalo Tři mušketýry, zvláště pobyt u Karla Orleánského. Neméně kvalitně autorka vylíčila středověkou atmosféru university a života na ní, pochybné putyky plné živlů a neméně pochybných charakterů a konečně také samotné Villonovo věznění, nejen popis vnějšího prostředí ale samotné trýzně jeho duše… „Je tak těžké pochopit člověka celého? Je to nesmírně těžké. A moudrých je tak málo.“... celý text

Není římského lidu 1975, Jarmila Loukotková

Krásná kniha, která se podobně jako Quo vadis odehrává v době vlády císaře Nera, na jehož dvoře se objevuje i básník Petronius. Autorka se právě na Petronia a jeho život zaměřuje více, a jeho očima sleduje dění kolem - život v Římě a také Nerovu vládu a jeho činy. Petronius alespoň na mě působil mnohem sympatičtěji tady než v Quo vadis, dost možná i proto, že se opravdu víc zaměřuje přímo na něj, ukazuje jeho kvality i jeho slabosti. Autorčin styl je čtivý a je vidět, že jen neklade slovo za slovem ale hraje si s každou větou a příběh má děj, který zaujme a nepustí.... celý text

Spartakus: Před námi boj 1993, Jarmila Loukotková

Hezký a čtivý román od této autorky. Kdo má rád historické romány přijde si na své. Když jsem si ho tenkrát půjčovala v knihovně byla jsem trochu skeptická, přece jen Spartakovo povstání jsem měla zafixované spíš jen jako boje a trnula jsem, jak se tím budu prokousávat, nicméně autorka vytvořila poutavý a silný příběh o jednom člověku, který dokázal vést davy a bojovat za svůj cíl a nakonec mi stránky jen ubývaly před očima.Taky se mi líbil jeho vztah s Amaltheiou. Závěrečnou bitvu si tak nějak pamatuju dodnes (teda ne slovo od slova ale spíš, jak na mě působila). Není římského lidu mě přece jen od autorky nadchlo zatím nejvíc, ale i tak si Spartakus vyšší hodnocení rozhodně zaslouží.... celý text

Spartakus: Smrtí boj nekončí 2000, Jarmila Loukotková

Spartakus je po smrti a šest tisíc otroků bylo ukřižováno, zdá se, že všemocný Řím povstání potlačil. Je tomu ale opravdu tak? Kam se ztratily tisíce dalších bojovníků? V pokračování příběhu o boji za svobodu se to čtenář dozví. Zbytky vojsk se ukrývaly v horách a lesích a prožívaly beznaděj až do okamžiku než byla zažehnuta další jiskra volající po sjednocení zbylých a dobývaní nových cílů pod velením Římana Gavia. Autorka ale sleduje obě strany, nejen otroky a jejich boj ale i všemocné mocné v Římě a jejich intriky, plány a zrady. Dochází k novým bojům, novým výhrám a novým porážkám, k rozkolům a zradám a ke konci, který není ani smutný ani vítězný ale plný naděje a nového života... Autorčin dokonalý styl psaní se nezapře, opět se krásně pohrála se slovy, větami i odstavci. Popisy byly občas poetické, bitvy detailní a charaktery postav výstižné. První díl se mi líbil o malinko víc, ale jinak nemám co vytknout...... celý text

Pro koho krev 1968, Jarmila Loukotková

Dita Saxová 2007, Arnošt Lustig