lioncel
přečtené 1028
Spiknutí a úklady
2004,
Robert Merle
Zdá se mi to kacířská myšlenka, ale nemohu si pomoc a musím ji vyslovit nahlas. Mam dojem, že Petr Emanuel není tak dobrý vypravěč, jako byl jeho otec Petr ze Sioraku. Chápu samozřejmě moc dobře, že oba nemohli psát, vyjadřovat se úplně stejně, že nějaká změna, rozdíl, posun mezi nimi musel nastat, ale… On se nezměnil jen styl. Druhá řada této celkově pořád skvělé série obsahuje navíc bohužel i některé jen těžko pochopitelné chyby* a nebojím se to říct i nedostatky v samotném vyprávění, vnímavým čtenářem jen posmutněle přijímané – třeba to, že dříve často zmiňované a Petru mladšímu tuze blízké postavy byly úplně upozaděny, případně rovnou a bez jakéhokoliv slůvka vysvětlení, z děje zmizely… (Lojzička) Po celou dobu jsem si říkal, že Jarmila Fialová a Marie Janů, prostě nejsou Miroslav Drápal, který tak mistrně přeložil prvních 6 dílů. Některá jejich slova, použité obraty, výrazy, vyvolávají mé pochybnosti o jejich vhodnosti použití v daném textu, století… Naskýtá se tedy otázka, nakolik mohou tyto dvě překladatelky za mé rozpaky… *( např.: princezna z Conti je v tomto svazku na začátku nazývána kněžnou – říkal jsem si, tajně se vdala, tak možná proto – ale nikoliv, vzala si přec vévodu, takže... navíc, ve finále je opět princeznou )... celý text
Ples u vévodkyně
1996,
Robert Merle
Počáteční rozpaky a zbytečné a neopodstatněné pochybnosti nad novým pokračováním mé vele oblíbené ságy, záhy zcela zastínilo bezmezné nadšení a převeliký obdiv nad mistrným, naprosto dokonalým vykreslením a popisem osobnosti, tolik mě okouzlující svým roztomilým bezprostředním chováním a místy až komicky působícím povýšeným vystupováním – samotné to vévodkyně z Guise, kteráž mi svou na veřejnosti neobvyklou a v jejím případě i nešikovně skrývanou mateřskou láskou ke svému nemanželskému synovi naprosto učarovala a získala zcela mé nejupřímnější sympatie. Co sympatie, získala mé srdce, neboť takovéto lásky jsme si doposavad v Dědictví vlastně moc neužili, ba právě naopak. Zamilovaná, krásná, svéhlavá, s obavou převelikou ze stárnutí svého, kouzelně umanutá i neustále příšerně žárlící… pyšná, někdy běsnící, v občasném splínu trpící, ale hlavně, své dva nejbližší upřímně milující… Pokaždé v tomto natolik lidská a plně přirozená… Navíc, ani její krásná dcera princezna z Conti, nezůstala bez mého upřímného zájmu a obdivu… Nakonec jsem byl spokojen převelice.... celý text
