DriftBooks komentáře u knih

Jsem tady na Šumavě, v malém městě uprostřed lesů, takzvaná „náplava“. A co to znamená být naplaveninou, pochopí člověk na plné pecky až ve chvíli, kdy se aktivně zapojí do dění v městečku. Tehdy se najednou začnou objevovat jinak neviditelné temné proudy, které hýbou zdejším životem. Příběh Medvědína ve mně vyvolával vzpomínky. Člověk by se jim s chutí zasmál, jen kdyby nebyly na denním světle tak absurdně… smutné.

Backmana kdosi v recenzi nazval králem citových vyděračů. Ano, to sedí. Kniha z vás ždímá emoce až na dřeň. Chvílemi mi to vadilo. Ale na druhou stranu nutno říct, že to Backman dělá dobře. Není to upatlané, není to podbízivé, není to kostrbaté. Nemáte pocit, že vás podvedl. Ne. Ty emoce z vás vytáhne velmi dobrým příběhem, velmi dobře zpracovaným. Více méně ani nevadí, že většina těch situací (a témat) balancuje na hraně klišé. Všechno zachrání opravdu dobrý styl vyprávění. Na začátku příběhu se smějete, uprostřed pláčete, na konci si jen rezignovaně povzdechnete.

14 01.11.2018

Já se vážně té knize snažil přijít na chuť. Chvílemi mě to dokonce bavilo. Pročetl jsem se zhruba do poloviny, možná trochu víc. A pak jsem to – trochu zbaběle – vzdal.

Hned od začátku se mi líbila jedna věc. Měl jsem pocit, že autor ruské reálie zná naprosto skvěle. Nebo se mu prostě povedlo mě o tom přesvědčit. Sovětský svaz, konec osmdesátých let, perestrojka se sice blíží, ale většina obyvatel žije v zajetí divné a divoké minulosti. A v okovech despotického komunismu. Ale samotný příběh, samotný děj – to je tak trochu sci-fi. Ostatně – Jack Grimwood je jeden z pseudonymů britského autora Jona Courtenayho Grimwooda, jehož stěžejním zaměřením byla až do nedávna oblast science fiction a fantasy. Používá také jméno Jonathan Grimwood. Tento postup bývá tu a tam autory používán, pokud se zabývají různými žánry a nechtějí své čtenáře mást. Inu proč ne.

Při čtení jsem ovšem nabyl dojmu, že anoncovaný politický thriller je spíše scénář k temné počítačové hře ve stylu FPS v otevřeném světě, kde zimní zchátralá Moskva – včetně všech těch politických kreatur – hraje jen efektní kulisu. A ta hra je pořádně zamotaná. Člověk se během chvilky ztratí v jednotlivých levelech. Skáče se v prostoru i v čase. Hrou se míhá spousta postav. Zapamatovat si je skoro nejde. V každém levelu běží navíc nějaká samostatná kampaň. Hlavní hrdina Fox – Tom Fox – chlastá jako Rus. Vodku. Bez Martini. Netřepe. Nemíchá. Ovšem neohrožený a chytrý a nesmrtelný je jako jeho kolega Bond.

A proč jsem to nedočetl? Inu – nějak jsem se nemohl dostat do rytmu samotného vyprávění. Je to psáno tak… tak, že jsem neustále váhal mezi tím, zda je to fakt dobře a zajímavě pojaté, nebo je to otravný pokus o originalitu. A doteď vlastně nevím. Zkuste si to sami a uvidíte…

2 01.11.2018

Mám rád knihy, které mě zavedou do exotických krajin, představí mi tamější kulturu, zvyky, historii. A pokud to dostanu v balíčku s dobrým příběhem o to lépe. I když jsem si vědom, že beletrie vždy balancuje na hraně skutečnosti a fikce. Že příběh, jako je třeba právě Lovec draků, je leckdy účelově skládaná mozaika ze střípků skutečnosti a střepů autorovy neobjektivní fantazie. Ovšem – existuje vůbec nějaký nestranný a absolutně objektivní pohled na svět, ve kterém žijeme? Pochybuji…

Lovec draků vyšel v Americe v roce 2003, tedy v době kdy bylo dění v Afganistánu poměrně ostře sledováno i širokou veřejností. Naskýtá se otázka, zda by v jiné době kniha zaujala. Ale to je stejná otázka jako ohledně objektivity. Otázka, na kterou neexistuje správná odpověď. Zda to byla náhoda, kalkul nakladatele, či autora? A není to vlastně úplně jedno?

Musím říct, že první část příběhu – dětství a následná emigrace do Ameriky – je skvěle napsaný. Je emotivní. A to je přesně to, co má dobrý příběh dělat. Budit emoce. Budit pocity. Budit myšlenky. Vlastně ne budit. Burcovat. Nutit člověka přemýšlet. Kvůli této části stojí za to knihu číst. Takže do třetice otázka bez odpovědi: dokáže vůbec někdy lidstvo žít ve vzájemné pohodě a harmonii? Bez ohledu na náboženství a rasu?

Ta pomyslná druhá část příběhu – řekněme katarze – je bohužel méně zajímavá, méně uvěřitelná a přináší drobné – ale skutečně jen velmi drobné – zklamání. Je malinko melodramatická. Přesto ale dokáže ještě nějaké ty zbytky emocí ze čtenáře vyždímat.

Pokud chcete nahlédnout do divoké země jménem Afganistán, kam ještě stále vysíláme své vojáky, a kde se stále ještě válčí, knihu si určitě přečtěte. (Doporučuji také knihu Zinkoví chlapci od Světlany Alexijevičové...)

11 28.07.2018

S Honzou Cempírkem jsme přátelé. Jsme zhruba stejně staří. Tedy – jsme ve věku, kdy má člověk tendenci rekapitulovat. Kdy začíná být mírně sentimentální. Je to doba, kdy generaci po generaci přichází poznání, že ta naše byla prostě jiná. Samozřejmě lepší. Dobře už bylo. Bude už jenom hůř…

Ano – naše generace by mohla být jednou z těch šťastnějších. Zrovna v době, kdy jsme začínali konečně žít svůj život, přišla sametová revoluce. Otevřel se nám svět. Otevřelo se nám nepřeberné množství možností. Jak říkám sám autor: získali jsme jackpot. Jenomže každá generace má své úspěšné a své lůzry. Bez ohledu na svět kolem.

A jsme také ve věku, kdy rekapitulujeme především svůj život. Co jsme mohli, kdyby… co jsme nestihli… co nám vyšlo a co ne… jaký vlastně žijeme život? Obcházíme osm hor, nebo jsme dravě a drze vylezli rovnou na tu nejvyšší (viz kniha Osm hor)?

To, jak Cempírek knihu vystavěl, je vcelku dobrý fór. A literárně to funguje. Stejně tak provázání s hudbou a texty. Příběh je napsaný moderně. Žádná dlouhá souvětí. Krátké, úderné věty, které však tu a tam dokážou vykreslit velké obrazy, které si zapamatujete. Dokud hlavní hrdina vzpomíná na mládí, na první lásky a na první životní kroky, je to poetické i zábavné. Závěr malinko sklouzl - řekněme do klišé - a nepřináší žádnou výraznou pointu. Ale v životě to vlastně bývá stejné, ne? Pořád čekáte, kdy ten vtip skončí. Kdy se s chutí zasmějete. Kdy získáte řešení. Kdy vám někdo poví tajenku té nesmyslné křížovky s názvem „smysl života“. Kdy najdete v časopise 100+1 zajímavost odpověď na otázku: žil jsem dobře?

1 28.07.2018

Je zvláštní, že jsem se u této knihy zasekl. Myslím teď, tady, ve čtenářském deníčku. Přemýšlím, co vlastně ve mně kniha zanechala. Co si o ní napsat? Knihu mi doporučili dva lidé. Oba dva jsou shodou okolností spisovatelé. Oba dva jsou také tak trochu tuláci. Nejen po horách. S jedním z nich jsem dokonce byl zhruba v místech, kde se kniha odehrává. V Piemontu. V Alpách. Oba mají tendenci tak trochu utíkat do divočiny, pryč od nového digitálního světa.

Já mám hory rád, ale touhu prchat do nich nemám. Já se jich totiž trochu bojím. Nemluvím o těch našich českých kopečcích. Ale už třeba takové slovenské Tatry ve mně vzbuzují pocit pokory. A čtyřtisícové Alpy mě tu a tam děsí. Často se používá fráze: hrozně krásný. Mě to spojení vždy malinko brnká do uší. Ale v případě velehor mi to sedí. Hrozně krásný. Hrozný až jsou krásný. Krásný, ale přitom hrozný, hrozící, hrůzostrašný…

Ale ono to primárně ani není o tom útěku do kopců. Spíše o vztahu k otci, k matce. O rodině. O ambicích, které do nás rodiče vkládají, a které většinou zklameme. Je to příběh o přátelství a o jeho úskalích. O tom, jak se najít a začlenit. O tom, jak žít. O chudobě a nespravedlnosti. Po chudé Neapoli v Geniální přítelkyni další kousek Itálie. Drsný kraj. Drsní lidé. Jak už to na horách prostě bývá.

Kniha se čte velmi dobře. Je přímá, bez velkých zatáček. Bez velkého sentimentu. Hory jsou nádhernou kulisou. A život tu běží tak, jak ho známe. Žádný patos, žádná literární klišé. Snad proto je tak úspěšná. A právě proto stojí za přečtení.

15 28.07.2018

Sloužím v práci s kolegou, jehož čtenářský vkus je mi vcelku blízký. A tak vždy zvědavě nakukuji, co zrovna čte. Napadá mě – že to je vlastně také jedna z výhod analogového čtení. Že můžete vidět, co ten druhý čte. Tedy pokud čtenář zrovna nemá knihu zabalenou v umolousaných novinách, jak bývalo tu a tam zvykem. Do mé čtečky kolega nevidí. Ani spolucestující ve vlaku. Možná by nějaký šikovný startupista mohl vymyslet pouzdro na čtečku, které by dokázalo zobrazit obal knihy. Ovšem hned mě napadá, že v dnešní „fakenews“ éře by většina měla na obale „Filozofický slovník“, ale ve skutečnosti by četli nějaký ty šedivý odstíny. Inu tak…

U této knihy jsem viděl, jak se kolega usmívá pod vousy a pochechtává se. Na jeho čtení bylo – abych tak řekl – radost se koukat, což není časté. Nakonec jsme o knize i autorovi hodili řeč. Neff. Ondřej. No jasně. Toho přeci znám jak své boty. Jsem si myslel. O knize jsem kdysi cosi četl, pak mi sešla z mysli. A tak mi jí kolega půjčil.

Jak bylo podotknuto, byl jsem přesvědčen, že Neffa mám vlastně načteného. Jako fanoušek sci-fi. Přece. Jenomže co to bylo za knihy? Mrknu na bibliografii. Aha. Já asi četl jen pár povídek. Někdy v osmdesátkách. A pocit, že ho mám načteného, jsem získal prostřednictvím jeho webů. Zejména toho o digitální fotografii. Jediné co jsem skutečně četl a co si pamatuji, bylo Tušení podrazu. Ludvík Souček byl pro naši generaci pojem. Jeho knihy jsem hltal a příběh ztraceného třetího dílu Tušení s kamarády řešil nesčetněkrát.

Takže k Rekvalifikačnímu kurzu. Já to nedočetl. Ne, že by to bylo tak špatné. To rozhodně ne. Sžíravá ironie – alá Hlava 22 – byla zábavná. A kdyby kniha měla o dvě stě stránek méně, náramně bych se bavil. Takhle jsem měl pocit, že sedím kdesi v kempu, u hořící fatry, hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně a můj parťák z Mat-Fyz se jal vyprávět vtip. A vypráví, nadšený, natěšený, protože on pointu zná a hrozně se těší, až jí řekne. A tak vypráví, pochechtává se, vtip je stále delší a delší a delší… Oheň pomalu dohoří. Hvězdy se ztrácí v přicházejícím svítání. A on stále vypráví… Sedím s ním u ohně jako poslední. Ostatní už chrní ve stanech. A já čekám na tu pointu. A když se na obzoru vyhoupne slunce a on asi po sté řekne: no a tak potom to bylo takhle… vzdávám to a odcházím do lesů. Nohy mám mokré od rosy. Zadumaný. A zklamaný. Tak už to prostě chodí, když si vyrazíte na párty s Mat-Fyzákama… Pohádky není nikdy konec. A žádnej zvonec. A vypravěč pravděpodobně stále sedí u vyhaslého ohně a vypráví a vypráví a vypráví…

Já si nakonec trochu pomohl. Přeskočil jsem oněch dvě stě stránek. Dozvěděl se, jak to bylo s těma kočkama. A jak dopadli frekventanti kurzu. A v anotaci se dočetl, že jsem přišel o scénu s Jiřím X. Doležalem. To mě vlastně ani nemrzí. Já toho chlapa nějak nemusím. A nevím, zda ještě chci číst něco od Neffa. A už dost. Nebo budu stejně dlouhej, jako ten maník vod vohně…

3 28.07.2018

Jeden můj dobrý kamarád je buzna. Osobně mu říkám Velkej Buzna. A on mě občas počastuje nějakým tím buznovským dárkem. Naposledy třeba knihou Pražskej buzna. K padesátinám. Předpokládám, že ho k tomu inspirovala věta z anotace: „v knize je přichystán i přehled toho, co byste jako začínající buzna měli vědět, pro případ, že by vás konvenční heterosexuální život začal nudit.“ On totiž, coby neúnavný apoštol homosexuality, hlásá, že teplý jsou všichni chlapi, jenom někteří to ještě neví. I já zatím žiju v blažené nevědomosti…

Jo – říkat buznám buzna je prý v poho. Píše se to v té knize… Napsal jí buzna. Jak jinak…

Chvíli jsem váhal, zda knihu do čtenářského deníčku vůbec zařadit. Zda se k tomu, že jsem ji četl vůbec přiznat. Zejména když jsem v recenzích našel perličky typu – skvělá kniha pro fandy teplého čtení – knížka jim poslouží i pro seznamování na veřejnosti (protože, upřímně, když v šalině – pro Pražáky v tramvaji – někdo drží knihu s názvem Pražská buzna, je dost pravděpodobné, že nebude úplně hetero). Aha…?! Knihu jsem tedy raději četl pouze doma, abych náhodou někde na veřejnosti nevzbuzoval plané naděje… A nakonec jsem se dobře pobavil. Takové příjemné odlehčení od veškeré té seriózní heterosexuality... ehm...

Je nutné říct, že to skutečně není čtení pro každého. Nahlédnout do toho pražského buzince je pro neznalého trochu zjevení. Tipoval bych, že pokud si ji přečte nějaký mladý hledač sama sebe, žijící kdesi na maloměstě, nebo nedej Bože na vsi, tak si svůj coming out rozhodně na dlouho rozmyslí… Kniha je opravdu velmi vtipná. Ovšem docela sžíravě. Nemilosrdně. Tak nějak hodně… pražsky.

Tak jsem to tedy přečetl, chvílemi se smál nahlas, a co si budeme povídat – v hetero světě to vlastně zas tak moc jinak nefunguje…

6 27.07.2018

První díl Geniální přítelkyně se dotkl čehosi hluboko ve mně. Příběh si našel cestu do hlubin mé mysli, kam běžně nechodím. A dotek to byl intenzivní. Dokázal brnknout na struny dávno ztuhlé. Znovu na ně zahrát. Ta melodie ve mně silně rezonovala. Dotkl se všech mých vzpomínek na tento kousek Itálie. Kniha mě vtáhla do svého světa, do svého příběhu, do umolousané neapolské čtvrti, na špinavý dvorek před zanedbaný činžák, z jehož oken se line vůně levného jídla, cigaret, alkoholu. Při čtení v sobě cítím vztek. Touhu bojovat za spravedlnost, za čest. Touhu odčinit všechny křivdy. Vstoupit třeba do Rudých brigád a zatnout tipec všem Solarům na světě.

První díl se také dotkl čehosi temného ve mně. Ale vlastně – je to opravdu temné? Ne. Není. O tom, že se jedná o temnou touhu, se nás snaží celá staletí přesvědčit právě ti, co skutečně na temné straně stojí. Takže – ať mě provází Síla. Vzhůru do Neapole. Rytíři Jedi všech Vesmírů, spojte se… No dobrá… Nechal jsem se unést… První díl je prostě strhující...

5 27.07.2018

Tuto knihu jsem už tolikrát prolistoval. Tu a tam něco přečetl. Pak odložil. Mezitím se s Romanem několikrát potkal. Ne, nejsme přátelé. Jen známí, co se tu a tam potkají na stejné akci. Oba na Šumavě cizí, oba Severočeši. On z Teplic, já z Mostu. Ovšem naše světy se naprosto míjejí. On nejlepší básník současné Šumavy. Já bezvýznamný čtenář…

Kdysi jsme vedli krátkou řeč. Přes sociální sítě. Já měl v hlavě jistý drobný projekt, on mi posílal nějaká svá haiku. A já si na ně vzpomněl právě při čtení této knihy. A také jsem měl v hlavě Romanovu zálibu fotit camerou obscurou. Ty texty totiž připomínají oboje. Drobné záblesky světa, které se prosvítily nepatrným otvorem do jeho mysli. Černobílé. Rozmazané. Převrácené. Dojemné. Volající. Burcující. Ale i klidné. Odevzdané. Kousky všednosti, které takto zobrazené nabývají zcela nevšedních podob. Střípky kaleidoskopu. Krasohled, kterým Roman točí a vytváří tak nádherné mandaly. Jejich tvar trvá vteřinu. Vzápětí jsou rozmetány. Nahrazeny novými obrazy A přesto každá ta neobvyklá letmá geometrie dokáže přeskupit mou mysl, přeladit jí na jinou vlnu. Dokáže jí rozeznít. Rozvibrovat. Ponořit se do jeho obrazů bývá bolestné. Ty obrazy svět adorují a zároveň nemilosrdně obviňují. Je v nich pokora věřícího člověka, ale také nespokojenost bojovníka za nikdy nenalezenou spravedlnost.

Myslím, že bylo dobře, že jsem si knihu nechal takříkajíc „na později“. Mezitím jsem koukl na dva dokumenty, kde Roman mluví o sobě, o své práci, o Šumavě. A hlavně jsem si přečetl rozhovor, který vyšel nedávno v knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Všechny ty informace se propojily a můj zážitek ze čtení byl daleko intenzivnější.

7 27.07.2018

Na tuto knihu jsem se těšil. Palána mám rád jako spisovatele, i jako editora. Navíc tři s protagonistů znám osobně. Tu a tam se s nimi letmo potkám. Romana Szpuka navíc považuji za nejlepšího současného básníka Šumavy.

Čtení je to samozřejmě značně rozporuplné. Značně specifické. Nakonec zjišťuji, že má znalost některých podivínů, a znalost některých širších souvislostí, je mi vlastně na škodu. Cenou za tuto znalost je ztráta idealizace. Konkrétní reálie mi brání zpovídané následovat do jejich – řekněme zlyrizovaných – světů. Ale to je v celkovém vyznění vlastně jen drobnost.

Svět a způsob života šumavských (a obecně) samotářů, ač je mi v některých atributech sympatický, je mi spíše cizí. Dokážu pochopit, proč se ten který k podobnému životu uchýlil. Jejich příběhy jsou zajímavé. Ba leckdy i strhující. Nevím, zda bych řekl inspirující. Na to se až příliš často v pozadí podobných příběhů objevuje alkohol, drogy, nebo jakákoliv jiná závislost. Ale určitě jsou fascinující.

Už dva roky sám na hraně samoty žiji. Ne, žádná maringotka, zchátralá samota uprostřed šumavské divočiny, nebo snad přímo kdesi pod širákem, nedej Bože „pod mostem“. Je to samota pohodlná, plná téměř městského luxusu. Sám uprostřed davu. S myšlenkami nejblíže Romanovi Szpukovi, protože i má momentální samota má podobný důvod. A cesta do temného údolí je vždy široká a pohodlná. A nikdy bych nevěřil, jak úlevná, kdybych to nezažil na vlastní „mysl“. Takže vlastně mohu této knize poděkovat, že se objevila v pravý čas. Jako zvednutý prst. Jako varování. Co si v ní najdete vy – a zda vůbec něco – je samozřejmě pouze a jen o tom vašem příběhu…

16 13.05.2018

Ta kniha je skvěle a čtivě napsaná. Klobouk dolu, pane Švehlo. A to i přesto, že jsem prošel několikero recenzí, včetně té ublížené (ostatně – připadá mi, že tento pán je ublížený jaksi programově) Knížákovo, ve kterých se mluví o chybách a nepřesnostech. Drobné faktické chyby nedokážu rozpoznat, a jsou mi svým způsobem (řečeno po magorovsku) u prdele. Jsem přesvědčen, že celkovému vyznění knihy neškodí. Důležitý pro mě je celkový obraz oné doby. Obraz, ve kterém se komíhají odporná chapadla chobotnice StB. Obraz těch malých udavačů, pomahačů, slizounů, a všeho toho lidského sajratu. A zároveň obraz všech těch malých i velkých osobních hrdinství. Všech těch umělců i neumělců, disidentů i mániček, dělníků i intelektuálů. Ano – Magor byl pravděpodobně opravdu magor, věčně zlitej, egocentrickej, otravnej. To mu ale neubírá na jeho roli hybatele naši malých dějin a na roli hrdiny oné doby.

Chapadla té hnusné chobotnice se mě dotkla naštěstí jen letmo, přesto ten dotek mám hluboce vrytý do vzpomínek. Zhruba od čtrnácti let jsem se začal intenzivně zajímat o věci, které byli tehdejšímu režimu nelibé. Hrál jsem ochotnické divadlo, psal jsem básně, založili jsme kapelu. Už tehdy jsem se osobně potkal s okresním cenzorem (tuším jakýsi pan Vrána), obtloustlým, blahosklonným pánem, který měl moc schvalovat naše texty. To ponížení dodnes pálí. Pak má koketerie s katolictvím, srážka s vojenskou kontrarozvědkou a následně tak trochu na truc režimu konverze, křest a vstup do třetího světského řádu františkánů. Ponižování a perzekuce policií při návštěvách fary. Těžko říct, kam by mě má nechuť k tehdejšímu režimu přivedla, nebýt sametové revoluce. Byť tehdy zaujat křesťanstvím, druhou tvář bych nastavoval s velkou nevolí, jestli vůbec… A tak příběh Magora a jeho doby čtu také s drobně zbabělým pocitem úlevy, že to nejhorší za mě odmakal (a odseděl) někdo jiný…

19 13.05.2018

Nominace na jednu z nejdůležitějších literárních cen u nás – Magnesia Litera – provází vášnivé debaty. Přirozeně. Nelze nikdy uspokojit každého, nelze se trefit do vkusu všech. Jednu takovouto debatu pak rozvířil Jiří Trávníček povzdechem, proč není nominována právě Hana. A protože si jeho čtenářského úsudku vážím a důvěřuji mu, knihu jsem si pořídil. Netušil jsem, do čeho jdu. Nečetl jsem anotaci. Prostě jsem knihu „otevřel“ ve své čtečce a začal číst. A nečekaně tak naplnil přání autora knihy Krvavé země, abychom „oněm číslům vrátili lidský rozměr“.

Mornštajnová mi samozřejmě zas tak neznámá není. Četl jsem Slepou mapu a bavila mě. Hana je psána v podobném modelu. Jen je daleko čtivější. I přesto, že je příběh vsazen do tragických kulis – tyfová epidemie, začátek druhé světové války, holocaust – není ubíjející, není plačtivý, není depresivní, není vlastně úplně smutný. Je silný. Je dojemný. Je uvěřitelný. Je i úsměvný. A i přesto, že hlavní hrdinka cítí „hanu“ – stud, provinění, za to, že jako jediná vše přežila, je to příběh o nepokořené naději a o odpuštění.

Zásadní ale je, že kniha je napsána opravdu dobře. S jistou lehkostí a snad až s noblesou. Ano. Souhlasím s Jiřím Trávníčkem, že by kniha klidně nominována být mohla. Na druhou stranu – zatím jsem nepřečetl ani jednu knihu z těch nominovaných a tak mi nepřináleží jakkoliv hodnotit verdikt poroty…

18 13.05.2018

„Vyznavači vymazleného popíku plného efektních hymnických refrénů by se měli držet dál, tady se hraje špinavé, atmosférické a pachem cigaret nasáklé blues. A tohle VanderMeerovo hrábnutí do literárních strun je zatraceně silnou záležitostí…“ napsal Adam Stavárek v recenzi na Fantasy Planet. Špinavé literární sci-fi blues. To jsem si rozhodně chtěl poslechnout. Nakonec jsem však měl neodbytný pocit, že poslouchám starou písničku. Piknik u cesty. Tak se jmenuje. Ne písnička, ale kniha. Skvělá kniha bratří Strugackých. Také byla zfilmována. Poměrně fenomenální kousek z dílny Andreje Tarkovského se jmenuje Stalker (1979). Tu knihu jsem měl moc rád. I ten film.

Anihilace je jen podobná. Samozřejmě. Přečetl jsem ji, ale asi se více těším na film. Další mínus je, že se jedná pouze o první díl trilogie. Budou také tři filmy? Těžko říct. Další dva díly už asi číst nebudu. Já už jsem kdysi stalkerem byl a svou mrtvou zónu jsem prochodil křížem krážem. Už pár desítek let jsem z expedice doma. Jsem přesvědčen, že jsem momentálně v té správné realitě. Sektor Sudety – jižní zóna. Říkali mi to v nemocnici, když mě propouštěli…

3 13.05.2018

Ambiciózní plán režiséra, scenáristy a producenta Václava Marhoula převést na filmové plátno tento světově proslulý román spěje k finální realizaci… Minulé léto se na našich šumavských lokálkách natáčela jedna ze sekvencí filmu – parní vlak a osm vagonů vezou vězně do koncentráku. V hlavní roli se představí devítiletý Petr Kotlár z Českého Krumlova… Ano, přiznávám. Impulsem pro přečtení knihy byl zmíněný filmový fragment. Knihu jsem totiž léta odkládal na později. Tak jako člověk odkládá nepříjemné povinnosti… A to přestože jsem přesvědčen, že tuto knihu (stejně jako knihu Jako zabít ptáčka) by měli číst především mladí.

Nabarvené ptáče je brutální jaksi mimoděk. Neuvěřitelnou a permanentní krutost, kterou chlapec prožívá, si sám pro sebe snaží poskládat do pochopitelného a přijatelného vzorce. Chvíli pohan, chvíli úporný katolík, chvíli neúprosný marxista. Na pozadí zuří druhá světová válka, ale ta tu hraje pouze roli (byť důležité) kulisy. Zásadní je intenzivní strach vesničanů z neznámého, z cizího, ze zdánlivě nepochopitelného. Jejich nevědomost, omezenost a bezbřehá krutá zloba. Strach hejna z nabarveného ptáčete. A stejně jako to hejno se i oni k jinak zbarvenému lidskému ptáčeti chovají tvrdě a nekompromisně, s pocitem podivné spravedlnosti a v úctě k jakémusi zvrácenému řádu. A jen tu a tam jejich světem zabliká zářivé světýlko dobra.

Četl jsem rozhovor s Václavem Marhoulem a novinář se vyptával hlavně na to, zda budou ve filmu ty nejkrutější až hororové scény. Prý budou. Trochu mám strach, že právě tyto scény přebijí to zásadní, co v knize rezonuje. Nekonečný příběh lidské hlouposti, omezenosti a krutosti. Je úplně jedno, zda jsou ti lidé pohané, věřící katolíci, či nevěřící bolševici. Je jedno, zda zuří temný středověk, druhá světová válka, nebo zdánlivě korektní jednadvacáté století. Tohle temno uprostřed lidské duše stále doutná a stačí malá jiskra, aby opět vzplálo a ujalo se vlády…

12 26.03.2018

Horory nemám moc rád. Především ty filmové. Od jisté doby na ně nekoukám vůbec. Nemám rád pocit strachu a nevidím důvod si ho navozovat uměle. Navíc většina filmových hororů je na jedno brdo. Proč jsem tedy – proboha – fanoušek Stephana Kinga? No, já ty jeho knihy jako hororové nevnímám. Mám ho rád jako vypravěče. Jako skvělého pozorovatele života. Toho reálného i toho méně reálného. Zlo, strach a hrůza v jeho knihách působí jen jako katalyzátor pro úžasné nuance lidských charakterů. A mám prostě rád jeho styl, cítím se dobře v jeho světech a většině věcí v nich rozumím. Jeho knihy nejsou prvoplánově psané pro to, aby vzbuzovali ve čtenářovi hrůzu a strach. A to je možná jeden z hlavních důvodů, proč se Kingovo příběhy nedaří dobře zfilmovat. To „gró“ jeho vyprávění, to nejdůležitější v jeho příbězích, je do filmu většinou nepřenositelné. Nestačí na plátno vrazit pár hrůzostrašných scén.

Ale co se týče knihy Danse macabre. Není to kniha, kterou přečtete „jedním dechem“. Já osobně ji mám na stolku a čtu jí po kouskách. Ano – ještě stále ji čtu, i když jí – snad trochu opovážlivě – řadím do kategorie přečtených. I v této faktografické studii se King představuje jako vynikající vypravěč. Chytrý glosátor. Dobrý „tiper“ – v knize najdete tipy na zajímavé filmy, či knihy. Jste-li vášnivý čtenář – je to také trochu kniha o čtení. Jste-li filmový fanda, najdete tu neotřelé postřehy. A máte-li třeba jen rádi Kingovo knihy, je to zajímavý pohled do zákulisí.

Kniha vyšla již v roce 1981. A zabývá se z velké části filmovým a televizním hororem z 50. až 80. let 20. stol. Tedy obdobím, kdy v naší zemi vládl rudý teror – a to byl dosti reálný horor sám o sobě. Jedná se tedy o kulturní období, které se naší části světa příliš nedotklo, ale fanoušci žánru se s většinou zmíněných filmů, seriálů či knih už určitě stihli seznámit. Takže se dá vlastně říct, že kniha u nás vychází časově tak nějak akorát… .-)

4 26.03.2018

Zajímavá jednohubka. V recenzi na iLiteratura.cz jsem si o knize (mimo jiné) přečetl: …poutavá tapisérie utkaná ze snů a vizí, připomínajících barevný psychedelický zážitek, z důmyslných rozhovorů a vjemů hlavních protagonistů, popsaných řemeslně zdatným spisovatelem. Inu tak…

O nesmrtelnosti a o tom, zda bychom ji chtěli či ne, a za jakou cenu, přemýšlí tu a tam pravděpodobně každý z nás. David Mitchell nabízí recept vskutku „faustovský…“. Dotknete-li se tu a tam okultní literatury, přidejte si k hodnocení hvězdičku…

1 26.03.2018

Když mi knihovnice knihu předávala, přidala spřízněný pohled. Tuhle mám také ráda, řekla s úsměvem. Navázali jsme krátký kontakt. Naše osudy se letmo dotkly prostřednictvím knihy. Já si budu pamatovat její úsměv. Ona – až bude znova knihu půjčovat – si třeba vzpomene na mě. A v jejím úsměvu, který věnuje novému čtenáři našeho oblíbeného titulu, bude obsažen i úsměv můj. Tím, že o ní píšu ve svém čtenářském deníčku, se stává navěky nepatrnou součástí mého příběhu. Hybatelka a hybatel…

8 26.03.2018

Takový Hrdý Budžes po africku… Tedy – já tu knihu zatím ještě nečetl. Myslím toho Budžese. Já jen viděl tu skvělou divadelní adaptaci. Tu s tou herečkou. Nepamatuji si, jak se jmenuje. Bára tuším. Na jména já moc nejsem. Možná proto by to chtělo jména nové. Takové ty africké. Ty by se určitě lépe pamatovaly. Třeba jako TaHérečka. Užvaněná. Matka ostatků. Bůhvíco. Štístko. Miláček…

Na knihu jsem narazil náhodou v knihovně, a protože jsem právě četl Amerikánu, půjčil jsem si jí. Normálně bych jí asi přehlédl. A to by byla škoda.

Další pohled na téma Afrika versus Amerika. Další koláž vzpomínek na domov, na dětství. Ač nostalgických, přesto vtipných, i přes veškeré tragédie, které život v chudé africké zemi, zmítané politickými nepokoji, přináší. Další kamínek do mozaiky zvané emigrace, útěk z domova. Další pohled na svět bílé Ameriky ze dna společnosti. Další pohled na svět jako takový…

Někde jsem četl, že kniha je plná klišé. Příliš ublížená. Vůči velké Americe vlastně nevděčná. Já nevím. Já v tom nic takového nenašel. Je to prostě velmi dobře, vtipně a poměrně s nadsázkou napsaný příběh dívky, která vyrůstá ve slumu, kdesi v Zimbabwe. O jejím americkém snu. O americkém snu, jak ho prožívá v podstatě nelegální přistěhovalec. Je to sen o lepším životě. A ten přeci sníme všichni. Jenom kulisy jsou různé. Samozřejmě, že se NoViolet nevyhne steskům a rozčarování. Ale není to otravné, únavné. Není to nudné. Je to… neotřelé. Lyrické až poetické. Neokázale… srdcervoucí.

4 17.03.2018

Američan s japonskými kořeny píše o Afroameričanech líp než oni sami… se píše v jakési upoutávce a hle – máme tady zase… rasy. Negry, Mechoše, Žluťásky… Máme tu pouliční gangy. A nekonečný vzájemný boj. Rappery ověšené zlatem. Drogy. Násilí. Bělouše s africkými copánky ve vlasech. Černochy s vyžehlenými vlasy a pletí zesvětlenou krémy. Prostě standardní obrázek multikulturní Ameriky.

Joe Ide je scénarista a na knize je to znát. Čte se dobře, protože máte pocit, že se koukáte na film. A celá kniha je vlastně především – trailer, obrázek, video, movie. Ulice v oranžovém večerním světle. Z vytuněného auta duní Tupac. Mexikáni si nervózně pohrávají s revolvery. Rapperská hvězda – obklopená obrovským nesmyslným luxusem – je totálně sjetá a totálně v depresi. A to nejen kvůli tomu, že jí chce někdo oddělat. Černý holky ječí. Bílý holky ječí. Psi vrčí. Štěkají automatické pušky. Krade se, loupí se, fet se díluje a fetuje. Uprostřed toho hlavní hrdina – černošský Japonec, skromný, obyčejný, geniální. Do základní filmové dvojice samozřejmě také patří komik, co háže hlášky, věčně do všeho mektá, všechno pokazí a nakonec všechno napraví. Záporák je dostatečně záporný. Vypatlaný sociopat, obklopený bojovými psy a zbrojním arzenálem, se kterým by mohl sám přepadnout Severní Koreu, je dostatečně sociopatický.

Já mám tenhle typ bijáku vcelku v oblibě. Mám rád i tu lehkou – až komiksovou – absurditu, s jakou je podávaný. Malinko mě nudila taková ta hollywoodská potřeba to nakonec mírně uhladit. Ta nutnost učinit dobrý skutek, odčinit hříchy a vše zakončit srdceryvným happy endem. Jinak ale opravdu zábavné…

2 17.03.2018

Hned na začátku knihy zpraží hlavní hrdinku jakýsi dredatý maník v metru odpovědí na její otázku ohledně rasy… „Dneska o rase každej jenom mele, černoši se musejí přestat brát tak vážně. Teď se všechno musí točit kolem tříd – bohatý proti chudejm…“ To mě pobavilo, zejména ve světle různých kauz, které se v poslední době objevují. Ona ta (leckdy bezprecedentní) korektnost – rasová, kulturní, náboženská, genderová – je pravděpodobně v určité míře nutná, ale někdy mi přijde absurdní snad až k smíchu.

Ifemelu je blogerka. Africká černoška – z Nigerije – žijící momentálně v Americe. Její blog se jmenuje Rasovna aneb Různé postřehy neamerické černošky o amerických černoších (dříve známí jako negři. S fenoménem „černošství“ se paradoxně poprvé setkává až ve vysněné Americe…

Takže… kniha je to skvělá. Skvěle napsaná. S nadhledem, s humorem. Je chytrá. Rozhodně vás přinutí nad všemi těmi věcmi přemýšlet. Ať už se jedná o příběh z Nigérie, nebo z Ameriky. Daleko více raději jsem byl v Nigérii...

Pokud tedy chcete nahlédnout do naprosto jiného světa, poznat drobné nuance v rámci jedné rasy a pochopit zřetelné disproporce mezi rasami jako takovými je Amerikána vynikající příležitostí. Jako bonus dostanete zajímavý a jímavý příběh osudové lásky…

4 17.03.2018