Hanka_Bohmova
přečtené 1601
L&S – 1
1996,
Milan Lasica
V+W skoro neznám a z toho, co znám, mi dialogy L&S nejvíc připomínaly Semafor. Inteligentní humor, slovní hrátky, absurdno, perfektně trefné společensko-politické glosy. Náramně se mi to líbilo. První kniha, která mě doma donutila - přes mou zoufalou nekompetentnost - předčítat ve slovenštině :o) L: Môj otec bol humanista. A matka tiež nebola celkom normálna. Ale pretvarovať sa vedeli. Život ich naučil. Otec - humanista sa celý život tváril ako nihilista. Znechutene. Prišiel domov hladný ako vlk, obed na stole... S. A on - ham ham polievočka, chrum, chrum kuriatko... L: Naopak. Vraví - obedy neuznávam, večere neuznávam. Načo jesť, načo piť, načo spať, načo žiť. Až jedného dňa... S: Umřel od hladu. L: Nie. Jedného dňa, vlastne jednej noci ho matka nachytala v špajzi. S: Preboha, s kým? L: Ako hlce šošovicu. S: Šošovicu uznával? Zvláštny svetonázor. L: Ale matka hneď vedela, na čom je. Tak mu vraví - aha, taký si ty nihilista? Za misu šošovice predá svoje presvedčenie, s kým so to len žila, zbabelec - a otcovi neostávalo nič iné, len dojesť tú šošovicu a začať sa tváriť ako materialista. Ale matka mu už nikdy nevarila. S: Neverila. L: Ani to. OPTIMISTA: Ja som zdravý aj bez kvapiek. A viete prečo? Lebo som sa nikdy do ničoho nemontoval. Nikde som sa nepchal, nikdy som nič neorganizoval, nikam som sa nenatískal. Pekne som vždy sedel doma, pred televízorom, skrátka, žil som naplno. A preto teraz nepotrebujem kvapky. A vy? (...) Bolo vám to treba? PESIMISTA: Mne? Ja som to nerobil pre seba. OPTIMISTA: Viem. Robili ste to pre druhých. Lenže lieky musíte teraz žrať vy, zatiaľ čo druhí sa napchávajú bravčovým bôčikom.... celý text
Kreutzerova sonáta
2018,
Lev Nikolajevič Tolstoj
Nedávno jsem četla Tolstého Rodinné štěstí a obě knihy mají kromě tématu - boření iluzí o manželství - společný takový jemně chladný, odmítavý tón a téměř úplnou absenci soucitu (tak mi připadalo, i když v Sonátě je tahle atmosféra přímo vyšponovaná). Až jsem si říkala, že s takovým člověkem bych se nechtěla ve skutečném životě stýkat. Ale možná je to náhoda, uvidíme, jak na mě zapůsobí další jeho díla. Děj Kreutzerovy sonáty nebyl pro mě vlastně vůbec důležitý, knihu jsem nevnímala ani tak jako studii manželství, jako spíš studii vypravěče. Zůstal mi velmi silný dojem člověka, který hledí na svět přes vlastnoručně zdeformované a zašpiněné čelní sklo - a to se nezmění ani po jeho "mravním obrození", jak to nazývá. Připomnělo mi to nauku o "následcích hříchu", které nemizí upřímnou lítostí a odpuštěním. U následků ve fyzickém světě to vidíme jasně - zabitou ženu ani sebevětší lítost a změna postoje nepřivede k životu. U psychických následků si to možná uvědomujeme méně jasně. Zlo nás poznamenává, dlouhodobé a hluboké zlo nás poznamenává dlouhodobě a hluboce - ale odvrácení od zla nás z tohoto poznamenání automaticky a okamžitě neléčí. Výsledkem, který lze v individuální i společenské historii sledovat na vlastní oči, je stav jisté kocoviny, předrážděné nesnášenlivosti, který se dostavuje po tom, co jsme zneužili nějakou myšlenku. Díváme se na ni zdeformovaným pohledem, ne-racionálně, ne-čistě. Nevidíme její podstatu, ale ohavnost, kterou jsme z ní za konkrétních okolností udělali, a tento postoj nadále prosazujeme jako objektivní. Podrážděnost vůči levicovým či pravicovým názorům, vůči fyzické síle, vůči technologii, vědě, vzdělání, vůči veselí, vůči interakcím mezi mužem a ženou... všechny tyto věci se čas od času stanou (čistě reakčně) společenským tabu, aniž by byly samy o sobě špatné - a co je horší, aniž by se někdo skutečně zamýšlel nad tím, nakolik jsou samy o sobě špatné. Nedávno jsem kroutila hlavou nad tím, jaké výhrady na Databázi knih vyvolalo pojmenování jedné položky nabídky výrazem "komunita"... jeden příklad za všechny. Abych se vrátila zpět ke knize - je fascinující sledovat, jak vypravěč nedokáže o sexu smýšlet mimo svou úzkou zkušenost. Krajním sobectvím zformoval své nitro určitým způsobem a svůj pohled považuje za objektivně platný. Že může být tělesná láska výrazem obdarování, nikoli jen mocenským prostředkem a tím, co si jeden od druhého (vzhledem k době vzniku knihy tedy muž od ženy) bere, to... to pro něj neexistuje. Tělesná láska je rovna chtíči, chtíč je špatný a rozvrací životy, on na to přišel, pojďte a slyšte, budete poučeni. A vůbec si vypravěč plete osobní pohled s realitou, dozvíme se dále, že lékařství je špatné, hygiena je špatná, vlaky lidskou bytost znervózňují, hudba ji dráždí a lidé lžou, když tvrdí, že si ve stavu nepříčetnosti neuvědomují své jednání. Protože pán to přece takhle zažil, tudíž to tak musí zažívat všichni. Těchto "mravně obrozených" je třeba se bát, protože jak egoističtí a úzcí byli ve zlu, tak egoističtí a úzcí zůstávají v - takzvaném - dobru.... celý text
Jessie a Morgiana
1982,
Alexandr Grin (p)
O filmu Morgiana vím jen to, že existuje a že v něm hraje paní Janžurová - zážitek z knihy mi tedy nijak nezkreslil. A zážitek to byl dokonce o něco lepší, než jsem vzhledem k anotaci očekávala. Autor vykreslil mysl opanovanou záští opravdu působivě, a vlastně mě pobavily i ty trable mladé lásky podané se shovívavě ironickým pousmáním. Ale nejsilněji se mě dotkl motiv tváře/identity - pohledy do zrcadla, objevení dvojnice, obě sestry "v zajetí" té druhé, jedna tísněna závistí, druhá stínem této závisti, žádná nemůže žít plně sebe. Konflikt je nevyhnutelný, doslova boj o zdroje. Já jsem já, já jsem sama sebou - říká Jessie po zkoumavém pohledu do zrcadla v samém závěru příběhu.... celý text
Svatá Jana de Chantal
1997,
André Ravier
Kniha poskytuje potřebné informace, ale nevyhovoval mi autorův vyumělkovaný tón a především nedobrý překlad - často šroubované, na několika místech až nesrozumitelné věty, řada překlepů, chyby v čárkách.... celý text
Poprask na laguně
2009,
Carlo Goldoni
Přečtené je to za chvilku, ale ta chvilka úplně stačila, abych zatoužila stát se s okamžitou platností strážcem majáku na liduprázdném ostrově. Představa divadelní verze mě osobně děsí :o)... celý text
Pod kůží
2002,
Michel Faber
Konrad Lorenz píše ve svém Odumírání lidskosti: "Myslící a cítící člověk by nemohl snášet nevyhnutelné hrůzné disonance velkých živých systémů, kdyby nebyl schopen myšlenky na ně potlačovat či vytěsňovat. Nesmí si to však dovolit tam, kde jde o zbytečné utrpení, především o utrpení jeho bližních. Časem se naučíme příliš dobře odhlížet, a tím nepřípustně vyřazovat soucit i v případech, v nichž by se pomoci mohlo." Lidská schopnost nevidět, nenechat si kazit snídani faktem, že za zdmi mého bytu roztomilé sýkorky nemilosrdně zabíjejí kvanta roztomilých motýlků, dokáže narůst do obludných rozměrů. Slovy "to už je život" pak umíme odbýt jakoukoli nespravedlnost, kterou se nám nehodí/nechce napravovat. V posledních týdnech jsem byla svědkem několika podobných výroků ve svém okolí, snad proto na mě četba téhle knihy - velmi působivé a velmi bezvýchodné - dopadla tak zdrcujícím způsobem. Přiznávám, že místy jsem z důvodu udržení příčetnosti četla opravdu rychle - až na samé hranici nepoctivého a nepřípustného přeskakování.... celý text
Obrazoborec. Nevyzpytatelná
2003,
Gabriel Marcel
"jediní opravdoví mrtví jsou ti, které už nemáme rádi"
Jaro v domě
1975,
Jaroslav Havlíček
"I lidé byli vyprahlí a podobní poušti. Jen večer, když panoráma tisíců světel zazářila z údolí, a měsíc visel v blouznivém oparu, podoben lampiónu, lidé oživovali a užívali svého procitnutí k úštěpkům, klepům a zlomyslnostem. Řeči, které se tady vedly, byly tak bezvýznamné, úvahy tak sprosté, zájmy, jež zde se rýsovaly, byly tak ubohé, že ten, kdo ještě v tomto století věří v lidskou duši, byl by ztratil veškerou iluzi, kdyby přišel mezi tyto lidi a nahlédl do jejich pustého života." Kdybych byla školáče, napsala bych do komentáře: Kniha se mi nelíbila. Nelíbila se mi, protože z ní prosakoval pocit téměř zadostiučinění, že věci jdou špatně, nic dobrého se nikdy nepovede a všechno cenné se stejně utopí v banalitě. Ošklivit si zlo považuji za normální, odhalovat zlo považuji za rozumné, ale "radovat" se z něj (je to skutečně radost v uvozovkách, cynická imitace radosti zrozená z únavy, hněvu, bolesti či kdovíčeho...) mi nepřipadá zdravé. Většina lidí z toho naštěstí vyroste. Ale možná je to přecitlivělost, možná to jiný čtenář bude vnímat odlišně.... celý text
Kouzelné dobrodružství
1974,
Henri-Alban Fournier
Protože nejsem snílek, dělá mi potíže číst "snílkovské" knihy. Peer Gynt byl ještě v rámci tolerance, přijala jsem ho jako pohádkové vyprávění, a tak mu byla schopná porozumět nejen mozkem, ale i srdcem. Ovšem hojně tu zmiňovaný Mág, to bylo utrpení. Jak se může autor tvářit, že jím popisované motivace opravdu fungují jako motivace? Pro mě to byl laboratorní konstrukt. Sice precizní, ale neoslovující, s nulovým přesahem do lidského života. A nyní tedy Kouzelné dobrodružství. I když o spojitosti s Mágem jsem předem nevěděla, výslovně jsem si podobnost svých pocitů uvědomovala. Souhlasím se Sandikem - fungující vystižení chlapeckého světa na přelomu dětství a dospělosti je požitkem číst, zato "snílkovské" téma tenhle požitek znovu a znovu rozbíjí napadrť. Sen by měl být lákavý, měl by mít neodolatelný vnitřní drajv, když ovliví tak silně lidský život. Ale já vidím jen cosi tak plochého a umělého jako levná televizní inscenace. Jak by mohlo toto někoho strhnout? Nevěřím tomu ani ň. "Vyprávím snad ten příběh špatně? Nevyvolává takový dojem, jaký jsem očekával." Možná právě to je pro mě jádrem výpovědi knihy. Že sen je nevyslovitelný, nepřenositelný, že těm venku se bude zdát - jako se zdál v knize vesničanům - bez tajemství, bez lákavosti, triviální. Možná by se o něm nemělo mluvit vůbec.... celý text
Letní lži
2017,
Bernhard Schlink
Uživatelka alef to popsala moc hezky. Ve většině povídek lze sledovat určité stereotypy, utíkající muže a až příliš soběstačné ženy. Nabízí se hádanka o slepici a vejci, v každém případě obojí chápu jako výsledek rozhodnutí dát na první místo sebe, nepočítat vážně s druhým. Pro mě je to zároveň společný motiv celé knihy. O tom lež obvykle je - nepočítat vážně s druhým, ne tak vážně, aby mu byl povolen přístup k realitě. Odstrčit ho z pozice partnera do pozice rekvizity. Ne náhodou jsou hrdinové Letních lží dávno za prahem vykuleně lačné a otevřené rané dospělosti. Teprve když nasbíráme "dostatek" špatných zkušeností, vybudujeme si obranné hradby a rigidní představu o tom, co je bezpečné pustit dovnitř. Začínat v tom okamžiku vztahové experimenty - ať je to životní partnerství nebo obnova rodinných vztahů - je komplikované přesně tak, jak o tom Bernhard Schlink vypráví.... celý text
Listy
1958,
Émile Zola
Časově se dochované úseky Zolovy a Cézannovy korespondence nepřekrývají a mně jako čtenářce citelně chyběly reakce adresátů na jednotlivé listy. Ocenila bych možnost porovnat, jakým způsobem se vyjadřují k jedné situaci, jednomu tématu. Takhle zůstal k vnímání jen tón dopisů a ohniska zájmu. Zolovy listy jsou, s přihlédnutím k obvyklým myšlenkovým nedokonalostem adolescence, příjemně vážné a jako celek drží pohromadě, líbily se mi, dovedu si představit, že s takovým člověkem bych si jako mládě možná uměla popovídat (nebo spíš pokorespondovat). S Cézannem je to horší, do jeho nálad (ve své soukromé terminologii to nazývám rozvrkočeností) se mi vciťuje obtížněji a v pozdních dopisech zas jako by už osobnost nebyla přítomna, připomnělo mi to omezení se na provozní komunikaci, které nastává v rozpadajících se nebo okolnostmi přetížených rodinách. Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, asi nakonec ty tři.... celý text
Vyhoďme ho z kola ven
2010,
Ken Kesey
Film jsem sice nikdy neviděla, ale knížku jsem už jednou nebo dvakrát četla v mládí a je asi nemožné zapomenout hlavní obrysy jejího děje a vyústění - zařízne se do vás hluboko. Přesto pro mě byla znovu velkým překvapením, pozitivním literárním překvapením. Zapomněla jsem totiž úplně, jak perfektní volbou byl vypravěč "náčelník" Bromden. Inteligentní a neuvěřitelně pozorný, citlivě vnímající skryté proudy a nálady, zobrazuje je formou svých inženýrských vizí - podivných, ale srozumitelných metafor, vypovídajících i tam, kde by obyčejná slova nestačila. Hlavnímu hrdinovi nevidíme do hlavy, jeho vnitřní prožívání situace nám zůstává ukryto a sledujeme téměř jen to, co on si přeje, aby jeho diváci sledovali. Právě díky náčelníkovi sem tam nahlédneme za oponu a pocítíme závrať a bázeň před tou smrští, která se v něm musí odehrávat. (Snad to nebude rouhání, když napíšu, že jsem si vzpomněla na biblickou scénu v Getsemanech.) A ještě jedna věc mi od posledního přečtení vymizela z paměti - nebo jsem ji tehdy tolik nevnímala. Překvapilo mě, jak silně je zde tematizována sexualita, ničivé následky narušení vztahu mezi mužem a ženou - v partnerství i mateřství, v náznaku snad i generalizovaně, ve společnosti.... celý text
Chci, abys byl
2012,
Tomáš Halík
Má to se mnou Tomáš Halík těžké. Nejdřív ho někteří moji učitelé u mě pomluvili - což by až tak nevadilo, dokážu být mistryně paradoxních reakcí. Pak jsem z jeho promluv, které se ke mně donesly, získala pocit, že nejsem člověk, kterého by chtěl oslovit. A když jsem s ním nakonec učinila první ucelenější zkušenost, a to zkušenost osobní, nedopadlo to kdovíjak dobře. Byla jsem součástí publika, kterému bylo dáno jemně najevo, že je trochu... no, pod obvyklou úroveň (ano, nejednalo se o shromáždění intelektuálů či aspirujících filosofů, ale jiní přednášející k nám přistupovali s mnohem větší péčí). Aby toho nebylo málo, je tu další překážka: Tomáš Halík, zdá se mi, je člověk, který se s lehkostí rybky ve vodě pohybuje ve světě abstrakcí, vizí a možností. Já žiju ve světě zkušeností, smyslových vjemů (čímž míním smysly vnější, ale možná ještě víc ty vnitřní) a praktických činností. Probírat se tak odlišným myšlením je pro mě podobně náročné jako plavat v medu. Ale teď nám ve farnosti zbylo pár knižních paběrků "za dobrovolný příspěvek" a já si řekla, že už jsem snad dost velká holka, abych si od toho Halíka konečně něco přečetla. Výsledek je poměrně jednoznačný - nejsem cílová skupina. Nedávno tu na DK běžela diskuse, proč někteří uživatelé do svých komentářů toto oznámení - "nejsem cílová skupina" - píšou. Hodlám být dostatečně konkrétní. Nemám pocit, že jsem Halíkova cílová skupina, protože mě nedrtí ty obtíže a ta prázdná místa, na něž on svým myšlením a texty reaguje. Ne že bych neměla problémy a otázky - ale ty, které mě znepokojují nejvíc, jsou jiné povahy. Jako by vojenský kaplan, zvyklý jednat s lidmi v permanentním stresu a ohrožení života, vykořeněnými, oddělenými od nejbližších, náhle dostal do péče babičku, která si celý život v klidu zahradničí. Ne že by jí nemohl prospět, ne že by nebylo možné porozumění - ale není možné spusit obvyklou písničku. Možná by se dalo říct, že nejsem běžný "moderní člověk". Nejsem hledající katolička ve smyslu člověka experimentujícího na všechny strany a znepokojeně přecitlivělého, pokud jde o to si něco myslet nebo snad, nedej Bože, říkat nahlas. Neadoruju slovíčko "nevím". Říkám se svatým Pavlem: "Vím, komu jsem uvěřila". Jsem v pozici ženy, která si zvolila manžela a žije sním. Ano, bezpochyby o něm mnohé VÍ. A ano, přesto pro ni on zůstává - a to se pohybujeme jen na mezilidské rovině - tajemstvím, protože každá osoba je tajemstvím, tvoří svébytný a pro druhého nikdy plně dosažitelný svět (kterého dosahujeme láskou a toutéž láskou ho v tomtéž okamžiku před sebou chráníme a ponecháváme mu jeho tajemství a autonomii). Není konec otázkám, hledání, poznávání. Ale je to jiné hledání a jiné poznávání než u ženy, která se nezavázala. Jsem ale katolička, která nad svou vírou přemýšlí. Která se teologií a filosofií zabývá - natolik, nakolik to pomáhá lépe žít a lépe se modlit. A z této pozice musím říct, že v knize není napsáno téměř nic nového ani překvapivého. Mnohé autorem předestřené považuji dokonce za úplně samozřejmou součást svého duchovního portfolia. (Když výslovně uvádí jako překvapující tvrzení to, že Boha ani tak nezajímá, zda v něj věříme, jako zda ho milujeme, musím se divit, koho to má jako překvapovat. To je přece staré, ne? Tento lid ctí mě ústy, ale jeho srdce je ode mě daleko.) Hojně cituje, hojně se zabývá myšlenkami jiných lidí, z nichž tu podstatnější polovinu znám docela dobře. Zejména o to, co v jednom místě nazývá "filosofií dialogu", se na své neintelektuální poměry až intenzivně zajímám. (Nesporný přínos této knihy: zjistila jsem, že spousta věcí, nad nimiž přemýšlím, má nějaký svůj odborný název :o)) Svědectvím mi může být list s výpisky - je téměř prázdný, pár jmen a dva výstižné slovní obraty. Naproti tomu někteří z pánů, které Halík cituje, např. Joseph Ratzinger, C. S. Lewis, Gabriel Marcel, plní moje šuplíky stohy poznámkových papírů. Zatímco to, co Tomáš Halík říká, bylo pro mě z většiny jen souhrnné opáčko (a já tedy vím, že nadále mohu nečíst jeho knihy a zůstat u své obvyklé duševní potravy), zajímavé bylo to, co neříká. Nebo jak to neříká. Četla jsem ve stejný den knihu Jane Austenové a živě se mi Halíkovo psaní propojilo s neobyčejně obratnými dialogy, které vedou autorčiny hrdinky, když se při zachování veškeré zdvořilosti, veselosti a společenské hovornosti snaží mladíkovi zabránit ve vyznání lásky. To je přímo vrchol řečnické ekvilibristiky! Je vidět, čeho se Tomáš Halík bojí. Když vyznává, co by z teologie zachraňoval, je to vidět ještě lépe. Zachránil by negativní teologii a tečka. Aby měl v ruce stopku proti těm, kdo chtějí s přílišnou samozřejmostí říkat "toto je Bůh". Já bych zachraňovala Akvinského příklon k realitě, schopnost rozumu poznávat realitu. Abych měla v ruce stopku proti těm, kdo říkají "každý máme svou pravdu, společná platforma je iluze". Tomáš Halík se bojí, že budeme mluvit příliš, řekneme příliš mnoho a zúžíme tím druhým cestu, zavřeme dveře, které měly zůstat otevřené. Já se bojím, že budeme mluvit příliš málo a od svých bližních budeme odvracet tvář se slovy "promiň, ale nemám nic, co bych ti mohl dát, nemohu pro tebe nic udělat".... celý text
Dáma s kaméliemi
1923,
Alexandre Dumas, ml.
Pro mě to prostě příliš exaltované. Četla jsem překlad z r. 1924, ale nevím nevím, jestli byl problém v něm (kromě frustrace z chybějících čárek za vloženými vedlejšími větami). Podstata je samozřejmě krásná a není těžské aktualizovat si ji pro dnešek. Neudržitelnost štěstí ve společnosti, pro niž dojem je vše a vše je dojem. Přesný popis nezralé lásky, která se považuje za úžasnou a nadzemskou, a přitom je bez sebereflexe a sebeovládání vláčena okamžitými emocemi. ("V tomto okamžiku jsem pochopil, jakou bolest jí způsobuji svým smíchem a pět minut jsem ji miloval takovým způsobem, jakým ještě nikdo ženu nemiloval." - "Nikdy se mi nezdál život tak krásným a účelným. Byl jsem schopen vykonati nejlepší skutky." - "Dopis jsem nemohl ukončiti bez urážlivého výsměchu. Dokazuje to, že jsem ještě Markétu miloval. Nejméně desetkrát jsem četl tento dopis a myšlenka, že způsobuji Markétě bolest mne poněkud uklidňovala." - "Vždyť víte, co je to milovati ženu. Vše ostatní, co stojí mimo, ztrácí se, pouze milovaná žena ovládá všechny naše myšlenky. Náš život je pouze vyplňováním touhy, duše je pouze vílou, udržující svatý oheň lásky." - "Trpěl jsem velice, že Markéta odpovídala klidem a důstojností na podlé útoky a tím mne převyšovala.") A konečně to hlavní - žena, která má sice chyb až nad hlavu, ale dokáže být pokorná, dokáže ustoupit z lásky k druhému a zcela se v lásce obětuje. To je příběh, který by měl být vyprávěn v každé době. Jenom by se mě mnohem víc dotkl ve střízlivější formě.... celý text