Ketly
přečtené 52
Vražda v Orient-expresu
2003,
Agatha Christie
Tuto knížku jsem četla týden po Deseti malých černoušcích a tolik mě to nezaujalo. Já sem si zamilovala Černoušky kvůli tomu, že tam jste sami a tím stylem jako Agátha píše se cítíte osamělý, zranitelní a hlavně sami. V každé knížce jste vlastně jako třetí osoba, ale nezasahujete do děje. V Černoušcích jsem si připadala jakože každou chvíli na mě někdo přijde a další na řadě budu já. V Orient expressu přede mnou neustále stál Poirot a chránil mě. To mi vadilo. Ten pocit, že jste tam sami je nedocenitelný, ale tady to působí tak, že vy pro vás Poirot skočil pod vlak. Toto bych ještě brala, ale to co mi vlastně vadilo nejvíc byl ten "Midsomerovský styl". Máte detektiva a deset svědků. 50 stránek se seznamujete s dějem, 150 vyslýcháte svědky, zkoumáte důkazy atd. a v posledních 50 stránkách vám geniální Poirot podá vysvětlení, které je tak nějak nevysvětlitelné. Konec šmitec. Já jsem čekala trochu víc, ale to mi to nejspíš dát nemůže. Celou dobu jsem obdivovala Poirotovu geniálnost, v Černoušcích jsem obdivovala přímo geniálnost Agáthy, protože tam neměla žádnou "spojku". Možná nakonec na Poirota přijdu, ale zatím mě to moc nebere.... celý text
Deset malých černoušků
2009,
Agatha Christie
Touto knžkou jsem zavítala to Agátina světa a jsem ráda, že jsem začala zrovna tady. Opravdu mě to uchvátilo, ta geniálnost, které na vás dýchá z každého řádku. Možná jsem na začátku neudržela pozornost, protože jsem vůbec nevěděla s čím mám dočinění, ale poté když se to rozjelo tak už jsem se nezastavila a knihu prostě za ten den přečetla. Při několika poslendích kapitolách už se z toho stává doopravdy jakýsi psychologický román, který z vás vyždíme úplně všechny možnosti a nemožnosti. Až do poslední chvíle vás Agátha bude napínat a ne a ne vám neřekne kdo vlastně byl vrahem. Postupně vám dojdou všechny souvislosti a říkáte si, jak jste se mohli nechat takhle vodit za nos. Ale díky bohu tu někoho takového jako je ona máme a bravurně se jí to podařilo. Miluji knížky a také filmy (kterých je ovšem pomálu), které vás donutí hned po skončení chodit 5 minut ode zdi ke zdi, z místnosti do místnosti a přemýšlet, co se tam vlastně stalo. Hledáte ty ztracené myšlenky, protože vás k tomu autor donutil. A to je to co miluji, protože pak se zastavíte a jedete zase na nomální režim. Pořád přemýšlíte co se tam stalo, ale už jste do vstřebali. Deset malých černoušků patří právem mezi ně.... celý text
Postřižiny
2009,
Bohumil Hrabal
Postřižiny je jedna z knih, u kterých přemýšlíte o čem že to vlastně celé je. Neustále hledáte nějakou pointu, která by vás přiměla číst dál, ale ona tu prostě není. Musím řici, že jsem se v některých částech dosti ztrácela, div neusínala. Já mám ráda takové ty filosofické části, kde se autor zamyslí nad dějem, ale nějaké nesmyslné vypravování o dětství Mary, zrovna když leží ve vaně? Ano, klidně, ale mohlo by to mít hlavu a patu. Snad jen díky filmu jsem se vždycky shledala v částech, kde se konečně začalo něco dít. To co se mi na této knížce líbí je způsob vykreslení vztahu mezi Francem a Mary. Takový infantilní až neskutečný. Pokud si tuto knihu chcete přečíst, tak se raději podívejte na film. Ušetříte se zbytečných až nechutných částí o zabijačce a dále nebudete muset luštit co to tam vlastně ten její švagr říká. V podstatě je to příběh o nenormálním životě normálně napsaný, snad jen kdyby to mělo tu pointu... Ale co těch 120 stránek se zavírajícími víčky přelouskáte a je to.... celý text
Musíš mě zachránit
2011,
Luděk Stínil
Tahle kniha se mi opravdu velmi zalíbila. Postavy jsou sepsány velmi přehledně, i když na začátku jsem se trochu ztrácela, pak už jsem se perfektně orientovala (orientaci mezi postavami já beru jako velký plus, jelikož ne každý dokáže postavy sepsat tak, že když i nepozorný čtenář čte tak ví o kom je řeč). Moc se mi líbí dělení do odstavců, kapitol, podčástí apod. Je to trochu atipické, ale o to víc se mi to líbí. Nevím čím to je, ale při čtení téhle knihy jsem z těch řádků opravdu cítila to, že postavy na sebe mluví česky, že děj se odehrává v česku. Nejspíš je to tím, že v originále je to opravdu psáno česky. Každopádně mě mrzí, že většina ostatních knížek (nebo spíše všechny) do pana Stínila je červená knihovna. Já moc romatiku v knížkách i ve filmech nemusím. Možná jsou ty knihy napsány dobře, ale temný knížky jsou prostě temný knížky.... celý text
Léto v sedle
2008,
Miriam Margraf
Po propadáku, který jsem četla před touhle knihou, jí tahle úplně předčila. Přečetla jsem jí za odpoledne a opravdu mě ohromila. Dokonce můžu s čistým svědomím říci, že tenhle příběh je i originální, což se o 2/3 knih říct nedá. Další plus je to, že to je z prostředí koní o to více se mi to líbilo a o to více si cením originality. Pochmurné britské prostředí s deštěm a mlhou taky přišlo vhod, já mám ráda temnější příběhy. Vysvětlení ohledně vzhledu prostředí bylo taktéž moc dobré. Zvláštní taktéž je, že mě kniha ani v jediném okamžiku nedonutila vběhnout na běžící pás a představovat si pod jedním odstavcem celou kapitolu. Nebyly tu taktéž žádné zbytečné vycpávky. Někdy se mi sice pletli některé postavy a občas pod změtí jmen a titulů jsem se ztrácela, ale to bylo především mou nepozorností. Konec mě absolutně zaskočil, stejně jako každá z částí knihy. Poslední kapitola z dostihů, byla sice o trochu slabší, protože už tam nebylo to kouzlo jako ve zbytku knihy, ale nad tím se dá mávnout rukou. Rozhodně velký palec nahoru, akorát mě mrzí, že v knihovně nemají další knihy od této autorky. Pokud se zajímáte o koně (ale i pokud ne), tak vám tuto knihu doporučím, myslím, že je úplně jedno kolik vám je.... celý text
Dvanáct – Druhý díl neobyčejného deníku obyčejné holky
2010,
Lauren Myracle
Tak tohle je opravdu vrchol všech braků pro dospívající dívky. Nevím, z jakého důvodu vydalo americké nakladatelství Dutton Children's Books a následně české nakladatelství JOTA. Vyskytuje se tu absolutně amatérská chyba, lépe řečeno, že tohle ví i předškolkové dítě. Tahle kniha nemá absolutně žádnou zápletku, žádný děj. Pokud se autorce nedaří psát "deníkovým" stylem tak ať tak prostě nepíše. Vůbec jí tenhle styl nesedl. Sice jsem o několik let starší, než bych jako čtenářka knihy měla být, ale když už píši knihu pro dívky tak ať za něco stojí. Tady nebylo vůbec nic, za co by mi stálo vydat knížku. Možná jen část s menstruací, ta je napsána vcelku dobře. Jako další mi tu hodně vadilo to, že jsou tu nepřehledně sepsány kamarádky Viky. Hodně autorů se ztrácí už při třech přátelích a nedokáže si v nich udělat pořádek, tak proč jich tam dávat rovnou deset?! Čtenář se prostě nemůže seznámit s pěti lidmi na deseti stránkách (pokud je to srozumitelně napsané a není to jak na běžícím páse tak ano), přičemž s dalšími dvěma se v též kapitole rozejde. S něčím se může obyčejný čtenář ztotožnit, ale to je tak asi všechno. Připadalo mi, že mezi jednotlivými měsíci byla pauza tak jeden den, protože hlavní postava jakoby vůbec nestárla. Jediný rozdíl je, že na začátku si jde kupovat první podprsenku a na konci se chlubí, že si jde koupit košíčky B. Shrnuto a podtrženo - odpad! Tohle bych své dceři rozhodně číst nedávala, ani kdyby to mělo sebelákavější obálku. Autorka by se měla vrátit přinejmenším na základní školu.... celý text
Konečně plnoletá
2003,
Karla Miková
Stejně jak Zuzana psala přede mnou, mi dost vadilo neznalost pojmů o sexuální orientaci. Například používání pojmů poloviční gay místo bisexuál. V dalších částech už jí to vůbec netížilo a rovnou psala heterosexuál. Nevím, jestli si myslela, že čtenáři budou zaskočeni "neznámým" pojmem bisexuál, ale ve mě to vyvolalo akorát zmatek. Sice neviním lidi, pokud neznají pojem bisexualita, ale pokud někdo neví kdo je to heterosexuál to už je opravdu nenormální. Za to všichni přesvědčivě známe homosexualitu, ale nevědět jak se jmenuje můj "způsob" orientace, tak za to bych se styděla. Knížka je vcelku čtivá, moc hezky je ztvárněné vyjádření Natáliiných citů, bohužel někdy mě autorka donutila skočit na běžící pás, zhltnout jeden odstavec a následně si myslet, že jsem přečetla stránku. Takže stručně, některé části měly moc rychlý spád. Je to problém snad všech autorů, ale chápu, že je to velice relativní. Já mám ráda, když se můžu vcítit do postavy (ale ne ve stylu Stmívání), tady to je, ale někdy je to prostě moc krátké. Zápletky jsou vymyšleny slušně, stejně jak obsah. Někdy jsem se ztrácela nad postavami, hlavně nad jejími kamarádkami, jejichž vztahy byly vzhledem k jejich složitosti popsány jen velmi stroze. Jako další plus oceňuji, že to není klasická knížka, kterou bychom mohli zařadit do červené knihovny. Zrovna moc červeně nevypadala, ale to se mi na tom líbilo. Pro mě bylo velké mínus to, že tu vůbec (až na pár výjimek) nebylo popsáno, jak to kde vypadá. Takže jediné z čeho jsem mohla usuzovat byl vzhled stránek a knížky (myslím, že když řeknu, že byla z knihovny tak to postačí). Takže to dopadlo tak, že máme hezký román zasazený do doby osmdesátých let. I tak na mě ale styl psaní napsané knížky působil.... celý text
Melanie a já
2007,
Jean Ure
Tuhle knížku jsem jako obvykle přečetla jedním dechem. O trošku mě odradil nízký věk Nicole, který by se dal klidně pozvednout na 14 let a doplnit o pár mindráků, ale o klucích tahle kniha není, takže by se to dalo klidně přeskočit. Knížka je psána jako deník, ale bohužel jsou tu napsány jen dny a datumy z nepochopitelného důvodu chybí. Ty se ovšem nacházejí v dopisech, která matka Nicole píše své přítelkyni Caroll do Texasu. Tady se můžeme střetnout se zajímavým střetnutím dvou protikladných názorů, kdy si máma myslí, že Nicola si ani nevšimla, že ty hamburgery jsou vegetariánské, přitom o stránku dál už Nicola tvrdí, že jí vůbec nechutnaly. Velmi mne zaujaly rébusy, které podstrkoval Ben Nicole pode dveřmi. Jsou opravdu zajímavé. Kresby se mi též líbily. Víc už ale prozrazovat nebudu jen, že je to poutavá čtení a doporučila bych to všem… no, i když by se vám to nezdálo tak všem náctiletým. Koneckonců tahle knížka stejně skončila pouhou náhodou mezi horory, fantasy a detektivkami v tašce z knihovny. Sice je tahle knížka mezi ostatními knížkami pro dívky jen slabý odvar pubertálních příběhů plných pus a zamilovaných osob, ale pro ty, kteří mají bláznivých puberťaček už dost je tohle určitě zajímavá kniha.... celý text
Akta usoužené puberťačky
2003,
Ros Asquith
Začátek knihy byl docela nudný a měla jsem chuť se pustit do jiné, ovšem udělala jsem dobře, že jsem počkala. Konec byl totiž dost zajímavý, ale měl trochu moc rychlý spád. Díky tomu, že je kniha psaná v podobě deníku s dny a datumy máte v tom přehled a kdykoliv se můžete během čtení knihy vrátit k některému z dnů. Knihu je doplněna i ilustracemi, které připomínají karikatury. Humor nechybí, představitelka se zaobírá jak rodinou, kamarády tak i kluky, což považuji za dobré, protože některé dívky v knihách jakoby vůbec neměli rodiče. Věty jsou srozumitelné, možná se i dozvíte nějaký ten nový význam slova. Jako další velké plus (což mě pohánělo i k tomu číst další den po dni) beru to, že se Letty chce stát režisérkou a každý pátek chodí do kurzu. A proto se i na konci stane jeden neočekávaný zvrat, který změní průběh a konec knihy. Oceňuji to jako příjemné čtení na odpoledne pro náctileté.... celý text
