JP
přečtené 1050
Obratník Raka
1991,
Henry Miller
Pokud jde o Henryho Millera, vím moc dobře, že období, kdy by mě fascinoval a chytil, jsem dávno prošvihl. Taky chápu jeho místo. Navíc si myslím, že co hodně hraje roli je i, jakým způsobem dílo zastaralo. Tím nechci říct, že by zrovna 'Obratník Raka' působil nějak stroze, ale nadčasovost se opravdu projeví až s odstupem a je nutno ji současně brát v kontextu doby. Jednoduše řečeno, musel bych být teenager, co ještě nečetl Bukowského, co nečetl Orwellovo 'Na dně v Paříži a Londýně' (1933), co nečetl nic z beat generation. A vím, že Miller by se mohl směle označit za kmotra, průkopníka těchhle lidí... v tom, jakým způsobem "otevíral hranice", ale přijde mi, že se v mnoha ohledech příliš snažil o jednu věc, což je to zachycení, popis toho tabuizovaného sexuálna, až pornografické dusno (nicméně v téhle knize jsem toho moc nezaregistroval, nějaký ten popis kundy sem a tam), ale to ho automaticky shazovalo jinde, protože mi přišlo, že se snažil příliš prosadit v jedné sféře, na úkor všeho ostatního... člověk tak nějak zjišťuje, že tyhle kund... eeeh, kulty osobnosti jsou často hype job a okolo Henryho Millera se definitivně v jeden moment, roztrhl pytel a vypadl ten"tulácký život, o kterém jsem podal svědectví". Ale nemůžu si pomoci, i kdyby jeho vliv na Bukowského byl sebevětší, pořád by to neměnilo nic na tom, že Buk je pro mě jako výstřel, .44 Magnum, ostrý, hlučný, dynamický, ale hlavně má víc vrstev... stejně jako třeba Tarantino v porovnání s velikány, které parafrázoval. A jak sám Bukowski o Millerovi řekl, "...dokud se drží základu, nohama na zemi, je dobrej, ale jak začne filozofovat s hlavou v oblacích, začne to ztrácet a být děsně nudnej...". A tak pokaždé, když už se nějak k Millerovi dostanu, vzpomenu si na tuhle definici a jak s ní, většinou, souhlasím. Na jednu stranu, tenhle člověk reprezentuje tu recesi, provokaci, navzdory všem... ale, Henry, jednoduše jsme se minuli a to se mi v životě povedlo už víckrát. Kdyby, kdyby, kdyby, but it is what it is. Myslím si, že Miller musel nejvíc znamenat pro generaci mladých lidí svojí doby, když byl sám publikovaným autorem. Problém je, jeho síla od poloviny třicátých let, až po éru hippies v letech šedesátých, je něco, co je obtížné duplikovat pro současného čtenáře, ale nepředpokládám, že se k Millerovi člověk jen tak přivrávorá, bez nějaké znalosti kontextu. I tak je ale těžké "si to zažít", když nemůžete.... celý text
Jako sametová rukavice odlitá ze železa
2005,
Daniel Clowes
Skoro až lynchovská noční můra, ale tak nějak typicky to, co od autorů, jako je Dan Clowes nebo Charles Burns asi očekáváte (jejich tématická, tak stylistická práce je dost podobná), Burns je mi ale o dost blíže a přijde mi, že Clowes je ukecanější a scénáristicky míň jistý. 'Jako sametová rukavice odlitá ze železa' je takové to snové, spirálovité propadávání do "co je realita a co horečný sen", který může lidem stejně tak sednout v závislosti na tom, jak moc preferují koherentnost či nekoherentnost příběhu. Mě to většinu času nechávalo tak nějak na pomezí. Nepřišlo mi, že by se tu za celou dobu dělo něco, co by mě silněji upoutalo.... celý text
Sešity
2017,
Paul Valéry
[16-6-2022] Anti-literatura, manifestace vlastních nejistot do podoby odtažení, separace od díla a toho, na co jsou lidé u čtení obvykle zvyklí. Valéry je, pokud jej chcete uchopit, svým způsobem, kluzký jako úhoř, je obtížné se snažit o něm říct soudy, výroky, což už v jeho čase dělala spousta jeho současníků, spousta obdivovatelů, i spousta kritiků, on jakoby málokdy mohl souhlasit, protože byl, kým byl. Fascinující mysl, fascinující způsoby myšlení, jeho pochody, matematika literatury, jakoby nekončící tendence vše popírat, od všeho se separovat, sedět v osamění a donekonečna hloubat o mechanismech, které jsou často v kontradikci s populárním vnímáním literatury (naivní lidé by řekli, rouhačské). Už dlouho jsem neměl v ruce knihu, kde by mě zaujalo tolik pasáží na tak relativně nízkém množství stran, kde se aktuálně nacházím [128/708]. A to jde přitom jen o výsek daleko monumentálnějších sešitů, zápisků. [10.12.2022] Dlouhé měsíce... tak čtení působilo, trvalo to, protože se to prostě nedalo myšlenkově zhltnout. A přesto, jak je uvedeno, u úctyhodných sedmi set stran, nejde ani o padesátinu, z originálních sešitů Valerýho ranních úvah, u cigarety a kávy. Ale i tak jde o působivou sondu, do myšlení jedné z nejpozoruhodnějších myslí, s jakou jsem se za poslední roky střetl. V průběhu knihy se dostanete, co do rozpětí ke všemu (Ego, Filozofie, Systém, Čas, Sen, Paměť, Vědomí, Eros, Bios, Matematika, Věda, Umění, Politika). Kdybych tu měl vypisovat všechny pasáže, co mě zaujaly (a myslím, že sem nějaké brzy stejně doplním, jen ne hned teď) byl by tenhle komentář mamutích rozměrů, ale i tak jde o, nechci říct, bohaté dílo, ale některé podněty a myšlenky definitivně stojí za detailnější průzkum nebo k zamyšlení, protože Valéry definitivně nebyl to, co shrnujeme pod pojmem "v tradičním slova smyslu".... celý text
Mimochodem
2021,
Woody Allen (p)
Ta vřelost, s jakou Allen mluví o Diane Keaton mě z nějakého důvodu hrozně dostala, melancholická, podprahově hřejivá (vzpomněl jsem si na 'Annie Hall', což je asi jediný Allenův film, co jsem viděl dvakrát), všechno, co chcete v ženě; blízká přítelkyně, společnice, bezobsažně zábavná, bez obalu sama sebou a taky vám svoje názory vmete do ksichtu a má tak trochu vidlácké způsoby, ale pořád je překrásná a šarmantní. Full package. Allen s ní byl ve vztahu, pak se rozešli, aby se stali velice blízkými přáteli a následně spolu natočili snad svoje nejlepší filmy, viz například právě zmíněnou 'Annie Hall' (což je mimochodem vlastní jméno Diane Keaton, Diane Hall), ta první polovina knihy, kdy se Allen tak nějak pachtí hop sem hop tam, je hrozně fajn; dětství, jak se dostal k tomu a k tomu "já vlastně ani nejsem intelektuál, to si o mě lidi jen tak utvořili představu", nakonec zjistíte, že na to, jak neurotický je, měl vlastně neskutečně úspěšný život, ale pokaždé mě autobiografie překvapí hlavně (naposledy např. David Lynch) tím lidským, normálním rozměrem kdy zjišťujete, jak je vlastně každý, normální člověk, jako každý jiný, jen se sem tam občas děje něco trochu jiného, nebo divného. Jakožto svého času cinefil, člověk nemůže opomenout ikonu jakou je Woody Allen, tomu se prostě nedá vyhnout, otázka je, jak moc jeho status vnímáte a necháte na sebe působit. Sám Allen přiznává, že se nikdy jako někdo veliký neviděl, dost slušnou část knihy tráví tím, že sráží sebe a svoje úspěchy. Nikdy jsem ho nežral tolik, jako jeho zarytí fanoušci, ale viděl jsem bezmála asi dvacet jeho snímků a vždycky mi přišly takové milé, kinematické, úsměvné, zápletka se rozvíjí a je to sympatické tím, jak se to nesnaží nikdy tlačit na pilu. Dvacet filmů ale při kadenci tohohle tvůrce pořád nečiní ani polovinu jeho produkce a dodnes jsem nepřečetl ani jedinou jeho knihu, ač jsem okolo nich kroužil dlouho a přemýšlel nad tím. A pořád nemůžu říct, že bych k němu zaujal určitý postoj. Ale vnímám ho. A tohle byla moc příjemná publikace, ohlédnutí, která se v polovině přehoupne do, jistého druhu pekla, obhajobu, která mě absolutně minula, protože se v tom až tolik nebabrám, něco jsem samozřejmě během let zaslechl, ale člověk tak nějak pořád slyší bulvár sem, bulvár tam, mávnete rukou "já mám svoje starosti". Zničehonic kniha nabere děsivě právnický rozměr, kdy začneme spatřovat a říkat si skoro až "tak možná proto Allen tohle vůbec napsal" - jako obhajobu. O čem mluvím je, pokud je Allenova výpověď pravdivá, a tady je to slovo proti slovu, tak sledujeme ztělesnění ďábla, jménem Mia Farrow (no, koneckonců, Rosemary, hehe), žena, která zneužívá všechno a všechny okolo sebe, týrala a týrá, manipuluje, vymývá mozky svým dětem, a že se ale dokázala obklopit velikou rodinou, kdo ví, aby dosáhla toho, čeho chce, jestli je tohle pravda, myslím si, že by podobné "Amber Heard situace" měly být rovnocenně trestány, protože jestli se rozhodnete dnes jako žena, využít svoji platformu, sílu, páku, kterou vám společnost dává (a jakože v některých ohledech soudy opravdu ženám těžce straní na základě skoro až zvyku), jestliže ale žena chce někoho očernit, pošpinit a zničit, na základě vlastních emocionálních pohnutek, přivodit mu finanční, emocionální a kariérní újmu, měli by vás za to trestat stejnou měrou, jakou vy zamýšlíte učinit tomu člověku, nebo minimálně prověřit, zda tahle osoba netrpí nějakou psychickou poruchou, deziluzí, či vadou, protože od té doby, co se spustilo #metoo se nespustila jen vlna obětí, ale taky vlny lidí, co se snaží chopit příležitostí. V perspektivě Allenově. Nebuďte Mia Farrow, buďte Diane Keaton.... celý text
Už zase vyšlo slunce
2022,
J. H. Krchovský (p)
"Kýč málem jako z reklamy: "Máš hezký oči," řekla mi (má krásná, včera neznámá...) a stiskla mi tvář stehnama" I slabší Krchovský je pořád lepší, než většina prime time autorů. "Zkouším si oblek, skoro na míru a leštím boty (taky z papíru...) a pro sichr, kdybych snad někdy zkáp na víko rakve píšu: "This side up!""... celý text
Jak přejít řeku
2020,
Václav Cílek
Takové letem (aktuálním) Světem. Zůstaňte skromní, pěstujte vděčnost, snažte se být více naklonění ekologickému myšlení. Všichni to víme, nikdo to nedělá (rasismus, migranti, postavení žen [protože jebat na postavení mužů], náboženství). Soustřeďte se na to být méně závislí, výkyvy v každodenních oblastech jako je jídlo, voda, budou přicházet - snažte se v tom vzdělávat. Každá generace měla během života událost, kterou vnímala, že bude konec Světa a ten konec nepřišel. Obecně bych se nenazval ekologem, ani globální politika mě nezajímá, protože je jedincem neovlivnitelná, ale některé věci mi přijdou prostě přirozené a tak přirozeně jednám - a přitom nejsem něco extra, protože v tomhle ohledu, speciálně potom, co sleduju prasata okolo sebe, to dost usnadňuje tak působit. Čaaau.... celý text
O pití
2022,
Charles Bukowski
Na každý malý aspekt života se dá naroubovat tématická sbírka. U Buka můžete pokračovat: O psacích strojích, O dostizích, O... Z těchhle publikací "O..." (za kterými stojí stejný editor) cítím víc než cokoliv, jen snahu podojit fanoušky těmihle "Best of" kompilačkami. Bukowski sám odesílal spoustu věcí vícekrát, taky někdy protlačil stejné věci do vícero textů jinak (báseň, povídka, román), takže to, že u něj máte jakýsi pocit deja vu, že jste už něco četli, není nic až tak neobvyklého, kolikrát to je vše přefiltrováno natolikrát, že už vás to prakticky otravuje, ale on se Bukowski celkově ve své tvorbě dost opakuje, jako každý spisovatel, jenže Hank to uměl správně okecávat, tímhle právě zjistíte ryzí literární kvality. Velikou část tohohle textu tvoří výseky z jeho románů (z nichž některé jsem četl za poslední roky), je tu i spousta básní, rozhovorů, dopisů, fotek, ilustrací, kterými se to zahustí (a o kterých se kolikrát řekne, "wow, tohle je nově objevená povídka a básně, ale to máme tak na 15-20 stránek" a tak se udělá něco jako tohle). Nechci tu sbírku jen hanit, samotný obsah byl fajn, protože jsem teď od Hanka už nějakou dobu nic nečetl a pořád patří mezi mé nejoblíbenější autory, ačkoliv musím přiznat, že s odstupem času začínám vidět některé věci jinak a líbí se mi na něm míň a míň. Hanka čtu už šestnáct let, jako první jsem četl někde online povídku "Kopulující kalifornská mořská panna" a pak jsem si krátce nato v Olomouci koupil "Příběhy obyčejného šílenství" (tahle edice or Arga je celkově, nejobsáhlejší edice, kterou ve své knihovně vlastním) a musím říct, že tahle tematická vyhraněnost na jednu věc delšímu textu prostě nesvědčí. Sice jsem se opět dozvěděl něco málo zajímavých informací (třeba, že napsání "Post Office" zabralo 19 dní a že si z psaní moc nepamatuje, jen to, jak ráno byly stránky (asi dost podobný okno, jaký měl King během psaní Misery, když ještě dával lajny), nebo, že s časem zjistíte, že "nepotřebujete dívku svých snů, ale jen tu, která nebude noční můra") o jeho pohledu na chlast, což pro mě bylo do jisté míry bolestnou připomínkou, že jsem nedlouho zpátky musel z přesně těch důvodů rozejít cesty s jedním člověkem, kterého jsem dlouho považoval za jednoho z nejbližších přátel, a hlavní roli v tom hrál právě chlast a spoustu z těch věcí, co tu Bukowski popisuje, kam ho to, ať už v tvorbě, nebo životě, popohánělo, jak to z něj udělalo "nesmrtelného", pomohlo mu to se sebedůvěrou, nebo jen najít způsob, jak kráčet životem... ale o tom by vám řekl každý alkoholik, nebo lépe řečeno, neřekl, ukázal by vám to. Mělo to pasáže a části, co mě bavily, ale víceméně takový vlažný průměr, spíš mě iritovalo to, jak se tímhle ždíme a že velkou část těch textů znám, kolikrát se zde užívají i věci, ve kterých se sám Bukowski vyloženě opakuje, do věty, protože jsou zde výseky, kde se ho ptali v odlišných show na stejnou věc a to už člověka pak začne doslova srát. Ale bavily mě třeba detaily, jako popis jeho pohledu na to, jak ho pozvali do Francie a skoro nic si nepamatoval z TV pořadu, kde se objevil, ten lakonický projev, odpálkování pitomců. V mnohém mě to pořád umí stejně bavit. Ale asi jsem se tím prostě za ty roky přežral a tak si do budoucna-budu-Buka dávkovat jen po malých doušcích.... celý text
Letní světlo, a pak přijde noc
2022,
Jón Kalman Stefánsson
"Zdá se, že po setmění si nikdo do skladiště netroufá, takže k vítězství nad tmou máme daleko - ať už se nachází v nás, pod námi nebo okolo nás." Pozoruhodná a ladně plynoucí kompilace příběhů, hlavně pro svoje komunitní cítění, kdy vypravěčem jsme "my, naše vesnice, a soustřeďujeme se na jednotlivce a jejich, většinou, nešťastné či pohnuté osudy". Voda sklenice se přelívá z jedné do druhé, aby zase skončila v první, jak se příběhy v odbočkách vracejí a cyklí; je to něco, co v těchhle malých nuancích a detailech, jsem takhle, ještě nečetl (a přitom jde o stejný nelineární narativ, na jakém je zkomponováno třeba Tarantinovo Pulp Fiction, ale který jsem viděl primárně spíš ve filmech) a samozřejmě, kdo kdy navštívil a chvíli cítil Ísland, kdo tam chvíli žil, tak tohle všechno bude chápat a vnímat hodně jinak. Nějakého extra mudrování se tu nedočkáte, jen sem tam se tu po příběhu protlačí věta nebo dvě, které tak perfektně shrnou, co se zrovna událo, nebo přispějí... o něčem větším, nenuceně, o životě, vesmíru, smrti. Odehrávají se tu někdy trochu méně běžná, někdy až "přirozená dramata" (lidi a jejich odlišné potřeby v odlišných fázích života) jednotlivých členů vesnice, někdy v polovině devadesátých let minulého století. V místech se do toho dá až neskutečně začíst, protože je v tom drsná a zároveň nenuceně se linoucí pravda. "David myslel na její rty, dech, jak ho k sobě přitáhla, stiskla nohama, když do ní vstoupil, v tangu se skrývá smyslnost, Davidovy spadly tmavé vlasy do čela, housle se zachvěly, Harpa vzhlédla, teď se podívala, fakt, podívala, natáhla se po skleničce a vypila ji. David hrál dál a večer plynul, Harpa vzhlížela častěji a struny se pokaždé zadrhly, jedna v jeho srdci, jedna na houslích, a pak přišla noc a David s houslemi byl v jednom domě, Harpa s manželem v druhém, milovali se spolu a ona celou dobu myslela na Davida." Lidé na Islandu mají tendence být individuální a nechávat průchod svým emocím, a nebo je v sobě naopak dusit. Jestliže člověk žije v místech, kde je odloučení na denním pořádku, nebo minimum populace, či odříznutí, a člověk skutečně je v blízkosti jen několika blízkých, přiměje ho to neztrácet se v anonymitě davu. Každý je článkem, který má svoje místo a proto je lepší, přirozenější, čelit věcem, jak jsou a poddat se pravdě mezi jednotlivci, než se skrývat ve stínech davů.... celý text
Víc než další den
2006,
Joan Didion
Analytické, novinářsky popisné zpracování osobní tragédie. Dokážu vidět oba tábory. Na jednu stranu mi to přišlo pro svoji formu pozoruhodné, možná až takovým způsobem, jaký jsem nebyl aktuálně schopen docenit (síla pod povrchem, koneckonců Joan Didion, obdobně jako Hunter S. Thompson, spadá ke stejnému "literárnímu hnutí" (New Journalism) a stejně jako Hunter přepisovala v mládí knihy, v jejím případě Hemingwaye, pokud si dobře vzpomínám, Hunter přepisoval Fitzgeraldova Gatsbyho, takže nelze upřít jistou spojitost, kterou jsem dokázal více pochopit právě skrze Hemingwaye a Thompsona, kteří mi jsou přeci jen známější). Spousta slov, vzpomínání - rekonstrukce, toho, co mohlo být, mělo, jak se dívat na podobný zážitek, a psát tohle a publikovat do roku a do dne od smrti manžela, zatímco sledujete obdobně, svoji dceru, zápasit stejně tak, s nemocí, které rovněž, později (mimo rámec téhle knihy), podlehne (Blue Nights). Definitivně to má hodně do sebe, ale zcela chápu, že spousta lidí bude s tou formou zápasit, myslím si, že v první půlce to má tendence dost odradit, ale postupně se tam odkrývá spousta tématických myšlenek a pokud jde o zármutek, dívá se to na téma dost podrobně.... celý text
Zátiší s Datlem
2016,
Tom Robbins
"ALE FUJ! ALE MŇAM!" Ono, pro spoustu lidí je obtížné uchopit, že Robbins je takovej "goofy gumball" a že k jeho kreativitě a imaginaci spadá i celé to psychedelické hnutí, Leary, McKenna, takže když pak vysype něco jako tohle, pravda, ve své oplzlé, autentické, neskrývané, milující formě, konzervativci začnou funět ze svých baňatých nosních dírek, protože nemají ponětí. Ale mě tohle až mile překvapilo, protože jsem teď dlouho nebyl schopný žádnou audioknihu pořádně doposlouchat (nakonec jsem to dočetl, protože poslední díl vyjde teprve zítra, i tak Vltava opět válí), ale tohle šlo jako po másle a bavil jsem se... v klasicky zamotané lovestory o "princezně, která se dá dohromady s teroristou" (jejich pillow talks je par excellence sextalkingu), jak ze žurnálu. Vlastně jsem doteď kromě 'Tibetského broskvového koláče', který je takový dezert k Robbinsově tvorbě (a tak já jím logicky začal), od něj nic jiného nečetl. A nic si z té knihy pořádně nevybavuju, jen, že jsem vždycky cítil, že Tom Robbins je něco jako lidský ekvivalent labradora. Jeho styl a jeho pravdy mají hodně co do sebe a navíc mi přijde, že už jsem dlouho nenarazil na autora s jeho kadencí imaginace, což je osvěžující, všechno, co tak nějak čtu, poslední roky, mi přišlo jako postava, co pomalu kráčí sněžnou bouří, ve svém tempu, monotónně, s rezervovaností, podle učebnice, nudně a s letmým, občasným zábleskem slunečních paprsků. Robbins nakluše jako Deadpool (ve svých batmanovských teplácích) a začne to sázet levá pravá, levá pravá, jako Škopková, stejně jak já, když jsem byl dřív zvyklý psát jako teenager. A tak jsem si během té baráže jen říkal, proč vlastně ne. Je v tom i takový ten nenucený humanismus, který prezentoval i třeba Vonnegut, nicméně ve Vonnegutově případě mi, s odstupem, začal připadat přeci jen nucený, drhnoucí, humor mě už tolik nebavil, jakoby ustupoval nutně pointě, zatímco u Robbinse to neztrácí šmrnc, protože tolik netlačí na pilu. A moc se mi líbilo i ústřední téma hledání věčné lásky (Camusova otázka hadra, haha), stejně jako spousta dalších malých zamyšlení nad životem. V našich krajích asi celkově lehce hůře uchopitelnější kniha, ale popravdě to ve mě zažehlo nový zájem o autora, kterému se mi podařilo se skoro dokonale vyhnout po roky a roky a nikdy se k němu pořádně nedostat, ačkoliv jsem měl, když to zpětně srovnávám, měl jsem jeho tvorbou projet jako neřízená střela, měl jsem tomuhle dát přednost. Ty metafory jsou jako dynamit (snadno zaměnitelný s penisem), co vás rozsekají. "Časem člověku znecitliví patro, začne trpět citovou podvýživou, pokožka duše dostane kurděje a začne hnisat a zuby srdce se začnou kazit. Jenže co dělat, aby láska vydržela? Délka trvání, ani slib věrnosti nemusí být nutně měřítkem. Některé krátkodobé výbuchy vášně mezi lidmi, kteří se vidí poprvé v životě, dávají větší smysl, než řada dlouhodobých manželství." Sex. Láska. Intimita. Svět. Skvělý konec. Je stejný sen, který se zdá dvěma lidem pořád jen sen? P.S.: B r o s k v o š k e b l e. P.P.S: Pokud to nezvládne remingtonka natřená načerveno (taky jsem to udělal se svým psacím strojem) napsat o věčné lásce, je lepší se na to vysrat. P.P.P.S.: Láska je největší psanec. Jediné, co můžeme udělat, je stát se jejím spolupachatelem. Láska je, když se snažíte cítit, dělat to samé, co druhá osoba. Láska patří těm, kteří jsou ochotni pro ni jít do extrémů. MŇAM-MŇAM.... celý text
Krutý prsten duše
2022,
Geo Milev
Živelná poezie neskutečně pozoruhodné osobnosti bulharské literatury. Je zvláštní, jak tvorba dokáže mluvit, spojit a chytit a najít vás, v podobných náladách, ač jsou osudy i záměry zcela odlišné. Skoro sto let od smrti a stejného věku. Geo Milev. Ale stejně jsme ve stejném kruhu. "Na dně se utají jen černý mok a hněv - strádání - tím jsi pokřtěn! Tak pevně utáhni své mysli krutý prsten! Beze snů nezůstaneš, však sny své splatíš bolestí. Ó, víš, kam směřuje tvá cesta? -- Noc nemá východ. Já jsem ty." (...) "miluji ženy bolestné znavených tváří, bledých rtů, útrpný úsměv se v nich hne nad gesty nudných básníků -" (...) "TEĎ UŽ JE POZDĚ. SBOHEM, MILÁ. (Mám tě rád neskonale). Vášni, té pro tebe, já dal jsem vale. (Vybledl jsem. Jak stěna bílá.) Teď už je pozdě. Na vše pozdě. I den, i noc. I já. I ty. A opožděný úsměv, v tvých očích-vázách ve smutku rozlitý... Večer - hluchá výš. Mé srdce nevyhlíží taje. (Večere, bledostí mě nepředčíš, bledost se stele v dál i v šíř.) Já vím. A chápu. Nejsou žádné taje. Teď už je příliš pozdě. Přespříliš."... celý text
Palte mou duši
2022,
Luisa Ziková
Hned od začátku můžete u Zikové cítit energii a zápal jejího mládí - zápal pro věci, které mají pro mladého člověka význam. A právě tohle nese celou její poezii, protože na úrovni nějaké hloubky, mi přijde přeci jen povrchová. S její nemocí se postupně propadá z živelné lásky ke kráse, do pesimismu. Žena, která se nechává unášet svými emocemi z břehu jednoho extrému na břeh opačného. Myslím si, že jisté záchvěvy nadání jsou přítomny, ale řekl bych, že jsem v téhle sbírce, která přeci jen nešetří kadencí jistého patosu, repetitivnosti (jako kdyby některé básně byly přes kopírák) speciálně po 'Prolamování ticha' od Frances Horovitz, jaksi seskočil o úroveň dolů. Na tohle jsem z nové várky byl zvědavý nejvíc a zaujalo mě to ze všech příspěvků téhle edice zatím nejméně. Báseň o tom, jak nebude matkou, mi přišla asi jako nejvýraznější a nejintimnější moment, přesto ale musí končit silně a dissovat muže, kteří to nikdy nepochopí, aby v závěsu hned měla další báseň, kde hned vzdává vděk blízkému příteli. Je mi jasné, že v době Zikové se o nějakém moderním pohledu na otázku žen nevedla řeč, ale stejně, šplouchá to sem a tam, jak je asi v očekávání u mladé umírající osoby.... celý text