DriftBooks komentáře u knih

Novinové sloupky… ideální čtení do vlaku. Tyto minipříběhy si člověk stačí užít mezi tím, co ho průvodčí požádá o lístek, spolucestující o půjčku, nebo právě proběhnuvší strojvedoucí o shovívavost s tím, že vlak je porouchaný a dál nejede. Další sloupek stíháte přečíst, než přijedou hasiči, aby vás evakuovali, protože strojvedoucí soupravou neproběhl jenom proto, že vlak nejede, ale hlavně proto, že jeho kabina byla (a stále je) v plamenech. Pak si čtete při čekání na náhradní autobusovou dopravu. Nasoukáte se do rozhrkané karosy a dáte další sloupeček. Jste stále dobře naladěn, protože novinář je vtipný a umí věci kolem sebe chytře komentovat. Čtete a neposloucháte značně nelichotivé komentáře spolucestujících ohledně vlaků a drah obecně. Autobus se pokusí na malé zastávce otočit a spodkem se zachytí o vystouplý obrubník, který vystoupil ještě víc díky rozbahněnému terénu. Čtete při čekání na traktor, který má autobus zachránit. Cestující postupně mizí, jak si volají taxíky nebo ochotné příbuzné. Autobusák vás vyžene do bahna, ve kterém zapadl. Prý kvůli bezpečnosti při vyprošťování. Číst už moc chuť nemáte. Snažíte se nezapadnout do bláta. Sledujete celou akci, která vypadá jako natáčení večerníčku Pat a Mat. V hlavní roli autobusák a traktorista. A JE TO! Konečně… Vlezete do busu, ale autobusák vás vyžene. Má padla a jede domů. Budete čekat na náhradní vlakovou soupravu, co už asi prý jede. Otevřete knížku a novinové sloupky už vám nepřipadají moc vtipné a hlavně jsou zpropadeně krátké. Čekání na vlak je nekonečné a zima mrazivá. Hlasitě komentujete situaci na dráze. Domů přijede o čtyři hodiny déle.

Tento téměř novinový sloupek jsem si nevymyslel, ale osobně prožil. Takže Enter, pane Moravče…

7 09.11.2022

Kundera se během svého života snaží prosazovat myšlenku, že autor a dílo jsou dvě rozdílné věci, které se nepotkávají. Do jeho života nikomu nic není. Čtěte mé knihy, komentujte je, ale na mě se prostě vykašlete. Inu – je asi lehké oddělit autora od jeho díla v případě, že autor je několik desetiletí, nebo ještě lépe staletí, mrtev. Ovšem v případě, že autor obývá stejný „terroir“ v relativně stejném období, to bývá obtížné. Mě tato dichotomie provází celý život. V literatuře, v hudbě a v umění obecně. Dnešní bulvární svět protkaný žumpoidními sociálními sítěmi to ještě umocňuje, i když se tomu člověk více méně brání a vyhýbá.

Recenze na Novákovu knihu byly velmi rozporuplné, ale obecně odsuzující. Já jsem Kunderu znovuobjevil minulý rok. Přečetl jsem několik knih, myslím, že většinu těch zásadních. A byl jsem jimi nadšen. Nějakou dobu jsem tedy váhal. Ale co si budeme povídat. Možnost pošťourat se v cizím životě je lákavé.

Ta kniha je řemeslně výborná. Obsahově mě ale nezaujala. Problém je, že to vypadá, jako by si autor na začátku svého psaní řekl: tak a teď mu to nandám. Teď budu kácet modly. Všechno, co Kundera dělá, má v jeho díle podtext čehosi tajného, tajuplného, děsivého, vykalkulovaného. Neustálá snaha dělat z Kundery bezcharakterního kariéristu, který se honí za prachama a pochybnou slávou, je otravná. A podprahová snaha představit nám spisovatele coby sexuálního devianta je z kategorie nejhoršího škváru.

Když Novák nenajde oporu v dostupných a dohledatelných dokumentech, tak si potřebný obraz vyspekuluje. Podle něj je jasné, že napsané knihy jsou obrazem autora samého. Že zcela jasně vyprávějí a vypovídají o svém tvůrci. Tak to prostě je – vždyť o tom přece mluví sám velký Proust i Freud… Novák nám vnucuje velmi pochybnou „pravdu“, že celé Kunderovo dílo je autobiografické. A vnucuje nám to ironicky, zlomyslně, jízlivě… Ano – občas i pochválí, ale jen proto, aby ukázal zdánlivou objektivitu.

Celá ta kniha prostě smrdí bulvárním hovnem, které je přelakované falešnými třpytkami. Škoda. Novák rozhodně psát umí. Dokázal to ve svých knihách. Proč napsal tento objemný pamflet těžko říct… Anebo je to možná jednoduché – bulvár se prostě dobře prodává, že…

8 09.11.2022

Vymírání druhů je neodmyslitelná součást života i evoluce. Koneckonců miliony druhů, které kdy na Zemi existovaly, již vyhynuly. Dle vědců se naše planeta nachází na prahu šesté vlny hromadného vymírání. Je pravděpodobné, že jednou vyhyne i člověk. Nahradí nás nějaký jiný druh, tak jako jsme my nahradili například člověka neandertálského. Biodiverzita… Třeba se nám do té doby podaří zcela rozklíčovat lidský genom. Snad pochopíme příběh člověka ve všech kontextech. A vyvodíme z toho důsledky pro naší budoucnost…

Karin Bojsová mnoho let působila jako vedoucí vědecké rubriky deníku Dagens Nyheter. Dlouhodobě sledovala pokroky na poli archeologie, a především to, jak výrazně se na archeologickém výzkumu v posledních zhruba deseti letech podílela genetika, jejíž možnosti raketově vzrostly. A na základě čtení své vlastní genetické informace poskládala čtivý příběh. Příběh člověka…

Kniha je zábavná i poučná. Nenudí. Dozvíte se obecné historické hypotézy, ale dotknete se i zcela intimního příběhu jedné ženy, jedné rodiny, jednoho rodu…

3 09.11.2022

Pamětníci si možná pamatují na československý film z roku 1974 „Hodíme se k sobě, miláčku…?“. Při čtení této knihy jsem si na něj vzpomněl a ta vzpomínka mi vykouzlila úsměv na rtu. Okamžitě se mi vybavila další filmová komedie z té doby „Jáchyme, hoď ho do stroje…“. Umělá inteligence nás prostě fascinuje už dlouhá léta. Zároveň se jí bojíme. Když už jsme u filmových příměrů, tak se nabízí film Terminátor a zdivočelý Skynet. Dnes už umělá inteligence pracuje na plné pecky. Učí se pomocí obrovských dat, získaných například z našich mobilů, a postupně proniká do různých oborů lidských činností. Nedávno mě zaujal článek v časopisu Respekt „Nekonečná ozvěna“ autora Pavla Turka. Je o tom, jakým způsobem je dnes umělá inteligence využívaná v hudebním průmyslu. Rozhodně stojí za přečtení.

[…] Zatímco dříve posluchač poslouchal hudbu a reagoval na ni, emocionálně i fyzicky se dostával do nečekaných stavů, dnes hudba za pomoci umělé inteligence poslouchá posluchače. Mění se podle něj. Zkoumá ho a reaguje na něj, vytváří nekonečnou ozvěnu jeho nálad. Předchází si ho. Stará se, aby slyšel jen to, co slyšet chce… (Respekt 25. 4. 2021 / Pavel Turek)

Kniha se zabývá stejným tématem. Umělá inteligence dokáže na základě big dat stvořit dokonalé páry. A kdo by si nepřál najít ideálního partnera. Kdysi jsem byl přesvědčen, že se mi to povedlo i bez nějakých počítačů. Propadl jsem této iluzi natolik, že následný náraz do tvrdé reality byl zdrcující. Má ideální partnerka si našla jiného ideálního partnera.

Stojím dnes na novém začátku. A uvažuji, zda využít umělou inteligenci prostřednictvím moderních digitálních seznamek. Zda vypustit svůj skromný balíček dat do obrovských vod digitálního moře. Uvažuji, zda je opravdu možné díky datům najít ideální partnerku. Možná. Ale základním předpokladem zřejmě bude pravdomluvnost. A ruku na srdce: kdo z nás se nesnaží svůj obraz tu malinko vyretušovat, tu drobátko přikrášlit. Fotografii prohnat přes pár filtrů. Jisté věci si nechat pro sebe. A pokud roboti pracují s chybnými daty, nutně musí dojít k chybnému výsledku. Možná to přeci jen nechám na přirozeném harmonicko-entropickém Vesmíru…

1 09.11.2022

O knize Stehlík jsem slyšel. O filmu taktéž. Nečetl jsem a neviděl. Jako první se mi do ruky dostala Tajná historie. Autorčin debut. Tak jsem si řekl, že to tak bude možná lepší. Oťukávání, seznamování. Mívám to tak rád.

Knihu jsem nedočetl, ale jsem přesvědčen, že je to dobré čtení. Jen bych si to raději přečetl jako mladý student, chtivý poznávat svět, chtivý dobrého vzdělání, chtivý po nekonečném poznání. Tu fascinaci novými informacemi si pamatuji. Jako mládenec jsem byl jako houba, možná stále trochu jsem. Prahnul jsem vědět, znát, rozumět. A byl jsem fascinován vlastním uvažováním, byl jsem okouzlen možnostmi propojování vědomostí. Tvořil jsem mozaiky, koláže. Psal básně. Cítil se vyvolen. Hltal vše, co se nabízelo. Cítil jsem se být členem tajného společenství lidí, kteří vědí, kteří vědět chtějí, kteří po vědění touží…

To všechno je v knize Tajná historie obsaženo. To, co jsem prožíval a čím jsem byl jako mladý student pohlcen. Tyto vzpomínky mi pomohli tuto knihu číst a bavit se u ní. Navíc… Tarttová už ve svém debutu jasně ukazuje svůj obrovský potenciál.

Ale bylo to až moc dlouhé a unavující. Čím je člověk starší, hledá v informacích zkratku. Už mě tolik nefascinuje koupat se v alchymickém kotlíku miliardy různých poznatků. Baví mě do toho kotlíku skočit a v hlubších vodách hledat větší ryby, složené z pevnějšího materiálu. Ryby, které mi jsou po chuti. Ryby plné pravd. A že je pravda jen mámení? No samozřejmě. Pravd je na světě přesně tolik, kolik má obyvatel. Každý máme tu svou. Jsme tvůrci svých pravd, svého vnitřního světa. Jsme spolutvůrci reality. Jak fascinující…, že?

Takže hledejte, tvořte, a buďte fascinováni svými světy, milí čtenáři. Ale nezapomínejte, že by ten výsledný společný obraz složený z našich soukromých realit, měl být libý každému jednomu člověku ve Vesmíru… Howgh…

3 09.11.2022

Už jsem si vlastně zvykl, že tyhle novodobé májovky nestojí za nic. Stále mám podezření, že je píšou ghost writeři. A stále si myslím, že jejich témata jsou tvořená na základě nové – z mého pohledu dosti pomýlené – ideologie. A jsou psány zcela vypočítavě. Prostě se úpěnlivě snaží trefit se do obecného trendu a těžit z jeho momentální popularity. Otravné a nudné…

1 17.09.2022

Knihy této autorky čtu vcelku rád. Zadírají se pod nehty. Tohle nípání do bolavého mokvajícího strupu je tak otravné, až to člověka nakonec začne i bavit… Při čtení jsem si vzpomněl na kultovní film Osudová přitažlivost… Doporučuji film i knihu.

3 17.09.2022

V jedné recenzi jakýsi novinář pohrdlivě podotkl, že Forsyth píše jen proto, aby vydělal prachy. Že to v jednom rozhovoru dokonce sám přiznal: „Jsem taky trochu žoldák, píšu pro peníze“. To je opravdu investigativní odhalení. Smekám, pane novináři. Teď jste nám ozřejmil hlubokou pravdu. Spisovatelé chtějí za své psaní peníze. A já si vždy myslel, že žijí jen z literárních cen a z poklepání na ramena… Forsyth se živil jako novinář na volné noze. A k tomu psal knihy. Psal je tak dobře, že mu vydělaly miliony. A to zřejmě někteří méně úspěšní neodpouští. No – tolik jen krátký povzdech, který se čtením a čtenářstvím zdánlivě nemá nic společného.

Války… Nedávno mi jeden kolega v práci povídá: Od pětačtyřicátého svět nezažil válku. To je super… Jak to myslíš? Ptám se. Že nebyla válka? Vietnam, Afganistán, Irák, Jugoslávie, Sýrie, Rwanda, Etiopie… to je co? No já myslím jako světová válka. Globální. Tyhle jsou jen lokální. Jednu takovou "lokální" máme zrovna za humny, že...

Opravdu si někdo může myslet, že lokální války jsou nějak méně kruté? Že se tam snad méně zabíjí? Že ti lidé trpí jen „lokálně“? Že to nemá žádný vliv na historii lidstva? Že jsou nepodstatné? Že se o nich nemusí mluvit? Jen proto, že se válčí kdesi daleko od mé země? Opravdu je nutné, aby začal válčit celý svět jen proto, abychom si uvědomili, jak strašné to je?

Žoldáci jsou pro mě zcela absolutním vyjádřením „názoru“ na to, jak divně tenhle svět funguje. V knize najdete skvělou definici války. Doporučuji si jí najít a zapamatovat. A najdete v ní skvěle podaný „názor“ proč a jak v ní případně bojovat či nebojovat. Je zřejmé, že při psaní této knihy měl čerstvě v paměti příběh Biafry. Je z ní cítit ona mladická nasranost a touha vyjádřit se k tomu všemu prostřednictvím příběhu.

Ve čtenářských recenzích jsem si povšimnul, že příběh Žoldáků považují čtenáři za návod, jak získat legálně i nelegálně zbraně, jak založit fiktivní společnost, jak obejít zákony, jak neplatit daně, jak změnit vládu v malé africké zemi. A že to je vlastně jako… špatně? Že to by se přeci nemělo? Já bych ale oponoval. Milý kolegové čtenáři – to přeci není návod! Forsyth je novinář. Takže jen přesně a bez okolků popsal to, co je v našem světě běžné a možné. Politici nás přesvědčují, že svět je naprosto v pořádku. Ale kdo chce, tak přeci zjistí, že kdesi v pozadí – hned za kulisami se sluníčkem, modrou oblohou s mráčky, duhou a spokojeným lidem…za kulisou spokojené společnosti, které vládne zákon – bují maligní svět mocných a bohatých, kteří mají svá vlastní pravidla, své vlastní zákony, své daňové ráje, offshorové společnosti, tajná konta. Svět kde vládne korupce a lži. Svět, který je ale i přes to všechno „legální“ a vše se děje v mírných mezích zmíněného a dobře vylobbovaného zákona…

Možná je vlastně nakonec daleko škodlivější, že Forsyth vypráví příběh mužských hrdinů, kteří se pohybují v mužském světě. Trochu mám strach, že novodobí ideologové – architekti náboženství Korektnosti – nechají jednou jeho knihy (a další podobné) veřejně spálit kdesi na náměstí. A přítomný dav bude dobrovolně povinně slavit svátek vítězství… Ale čeho vlastně?

Na závěr se ještě vrátím k tomu psaní za peníze. Ano – v některých pozdějších knihách Fredericka Forsytha je znát, že časem našel šablonu, do které jen vkládá nový příběh. Že už ví, co funguje. Že už tolik nevyjadřuje svůj „názor“. Jen sleduje a komentuje. Ale i přesto má obrovský dar zdánlivě komplikované věci zjednodušit a přiblížit čtenářovi. Má obrovský přehled a umí – asi jako správný novinář – pracovat s tím, co se kolem něj děje. Umí z toho vytěžit dobrou knihu. A já rozhodně nemám problém mu za tuto jeho práci zaplatit tím, že si jeho knihy koupím.

8 17.09.2022

Mám portfolio autorů, od kterých kupuji vše, co vyjde. Irving mezi ně patří. Jeho styl, jeho úhel pohledu je mi blízký. Mám rád celý ten jeho potrhlý svět plný bláznivých postav a kuriózních příběhů. Po Čtvrté ruce jsem sáhnul proto, že jsem si už nevybavoval, o co v knize jde. Ale po prvních řádkách jsem byl hned zpátky. Zpátky v šapitó cirkusu Irving. Lev právě ukousl ruku slavnému reportérovi…

Irvingův styl mám prostě rád. Čtvrtá ruka je takovou klasickou groteskou. Plná vtipných a nečekaných scén. Bizarního sexu. Extravagantních lidí… Irvingova síla je právě v detailech, v tom, jak si umí pohrát s každou i drobnou podivností svých postav. V tom jak se tyto podivnosti potkávají s jinými podivnostmi. A tato setkání jsou až absurdně podivná. Celá ta mozaika šíleností je ale nakonec zábavným čtením.

Příběh, coby dokonalý a bláznivý létající koberec, je utkán z několika klubek pestrobarevné vlny. Můžete se válet na jeho hřejivém povrchu a nechat si čechrat vlasy větrem. Anebo se můžete do těch klubek zamotat a hledat začátky a konce. Můžete si utkat koberec nový… Irving vám poskytne spoustu materiálu. Tu naznačí více, tu méně… Každá linie příběhu vás zavede do jiného světa…

Irvingova kniha je prostě opět jeden velký cirkus. Čtenář sedí v hledišti a sleduje s otevřenou pusou jednotlivá čísla. Létající akrobaty bez zajišťovacích sítí. Lvy, žeroucí reportéry. Klauny, kteří si hrají na doktory. Doktory, co mají klaunské nosy. Sličné jezdkyně na koních. Slony i opice… A celý ten pestrý kaleidoskop víří a vibruje. Dechovka duje pochodové písně… A v zákulisí se rodí a umírá láska…

5 20.04.2022

Při hledání nějakého oddechového čtení jsem v knihovničce narazil na Connellyho. Jeho poslední kniha s novou hrdinkou (Noční směna) mě moc neoslovila. Ale já jsem příznivec druhých šancí…

V anotaci přirovnávají Harryho Bosche k zarputilému buldokovi. Stejně zarputilým buldokem se musí stát čtenář této knihy. Nebo to alespoň platí pro mě. Musel jsem se pevně zakousnout a s vrčením a hubou plnou slin se prodírat textem. Connelly má takový… buldočí styl. Krátké svalnaté věty, vyceněné zuby dialogů, umanuté štěkání informací, příběh pevně stisknutý čelistí. Takové buldočí zápasy. Čtenář versus autor. Kdo víc vrčí. Kdo víc vykulí oči…

Knihu jsem přečetl, ale pocit vítězství nepřišel. Byla natolik řemeslně dobře napsaná, abych ji neodložil. Ale celkový styl mi není úplně vlastní. Namísto oddechu to nakonec byl psí zápas, ze kterého naštěstí oba buldoci vyšli živí, byť malinko pošramocení. O další utkání už pravděpodobně zájem nemám…

3 20.04.2022

Při čtení knihy Andreje Bána jsem pocítil touhu znovu objevovat tu rozporuplnou zem. Znovu se podívat na místa, která znám. A podívat se tam, kde jsem ještě nebyl. Zatoužil jsem procestovat Slovensko se svým synem. Ukázat mu zem, která je momentálně jeho domovem. Nadchla mě myšlenka této roadmovie a jen doufám, že bude uskutečnitelná vzhledem k tomu, že co se momentálně děje.

Ne – kniha Slon na Zemplíně rozhodně není rozverný cestopis, díky kterému pocítíte touhu Slovensko okamžitě navštívit. Bánovo reportážní cesty se naopak brodí tím nejšpinavějším blátem. Pere se tu to nejšpinavější prádlo. A přesto ta kniha není depresivní. Je plná laskavých záblesků. Mezi řádky, i přímo v nich, bydlí milí lidé a dějí se tu věci dobré ba i pozitivní. Kniha je samozřejmě i plná smutku a zdánlivé beznaděje. Prostě – úhly pohledu. Správný novinář je má mít takto pestré. Protože pak začne být jednostranně nudný. Život je sice entropický – i ten na Slovensku, ale my už přeci víme (ehmm), že tento chaos je jen zdánlivý, a že hluboko v sobě ukrývá nadějné vyhlídky.

Knihu si určitě lépe užijí ti, kteří alespoň trochu slovenskou realitu znají. Lidé dnes sice díky sociálním sítím a internetu ví téměř vše o celém světě, ale já bohužel často ve svém okolí zjišťuji, že titíž lidé vůbec netuší, co se děje v jejich obci, natož kdesi na dalekém východě. A i přes momentální obrovskou česko-slovenskou kulturní integritu, cítím, jak se vytrácí znalost slovenštiny i potřeba o této zemi cokoliv vědět. Málokdo zná slovenskou politickou scénu, málokdo se zajímá o to, co tuto zemi momentálně trápí, případně v čem se jí daří. Příští rok to bude dvacet let, co se naše země rozdělily. Za dalších pár desetiletí už tu nebudou ani žádní „čechoslováci“. Zůstane jen sousední země, jejíž řeči budou lidé trochu víc rozumět.

Jezdím na Slovensko přes třicet let. Předpokládám, že další třicet jezdit budu. Považoval jsem tu zemi za svůj skutečný domov. Jsou věci, které mi nicota vzala, ale věřím, že desítky či stovky jiných najdu… Takže už se těším, až s Juniorem budeme konečně „on the Slovakia road“…

7 20.04.2022

Za devatero řekami, devatero horami a devatero firewally žil, byl… hloupý Honza. Ale hloupý byl jen naoko. Díky tomu, že snědl maso z bílého hada, uměl mluvit s roboty…

„Už nemám co říci, vyčerpal jsem náměty,“ řekl v rozhovoru pro agenturu AFP (rok 2016) Forsyth. Proč tedy Liška? Tipuji – nakladatel požádá mistra alespoň o něco… Prostě něco napiš. Budou z toho nějaké peníze. A on napsal. Takovou špionážně – geopolitickou pohádku. Kterak Hloupý Honza celý svět hecknul…

Svět je ve válce. Virtuální. Digitální. Nedávné masivní útoky heckerů na státní správu jsou jen kapkou v moři. Po celém světě jsou roztroušeny trollí farmy. Skupiny „vládních“ i nevládních heckerů heckují všechno co jde. Sběratelé a následně majitelé „bigdat“ ovlivňují všechno, co chtějí ovlivnit. Válka zuří. Státy si kradou svá data. Podsouvají si data, která mají nepřítele oslabit. Kyberprostorem hřmí děla, vybuchují virtuální atomové zbraně. V temných sítích slídí tajní agenti s povolením zabíjet…

Pravdou je, že drtivá většina lidí to neví. Aktivně poskytují veškerá svá data a aktivně uskutečňují to, co jim zájmové skupiny – zejména skrze sociální sítě – nařídí udělat. Svoboda? Svobodná vůle? Svoboda slova? Zapomeňte… Data, která si jednotlivé skupiny (státy, atd.) vzájemně kradou, jsou tak obrovská, že není možné je zpracovat. Je pravděpodobné, že se skladují a čeká se na spuštění prvních kvantových počítačů. Pak teprve začne skutečnej kybermazec…

Co se knihy Liška týče. Forsyth udělal takový rychlý výcuc současných hrozeb. Načrtl, co by to mohlo znamenat a koho by to mohlo postihnout, případně komu pomoci. Trochu politiky, trochu geopolitiky. Malinko spekulací. Ždibec humoru. Špetka zbožného přání…

Možná že měl takové zadání. Od nakladatele. Ať to dobře dopadne a ať jsou „ti naši“ nejlepší. Podpořit morálku. Podpořit vlastenectví. Možná je to ale od něj takový hezký fórek na konec spisovatelské kariéry. Takhle by to vypadalo v ideálním světě. Ale všichni moc dobře víte (víme?), že svět rozhodně ideální není…

Určitě není na škodu si něco takového přečíst. V jedné recenzi jsem zaznamenal větu: takový špionážní román pro náctileté. Možná. Upřímně řečeno jsem přesvědčen, že nejen náctiletí, ale i většina starších se o svět kolem sebe nezajímá. Nezajímají je širší souvislosti. Nezajímá je politika (natož geopolitika). Volit nepůjdou, protože jejich hlas přeci nic nevyřeší.

Ne – nechci tu sklouzávat do marnotratného monologu o tom, kterak se věci skutečně mají a mohly by se mít, kdyby… Někdy je prostě milé užít si ten luxus, že za mě všechno vyřeší hloupý Honza. Ale na konci, milé děti, zazvoní zvonec, abyste se probudily a pochopily, že pohádky je konec…

5 20.04.2022

Měl jsem trochu problém to dočíst. Už jsem psal o tom, že detektivy – alkoholiky nemám rád. Nebaví mě číst o jejich boji se závislostí a nebaví mě situace, kdy chlastaj a nejsou schopní normálně fungovat. Nezajímá mě ranní kocovina, abstinenční příznaky, a neustálá posedlost skleničkou… Proto také nečtu knihy Jo Nesboa, že… Nemám a priory problém s alkoholem. Ani s knihami o závislosti. Formánkovo knihu Úsměvy smutných mužů jsem si přečetl s chutí. I film jsem vydržel. Nejsem abstinent. Chápu, že alkohol je běžnou součástí života. Chápu, že se závislostí bojují miliony lidí. Ale třeba ve slovenských „dánovkách“ je pití jen jakýmsi katalyzátorem humorných situací. To mě baví. O alkoholika, který zaneřádí půlku knihy svými problémy a traumaty – děkuji, nemám zájem. V tomto pátém díle série Benny Grázl opět začne pít. A je to otravné…

Knihu jsem nakonec přečetl a to paradoxně – kvůli alkoholu. Jedna linka příběhu se totiž zabývá jihoafrickými vinaři. Najdete tu velmi stručný náhled do historie pěstování vína a jeho zpracování v této krajině. V době apartheidu i v době po… Zmíněna je aféra s podvody okolo drahých vín pro Čínu, ve kterých hrálo velkou roli právě jihoafrické vinařství (a to v cca devadesátých letech skutečně proběhlo). A já jsem na startu další kapitoly mého „pijáctví“. Začínám objevovat vína. To jsou prostě ty mé vzorce…

Ale jsme v čtenářském deníčku. Kniha Ikarus je standardní detektivka zasazená do (alespoň pro nás) atraktivního prostředí Jihoafrické republiky. Víno a vinařství je tu jen jako podružná příběhová linka. Vyšetřuje se vražda. Ale hlavně se řeší alkoholismus hlavního hrdiny. Musel jsem přeskakovat stránky. A tak je mi jasné, že další knihy Deona Meyera zřejmě číst nebudu, přestože všechny ty předchozí mě bavily nadmíru.

3 20.04.2022

Napadá mě otázka: jak by se vlastně dal nazvat opak feminismu? Meninismus? Jenomže – žádnej chlap by asi nechtěl být menininista. To přeci jen malinko zavání onanistou… Takže jsem se zeptal děda Vševěda Googlu. Přesto, že si narcisticky mnul své tři zlaté vlasy, nevypadlo z něj nic moc chytrého. Androcentrismus. Hmmm, to je ale prý zejména mužská nadřazenost. Tudy cesta nevede – nebo lépe řečeno: možná vede už několik tisíciletí, ale není to ta pravá… Gendrmen… No to raději asi budu gentleman. Takže nakonec prý maskulinismus. To je zas malinko „kulturistické“ a mírně to páchne šatnou ve fitku… Takže to prostě nechme někomu chytřejšímu a vraťme se ke Kramerům.

Kniha – a především film – jsou myslím natolik známé, že následující odstavce snad nebudou spoilerem. Pokud ale nevíte, o co jde, a hodláte si knihu přečíst – přeskočte je…

Paní Kramerová – atraktivní dáma – se v manželství nudí, dítě ji nudí, nucená mateřská dovolená jí nudí, partner jí nudí… Tato novodobá paní Bovaryová si tedy sbalí svých pět švestek, a ponechá manžela a zhruba tříleté dítě svému osudu. Pan Kramer se sice téměř zhroutí, ale nakonec to dá, o syna i živobytí se postará. Tady si jistě leckterá čtenářka řekne – no a co? Když to zvládnou ženský, proč by to nezvládl chlap. To není přeci žádný extra buřt… tenhle Kramer… Souhlasím. Pan Kramer si nakonec vlastně na svůj osud moc nestěžuje. Je zklamaný a má pocit zrady. Ale ke svému synovi přilne silným poutem. Přežívají tak, jako přežívají všechny ostatní rozpadlé rodiny.

Po dvou letech ovšem paní Kramerová usoudí, že už jí dítě nudit nebude a že ho tedy chce zpátky. Pan Kramer to má za zcela absurdní a odmítne se chlapce vzdát. Proběhne soud, který vyhraje matka. Protože tak to ve světě přeci chodí a takový je normální model. Malé dítě má mít matku, otce stačí vidět v neděli. Pan Kramer nechápe, ale to jak tak všechno, co s tím může dělat. S rozsudkem se bohužel musí smířit. Chlapci se pokusí celou věc vysvětlit, připraví ho… V ten moment telefonuje paní Bovaryová, že si to rozmyslela a že to přeci jen nedá… Dítě nechce… Dá se to považovat za happy end? Možná…

Kniha není žádná zázračná literatura. Chvílemi jsem se i drobet nudil. Ale jinak je to silný příběh, plný vyhrocených emocí. Jsem rád, že jsem si ho po letech opět přečetl. Podobné příběhy člověk pochopí a ocení až ve chvíli, kdy si projde podobnými životními peripetiemi. Našel jsem v knize pár trefných verzí odpovědí na otázky, které si pokládám poslední dva roky. A to je rozhodně hlavní důvod, proč je důležité si vyprávět příběhy. Příběh pana Kramera i paní Kramerové. Příběh jejich syna. Příběh o světě, který si vytváříme tím, že některé věci přijímáme jako samozřejmé a neměnné. Je důležité vyprávět příběhy, které mají schopnost tyto vzorce měnit…

5 20.04.2022

Příběh služebnice se mi líbil natolik, že jsem zkusil další knihu od Atwoodové. A opět jsem byl velmi spokojen. Téma je vlastně obdobné, byť zcela v jiném čase a v naprosto jiných kulisách. Ženy a jejich boj o přežití… Ano – je to trochu pateticky řečeno. Takže to vysvětlím. Jedná se pomyslné přežití v tomto zatím ještě ryze mužském světě. A jéje – další feministka, napadne možná některé čtenáře mužského rodu. Inu – možná. Ale jako téměř každý myšlenkový proud má i feminismus tisíce podob. Láska, mateřství… vztahy… kariéra… ale také různorodost, odlišnost… tři hrdinky představují tři zcela různé typy žen, které bojují s jakousi archetypální podobou Ženy. Podobou, kterou si po staletí modelují muži. Muži obecně, ale i muži, které v příběhu potkáme…

Je to tedy boj žen se ženou. Ale je zcela jasné, že za tuto válku mohou především muži. Oběti, nebo spíše otroci, svých chtíčů a animálních pudů… A jéje – řekne si opět nějaký čtenář mužského rodu. Tak to ani číst nebudu… A je třeba říct, že to asi opravdu moc mužů bavit nebude. Proč to tedy bavilo mě? Především proto, že Atwoodová píše skvěle… Lahodí to mé duši, mému vkusu, mým představám o dobré literatuře. Ještě nedávno, v dobách kdy jsem žil v rádoby spokojeném a šťastném partnerství bych měl asi také cukání. Pravděpodobně by mě to nudilo. Ale po dvou letech neustálého přemítání, proč se to všechno najednou rozbilo, jsem k podobným příběhům daleko vstřícnější. Protože si živě dokážu představit celý ten příběh zcela překlopený. Tři muži, kteří bojují s archetypem mužství. S ideálním mužstvím, které si naopak modelují ženy. Ten příběh by byl víceméně podobný, ne-li stejný…

Atwoodová nepatří mezi militantní feministický proud. Alespoň si to myslím. Přesto jsou tu a tam její mužští hrdinové malinko šablonovití a na hraně klišé. To ale rozhodně nemá žádný vliv na to, že kniha je napsána bravurně, s jemným humorem a chytře.

3 20.04.2022

Ta kniha se mě dotkla. Ne letmo. Byl to dotek hluboko do duše. Nebyl to dotek láskyplný. Byl to dotek mrazivý. Přesto ve mně vyvolal stejnou touhu, jakou má Fredova. Toužil jsem spáchat dotek… To je jedna strana té knihy. Ta osobní. Vzpomínky na lásku, na děti. Na život ve zcela jiném vesmíru.

Momentálně prožíváme období, které se může lehko zlomit do čehokoliv. Najednou není problém přijmout fakt, že se zavřou hotely, hospody, že se zakáže cestování. Že děti nechodí rok do školy. Je tak snadné přejít dalším krokem do podobně dystopické, antiutopistické společnosti, jako je (či byl) Gileád. Lusknutím prstu. Bez velkého odporu obyvatelstva. Kniha vyšla v roce 1986 a je z ní cítit strach i despekt z komunistické diktatury a vlastně z jakékoliv diktatury obecně. Atwoodová knihu začala psát v západním Berlíně. Ve městě, které je rozpůlené „zdí“. Zdí, kde na východní straně straší…

Kniha je řazena do kategorie sci-fi. Ale ruku na srdce. Všechno, co v příběhu najdeme, už lidstvo nejednou zažilo. Není to žádná bláznivá vize šílené budoucnosti. Je to jen dobře poskládaná koláž všech možných hrůz, které jsme si jako lidé dokázali vymyslet a většinou i zrealizovat. A právě proto je ten příběh tak… děsivý.

21 20.04.2022

Přiznávám se. Jsem staromilec. Mám rád Hercula Poirota, především toho filmového s Davidem Suchetem. Mám rád poručíka Columba, nebo Vraždy v Midsomeru. Mám rád Chandlera, Rexe Stouta, Gardnera… A Ross Macdonald do této staré „drsné“ americké školy samozřejmě také patří. Drsné jsem dal do uvozovek zcela záměrně. Z podhledu dnešní drsné (především) severské tvorby je tato drsná asi jako Tom a Jerry. Drsná tak nějak… hledám to správné slovo a napadá mě jen – staromile.

Návrat do starých časů je to opravdu ve všech aspektech. Vracíme se do doby, kdy se kouřilo všude a neustále. Měl jsem pocit, že cigaretovým dýmem smrdí i má čtečka. Sex je tu popsán tak cudně, že ho lehce přehlédnete. Telefon tu má málokdo. Lidé se tu vraždí také po staru. Normálně. Žádné bestiální rituály. Kulka do hlavy, polít benzínem, zapálit… Stará a divná jsou tu a tam i použitá slova. Namísto vrtné plošiny, je tu plošina vrtací. Mladí nesurfují na prknech, ale sjíždí vlny na příbojových lyžích. A našlo by se pár dalších kuriozit, u kterých ale nevím, zda jsou to opravdu originály, nebo libůstky páně překladatele.

Dělám si z toho malinko legraci, ale jinak mě tyhle „staré“ detektivky baví. Nejsou nudné, děj plyne a je napínavý do posledních stránek. Příjemně jsem si odpočinul od současného chaotického světa plného zběsilých a zběsile rychlých informací, co se na nás valí skrze všechny možné i nemožné technologické vychytávky.

5 27.12.2021

Dalo by se říct, že se jedná o další knihu z kategorie „true story“. Archer zde vtipně zbeletrizoval svou touhu po pomstě. Investoval špatně zhruba milion dolarů a přišel o ně. Výsledkem je vlastně docela milá a věru zábavná humoreska. Ostatně – tak trochu se zdá, že spisovatel a zkrachovaný politik Archer podobné zážitky v reálném životě vyhledává, aby je následně mohl prohnat svou fantazií a vrhnout na papír. Mám na mysli třeba jeho odsouzení v roce 2001 za křivé svědectví v předchozím sporu, ve kterém se jednalo o placení jakési prostitutky právě panem Archerem. Dostal tři roky natvrdo. Vyšlo to akorát na tři díly Vězeňských deníků.

Ostatně aféry se kolem tohoto pána jenom rojí. Ale to s touto knihou nemá nic společného. Jen je to další kamínek do mého nekonečného dilematu, zda dílo od autora oddělit, nebo naopak zda ho s ním spojovat a přistupovat k němu tak.

Musím na rovinu říct, že mě kniha pobavila, že jsem se zasmál a že mi ani moc nevadil ten trochu hollywoodský happy end. A že všechny výše uvedené informace o celoživotních eskapádách páně Lorda Archera jsem se dozvěděl až při psaní této drobné recenze. A že můj dojem z knihy nikterak neovlivnily. A že mám docela chuť si přečíst i další věci, protože si říkám, že právě všechny ty nabyté „zkušenosti“ dávají jeho knihám ten správně šťavnatý základ. A co víc si vlastně při čtení přát, než dobrou šťavnatou zábavu…

5 27.12.2021

Famózní kniha. Už jsem ji sice kdysi četl a dokonce viděl i film. Přesto mě znovu uchvátila. Jak zdánlivě nevinný vtip změní několika lidem život. Přemýšlím, co napsat. Co mě na té knize fascinovalo a proč bych ji doporučil ke čtení.

Děti dělají lumpárny. Jsou schopné páchat i zločiny. Dospělí to samé. Společnost si vytvořila systém, jak se s tím vypořádat. Je bohužel nezbytný. Ale pokud tento nápravný systém páchá ještě větší zvěrstva, nežli jsou schopní samotní zločinci – je něco špatně. Bohužel žádný systém neumí vymýtit zlo, které si člověk nosí sám v sobě.

Je důležité, aby se podobné příběhy dostaly za zdi podobných zařízení. Je potřeba o nich mluvit a je potřeba je řešit. Hrdinové této knihy to řeší po svém. Jako čtenář jsem jim samozřejmě fandil. Ale všichni víme, že tyto věci musíme vyřešit jinak. A v každém případě – je absolutně nutné, aby každý začal sám u sebe.

Ale dosti mudrování. Knihu si přečtěte a názor si udělejte svůj

8 27.12.2021

Morbidní, drsné, nechutné, kruté… tato slova protékají jednotlivými recenzemi na všech možných internetech. A já se zrovna nedávno vyhradil vůči podobným věcem v knize Larse Keplera. Takže u Ptáčníka jsem chvílemi váhal, zda číst dál. Ale četl. A dočetl. A tak jsem přemýšlel proč. Proč mně brutalita v jedné knize vadí a v druhé ne. A jsem přesvědčen, že zatímco Kepleři mají brutalitu v příběhu jako základní kámen, okolo kterého staví vše další, tak Mo Hayder používá brutalitu jen jako mazivo. Základním kamenem Ptáčníka je dobře vystavěný a čtivě vyprávěný příběh. Nejen o morbidním, drsném a nechutném světě sexuálních úchylek a zločinu. Ale také o tom běžném, civilním, který umí být krutý zcela jiným způsobem. Třeba i krutě humorný…

Nevím, zda se pustím do další knihy Mo Hyderové. V jedné z nich si prý jako jeden z nejkurióznějších způsobů násilné smrti vymyslela vytažení střev konečníkem. Trochu mě láká se dozvědět více… V každém případě – detektiv Caffery mi uvíznul v paměti. Možná, že se za dlouhých zimních večerů a šumavských mrazů, které nás momentálně ještě čekají, vrátím do špinavých londýnských uliček, abych si poslechl, jak si vede…

8 27.12.2021