Hanka_Bohmova přečtené 1601

Čtvrté patro 2002, Nicolas Ancion

Myslím, že víc stránek už by charaktery postav neutáhly, zejména kdyby ty stránky nebyly naplněné dostatečně intenzivním dějem. Omezení se na pouhé dvě situace, silně strhávající pozornost čtenáře, je k jakž takž dobrému dojmu z knihy nezbytné. Já ji vnímám jako neuspokojivě přehnanou směsici pouličního plakátu a pohádky, která mě "k zamyšlení nad dnešním světem" nedovedla.... celý text

Poslední případy slečny Marplové 2014, Agatha Christie

Cesty k vnitřnímu ztišení 2005, Edita Stein (p)

Název knihy by mohl navodit dojem, že jde o souvislý text, přípravu k meditaci nebo ke cvičení se ve vnitřní usebranosti. Ale ve skutečnosti se jedná jen o soubor krátkých citátů z děl a korespondence Edith Stein, rozdělených do osmi kapitol podle různých aspektů křesťanské existence ve světě, z nichž některé, zdá se mi, nemají s vnitřním ztišením žádnou přímou spojitost.... celý text

L&S – 2 1998, Milan Lasica

Stejně skvělé jako první svazek. I prozaické texty (fejetony) jsou půvabné a půvabně absurdní, přestože v nich L+S nemohou rozehrát své geniální dialogové interakce. "Druhé meno - Špindler - si nechal Maťo Núdziak po matke, ktorá pochádzala zo známej českej vynálezeckej rodiny Špindlerovcov. Bol to jej otec, ktorý dal svetu nekonvenčný mlyn, zvaný dodnes Špindlerův. Oproti tradičnému poňatiu mlynov, proti ktroým bojoval najmä Španiel Don Quijote de la Mancha, zdokonalil Špindler svoj mlyn o rôzne maličkosti, proti ktorým už nikto nič nemal."... celý text

Nesmrtelnost 2000, Milan Kundera

Nesnesitelná těsnost bytí. Kundera vytváří vesmír úvah a literárních postav, který se zdá být z našeho vesmíru přesně odpozorovaný, zanalyzovaný a pojmenovaný, ale pro mě je to vesmír plochý. Dvoudimenzionální. Postavy jako by měly zbytkovou intuici, že je jim určeno stát zpříma, ale tento postoj už se do jejich reality - kde jen dva směry jsou nezávislé, jen šířka a délka skutečná - nevejde. Tušení výšky promítají do svých plochoživotů, jak jen každý svede. Zabrat co nejvíce místa, napnout se maximálně v určité oboru/směru, vytvořit obrazec esteticky dokonalý či unikavý a nedefinovatelný, nebo se naopak minimalizovat. Uprostřed všech těch nadějí a strachů spjatých se sebeobrazem "přišla" ke mně myšlenka na ženu, jejíž tvář se stala ikonickou a jméno příslovečným (Kundera by napsal "stala se ikonická a její jméno příslovečné", nad čímž se mi kroutí vnitřnosti). Provázela mě čtením až na poslední stranu a její bytost pro mě byla jakýmsi QED zářícím nad smutnou pošetilostí této knihy. Shodou okolností se také jmenovala Agnes, stejně jako nejzajímavější hrdinka Nesmrtelnosti. Ale všichni ji známe jako Matku Terezu.... celý text

Dubánci - příběhy jednoho roku 2017, Leona Šťastná

Předčítala jsem knihu dětem, fotky jsou skutečně skvělé, nápadité, vtipné. Ale příběhy, to je úplně jiná liga. Spíš teda okresní přebor. Spoustu místa zabírají jednoduché popisy a vyjmenovávání činností, nemá to kouzlo, hloubku, všechno je strašlivě prvoplánové. Za mě by autor udělal lépe, kdyby místo knihy vyrobil kalendář.... celý text

Křesťanské vědomí (Studie o Pascalovi) 1998, Romano Guardini

Už dlouhou dobu mám Pascalovy Myšlenky připravené k (výhledovému) přečtení. Bohužel moje teoretická průprava spočívá pouze v povědomosti o existenci Mémorialu, ve třech semestrech Dějin matematiky a četbě Historie jednoho podzimu. "Což není mnoho", jak praví klasik. Když jsem tedy připadla na tuto brožurku, sáhla jsem po ní přímo lačně. Nejedná se o žádný důkladný životopis, spíše načrt tváře, několik charakteristických rysů. Autor se soustředí na proměnu a procesy, které nastávají, když člověk přemýšlející, reflektující svět kolem sebe i vlastní nitro, křesťansky uvěří a je nucen přebudovat pojmy a metody, jimiž pojímal skutečnost, na novou, kvalitativně odlišnou úroveň. Původní Guardiniho studie je obsažnější, české vydání zahrnuje pouze výběr z kapitol, přesto z něj to podstatné vyvstává. Ve své stručnosti je to kniha velmi intenzivní a téměř neodolatelně vyzývá ke čtení vlastních Pascalových děl. Objektivně si nejsem jistá, zda si v tomto zestručnění pět hvězd zaslouží, ale čistě za sebe se domnívám, že lepší úvod k Pensées jsem si přát nemohla.... celý text

Andělé. Teologické úvahy 1998, Romano Guardini

Síla manželčiny modlitby 2010, Stormie Omartian

Od chvíle, kdy tato kniha vyšla, si ji vedu v "zájmovém seznamu". Byla jsem zvědavá, co je uvnitř! Ne že by knih o přímluvné modlitbě bylo málo, ale měla jsem pocit, že je opravdu něco speciálního na modlitbě za manžela - za člověka, se kterým jsem jako s jediným na světě skutečně "jedno tělo", kterého jsem si zvolila jako svou cestu ke svatosti, který mi dokáže lézt na nervy zcela nenapodobitelným způsobem, ehm... :o) Ale zase tolik zvědavá, aby mi kniha stála za koupi nebo na námahu s meziknihovní výpůjčkou, jsem nebyla. A protože v naší knihovně ji nemají, prostě na tom seznamu čekala, co kdybych na ni jednou náhodně natrefila. A taky že natrefila. Rovnou můžu říct, že ani za koupi, ani za námahu s meziknihovní výpůjčkou opravdu nestojí (mně). Nenašla jsem v ní pro sebe nic nového či objevného, ale dvě věci mi připadají obecně hodné pozornosti, a to i pro ženu nevěřící: Nemusí být špatné si knihu prolistovat, projet jednotlivé kapitoly - oblasti mužova života, které by mohly stát za modlitbu. Protože pro leckterou manželku to může znamenat velmi užitečné uvažování nad tím, co všechno její manžel možná řeší, oč by se mohla zajímat. A druhá věc je samotný postoj přímluvné modlitby. Když někomu každodenně i kdyby jen pár minut projevujete upřímnou láskyplnou péči tím, že se ho snažíte poznat a vyprošovat mu pro život to dobré, tak po něm těžko vzápětí budete házet hrnky a talíře. Autorka hned v úvodu velmi vhodně připomíná základní tezi přímluvné modlitby - jejím účinkem je (možná především) proměna modlící se osoby. Otevřenost je zde nesmírně důležitá. Bůh pracuje obzvlášť účinně tam, kde jsou lidé ochotni nechat na sobě pracovat.... celý text

Přítomnost a nesmrtelnost 1998, Gabriel Marcel

Martha Robinová, Hans Urs von Balthasar, Tomáš Halík, Josef Florian - nebesa se rozhodla, že mě jednotným tlakem intelektuálně-spirituální fronty dotlačí k re-readingu textů Gabriela Marcela. V závěru letošních duchovních cvičení jsem na to konečně našla dostatek klidu, toto prostředí ale nepochybně vedlo k určité dezinterpretaci, ke snaze nikoli co nejdůkladněji sledovat autorovy myšlenky, ale spíše se sama ubírat po vlastních cestách, na které mě zavedou. Hned na prvních stránkách mě příjemně překvapilo, že po poměrně silné komunikační bariéře (ale bariéře povrchního druhu, v principu snadno prolomitelné), kterou jsem si pamatovala z dřívějšího čtení, nebylo téměř památky. V souvislosti se samotným (mně velice sympatickým) způsobem, jakým Marcel přistupuje ke zkoumání skutečnosti, jsem uvažovala o rozdílu mezi teologií a filosofií co do schopnosti vidět cílovou skupinu. Teolog slouží věřícímu lidu, v ideálním případě by tedy např. katolický teolog neměl pouštět ze zřetele současnou jednu miliardu katolických křesťanů, jednu miliardu konkrétních životních příběhů, pro které koná práci, pomáhá hledat orientaci. Měl by být lépe chráněn před pouhým operováním s pojmy, exhibováním vlastního já, před neúčinným myšlením. Koho má v duchu před sebou dnes filosof... Nevím. Je dost možné, že tato výhoda teologie v praxi žádného měřitelného vlivu nenabývá. Ale zpět ke knize, Raissa Maritainová napsala o Spinozovi: "Cítili jsme, že naše nadšení Spinozou je pouze nádherný sen rozumu, něco jako metafyzické opium. Skutečnost unikala z tohoto systému všemi skulinami, před sebemenším výkřikem lidské bytosti zasažené opravdu do srdce byla Etika bezbranná." Připadá mi, že Gabriel Marcel stojí na opačném konci škály, že se neopovažuje přejít právě tento "výkřik lidské bytosti zasažené opravdu do srdce". Prostředí kláštera a duchovních cvičení, čas vyhrazený hledání Božího vedení pro svůj život, ještě umocňovaly úhel pohledu, kterému bych se nevyhnula ani za jiných okolností. Tedy že zatímco Marcel se snaží poctivě zastavovat na prahu Zjevení, já čtu jeho texty z druhého břehu. Jako křesťanka, jejíž světonázor nespočívá na Bohu-absolutnu nebo Bohu-osobě, ale Bohu-Trojici. Vztah, zdroj veškeré možnosti vztahu, definující plnost jakéhokoli vztahu a - ve své vlastní plnosti - životadárný. "Co by nás mohlo oddělit od lásky Kristovy?" ptá se apoštol Pavel. "Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův - on přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých," učí Ježíš. Důsledkem je potenciál mezi-lidského vztahu pro transcendenci, ovšem jen tam, kde, slovy autora "láska triumfuje nade vším, co směřuje k její degradaci". To je podstatné, úkol pro život. Zcela speciálně mě při nynějším čtení nadchla kapitola o toleranci, toleranci vzhledem k odlišné víře a k odlišně věřícímu. Pozoruhodně promyšleno, chce se mi říci - v plnosti, bez kompromisů, bez snižování.... celý text

Odlet vlaštovek 2002, Bohuslav Reynek

Nedávno jsem četla Reynkovy básně ze sbírky Rty a zuby a byla jsem velmi oslovena. Jeho poslední sbírku jsem tedy otevírala v určitém očekávání, nastavení mysli, které bylo ovšem rychle odesláno do patřičných míst. Tón je dočista jiný, jsou to pro mě básně z vězení, jehož klíč je ztracen, básně čekání, jež vychází naprázdno, básně hluboké vnitřní opuštěnosti. Naděje je přítomna téměř jen v tom, že čekání je ještě vnímáno jako čekání, vězení jako vězení, opuštěnost jako opuštěnost - jsou snášeny s bolestí, není na ně přistoupeno jako na normalitu.... celý text

Bůh mého života 2009, Amedeo Cencini

Kniha je určena primárně mladým lidem, kteří se rozhodují o svém životním povolání, ale v nenápadnějších podobách je dobře využitelná během celého života křesťana hledajícího Boží vedení. Autor vychází z přesvědčení, že Bůh se konkrétnímu člověku zjevuje především prostřednictvím jeho vlastního života, že toto je výsostné místo hledání a nalézání Boží vůle. Učí tedy kandidáty kněžství a řeholního stavu "číst" a "psát" svůj život jak v čistě psychologickém, antropologickém pohledu, tak i ve víře, se zaměřením na rozpoznání Boží tváře. Požaduje a kultivuje schopnost reflektovat a uchopovat svůj život, citlivost pro vidění darovaného dobra a vděčnost, které ústí v přirozený postoj štědrosti. Ale také svůj život, zejména jeho temné stránky, integrovat a interpretovat, neboť smysl není něco, co přichází zvnějšku a nezávisle na nás. Konečně zdůrazňuje schopnost - v dnešní době spíše převládající neschopnost - rozhodovat o sobě, volit s veškerou vážností a sám za sebe (protože jsem téměř souběžně četla texty Gabriela Marcela, vybavuje se mi v té souvislosti jeho výraz "čelit situaci"), v postoji dávání se a bez ponechávání zadních vrátek. Takovéto pojímání vlastního života je mi velmi blízké. Souhlasím i s autorovou zkušeností, že samotný fyzický akt psaní (například ve formě deníku), snaha o přesnou formulaci myšlenky v ovzduší určité definitivnosti, má velký kultivující efekt.... celý text

Svítání 2017, Elie Wiesel

Je-li hřích vzpourou proti Bohu a v nutném důsledku i proti sobě samému, pak Svítání je pro mě záznamem jedné konkrétní vzpoury. Elíša skutečně bojuje, systematicky si staví před oči důvody "pro" a touží odstranit vše hovořící "proti". V jeho podání jde o boj nerovný, důvody "pro" jsou nepřesvědčivě vnější, důvody "proti" sice přicházejí zvnějšku, ale nalézají skrytého komplice v něm samém. A tak je to nakonec skutečně boj proti sobě - jak Elíša vytušil už dávno před osudnou situací. S každým krokem se mi zdá jasnější, že rozhodnutí nakonec nebude rozhodnutím, protože ten, kdo by měl rozhodnout, se postupně vytrácí, zbavuje se sám sebe a tím i schopnosti cokoli rozhodovat, ve smyslu formovat život a svět podle vlastního nitra. Ale tahle cesta se započala, připadá mi, mnohem dřív, když Elíša zvolil oddělení od skutečných druhých, ponoření do samoty či náhražkovitého světa ideologie. "Válka je jako noc. Skryje všechno." Je možné takovou noc rozpoutat nebo do ní být uvržen. Je ale také možné svolat ji sám na sebe.... celý text

Světlo ženy 2018, Romain Gary (p)

Nikdy jsem neměla v hlavě bordel jak na ruském večírku. Ani když mi bylo úplně nejhůř. Nikdy jsem nebyla opilá. Chybí mi kanál, kterým bych tuhle knihu mohla plně vnímat.... celý text

Zpěv v ráhnoví 2007, Ngaio Marsh

Dvě lásky Filipa Marcenata 1972, André Maurois

Někteří poradci říkají, že idea romantické lásky jako vztahového standardu a na ni navázaná nesmyslná očekávaní působí v partnerstvích takovou paseku jako máloco jiného. Tato kniha nabízí pozornou sondu do vztahové psychologie. Vidíme klasickou zamilovanost poháněnou pocitem, že partnerka má v sobě něco, co muži chybí, co doplňuje jeho celistvost. Vidíme stavění milované osoby na piedestal, oblékání do hávu ideální, zbožňováníhodné představy bájné Heleny. A nezvládnutí procesů, které se v člověku hlásí o slovo, když nemůže přehlédnout konflikt mezi představou a skutečností - Filip nakonec nejlépe svou manželku miluje, když je nepřítomná, když její realita nenarušuje jeho ideál. (Což o povaze jeho "lásky" hodně vypovídá.) Ještě jeden problém je spojen s bájnou Helenou - takový vztah z principu není rovnocenný, neumožňuje důvěřovat v partnerčinu lásku. Filip opravdu na jednom místě vyjadřuje pochybnosti o opětované lásce, o její možnosti, ale více než slova za něj mluví činy: jeho žárlivost, snaha kontrolovat, neúnosnost představy, že by partnerka měla existovat jako nezávislá bytost. Zrcadlení v druhé části knihy je zajímavé tím, že Isabela se potýká s obdobnými postoji jako Filip, ale je schopná přijmout realitu a dopracovat se k řešení. Není to řešení, o něž bych já sama jako žena stála, ale pořád je to víc její volba než otročení neuvědomovaným silám. Jak daleko se na této cestě nakonec dostává sám Filip... kdo ví. Filipova charakterizace v drobném postřehu jeho partnerky: "patřil k oněm čtenářům, kteří v knihách hledají jen sami sebe". Zdá se mi, že nejen v knihách.... celý text

O extázi. Výběr z listů 2016, Marie Magdaléna de Pazzi

Z řečí (i gest, protože své extáze mnohdy prožívala celou bytostí) Marie Magdaleny de Pazzi vyzařuje důvěrná blízkost Bohu, dychtivé poznávání a snaha nějakým způsobem poznané vyjádřit, důvěrnost se někdy mění až v rozvernost, překypující radost střídá spočinutí, opojení krásou přerušuje - a doplňuje - poznání vlastní nedostatečnosti, nevděčnosti. Sama sebe vidí jako překážku volného šíření dobra ve světě. Ochotná obětovat cokoli neustává v prosbě za druhé, především za obnovu církve a řeholního života - vzývá Boha pro jeho příklon k člověku, připomíná mu, kdo on je. A když má přijít milost skrze ni, není to jejím úsilím, ale Božím jednáním v ní, vydávající se. Vlažnost polovičatých má být nahrazena ohněm horlivé lásky, který světici sežehne, zlá vůle zatvrzelých má být rozehnána úplnou a celistvou oddaností, kterou ona na sobě bude prožívat ve spojení s obrovskou bolestí nad záští světa, atd. To mi připadá hluboce křesťanské. Obraznost jejího vyjadřování mi místy připomněla Dialog Kateřiny Sienské (které se výslovně dovolává jako své patronky v díle i životě). Forma jejích promluv mi příliš nevyhovuje a myslím si, že v tom nebudu mezi současnými křesťany výjimkou. Úvahy strukturované pomocí číslovaných seznamů a osnov v podobě známého náboženského obrazu/děje - když to má pět položek, jistě to lze namontovat na pět ran Kristových... Na pár místech mě zarazila určitá časovost, lidská ohraničenost - aspoň tak se mi to jevilo. Asi jako když Abraham přestane s Hospodinem vyjednávat při deseti spravedlivých. Možná jsem to jen pochopila zbytečně úzce, ale i kdyby ne, je to přínosné: uvědomit si, že Bůh je mnohem větší než všichni světci dohromady a ne my jeho, ale on nás učí, kde (ne)jsou hranice lásky.... celý text

Les / Je těžké být bohem 1983, Arkadij Strugackij

Po tom psychedelickém mozkovaru na téma pokrok/degenerace zvaném Les je druhý román vyloženě relaxační četba. Tedy intelektuálně relaxační. Co se týče otázek svědomí, dá člověku zabrat.... celý text

Je těžké být bohem 1973, Arkadij Strugackij

Pro mě jedna z nejpřístupnějších knih od Strugackých. Dobrodružná a poutavá ve vykreslení prostředí a jeho doléhání na člověka jiné kultury, jiných hodnot. Střet přirozenosti a úkolu, osobního a racionalistického. Přes všechny ideologické kecy se nemůžu ubránit dojmu, že autoři záměrně napsali příběh tak, aby čtenář cítil spříznění spíše s Rumatou než s Ústavem. Až jsem si vzpomněla na Frommovu tezi, že v patologickém prostředí zůstávají "duševně zdraví" jen ne zcela normální jedinci - že "vyšinuté" chování je signálem přetrvávající lidskosti. Ovšem výchozí myšlenka, že totiž historický vývoj s sebou jaksi automaticky nese pokrok v mravnosti, ehm... Dala by se přejít jako úlitba komunistickým dogmatům, horší je, že my si to často aspoň implicitně myslíme! Že když se nezabíjíme na ulici, denně se sprchujeme a posíláme děti do škol, jsme mravnější, lidštější než naši předkové z temnějších dob. Tuším, že to byl Chesterton, kdo pro tuto slepotu vymyslel dokonce nějaký termín. Slepotu vůči všudypřítomné lži, lakomství, lenosti a marnivosti, rozkvětu pornografie a zneužívání drog všeho druhu, vůči rozhodování ovládanému kultem pohodlí a ne-zodpovědnosti... To jsou asi jen drobné, kosmetické vady. Hlavně že voníme a umíme číst.... celý text

Každý má svou pravdu 2008, Luigi Pirandello

Zajímavá filozofická hra, těmito slovy uživatelka I_love_books přesně vyjádřila můj pocit. Hra je činnost, ve které vlastně o nic nejde. S výsledkem Pirandellovy hry se tedy lze dobře spokojit, pokud ani vám o nic nejde - stejně jako oněm jednajícím postavám, které se chovají jako čtenáři Blesku nebo diváci TV Nova. Jsou prostě jen... zvědaví. Ale ve vztahu lásky, skutečné lásky, se nezastavíte. Neřeknete si, že snaha poznat druhého je zbytečná, ani že klídek je to nejlepší řešení.... celý text