DriftBooks přečtené 420

Lotosové blues 2015, Kristina Ohlsson

Ještě se mi nestalo, že by mi hlavní mužský hrdina tak neladil s autorkou, ženou. Opravdu si nepamatuji, že by mě někdy tak zjevně iritovalo, že drsný, mužný hrdina pochází z pera ženy. V této knize mi to skřípalo hned od prvních odstavců. Snad proto, že autorka se snaží vytvořit skutečně chlapského drsoně, arogantního a sexistického. Zároveň nás ale chce přesvědčit, že jeho duše je ve skrytu jemná a romantická, neboť se zodpovědně stará o svou malinkou neteř Bellu, dcerku své tragicky zesnulé sestry. Celý tenhle guláš je prostě plný přitroublých klišé. Jedná se o pokus napodobit drsnou americkou školu alá Phil Marlowe, ale ve výsledku to spíše zavání nepovedenou parodií. Knihu jsem nedokázal dočíst...... celý text

Tampa 2014, Alissa Nutting

O této knize mluví recenzenti jako o Nabokovovi naruby. A jeho Lolita přeci patří do kulturního dědictví světové literatury, ne? Tak proč bych se měl stydět, že se kulturně vzdělávám? Ne – toto není žádné pedofilní porno. Je to, „na rozdíl od Padesáti odstínů šedi, kniha o morálce a citu.“ Jsem si přečetl na jednom knižně-kulturním webu… Schválně jsem juknul i na další recenze a zjistil jednu věc. Když jde o knihu, která se svou otevřenou sexualitou blíží pornu, tak se recenzenti (jakoby) cudně zaměří na uměleckou stránku věci. Kniha je šokující, nastavuje zrcadlo, je o morálce a citu (?) a podobné žvásty. Je tomu úplně stejné jako s tím Jamesem Joycem. Ješitný Intelektuál nepřizná, že tomu nerozumí. A málokdo asi přizná, že si knihu přečetl jen kvůli peprným erotickým scénám. No, já jí kvůli tomu samozřejmě také nečetl. Já mám v sobě jen touhu se vzdělávat. A když řeknou „jako Nabokov“, tak je to přeci skoro povinnost, ne? :_) Tampu jsem koupil v akci za dvacet korun v Levných knihách. Zcela náhodou, neplánovaně. Zaujala mě anotace… Myslím ta zmínka o Nabokovovi. Ne to, že tam učitelka przní čtrnáctileté mladíky. Ovšem kniha s poklidnou atmosférou a rafinovaným erotickým napětím Lolity nemá nic společného. Autorka Tampy se s tím nemaže. Rafinovanost je tady zcela v úplně jiné podobě. Je v poměrně fascinujícím pohledu na ženskou sexualitu. Na chtíč a vášeň a ukojení v takových nuancích, které známe spíše v obráceném gardu. Ovšem samotnou hlavní hrdinku si neoblíbíte. Je to kudlanka. Jde si tvrdě za svým a to doslova přes mrtvoly. A když je potřeba schová se za masku slabé, naivní křehké ženy. Manipuluje, ovládá, zneužívá, využívá, vysaje, odhodí. Svého muže, své oběti, a nakonec i soudce a porotu, když všechno praskne. Na druhou stranu hranice mezi tím kdo je využíván a kdo využívá je zde velmi tenká a nejednoznačná. Pokud se tedy (poučeni recenzí) těšíte na potrestání zla a na knihu o morálce a citu – nic z toho tady nenajdete. V tom je příběh až nehezky realistický. Kniha má ale i překvapivě humornou stránku a to v případě pohledu na učitelský sbor a na jejich věčný souboj se studentstvem. Takže resumé… Pokud máte v ložnici rádi experiment a originalitu a nejste úzkoprsí, je to zajímavý pohled na věc. Pokud jste zvyklí na misionářskou polohu, potmě, oblečení a ještě pod dekou tak to raději nečtěte…... celý text

Hanebná kráska 2004, Martina Cole

Přiznám se, že jsem vůbec netušil, co budu číst. Nedávno jsem přečetl Dánovu Bestii a hned nato Bestii Martiny Cole. Když jsem tak brouzdal knihovnou, opět se mi to propojilo ve stejném gardu. Nehanebné neviniatko Dominika Dána a Hanebná kráska Coleové. A tak jsem knihu otevřel. A byl překvapen. Víceméně nemile, protože jsem zrovna neměl chuť číst nějakou historickou ságu s nádechem červené knihovny. Ale nakonec jsem to přelouskal a řekněme, že dobrý. Trochu mi to připomnělo film Gangy New Yorku Martina Scorseseho. Hodně samozřejmě film Legendy zločinu, protože předpokládám, že gangsterská dvojčata jsou v knize parafrází právě na nechvalně známé a skutečné gangstery - Reggieho a Rona Krayovi. Hlavní postavou je tu ovšem Briony Cavanaghová. Celý příběh začíná u bohatého milovníka malých holčiček. Ovšem o Nabokovovi by tu asi nikdo nemluvil… Ale malá lolita Briony už od dětství ví, co chce, a tak nakonec dokáže své zneužití využít. Není to vítězství sladké. Tvrdě se za něj platí. Na druhou stranu – Briony si své dluhy od světa vybírá stejně nesmlouvavě. Martina Cole se umí úžasně nimrat v charakterech jednotlivých postav. Myslím obecně, v každé své knize. A to mě baví. Tady si malinko vzala více, než unesla a nimrá se v příliš mnoha lidech. Navíc je to dosti předvídatelné. A tu a tam zdlouhavé a ukňourané. Ale řemeslně dokonale zvládnuté, takže se to určitě číst dá. Knize opět nepomáhá obal – je nevkusný, kýčovitý a evokující naprostý literární brak. Ostatně - nakladatelství Domino vystrojilo všechny její knihy do podobně příšerných podob. Škoda, v rámci svého žánru je Martina Cole rozhodně na špici peletonu a zasloužila by si lepší „dres“…... celý text

Temná tajemství Vatikánu 2011, Paul Jeffers

Inu – další zbytečná kniha… Neklade otázky a už vůbec nenabízí žádné odpovědi. Taková „wikipedická“ záležitost. V době internetu se jich rojí stovky ba tisíce. Návod je jednoduchý: vyber nějaké kontroverzní téma, googluj, slep to dohromady, zamíchat i protřepat… a olivka navrch - pořádně peprný název. Jenomže… dokud se na ten háček chytí dostatek hejlů… tak to budou nakladatelství chrlit dál… Ano, přiznávám se. Jsem hejl na háčku. Podobné publikace vyhledávám už léta – je to taková má dávka bulváru. Někdo má „Hromy, Blesky“, já mám konspirace, tajné spolky, tajné dějiny, záhady, dohady. Pokaždé si říkám: a co když se konečně skutečně dozvím NĚCO… Co, to nedokážu konkretizovat. Jsem hledač… pravdy? Opravdu? Je někde nějaká PRAVDA? To nevím, vím jen to, že mě baví šťourat do věcí, nakukovat za rohy, nadzvedávat oponu… No prostě jsem zvědavý. Ovšem v této kategorii knih je kvalita značně kolísavá. Autorů, kterým se povede na věc podívat vskutku neotřele, kteří pokládají zajímavé otázky a pokouší se i odpovídat, takových je pramálo. Při čtení jsem myslel na Nulté číslo Umbeta Eca – ten si z tohoto fenoménu dělá vskutku dobrý den… A velmi nemilosrdně nás – čtenáře těchto braků – tepe… Ovšem taktéž bravurně popisuje systém, který podobné obskurnosti produkuje. Na závěr musím blahořečit našemu knihovnickému systému… takovéto knihy nekupuju, ale půjčuju si je. Možná se najdou registrovaní čtenáři, kteří se pohorší, proč knihovna utrácí za takovéto škváry… Tak hele, já vám taky nekecám do „padesáti odstínů šedi“ :-)... celý text

Dánská dívka 2016, David Ebershoff

Poměrně specifická záležitost. I v tom dnešním – zdánlivě osvíceném – 21. století jde stále o téma, které není pro běžnou společnost úplně přijatelné. Jde samozřejmě o silný a průlomový a inspirativní příběh. Díky odvaze a neúprosnosti a zejména díky pochopení nejbližších se z Einara nakonec stává – Lili. Příběh o to silnější, že vypráví o skutečné události, o skutečném muži, který jako jeden z prvních podstoupil operativní přeměnu na ženu. Co se týče samotné knihy – myslím, že i ta je poměrně specifická. Hodně lyrická, až snivá. Zastřená. Příběh vyprávěný v jemných konturách. Jako by i samotné psaní jaksi postrádalo mužnost a halilo se do šátků a sukní. Je plná náznaků a nedořečených věcí. Snad se to právě k takovému tématu i hodí. Jen máte stále pocit, jakoby ten svět v knize byl zahalen jemnou prodyšnou látkou. Závojem… celou knihu čekáte, že bude zvednut, a že příběh odhalí svou skutečnou tvář. Jenomže tomu tak není a já nedokážu říci, zda to pro mě bylo zklamání, či úleva…... celý text

Černá kniha církve 2012, Michael Hebeis

Tato kniha se tváří nesmiřitelně a odhodlaně. Odhodlaná odhalit ty největší hříchy katolické církve. Ale je to opět jen další snůška informací, která člověk už slyšel a četl v různých podobách a v různých mediích. Nic nového a závažného neodhaluje. Je vcelku čtivá a je v ní malinko cítit autorův přínos a názor. Zbytek je „wikipedie“. Opět žádné otázky. Žádné objevné odpovědi. Přátelé hledači… klídek… nic nového z temného vatikánského sklepení neuteklo…... celý text

Sama proti psychickému teroru 2007, Lea Saskia Laasner

Pokaždé, když se setkám s podobným tématem, si říkám jak je možné, že se lidé na podobné věci nechají nachytat. Co je to za sílu, která žere mozky. Co je to za slastný a omamný jed? Jakže to říkali ti naši rudí soudruzi? Náboženství že je opium lidstva? Jenomže pak přijde situace, která vaše vědomí ohne do neočekávaných zatáček a člověk najednou začne vidět ony lákavé mlhavé krajiny na obzoru úplně jinak. Vám blízký člověk začne propadat do temných hlubin vlastního mozku a z ničehož nic jste spolu s ním na okraji propasti a jste schopni otevřít vrátka, která vám bránila podobné věci chápat. Nebo dokonce sám začnete únavný zápas s vlastními děsy, posedlostí atd. …a je jedno, zda to nastartuje touha po neznámém, nebo naopak ztráta a zklamání. Síla manipulátorů je obecně značně podceňována, přesto že se s nimi potkáváme dennodenně. A nemusí se jednat o manipulátory náboženské… a podlehnout je tak snadné… tak opojné… Ten příběh je samozřejmě děsivý, ale v obecné rovině se vlastně jedná neustále o to samé - jen se mění postavy. Žrout mozků, manipulátor a hajzlík (a to samé případně i v opačném rodě abych náhodou neporušil nějaké genderové normy), který vše a všechny ovládá, spolu s ním úzký okruh věrných, zúčastněných na kanibalské hostině a jejich oběti. Na druhém břehu tu máme dominantní matku (nebo viz poznámka výše), která svou rodinu dovede do chřtánu mozkožrouta, submisivního troubu (otce - nebo viz) a k tomu čisté dětské duše – tabula rasa. Literárně se samozřejmě nejedná o žádný skvost. Po knize jsem sáhl spíše právě proto, že mé vědomí je poslední dobou ohýbáno událostmi v mém blízkém okolí, ba i v mém vlastním nitru. Zlo v této podobě je v podstatě věčné, stejně jako touha po něčem lepším, vznešenějším, po prozření a po jedinečnosti. A bohužel se tyto dva vesmíry potkávají a prolínají, jsou neoddělitelné a zároveň neslučitelné…safra… jakže to vlastně všechno je? Kde je pravda? Budu se muset poohlédnout po nějakém zasvěceném guruuovi… :-)... celý text

Elementární částice 2007, Michel Houellebecq

Láhev může být poloplná, nebo poloprázdná. Záleží na vašem pohledu. O této dvojakosti pohledu na cokoliv se se ženou dohadujeme téměř celý život. Já většinou poloprázdný, ona poloplná. Já si říkám realista, ona mě nazývá pesimistou. Ona si říká romantická optimistka, já tomu říkám něžně naivní. Oba jsme již překročili čtyřicítku a oba si prožíváme své krize středního věku. A tak nějak je na tom kniha Elementární částice. Dva nevlastní bratři, dva pohledy na svět, dvě řešení rovnice s několika neznámými. Rovnice, která se jmenuje život. I když… ono těch možností a těch neznámých je ve skutečnosti nekonečně mnoho. A právě ta skutečnost přivede jednoho z bratrů k řešení, které přináší totální revoluci do genetických manipulací. Už žádná jedinečnost… Žádné nevyzpytatelné závity DNA. Dokonalý člověk – dokonalé lidstvo… Druhý bratr se mezitím utápí v životě plném nenaplněné touhy, nepoznané lásky, posedlý sexem, deptán kultem mládí a výkonnosti. Potká lásku, ztratí lásku, neustále na hraně, velkou část života na psychiatrii. Houellebecq je plný ironie, sarkasmu, uštěpačnosti, mindráků, naděje. Na ničem a nikom nenechá nit suchou. Vyřídí si to s katolíky, islamisty, buddhisty, s ateisty i s Bohem. S lidstvem jako takovým. Naštvaný nadržený chlap ve středním věku, kterému utíká život skrze prsty. Život, který nenávidí a zároveň ho touží žít a užít. Tu a tam jsem byl naprosto zúčastněný. Podobné pocity zmaru občas prožívám. Ale také prožívám onu touhu po životě. Jsem zklamaný civilizací, civilizaci miluji. Jsem téměř padesátník a cítím, že mě ten hlavní proud dravé řeky člověčenství vyvrhl na mělčinu, kde se pomalu a za velkých bolestí – ne fyzických, ale mentálních – umírá. Zbývá naděje v elementární částici, v geneticky zmanipulovanou nesmrtelnost… A tu a tam jsem byl naprosto nezúčastněný. Jinak to totiž nejde, pokud se nechcete zbláznit… :-)... celý text

Okolo Irska s lednicí 2005, Tony Hawks

Vyprávění Tonyho Hawkse je prostě skvělé. Smějete se, dojímáte, přemýšlíte, a divíte se. V dnešním tak korektním světě je osvobozující vědět, že lidé ještě dokážou ocenit tak absurdní fórek, jako byla jeho cesta kolem Irska s ledničkou. Jasně – Hawks je profesionální komik. Na cestě mu pomáhá, že o jeho cestě denně referují v rádiu. A jasně, od začátku je v celé věci kalkul, jak celou story následně prodat. Ale to vám je při čtení naprosto putna. Jen se necháváte unést na vlně lidské sounáležitosti. Bavíte se autorovými přesnými a sžíravými komentáři a postřehy. Bavíte se s ním v každém baru, který navštíví. Držíte mu palce. Držíte palce i té jeho ledničce…(viz recenze)... celý text

Dívka v pavoučí síti 2015, David Lagercrantz

Čtenáři prostě nechtějí nechat některé literární postavy umřít. Rádi přehlédnou nelogičnosti jejich návratu, a tak jim nevadí ani zázračné znovuzrození z vlastního popela. A dosti často jim je úplně jedno, kdo postavu vlastně oživí, když například původní autor zázračného znovuzrození (myslím sebe sama) není prostě schopen Těchto literárních Fénixů je halda. Namátkou třeba Sherlock Holmes. Lizbeth Salanderová, žena, která nenávidí muže, bude zřejmě další. Mladá, díky svým hackerským schopnostem bohatá. Nezávislá. Ocvočkovaná, pokérovaná punkerka, nebo hipsterka, nebo… dodejte, co se vám hodí. Sexuálně značně uvolněná. Nemilosrdná a tvrdá bojovnice. Roztěkaný uzlíček nervů… Takový prototyp generově vyvážené osobnosti 21. století. Sám autor (Stieg Larsson) o ní píše: „Zkusil jsem plavat proti proudu. Chtěl jsem vytvořit hrdiny, kteří se dramaticky odlišují od běžných postav kriminálního žánru. Mým výchozím bodem byla úvaha, jaká by byla Pipi Dlouhá punčocha v dospělosti. Dívali by se na ni jako na sociopata, protože vidí společnost jiným způsobem a chybějí jí sociální dovednosti? A tak vznikla Lisbeth Salanderová, která má celou řadu mužských rysů.“ Ale jaké je toto nové znovuzrození dospělé Pipi? Inu – číst se to rozhodně dalo. Trochu mi vadí, že Lagercrantz znovuzrozenou Lisbeth tlačí do komiksové podoby superhrdinky. Geniální, vševědoucí, neporazitelná… Se zájmem o černé díry a nikým nepochopitelnou matematiku. Ztrácí tím svou lidskost a zranitelnost. A čtenář ztrácí možnost se s ní ztotožnit. Může se jen buď stát fanouškem, nebo ji nenávidět. Samotný příběh se točí okolo umělé inteligence, autismu a fenoménu savantů. A samozřejmě kolem nekonečné hry zpravodajských agentur, úniku informací a ekonomické kriminality. Takový pikantní makro bio kybergulášek, který vám naservírují v hypermoderní restauraci plné skla a kovu. Cigáro a pivo zapovězeno. Dva knedlíky navíc taktéž…... celý text

Vesaliovo tajemství 2016, Jordi Llobregat

Jsou knihy, které ve mně evokují myšlenky, nutí se zamyslet i třeba bez kontextu k ději, které mě inspirují k tomu, něco napsat do čtenářského deníčku. Vesaliovo tajemství to ale bohužel není. Trochu to připomíná Ecovo Jméno růže. Recenze mluví o podobnosti s Ruizem Zafónem. Nevím, jeho Stín větru mám v knihovničce dlouho, ale ještě jsem ho nečetl. A vlastně nevím, zda budu, pokud je to podobné této knize. Kniha je určitě čtivá. Děj šlape. A popis Barcelony, zejména přístavní čtvrti Barcelonita a jejích vskutku pochybných obyvatel je poutavý. Má to vcelku logiku a postavy jsou víceméně uvěřitelné. Přesto to ve mně nenechalo nějaký hluboký zážitek. Trochu mi vadily dějové zvraty, při kterých si vždycky vzpomenu na Divadlo Járy Cimrmana a na hru Němý Bobeš - převlečená lékařka i vlastní odhalení záhadného zlosyna. Ale kniha si určitě své fanoušky najde…... celý text

Za sv. Jakubem a Na Konec světa 2016, Ondřej Pulkrábek

Chutná těla 2012, Isaac Marion

Elon Musk 2015, Ashlee Vance

Inu – tomu jak funguje televize, motory a podobné technické vymoženosti nerozumím. Snad proto mě to fascinuje. Je to pro mě cosi magického. Jak někoho napadne honit neviditelný elektrický proud přes dráty do mé zásuvky? S úsměvem vzpomínám na otázku své dcery: „A tati, co dělají ti lidé v televizi, když je reklama?“ Na ten ničím nezanesený dětský pohled, kterému vůbec nepřipadá divná myšlenka, že v té malé černé bedně u nás v obýváku bydlí lidé, nebo že tam odněkud dochází, jako do práce, aby tam odehráli, co mají, a během reklamy si trochu odfrkli. A vůbec jí nepřijde divné, že ti samí lidé jsou v jeden čas v milionech dalších bedýnkách. A věří na Ježíška… A... A takoví musí být lidé, kteří ženou lidský pokrok vpřed. Věří, že věci, které normálním lidem připadají nemožné, jsou možné. Jsou to moderní mágové, čarodějové a vypravěči pohádek. Jsou to šamani, kteří z hloubek svého podvědomí vytěží tajuplné znalosti z temných dálných vesmírů a z tisíců jiných dimenzí. A když se jim kouzlo povede, tak je docela jedno, že jsou to třeba neurvalci a v běžném životě vlastně blázni… Kniha se Ashlee Vancovi povedla. Nikomu nestraní. Najdete v ní hromadu informací. Je čtivá. Není to ten typ: vygoogluj co můžeš, poslepuj a vydej. Za touto knihou je cítit obrovský kus novinářské práce. Takové té pravé, která se neodehrává u počítače, ale ve skutečném světě... (viz celá recenze)... celý text

1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete 2011, Peter Boxall

Platforma 2008, Michel Houellebecq

U této knihy jsem pochopil, co je to být zúčastněným a nezúčastněným čtenářem. Zúčastněný čtenář čte a vnímá příběh osobně. Věty a děje se ho přímo dotýkají, protože podobné věci zažíval, či zažívá. S hlavním hrdinou má spoustu věcí společných. Na život a lidi kolem sebe stejný, nebo podobný názor. Některé pasáže ho tak rozhodí, že musí knihu na chvíli odložit. Některé věty jsou tak bolestivé, že pláče. U některých se vědoucně chechtá. Některé vedlejší postavy zná ze svého okolí. Některé drobné postřehy, které nezúčastněný čtenář přelétne, zúčastněnému vrtají do mozku díry. Zúčastněný čtenář v knize žije a svět z knihy naopak vstupuje do jeho reality. Ten nezúčastněný čte knihu a možná se baví, možná nudí, možná je mu někdo sympatický a možná si tu a tam řekne, nojo, tojo… ale to je vše. Příběh skončí. Titulky. Konec. Zítra jdeme na další film… U Platformy Michela Houellebecqa jsem byl čtenářem zúčastněným a v mozku mi zbyly vyvrtané díry... (viz celá recenze)... celý text

Čtvrtá oběť 2015, Peter May

Pán ohně 2015, Peter May

No a takto vypadají knihy od dobrého vypravěče. Jsou čtivé a baví... Snad jen – setkal jsem se s tím již v několika nedávno vyšlých knihách – fascinace pitvou a detailní forenzní diagnostikou. Pitvá se na několika stránkách a autoři se vyžívají v těch nejmorbidnějších detailech. Mám pocit, že za to můžou seriály typu Kriminálka Maimi apod., které jsou právě na těchto detailech postavené. V knize mě to nudí, ba irituje. Ovšem co čekat, když hlavní hrdinka je patoložka, že ano… A ještě mi trochu vadil poměrně smířlivý pohled na současnou čínskou politiku... což je ovšem v poslední době poměrně běžné nejen v literatuře... :-)... celý text

Andaluský přítel 2013, Alexander Söderberg

Mno… Poměrně depresivní kniha. Žádný kladný hrdina, žádná naděje, jen zmar, násilí a bezbřehý svět lží a intrik. Prostě jen další z těch „béčkových filmů" či spíše seriálů, neboť se má údajně jednat o trilogii. Však se také autor živí jako scénarista… jenomže televizní, a to tak nějak hovoří za vše. Pokud chcete juknout na standardní akčnák, a nechce se vám moc přemýšlet, klidně to zkuste – řemeslně to vcelku maká, ovšem vskutku jen v mantinelech televizní zábavy.... celý text

Houština 1999, Václav Kahuda (p)

Po prvním odstavci jsem si řekl a jéje…, další nečitelný český Odysseus… a knihu chtěl odložit. Jenomže mi to nedalo. Naštěstí. Už na třetí stránce jsem vplul do tak trochu „zappovského“ rytmu, přizpůsobil se trhané – či snad potrhlé – větné stavbě, a už mě Kahuda měl na lopatě. Propadl jsem se do jeho světa rychlostí pražské tramvaje. Ponořil se do jeho podivínského světa střípků a odlesků. Hověl si na hřbitově mezi uvadlými slovy a sledoval, jak Kahuda kope stále větší a větší jámu do realit. Toulal se muzeem jeho vzpomínek... více viz recenze...... celý text