Honsa
přečtené 84
Vyhnanství
1965,
Lion Feuchtwanger
Nechce se mi hodnotit jednotlivé díly trilogie zvlášť, dovolím si tedy shrnutí u posledního. Přestože jsou jednotlivé knihy samostatná díla bez společné dějové linky, jako celek výjimečným způsobem vykreslují ducha doby. Feuchtwanger je fantastický vypravěč, jeho schopnost zprostředkovat svou osobní historickou zkušenost románovou formou je pro mě zcela mimořádná. Třetí díl považuji za nejsilnější z celé trilogie, ale je dost dobře možné že kdybych je četl v jiném pořadí, budu to samé tvrdit o posledním přečteném. Jeden z důvodů proč na mě třetí díl zapůsobil nejsilněji je také obzvlášť v závěru kniha patrná koketerie s myšlenkami marxismu. Závěrečný rozhovor otce se synem, odjíždějícího do sovětského svazu budovat světlé zítřky vnímám jako autorův vnitřní monolog. Nejedná se o nijak násilnou obhajobu, ale přesto tato pasáž poutá pozornost. Kontrast mezi komplexním způsobem, jakým jsou líčeny okolnosti nástupu a fungování fašistické ideologie a obhajobou ideologie jiné byl pro mě Feuchtwangera lehce lehce překvapivý. Až na základě této knihy (a jejího českého doslovu z roku 73, který neopomene tyto pasáže řádně zdůraznit), jsem se dozvěděl také o Feuchtwangerově díle Moskva 1937, jeho nekritické náklonnosti k sovětskému režimu a důležitosti, kterou sám autor svému setkání se stalinismem připisoval.... celý text
Zrání krále Jindřicha IV.
1951,
Heinrich Mann
Mannův dvoudílný román jsem si pořídil v podstatě náhodou, vděčím za to Merlemu a jeho Dědictví otců. Možná díky tomu pro mě měla knížka určitý další rozměr, potkával jsem se v ní s osobami, které jsem dobře znal z Merleho díla a zvědavě porovnával. Zvláštní a příjemné pro mě bylo, že ačkoli se Mannova kniha Merleho dílu nepodobá ani stylem, ani příliš obsahem, tak jejich Jindřich IV, nebo dojem, který ve mě postava zanechala, je totožný. Ať už z Merleho skici, nebo Mannova dokonalého obrazu, z obou má člověk pocit že portrétovaného dokonale znali a i přes odlišnou formu vykreslují mistrovsky totéž.... celý text
Mládí krále Jindřicha IV.
1973,
Heinrich Mann
Mannův dvoudílný román jsem si pořídil v podstatě náhodou, vděčím za to Merlemu a jeho Dědictví otců. Možná díky tomu pro mě měla knížka určitý další rozměr, potkával jsem se v ní s osobami, které jsem dobře znal z Merleho díla a zvědavě porovnával. Zvláštní a příjemné pro mě bylo, že ačkoli se Mannova kniha Merleho dílu nepodobá ani stylem, ani příliš obsahem, tak jejich Jindřich IV, nebo dojem, který ve mě postava zanechala, je totožný. Ať už z Merleho skici, nebo Mannova dokonalého obrazu, z obou má člověk pocit že portrétovaného dokonale znali a i přes odlišnou formu vykreslují mistrovsky totéž.... celý text
Dědictví otců
1989,
Robert Merle
Tak...konečně dočteno (prvních šest dílů). Nejsem zpětně schopen ohodnotit jednotlivé knížky zvlášť (měl jsem to samozřejmě velkolepě v plánu, ale už si nejsem přesně sto vzpomenout jaké časové období která kniha popisuje), každopádně na životní příběh Petra ze Sioraku a jeho věrného životního druha Miroula jen tak nezapomenu. Musím se přiznat, že když jsem knížky kupoval, líbilo se mi hlavně jak pěkně vypadají v seřazené v knihovně a chvíli jsem váhal než jsem začal číst, každopádně po pár stranách Dědictví otců jsem věděl že dokud ságu nedočtu do konce, žádné další knížky se nedotknu. Zpětně se Merlemu klaním a konstatuji, že si mě zcela omotal kolem prstu...hltal jsem každou další kapitolu a těšil se na další a další Petrova dobrodružství. "Hlavního hrdinu" a vypravěče si prostě nelze neoblíbit, ať už se s ním člověk ztotožní, či nikoli a stejně tak jeho věrné přátele (Fogacer jako lékař/filozof/sodomita byl můj favorit :). Merlemu se velmi čtivě a srozumitelně podařilo vykreslit obraz popisované doby tak, že i člověk bez zvláštní záliby v historii (jako třeba já) si musí přát, aby se Petr ze Sioraku dožil alespoň dvou set let a mohl dál vyprávět. P.S.: Kéž by se podobnou formou vyučoval dějepis, možná bych si pak ze základní školy pamatoval víc než jen kdy byla podepsána Zlatá bula sicilská... celý text
