Ender
přečtené 300
Sběratel
2004,
John Fowles
První Fowlesova kniha měla na mě doslova zdrcující účinek. Únosce Frederick Clegg je typickým produktem poválečné Británie - jeden ze středostavovských maloměšťáků, tupě zahleděných do sebe, s představivostí a vnitřním životem mouchy. Snaha dostat se na úroveň buržoazie způsobuje Cleggovu nesnesitelnou hyperkorektivní výslovnost, až fanatické dodržování konvencí. Dělá, co si myslí, že by se mělo dělat, co ho naučila prudérní teta, je bez vlastního názoru. Clegg je sběratel motýlů - symbol toho, že jeho činností není tvořit krásu, ale zabíjet jí, potlačovat jí. Symbolizuje mrtvé ustrnutí, pouhé příživnictví na tom, co je krásné. Miranda je studentnkou výtvarného umění - schopná vnímat život, milovat ho. Schopna oceňovat všechny nuance a detaily krásných uměleckých děl - ať už jde o malířství, hudbu či literaturu. Clegga intelektuálně ve všem převyšuje, kromě jednoho - je nesvobodná. Z toho vzniká i zajímavý nejednoznačný vztah mezi tím, kdo je pánem situace - Miranda nařizuje, snaří se ho učit, přirozeně stojí nad ním. Clegg je pánem pouze v tom, co si uzmul násilně. Dvě narativní linie téhož příběhu dělají z románu 'experimentální' román - Clegg vypravuje svůj příběh, poté Miranda vypravuje to samé, ale ze svého pohledu. Pokud se bojíte, že se díky tomu budete nudit, nebojte. Právě naopak. Spojení 'pokleslého' thrilleru s 'vysokou' formou literatury (společenskou kritikou doby) dělá z románu 'postmoderní' román. Fowlesův Sběratel patří k jeho vrcholům. Geniálně psychologicky propracované, tak, že můj pohled na Clegga se neustále měnil - mírné sympatie s neschopným člověkem, který ze zoufalství dělá zoufalý čin, pak opovržení, pak lítost...nakonec nenávist. Po dočtení se mi možná všechny pocity spojily v jeden - a já si uvědomil, že Fowles si za tenhle román zaslouží absolutorium. Jeden z mála autorů, kteří mají svými díly skutečně co říct.... celý text
Pergament
2008,
Hal Duncan
Hal Duncan má jistě talent pro psaní - jak pro prózu, tak poezii. Ale mám pocit, že se někde urpostřed svých studií až moc zamiloval do Jamese Joyce a všechny ty Odysseové a Finneganovy plačky mu udělaly chaos v hlavě - Pergament pak vypadá jak fantasy epigonie slavného autora. Má to pravdu dobrý nápad, skvělou formu, výtečnou volbu slov - ale co s tím, když se vůbec neorientujete v příběhu? Skáče to sem a tam, hrdinové mění svá jména, jak se dostávají do jiných 'vrstev', takže si nejste jisti, zda to jsou pořád ještě oni. Do toho to skáče v čase, vy neméte žádný pořádný zachytný bod, kam Duncan s příběhem skočil, po většinu času nevíte, co čtete a čekáte, kdy se to spojí a vy se začnete orientovat. Někde v půli by to mělo - prý - začít dávat smysl. Pokud s tím budete mít trpělovost, myslím, že budete silně odměneni. Ale pro mě to bylo prostě nestravitelné. Zajímavý literární experiment. pro někoho jistě geniální - pro mě spíše jen chaotické, rozpadlé a nudné.... celý text
Země vod
1993,
Graham Swift
Nádherná knížka. Profesor historie volí místo 'velkých' vyprávění ty 'malé', točící se kolem jeho předků, kteří v rodinné tradici pracovali jako jezní u břehů řek, bez ambicí, monotónně, tak jako tok řek, jež v kraji plynou pomalu, zaneseny bahnem. Příběh o vysoušení zatopené krajiny, o osudech obyčejných pověrečných lidí, o životě v kouzelné krajině, kde v zákrutech řek vzniká sexuální zvědavost, kde se dětské hry hrají v prázdných mlýnech, kde se vyrábí pivo a nad tím vším létají britské bojové letouny směřující do Německa. Celosvětová historie se tu prolíná s tou lokální, realita se sněním. Kniha, která se zamýšlí nad smyslem dějin, nad smyslem lidstva, které opakuje stále ty stejné chyby, nad jeho osudem. Nádherná knížka.... celý text
Poznámky na krabičkách od sirek
2008,
Umberto Eco
Krátké fejetonky Umberta Eca týkajícící se literatury, médií, italskou společnstí, ale i nespočtem dalších věcí jsou psané lehkou rukou, s vtipem, který ale nepostrádá typický ecovský vhled do věcí a zevrubnou znalost snad věho, co kdy kdo napsal či řekl. Mě osobně ale vadily dvě věci. Za jednu může Ecův původ. Mnoho postřehů se týká italských textů, italských událostí a italských medií, které prostě neznám a tudíž mě ani moc nezjímaly, protože Eco jakoby psal pro italského čtenáře, nikoliv českého či jakéholiv jiného. Druhá věc, co mi vadila, byla přílišná krátkost jednotlivých článků. Jedna, jedna a půl strany, víc ne. Proto se nidky nedostal moc do hloubky, nikdy neřekl něco tak, že by mě to skutečně osvítilo, překvapilo, či ohromilo. Proto bych tuto knihu doporučil spíše Ecofilům a jiným Ecologům :)... celý text
Skořicové krámy (15 povídek)
1999,
Bruno Schulz
Někde jsem slyšel výrok: 'pokud bych mohl před hrůzou nacistického holocaustu zachránit jednu duši, pokud bych mohl zrušit jeden jediný rozsudek smrti, který se odehrál za 2. světové války, pak bych zachránil Bruno Schulze.' Můj podpis pod takovým vyjádřením by se pak nacházel na přední stránce. Bruno Schulz byl úžasným plachým mýtotvorcem, členem polského avantgardního trojlístku Witkiewicz, Gombrowicz, Schulz, jehož skutečné uznání přislo až po jeho smrti, v 50. létech. A přesto, kdo tohoto spisovatele dnes zná? Já, vy, pár ostatních - to je vše. Jaká to škoda. Asi dostatečně nejsem schopen vyjádřit genialitu Schulzova jazyka - jeho Demiurgickou sílu regenerace mýtu návratem do dětství, proměnu ploché nudné skutečnosti do grotesktní žírné poezie, pojmenování nepojmenovatelného a obohacení člověka o jiný pohled na věci, pohled vymáchaný v prapůvodní polévce ztracených mýtů, nejednoznačnosti, extaického vytržení, šílenství a geniality. Slova nestačí...proto přidávám malou ukázku. (Popisujíc opuštěnou zahradu): Vytřeštěné ohyzdy lopuch se tam vyvalily jako doširoka rozsedlé babizny, napůl pohlcené vlastními šílenými sukněmi. Zahrada tam zadarmo prodávala nejlacinější kroupy černého bezu, hrubou kaši jitrocelů, páchnoucí mýdlem, divokou kořalku máty a všechnu nejhorší srpnovou veteš. Ale na druhé straně ohrady, za tím matečníkem léta, v němž se rozbujela hloupost idiotských plevelů, bylo smětiště bezuzdně zarostlé bodláčím. Nikdo nevěděl, že právě tam sloužil toho roku srpen svou velkou pohanskou orgii. Na tom smětišti, opřená o ohradu a zarostlá bezinkami, stála postel slabomyslné Tluje. Všichni jsme jí tak říkali. Na kupě smetí a odpadků, starých hrnců, bačkor, rumu a střepů stála zeleně natřená postel, na místě chybějící nohy poděpřená dvěma starými cihlami." Pokud bych mohl z masových hrobů vrátit jednu duši a vdechnout jí život, byl by jí Bruno Schulz.... celý text
1984
2000,
George Orwell (p)
Nejlepší epiteton ke knize 1984 je pro mě 'důležitý'. 1984 je DŮLEŽITÁ kniha, kterou by měl každý přečíst. Pokud zapomeneme, co se dělo, pokud zapomeneme na minulost, jsme odsouzeni k tomu jí opakovat. Z toho důvodu je 1984 důležitou knihou. Fascinuje mě, kolik z této knihy přežilo nánosy času a stalo se kultovními. 'Velký bratr tě sleduje', 'válka je mír - svoboda je otroctví - nevědomost je síla', 'ideozločin', 'ministerstvo lásky', 'newspeak', atd. Zaplať pánbůh , že tato kniha nezastarala. V roce 1984 byla minimálně stejně zajímavá jako v roce 1948. A v 2011 jí čteme stejně zaníceně a se stejnou hrůzou jako jsme ji četli v roce 1984. Vlastně možná s větší - uvědomujeme si, jak vetchá je paměť. Jak snadno zapomínáme na věci, o kterých si všichni byli jisti, že na ně zapomenout nelze. Naštěstí tu máme Orwella a jeho 1984, která nám poklepe na záda, a donutí nás ohlédnout se zpátky. Ohlédnout se v hněvu a hrůze a bolesti a znechucení.... celý text
Francouzova milenka
1976,
John Fowles
"Francouzova milenka" je jedním z vrcholů tvorby Johna Fowlese, přičemž celá jeho tvorba je hodnocena jako vrchol britské literatury 20. století. Pokud tomu rozumíte tak, že chci říct, že "Francouzova milenka" je úžasný román, rozumíte tomu správně. Fowles dokázal vykreslit viktoriánskou dobu tak realiasticky, jak to nedokázalo mnoho spisovatelů žijících přímo v oné době. V čem se ale od typického viktoriánského románu liší - a v čem nabírá rysy postmoderny - je za prvé dvojí vyprávění, z perspektivy a zároveň retrospektivy. Tím mám na mysli, že Fowles nezůstavá pouze v oné době roku 1867, ale často srovnává tehdejší modus vivendi se současnou dobou, hodnotí, a tím prosté vyprávění často spklouzává z esejovitosti. To může čtenáře, kterého zajímá pouze onen milostný trojuhelník a čeká zvraty a dějový spád, odradit. Mě osobně Británie konce 19. stol., doba Darwina, Dickense, zbožnosti, konvencí a pokrytectví zajímá sama o sobě, proto mi tyto 'odbočky' nevadily. Druhá věc, která dělá z románu zástupce postmoderny, je intervence samotného autora do příběhu. Fowles občas nechává zaznít své myšlenky tak silně, že je nepokrytě označuje za své, občas uvažuje o své úloze stvořitele příběhu, dokonce se i objeví na scéně (chvilku). To může čtenář chápat jako známku toho, že příběh je jen příběhem, fabulací člověka, který vám to nepokrytě připomíná, a tudíž vás nenechá se do příběhu ponořit a uvěřit mu. Ale opět, mě osobně toto nijak nevadilo. Proto doporučuju, moc moc, je to literatura psaná tím nejlepším možným jazykem.... celý text
