Eleutherios
přečtené 302
Triumf a tragika Erasma Rotterdamského / Svědomí proti násilí
1970,
Stefan Zweig
Svědomí proti násilí je dnes již zapomenuté, avšak geniálně koncipované dílo Stefana Zweiga. Sugestivně vypráví o událostech evropské reformace, především nástup kalvinismu v Ženevě. Na pozadí tohoto příběhu vyplývá nekončící boj (řečeno slovy autora) "mezi svobodou a autoritou", kde despotickou stranu symbolizuje Jan Kalvín v protikladu tolerantního myslitele Sebastiana Castellia. Zweig zde filosoficky uvažuje o významu duchovní nezávislosti. Ač se může zdát, že hlavním tématem je příběh o Kalvínově cestě k moci či pojednání o svobodě jednotlivce, ve skutečnosti se jedná o zoufalý výkřik humanisty, jenž se děsí nástupu nacionálního socialismu, což hrozivě vyplývá nejen z data vydání knihy - roku 1936. Můžeme to vyčíst i skrz řádky, kupříkladu kdy vypravěč považuje asketu za nejhorší druh despoty. Jako příklad uvádí Robespierra, avšak všichni historicky znalí jistě pochopí, jakou v té době aktuální postavu měl na mysli. Byla by však chyba, kdybychom hlavní děj příběhu chápali jen jako symbol bez vlastního smyslu. Zweig pracuje s historickými prameny, mezi nimiž vyniká dílo De haereticis, an sint persequendi již zmíněného Sebastiana Castellia z roku 1554. Z ní cituje pasáž, která naprosto koresponduje s voláním všech soucitných a násilí odmítajících lidí: "Ó Kriste, Stvořiteli a králi světa, vidíš tyto věci? Což jsi najednou opravdu tak docela jiný, než jaký jsi býval, tak ukrutný a nepřátelský vůči sobě samému? Dokud jsi přebýval na tomto světě, nebylo nad Tebe nic mírnějšího, nic laskavějšího, nebylo nikoho, kdo by strpěl posměch s větší shovívavostí; pohaněn, popliván, vysmíván, s trnovou korunou ukřižován mezi lotry, v nejhlubším ponížení modlil ses za ty, kdož Ti způsobili všechny tyto urážky a mrzkosti. Je pravda, že ses nyní tak změnil? Úpěnlivě Tě prosím v nejsvětějším jménu Tvého Otce: přikazuješ skutečně, aby ti, kdož nejsou poslušni Tvých ustanovení a přikázání přesně tak, jak to požadují Tvoji učitelé, byli topeni ve vodě, trháni kleštěmi až do vnitřností, posypáváni solí, čtvrceni mečem, smaženi na malém ohni a týráni co nejpomaleji až k smrti všemi způsoby mučení? Skutečně schvaluješ tyto věci, ó Kriste? Jsou to opravdu Tvoji služebníci, kteří pořádají takovéto jatky, při nichž jsou lidé takto trápeni a rváni? Když si berou za svědka Tvé jméno, jsi opravdu účasten těchto ukrutných jatek, jako kdybys lačněl po lidském mase? Kdybys, Kriste, opravdu tyto věci přikazoval, co by pak zbývalo činit ďáblovi? Ó, jak strašlivé rouháni Bohu, že Ty bys činil tyto věci, tytéž věci jako on! Ó, jaká ničemná opovážlivost lidí přisuzovat Kristu věci, které mohou být jen vůlí a výmyslem ďábla!" (Odeon, Praha 1970. Strana 246n) Autor skrz vypravěče jedinečně vystihl a shrnul celou filosofii lidskosti ve stati: "Protože se v každé době obnovuje násilí v jiné podobě, musí lidé ducha vždy znovu vést proti němu boj; nikdy se mu nesmějí vyhnout pod záminkou, že násilí je v tuto chvíli příliš silné a že by proto nemělo smysl čelit mu pouhým slovem. Neboť nezbytné věci se nikdy neříkají dost často a pravda není nikdy zbytečná. I když pouhé slovo nezvítězí, přesto dokazuje její věčnou přítomnost, a kdo jí v takové chvíli slouží, dokazuje tím, že žádný teror nemůže ovládnout svobodnou duši a že i v nejnelidštějším věku zbývá ještě prostor pro hlas lidskosti." (Odeon, Praha 1970. Strana 247) I po tom všem, co napsal Sebastian Castellio v 16. století, po tom všem, co napsal Stefan Zweig ve 30. letech 20. století a i po tom všem, co napsali spisovatelé jako Karel Čapek či další tehdy známí autoři, svět čekal Auschwitz, Sobibor, Treblinku, Belžec, Babij jar, Katyň, Rumbulu, Ponary, Jasenovac, červencové a březnové deportace, rozkaz číslo 00447... Jaké zoufalství musí prožívat ti, co vidí nástup zla, vědomi si toho, že jejich křik zůstane pouhým zrnkem písku v moři zapomnění? Jaké utrpení musí prožívat ti, co jsou odhodláni bojovat a zároveň si jsou vědomi vlastní bezmoci? Kolikrát se toho ještě sami staneme svědky?... celý text
