Mladičký král přehled

29.11.2021

„S mladičkým králem nebylo občas snadné pořízení, byl prudký, zlostný, tvrdohlavý, někdy i drzý“, přesto … „měl srdce tak něžné a dušičku tak citlivou“.

Na slovíčko, Petře Emanueli, bylo mi potěšením, se s Vámi opět setkat. Rozloučili jsme se totiž za obzvláště smutných okolností, když rukou vraha skonal předobrý král Jindřich IV. a vlády se pak ujala ta chladná „tlustá bankéřka“ s tím jejím šedým stínem, šerednou čarodějnicí Končínicí, jak ji příhodně nazýval váš moudrý otec.
A tak mi prosím promiňte mou nedočkavost a nesmírnou zvědavost, s níž jsem vám po celou dobu Vašeho vyprávění s převelikou radostí nahlížela přes rameno, přímo do vašich pamětí, přijímaje od vás tolikeré pohlazení, slovem učiněných, a také mé nedočkavé otázky, na které jste shovívavě, jako správný rytíř, znalý, jak se k dámě chovat, vždy přívětivě odvětil: „Madam, naslouchám.“

Pochopila jsem, že Francii, po smrti krále, nastaly složité časy, a vy jste v té době dospíval v muže, a měl jste v pravdě dokonalý vzor – vašeho otce, který se spolu s Vaším rodinným přítelem La Surie, pečlivě postaral, abyste měl krásné dětství, a taky tisíceré podněty vhodné pro mladého muže, který dychtí poznat svět, ovšem pod pečlivou otcovskou ochranou. Však vás poctivě chránil nejen před nástrahami světa a dvora, ale občas i před přílišnou láskou, vaší předobré kmotřičky z rodu Guisů (myslím, že otec moc dobře věděl, proč tak činí :-), nejednou nasazujíc vlastní tělo i duši, jako hradbu před jejími nerozvážnými činy, učiněnými ovšem čistě z mateřské lásky).

Nakonec se jim, rukou společnou a nerozdílnou, podařilo zajistit vám budoucnost u dvora … v blízkosti mladičkého krále, kterého tolik milujete a jehož blaho vám (a několika nemálo dalším) leží na srdci.
Osamocené dítě tak, navzdory sobecké matce, která hrubě zanedbávala jeho výchovu i vzdělání, a která, ve snaze prodloužit své regenství neustále vyzdvihovala jeho údajnou duševní zaostalost, nakonec díky těm pár věrným, vyrostlo ve schopného krále.
Právě díky Vašemu vyprávění, jsem ho vlastně začala skoro obdivovat, tedy, jeho, těmi dračicemi hrubě podceňované schopnosti – vědět – a nedat to na sobě znát, navzdory všem protivenstvím.

Abych nezapomněla, lásku jste, milý synovče, poznával i jinak, Lojzka a Tonka jistě chovají něžné city ve vzpomínkách na polední siesty. A Vaše krásná a moudrá učitelka němčiny, moc dobře věděla, proč žije ve sladké Francii … „žít v těch … německých kalvinistických knížectvíčkách znamená tisíckrát zhynout nudou! Šeď a chlad jde ruku v ruce s germánskou pedantskou učeností a přísnými mravy, … jakožto i posedlostí hříchem.“ Život se tam totiž jevil jen jako „chmurný sled předepsaných povinností … vše je zakázáno! A jestli se snad opovážíte dvořit se nějaké dámě, hledí na vás s takovou hrůzou, jako byste byl sám Belzebub a přišel si z pekla přímo pro ni, abyste ji s sebou strhl přímo do plamenů.“ … souhlasím, že je o mnoho líbeznější, žít ve francouzské krajině, a dobývat zde dámy po francouzském způsobu …“se zlou bych se potázal, kdybych na věc příliš spěchal … bude třeba dobývat ji zvolna, stupínek po stupínku, abych nezranil její něžné city".

V otevřeném rozhovoru převelice rychle uteklo naše povídání, během kterého se Ludvík v dost útlém věku rozhodl se svou matkou, jejím sekretářem Richelieuem i těmi dvěma „Končiniovými“ rázně zamést a stát se skutečným králem Francie, a vy, milý synovče, jste se ve víru událostí změnil v mladého muže, věrného dvořana a prvního králova komořího, který moc dobře ví, že dvůr není místem, „kde lze říkat naplno byť jen čtvrtinku desetiny toho, co si myslíte“.

A tak mi věřte, že mne hrubě dojala Vaše upřímná slova, celý tento důvěrný rozhovor, který jste se mnou vedl.

PS: a díky také Vám, pane Merle, dost jste mi totiž poopravil názor na obávaného kardinála Richelieu a jeho vztah s králem.