Triumf a tragika Erasma Rotterdamského / Svědomí proti násilí přehled

21.06.2019

1) TRIUMF A TRAGIKA
Zweig vzhlíží ke „svému ctěnému Erasmovi" (na rozdíl od Huizingy), protože v něm vidí svůj ideál: objektivismus, spravedlnost a individualismus jako opozici politiky, nacionalismu a samoúčelnosti, jež mu ztělesňuje Machiavelli (mimochodem tomuto mysliteli křivdí).
Ale nutno říci, že autor Erasma nevyužil jen jako škrabošku; dovedl ho vystihnout takového, jaký byl. Byť za cenu zdůraznění relevantních aspektů a potlačení nerelevantních: to je ale samozřejmé vzhledem k tomu, že monografii psal jako „skrytou autobiografii" a vyznání určitého bytostného typu povahy.

Škoda věcných omylů, jichž se ale beletrista-laik těžko vyvaruje. Například poněkud nedocenil společenské postavení kvalifikovaného korektora znalého klasických jazyků a zaměstnaného v tiskárně. Chybná je i úvaha o původu jména Desider: Erasmus je nezvolil proto, že byl nechtěným dítětem, ale podle jednoho z adresátů Jeronýmových listů. Je také nesmysl stavět Erasma na pomezí protestantů a katolíků, jelikož tento humanista se nakonec výslovně přiklonil ke katolicismu.
Velmi si ale cením toho, že Zweig pracoval s prameny v originálních jazycích; mnozí současní popularizátoři se od něj mají čemu učit, ač třeba oproti Mauroisovi je dosti primitivní.

Nedocenitelné mi připadají pasáže s živou vnitřní vizí určitých fenomenů. Například: „sebevědomí, jehož smyslné a neutuchající opojení z moci opisujeme slovem renesance, ...". (Renesance jako vůle k moci!) Humanisty Zweig vnímá jako duchovní dozvuk rytířstva, Luthera vystihuje tak, že se zdá, jako by spolu studovali. Nejvíc podle mě literárně i myšlenkově exceluje tam, kde staví Luthera a Erasma proti sobě jako dva živelné protiklady.

2) SVĚDOMÍ PROTI NÁSILÍ
Na Zweigovi nejvíc obdivuji, že vedle subjektivního odsouzení „zla" mu zbývá smysl pro objektivní velikost některých jeho představitelů. Bez ohledu na to, jak si tento liberál, humanista a individualista hnusil Kalvína, dovedl vystihnout některé jeho ušlechtilé rysy (například pracovitost a kultivovanost), místo aby ho popsal jako primitivní a násilnické prase. Na druhou stranu si neidealizuje povrchního všeuměla Serveta, ač s ním z lásky k člověku sdílí jeho utrpení. Přijde mi, že tahle nuance části čtenářů jaksi unikla.

V knížce ale samozřejmě nejde o Kalvína, pouhou stafáž „Zla", nýbrž o Castellia.
Jako historik si myslím, že Zweig dělá chybu ve dvou zásadních věcech. Zaprvé v tom, že ztotožňuje svoje mravní zásady (humanismus, kosmopolitismus, ...) s civilisací obecně, a zadruhé v tom, že předkládá jedince vymykajícího se době za měřítko jeho současníků. Asi v tom smyslu, že když mohl být tolerantní Castellio, mohli a měli být tolerantní všichni lidé 16. století. Je velmi cenné, že nám autor Castellia, toto čisté a nezávislé svědomí, ukázal jako důkaz, že člověk výjimečně může přerůst svou dobu. Ale nelze jím obžalovat Kalvína, protože Castellio byl muž (v dobrém smyslu) anachronický a výjimečný. Stejně tak nelze obžalovat řeckou civilisaci s argumentem, že Diodóros byl už ve své době odpůrcem otrokářství a Pýthagorás vegetarián, tak proč ne všichni?