DriftBooks komentáře u knih

Když se něco rozbije, má člověk tendenci zjistit, proč se tomu tak stalo. Člověk chce zjistit, zda se dá věc opravit. A pokud ne, tak co udělat příště, aby se podobné situaci vyhnul. Prostě a jednoduše – chybami se člověk učí. Nebo se také říká – žádný učený z nebe nespadl. A co si budeme povídat – věc jménem „láska“ je rozbitá jaksi permanentně.

Vztah mezi mužem a ženou – láska, partnerství, manželství – je něčím, co se asi nikdy nenaučíme dokonale ovládat. Všichni po tom toužíme. Všichni se neustále v tomto oboru vzděláváme. Celoživotně. A téměř naprostá většina zažila nějaké to „rozbití“. Rozchod, rozvod, neopětovanou lásku…

Mě po třiceti letech opustila žena. Našla si jiného partnera. A tak hledám odpověď na to, proč… A také hledám odpověď na otázku, zda se to dá ještě spravit. A pokud ne, čeho se vyvarovat příště. Protože bez lásky stojí život tak nějak za nic. To člověk zjistí ve chvíli, kdy o ni přijde. Ale takovéto moudra jste už milionkrát slyšeli, nebo o nich četli. Nebo jste je sami prožili. Takže – Pět jazyků lásky je jednou z těch milionů učebnic, které radí, jak na lásku. Jak na partnerství. Jak na manželství. A rady jsou v ní – jářku – řekl bych vskutku dobré. Mohli by fungovat. Jen jsem si tu knihu měl přečíst před pár lety. Jenomže před pár lety jsem si myslel, že nic rozbitého není, a že rozhodně žádné rozbití ani nemůže přijít. Na rozdíl od mé ženy…

Takže – jak už radil jeden slavný revolucionář – je potřeba učit se, učit se, učit se…

6 04.06.2019

Tahle kniha je čtivá a otravná tak nějak zároveň. První, co mě trklo, bylo to, že autorka spolupracuje jako analytik s Institutem Václava Klause. Takže jasně – bude to velmi euroskeptické a pravděpodobně „klausovsky“ nabubřelé, nafouklé a chytrácké. A ano – některé části takové skutečně jsou. Kdo nemyslí jako Klaus je hloupý, nechápající tvor, který mezi ekonomy nemá co dělat. Kdo nevyznává stejné hodnoty, jako autorka (potažmo Klaus) je prostě hňup…

Ale jinak je třeba uznat, že je občas dobré se na ekonomiku podívat tímhle nekompromisně skeptickým pohledem. Autorka navíc velmi výstižně a věcně vysvětluje různé funkce peněz, úlohu peněžních institucí, státu, centrálních bank a ukazuje, jak ovlivňují v mnoha dimenzích každodenní život nás všech. Jinými slovy, vždy je dobré znát názory obou (nebo několika) stran a nakonec si udělat svůj vlastní názor.

Vyznat se v ekonomice je dnes pro běžného laika spíše nemožné. Takové to běžné „má dáti – dal“ je už dávno pasé. Složité makro i mikro ekonomické nástroje, záporné úroky nebo praštěnosti jako jsou perpetuitní dluhové papíry zamořují zcela účelově jednoduché selské počty. Účelem je, aby valná většina obyvatel Země nebyla schopná vidět finančním kouzelníkům do karet.

Takže pokud chcete mít alespoň rámcový přehled, co se děje také s vašimi penězi, je dobré podobné knihy číst.

3 04.06.2019

Další klasická „dánovka“. Veselá mordparta z Našeho Města, která vyšetřuje věru neveselé věci. Jako vždy se příběh valí jako Dunaj Naším Městem… Široce, klokotavě, rozvážně i krkolomně. Jako Dunaj, ve kterém tu a tam plavou mrtvoly. Bez hlavy…

Dán je prostě skvělý „řemeslník“. Člověk si tu nesourodou bandu „vraždárov“ chtíc nechtíc oblíbí. V pozadí vyšetřování opět sledujeme i jejich osobní příběhy. A celé je to vlastně moc milé a humorné čtení. Tedy až na ty mrtvoly mladých dívek… bez hlavy…

4 04.06.2019

[…] nová kniha Stephena Kinga uspí nejen postavy, ale i čtenáře… hlásá do světa titulek jedné z recenzí. Že prý se autoři příliš zabývají dějem v malém městečku, když nemoc Aurora decimuje celý svět. No – tipoval bych to na čtenáře Kingem příliš nepolíbeného. Protože uzavřít pár lidí ve vypjaté situaci na malém teritoriu – to je přeci Kingova specialita. A to je vlastně také to, co na jeho příbězích mám rád. Ten úžasně trefný a detailní pohled na chování lidí, kteří se dostávají do stresujících situací, do situací, kdy jim hrozí (minimálně) smrt, většinou ale pěkně ošidná a bolestivá. Takže Růženky jsou pro mě takový malý návrat starého Kinga.

Co je na této knize nové – a co do ní možná vnesl Kingův syn – je podivný konec. Jakýsi pofidérní a nepovedený happy end, proložený úplně zbytečnými popiskami, na které jsme zvyklí ve filmech, jež se holedbají titulem „true story“, neboli „ podle skutečných událostí“. Buď King senior stárne příliš, nebo King junior ještě dostatečně nezestárl…

Dalším nářkem recenzentů bylo, že je v knize moc postav. Nevím, já si tak nějak nevšiml. Já mám leckdy problém zapamatovat si jméno hrdiny, který je v knize zcela sám. Takže jména (údajně asi 70) Růženek a podivuhodných princů, co se je snaží vzbudit, si stejně nepamatuji. To mi ale vůbec nebrání si celý ten příběh užít naplno. Protože příběh jsou pro mě zejména emoce. A pokud při čtení nějaké emoce cítím, pokud se směji, nebo pláču, nebo se bojím, nebo mě to nutí popřemýšlet nad nesmrtelností chrousta, pak je kniha – potažmo příběh – prostě dobrá. A to Růženky jsou…

Takže nemá cenu popisovat děj, či přemýšlet jaká zásadní témata se knihou prolínají. Myslím ty, o kterých se v recenzích píše: feminismus, gender, bla bla bla – zkráceně – muži by se měli k ženám chovat slušně a být více empatičtí. King se podobnou tématikou zabývá jaksi dlouhodobě – viz Dolores Claiborneová, Lisey a její příběh nebo Rose Madder – ale nikdy k tomu nepotřeboval škatulky a nálepky, které jsou dnes tak moderní. Vztah mezi mužem, a ženou a jeho veškeré nuance, je prostě nekonečný příběh. Tak trochu zrovna vím, o čem mluvím, že…

8 04.06.2019

Má bývalá žena by vám potvrdila, že nejsem zrovna velký smíšek. Rozesmát mě umí jen pár věcí či lidí. A má bývalá žena by vám potvrdila, že časopis Čilichili je jednou z těch mála věcí, u kterých se směji nahlas. Čtu ho od prvního čísla a čtu ho pravidelně. A tvrdím, že je to jeden z nejlepších časopisů na našem trhu. Přestože se jedná o reklamní tiskovinu. A právě proto je k sehnání zcela zdarma.

Společnost, která stojí za vydáváním časopisu, nechává redakci poměrně volnou ruku. A protože se vesměs jedná o mladé lidi, co se nebojí jít na hranu, je v každém čísle co číst. Navíc každé číslo vychrlí záplavu vtípků a vtipů. A také třeba sloupek Emila Hakla.

Četl jsem je všechny, protože časopis skutečně čtu od jeho prvního čísla a nikdy jsem žádné nevynechal. Takže kniha Výsek byla pro mě takovou vzpomínkovou jízdou. Na některé sloupky jsem si vzpomněl, na některé už ne. U některých jsem se smál, u některých už ne. Inu – takový osud novinové sloupky mají. Některé dokážou být nadčasové, některým po letech chybí kontext oné doby.

4 04.06.2019

Zatímco v únoru jsem se ponořil do geografie sociální (viz Bonnett, Alastair – Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa), březen jsem zahájil geografií politickou.

Některé věci jsou natolik zřejmé, že když přemýšlíte o tom, proč se dějí, nenapadne vás to nejjednodušší řešení. A právě geografie – alespoň podle autora knihy – dokáže nabídnout jednoduché odpovědi na spoustu složitých politických otázek. Její autor Tim Marshall je britský novinář, který přinášel reportáže ze třiceti zemí a zpravodajsky pokrýval konflikty v Chorvatsku, Bosně, Makedonii, Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Libanonu, Sýrii a Izraeli.

Pravda je bohužel taková, že geografie je pouze jednou z mnoha příčin, proč se určité věci dějí. Ale poskládané takto vedle sebe, zajímavě a čtivě, jsou fascinující ukázkou toho, co všechno ovlivňuje historii i budoucnost života na té naší kulaté Zemi. Kniha je opravdu skvělá. Přináší do odpovědí důležitý kontext. A kontext je vždy zásadní pro pochopení složitých dějů. A také jaksi mimochodem přináší jedno důležité poselství. Totiž že se v tom našem útulném českém dolíčku vlastně máme docela dobře…

13 04.06.2019

Ztracená místa – ideální výlety pro ztracené duše… říkal jsem si, když jsem knihu otevíral. Ostatně – jeden takový ztracený svět mám hned za humny. Krajina posetá nádobím – tak ji pojmenoval můj kamarád a místní spisovatel Roman Kozák v knize Šumavská přicházení.

Žil jsem v Sudetech severočeských, kde vysídlení původního německého obyvatelstva nezanechalo příliš velké jizvy v krajině. Jen v duších pamětníků. Moje babička utekla za Protektorátu do vnitrozemí. Po válce se vrátila do svého domova. Její otec umřel během totálního nasazení na zápal slepého střeva. Měla spoustu důvodů celé to období nenávidět. Nadávala na Němce, nadávala na Rusáky… Škoda, že jsem si s ní o tom nepovídal víc. Tehdy mě to moc nezajímalo. Babička je už dlouho po smrti. A já se ze severu přestěhoval na jih. Do šumavských Sudet. A teprve tady, když jsem se procházel mezi zdivočelými zbytky zaniklých obcí, jsem naplno pochopil, jakou tragédií pro obyčejné lidi válka byla.

Ale Šumava není jen pomníkem ztracené (nebo chcete-li vyhnané, odsunuté) německé menšiny. Je také pomníkem nemilosrdného komunistického režimu, který zemi obehnal ostnatým drátem a hranice nechal (mimo jiné) hlídat samostatně útočícími psy.

A právě pro nás, co jsme žili čtyřicet let za těmi dráty, asi úplně neplatí to, co Bonnett píše na závěr knihy: „Možná je načase přiznat, že hranice nás inspirují a že je máme prostě rádi. Svět bez hranic nejspíš zůstane navždy utopií, ale i kdyby se stal realitou, asi by nás moc nebavil…“

Ale přiznávám – malinko jsem si účelově upravil kontext oné věty. Protože když si přečtete knihu, pochopíte, jak to autor skutečně myslel. Ztracená místa jsou pro Bonnetta – profesora sociální geografie na univerzitě v Newcastlu – spíše jakýmsi „oslím můstkem“ pro zamyšlení nad tím, co pro nás vlastně znamená místo, kde žijeme. Jak nás utváří. Jaký má vztah k dějinám obecně, k dějinám národa nebo k dějinám jedince. Jakou paměť má krajina, má-li vůbec nějakou? Jak s těmi místy nakládáme? Jsme jako lidé „topofilové“; jsme „tvorové vytvářející a milující místa“? Podobná zamyšlení najdete třeba v knihách Václava Cílka.

Pokud se tu a tam nad něčím podobným zamyslíte, knihu vřele doporučuji. Pokud ne, tak ji doporučuji jako dobrý začátek, jako inspiraci, nad tím začít uvažovat…

4 04.06.2019

Důvěra je určitě základem každého dobrého vztahu. Mé manželství dvacet sedm let fungovalo na důvěře. Na důvěře, která vycházela z lásky. A naše láska mohla být tak silná právě proto, že mezi námi existovala důvěra. Spojené nádoby. Dnes si uvědomuji, že důvěra byla základním atributem našeho vztahu. Ve chvíli, kdy jsme o ní přišli, se začal náš svět hroutit. A nakonec se zhroutil úplně. Pokud by se snad měl někdy znovu obnovit, nepůjde to bez obnovení důvěry. Ovšem znovu získat důvěru v něco, co vás zklamalo, jde jen těžko. To ví každý. A ví to také ti, kdo s důvěrou obchodují… Stejně jako ve vztahu je důvěra důležitá téměř ve všech oblastech života. A stejně jako ve vztahu se i zde zklamání velmi těžko léčí.

Rachel Botmsnaová předkládá v knize odvážnou teorii, a to že stojíme na začátku třetí, zatím největší revoluce důvěry v dějinách lidstva. Jako první vznikla důvěra lokální, kdy lidé žili v malých komunitách, v nichž každý každého znal. Následovala důvěra instituční, což je důvěra zprostředkovaná různými smlouvami, soudy nebo třeba značkami. Ta umožnila obchodu prorazit za hranice nejužšího okolí a položila nezbytné základy pro organizovanou průmyslovou společnost. Třetí je důvěra distribuovaná, která se teprve rodí a souvisí právě s dnešní dobou. Spočívá v tom, že jsme stále nedůvěřivější k lidem, ale nemáme problém věřit online nástrojům nebo platformám.

Asi nejděsivější je vize současné Číny, kde se právě zavádí systém sociálního kreditu. O vytvoření sociálního kreditního systému začali čínští představitelé hovořit v roce 2014. Cílem je, aby do roku 2020 získal každý občan Číny hodnocení na základě svého chování. To chce vláda monitorovat více než 170 miliony bezpečnostních kamer, umělou inteligencí, inteligentními brýlemi a technologií na rozeznávání obličejů. Výsledkem má být rozsáhlý dohledový stát, jenž dokáže sledovat všech téměř 1,4 miliardy Číňanů.

Podle záměru bude mít každý člověk „sociální kredit“, který bude ukazovat, jak dobrým a prospěšným občanem je. Pozitivní aktivity budou kredit vylepšovat, škodlivé aktivity kredit snižovat. Co přesně bude způsobovat poklesy či růst, je tajné, ale je celkem jasné, že směrem dolů vás povedou porušování pravidel, ať už těch jasně daných zákony (řízení, kouření, znečišťování), ale i uměle vytvořených. Tam může jít o přílišné hraní počítačových her, sdílení fake news a vůbec jinak nevhodného obsahu. Navíc jde o Čínu, takže kladný a záporný vliv bude silně založen i na ideologii a chování v souladu se společenskými normami.

Možná si řeknete, že je to šílené. Ale zamyslete se – nemáme tak trochu všichni touhu hrát podobnou hru? Získat si také „lepší hodnocení“ prostřednictvím svých účtů na Facebooku, Instagramu a dalších? Netoužíme, aby nás lidé co nejvíce lajkovali, posílali srdíčka, hvězdičkovali?

Kniha je prostě plná zajímavých a leckdy fascinujících informací. Botsmanová se chytře ptá a nabízí neotřelé odpovědi. Nabízí alternativy. Kam až budeme ochotni dojít ve své důvěře v technologie? Budeme věřit svým mobilům a aplikacím v nich víc, než svým přátelům? Budeme věřit autonomním autům? Budeme věřit robotům? Co budeme ochotní udělat, abychom měli lepší ohodnocení na sociálních sítích? Čeho všeho jsme ochotni se vzdát? Soukromí? Svobody…?

2 04.06.2019

Když si přečtete tuto knihu, bude vám jasné, proč „špatní hoši“ většinou zvítězí nad těmi „dobrými“. „Špatné“ kluky nezdržují žádné byrokratické kraviny, žádné předpisy, rozpisy, přípisy, žádné strachy o kariérní postupy. Žádné normy, pravidla, nařízení velitele jedné složky a jiná nařízení jiného vedoucího jiné složky. „Špatní“ kluci jdou a dělají špatnosti. „Špatní“ kluci totiž ví, že najít mezi těmi „dobrými“ skutečně „dobrého“, který má opravdu zájem tyhle špatnosti pojmenovat a dovést pachatele k potrestání je jako hledání jehly v kupce sena.

A když už se náhodou najde, pak to nemá zrovna jednoduché. Protože jeho nadřízení řeší, zda tato jeho činnost vlastně není jen pokus o to je připravit o místo. Lidé z vedení se bojí, jestli ten dobrý chlapec není dobrý jen proto, že chce v žebříčku státní agentury postupovat rychle a přes mrtvoly svých nečinných nadřízených. Stejně tak štve své kolegy, protože jim takzvaně „kazí normy“. On pracuje moc, takže oni vypadají, že pracují málo. A „špatní“ chlapi se jenom chechtají, mnou si ruce a vesele páchají špatnosti. Protože si také čtou tuhle knihu. O tom, jak funguje organizace, která je má chytit a potrestat.

Přesný a detailní popis práce agenta FBI z pera Joe Navarry je neuvěřitelně čtivý. Je zajímavý. Je depresivní. Vidět, jak špatně státní moloch bojuje se špatnostmi, vás naplní beznadějí. Ovšem vidět, že se naštěstí vždy najdou i skutečně „dobří“ hoši (či dívky), kteří svou práci dělají dobře a rádi, je špetkou naděje na konci temného Vesmíru. Výborná kniha.

Jste-li „špatní“ chlapci přidejte si hvězdičku za tu úlevu vědět, že represivní orgány páchají represi zejména uvnitř svých úřadů.

Jste-li „dobří“ chlapci (či děvčata), přidejte si hvězdičku za tu úlevu, že nejste na světě sami…

11 19.03.2019

Kniha se dotýká tématu, který mě zajímá. Cukr a jeho vliv na civilizační choroby. Novinář Gary Taubes v ní shromáždil úctyhodné množství materiálů, které ukazují na spojitost zvýšené konzumace cukru s epidemií cukrovky 2. typu. Ovšem to je tak zhruba o této knize vše. Kdo si informace našel jinde, nic moc nového se nedozví. Kdo hledá, je to řekněme zajímavý a podnětný pramen.

1 19.03.2019

Tohle byla jedna z mála knih, kterou jsem dokázal v tom mém dementním období číst (více viz můj čtenářský deníček na driftbooks.eu). Ono totiž číst o ještě větší demenci tak nějak léčí. Jste-li fanoušci toho podivného pána, který má na svém mrakodrapu napsáno své jméno, knihu vůbec neberte do ruky. Pokud máte o tom pánovi své pochyby, knihu si přečtěte, ale věřit jí nebudete. Všemu uvěří jen ten, koho absurdnost toho, že je tenhle pán prezidentem Ameriky, už dávno nemůže překvapit. A tahle kniha vám jen potvrdí, jak neskutečně bizarní to celé je. A zároveň nebezpečné… Bohužel pro celý svět.

7 19.03.2019

Co k této knize říci… Jako každá kniha z nakladatelství Jan Melvil je i tato velmi pěkně zpracovaná. Co se obsahu týče, kdo se o věc zajímá, najde zde nové a podnětné věci. Spolu s tím, jak se posouvá vědecké bádání v oblasti výživy a fungování těla, se objevují stále nové a nové poznatky. Ty je velmi důležité sledovat, protože jinak své tělo spíše zhuntujete, nežli ozdravíte. Ty vlny každý zná. Jednou je pro náš organismus dobré toto, a to druhé už zase ne. Za rok či dva je tomu naopak. Takže nezbývá než zkoušet, experimentovat, zajímat se, číst… Třeba zrovna takovéto knihy...

4 19.03.2019

Téměř celý leden jsem nedokázal číst. Divná zkušenost. Ne, že bych zapomněl písmena, nebo že bych snad ztrácel zrak. Ne. Já ztrácel koncentraci. Přečetl jsem odstavec, dva, snad tři a… A má mysl znenadání přeskočila kamsi do vzpomínek, či do úvah co by mohlo být, co bylo, co bude. V mozku jsem měl kolotoč, který jsem nedokázal ovládat. A ten se točil stále dokola a já nedokázal vystoupit. Křičel jsem strachy, křičel jsem vzteky, křičel jsem beznadějí… A v chvilkách úlevy, kdy se ta centrifuga zastavila, jsem dokázal jen odpočívat. Vzal jsem do ruky knihu, a v hlavě se okamžitě rozduněl megafon… „nastupte si na naše létající draci… račte nastoupit na náš kolotoč smrti… ať křičí ten, kdo se chce točit rychleji…“

Takže jako první po této nechtěné jízdě číst právě Kříďáka bylo docela… zvrácené. Znovu kolotoč, Kolotočenka, znovu temné stíny, znovu pláč, strach a neporozumění světu kolem…

Příběh je nepokrytě „kingovský“. To a Tělo. A měla-li to být pocta velkému mistru – povedla se. Pravda, až na slabší závěr. Ale jinak – skvělé. Mé rozjitřené mysli se ulevilo. Mně se ulevilo. Rozbouřené moře se pomalu vrací do svých historických břehů. A tahle kniha mi pomohla. Je v ní několik vskutku milých špeků, které mě rozesmály. Je v ní i jakási něžnost, snad proto, že jí napsala žena. Nedokáže jít až tak na dřeň, jako to dokáže King. A to je vlastně asi dobře. Určitě se těším na další knihu od této autorky…

7 19.03.2019

Hromádku libových kotlet páně Kotlety jsem kdysi obdržel od svého kamaráda a uložil ji do temných hlubin své knihovničky. Páč o tyhle knižní masové plátky s kostí by si přece intelektuál ani kolo neopřel. Já sice intelektuál nejsem, ale stydím se to říct. Jenomže když už jsem z knihovny vytáhl Strašidelnou vagínu, tak proč se nezakousnout do další libové flaksy… A především – v mém dosti depresivním stavu po rozchodu s dlouholetou láskou vlastně ani nic jiného číst nedovedu. Splatterpunk je v těchto chvílích tak hojivý… Příběhy, ve kterých mocně stříká krev, krevní plazma, moč, sperma a další myslitelné i nemyslitelné krevní tekutiny. Nic jiného mi nedokáže ulevit…

3 30.01.2019

Podobných filmů už člověk viděl tucty. Těch, co začínají takto: déšť, pošmourné město, starý otlučený sporťák, ze kterého vylézá chlápek v umolousaném baloňáku. Už na dálku z něj smrdí chlast a cigára. Vchází do své kanceláře… na prosklených dveřích je napsáno „ten a ten – soukromý detektiv“. A to všechno je podbarvené hlasem vypravěče. Samozřejmě v první osobě – mluví k nám sám hlavní hrdina. Třeba Phil Marlowe. Nebo Lars…

Ale jo… občas je třeba si odfrknout. A já rád odpočívám u takovýchto knih. Nenáročné, rychlé a akční. I přes to vtipné, navíc vcelku chytře. Tvrdou americkou detektivní školu jsem vždy měl rád, vyrostl jsem na ní. Toliko chvála.

Na obálce je anotace: řízná krimi z Prahy. No a to mi právě chybělo. Ta Praha. V knize vládne jakési bezčasí a naprosto neidentifikovatelné prostředí. Jakoby si autor nechtěl svazovat ruce reáliemi. Škoda. Trochu reálná Praha by tomu přidala další level.

Fórky taky dobrý, jen kdyby se autor neměl potřebu se za ně neustále omlouvat, nebo je uvádět na pravou míru. Například: Solomon vypadal jako žid z nacistickýho plakátu – tedy ne že bych měl něco proti židům…?? Občas jsem se musel převlíct za vykroucenou buznu… tedy ne že bych měl něco proti buznám…?? Snad aby to bylo jako korektní. Jenomže správnej drsňáckej soukromej detektiv na korektnost sere. A drsnej čtenář to přeci ví. A pochopí to. A ví, že drsnej autor není rasista, homofob a misogyn. V těchto knihách jsou prostě ženský hrdinky vždycky nádherný prsatý samice. To dá rozum… Alespoň že tohle kniha splňuje.

Příběh se odvíjí svižně, byť předvídatelně. Napsané je to zručně, byť bych přivítal o něco méně autocenzury (nebo redakční cenzury) a trochu více reality.

Jestli je pseudonym autorským nebo nakladatelským výmyslem, těžko říci. V každém případě bych si ale odpustil onen rádoby vtipný pseudoživotopis, který deklasuje vcelku vtipný humor v knize. Takže… pokud se ještě nějaký příběh o Larsovi objeví, rád si ho přečtu. Pokud ne, svět o nic zásadního nepřijde.

7 30.01.2019

Nedočetl jsem to. Nezačetl jsem se do toho. Ono se to vlastně moc číst ani nedalo… Své čtenáře si ale jistě najde... Tak je to u každého (nejen) uměleckého díla. Někomu se to líbí, někomu ne. A není většinou moudré sám sebe ujišťovat, že jenom ten můj vkus je správný. Ale dosti obecných a dobře známých plků. Ať má recenze neskončí stejně rozvláčně, jak kniha Konec řetězce.

Přečetl jsem asi sto stran, a když se stále nic nedělo, a když jsem pochopil, že se dalších tři sta stránek nic dít nebude, knihu jsem odložil. Úspěch – myslím tedy spíše ten prodejní – této knihy stojí (ovšem taktéž padá) na dobrém marketingu. Skvělá anotace, podsouvání Dana Browna a dalších, technologie, historie, tajemství – to všechno jsou ingredience úspěšného příběhu. Čtenář očekává, že skutečně dostane skvělý technothriller, plný akce a úžasných odhalení. Namísto toho dostane jen příběh utahaný a vyčpělý, jak stará žvýkačka.

Jeden můj známý – v současné době velmi úspěšný spisovatel Jiří Březina – se kdysi podílel na vydání české verze kultovního manuálu: Jak se dostat na vrchol hitparády. Někdy mám pocit, že mezi spisovateli koluje podobný návod. Pravdou samozřejmě je, že jistá obecná pravidla úspěšnosti skutečně fungují. Ale dosti často to dopadá jako s tím dortem pejska a kočičky…

1 30.01.2019

YouTube mě minulo. Nebo lépe řečeno fenomén youtuberství. Videa nesleduji, písničky poslouchám přes jiné služby. Nikdy mě proto nenapadlo se na celou věc kouknout z pohledu, který nabízí tato kniha.

Kniha je velmi dobře a čtivě napsaná a hlavně – pro mě plná zajímavých a zcela nových informací. A především příběhy streampunkerů jsou vlastně… vzrušující.

Po knize jsem sáhl především kvůli názvu. Jsem fanoušek steam punku, takže mě ona parafráze v titulu zaujala. Pak mě zaujal sám autor. Obchodní ředitel YouTube Robert Kyncl. To, že je z Čech. Nečekal jsem od ní nic, prostě jsem chtěl nakouknout. A nakonec jsem velmi rád, že jsem si jí přečetl a hned jsem jí také doporučil své sedmnáctileté dceři.

Pokud se chcete inspirovat, pokud se chcete dozvědět něco z historie, pokud se chcete dozvědět něco o nových trendech v této oblasti – určitě si knihu přečtěte. I přesto, že ji napsal jeden z nejvyšších šéfů YouTubu, to není žádná reklamní břečka. Je to milé a zasvěcené povídání.

2 30.01.2019

Tak za prvé… v originále se kniha jmenuje The Glorious Heresies. Kdesi na netu jsem to našel přeložené jako Božská kacířství, což je krásný fórek a o knize to vypovídá daleko více, než to podivné – pravděpodobně dle kohosi korektní – kacířství „nádherné“. Na tuhle přitroublou korektnost jednou zajdeme na úbytě. A přesně o tom, do jakých absurdních situací takovýhle prudce prudérní pohled na společnost dokáže dohnat člověka jeho okolí, je tato kniha. Na Slovensku se o jistých lidech říká: v neděli chodí do kostela tahat Pána Boha za kabát… V neděli zajdou do kostela, vyzpovídají se a je to. Duše už je zase čistá. A do toho, co dělají přes týden, Bohu nic není. Však si to příští neděli v kostele zase srovnají, ne? Koupí si nějaký ten odpustek…

Lisa McInerneyová vstoupila do povědomí čtenářů nejprve svým oblíbeným blogem Prdel Irska (The Arse End of Ireland). Další ze streampunkerů (viz další kniha). Narodila se v Galwayi do dělnické rodiny. Aby její prarodiče utajili její nemanželský původ, museli ji záhy adoptovat. A proto ví, o čem píše. Protože všechny ty příběhy, kterými naplnila svou knihu, pravděpodobně osobně potkala, nebo prožila. Proto je ta kniha skvělá. A pro nás také díky skvělému překladu (snad kromě zmíněného názvu) od Terezy Markové Vláškové.

Je to surové a syrové. Ovšem ne takovým tím seriozním způsobem co vás nutí provinile zpytovat svědomí a dumat nad nespravedlností celého světa. Lisa si z toho všeho umí udělat náramnou bžundu. Derou se vám slzy smutku a občas hněvu, ale přitom se chechtáte. Víte, že je svět kurva nespravedlivý, nekorektní, pokrytecký. Všichni to víme. Ale děláme, jakoby nic. A v neděli chodíme do kostela tahat Pána Boha za kabát, nebo se vy(z)povídat do hospody, nebo moralizovat do parlamentu… Co zbývá, než se tomu s chutí zasmát.

1 30.01.2019

Život umí být řádně bizarní. Tak proč nezkusit zrovna tenhle žánr. Představa, že vlezu do vagíny své (dnes už bývalé) ženy a spatřím tam vše, co jsem nikdy vidět nechtěl, je natolik strašidelná, že mě tahle kniha asi ničím nemůže překvapit…

Dostanete vše, co obálka i anotace nabízí. Není to až taková řacha, jak jsem se těšil, ale lepší knihu jsem si prostě ve svém rozpoložení přát nemohl. U povídky, kde si novodobí mutanti vzájemně předávají své vskutku bizarní sexuální nemoci, jsem se lámal v pase. Smíchy... Mellick mě prostě vcelku pobavil, protože jsem fanoušek podobných úchylností a praštěností. Mám rád netradiční humor a gejzíry netradiční fantazie. A to v knize rozhodně najdete.

8 30.01.2019

Možná je divné číst tuto knihu během Vánoc. Možná. Anebo je – možná – naopak dobré ji číst právě v tomto období. V období, kdy jsou lidé na vlně vzájemné svornosti, pohody a lásky. Kdy by málokdo uvěřil, že zlo dříme v každém z nás. A že stačí jen málo, aby se probudilo…

Jak už to tak bývá, osud mi určité knihy přihrává ve chvílích, kdy je potřebuji. Zrovna tuhle knihu jsem měl rozečtenou, když mi má žena po dvaceti osmi letech manželství oznámila, že je šťastně zamilovaná. Samozřejmě že ne do mě. Přestože naše krize byla dlouhodobějšího charakteru, tak mě ta zpráva zasáhla s plnou silou. A s plnou silou bohužel vybředla z mé duše temná řeka nenávisti a hněvu. A zcela mě ovládla. Sám na vlastní kůži jsem pocítil, jak snadné je stát se zlým. Jak tenká je ta hranice v nás. Vše o čem jsem kdy četl, že bývalí partneři dělají svým bývalým partnerkám a nad čím jsem nechápavě kroutil hlavou, se vynořilo z temných hlubin podvědomí. A byl jsem pár milimetrů od toho některou z těch představ realizovat. Trvalo to 24 hodin. Noc a den. O to horší, že si vybrala skutečně speciální datum – 24. 12. Opravdu mile křesťanské gesto od praktikující katoličky. Trochu takové „nádherné“ kacířství, že… A Grinch se jistě temně chechtal ve své jeskyni…

A tak jsem si četl o genocidě Tutsiů v Rwandě, četl jsem si výpovědi obyčejných lidí – Hutuů, kteří se tak jednou odpoledne rozhodli zmasakrovat své dlouholeté sousedy mačetami. Sousedi, se kterými se znali, s jejichž dětmi si hráli jejich děti… A stačilo pár slov, aby se dlouhodobý spor změnil ve vodopád nepředstavitelného násilí…

Četl jsem tuhle knihu o tom, jak snadné je stát se zlým a na druhý den – na Boží hod – jsem dospěl k tomu, že já se zlým stát nechci. Rozejdu se se svou ženou klidně a kultivovaně. Tak, jako se to povedlo Česku a Slovensku v roce devadesát tři. A z knihovničky jsem vytáhl knihu Strašidelná vagína…

21 30.01.2019