Garagun
přečtené 48
Kup si svou revoltu!
2012,
Joseph Heath
Pro začátek, knihu, kterými mi doporučil kamarád, jsem otevíral s naprosto scestným očekáváním, že nejspíš bude kontrakulturní, jenomže ona je ve skutečnosti, jak to jen říct, spíš kontra-kontrakulturní nebo kontrakulturně skeptická. To není nic proti ničemu, to já jenom říkám. Kniha pěkně jeden po druhém vyvrací a boří klasické kontrakulturní mýty (kapitalismus rovná se konformismus, reklama rovná se vymývání mozků, školní uniformy rovná se zlo, Západ je ryze materialistický a Východ čistě spirituální atd., atd., atd.) a snaží se nahmatat a odhalit skutečné kořeny konzumní společnosti. Autoři přicházejí se spoustou zajímavých myšlenek a postřehů a jejich výklad rozhodně není školometský - kniha se dobře čte a český překlad (anglický originál jsem jako eknihu nesehnal) až na pár chybek rozhodně není marný (coby překladatel oceňuji pečlivé dohledání již existujících českých překladů). Se spoustou závěrů nezbývá než souhlasit - autoři se velice zdařile trefují do řad společenských alarmistů, rebelů bez příčiny, biomatek, homeopatů a dalších lidí, ze kterých se mi obracejí oči v sloup. Z věcí, které mi na knize na druhou stranu vadily: 1) Místy autoři přistupují k tomu, co kritizují, až příliš povýšeně a přezíravě. Při své honbě za vykreslením kontrakultury coby něčeho zaslepeného a nesmyslného si navíc tu a tam pomáhají ne právě férovými argumenty. Jinými slovy, ne všechno, co shazují, si shazování zaslouží - a kontrakultura je koneckonců obrovský celek, který nelze házet do jednoho pytle (ale který se, jak vidno, dá zvesela škatulkovat). 2) Autoři s oblibou operují s pojmy, jako je selhání trhu, mezery v systému nebo pomýlení jednotlivců, aniž by nedejbože připustili, že by mohla existovat nějaká větší potíž. 3) Autoři často vylíčí nějaký problém a odpálkují kontrakulturní názory, postupy a řešení, aniž by ale přišli s řešením vlastním. Některým velkým kontrakulturním tématům, od ekonomiky po ekologii, se také velice šikovně (cíleně?) vyhýbají. 4) Jestliže s nějakým řešením přicházejí, jdou na to zpravidla pěkně po kanadsku a volí mírný pokrok v mezích zákona - čili vylepšování systému prostřednictvím dílčích změn. Ono to tak ale bohužel vždycky nefunguje a časově náročná metoda krůček po krůčku nezabírá u všeho a za všech okolností. 5) Kniha je dost výrazně navázaná na americké (=USA) a kanadské reálie a realitu. Něco je samozřejmě všeobecně platné (protože globalizace), ale něco je v Evropě, a hlavně v té střední a východní, přece jen jinak. 6) Tohle není ani tak vada, ale: Zajímalo by mě, jak by kniha (v originále vydaná už před téměř 20 roky) vypadala, kdyby byla napsaná dnes, po Facebooku, covidu, ekonomických krizích, všeobecném utahování šroubů atd. Mnohá z témat samozřejmě neztratila na aktuálnosti, ale svět se mezitím přece jen stačil dost proměnit, takže by si kniha zasloužila nějaký ten obsahový (a možná i názorový) facelift.... celý text
Muži pod ochranou
1991,
Robert Merle
Mírně lechtivá sci-fi pohádka o tom, jak jeden malý americký doktor vynalezl vakcínu proti strašlivé chorobě, hubící muže po celém světě, a přitom si párkrát vrznul. Příběh je to vlastně hodně komorní - jeho jádro se odehrává ve venkovské usedlosti, která se změnila v uzavřenou výzkumnou laboratoř. Právě touhle svou komorností a důrazem na postavy a vztahy mezi nimi mi Muži pod ochranou připomněli Malevil, jenomže tady jde v prvé řadě o satiru. A možná, že i v té druhé řadě. Během čtení jsem se nedokázal zbavit pocitu, že si autor neustále (a obzvlášť v samotném závěru) dělá legraci - ze mě, z postav i z příběhu jako takového. Hrdinky a hrdinové jsou vlastně takové typizované postavičky a celý text je spíš jedna velká zesměšňující reakce na feminismus (především v jeho radikálnějších formách) než cokoli jiného. Do čtení jsem se chvílemi musel nutit, a i když nebudu tvrdit, že by mě knížka vyloženě nebavila, bohužel musím konstatovat, že Merle napsal podstatně lepší věci, kterým stojí za to věnovat čas i energii, nutnou pro otáčení stránek...... celý text
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
2009,
Cormac McCarthy
Tahle knížka je jako příliš velká porce tataráku, kterou se do sebe snažíte nacpat – víte, že vám z toho bude těžko (a možná špatně), že z toho budete smrdět česnekem, ale přece byste to nenechali být, když je to tak dobré! Jenže proč je to vlastně tak dobré, to je samozřejmě otázka... Protože „Krvavý poledník“ je napsaný přesně tak, jak byste to od McCarthyho čekali – to znamená, že můžete rovnou zapomenout na zřetelný příběh, na přímou řeč oddělenou uvozovkami i na to, že byste se snad nějaké postavě podívali do hlavy a dozvěděli se, co si myslí. Hrdinové se tedy, jeden jako druhý, jeví jako bezcharakterní, bezpáteřní, nelítostní a agresivní hajzlové. A kdo vlastně ti hrdinové jsou? Lze vůbec některou z postav označit za hlavní? Je to bezejmenný „kluk“, který v sobě možná ještě uchovává kousek dobra a cti, ale který se nechává pasivně zmítat a unášet osudem? Nebo je to spíš „soudce“ Holden, inteligentní a vzdělaný vrah, ztělesnění těch nejtemnějších stránek lidské povahy? Nebo snad někdo jiný z Glantonova gangu lovců skalpů? Těžko říct... „Krvavý poledník“ bývá nejčastěji charakterizován jako nesmírně násilný román, obsahující řadu brutálních, až nechutných scén. To je asi do značné míry pravda, protože veškerý děj koneckonců sestává z toho, jak postavy někam přijedou, někoho tam zabijí a pak jedou dál. Těch masakrů je ale zkrátka moc, takže na čtenáře po čase přestávají působit... A právě v tom možná tkví jádro pudla! „Krvavý poledník“ je totiž násilný především v tom smyslu, že je v něm násilí zobrazováno jako něco všedního, naprosto běžného, normálního. Když se s někým nepohodnete, když má dotyčný něco, co zrovna potřebujete, anebo se vám jednoduše nelíbí, tak ho prostě zabijete. Zabíjení je v „Krvavém poledníku“ tím nejúčinnějším a nejpoužívanějším způsobem řešení problémů (slovy jiného klasika: „Není člověk, není problém.“). A jak říká soudce Holden během jednoho ze svých mnoha filosofických monologů, je to naprosto přirozené – je to v nás. „Krvavý poledník“ se mi nečetl snadno. Upřímně, i taková „Cesta“ byla podstatně stravitelnější. Ale ten román se prostě nedá nedočíst. Má v sobě něco až děsivě podmanivého, co způsobuje, že se stránky (i když pomalu a zdráhavě) otáčejí samy. Neříkám, že jsem pochytil veškeré do textu vložené odkazy (biblické a jiné), neříkám, že dokážu vnímat knihu jako nějaké gnostické podobenství, ale... Na „Krvavém poledníku“ prostě něco je. Ale protože si nejsem jistý, oč konkrétně se jedná, asi se protentokrát nejvyššího možného hodnocení zdržím. Hm... No a pokud byste raději dali přednost knize, která bude mít opravdový příběh a sympatické postavy, zkuste jiný můj oblíbený western, „Osamělou holubici“. Tyhle dva romány spolu mají společného tak maximálně to, že realisticky, bez servítků a příkras líčí to, jak to na americkém Divokém západě v 19. století vypadalo. Žádný jiný styčný bod opravdu nemají. Ale oba má cenu si přečíst. P.S. A pokud byste snad chtěli navštívit Chihuahuu, Sonoru, Arizonu, případně jižní Kalifornii, tak po dočtení „Krvavého poledníku“ už asi ani nemusíte. Tak hezky, jak to dokáže McCarthy popsat, to tam podle mě stejně vypadat nebude...... celý text
Naslouchač
2016,
Petra Stehlíková
Možná půjdu trochu proti proudu, ale když já to všeobecné nadšení z této knihy prostě nemohu sdílet. Hlavní kámen úrazu je pro mě to, že se příběh odehrává v jakési postapokalyptické budoucnosti našeho skutečného světa. Po hřebeni pohoří, kdysi známého jako Ural, se táhne neviditelná (v podstatě magická) bariéra, která chrání Evropu před jedovatými mračny, halícími někdejší Sibiř. Moři se tato mračna neznámo proč vyhýbají... Pod horami stojí řetěz měst, obývaných převážně národem sklenařů. Ti sice živoří, zotročeni „lidmi z nížin“, ale zároveň jsou také jediní, kteří dokáží pracovat s (v podstatě magickým) nerostem jménem sklenit a ovládat energii, jíž obsahuje. A tímto světem putuje mladičká sklenařka (vydávající se za kluka), která doprovází skupinu mocných válečníků, vyzbrojených (v podstatě magickými) sklenitovými meči... Hm. Kdyby třeba šlo prostě o fantasy, kdyby se to celé odehrávalo na jiné planetě, anebo alespoň v nějaké alternativní realitě, tak neřeknu ani popel. Ale takhle to na mě zkrátka působí... no, divně. Hlavně zpočátku jsem také měl problém s autorčiným stylem. Přišel mi takový nejistý, rozkolísaný a místy i vyloženě jazykově neobratný (vlastně jsem až donedávna žil v domnění, že se musí jednat o prvotinu začínající spisovatelky). Pravda, časem se text po jazykové stránce víceméně srovnal (anebo jsem si možná zvykl a přestal si toho všímat). Z hlediska postav... Hlavní hrdinka je moc pěkně vykreslená, živá, vnitřně propracovaná. S ostatními postavami už to tak slavné není. Obzvlášť drsní válečníci z „pětadvacítky“ (tedy když nepočítám ty, kteří tu jsou jen do počtu) občas působí dojmem, že prostředek, kterým si prodlužují život, obsahuje také větší než malé množství estrogenů... Z hlediska děje... No, ono je to v podstatě jenom putování a seznamování se s prostředím, nic moc jiného tu není. Hodně tajemství, záhad, otázek... Ale odpovědi žádné. Ty přinese až další díl. Tedy možná. Na druhou stranu, i když knihu kritizuji, nemyslím si, že by byla vyloženě špatná (jinak bych ji odložil). Po rozpačitém začátku jsem se dočkal řady hodně emotivních scén a vypjatých momentů, takže zase až tak nespokojený jsem ve finále nebyl. Ba ani žádná lovestory, které jsem se tolik obával, se nekonala (jádro děje se ostatně odehrává během několika měsíců, a tak je hlavní hrdince pořád jenom třináct). A víte co? Jsem klidně ochoten dát šanci i dalšímu dílu - vždyť co když v něm autorka přece jen vysvětlí to, co nevysvětlila tady?... celý text
