Hanka_Bohmova
přečtené 1601
Elmer Gantry
1963,
Sinclair Lewis
Na téhle knížce je mi sympatické, jak se život hlavního hrdiny vyvíjí - Elmer Gantry je chodící diagnózou společnosti a společnost se za těch 450 stran nezmění. Elmer se nerodí jako pangalaktický megazloduch, je to prostě do sebe zahleděný omezenec, jehož vnitřní život stojí místo sebereflexe na sebeklamu. Lewis vyčítá zdegenerovanému náboženskému prostředí, že tyto vlastnosti v jeho hrdinovi pěstuje a posiluje. A přestože Elmer víc než reálného člověka připomíná konstrukt, nádobu na ukládání všelijakých nectností pro potřeby autorova záměru, Lewis vlastně vypráví příběh egoismu, kterému - z rozmanitých důvodů - nikdo nenastavuje hranice. Náboženské téma je sice v knize téměř všudypřítomné (s krátkou odbočkou do koučování v oblasti bohatství a osobnostního rozvoje, počkat, počkat, nepřipomíná nám to něco zcela současného?), ale o náboženské potřeby lidí vlastně nejde, ty jsou v popsaných případech jen zástěrkou pro potřebu vzrušení a dramatu, dojmu o velikosti svého života, potřebu bezpečně někam patřit nebo, v nejhorším případě, najít vhodné, přehledné prostředí pro budování kariéry. A v tom vidím podstatu knihy: pokud akceptujeme, že naše skutečné motivy zůstanou zastřeny něčím jiným, růžovějším, vytváříme živnou půdu pro podvodníky a manipulátory všeho druhu. Výsledkem je tichá a velmi draze zaplacená dohoda mezi obchodníkem se lží a jeho klienty. Také velice aktuální. Neřekla bych, že Frank je kladnou postavou této knihy. Pro mě je postavou politováníhodnou, a to i kdybych nebrala v úvahu děsivé vyústění jeho příběhu. Je to člověk zaseknutý ve svém vnitřním konfliktu. Ke cti mu slouží, že jde o konflikt upřímný a hluboce prožíváný, ale to nic nemění na tom, že svůj život odehrává v provizoriu, neklidně, na sílu. Tohle při zdravém rozumu nemůže nikdo dlouho vydržet. Jeho protějškem je Bess, která, zdá se, vlastní osobní integritu chybějící mnoha jiným postavám. V malém, obyčejném, ne-velkolepém módu přijímá a zevnitř napřimuje a posiluje všechno, co jí kdysi podepsaný bianco šek manželství přináší, srdcem se zcela pokládá do toho, co žije. Při čtení se mi vybavil rozhovor s evangelickým biblistou dr. Hellerem, který mluvil o přechodu od chrámového kultu v židovství k individuálnějšímu prožívání víry (v lehké analogii se středověkým katolicismem vs. reformací). Říkal, že tato změna je vždy doprovázena zesílením důrazu na osobní mravnost členů společenství a na morální dohled a kádrování, což otvírá cestu jemnějším formám nevěrnosti Hospodinu, odklonu od života čistě z jeho milosti. Něco velmi podobného jsem později četla u jednoho evangelikálního amerického autora, když porovnával způsoby, kterými se vyprazdňuje svátost smíření v katolické církvi a soukromé vyznávání hříchů v jeho společenství. První podle něj vede k mechanickému ritualismu, druhé k jemnějšímu sebeklamu. Lewis si v knize všímá téhož, připadá mi, že právě protestantské prostředí umožňuje rozehrát příběh tak, jak si ho rozehrát přál (tím nechci říct, že by pro něj tehdejší katolicismus byl přijatelný, ale kádrování tam probíhalo na jiné úrovni, kterou by zřejmě v podstatě hloupý reverend Gantry nebyl schopen efektivně zneužívat).... celý text
Veselice aneb Kostlivec ve skříni
2018,
William Somerset Maugham
Na obálce stojí citováno z kritik, že jde o román duchaplný, a mně to slůvko připadá výstižné. Duchaplný a příjemně lehce a umně napsaný (i přeložený), vyprávění plyne bez zadrhnutí, postavy mě zajímají a mám k nim vztah, pocity se střídají: pobavení, shovívavost, pohoršení, netrpělivost, soucit, sympatie, pochopení.... celý text
Hravouka
2016,
Tereza Vostradovská
Pěkně zpracovaná vzdělávací knížka, umožňuje "víceúrovňové" využití - dvouleťačka hledala na obrázcích myš a sem tam něco pojmenovala, s předškolákem jsme pročetli a propovídali texty a obrázky, devítiletá na vlnách inspirace naplánovala aktivity v terénu. A poučená dospělačka rozšířila téma o další aspekty: práce s botanickým klíčem, trénink vyhledávání na internetu, ochutnávání jedlých planých rostlin, prohlížení kdečeho pod mikroskopem, analýza stavby hmyzího těla za účelem co nejvěrnější entomologické ilustrace, zvyšování fyzické kondice během lesních pochodů a protože výchova mladého člověka nesmí pominout ani uměleckou složku - výuka pískání na trávu :o)... celý text
Léčba Schopenhauerem
2006,
Irvin D. Yalom
Yalomovy knihy se skládají z myšlenkového rámce, který má být zprostředkován čtenáři, z modelové situace a modelových jednajících postav a nakonec z toho spisovatelského čehosi, co z jednotlivých ingrediencí vyrobí uleželý a chuťově harmonický guláš. Zatímco Yalomovy ideje stojí za to, ve zbylých složkách po mém soudu jako autor selhává. Situace jsou trochu moc na efekt, trochu moc pro vkus knižních marketérů. Postavy jsou opravdu modelové, někdo tu níže napsal ploché - mám stejný dojem. A harmonická chuť se nekoná, literárně nejde o díla nijak oslňující. Nejsem v této oblasti tak sečtělá, abych dokázala najít vhodný příklad k porovnání, ale aspoň vzdáleně - vzpomněla jsem si na knihy neurologa Olivera Sackse. Také on nám dává nahlédnout do způsobů, jakými pomáhá svým pacientům, a do stavů, které ve svých nemocech prožívají. Snad že nepíše poučnou fikci, ale prostě jen vypráví o skutečných lidech, se nimiž hluboce soucítí a které zároveň (lidsky i odborně) obdivuje pro tajuplné životazáchovné síly působící v nitru jejich bytostí, snad proto jsou pro mě jeho knihy tak živé, vtahující a přesažné.... celý text
Demokrati
1974,
Janko Jesenský
Jesenského kniha ve mně zanechala v určitém smyslu podobný dojem, jaký mívám z četby Jane Austenové. Kvůli ústřední dějové lince bych je do ruky nevzala, ale všechno to okolo! Kromě toho mě potěšilo, že stále ještě "viem čítať po slovensky".... celý text
Dopisy Milady Horákové
2007,
Milada Horáková
Častěji, než bych si přála, se potkávám s nespravedlivě ublíženými výkřiky lidí, kteří zastávají nějaký nepopulární (často po zásluze) názor. V reakci na nesouhlas od nich zaznívají emotivní věty o cenzuře, nesvobodě a útlaku. A potom si člověk přečte takovouhle knížečku. A dozví se, že někomu nestačí zavraždit, někdo nedovolí ani pochovat tělo, ani doručit osobní dopisy napsané nejbližším před smrtí. Tomu tedy říkám strach. Pokroucená řeč formuje pokroucené myšlení a následně i pokroucenou životní praxi. Budeme-li každý akt nespolupráce, každé oponentovo poslání do háje či nařčení z prachbídné inteligence označovat za cenzuru a útok na svobodu, můžeme nakonec ztratit cit pro skutečný smysl slov a už ani nevzdechneme, když si z naší svobody opravdu někdo ukousne. Nejšikovnějším kouskem Pomlouvače a Lháře bylo vymyslet čerta a nastrkat ho všude, abychom se ho přesytili, stal se banalitou, zvukem bez významu a přestal v nás vzbuzovat obezřetnost. Dobře, když se nám realita čas od času připomene v plné síle. Díky za tuto knihu.... celý text
Velká přátelství
2012,
Raissa Maritain
Když se mluví o přátelství, vždycky si vzpomenu na slova C. S. Lewise: Friendship is born at the moment when one man says to another "What! You too? I thought that no one but myself..." V případě Raissy Maritainové je touto hodnotou, objevovanou jako společnou, vášeň pro pravdu, cit pro absolutno, hledání smyslu lidského života. Její kniha vzpomínek je rytmizována setkáními, duchovními zápasy a konverzemi blízkých i těch, kdo se později měli blízkými stát. Popisuje také své vlastní hledání, které podstoupila po boku přítele a zároveň budoucího manžela Jacquese: neutuchající touhu po pravdě a dobru a hluboké zklamání z úpadku filosofického myšlení v akademické sféře, ze všudypřítomné rezignace na pravdu, redukce lidského rozumu na oblast užitečné empirie, z jednolité fronty relativismu a skepticismu. Tváří v tvář tomuto odmítnutí, které zlehčuje jejich touhy jako naivní a překonané, jako pouhá "velká slova", rozhodují se pro společnou sebevraždu: "Nepohání mě zvědavost, lačná potřeba dovídat se... Hledám ve skutečnosti jen to, co mi může ospravedlnit život, co mi připadá jako nutné, nemá-li být život absurdní a krutý. Potřebuji radost porozumění, světlo jistoty, pravidlo života v pravdě, která by neměla kaz." "K čemu je dobrá syntéza živé hmoty, k čemu moc nad fyzickým vesmírem, jestliže by smysl života a existence a celý mravní vesmír měly zůstat nerozluštitelným tajemstvím?" "Trochu radosti a duševní pohody nám v těch letech poskytovali jen Spinoza a Nietzsche.... Zahlédla jsem v tom možnost jiné filosofie, než byl relativismus našich učitelů... Cítili jsme však, že naše nadšení Spinozou je pouze nádherný sen rozumu, něco jako metafyzické opium. Skutečnost unikala z tohoto systému všemi skulinami, před sebemenším výkřikem lidské bytosti zasažené opravdu do srdce byla Etika bezbranná.... A to, co nám dával Nietzsche, bylo opojení čistě jen estetické. Pohrdání slabými a chudými, šílená exaltace pýchy a tanec nad nicotou, to všechno, co člověk musí přijmout, chce-li skutečně milovat Nietzscheho, nebylo chlebem, který by nás mohl doopravdy živit." "Ten den jsme prostě dospěli k názoru, že je-li pro člověka přirozené, že je nadán jen jakousi nešťastnou pseudointeligencí, která je schopna všeho kromě dosažení pravdy, pak není možné správně myslet ani jednat. Všechno je tedy absurdní - a nepřijatelné. ... Máme-li přestat pátrat, co znamená slovo pravda, přestat rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi tím, co je správné, a co nesprávné, pak už se nedá lidsky žít." Dávají však "osudu" ještě rok času, rok zasvěcený dalšímu hledání, rok, ve kterém skutečně nalezli - jiný svět. Navštěvují přednášky Henriho Bergsona, který je uvádí do myšlení zcela odlišného od historicismu a skepse Sorbonny. Poznávají Leona Bloy - "poutníka Absolutna", a katolickou církev. Stávají se křesťany, ovšem radost ze spočinutí a nalezení domova hořkne (mylným) pomyšlením, že se budou muset vzdát filosofie. Nakonec však v tomto směru doputují k přátelství přemosťujícímu staletí - objeví svatého Tomáše a úchvatnou, čistou, integrující a navěky svěží sílu jeho myšlení. Kniha obsahuje nespočet zajímavých témat, myšlenek, životních kontroverzí, dalo by se nad ní uvažovat mnoho a mnoho hodin. Zmíním tu ještě dvě linie - důvěrné přátelství s Leonem Bloy a jakési memento, které Raissa a Jacques vidí ve svém pasivní přitakání (nebo aspoň nevyhranění se proti) Action Française. Leon Bloy je pro mě, no ano, Raissinými slovy "divous". Když jsem s ním před nějakým časem opět byla konfrontována, pokoušela jsem se vyhmátnout to pozitivní, co v sobě a pro nás nese. Raissin osobní pohled přidává tomuto obrazu další odstíny a dobře rozlišuje mezi poselstvím autora-proroka a jeho povahovými chybami. Jako ostatně i u jiných postav zalidňujících její knihu vzpomínek. Oslovilo mě, s jakou jemností v některých místech píše o těch, s nimiž měli komplikovanější vztah, píše jakoby přímo k nim, snad s nadějí, že budou knihu číst, vysvětluje své výhrady, nabízí přátelství. Druhé zmíněné téma je navýsost aktuální. Pomýlené prolínání duchovního a politického. Naivní přimknutí se k tomu, kdo si dal katolickou tradici do politického programu, ale při bližším zkoumání jeho "křesťanství" neobstojí. Lidské pocity neukotvenosti a únava či obava z relativismu však stačí, aby některé nahnaly na tuto tak vytouženě pevnou půdu a zabránily jim, slovy apoštola Pavla, "zkoumat a dobrého se držet". "Ve svém hlubokém zaujetí kritikou teologického liberalismu měl (Jacques) sklon brát vážně straníky Action Française v jejich zuřivé kritice 'liberalismu' všeho druhu, a obzvlášť když viděl tehdejší oficiální demokracii, jak svou věc spojuje se všemi možnými protináboženskými mýty. Ve své snaze o poslušnost tam, kde nebyla namístě, kritické zhodnocení antiliberalismu, který ve skutečnosti stavěl proti jednomu omylu jen jiný omyl, dlouho odsouval; dnes si vyčítá, že se v té věci pasivně podřídil vlivu a vedení, jež byly mimo duchovní řád, a sám si hned tehdy Maurrasovy náboženské a politické myšlenky kriticky neprobral. Prostě jsme jen četli jeho články - které tehdy vždycky vyjadřovaly sympatie k Církvi -, ale nevěnovali jsme pozornost tomu, že Maurrasova chvála a obdiv patří jen církvi jakožto římské, ne jakožto apoštolské." "Já sám se budu vždy vinit, že jsem s tak neodpustitelnou lehkomyslností věřil po nějaký čas v hnutí, jehož politická sofismata v podstatě vycházejí z pohrdání Evangeliem."... celý text
Pod sluncem satanovým
1928,
Georges Bernanos
"Askeze je v zásadě mužská záležitost. V ní dostane ve spiritualitě svoje oprávněné místo agresivita. Někdy je tu ale překročena hranice, a potom už to není boj ve prospěch života, nýbrž jeho popírání." (Anselm Grün) "Ale Bůh se nedává leč lásce." Pod sluncem satanovým je znepokojující kniha. Když jsem ji četla v mládí poprvé, už tehdy na mě působila varovně. Po letech ji vnímám, zdá se mi, o něco komplexněji, v bohatší škále odstínů, ale pořád jako knihu o klamu a podlehnutí klamu, o křivolakých životních stezkách, o lidském vzdorování Boží milosti. Možná také jako anatomii hereze - upnout se na něco a ostatní pominout. Ať už výslovně, anebo de facto, v životní praxi. Připadá mi, že abbé Donissan přes ponoření do duchovního světa žije praktický ateismus. Život člověka opuštěného Bohem, člověka, který s Bohem pro sebe nepočítá. Jeho víra by mohla hory přenášet, ale v jakého Boha to věří? Je to vznešená léčka, o tolik jemnější než jednoduchý ateismus člověka zahlceného či uspokojeného hmotnou skutečností. Léčka překrucující Ježíšova slova "Bože můj, proč jsi mě opustil", která jsou přece dialogem in extremis, a nyní mají posloužit k ospravedlnění dobrovolně udržované samoty, odloučení. Síla bojující na vlastní pěst, a proto vydaná hněvu a zoufalství, síla ubíjející radost, útěchu, život sám, kdekoli vzklíčí, jako něco podezřelého, jako pokušení, protože pro lehkost radosti není prostor tam, kde je třeba platit, platit a znovu platit. Na jednom místě knihy se praví, že ďábel klade své kroky do šlépějí člověkových: že nás neohrožuje - jak se mnohdy domníváme a kam také svou energii napínáme - zvenku, věcmi, které vzbuzují náš odpor, které nás pobuřují, ale docela nenápadně využívá sklonů nám vlastních, které nepodezíráme, kterých si ceníme, a přiživuje je, až se ocitnou mimo měřítko. Jak je těžké být tvárný v Božích rukou, jak hrozně se pleteme milosti Boží do cesty, diktujeme si vlastní trasu, zatemňujeme obraz Boží. A jak velký je náš Pán, jehož Duch vane, kam chce, a v každém okamžiku znovu tvoří cestu ke svobodě. Hmmm... jak si tak čtu komentáře ke knize, naneštěstí pro mě to vypadá, jako bych víceméně jen zrecyklovala slova svého předřečníka! To je trochu hloupé, ale já to snesu a ponechám svůj text beze změny :o)... celý text
Odvedu vás do Sierry Madre
2012,
Asa Earl Carter
Strhující příběh o lidské svobodě a odvaze ji hájit. Bulela jsem prakticky od první stránky, což v zájezdovém autobuse, kde jsem knihu četla, vypadalo podivně - snad si to paní průvodkyně nevyložila jako kritiku svých schopností. Geronimova principiální nepřemožitelnost, vycházející z kontaktu se světem, který je jeho nepřátelům neznámý a nedostupný, mi připomněla Tuláka po hvězdách. Ale zatímco z Londonova hrdiny na mě dýchal mrazivý totální egocentrismus, Geronimo je bratr uprostřed bratří, slouží svému lidu a zůstává lidský. Je to také hrozivý příběh o schopnosti člověka upřít lidskost druhému, se kterým hovoří (nebo ještě "lépe": raději ani nehovoří). Jako obvykle za podpory médií, produkujících senzačně krvelačné zprávy, a především těch, kdo mají na situaci ekonomický nebo mocenský zájem. Strašlivá hanba lidského rodu, která se stále znovu vynořuje.... celý text
Exotem na této zemi: O Božím milosrdenství mezi námi
2016,
Ladislav Heryán
Už je tu napsáno tolik výstižných a pěkných slov, že si až říkám, jestli má cenu něco přidávat. Ale přece. Začnu nedokonalým přirovnáním: Známe z našich dějin období, kdy muselo být vážně nevděčným povoláním vyučovat ruský nebo německý jazyk. Zatímco chemii student nenávidí jaksi neosobně, s těmito předměty se pojil odpor hodnotový, etický. V takovém případě musí být člověk více svědkem než učitelem, aby dokázal druhým zprostředkovat krásu a cennost kultury, která se jejich očím jeví hluboce zkompromitovaná. Snad, připadá mi, totéž platí pro mluvení o křesťanství dnes a v ČR. Nestačí mít nastudováno, nestačí být "profesionální věřící", je nutné svědčit slovy i životem o vlastní prožité zkušenosti. Je potřeba dát druhým nahlédnout... Vyžaduje to osobní nasazení a vztah, vždyť otvíráme druhému přístup do své intimity. Proto je otec Heryán požehnáním a já jsem moc ráda, že mi tahle kniha byla tak vytrvale a s veškerou ohleduplností (žádné: "Přečti si to! Už sis to přečetla?!" ;-)) stavěna před oči. Sama bych po ní v té přerozmanité nabídce asi nesáhla, a to znám autora od vidění (to je důležité: od vidění, nikoli od slyšení). Možná právě proto, dovedete si jistě představit tu úvahu: Přece ho potkávám na ulici, nemůže napsat nic zajímavějšího než další svazeček osobních vzpomínek a všeobecných úvah zaměnitelných s desítkami, stovkami jiných.... celý text
2001: Vesmírná odysea
1997,
Arthur Charles Clarke
Vesmírná odysea vás skutečně "vezme do kosmu". Dnes už to tak nevyzní: web NASA zpřístupňuje snímky a videa kdečeho ve vesmíru, na internetu sledujeme komentované přímé přenosy letů raket, moje malá dcerka zítra jede na besedu s kosmonautem z ISS a pozítří vědci celé planetě ukážou, co lidské oko dosud nespatřilo. A přesto to má svůj půvab. Film jsem neviděla a přes svou dys-filmo-koukálii se k němu asi někdy odhodlám. Knihu jsem četla už podruhé a mám z ní zvláštně ne-lidský pocit. U žánrovek se to stává a bez problémů jim to odpouštíme: postavy na stránkách jsou občas jen ploché organismy definované svým úkolem. Zločinec páchá zlo, detektiv analyzuje stopy, bohatý princ přijíždí na bílém koni. Nekladu Clarkovo veledílo na úroveň detektivního krváku, ale jednající postavy jsou natolik redukované na intelektuální akty, natolik vzájemně zaměnitelné (jako osobnosti) a v sociálním vzduchoprázdnu existující (David Bowman v závěru už není schopen ani vazby prostřednictvím umění), že ve mně skutečně neevokují setkání s lidskou bytostí. A to mi připadá nebezpečné - ten pohled ven, který zcela zastiňuje potřebu pohledu dovnitř -, neboť příběh aspiruje na mnohem víc než obyčejnou žánrovku. Technooptimismus a pokrok lidstva je fajn věc, dokud nezjistíte, že se vám během dosahování stále vzdálenějších horizontů společnost (ta přehlížená, nedůležitá individua, která ji tvoří) hroutí kvůli depresím, neurózám, sociální fobii, epidemiím sebevražd a závislostí. A mít v rukávu vznešenou prainteligenci, která nás v klíčových bodech bezpečně postrkuje, je sice vzrušující intelektuální hříčka, ale s naším reálným bordelem zde na matičce Zemi nám tahle myšlenka příliš nepomůže.... celý text
Barevný závoj
2017,
William Somerset Maugham
But soon a wonder came to light, That showed the rogues they lied: The man recovered of the bite, The dog it was that died. Nedalo mi to, musela jsem si vyhledat Elegii o smrti vzteklého psa - bylo to inspirativní. Ta satirická rýmovačka je o konfliktu mezi zdáním a skutečností. A podstatnou část napětí v Barevném závoji tvoří tentýž konflikt. Okolí usuzuje o Walterovi a Kitty, usuzuje v zajetých kolejích nebo tak, jak se právě hodí. Zjevně Kitty, a pravděpodobně také Walter usuzují sami o sobě a jsou to předčasné, unáhlené soudy. Tady bych chtěla poznamenat, že jsem měla stejný dojem jako někteří komentátoři přede mnou - Walter zůstává v příběhu skryt, přestože je to nadmíru zajímavá postava. Vzbuzuje ve čtenáři neklid, potřebu dobrat se pravdy o něm, silný pocit, že je zde něco podstatného k nalezení - v porovnání s ním se Kitty zdá, s odpuštěním, jednoduchá a přehledná od začátku až do konce. Mně osobně připadá, že jeho duševní pouť odpovídá té, kterou vidíme u Kitty - nutnost postavit se vlastním démonům, neudržitelnost vybudovaného sebeobrazu, snaha o únik nebo vykoupení ze svých činů, ale zatímco Kitty se postupně orientuje na budoucnost a jedná ve prospěch života (což není nutné hned považovat za ctnost, nemohu se zbavit dojmu určité lehkomyslnosti až mělkosti), u Waltera to tak nevnímám, jako by ho okolnosti subjektivně zasáhly příliš hluboko, neuzdravitelně hluboko. V souhrnu tedy dobré 3,5 hvězdičky. Film jsem neviděla a podle komentářů předpokládám, že vyznívá výrazně jinak.... celý text
Povídky aneb Nechci slevu zadarmo!
2000,
Miloslav Šimek
Poslech gramofonových desek s povídkami Šimka a Grossmanna a představeními Divadla Járy Cimrmana formoval v dětství můj smysl pro humor, takže dodnes shledávám neodolatelně zábavným, když se totálně přepálené nesmysly pronášejí tónem a vyjadřovacími prostředky vzdělaného gentlemana. Snad je to právě dětskými vzpomínkami, že se mi v této knize nejvíc líbily příběhy dobře známé a nejméně ty, které jsem neznala. Svou roli určitě hraje i absence hlasu Miloslava Šimka, od kouzla povídek neoddělitelného. Dokonce i když po tolika letech dětem předčítám nahlas, nedovedu to jinak než s jeho přednesem. "Děti, ochutnejte Styblíka!" :o)... celý text