Metla přečtené 1107

Jonathan Strange & pan Norrell 2007, Susanna Clarke

Tady ještě nemám komentář? To musím hned napravit. Už je to jedenáct let, co jsem si tuto bichli vzala do Jeseníků na podzimní dovolenou - ze dvou důvodů: 1) tušila jsem, že pro lepší zážitek bude román vyžadovat odlišnou atmosféru, než mi nabízel tehdejší byt v králíkárně uprostřed rušného sídliště. Nemýlila jsem se, kniha je jako stvořená do ušáku ke krbu, s hrnkem oblíbeného nápoje po ruce, zatímco za oknem řádí sněhová vánice či podzimní plískanice. 2) Předpokládala jsem obtížnou četbu a nechtěla jsem tedy mít k dispozici jiný titul, kterým bych mohla "Jonathana Strange a pana Norrella" nahradit. Moudré opatření, nějakou dobu mi trvalo začíst se... Ale potom už jsem byla TAM a nemohla přestat, zcela okouzlena atmosférou Anglie 19. století, nádherným jazykem, jemným humorem, rostoucím napětím i temnotou, v neposlední řadě také důsledně vypiplanými postavami. Ústřední dvojice mágů je povahově odlišná jako den a noc - progresivní Strange je zdánlivě ten dobrý sympaťák, zatímco neurotický zpátečník Norrell je ztělesněním všemožných nectností (můj oblíbený "hrdina":-)). Ovšem v konečném důsledku nic není černobílé. Víc neprozradím; jste-li trpělivý čtenář ochotný poddat se dobové atmosféře kořeněné anglickými mýty, oceňující kultivovaný, do detailu vyšperkovaný sloh (podpořený pečlivým překladem), možná si "Jonathana Strange a pana Norrella" vychutnáte tak příjemně jako kdysi já. Nebo taky vůbec, šance bych viděla zhruba 50/50. Varování: román neobsahuje zběsilou akci, strhující dobrodružství ani odvážně lechtivé scény.... celý text

Sněžná slepota 2006, Ken Follett

Dorazila jsem knížku z knihovny a hned listovala čtečkou, do čeho se zakousnout. A hele, mám tady něco od Folletta, tomu chlapovi se už několik let plánuji podívat pod prsty. No vida, prostředí laboratoře, práce s nebezpečnými viry, to jsem ani netušila, jak aktuální četbu vybírám (jo, ta obálka leccos napovídá, zmátl mě název). Hmm, už v roce 2004 bylo známo, že Číňanům každou chvíli uteče nějaký virus, zajímavé. Taky svižné, napínavé, patřičně gradující, s dobře uplácanými charaktery, zvláště ty vedlejší jsou lidsky uvěřitelné. Uvítala bych trochu pečlivější rozbor protistrany, co jsou zač Nigel a Elton, jak se z Daisy stala šílená bestie? Nešlo by konkrétně vysvětlit, proč je Tonin bývalý takový ču... falus? Postupně se mi nakupily otázky, na které jsem nedostávala uspokojivé odpovědi. A podobně jako u předchozího titulu mě úvodní stránky navnadily na drsnější příběh, leč ve výsledku je „Sněžná slepota“ do hladka učesané rodinné drama. Výborně napsané, ovšem postrádám scény, jaké by se mi s mrazením v zádech připomněly třeba za pár let. Dva dny strhující zábavy, poněkud klišovité, slibující nervy drásající krvák... Zážitek bych přirovnala k sněhové vánici, provázející čtenáře zápletkou: silné, dokud to trvalo, ovšem po skončení následuje rychlé tání a nezůstane nic. Snad s výjimkou odporně přeslazeného epilogu, který bych z paměti moc ráda vymazala. Kdyby autor místo masturbace raději vysvětlil motivaci zadavatele zločinu. Během čtení byly dojmy čistě čtyřhvězdičkové, v sametově jemném závěru bohužel ochably: 75%... celý text

Potok stínů 2013, Joy Fielding

„Potok stínů“ mi připomněl filmovou produkci TV Hallmark: rodinná dramata ideální k poklidnému nedělnímu odpoledni u bábovky s kafíčkem. Sice tady (v atraktivních kulisách pohoří Adirondacks) máme brutální sériové vraždy, ale ty jsou vlastně jen prostředkem k tomu, jak se vypořádat s ženskými mindráky, narovnat páteř i pokřivené vztahy a se znovunalezeným sebevědomím vykročit k růžovým zítřkům. Jestliže se rádi brodíte pocity méněcennosti, frustrací z pubertálního fracka, nevěrou, rozvodem a souvisejícími peripetiemi, měli byste být s tvorbou Joy Fieldingové spokojeni, možná i nadšeni. Pokud vás ovšem fascinuje zločin, chcete mít rozpitvané příčiny, následky, zápletku a řešení si představujete promyšlenější než pár náhodilých kroků, nepravděpodobných situací a bum-plesk-prásk, vyřešeno + odjezd do zapadajícího slunce, potom se raději poohlédněte mezi spisovateli skutečných thrillerů. Tohle je takový plyšový drasťák pro křehké ženy, hlavně nikoho výrazněji nerozrušit. Prolog mě naladil na nekompromisnější vybíjenou, proto jsem byla ve finále malinko zklamaná - ale fakt jen nepatrně, autorka se prostě drží svého stylu a publika. 65-70% Za zmínku stojí nedbalé korektury: hrdinka je občas oslovována jako muž, odpočívá se u betonu místo u bazénu, vyskytla se záměna jmen a podobné minely - buď překlad nikdo nezkontroloval, nebo při čtení odpovědná osoba příliš nepoužívala oči, případně mozek.... celý text

Havran a jiné básně (14 básní) 2008, Edgar Allan Poe

Jsem okouzlena poetickým jazykem sršícím anachronismy, obdivuji nápadité metafory i bohaté lexikum, mé srdce tepe v rytmu rýmů, věrně následuje metrum, jsa uchvácena libou eufonií, žasnu nad básnickými figurami... plácám si játra, plácám, až přes to prášení nevidím na klávesnici. Poe svými povídkami poznamenal mé dospívání, ve čtrnácti jsem ho žrala tolik, že jsem si na devítidenní cykloputování vzala do batohu 600 stránkovou bichli temných příběhů tohoto spisovatele. Každý večer jsem postavila stan a zatímco se spolužáci i trenéři venku bavili po svém, já náruživě hltala horory. Tam jsem se také poprvé setkala s "Havranem" a neřekla autorově poezii "Nikdy víc!" Raději se však budu držet prózy, kde jsem rozhodně pevnější v botaskách a nemusím u každé třetí sloky zvažovat, co se mi básník snaží říci. Pokud má přímočará, pragmatická duše přece jen zatouží po verších, budu lovit v soudobějších vodách, srozumitelnějších bez chvílemi nadměrného úsilí, jaké jsem musela vyvinout u (zajisté náročného) překladu Vítězslava Nezvala. Při četbě Poeovy poezie mě prostoupila zvláštní, vznešeně pochmurná až deprimující nálada, prodchnutá vědomím osobní duševní nedostatečnosti. Tento komentář neberte jako kritiku díla; je to obžaloba mé vlastní omezenosti a kulturní nevyzrálosti. "Kamarádi zvířátka" s veršíky Jiřího Žáčka jsou tak akorát pro mě, náročnější umění nejsem schopna patřičně vstřebat ani hodnotit.... celý text

Achája II 2005, Andrzej Ziemiański

„Bohové! To jsou názvy! Zásobování a průzkum, Druhé oddělení, Pokladní služba, Diplomacie a Obchodní úřad. Nemůže se někdo z vás pojmenovat prostě ‘Banda špionů’, ‘Vrazi a hajzli’, ‘Velkohnůj a spol.’ nebo tak nějak? Nač ty eufemismy?“ Bývalá princezna, otrokyně, prostitutka a elitní šermířka se pokouší najít klid při práci u sedláků v království Arkach. Teprve u těchto jednoduchých, přímočarých lidí poznává svobodu a její hodnotu. Žádná pohoda bohužel netrvá věčně; Achája opět musí navléknout vojenský mundúr a vydobýt si respekt v šiku spolubojovnic, získat důvěru a snad i něco víc... Válečná vřava a s ní související zdánlivě bezvýchodné situace však nejsou tím nejhorším: mnohem obtížnější je ochránit svou novou, milovanou domovinu před pádem a zároveň si uchovat lidskost. Realita v podání generála Biafry je temná propast negativních prognóz a řešení problémů znamená opustit čest, morálku či jakékoliv jiné ušlechtilé ideály. Udržet království Arkach je spletitá hra pro bezohledné, všehoschopné svině. Znepokojivé zvířecí oči a ostré tesáky nejsou určujícím znakem netvorů. Druhý díl série dává jen minimum prostoru filozoficko-náboženským peripetiím čaroděje Mereditha či Zaanovým intrikám, Siriův buranský šarm se téměř nedostane ke slovu. Úvod se nese v příjemně odlehčeném duchu, postupně přibývá vážných myšlenek a drastických opatření, to vše je prošpikováno kurníkem. Zpočátku mě ženská armáda se svým výrazivem docela bavila, ale jak šel čas, neustálé vulgarity s (nejen) lesbickým tokáním a kvokáním ztratily na atraktivitě. Nekomplikovaná soudržnost čistě ženského ko-ko-ko-kolektivu je dle mých zkušeností konstrukt z říše pohádek. Vážně mi chvílemi připadalo, že byl autor při tvorbě "Acháji II" ve fázi změny pohlaví a občas si šlehnul příliš estrogenu. Výše uvedené výhrady sice nemají vliv na počet hvězd, ale s procenty jdu nekompromisně dolů. 70-75% „Kdybych věděla, co dělat, nestála bych tady jak prdel nastavená ke kopanci.“ Princezna - major Achája... celý text

Kabinet kuriozit 2003, Lincoln Child

„Kabinet kuriozit“ opět vezme čtenáře do New Yorku, kde nález ve staré zástavbě určené k demolici přivede agenta FBI Pendergasta na stopu dávného zločinu. Jako obvykle nejde o případ zcela přirozený a ani tentokrát nebude ten divný pavouk na pátrání sám: pomůže vědkyně z muzea Nora Kellyová, samozřejmě pohledná a inteligentní, zapojí se také starý známý osten v konečníku - novinář Smithback. Na kostře příběhu se podepsala určitá rutina, stejně jako v předchozích knihách jsou zde tři strany: vraždící zlo versus agent a jeho pomocníci versus arogantní blbci na vedoucích postech, co akorát komplikují vyšetřování a házejí hlavním hrdinům klády pod platfus. Dokud tohle klišé dokážou autoři servírovat zábavně, nestěžuji si. V „Kabinetu kuriozit“ je konečně poodhalena rouška tajemství kolem Pendergasta, jeho zázemí a poměrů, z jakých pochází. Tak trošku mi začal připomínat Batmana. Ovšem agentovy vyšetřovací metody pomocí hluboké meditace byly na můj vkus příliš fantastické, postava i zápletka rázem ztratily několik bludišťáků v už tak chatrné kolonce "uvěřitelnost". Velkým kladem je schopnost pánů Childa a Prestona vystavět hutnou atmosféru, nechat čtenáře téměř vidět kulisy, ve kterých se děj odehrává – ať už se jedná o ponuré, chátrající městské čtvrti nebo vznešené prostory muzea. Kniha je navzdory nedostatku překvapení velmi návyková. V závěru jsem si napětím málem ohryzala nehty (přestože bylo jasné, jak to dopadne:-)) a měla jsem problémy se odtrhnout, jakkoliv spád brzdila druhá linie, věnovaná arogantním blbům. Motivace sil zla mě sice kdovíjak nepřesvědčila, s tím se spisovatelské duo mohlo pomazlit důkladněji, ve výsledku však sérii doporučuji všem ctitelům hororů a thrillerů s prvky nadpřirozena. 80-85%... celý text

Sharpova pevnost 2007, Bernard Cornwell

„Kapitán Morris snědl něco, co mu nesedlo, a není mu dobře, ale ještě předtím vyjádřil přání, abych za něj dočasně převzal velení roty.“ Seržant Green se podíval na zbitého a zkrvaveného Morrise a pak se znovu obrátil k Sharpovi. „Říkáte, že něco snědl, pane?“ „Vy jste doktor, seržante?“ Richard Sharpe už není otloukaným vojínem, stal se z něj důstojník, jakého není radno nasírat. Ostatní vysoké šarže však na něj stále hledí s nevolí, nezbývá mu proto, než s pocity deziluze prodat svou hodnost... nebo všem pořádně vytřít zrak a prokázat svou cenu. A je snad jasné, kterou cestu Sharpe zvolí. Jak jsem se zmínila u předchozích dílů, mám slabost pro tohoto klaďase s čím dál výraznějšími rysy darebáka. Jeho válečně-dobrodružné eskapády mě baví a jsou skvělým receptem na dočasný přenos z nepříjemné reality, hotový stroj času. Je libo podniknout exkurzi (v sympatické společnosti) do Indie na počátku 19. století? Stačí otevřít Cornwellovu knihu. Děj nás zavede do roku 1803 k dosud nedobytné horské pevnosti Gawilghur. Další místo, kde roztahovačné britské impérium touží demonstrovat dominanci a sílu svého vojska. Čtenář si potřetí užije nesmírně čtivě napsanou lekci z dějepisu a je putna, jestli vás britské kolonizační choutky nezajímají. V tomto zpracování vám z hlavy hned tak nevyšumí. V závěru knihy autor uvádí na pravou míru několik okolností, pozměněných tak, aby se mohl blýsknout fiktivní hlavní hrdina. Mám cukání přihodit pátou hvězdu, leč připouštím: zápletka se držela předvídatelné trasy (akorát byl Sharpe o něco brutálnější než dříve) a s výjimkou žádoucího odvedení pozornosti od současné všudypřítomné úzkosti ve mně tenhle román nezanechal žádné hlubší poselství. 80-85%... celý text

Hračkář 2019, Andrew Mayne

Řeknu to asi tak: buď Vám veleschopný Theo Cray svým všeználkovským charakterem dokonale sedne a potom si ho budete užívat bez výhrad, sypat sem pět hvězdiček a netrpělivě vyhlížet další díl. Nebo Vám prostě půjde proti mozkovým závitům, jaký je pan profesor hotový superagent s vědomostmi génia snad v každém oboru, s přístupem k nejnovějším technologiím a databázím, ledově chladný a nezranitelný i při střetu s cvičenými zabijáky. Sice pořád mudruje, že se nehodí do terénu a jak jsou jeho znalosti izraelské sebeobrany spíše teoretické, ovšem v reálu neustále prokazuje pravý opak, zatímco příslušníci policie a dalších bezpečnostních složek jsou v lepším případě neschopní ignoranti, v tom horším rovnou křiváci, škůdci, prostě šmejdi. Jak je patrné z mého hodnocení, bohužel spadám do druhé skupiny čtenářů; Theo je pro mě příliš neskutečná postava šitá na efekt, a nevěřím ani tomu, jak musí být na všechno prakticky sám, zatímco profesionální vyšetřovatelé jsou degradováni na pouhé obstrukční elementy. Nebýt profesora Craye, skončí nic netušící obyvatelé USA vymordovaní sériovými vrahy. Zápletka se z lesů přesunula do džungle velkoměsta, pátrání po pohřešovaných chlapcích ze sociálně slabých rodin mělo své kouzlo, správnou dávku husí kůže přivodila i městská legenda, kterou kolem sebe pachatel utkal. Ovšem směřování série k tajným službám, terorismu a tak dále, to už mi tolik nevoní. Autor si mohl také odpustit častý mentorský tón a vcelku zbytečné (pro některé čtenáře spoileroidní) zmínky o událostech z předchozího dílu. Do toho dalšího se asi moc nepohrnu, radši se vrátím třeba k sérii o Jacku Reacherovi - nehraje si na velkou vědu a hlavnímu hrdinovi se lépe věří supermanské dispozice vlka samotáře, když má patřičný výcvik a profesní zkušenosti. 65-70%... celý text

Příběhy lesních skřítků 2011, Irena Kaftanová

Cácorka knížku objevila pod stromečkem, leč kdykoliv jsme vybíraly nový zdroj pro večerní četbu, „Příběhy lesních skřítků“ dostávaly košem (dokud jsem je neprotlačila). Děti v tomto věku volí především očima a tady jsou ilustrace jaksi... ten rychlý styl prostě moc krásy nepobral, hodil by se spíše ke kresleným vtipům. Jednoduché linie kresby vylepšuje barevnost, ovšem ani tam bych práci s Photoshopem neoznačila za nadprůměrnou. Některé obrázky se navíc v knížce opakují: například divočák Bořivoj zničil studánku hned dvakrát, autorům kupodivu nepřipadalo blbé použít u obou (prakticky totožných) příběhů ty samé ilustrace. A různě zakamuflovaných duplikovaných motivů lze najít podstatně víc. Co se týká děje, ten je ušit na míru osůbkám ve věku 3-5 let; čistí se studánky, zachraňují koloušci, chystají oslavy, vyrábí houpačky a podobně. Důraz je kladen na vzájemnou pomoc a přátelství, zkrátka milé výchovné texty s trochou čarování. Po slohové stránce žádný zázrak, věty jsou občas přes svou jednoduchost kapku kostrbaté a do očí mě praštilo pár hrubek, přesto šlo o příjemné předčítání. Čertice poslouchala se zaujetím a určitě se ke knížce zase někdy vrátíme. Za sebe bych skřítkům rozdala tři hvězdy, čtvrtou za spokojenost cácorky. K páté hvězdičce chyběla povedenější výtvarná stránka a také lepší stylistika bez chyb.... celý text

Tommyknockeři 1997, Stephen King

Myslíte, že nejhorším mimozemským šmejdem je uječený Alza ufoun? Nemýlíte se! Ovšem Tommyknockeři aspirují na druhé místo v žebříčku nejobávanějších hrozeb z vesmíru, proto doporučuji ignorovat neznámé kovové objekty, o které zakopnete na svém pozemku či kdekoliv jinde. Zvědavost může zanořit do exkrementů nejen vás... A to je vlastně jeden z problémů knihy: tady jsou všichni hluboko v análním otvoru tak záhy, že čtenář nestihne ani začít držet palce a už ví, jak je to zbytečné. Hrdinové jsou suplováni odkecanými existencemi bez naděje na světlé zítřky. Nejvýraznější postavou je básník-alkoholik Gardener; autor do něj zjevně promítnul kus ze sebe samého. Boj s démonem Chlastem a různé úvahy na toto téma zabírají v "Tommyknockerech" příliš mnoho prostoru (King sám připustil, že tento román psal ve svém závislácky nejhorším období). Druhá výhrada se týká délky: editor měl škrtat jako vzteklý. Já sice mám ráda Kingovy ponory do lidské psychiky i různé vedlejší linie a epizodky, ale tohle je strašně užvaněné. Vyházet 200-250 stran by bylo knize jedině ku prospěchu. Ve srovnání třeba s objemnějším a v jistých ohledech podobným dílem "Pod kupolí", které jsem zbaštila rychle a s chutí, jsem se do "Tommyknockerů" musela nutit. Zápletka je prostá a prodírat se emzáckou či Gardenerovou myslí mi dávalo zabrat. A to navzdory faktu, že jsem si knihu pořídila v novém, kvalitním překladu Milana Žáčka. Doma jsem četla papír, v práci jsem k obědu do čtečky sehnala jen staré vydání a nepřekvapivě byl rozdíl značný. Pan Reitmayer občas Kinga nepochopil a významem ujel kamsi do pr... pryč, především však nezvládl poskládat slova do vět, jaké snadno projdou mozkovými závity, aniž by se čtenář každou chvíli zadrhnul se zmateným: "Cože?!" Když vezmu v úvahu, jak byl můj oblíbený spisovatel v průběhu tvorby stále na plech, nejsou "Tommyknockeři" úplně špatná kniha. Bohužel ani kdovíjak dobrá, ty tři hvězdy jsou poněkud protekční. "Gard nepředpokládal, že se jí peníze prakticky sypou z prdele, jelikož nevěřil, že Patricia McCardlová má něco tak vulgárního jako prdel, ta neměla ani konečník - když se potřebovala vyprázdnit, nejspíš prováděla akt neposkvrněné defekace."... celý text

Relikviář 2007, Lincoln Child

„Relikviář“ volně navazuje na předchozí „Relikvii“ - o zápletce se rozepisovat nemusím, to (s dostatkem spoilerů) detailně činí anotace. Tentokrát čtenář prakticky od začátku ví, kdo nebo co stojí za bestiálními vraždami v New Yorku, proto není tolik prostoru věnováno nejistému tápání a kniha je akčnější na úkor tajemna. Atmosféru však nepostrádá, přinejmenším pro mne měly časté výpravy do podzemí New Yorku značné kouzlo, představivost pracovala na plné obrátky. Mohlo to být i napínavé, kdyby páni spisovatelé až příliš okatě nedávali najevo, o koho se není třeba bát, a které osoby plní nevděčnou roli budoucích mrtvol. Potkáme totožné hrdiny, objeví se samozřejmě několik nových postav a stejně jako posledně bych uvítala mnohem drastičtější řežbu – ušetřila bych snad jen agenta Pendergasta :-). Zamýšlené překvapení v závěru autorům úplně nevyšlo, kýčovité finále (znovu) sebralo „Relikviáři“ nějaké to procento, leč v rámci thrillerově odpočinkové četby nevidím důvod knize upírat dojmy v hodnotách solidního nadprůměru: 75%.... celý text

Řeka bohů: Román ze starého Egypta 1994, Wilbur Smith

Historický epos silný a mohutný jako řeka Nil, na kterou odkazuje sám název. Tohle je dost možná mé první setkání s tvorbou Wilbura Smithe, nevzpomínám si, že bych od něj dříve něco četla (určitě jsem jeho knihy očumovala v knihkupectvích a možná mi prošly rukama při přehrabování v knihovnách). Jedno je jisté: jakkoliv beru s rezervou dějepisná „fakta“ obsažená v „Řece bohů“, proud zápletky mě spolehlivě strhnul a přenesl do starodávného Egypta. Doslova kolem mě vyrostly honosné paláce, chrámy, ožily hlučné tržnice, i pod zimní bundou jsem na kůži cítila africké slunce, pod nohama se mi jemně kolébala paluba na vlnách Nilu, slyšela jsem ryk nejedné bitevní vřavy. Velmi sugestivní, Wilbur Smith je skvělý vypravěč, plynule procházející škálou od téměř básnických obratů až k jadrné vojenské mluvě (ve které, při vředu na Sutehově prdeli, dominuje věrný důstojník Kratas). Postavy jsou poněkud stylizované: zloduši skrz naskrz prohnilí a krutí, ženy nadpozemsky krásné, milující až za hrob, laskavé, rádoby roztomile zhýčkané, muži jsou pohlední superhrdinové, čestní, odvážní a charismatičtí, drtící celé armády silou svých paží... a pak je tady otrok Taita - věhlasný básník, dramatik, zpěvák, lékař, architekt, malíř, biolog, stratég, kartograf, znalec a ošetřovatel zvěře, vozataj, příležitostný bojovník, především však vynálezce a inovátor všeho možného. Takový egyptský, náležitě ješitný Jára Cimrman křížený s Dr. Strangem. A já všechno to přehánění beru, protože se přemrštěné charaktery hodily k velikosti příběhu, bavily mě. Monumentální láska i nenávist, krvavé bitvy i klidné vzdělávací chvíle, humorné epizodky i stránky poznamenané slzami, únosy, útěky, napětí, lstivé intriky a snad i skutečné zásahy božstev, je tady zkrátka vše. Dostat se ke knize v době dospívání (řekněme tak ve třinácti, kdy jsem byla největší romantička), jistě by mě šokovalo několik scén brutálního násilí, přesto by se pro mě „Řeka bohů“ stala nedotknutelným kultem. V současném věku a divném, napjatém období, kdy se svět okolo rozkládá, mohu „Řece bohů“ vyseknout velmi uctivou poklonu a zalitovat, že nadšení vydrželo zhruba dvě třetiny románu, potom už můj zájem ochaboval. Jsem zvědavá na další díla Wilbura Smithe, laťka je nasazena hodně vysoko. 80-85%... celý text

Relikvie 2007, Lincoln Child

Série "Pendergast" začíná příjemně napínavým příběhem o brutálních vraždách v Newyorském muzeu. Kdo viděl film "Relic", bude mít od začátku jasno, kdo nebo co dělá z lidí sekanou. Není to však důvod vybodnout se na četbu - film byl totiž notně předžvýkán pro (pod)průměrného diváka, ošizen o některé postavy, zápletka byla zjednodušena a samozřejmě nechybí nezbytné hájení dětí, psů a rádoby vtipných sidekicků. Přiznejme si, kniha samotná je rovněž zoufale předvídatelná, s výjimkou malého překvapení v úvodu se účinkující chovali v souladu s mými předpoklady, postradatelní ztráceli hlavu v určeném pořadí. Tento fakt kupodivu nesnížil zábavnost románu, stránkami jsem profrčela svižně, teprve v závěru na mě přišlo pár nudných zívnutí. Tahounem případu není agent Pendergast, více prostoru dostává zaměstnankyně muzea Margo Greenová, poručík D'Agosta z NYPD nebo novinář Smithback. U množství charakterů zamrzí schématičnost - okamžitě je jasné, kdo je padouch, předurčený k selhání či k sežrání. Zklamalo mě finální zúčtování autorů s kladnými hrdiny - já bych byla podstatně nelítostnější. Kýčovitý konec nepotěšil a překombinovaný epilog s "šokující" pointou mi připlácnul na ksicht akorát ironickou grimasu. Agent Pendergast (jakož i muzejní či vládní kapacity s jejich špičkovým vybavením) byl svou nedovtipností rázem pasován na blbce. Když tak koukám na výčet negativ, možná bych měla být v hodnocení přísnější... leč s obligátním "dobře se to četlo" ráda uchovám čtvrtou hvězdu. 70-75%... celý text

Nabarvené ptáče 1995, Jerzy Kosiński

Nehodnotitelné. Nemůžu, nechci, nelíbilo. Neuvěřitelně nehezké. Nepochybně nezapomenutelné. Nepředstavitelně negativní. Nelidské. Negramotný neolit. Nervózní, neřkuli neuralgické. Nerozumíte? Nevadí. Nekonsekventní. Nekróza, neoprén, negližé.... ne, ne, ne. NE! Po „Nabarveném ptáčeti“ jsem sáhla v NEvhodném období. Přemýšlela jsem o přerušení, ale pro četbu takového hnusu stěží existuje nějaká ideální doba. A věděla jsem, že pokud knihu odložím, už se k ní zaručeně NEbudu chtít vrátit. Vytrvala jsem se zaťatými zuby i mozkem a můžu si tedy ve Čtenářské výzvě odškrtnout téma „holokaust“. Válka je zde vlastně na vedlejší koleji, primárně se jedná o drsnou obžalobu venkovského primitivismu. Autora NEměla překvapit vlna zloby, když východoevropské vesničany vykreslil jako incestní, pověrčivé, násilnické burany bez špetky empatie, kteří NEmají na práci nic lepšího, než týrat děti odlišného vzhledu, případně se mrzačit, vraždit a souložit mezi sebou navzájem... či s dostupnými zvířaty. Snaha vyvolat dojem autobiografických zážitků u mNE čím dál častěji narážela na hradbu NEvěřícného odmítnutí. NEpochybuji o hrůzách války a bestialitě, kterou v sobě určité procento rádoby lidí nosí, „ptáče“ však bylo svědkem (a obvykle i obětí) zla, téměř kamkoliv se hnulo. Něco z těch zvěrstev působilo velmi autenticky (popis mnoha zajímavých zvyklostí a pověr), něco jako z doslechu... a kloučkovy sexuální zkušenosti zaváněly vlhkými sny autora. Dětská naivita se mísila s myšlenkami příliš dospělými, emotivní strohost s básnickými obraty. Mírné spoilery! Přijde mi NEuvěřitelné popisovat, jak se dětský obličej noří mezi stehna bláznivé divoženky a NEvzít přitom v úvahu mizernou hygienu a s ní související (jistě omračující) zápach. NEchat kluka celé měsíce, několik hodin denně, vzpírat pažemi vlastní váhu a poté přijít se scénou, kdy má problémy s uzvednutím knihy? Proč vlastně od NEjsurovějšího psychopata NEutekl, jako už tolikrát předtím? Vesničané se z malicherných příčin pokusí „ptáče“ ponižujícím a trýznivým způsobem zavraždit, ovšem okamžitě odcházejí, NEvychutnají si utrpení až do konce, NEpřesvědčí se o výsledku, zdravotní ani jiné následky veškeré žádné, no NEvím... Do temného světa „Nabarveného ptáčete“ jen zřídka pronikNE světlejší paprsek a čtenář s pachutí v ústech sleduje postupnou přeměnu NEvinného dítěte v odlidštěného jedince, NEschopného normálních citů a reakcí. Autorův doslov jde svou hořkostí ruku v ruce s romáNEm, zvláště s ohledem na smutný závěr v roce 1991. A teď se hoNEm vynořit z černého močálu beznaděje, zpátky do příběhů, co hýří různými barvami.... celý text

Žena v kleci 2012, Jussi Adler-Olsen

Čtenářská výzva zavelela na zteč dánského autora a jelikož jsem neměla náladu na pochmurnou atmosféru pohádek H.Ch. Andersena, rozhodla jsem se nechat zdeptat jedním ze zástupců severské krimi. A nebyla to vůbec špatná volba, dokonce ani tak deprimující, jak jsem očekávala. Lehce asociální a (před zakousnutím do případu) vyloženě flákačský přístup komisaře Mørcka ve spojení s jeho svéráznou pomocnou silou v novém policejním oddělení Q jsou zárukou nejedné úsměvné situace. Vyšetřování zločinu, nevyřešeného zmizení atraktivní političky, postupuje hezky krok za krokem, s logickou posloupností, žádné velké tahání králíků z klobouku za pomoci supermoderních technologií či paranormální intuice se nekoná. Motiv i pachatele jsem sice odhalila v okamžiku, kdy oběť naznačila jejich množství a pohlaví (tedy brzy), ale to bude do určité míry dáno mou (svého druhu) soukromou noční můrou, z jaké veškeré zlo vyhřezlo. Předvídatelnost byla kompenzována jedním originálním, hrůzným prvkem. Několik věcí mi na téhle jinak dobré detektivce zapáchalo: nevěřím v uchování příčetnosti za daných podmínek. Dánští poldové jsou na můj vkus moc velcí pacifisté, zločinci mají se svým arzenálem a ochotou k jeho použití jaksi navrch. Závěr mě neuspokojil, i výše zmíněný pohádkář uměl být drsnější. Příliš mnoho nedořešených záležitostí (já vím, bude do čeho vrtat v příštích dílech). Jakkoliv to zřejmě patří k dánskému koloritu, zmínky o tamních stranách a politice mě otravovaly. Mimochodem, docela (trpce) mě pobavila dedukce policistů, že poslankyně nemohla být unesena z finančních důvodů. Představte si, jak pustý by byl u nás v Kocourkově parlament a senát, kdyby si tam u korýtek nemohli pořádně chrochtat a nahrabat (zkrátka kdyby politici byli jen nevalně placenými služebníky občanů). 75-80%... celý text

Koně 1981, Karlheinz Gless

S mojí starší ségrou jsme se v dětství rvaly jako koně - připadalo mi, že musela z hodně vysokého lichokopytníka spadnout přímo na hlavu. Jistě šlo o vzájemný pocit. Přesto jsem před jejími dvanáctými narozeninami vyšťourala z pokladničky potřebný obnos a vyrazila do knihkupectví pro tenkou knihu s všeříkajícím názvem "Koně". Doňa Mimoňa je totiž těmito zvířaty odjakživa posedlá: jakmile nějakého vidí volně dostupného, hrrr k němu. Zatímco Metlička obvykle stála bázlivě opodál, zastrašena velikostí onoho majestátního tvora, těžkými kopyty, rozměrnými zuby... kochala jsem se zkrátka z uctivé vzdálenosti a povzbuzovala sourozence větami plnými optimismu: "Nechoď k němu, kopne tě! Kousne tě! Udupe tě!" Většinu času si však ségra musela vystačit s listováním v této knize, kde se ve stručnosti dočetla základní informace o koních, jejich plemenech, historii, péči o ně atd. Samozřejmě nechybí krásné barevné ilustrace, které jsem často využívala jako předlohu, kdykoliv jsem potřebovala či chtěla nakreslit koně. Dnes už je takových publikací spousta, ale tehdy, v ostnatými dráty obehnaném pravěku, se jednalo o vzácný a notně ohmataný klenot v naší knihovničce.... celý text

Klub divných dětí 2019, Petra Soukupová

Až mě zase v budoucnu sklátí moribundus a večerní četbu skřítěti bych prochrchlala, chci být připravena a mít v záloze vhodnou audioknihu. Tak se stalo, že jsem zakopla o "Klub divných dětí", u kterého mi sice bylo jasné, že do něj předškolní cácorka zdaleka nedorostla, ale třeba za několik let...? Začala jsem v práci z plezíru poslouchat, po první kapitole jsem si říkala "nic moc, příliš dětské", ovšem druhá už do mě zatnula nehtíky a já bez utrpení vydržela do finále. Nejsem si jistá, jak hodnotit - do cílové skupiny nespadám téměř 30 let, ovšem tehdy by se mi tahle parta děcek vymykajících se normálu pravděpodobně zamlouvala. Aby ne, byla jsem divné dítě, přecitlivělé, tiché, mezi vrstevníky jsem po přestupu na sportovní školu nezapadla, ani jsem se nesnažila. S náznaky šikany od (i starších) kluků jsem se vypořádala překvapivě rázně, stačilo rozdat pár facek, kopanců do holeně či do zadku a byl klid. Není těžké si zjednat respekt, když máte výšku dospělého a váš trénink se zaměřuje na vrhání tříkilovými koulemi. S jedovatými jazyky spolužaček jsem se tak snadno srovnat nedokázala. Ve volném čase pomáhalo utíkat do knižních světů, kreslit sci-fi komiksy s vlastními hrdiny... a po čtyřech letech jsem se dostala na školu výtvarného zaměření, kde jsem mezi mladičkými bohémy byla příliš obyčejná :-). Těmito tématy se kniha zabývá, dětmi s různými druhy "postižení": obézní Katka by jen četla, bojácný Petr trpí nočními můrami, zahořklý Franta nemá zdravé nohy a Mila vnímá svět kolem sebe odlišnou optikou, upoutat její pozornost je složité. Každý z nich (ne)čelí svým problémům, spolužákům či rodičům vlastními způsoby. A postupně s pomocí ostatních outsiderů dokážou do budoucna hledět s nadějí, méně osaměle. Já se po dobu poslechu vrátila do hořkosladkých dob dětství, navíc jsem si připomněla, jak je důležité nepodceňovat dětská trápení. Už jen za to bych hodnotila vysoko. Rozhodující je nicméně hlas čtenářů ve věku +/- 10 let, za ně mluvit nemůžu. Třeba sem jednou doplním hvězdy dle dojmů mé dcery (ta je kupodivu navzdory divným rodičům na nejlepší cestě stát se normálním "růžovým mozkem").... celý text

Hebká kůže 1998, Carl Hiaasen

Óóó, osmdesátky jako vyšité: Dirty Harry v atmosféře Miami Vice potkává Tarantinovy praštěné krváky (vím, ten se proslavil v devadesátých). Drsný hlavní hrdina je sice "ten dobrý", rozhodně však nejde o žádného zákonů dbalého slušňáka. Z čistě ženského hlediska musím ocenit jeho nereálnou dokonalost - neohrožený kliďas a tvrďák, zároveň gentleman, byť poněkud neotesaný. Podle popisu jsem si v představách naroubovala na svalnatou postavu Daniela Craiga charismatický ksicht Seana Beana, jak vypadal před dvaceti lety... prrr, hormony! Soudní vyšetřovatel ve výslužbě by si chtěl užívat bezstarostný život na mořském pobřeží, jenže na něj kdosi poslal zabijáka. Mick Stranahan musí vylézt ze své pohodové ulity a jednat, preventivní sebeobrana je spolehlivější než reakce na tahy nepřátel. Máme tady slizké a chamtivé grázly, vyšinuté cvoky, úplatné zaměstnance justice i správné poldy, nechybí vnadné ženy rozličných charakterů. „Hebká kůže“ není skoupá na oběti násilných trestných činů, bizarních nehod i vražd, přesto se stránky nesou v příjemně odlehčeném duchu. Tím pádem lze přimhouřit oči nad určitými zjednodušeními a také „přehlédnutími“, které by si detektivové či koroner za rámeček nedali. Přímočará a zábavná nostalgie plná ulítlých situací; děkuji svým oblíbeným komentátorům, že mě svými příspěvky nalákali ke knize, jejíž název ani obálka pozornost kdovíjak nepřitahují. 80-85%... celý text

Jedlová samota 2009, Andrea Maria Schenkel

Německo, krátce po válce, zločin na odlehlém statku. Těžko napsat něco víc, aniž bych riskovala spoilery - novela stojí a padá s postupným odhalováním detailů o událostech na Jedlové samotě. Co si budeme nalhávat, ten tragický příběh není vůbec originální, najdeme zde obvyklé hříchy, provázející lidstvo snad celou jeho historií. Ovšem reálný základ případu společně s neotřelým způsobem, jakým autorka podávala informace, měl devastující účinek na mou náladu: přepadl mě smutek a mráz mi vytrvale cupital po zádech. Není to jen zásluha umu paní spisovatelky. Původně jsem „Jedlovou samotu“ chtěla číst, ale při nakouknutí do komentářů jsem stále zakopávala o chválu audioverze, tudíž jsem neodolala... a děkuji! Vážně hluboká, uctivá poklona pro ty, kteří se na nahrávce podíleli: každý svědek měl svůj hlas (odpovídajícího pohlaví + věku) a výpovědi obsahovaly přesně ty emoce, jaké se k danému charakteru i právě pronášeným větám dokonale hodily. Všemožné štkaní a zajíkání v řeči přitom vždy znělo přirozeně, bez přehrávání či nadměrného patosu. Z devatenácti předčítajících bych snad jen jednou řekla „průměr, holka, příliš umělé“ - a ne, výhrada se netýká osmileté Betty, tam roztomile snaživý přednes děvčátka seděl. Hudební a zvukový doprovod mě často ruší, v tomto případě celou knihu patřičně atmosféricky podbarvoval: zavrzání dveří, bučení krávy či štěkot psa v dálce, fakt dobré. Za geniální považuji nápad s použitím psacího stroje k oddělování kapitol, posluchač se tak plynule přenášel z odlehlé usedlosti na policejní stanici. „Jedlové samotě“ je vytýkána stručnost, já však uznale zvedám palce: autorka na malém prostoru dokázala říct vše, co bylo třeba, žádné zbytečné nafukování. Klidně bych jí odpustila, kdyby nechala zločin nevyřešený, jak tomu bylo ve skutečnosti (Hinterkaifeck 1922, kdyby si někdo chtěl vyhledat fakta - doporučuji až dodatečně). 75-80% Za skvělé zpracování audioknihy mám cukání přidat pátou hvězdu.... celý text

Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel 2012, Jonas Jonasson

My, Češi, máme Járu Cimrmana, Američani mají Forresta Gumpa a Švédi Alana Karlssona. Posledně jmenovaný světoběžník, jenž ovlivňoval dějiny 20. století ve všech důležitých ohledech, má ještě ve sto letech dostatek sil a svědomí se značným manévrovacím prostorem. Tudíž skrz okno domova důchodců a maceškový záhon vyráží na fosilní road movie, která mu umožní páchat trestnou činnost, potkávat zajímavé lidi (i zvířata) a hlavně pít cokoliv s obsahem alkoholu - pokud to není z banánu, případně s deštníčkem. Jestliže se čtenář neorientuje v nedávné historii, politice a proslulých osobnostech, užije si knihu jen napůl. Kdykoliv na mně vyskočila nějaká neznámá událost (výbuch v Teheránu, požár ve Vladivostoku), ztrácela jsem jistotu: fabuloval autor i tentokrát na reálném základě, čímž je to ještě vtipnější, nebo si vše vycucal z prstu? Ať je to jak chce, příznivci absurdity a černého humoru si přijdou na své. Román má pár slabších stránek, i tak jsem se po většinu četby culila a občas se rozchechtala nahlas. 85% "...ať pan Mao promine, ale on (Alan) má zrovna teď komunismu plné zuby a touží si oddechnout někde, kde člověk může dostat Coca-Colu s vodkou bez příslušné politické přednášky. Mao odpověděl, že mu to sice prominout může, ale pan Karlsson by si neměl dělat velké naděje. Komunismus totiž slaví úspěchy všude, nepotrvá to dlouho a dobude celý svět. Načež se Alan otázal, jestli by mu někdo z pánů mohl poradit, kde si komunismus podle jejich názoru dá se svým vítězným tažením nejvíc načas. Mao Ce-tung, Kim Ir-sen a maršál Mereckov dali hlavy dohromady a celou věc mezi sebou probrali. Padl návrh na karibský ostrov Kubu, něco kapitalističtějšího než právě ten si pánové těžko dokázali představit."... celý text