efka.michalkova
přečtené 550
Dej mi své jméno
2018,
André Aciman
Dej mi své jméno jsem měla přečteno za tři dny – jedním dechem. Je to nádherná kniha o touze, o lásce, o sbližování, o pochybnostech, o hledání sebe sama. Lyrický popis pocitů dospívajícího Elia, který se zamiloval do o několik let staršího Olivera, je vykreslený na pozadí letního italského pobřeží – tápání Elia tak dokresluje lepkavé horko, slunce, moře, pohoda prázdnin a sladkých broskví. Závěr knihy mi připomnělo to, čeho jsem se v dospívání bála já --- /SPOILER ALERT/ --- že se budu bát následovat svoje sny a to, co v životě chci, a že pak o 20 let později ve mě zůstane jenom sladkohořká nostalgie. /KONEC SPOILERU/. Aciman mi ve svých narážkách na kulturu, na knihy, na hudbu připomíná knihy Haruki Murakamiho, intelektuálním zasazením a bezstarostnosti mládí potom Snílky. Díky knize mám chuť strávit prázdniny někde v malém italském městečku na pobřeží, číst filosofii a jíst broskve a fíky.... celý text
Kdo se bojí smrti
2018,
Nnedi Okorafor
Výborná kniha, která vám ale nedá nic zadarmo. Vlastně mám z knihy rozporuplné pocity, ale rozhodně ji hodnotím kladně a doporučuji k přečtení a to hlavně pro její emancipační potenciál. Chápu ale, že se ne každému bude líbit. Kdo se bojí smrti splnila má očekávání - moderní scifi (trochu jiná než mainstream sci-fi), čtivá, feministická, post-kolonialni a vyjadřující se k několika aktuálním problémům. Přesto prožitek u čtení nebyl jednoznačný. Alespoň ne v první půlce, kdy mě Okorafor rozčilovala, nebylo to konzistentní, nějak to na mě prostě působilo, jako když čtu někoho kdo není vypsaný. Což ale myslím není případ Okorafor, není to její první kniha/tvorba. Je to tím, že dělá hlavně na komiksech? Nebo tím že čerpala z nigerijských a jiných mýtů a stylu vyprávění, který nesedí tomu mému euro-americkemu lineárnímu myšlení a vyprávění příběhu, na který jsem zvyklá? Nevím. Vím ale, že se to v druhé půlce zlepšilo a já knihu slupla a jsem za ni moc ráda. Na závěr jsem čekala trochu větší mind-fuck, ale protože nemám ráda fňukání "konec by mohl být lepší", tak jsem s tím spokojená. Mě osobě by asi víc vyhovovalo, kdyby na knihu prodloužila např do 3 dílů, což by myslím i vyřešilo to že jsem měla pocit z první půli, jakobych to četla z rychlíku. Ale zase - to je má osobní úchylka ležet v 500+ stránkovem románu a moje nechuť k povídkám.... celý text
Podzemní železnice
2018,
Colson Whitehead
Naposledy jsem u knihy brečela, když v HP zemřel Brumbál. A pak na konci téhle knihy. Po jejím dočtení. Ani ne kvůli konci, jako spíš kvůli celému pocitu z knihy, pocitu zoufalství a bezmoci - ač Cora utíkala kam mohla, a někdy to vypadalo, že je v bezpečí, reálně nebyla, což ani jako otrokyně v 19.st. v USA být nemohla. Podzemní železnice (která je zde vyzobrazena doslova jako železnice, ačkoliv reálně šlo v USA o metaforické pojmenování sítě cest, bezpečných míst a abolicionistů, kteří pomáhali otrokům prchat) je nejen působivým vyprávěním o hledání svobody a dalším dílem objasňujícím historii USA a černošskou historii. Whitehead používá taky krásný jazyk a přirovnání ze kterých má knihomolska duše tála blahem. Tematicky podobná jako Homegoing od Yaa Gyasi (ta je víc časosběrná), pokud hledáte podobné čtení. Za mě kniha rozhodně putuje do kolonky doporučuji.... celý text
