gumkacik
přečtené 377
Lepší život
2014,
Anna Gavalda
První příběh slabší - typická hlavní ženská postava Gavaldy - mladá, neurotická, praštěná, jídlem pohrdající, o to více požívající alkohol. Nebyla jsem si jistá, jestli ji ten muž chce zachránit, nasytit, chodit s ní nebo se z něj vyklubal masový vrah (vzhledem k divnému chování, všem těm nožům a strohému pokynu na konci). Druhý příběh lepší. Sympatický hlavní hrdina, pohodová atmosféra, trochu toho domácího tepla. Gavalda dokáže zachytit problémy a trápení současné generace lidí mezi 20-30 lety: neschopnost zakotvit a vytvořit vlastní rodinu, potloukání se po večírcích, střídání partnerů, povrchnost, hledání hlubšího smyslu, obtížnost najít si důstojnou práci, ačkoli jste hrdým nositelem univerzitního titulu, který je vám k ničemu.... celý text
S elegancí ježka
2008,
Muriel Barbery
Nepopírám, že kniha se četla celkem příjemně. Zmatená jsem ovšem byla z filozofických pasáží. Ty byly neohrabaně naroubovány na příběh, který místy připomínal pohádku o Popelce. Čemu měly sloužit kratičké pasáže o Husserlovi a Kantovi, je mi záhadou. Čtenář, který není znalý jejich filozofie, podle mě z tak zhuštěného útržku nic moc nepochopil a pasáž přeskočil. Pro čtenáře, který dané autory studoval, byly tyto pasáže zbytečné a zjednodušující. Snad měly dokreslit oslňující intelekt domovnice, která je schopna jen tak z hecu přečíst Karteziánské meditace a po měsíci konstatovat, že fenomenologie je šarlatánství. Husserl a jeho následovníci se touto problematikou zabývali celé roky, ale budiž, věřme domovnici, která si fenomenologií krátí čas mezi zaléváním květin, četbou Tolstého a vynášením odpadu. Zdůrazňování intelektuální kapacity mě iritovalo především u malé Palomy. Ta zpočátku působila jako spratek, který je zahořklý snad od narození. Paloma i Reneé působily stejně omezené a zahleděné do sebe, jako osoby, které kolem sebe kritizovaly. Autorka vzala banální příběh a zkusila do něj nacpat řadu problémů - počínaje propastí mezi jedinci různých sociálních skupin, přes nedostatečný zájem rodičů o děti až po absurditu lidské existence. Výsledek je prapodivný.... celý text
Skleněný pokoj
2009,
Simon Mawer
Autor knihy hned na jejím začátku uvádí, že konkrétní příběh rodiny Landauerových je fikcí, která se odráží na historických událostech kolem reálně existujícího domu, a já v tom nevidím žádný problém. Na této knize přece není důležitá "malá" (občas pikantní) osobní historie jednotlivých postav, ale trefné vylíčení "velkých" dějin, které bouřily okolo vily, okolo naší země. Atmosféra první republiky, druhé světové války a komunismu je dobře zachycena a je skvělé, že se do ní dokázal vcítit a ostatním zahraničním čtenářům ji zprostředkovat britský autor. Postihnout ducha doby, emoce, strach, zvraty v osudech různých majetkových či národnostních skupin atd. lze nejlépe skrze osobní příběhy. Není důležité, jestli rodina, která ve vile skutečně žila, skutečně prožila to, o čem se v knize píše. Důležité je, že to mohly prožít (a také prožívaly) tisíce jiných rodin (teď samozřejmě nemám na mysli bulvární detaily typu "ten podváděl tu a ta spala s tím", ale emigraci, odloučení, ztrátu, beznaděj, absurdní shledání po letech).... celý text
Válečný reportér
2009,
Patrick Chauvel
Patrick Chauvel - muž, který opovrhuje konejšivou náručí míru a materiálního nadbytku své domoviny a neúnavně se vydává dokumentovat nejnebezpečnější konflikty po celém světě. Důvod? Dle jeho slov touha podat svědectví o tom, co se doopravdy děje: otevírat lidem oči. Podle mě je tak trochu závislý na adrenalinu. Běhá mezi střelami, nedbá na svá zranění, myslí pouze na své fotky, nevydrží v klidu. Chauvel je skvělý vypravěč. Jak žije, tak píše: čtenář se nenudí ani na malou chvíli. Kniha působí velmi nestrojeně. Máte pocit, jako byste s Chauvelem seděli v příjemné francouzské kavárničce u sklenky červeného vína a hladově naslouchali jeho příběhům plným krve a potu. Kouzlo je v tom, že dobrodruzi jako Chauvel nás jednoduše fascinují.... celý text
Levandulový pokoj
2014,
Nina George
Levandulový pokoj je spíš dámským budoárem, jak si ho pravděpodobně představí většina mužů - růžový a přeplácaný kraječkami. Ač je hlavním aktérem muž, čtenář je zavalen horou slz, emocí, žalozpěvů a pitvání se v tom, co která postava udělala či neudělala ve svém životě špatně. Pro čtenáře převážně cynického ražení - ke kterým se řadím - je to jako nekonečná lavina, které dost dobře nerozumí. Postavy pláčou, litují se, teatrálně se objímají a utěšují. Všichni si nakonec dokonale rozumí, přečtou si nějakou tu beletrii v měkkém křesle s kočkou na klíně a všechno je fajn. Hodně mi vadilo, že kniha chvílemi připomíná spleť instantních rádobymouder o tom, co je to láska, život, vztah, odpuštění...přímo stvořených k tomu, aby si je nějaký exot přišpendlil na facebook a doplnil je fotkou západu slunce. Nicméně sama autorka je mi sympatická. Je z ní cítit obrovská snaha vytvořit určitou atmosféru a nadšení pro věc (na konci knihy je dokonce pár receptů na některá jídla typická pro oblast, kde se příběh odehrává, aby čtenář vnímal knihu všemi smysly). Pro někoho tato kniha může být opravdu lékem a pokladem knihovničky. My, kteří raději Chucka Palahniuka, ji bohužel nejspíš nedokážeme ocenit.... celý text
Potápění gumových člunů
2004,
Francesco De Filippo
Albánský chlapec Pjota je hrubý i citlivý, nevzdělanec i intelektuál, pachatel i oběť. Kniha vás občas dojme, občas překvapí a občas se vám bude chtít zvracet. Plynulý přechod od poetických myšlenek k naturalistickým popisům brutality, krutosti a bezmoci je fascinující. Člověk se chtě nechtě zamýšlí nad možnostmi aplikace multikulturalismu v reálném životě.... celý text
Mendelův trpaslík
2010,
Simon Mawer
Působivě uchopené téma, které je v současné době velmi aktuální. Autor dokázal v příběhu brilantně propojit hned několik rovin: moderní vědu, historii, etiku a osobní tragédii ústředních postav. Výborný je i vhled do psychologie vypravěče Benedicta Lamberta, který je i přes svůj handicap vylíčen jako obyčejný muž s obyčejnými potřebami (včetně sexuálních). Cynický postoj Lamberta dodává knize příjemně odlehčený tón, ačkoli při jejím čtení vyvěrají otázky více než závažné. Kam až může věda zajít při manipulaci s geny? Pokud nenarozené dítě trpí achondroplazií, je interrupce "řešením"? Kdo má či nemá právo o tom rozhodovat?...Kniha je rozhodně podnětným čtením.... celý text
Zatracení
2014,
Chuck Palahniuk
Když se řekne Chuck Palahniuk, člověk tak nějak musí počítat s detailními popisy tělních tekutin a biologických procesů všeho druhu. Z úst hlavní postavy - třináctileté dívky - ale tyhle Chuckovy tradiční nechutnosti vyznívají křečovitě a samoúčelně. Madison byla vůbec velmi podivné stvoření. Nevypadala ani na svůj věk, ani na své pohlaví....spíš působila jako starý, prohnilý, životem zkoušený, samolibý intelektuál, který se snaží vypadat jako naivní a křehká dívenka. Nejvíc diskutabilní je podle mě zbytečně dlouhá scéna s "pinďourkem" na veřejných záchodcích, při které si celou dobu říkáte WTF?! Skutečnost, že by Madison v této situaci nebyla schopna rozpoznat pánské přirození je prostě absurdní do takové míry, že to čtenář autorovi tentokrát prostě nežere.... celý text
Aliance
2014,
Veronica Roth
Nemůžu se rozhodnout, co jsem to vlastně dočetla. Thriller pro dospělé? Sci-fi pro náctileté? Románek pro holky ve stylu Lenky Lanczové? Byla to vlastně směs všeho dohromady. Konec mi neseděl vůbec. Měla jsem chuť vzít tu knihu a třást s ní tak dlouho, dokud mi po tom všem neposkytne lepší pointu. To, že se ve vyprávění střídali Tris a Tobias, mi nevadilo. Souhlasím ale s názorem, že Tobias ve svých myšlenkových pochodech nepůsobil zrovna dvakrát mužně. Škoda, první díl Divergence vypadal slibně.... celý text
Divergence
2012,
Veronica Roth
S ohledem na žánr a cílovou skupinu (do které už nějakou tu dobu nespadám) musím říct - dobrá kniha.
Kniha hřbitova
2008,
Neil Gaiman
Kniha pro děti, která začíná vraždou a děj se odehrává na hřbitově...no nevím, jako dítě bych to asi číst nechtěla :D Konec předvídatelný, ale jinak opět skvělé. Gaiman prostě vede :)... celý text
Střed světa
2014,
Thomas Van Essen
V průběhu knihy mě začalo iritovat neustálé omílání dokonalosti obrazu. Možná jsem jen otupělá nadprodukcí vizuálních podnětů, kterou se vyznačuje dnešní doba, ale nedokážu si představit, že by obraz mohl mít na lidi takový účinek.... celý text
Ztracený symbol
2010,
Dan Brown
Akční zápletka dobrá, zlosyn Malach mě taky bavil. Co mě nebavilo bylo neustálé vysvětlování věcí, které zase tak přelomové nebyly, a neustálý údiv všech nad vším. Na věty typu "Zrychlil se mu tep..., Ty to pořád ještě nechápeš, co?... a Aula po jeho přednášce zaduněla nadšeným potleskem" už jsem byla skoro alergická. Na to, kolik toho už Langdon zažil, by mohl být alespoň on trochu otrlejší a nemusel by se ohromeně podivovat nad každou maličkostí.... celý text
