kamibe přečtené 584

Příběhy z dětství i z dospělosti 1979, Erich Kästner

Čtu to a je mi u toho příjemně. Je to pro mne hotové pohlazení. Vychutnávám si autorův prostý, ale vybroušený styl, všechny podrobnosti o jeho dětství, vidím souvislost mezi ním a Emilem (oba mají maminku, která dámám myje vlasy doma u umyvadla). Čtu po jednotlivých krátkých kapitolkách a je to milé čtení před spaním. A jsem ráda, že je v této knize i příběh Emil a detektivové, s chutí si ho přečtu znovu.... celý text

Nádherné úterý čili Slečna Brambůrková chodí po světě 1977, Daisy Mrázková

Krásnější knížku do Čtenářské výzvy jsem si vybrat nemohla. Jemná, něžná, okouzlující. Řekla bych, že vlastně zjemňuje ono příslovečné "všechno zlý k něčemu dobrý" a ukazuje, že to dobré se někdy projeví zkrátka až za čas. Že tedy nemusíme být smutní, ale máme být trpěliví.... celý text

Řvi potichu, brácho 2016, Ivona Březinová

O této knize jsme věděla, dokonce jsem ji měla v rukou hned, jak vyšla, a snad jsem se do ní i začetla, protože mi to všechno připadalo známé - poklička, bez které Jeremiáš neodešel z bytu, kulaté tvary k jídlu, spolužák s meteorologickými smskami. Ráda jsem si to celé přečetla znovu a znovu obdivovala rodiče, kteří mají takové děti, a děkovala, že sama jsem se s takovými dětmi setkala jen okrajově. Obdivuji také autorku, která napsala velmi poutavý příběh o tomto tématu. Osmáci nebo i mladší, kteří si to přečtou, mohou už nahlížet na podivnosti některých lidí kolem sebe s větším porozuměním.... celý text

Hliněné lampy 2018, Osho

Já mám Osha ráda a s chutí jsem si přečetla i tuto knihu. Je v ní mnoho, co promlouvá k duši člověka. Jsou to velmi moudré věty a často se mi stává, že je až bolestné je číst. A spousta z nich se dá použít jako citáty, například tyto věty z osmé části: * Žádný úspěch nemůže odstranit pocit méněcennosti. * Kdo cítí ambice, snadno zapomene sám na sebe. A není podstatné, zda jde o světské ambice, nebo o touhu po osvícení. * Kde jsou ambice, tam je násilí, a není podstatné, zda vnitřní nebo vnější. * Kreativní mohou být pouze lidé, kteří dosáhli poznání, jež vychází ze zdravé a poklidné mysli. Nebo z části dvanácté: * Nehledejte duchovno, hledejte sebe. A pak se duchovno naprosto přirozeně dostaví samo. * Organizované náboženství je závislé na dohodách, zatímco duchovno je zcela osobní záležitost. * Duchovní je pouze ten, kdo nikomu nestraní.... celý text

Jeremy malý nezbeda 1931, Hugh Seymour Walpole

Se zájmem a potěšením jsem se prokousala starobylou češtinou plnou přechodníků přítomných i minulých, vždy správně užitých, a sledovala, jak velmi se změnila čeština v podobných knihách za necelých sto let. Pravopis je tu na mnohých místech rozkolísaný, až jsem se tomu musela usmívat. Příběhy malého kluka jsou tu popisované pěkně barvitě, až mi při čtení jedné kapitoly bylo velmi líto opatrovatelky, kterou Jeremy spolu se svou mladší sestrou tak zlobili, že ji až rozplakali. Dokonce jedna příhoda byla tak napínavá, že by si nezadala s žádným příběhem, který s oblibou čtou dnešní děti. Knihu jsem sehnala až v jednom dalekém antikvariátu a hodlám ji darovat své kamarádce, která učí studenty na gymnáziu a podobně jako já miluje češtinu.... celý text

Sága rodu Herriesů díl II: Judita 1937, Hugh Seymour Walpole

Bylo to pro mne opravdu krásné čtení. Těšil mě barvitý popis postav a jejich charakterů i niterných duševních pochodů, neméně barvité byly popisy událostí, krajin, změn počasí, ba i politických událostí té doby. Dcera tuláka Františka a jeho milované Mirabely, kteří oba při jejím narození zemřeli, se chvíli ocitla docela sama, ale protože soused, který se na koni i se svými psy vracel domů, pláč novorozeněte zaslechl a vydal se za hlasem, byla malá Judita zachráněna, vyrostla z ní svérázná žena, která v sobě nezapřela půlku tuláka a půlku cikánky. Zamilovala se do Jiřího Parise, dosti pochybné existence, který peníze získával nahodile a nezákonně. Protože mu hrozilo, že ho společník zničí, raději ho utopil. Čelil pak spolu se svou Juditou, kterou zpočátku nijak nemiloval, ale vždycky se k ní po čase rád vracel, dlouhé návštěvě otce onoho zavražděného, který to tušil, ale počkal si, až to z Jiřího konečně vypadlo a pak to skončilo zase smrtí Jiřího. Judita zůstala sama, zamiloval se do ní muž, kterého však ona nechtěla, neboť její srdce stále hořelo pro Jiřího, nicméně pro svoji povahu, která o každého chtěla pečovat, mu přeci jedné chvíle podlehla, porodila pak syna Adama a několik let pobývala v domě, kde vyrostla pod zvláštním vedením svého bratra Davida a ve společnosti Davidova syna Františka (který se něčím docela podobal svému dědovi a kterého Judita velmi měla ráda a on sám věděl a přiznával, že jediná ona mu dokonale rozumí). Řídila dům vlastně namísto jeho krásné, ale podivně líné a později i nevěrné ženy Jenifery. Byly to obtížné doby, které spolu všichni prožívali, Judita několikrát z domu utíkala, po narození syna Adama žila několik let tam, kde to měla nejradši, ale pak zase žila s Jeniferou, Františkem a jejich dvěma dětmi, už se chtěla vrátit do svého oblíbeného místa, ale protože František si vzal život , nechtěla opustit Jeniferu, která potřebovala pomoc s vedením domu. V celém rodu Herriesů se táhne nevyřešená záležitost s rozlomeným vějířem, která dosáhne závažných rozměrů a Judita, velmi nakročená od Jenifery odejít, zůstane, protože se chce utkat se svým synovcem Waltrem, jenž stále touží po pomstě pro svou matku za onen rozlomený vějíř, který má na svědomí právě Jenifera. Takže zůstává tam, odkud tolik chtěla odejít, a touží vychovat syna Adama tak, aby nakonec byl, podobně jako David, tím nejlepším z Herriesů. A tak by mě lákalo číst další díl, ale kdepak k němu přijdu? V ústecké knihovně měli jenom tyhle první dva!... celý text

Rodinné povídky 2019, * antologie

Nemohu si pomoci, já na takovéhle povídky už asi nejsem, už jsem jich přečetla tolik, že mi připadá, že mě už nemůže žádná překvapit. Mohu oceňovat spisovatelský um některých z nich a jejich vylíčení toho, jak to v životě je někdy složité a niterně občas hodně obtížně žitelné, nicméně mi jejich čtení neudělalo radostnější náladu, možná jen příběh s morčetem to trochu zachraňoval.... celý text

Sága rodu Herriesů díl I: Tulák Herries 1937, Hugh Seymour Walpole

Ryšavec mě natolik okouzlil svou starou češtinou a styl autorův mi téměř učaroval, tak jsem hledala Ságu rodu Herriesů, ale nebylo to tak snadné. Chtěla jsem si ji jen půjčit. Ale v naší knihovně ji neměli. Nakonec mi ji do naší knihovny poslali až z Ústí nad Labem. Louskala jsem ji tři týdny! Ale stálo mi to za to. Opravdu jsem si užívala krásný jazyk, rozvětvené popisy, které někdy byly opravdu hodně dlouhé, až tolik, že jsem je sem tam i přeskakovala. Když se člověk smíří s tím starobylým pravopisem i slohem protkaným přechodníky, pak může vnímat opravdu krásné popisy krajin a vzhledu i povah lidí, jakož i kolorit tehdejších svátků. Příběh sám je dojemný a napsaný tak, že jsem viděla do ledví každé z postav. Pomalé proměny v náhledu lidí na Františka Herriese byly pro mne úlevné. Tulákem byl nejen proto, že tolik miloval kraj, do kterého zavedl svou mladou ženu, aby v podstatě utekl od své původní rodiny, kde se s ostatními dobře necítil, a který měl prohozený skrz naskrz, ale také proto, že nejvíc se nachodil v době, kdy od něj odešla jeho druhá žena, milovaná Mirabella, která však Františka milovat tehdy neuměla, neboť její srdce zůstalo vězet u Jindřicha, její první lásky. Před očima měla stále situaci, kdy ho jeden muž zabil a ona se dívala, jak jí skonal v náručí. Františka měla ráda, ale milovat ho nedovedla. Myslela si, že ho činí nešťastným, a když ji tolik prosil, aby ho milovala aspoň trošičku, a dokonce kvůli ní byl býval opustil i svůj milovaný kraj, rozhodla se od něj odejít. Hledal ji snad všude. Býval pryč i několik měsíců, než se vrátil domů a nechal se obsloužit od svého sluhy Benjamina. Pak znovu vyrážel a všechny útrapy pěšího cestování vydržel díky svému silnému tělu a té touze zase ji přivést zpět. Nakonec ji našel, zuboženou, churavou, on již sedmdesátník, ona čtyřicetiletá. Jak ráda ho uviděla! Ano, chtěla s ním odejít. Jenže to by nebyl román, aby se tu nevyskytl ještě nějaký zádrhel. Nešťastný František byl opět ve svém polorozpadlém statku sám, byl velmi nemocný, zase vyzdravěl a opět se "toulal". Mirabella po nějaké době přeci přišla a nastala doba, kdy byli oba velmi šťastni. Příběh v tomto dílu končí narozením jejich dítěte, ale zároveň smrtí jich obou. Mám ještě druhý díl, tak se podívám, jak to pokračuje, neboť Františkův syn David je poněkud z jiného těsta než otec. Davida měli lidé ve vsi odjakživa rádi pro jeho příjemnou povahu. Odešel se svou ženou Sárou, kterou získal tím, že ji unesl jejímu strýci, který s ní nezacházel hezky. Mají tři děti a o nich i o Davidově starší sestře Marii, která však byla docela jiná, a o jeho mladší sestře Deboře, která se šťastně vdala za faráře a také mají děti, o těch všech, ale hlavně o Davidově rodině se nejspíš bude psát v druhém dílu. Jistě také o dítěti, které zůstalo bez rodičů - bez Františka a Mirabelly. V románu bylo zajímavé sledovat, jak v osmnáctém století lidé zacházejí s těmi, kteří se nějak liší - má-li Mirabella zářící hřívu rezavých vlasů (které Františkovi naprosto učarovaly), je označena za čarodějnici, stejně tak je čarodějnicí stará matka Benjaminova, když umí ledacos bylinkami vyléčit, a stejně tak je zpočátku, a to hodně dlouhou dobu, vesničany označován František za spojence ďáblova, neboť si neumějí vysvětlit, jakým kouzlem to působí na lidi, když zpozorní, kdykoli někam vejde. Samozřejmě ho odsuzují za jeho prostopášnost i za to, jak veřejně prodal svou milenku v jedné hospodě. Líbil se mi popis střetu otce a syna, který ho doposud vždy následoval i poslouchal, ale nyní je to již jinak, a zároveň otcova otevřenost, s kterou obnažuje dospělému synovi své nitro. Věty se mi četly příjemně i přes to množství přechodníků, které se patrně v té době užívaly běžně. Příjemné čtení to bylo i proto, že v době tisku této knihy (zima roku 1937) je pravopis naší řeči již lépe ustálen než v Ryšavci, který byl vydán několik let předtím. Vůbec se nedivím, že Walpole byl ve své době velmi uznávaným a čteným autorem.... celý text

Velký závod 2013, Pavel Čech

Nápaditý Pavel Čech! Poté, co jsem s nadšením přečetla nejprve 4. díl, jsem vypátrala a zakoupila skoro všechny díly o Rychlé Veverce. A tento první je už zabalený pro vnuka, čerstvého prvňáka, jako první dárek ze série. Velmi se mi líbí pospolitost táty a syna, kdy i přes rozdílnost zájmů dokáže táta (P. Č.?) najít propojení, které prohloubí jejich vztah.... celý text

Kluk na větvi 2016, Danny Wattin

Přečetla jsem ji už před časem a pamatuji si, jak velmi se mi líbila. Mám ráda knížky o dětech, které jsou nějakým způsobem zvláštní. Tady navíc jsou výroky, u kterých se ten, kdo někdy byl učitelem ve škole, může dosti zamyslet.... celý text

Svoboda učení 2012, Peter Gray

Když jsem kdysi po roce 1990 na tuto knížku narazila a jedním dechem přečetla, měla jsem v duši veliký smutek, že nejsem učitelkou v takové škole, kde by toto vše bylo samozřejmé. Ten smutek mě dodnes neopustil.... celý text

Čeština bez příkras 1992, Petr Sgall

Tak tohle byla pro mne hodně zajímavá knížka. Dokonce jsem se při čtení někdy nejen usmívala, ale smála nahlas (např. na konci horního odstavce na s. 49). Také této knížce vděčím za to, že mě seznámila s mnoha dalšími knihami, které jsem neznala a o kterých jsem se zájmem četla informace i komentáře zde na DK. Jistě by mě bavilo občas si něco přečíst ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky. Parafrázuji a cituji: * (s. 20) Nespisovné vyjadřování nelze vždycky považovat za nevhodné, a to ani v projevech a v situacích, kde by se spisovnost očekávala. Často je "projevem otevřeného vztahu mezi mluvčím a jeho posluchači, je to tedy, jak napsal americký lingvista M. Joos, mezi dvěma lidmi nejvyšší uznání". * Tvar zubama mi tu počítač okamžitě podtrhl vlnovkou, ale na s. 24 čtu, jak Fr. Kopečný "upozorňoval, že trhat zubama je něco jiného než trhat zuby". To jsem se usmívala. * (s. 26) "Spisovná čeština nemá své rodilé mluvčí." Když mi tohle došlo, je mi pak jasné, proč tolik dospělých neumí opravdu hezkou češtinou psát, ale ani mluvit. Krom toho když se cizinec někde na fakultě seznamuje se spisovnou češtinou a pak přijde mezi lidi, musí se seznamovat s jinou češtinou, kterou se běžně mluví - tedy s obecnou češtinou. "I v tomto smyslu tedy studium a zpracování obecné češtiny dosud zůstává velkým dluhem české lingvistiky." * (s. 32) Slovo zítra patrně původně ani spisovné nebylo, ale za spisovné se považoval tvar zejtra, který vzniknul z původního za jitra. Slovo prej vzniklo ze staršího prají, praví, tj. říkají. * (s. 41) „Mezi odborníky v sociolingvistice v západních zemích koluje rčení o jazycích, ve kterých se temperament a politické názory člověka poznají podle toho, jak skloňuje substantiva. V češtině se něco takového pozná podle skloňování adjektiv.“ * (s. 49) Dozvídám se, které tvary už z obecné češtiny pronikly do češtiny spisovné, ale zároveň si všímám, že počítač některé z nich ještě nepřijal (např. děkujou, pomož). * Na s. 73 jsem našla vysvětlení, proč máme my Češi ke své mateřštině patrně vetší lásku než např. Angličané k té své. Autoři však zároveň varují: „U malého národa, který má nebo měl proč cítit se ohrožen, se láska k mateřštině může zvrhnout v lásku opičí, když vede k přehnanému brusičství a purismu, k tendenci brzdit a omezovat jakékoli novoty.“ * Na s. 75-76 čtu, proč se někdy spisovný jazyk nelichotivě označuje jako muzeum. * (s. 81) Takže slova dvojhláska, pád, příslovce, spojka jsou barokní neologismy. Hmm. Vydržely dodnes. * Na s. 84 se dočítám, že konkrétní výzkum v mluvené češtině pro mne překvapivě začal provádět Henry Kučera v USA. * K tomu, aby autoři napsali tuto útlou, ale nabitou knížku, museli přečíst spoustu jiných knih a vyposlechnout spoustu nahrávek, což tedy velmi oceňuji a obdivuji. A na tomto místě mohu opět jen poděkovat DK, neboť o Křížově Velké samotě jsem dosud neměla ani ponětí, a když jsem si ji tady vyhledala, stačilo mi přečíst komentáře, z nichž jeden byl natolik hutný, že knihu samotnou číst již nemusím. * (s. 101) Škvorecký: V literatuře se může všecko, ale musí se to umět. * Ocenila jsem taktéž přílohu A (slovník obecné češtiny), početla si v ní, zjistila, že docela dost slov, která jsou už i pro mne tak stará, že jsem je snad nikdy neslyšela.... celý text

Žila jsem již před staletími 2005, Barbara Erskine

Přečetla jsem na doporučení kamarádky. Uznávám, že autorka dosti dobře sesadila jednotlivé úseky tak, že je to čtivé a celkem to plyne. Pro mne tohle čtení však moc nebylo a uprostřed knihy jsem vážně přemýšlela nad tím, že ji odložím nedočtenou. Vydržela jsem to s mírných přeskakováním jen ze zvědavosti, jestli vůbec nastane jakási katarze a jak ji autorka u Jo provede. Když to tak promyslím, je to vlastně jen jinak zpracovaný historický román. Rozhodně bych ji nedoporučila někomu, kdo ví něco o regresích. Z vlastní zkušenosti vím, že ošklivé detaily, které mi mohou vadit v prožívání přítomného života, se dají zpracovávat i jednotlivě, nemusím se probírat vším. Podle mého je řešením jedině přijetí, že tohle všechno se mi mohlo kdysi dít, že jsem ve svých inkarnacích byla jak "andělem" tak i "ďáblem". Přílišné soustředění na to, co bylo, je vlastně nepřijetí života takového, jaký teď je. Dokladem jsou autorčina slova pronášená ústy Jo: Zdá se, že mám ještě jedno já. Ještě pořád nevěřím, že jsem vtělení té osoby - nějak se k tomu nedokážu přinutit - ale ta žena teď žije svým životem v mé hlavě a je to velmi skutečné. Svým způsobem skutečnější než život, který prožívám teď a tady. Mně osobně nejvíc promluvila z duše věta, kterou pronesla Joina babička Ceecliff: Jednou z výhod stáří je schopnost přiznat si, že je člověk unavený, a něco s tím následně udělat.... celý text

Přání 2016, Pavel Čech

Ke knížkám Pavla Čecha se dostanu vždycky někde u přátel, kteří nakupují knížky pro svoje děti nebo pro žáky ve škole. Tohle je moje první setkání s Rychlou Veverkou (nebo vlastně spíš s Rychlým Veverkou) a mohu říci, že jsem okouzlena. Velmi se mi líbí prolínání příběhu, který se děje, a příběhu, který je vyprávěn. Vzbuzuje ve mně otázky (kde je maminka? proč kluk zapomíná? jaké byla předchozí Veverkova dobrodružství?), proto se musím poohlédnout po dílech č. 1 až 3.... celý text

Poslední Maův tanečník 2010, Li Cunxin

Jeden z nejkrásnějších popisů vlastního života, jaký jsem kdy četla. Kniha je psána obyčejným vypravěčských stylem a bylo to pro mne velmi příjemné čtení, místy hodně napínavé, místy dojemné a také velmi inspirativní. Ze všech vět o rodinném soužití jsem cítila velikou lásku, někdy se mi při čtení draly slzy do očí. Kromě cesty, kterou Li prošel ke svému cíli, je to také hodně dobrý popis komunistického "náboženství". Kdo si podobným prošel u nás, možná bude při čtení rád, že nežil v Maově Číně. Moc ráda bych viděla film, ale zjišťuji, že asi nebude tak lehce ke stažení.... celý text

Příběh nového jména 2017, Elena Ferrante

Nechápu, že jsem našla tuto knihu ve svých rozečtených, když jsem ji přečetla již dříve a líbila se mi, jako se mi líbily všechny díly.

Putování malé housenky 2019, Renata Rydvalová

Je to již několikátá kniha podobného ražení i zaměření, kterou paní Rydvalová napsala. Předchozí knihy jsou o ježkovi, o skokanovi, o včelách. Tato skýtá další příležitost poznat, jak to u živočichů v naší přírodě chodí. Její knížky nosím s sebou a na seminářích je ráda ukazuji učitelkám MŠ i těm prvostupňovým.... celý text

Ryšavec 1929, Hugh Seymour Walpole

Už ani nevím, kde jsem narazila na jméno Walpole, ale bylo tam o něm psáno tak, že jsem se chtěla seznámit se způsobem jeho psaní. První, zatím jediný komentář mě zaujal, zvolila jsem tedy tuto knihu. A jsem spokojena. Číst něco, co bylo napsáno v roce 1929 stylem dnes již vskutku z minulé doby, bylo pro mne zajímavé i zábavné. Starobylý styl plný přechodníků minulých a personifikací použitých bohatě v popisech krajin, nemluvě o infinitivech zakončených na -ti, to vše by současné čtenáře od dalšího čtení spíše odradilo. Není tedy divu, že knihu jsem si v knihovně musela vyžádat ze skladu. Ovšem popis duševně chorobného pana Crispina je tu mistrný. A napjaté sledování pokusu o únik si nic nezadá s dobrodružstvími v nejnovějších příbězích. A ano, jak píše LenysekC, někdy je třeba v životě nejprve zemřít, aby se člověk mohl znovu pořádně narodit.... celý text

Nerozluční přátelé 2019, Emilia Dziubak

Obrázky jsou tu opravdu hezké, přesto mě kniha nenadchla, neboť mám jednak výhradu k "zázraku" se stíny, a navíc text dělá dojem, že úplněk je snad jen dvakrát v roce.... celý text

Myšák jménem Julian 2019, Joe Todd-Stanton

Hezká knížka, v níž obrázky dominují a text jen doprovází to, co se může "číst" i bez něho. Milá knížka o tom, jak počáteční nepříjemnost může přerůst v sympatický zvyk.... celý text