budíček
přečtené 393
Golem
2005,
Gustav Meyrink (p)
„Když lidé vstanou ze svých loží, mylně se domnívají, že ze sebe setřásli spánek, a nevědí přitom, že se stali obětí svých smyslů a kořistí nového spánku, jenž je daleko hlubší než ten, jemuž právě unikli.“ Tak tuhle magickou a trochu děsivou procházku starou Prahou si opravdu pokaždé užívám. Atmosféra starých domů ukrývající stoletá tajemství i postavičky žijící v Židovské čtvrti se čtenáři chtě nechtě postupně dostanou pod kůži. Každou chvíli jsem čekala, že jak odtrhnu oči od stránek, tak se přede mnou bude vznášet vzdušná postava Golema (naštěstí se tak nestalo:)). Hororová četba to určitě není, ale děsivou atmosféru dokázal autor místy navodit dokonale. Nejvíc na mě působilo, když se Pernath dostal do starého domu, kde kdysi pobýval Golem a to jak našel v té podivné místnosti plné starých krámů balíček studených tarokových karet, tu pasáž jsem si musela přečíst hned dvakrát po sobě. Stejně tak působily ponuré uličky čtvrti za mlžné noci a taky když se na scéně nečekaně zjevil právě Golem… Tohle se nedá popsat, musí se to přečíst – i když to není zrovna jednoduché čtení !!! Často jsem měla pocit, stejně jako hlavní postava, že celý příběh vnímám jako v nějakém polosnu, kdy realita je zamlžená a má nejasné obrysy (pokud to byl autorův záměr tak „klobouk“ dolů, jak se mu to mistrně povedlo…) Nicméně je tam i řada pasáží, které vyžadují větší míru soustředění a také pár filosofických myšlenek, které donutí, aby se nad nimi přemýšlelo (debaty mezi Pernathem, Hillelem a Zwakhem).Taky na mě občas neodbytně dorážel pocit, že je ještě něco navíc skryto mezi řádky, co mi sice uniká, ale vnímám to... Každopádně ta magická atmosféra dýchá z každé stránky a když už nic jiného, tak si aspoň jednou provždy zapamatujete, že opravdu není klobouk jako klobouk…... celý text
Bílé noci
1958,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
„Nebe bylo takové hvězdné, takové jasné nebe bylo, že pohlédnuv na ně musel ses bezděky ptát, mohou-li opravdu žít pod takovým nebem všelijací zlostní a náladoví lidé.“ Bílé noci jsou melancholické, krásné a smutné. Jsou příběhem lásky a samoty. Lásky vášnivé, věrné a oddané a samoty teskné a všudypřítomné. Místy tohle dílko opravdu působilo lehce depresivně. Za jedné noci, kdy se vypravěč sám potlouká ulicemi Petěrburgu narazí náhodou na mladou, smutnou dívku. Zachrání ji před opilcem a doprovodí ji domů. Tak začne jejich přátelství. Dozvídají se jeden o druhém vlastní příběhy. Ten vypravěčův je příběh samoty, opuštěnosti a stesku. Příběh snílka, který se nedokáže přiblížit lidem, ač o tom neustále sní, ale je příliš plachý, než aby druhé oslovil. Příběh dívky je také tak trochu příběhem samoty a opuštěnosti, ale také příběhem lásky. Dívka se totiž zamilovala do nájemníka v jejich domě, ten ovšem odjel a měl se vrátit až po roce. Teď byl zpět, dosud se jí neozval a ona o něm pochybuje. Vypravěč se snaží dívce pomoci, chlácholí ji, podporuje ji, dodává jí naději a přitom se do ní zamiluje. Když se jí konečně vyzná ze svých citů, čeká, že jej od sebe odežene. Ona však stojí o jeho přátelství a proto se rozhodne, že se za něj provdá… Nebyl by to ale Dostojevskij, kdyby všechno skončilo přímočaře a tak i s hlavním hrdinou si opět osud nečekaně pohraje… Rozsahem je toto dílko krátké, ale opět mistrně napsané s přesně vystiženými pocity, postavami a atmosférou noci a melancholie. Dostojevskij mě opět přesvědčil, že dokáže napsat kvalitní dílo jak v několika set stránkové knížce, tak i jen na pár stranách.... celý text
Něžná
1999,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Zatím asi rozsahem to nejkratší, co jsem od Dostojevského četla, a přesto mě opět dokázal překvapit. Ten zvláštní vztah dvou úplně odlišných lidí, kteří se tak náhodně potkali, vzali se a pak žili spolu a přesto nebyli schopní vzájemné komunikace, vystihl dokonale…Každý byl úplně jiný a byť by stačila jen malá snaha, tak jí nebyl ani jeden z nich schopný, a tak si žili uzavření ve svých myšlenkách. To tiché prázdno mezi nimi bylo skoro hmatatelné a ten nepříjemný pocit zmíněné prázdnoty z nich přecházel při čtení i na mě. Po předchozích dvou knížkách, co jsem od něj četla jsem tušila, že happy end se nejspíš konat nebude, přesto jsem doufala aspoň v otevřený konec…Dostojevský zakončil po svém a byť konec byl smutný, tak mě Dostojevský nezklamal, protože příběh, který napsal, napsal opět mistrně :)... celý text
Výrostek
2004,
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Dlouhé, rozvláčné, se spoustou postav (často jsem ztrácela orientaci, která postava vlastně mluví), se spoustou vedlejších úvah (které mi přišly zbytečné). Přesto občas autor dokázal upoutat mou pozornost natolik, aby mě to nutilo číst dál až do samého konce. Dostojevskij je dobrý spisovatel, ale tohle dílko přečíst mi trvalo na mě poměrně dlouho a asi Výrostka hned tak neotevřu a vrátím se k němu až za hodně dlouho. I přesto si tohoto díla cením, ale na druhou stranu ostatní knížky, které jsem od autora četla se mi líbily víc. Nemůžu se ubránit pocitu, že děj byl občas vážně až zbytečně natahovaný a některé scény nicneříkající...... celý text
Labyrint
2009,
Kate Mosse
Skvělá knížka, která mě nadchla a dostala jsem se k ní úplně náhodou. Když jsem četla názory na ni, tak ji srovnávaly s Brownovými díly. Brownovy knihy se také týkají starých ukrytých tajemství, spolků a symbolů a píše sice o něco čtivěji, ale to je asi tak jediné, co se dá srovnávat, jinak bych je vůbec neporovnávala. Labyrint má totiž nesrovnatelně! propracovanější děj, postavy i prostředí. Řekla bych, že autorka se docela s příběhem vyhrála. Jsou zde dvě linie, současnost, která začíná na vykopávkách poblíž ukryté jeskyně ve Francii, kterou náhodou objeví mladá žena Alice a od tohoto objevu dojde k událostem, které jí začnou měnit život. Jeskyně ukrývá tajemství, které je pro jisté lidi velmi důležité. Alice postupně odkrývá dílky celé skládačky příběhu, seznamuje se s důležitými osobami a také odhaluje hlavní tajemství druhé hrdinky i to, co s ní má společného, i když žily každá v úplně jiné době. Druhá hrdinka Alais žije ve 13.století na jedné pevnosti ve Francii. Její příběh je zajímavější, seznamuje čtenáře s tehdejším životem, prostředím a intrikami... Navíc jsou tu 3 tajemné knihy, které stráží tři strážci a staré tajemství, které se nesmí dostat do nepovolaných rukou. Víc neprozradím, ať ostatní čtenáře nepřipravím o požitek z četby, navíc i anotace popisuje pár dalších prvků knihy. Pro ty, co si užívají v knihách středověk, tajemství nebo odkrývání dávno ztraceného to doporučuju, navíc bych řekla že má autorka k faktům (alespoň co se prostředí týče) přece jen blíž než Brown... :)... celý text
Balady a romance
1948,
Jan Neruda
A tak některé balady zaujaly, jiné zase vůbec - stejně tak i v případě romancí. Sbírka je to celkem nenáročná a nedlouhá rozsahem a některé verše se panu Nerudovi opravdu povedly, ale osobně jsem se nemohla ubránit srovnání s Erbenem a jeho Kyticí a prostě Erben jasně vede, tohle byl spíš průměr...... celý text
Manon Lescaut
2001,
Vítězslav Nezval
„Des Grieux: Manon je můj osud. Manon je můj osud. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Manon je první a poslední můj hřích, Nepoznat Manon, nemiloval bych. Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže, hozená do kostela. Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel. Manon je rozum, který mi uletěl! Manon je dítě. Manon je plavovláska. Manon je první a poslední má láska. Manon, ach Manon, Manon z Arrasu! Manon je moje umřít pro krásu…“ Manon, že je motýl?! Manon, že je včela?! Manon, že je růže hozená do kostela?! Ale kdepak, Manon je potvora a možná přece jen i trochu naivka, která to s muži umí, zahrává si s nimi a díky její kráse jí to vychází. Její rytíř byl bohužel nezkušený mladý muž, kterého původně čekal seminář a dráha kněze, ale osud mu do cesty poslal právě lehkovážnou Manon a on jejímu kouzlu podlehl. Marné byly rady jeho přítele Tibergea. A i když se sám několikrát přesvědčí, že Manon má do „svatého obrázku“ daleko, přesto je jeho láska natolik silná, že ji nedokáže opustit (alespoň ne na dlouho). Na druhou stranu si za spoustu trápení taky mohl sám, když její výstřelky dobrovolně snášel a ještě ji omlouval. Ale i tak mi ho občas přišlo líto (např. když mluvil s Modestou : „… Já mám jen lásku a věrnost, a ženy opovrhují mou chudobou a jen si krutě zahrávají s mou upřímností!“). Jindy zas bylo té jeho ufňukanosti až moc a nebyla dvakrát příjemná. Ale komu není rady, tomu není pomoci…Manon byla tak trochu zlatokopka a i to vedlo k její zkáze, přesto nevím, čím to je ale jako hrdinka mi až tak nevadila, semtam byla i zábavná. Každá příčina má následek a tak poté, co se pokusí dvojice podvést otce a syna Duvalovi (kteří se oba pokouší Manon svést), dostaví se i trest. Přiznávám, byť mi po většinu děje Manon přišla jako vypočítavá mrcha, tak na konci mi jí bylo líto a její závěrečná slova na mě zapůsobila (dokázala, že ta láska nebyla jednostranná a ona přece jen svého rytíře milovala)… Tolik k příběhu a jak se tohle dílko četlo – moc dobře. Je to psáno ve verších a ty se panu Nezvalovi povedly. Některé pasáže jsou krásné, jiné vtipné, občas dojemné a pár je jich hodno uchování v paměti. U čtení jsem se bavila a místy jsem jen kroutila hlavou nad scénami ústřední dvojice… Co dodat? Snad jen, že „Manon je hříšná světice“ a pan Nezval umí…:)... celý text
Žena cestovatele časem
2004,
Audrey Niffenegger
V případě tohoto příběhu jsem viděla nejdřív film a ten byl dobrý, tak jsem se rozhodla přečíst i knížku. Přeskakování z času do času bylo celkem pochopitelné a dalo se v ději i přesto orientovat. Příběh o vztahu 2 lidí, z nichž jeden cestuje časem, mě zaujal. Kdyby ale knížka byla o polovinu kratší nic by se nestalo, spíš by jí to pomohlo. Takhle byly některé pasáže vyloženě zbytečné a navíc k ničemu zásadnějšímu nevedly - jen natáhly dílo o nějakých zbytečných 100 stran navíc. Upřímně film, který byl o tuto vatu ochuzený, se mi líbil mnohem víc (a to se mi v porovnávání knížky s filmovým zpracováním skoro nestává --- Až tak moc tě nežere je děsivá výjimka potvrzující pravidlo:) ). I přes tato mínus mě to ale celkem bavilo a časem si ji třeba zase přečtu. Četla jsem i jiné příběhy s podobnou tematikou, které byly sice kratší ale kvalitou lepší a víc mě oslovily takže se prostě neubráním srování a kritice... Možná, že až se k ní časem vrátím budu hodnotit jinak, teď spíš jen mírný nadprůměr...... celý text
Čachtická paní
2006,
Jožo Nižnánsky
No já nevím, jak čtu tu chválu, tak já až tak nadšená nebyla. Musím říct, že jsem si Čachtickou paní chtěla přečíst hodně dlouho a čekala jsem asi fakt hodně... Nedočkala jsem se, po dočtení jsem si neřekla "páni" a ani jsem nezůstala přikovaná do křesla s myšlenkami rotujícími kolem děje knihy. Nuž vysoká očekávání jsou na houby ! Je to čtivé, o tom žádná, je to silný příběh o krvavé hraběnce, ale daleko víc než hrůzné činy popisované v knížce na mě zapůsobila návšteva zříceniny samotného Čachtického hradu (ještě před tím než byl natočený film a o Čachticích více věděli jen ti, co četli knížku nebo místní). Osobně považuju knížku za průměrnou nebo mírně nadprůměrnou, některé pasáže byly zdlouhavé a nutila jsem se je číst, ale příběh je to zajímavý to se upřít nedá. Četla jsem i pokračování pod názvem Žena dvou mužů a přišlo mi to čtivější (i když každý jsme nějaký a někomu se zas pokračování nelíbilo). Ale tam nějak nebyly ty zbytečné pasáže.... celý text
