Garagun
přečtené 48
Hlasy a hvězdy
2016,
Vilma Kadlečková
Škoda, velká škoda, že jsem si před otevřením této knihy nepřečetl... no, když už ne rovnou znovu všechny čtyři předchozí díly, pak alespoň jejich stručné shrnutí! Takhle jsem byl - víc než dva roky od okamžiku, kdy jsem otočil poslední stránku „čtyřky“ - vržen do víru děje až trestuhodně nepřipravený. Hodně dlouho mi tedy trvalo, než jsem se alespoň malinko zorientoval, a stejně si nemohu být jistý, že jsem správně pochytil všechno. Zkrátka, celá sága pro mě tak trochu ztratila kontinuitu, jednotlivé postavy mi odrostly (jaký je opak přirostly?) od srdce a já měl co dělat, abych se s textem sžil. Na druhou stranu, tohle není nic, co bych mohl vyčítat autorce. Ta píše pořád stejně dobře a stále mistrovsky pracuje s tím, v čem je podle mě asi nejsilnější - v líčení těch nejintimnějších pocitů, prožitků a vjevů, ve vykreslování vnitřních světů jednotlivých hrdinů. „Hlasy a hvězdy“ totiž zůstávají, stejně jako předchozí díly, v podstatě komorním příběhem, v němž se sice odehrává konflikt, který může změnit / zničit svět, ale zdaleka nejvíc pozornosti je věnováno postavám a tomu, co se děje v jejich nitru (vždyť koneckonců, jak každý čtenář „Mycelia“ ví, ty nejdůležitější věci se odehrávají v skrytu). Příběh „Hlasů a hvězd“ plyne zvolna - ale ti, kteří četli předchozí díly s tím už asi tak nějak dopředu počítají. Konflikty, zvraty, odhalení, prostě takové ty přísady, co dokážou rozvířit děj a vrhnout ho nečekaným směrem - to všechno tu je, ale trvá dlouho, než se k tomu člověk přes to, co je mezi, dostane. A tohle „to, co je mezi“ může být pro někoho zajímavé, ovšem někomu jinému to zase může připadat zdlouhavé. Vlastně by nějaký zlý jazyk možná mohl i tvrdit, že je celé „Mycelium“ natažené až přetažené a že pokud by se o dva tři díly zkrátilo, vlastně by se nic extra hrozného nestalo. Já se omezím na konstatování, že tempo příběhu je takové, jaké je, a že zůstává stejné jako v předchozích knihách; nezrychluje, ale ani nezpomaluje. Totéž platí pro akční pasáže - ale tady přece jen pochybují, že by se jejich fanatičtí přívrženci dokázali ságou prokousat až k pátém dílu. Upřímně, ono kdyby Lucas, Aš~šád a Pinky popadli plazmomety a čelili invazi nelítostných hmyzích monster, asi by to byla tak trochu jiná kniha... a asi by ji musel napsat tak trochu někdo jiný. Doufám, že mé hodnocení nevyznívá příliš vlažně (koneckonců, asi se do něho výrazně promítá ten nešťastný časový odstup mezi čtvrtým a pátým dílem). Každopádně, „pětka“ končí tak, že si člověk už tak nějak nemůže nepřečíst i závěrečnou „šestku“, jinak by si to musel až nadosmrti vyčítat... A mám já takových výčitek zapotřebí? Dopředu říkám, že fakt ne :)... celý text
Smrt je mým řemeslem
2005,
Robert Merle
Prokurátor: Zabil jste tři a půl miliónu lidí! Lang: Promiňte, zabil jsem jich jenom dva a půl miliónu. Tahle kniha má takovou spoustu komentářů, že ať už o ní napíšu cokoli, pořád se budu jen opakovat. Asi se můžeme přít, zda je román v popisech příliš drsný, anebo naopak příliš mírný, zda charakter hlavního hrdiny byl nebo nebyl vykreslen moc zjednodušeně, případně zda tato postava vzbuzuje spíš zášť, odpor nebo lítost (v mém případě se tyto pocity mísily ve zhruba vyrovnaném poměru). Pro mě osobně je nejpodstatnější to, že jsem se po dočtení této knihy cítil tak trochu špinavý, jako by v mém nitru zanechala šlem. A nevím, jestli někdy půjde úplně smýt. Literatura ve mně vyvolává všechny možné reakce, ale jen málokterou knihu jsem na konci odkládal s tak nepříjemným pocitem jako tuhle... P.S. Dost mi nesedl překlad. Ne, neumím francouzsky, takže nemůžu na nic konkrétního ukázat prstem, ale český text jednoduše nepůsobí dobře - hemží se opakujícími se slovy, nevhodně zvolenými výrazy, divně šroubovanými souvětími... Zkrátka, stylistika pořádně kulhá, a pochybuji, že by za to mohl originál. A to nemluvím o překlepech, jejichž množství bije do očí. Ani tohle všechno sice nedokáže pokazit dojem z knihy, ale přece jen bych asi doporučil sáhnout po nějakém jiném vydání...... celý text
Malevil
1974,
Robert Merle
Jaká že je vlastně „Malevil“ kniha? Zkusím to shrnout v několika bodech: * zvláštně poklidná - starý svět zanikl v plamenech, civilizace se zhroutila, nadešel čas vlků... Ale postavy na to přesto dokážou reagovat poměrně nevzrušeně (nebo je to možná jediný způsob, jak na to reagovat?), snaží se chránit, co nebylo zničeno, budovat, co se dá, prostě žít. A vlastně i samotný děj postrádá větší výkyvy: problémy přicházejí, problémy se řeší; padouchové se objevují, padouchové... Hm. * lokálně ukotvená - hrdinové románu (a s nimi i čtenáři) nikdy nezjistí, co se vlastně přihodilo, a vlastně je to, zdá se, ani příliš nezajímá. Existuje pro něj jen hrad Malevil, městečko La Roque a okolní kraj. Zbytek světa zůstává tajemným místem, z něhož tu a tam přicházejí zbídačení uprchlíci nebo loupeživé tlupy. * velmi francouzská - v souladu s klasickou trojkombinací víno, ženy, socialismus. * nepříliš vhodná pro katolíky a feministky - pojetí víry je v „Malevilu“, řekněme, svérázné, no a s ženami a jejich úlohou v nově se formující společnosti je to snad ještě osobitější. * vhodná pro muže 40+, kteří mají pocit, že už jsou za zenitem - netřeba si zoufat, však ono se to všechno třeba ještě vyvrbí tak, že skončíte jako vládce gotického hradu („první mezi rovnými“), muži vás budou uznávat a ženy uhánět. Celkově hezky napsané, pěkně vykreslené postavy (některé sympatické, jiné méně), dobře se to čte. Kniha je samozřejmě hodně jiná než dnešní postapokalyptické romány (nějaké styčné body bych našel spíš s těmi dobovými, jako je „Den trifidů“, i když zrovna ten vznikl ještě dobře o dvacet let dřív), ale pro mě o to víc poutavá a svěžá. Konec je dost otevřený, což je ale v tomto případě jedině dobře, těžko si ho představit jinak... Z románu možná nejsem tak docela nadšený (na to mi až moc vadil hlavní hrdina, přiznávám), ale spokojený jsem každopádně. Jak je jen možné, že jsem „Malevil“ neobjevil už kdysi?!... celý text
Křivé ostří
2004,
Martin D. Antonín (p)
Proč jen mi není o deset let míň? V oněch dobách, kdy jsem mimo jiné přímo hltal příběhy Gotreka a Felixe, bych si totiž tuhle knížku musel zamilovat! Bohužel, dneska si všímám spousty věcí, kterých bych si dřív nevšímal, případně bych nad nimi přimhouřil oko. Třeba roztříštěného příběhu, který místy dost zmateně poskakuje sem a tam. Nebo plochých, jen schematicky načrtnutých postav, z nichž některé - třeba taková Bětka - se do děje prodraly vyloženě násilím. Anebo bitev, které navzdory vší své krutosti a krvavosti pořád působí dost vlídně a plyšově... Ono je to prostě celé takové dráťobijecké (což ale nemyslím nijak zle, spíš naopak nostalgicky zamačkávám slzu). Kdybych tuhle knížku měl brát vážně... Jenomže ona naštěstí nebere vážně ani sama sebe! Dokonce bych řekl, že to je její hlavní přednost. Není to sice přímo parodie, to zase ne, ovšem humor a nadsázka se najdou snad v každém druhém odstavci. No a taky tu jsou samozřejmě trpaslíci, z mého pohledu hlavní tahouni příběhu; pro ty já mám dodnes slabost. Drsní, bojovní a spíš warhammerovští než tolkienovští, což jim ovšem na zábavnosti rozhodně neubírá, spíš naopak. Zkrátka a dobře, knížka to byla slušná. Na to, že jde o autorovu prvotinu, dokonce hodně slušná. A času, který jsem v její společnosti strávil, tedy rozhodně nelituju. Litovat můžu leda toho, co jsem zmínil na začátku - proč sakra nejsem o těch deset roků mladší?... celý text
Predátoři
2007,
Miroslav Žamboch
Někdo tady přede mnou v komentáři psal, že si na dinosaury moc nepotrpí. To já zas jo! Miluji Bradburyho „Burácení hromu“, Doylův „Ztracený svět“ i „Cestu do středu Země“ od Verna; film „Cesta do pravěku“ jsem viděl skoro tolikrát co „Mrazíka“, no a taky jsem s dětma sledoval „Zemi dinosaurů“. Ano, všechny díly. Zkrátka a dobře, já si na ty dinosaury teda jakože potrpím. No a mistr Žamboch, jako by věděl, co moje tělo potřebuje, to do mě začal hned od začátku prát... rovnou do žíly... v množství větším než malém. Říct, že jsem první dvě třetiny knihy přečetl jedním dechem, znamená neříct nic. A to ani nemluvím o tom, že jsem si pořád nebyl jistý, kterak se zápletka zaplete a jakým způsobem se příběh vyvine, ono se těch možností nabízelo víc... Bohužel, závěrečná třetina už na mě obsahovala až moc amfetaminu, a snad i trochu toho projímadla. Což není zrovna ideální kombinace. Pocit okouzlení, který se mě během čtení zmocnil, tedy pominul a vytratil se (i když nikoli beze stopy, něco z něho ve mně přece jenom zůstalo). A proto moje hodnocení vypadá, jak vypadá. Každopádně, MŽ musím obdivovat - jako jeden z mála našich spisovatelů (a nejen těch z oblasti fantastiky) dokáže napsat cokoli se mu zamane o čemkoli se mu zamane. A bude to (rychlo)čtivé a bude to fajn a najde si to svoje lidi, svoji cílovku. „Predátoři“ mě nakonec neskolili zásahem přímo do srdce (i když náběh měli), ale i tak je to knížka, kterou mohu doporučit.... celý text
Holomráz
2010,
Štěpán Kopřiva
Když sáhnu po fantasy, očekávám rozmáchlý příběh, propracovaný svět, řadu dějových linií, množství různorodých postav... Nic z toho od Holomrazu nečekejte. Kopřiva (jak jinak) pojal fantasy hodně osobitým způsobem. Dvě povídky a novela, spojené postavou hlavního hrdiny, jsou svým rozsahem spíše skromné, svět (jaksepatří špinavý a hnusný) je jen letmo nastíněn a samotné příběhy působí co do rozmachu a počtu hrdinů spíše komorně (a nic na tom nemění ani masakr statisícové armády na konci závěrečné novely). Upřímně, Kopřivovo pojetí fantasy mi nijak zvlášť nesedlo, a on ani ten děj není bůhvíjaký. Zatímco u Asfaltu se člověk pro samou akci nemohl pořádně nadechnout, a když už se mu to konečně povedlo, tak mu ten dech zase vzaly úžasně bizarní a morbidní popisy (to jsou ale dvě krásná cizí slova), u Holomrazu je tempo o poznání pomalejší a popisy bývají takové neslané nemastné... U "Asfaltu" jsem uvažoval, že mu dám čtyři hvězdičky, ale nakonec obdržel jen tři. U Holomrazu (který je jiný a pro mě celkově slabší než Asfalt) by to byly jasné dvě - nebýt hlavního hrdiny. Wolrich mě možná přistihl ve slabší chvilce, možná ve mně zahrál na nějakou citlivou strunu, nevím. Ale každopádně je to literární postava, která mě oslovila tak, jak se to v poslední době povedlo jen málokteré. Ano, je to grázl, podvodník a nezvratně pokřivený charakter, lhaní je pro něho stejně přirozené jako dýchání (a vyměšování), ale přesto jsem s ním dokázal až překvapivě snadno cítit a chápat ho. Zkrátka a dobře mě dostal, i s celým svým zpackaným životem, plným ponížení, zklamání a proher. Hm, snad ani nechci vědět, co to o mně vypovídá :) Takže tři hvězdy za něj i za slova, která by klidně mohla být mottem celé knihy: "Všechno dopadne vždycky špatně. Každý příběh. Nakonec všichni umřeme."... celý text
Oloncho
2012,
Ondřej Pivoda
Kniha, která se hodnotí doopravdy těžko... Její čtení může představovat mimořádný zážitek, avšak žádá si nemalé soustředění a to správné naladění. Tím, co je na tomto díle doopravdy podstatné, totiž není ani tak samotný děj, příběh, obsah, ale především forma; oloncho do sebe člověka zvláštním způsobem vtahuje, podmaňuje si mysl, naplno zaměstnává představivost. Stačí však trocha nepozornosti, malé vyrušení - a okouzlení je rázem pryč. Není to tedy právě vhodné čtení například do autobusu, chce to klidnější prostředí. Každopádně smekám před prací Ondřeje Pivody. Srovnával jsem (jen zběžně, pravda) český text s ruským (z valné části zdrojovým), a výsledek byl opravdu potěšující - překlad za originálem nezaostává a v lecčems ho i překonává. A když už jsem u té chvály, hodně mě zaujal také úvod, který stručně a přehledně shrnuje nejdůležitější fakta o Jakutech, jejich historii i náboženských zvycích - o mnoha věcech jsem předtím neměl ani potuchy. Jestliže knize naopak něco škodí, pak je to nedostatečně pečlivá redakční práce - všelijakých překlepů, chybějících čárek v souvětích, vynechaných písmen i celých slov se v ní nachází opravdu nespočet. Kdo se však přes tuto skutečnost dokáže přenést, bude odměněn strhujícím a poetickým příběhem z bájných dob, kdy byly lidské kmeny sužovány démony-aďarajci z Podzemí, kterým se mohl postavit jen jediný bojovník - Ňurgun Bootur Střelhbitý, Ten, jenž skáče na Vraníku...... celý text
Umění překladu
1983,
Jiří Levý
Mimořádně zajímavá a myšlenkově bohatá kniha! První část by měla být povinným čtením pro každého, kdo to s překládáním beletrie i básní myslí alespoň trochu vážně. Na problematiku uměleckého překladu nahlíží autor ze všech možných úhlů a svá stanoviska ilustruje prostřednictvím velkého množství příkladů; ba co víc - Levý nejenže rozebírá nepovedené překlady, ale věnuje oprávněnou pozornost i těm zdařilým (což je věc, která se až tak často nevidí). Druhá část, pojednávající čistě o překladech poezie, je, bohužel pro mě, až příliš těsně spjata s versologií a jejím názvoslovím, přičemž mé poznatky v této oblasti jsou opravdu dosti kusé. Snad se k ní časem, až se po teoretické stránce maličko dovzdělám, vrátím a objevím v ní pro sebe mnohem více přínosného, než tomu bylo během prvního čtení...... celý text
Bouřková sezóna
2014,
Andrzej Sapkowski
„Bouřková sezóna“ je vlastně jakýmsi koncentrátem všeho, co mě plíživě a ještě vcelku nenápadně štvalo už na Sáze (a vlastně možná i na zaklínačských povídkách). Geralt váhá a pochybuje (a nakonec stejně všechny zlosyny pobije), čarodějky i adeptky jsou na první pohled tvrdé a nedostupné, ovšem v jádru něžné, toužící po lásce a (bez výjimky) po zaklínačovi, a všechny postavy svorně mluví dlouze, květnatě a rádoby chytře, ideálně s nějakým tím řízným latinským citátem (korunu tomu v „Bouřkové sezóně“ nasazuje jistý padouch, jehož sedmistránkový vysvětlující monolog by krásně zapadl i do lecjaké parodie). Marigold... je. Což samo o sobě stačí, protože tenhle pacholek mi začal svým žvaněním pít krev už kdysi v devadesátkách. Konkrétně této knize navíc škodí, že nemá dostatečně nosný příběh na román, zatímco jednotlivé „povídky“ nejsou natolik úderné a vypointované, aby obstály samy o sobě. Výsledkem je tedy hybrid s roztříštěnou dějovou linkou, kdy je Geralt vláčen z dobrodružství do dobrodružství; čtenář si může celou dobu tak maximálně říkat, jestli to všechno nakonec přece jen někam nevede a zda se za tím třeba neskrývá nějaký autorův tajný geniální úmysl. Nakonec se ukáže, že ne. Příběh vyzní do ztracena a čtenář si řekne tak maximálně „hm“. Aby snad nevzniklo podezření, že ze mě hovoří zášť a že Sapkowskému jenom závidím jeho erudovanost a znalost latiny, předvedu, že ani mně není jazyk Vergiliův cizí, a blýsknu se následujícím citátem: „Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Vestibulum ullamcorper sem a nulla viverra rhoncus. Nullam a aliquam nulla. Morbi mattis lorem dui, id sollicitudin neque finibus vel...“ Přesně tohle mi „Bouřková sezóna“ místy připomínala... Dobře, přece jen tedy musím připustit, že se román navzdory veškeré své mnohoslovnosti přece jen četl o něco lépe než lipsum. Stránky se pěkně otáčely, pořád se něco dělo... Nechal jsem se tedy unášet proudem vyprávění a na konci jsem se z něho nepoznamenán vynořil. Jako oddechové čtení to bylo vlastně dobré. Ale od Sapkowského bych přece jen čekal víc. Upřímně tedy nechápu, jak je možné, že má kniha na českých literárních webech tak vysoká hodnocení. Sapkowski už má za sebou přece jen lepší knihy... A snad to nevyzní svatokrádežně, když řeknu, že dnes působí v žánru fantasy i lepší autoři, kteří polského mistra nechali za sebou a jejichž knihám by bylo podstatně vhodnější věnovat peníze a čas.... celý text
Mrtví kráčí po zemi
2014,
Martin Štefko
Tak tahle kniha mě doopravdy pronásledovala, hotový stalking to byl - recenze i ohlasy na ni na mě vybafávaly na všech možných i nemožných místech, a tak jsem nakonec pochopil, že mi nejspíš nezbude než si ji pokorně pořídit a přelouskat. A musím prohlásit, že toho nelituji! Ano, „Mrtvým“ by nejspíš prospěla pečlivější redakce / korektury; tu zaškobrtá pravopis, tu zase stylistika - ale na to, že je autor zároveň i svým (samo)vydavatelem, je to pořád více než slušné. Námět samozřejmě není zrovna originální - ale co je dneska v žánru zombie hororů originální? Drsňácké hlášky jsou tu vtipné, tu zase méně, ale k trapnosti se nesnižují nikdy. Biochemie mezi protagonisty funguje dobře a dialogy kloužou vcelku hladce... Hlavně se ale autorovi musí nechat, že má - jak to nazvat? - „tah na branku“; prostě dobřé ví, co chce svým příběhem sdělit, kam ho nasměrovat a jak ho vygradovat. A také jsou „Mrtví kráčí po zemi“ poměrně krátcí; děj nestačí znudnět či snad zjednotvárnět, protože jednoduše... skončí. Každopádně, knihu jsem si přečetl se zaujetím a čas, který jsem s ní strávil, rozhodně nepokládám za promarněný. Dostanou-li se mi do rukou další autorova díla, určitě se jejich otevření nebudu bránit... Ostatně, tohle mé výsledné hodnocení je hodně subjektivní - kdo má rád zombie postapo, drsné hrdiny s ještě drsnějšími hláškami, černý humor i ještě černější pohled na svět, ten si k němu může jednu hvězdičku přidat. Nebo i dvě. Klidně. Fakt.... celý text
