Metla
přečtené 1098
Pohádky severní noci: Skandinávské pohádky
1982,
Miloš Malý
Oblíbená knížka mého dětství, do které jsem se vnořila, kdykoliv jsem měla pochmurnou náladu (nebo se do ní chtěla uvést). Předpokládala jsem, že cácorka na ni má ještě pár let čas, ale když byla nadšená z "Hrůzostrašných pohádek pro malé strašpytlíky", tahle kniha by ji také mohla zaujmout. Není sice tak bohatě ilustrovaná a obrázky jsou opravdu temné až morbidní... já to milovala, ovšem byla jsem dvakrát starší než mé skřítě. No, pozdě na pochyby, už čteme. Vychutnávám si přirozeně plynoucí věty, příjemné na předčítání, a návrat o 30 let zpátky. Vzpomínky na lampičku pod peřinou a pot kapající z ksichtu na stránky. Cácorka poslouchá dychtivě - především od okamžiku, kdy si přestala vybírat podle názvu, vzali jsme to od začátku a tak zjistila, ža pohádky vlastně vyprávějí kormorán s kajkou, kteří se vsadili o výměnu peří. Ještě nás čeká mnoho večerů, než obrátíme poslední list, nostalgie mi však brání v nižším hodnocení. Do milovaných společníků z dětství se nešťourá.... celý text
Dámy z Grace Adieu a jiné povídky
2009,
Susanna Clarke
Půvabná knížka. Otrávena stylisticky nepříjemnými "Děsivými přízraky" zatoužila jsem po krásné, čtivé češtině. V tomto ohledu na mě asi nejsilněji zapůsobil "Jonathan Strange a pan Norrel", proto byla volba jasná: "Dámy z Grace Adieu" od stejné autorky, v pečlivém, text hýčkajícím překladu Viktora Janiše. Povídky z tak trochu jiné Anglie 17. až 19. století, kde magie funguje, skutečný svět se prolíná s Faerií a lidé mohou za určitých okolností potkávat bytosti z této kouzelné země. Příběhy v první polovině knihy se soustředí především na dámy a jejich problémy, ve druhé půlce už něco pro sebe najdou i gentlemani. Vše je stmeleno jemným humorem a poněkud znepokojivou atmosférou, jelikož elfové v podání S.M. Clarke jsou stvoření přinejlepším vrtkavá a nevypočitatelná. Žádná z povídek mě vyloženě neohromila, ovšem u každé jsem se většinu času usmívala - snad s výjimkou pro mne jednoho z nejlepších kousků "Pan Simonelli aneb Elfí vdovec", tam výraznější náznaky temnoty a tísně občas poslaly koutky úst dolů. Jazykovou formou vypiplané pohádky pro dospělé jsou doplněny vkusnými, skvěle padnoucími ilustracemi, za které ráda přihodím pár procent. 80%... celý text
Králův dvojník
1998,
Luc Dellisse
Blahoslaveni budiž tvůrci internetu a požehnáni uživatelé se skenery, díky kterým jsem se mohla posunout v příběhu o kousek dál. "Králův dvojník" se vyhnul mé skrovné komiksové sbírce, což je trochu škoda. Srdce ex-grafičky jihne u každého obrázku z Delabyho pera, fixu, či co dotyčný belgický výtvarník ke své úžasné kresbě používá. Zápletka pokračuje tam, kde skončila v předchozí části: stejný chrabrý hrdina a jeho tajemná společnice, poskytující příležitost ke zpodobnění bujných vnad a s nimi souvisejících radovánek. Ke spolku padouchů přibylo pár dalších, ve hře je spiknutí vůči králi, zlovolný řád a ještě cosi navíc, dotýkající se hvězd. Mystérium, špetka sexu, mnoho středověkého pletichaření a dostatek akčních krvavých scén, akorát nedoporučuji hledat v ději logiku. Čtvrtý díl u nás nevyšel, českým čtenářům se celá záhada bohužel nejspíš nikdy neodhalí. 75% EDIT: Byla jsem informována, že další díly vůbec nevznikly. Smutné, opustit sérii takhle uprostřed.... celý text
Poslední výročí
2017,
Liane Moriarty
Liane Moriarty je jméno, o které mé oči zde na Databázi zakopávají tak často, až jsem při spatření "Posledního výročí" v obecní pidiknihovně nezaváhala a skočila po novince s dravostí... no, vlastně jsem svazek převracela v rukách váhavě jako mandarinku, když se snažím vyvěštit, zda je bez pecek. Název, obálka, anotace, zlatá placka - nic z toho mě absolutně nelákalo, jedině autorčin kredit. Díky té po*píp!*ané "koroně" byla knížka v mé moci netradičně dlouho, přesto jsem se do ní vnořila teprve poté, co se knihovnice začala telefonicky shánět po svých zatoulaných ovečkách. Termín jsem stihla jen stěží, stránkami jsem se procourala rozvážným tempem. Nemůžu tvrdit, že by se mi četlo špatně, že by mě postavy a jejich problémy nezajímaly, že bych nebyla zvědavá, jak kdo dopadne... prostě jsem se ocitla mimo své oblíbené žánry a nenašla ten správný háček, co by mě ke knize přitáhl v každé volné chvíli. Obyčejní lidé, především tedy ženy různého věku, a jejich (ne)obyčejné životy; paní spisovatelka je svým umem učinila skutečnými. Připadala jsem si jako na návštěvě u zajímavé rodiny: v krásném prostředí australského ostrova jsem uzobávala voňavou mramorovou bábovku, sledovala zvláštní i všední chování hostitelů a odhadovala jejich osudy. Záhadu zmizení Alice a Jacka Munroových jsem díky zřetelným narážkám odhalila příliš rychle, na potvrzení správnosti svých předpokladů jsem čekala snad tři stovky stran, přesto si pro mě paní autorka nachystala s posledními větami brutálně milé překvapení. Šťavnatá tečka mě definitivně ujistila, že si Liane Moriarty zaslouží čtyři astry a pokud v budoucnu zatoužím důkladněji zkoumat ženské duše, užít si přitom mírné drama i příjemný nadhled, tahle spisovatelka je v dané oblasti mistr. 70-75%... celý text
Mračna nad Arénou
2016,
Michael Bronec
Tvorba Tomáše Kučerovského na mě má hypnotické účinky, jeho obálky svůdně šeptají z knihkupeckých pultů: „Kup si mě!“ Občas neodolám a poslechnu, jakkoliv už jsem dávno pochopila, že vnější vzhled bývá to nejméně důležité. Ovšem vnitřní ilustrace má na svědomí někdo jiný, což mě malinko zklamalo - opravdu minimálně, Janina Strnadová odvedla dobrou práci, jen jsem prostě zamilovaná do stylu výše zmíněného výtvarníka. Také je trochu zvláštní, když každý kreslíř interpretuje postavy po svém a jejich vzhled se tím pádem v jediné knížce liší. A teď konečně k obsahu. Jako správný patriot přeji úspěch českým autorům, mám ráda space opery a tak jsem doufala, že mě „Tři kapitáni“ vystřelí samým nadšením až na orbitu. Před čtvrt stoletím by to zaručeně klaplo. Michael Bronec mi připomněl akční scifka Simona R. Greena (série o Lordu Moriturim) nebo Mikea Resnicka (Santiago), které jsem žrala v době, kdy číslovka mého věku končila svěžím „náct“. Děj se posouvá vpřed především prostřednictvím dialogů, prokládaných souboji a trochou špičkování s něžným pohlavím. Humor někdy sklouzl k příliš dětinskému a v jistých situacích mi unikala logika. Jako třeba zbraň, co napáchá více problémů svému uživateli než zamýšlené oběti (a navíc se snadno pokazí), případně špičkový agent se sebeovládáním čivavy. Rovněž „nápad“ s dvojníky z řad androidů postrádá smysl u nejsledovanější osoby světa - dotyčný by měl stále za zadkem kvanta investigativních novinářů, na ulici by ho fotil kdejaký jouda a sdílel své setkání na síti, dubleři (pohybující se na více místech současně) by se zkrátka nedali utajit. Reálie vesmíru nemají ambice ponořit se hlouběji, vše je podřízeno seznamování s hlavními hrdiny, dobrodružství v duchu pirátů a jejich pojetí cti, hledání pokladů, do toho sem-tam mimozemšťan... jo, kdysi by se mi „Tři kapitáni“ trefili do vkusu. Teď už holt potřebuji složitější zápletku, postavy i vesmír. Škoda, pravděpodobně neomládnu, do pokračování se tedy nepohrnu. Za mne bohužel pouze (lepší) průměr s několika dobrými scénami i postřehy, snad knihu za 10 let docení má ratolest.... celý text
Noc jako arabský kůň
1998,
Luc Dellisse
Příběh se tentokrát neodehrává v pochmurném interiéru kláštera, z obrázků tedy ubylo temnoty, nikoliv však ze zápletky samotné - ta se zahušťuje. Zatímco se fešný Geoffrey de Vincenses snaží rozluštit tajemné šifry a pochopit, proti komu / čemu stojí, v jakých sračkách se vlastně brodí, musí současně prokazovat své mužné kvality: schopnost bojovat a uspokojovat ženské plémě. Z výtvarného hlediska jde opět o komiks na levelu "kochám se, blaženě slintám a upsala bych duši Mao Ce-tungovi, kdybych uměla takhle kreslit". Děj je bohužel stále plný nedořešených záležitostí a dokonale neuzavřený, což je problém... nemám třetí díl a ani nevím, jestli jsem ho kdy měla. Že bych byla před dvaadvaceti lety taková pipina a nekoupila celou trilogii?! 80%... celý text
Uprostřed nebes
1998,
Luc Dellisse
Když člověk něco konkrétního hledá, obvykle to nenajde... ale může narazit na spoustu jiných věcí, dokonce pokladů. Jako třeba dávno zapomenuté komiksy. Hmm, "Polární hvězda", o čem to sakra bylo? Aha, pamatuji si tu nádherně detailní kresbu, podbarvenou pastelovými odstíny. Ovšem příběh se v zaprášených kobkách mé paměti beznadějně rozložil, aby ne, po dvaceti letech. Nevysloužil si výsadní postavení jako první komiksy v mém vlastnictví - "Thorgal" (rovněž nalezen, jupí!) + "3 x Kája Saudek" (kde je můj milášššek?!). Zjevná inspirace "Jménem růže", no proč ne, více mi vadí matoucí skoky v ději, poněkud haprující logika, zkrat(k)y v chování postav a několik nedořešených záležitostí. Našla jsem i pokračování, snad v něm bude část odpovědí. Výtvarné stránce závistivě namaluji pět hvězd, děj si musí vystačit se třemi. 75-80%... celý text
Kočka, která uměla číst pozpátku
2003,
Lilian Jackson Braun
Velmi pohodové čtení, ze kterého vyloženě prýští autorčina láska ke kočkám. Jemným humorem opředené vyprávění o tom, jak se ostřílený novinářský matador seznamuje s kulturní rubrikou, uměleckým prostředím a jelikož jde o román detektivní, samozřejmě nechybí ani zločiny. Vyšetřování zde není doménou policie a dokonce ani hlavní hrdina Jim Qwirellan by si neporadil bez siamského kocoura Kao K´o-kunga. Kokovu intelektu se totiž vyrovná pouze jeho nezměrná trpělivost, s jakou musí nedovtipné lidi dostrkat ke správným stopám a myšlenkovým pochodům. Zápletka ze staré školy asi nikomu nevyrazí dech, ovšem pokud si potřebujete odpočinout u milého, úsměvného příběhu s vraždami a bezoáry, série „Kočičí krimi“ je dobrou volbou (přímo skvělou, jsou-li vaše oděvy a také obydlí, které vám kočky dovolily s nimi sdílet, beznadějně plné chlupů). A teď mě omluvte, musím jít nakrmit mňaudam Jéééčivku. 75%... celý text
HEX
2017,
Thomas Olde Heuvelt
S obdivem vzhlížím k těm zdejším nebojsům, kterým by nemrtvá, potenciálně smrtící, zohavená entita v jejich obýváku zřejmě nepřivodila sebemenší tíseň. Jistě dokázali nahlédnout pod groteskní fasádu, vnímat a domyslet hrůzu reality v Black Springu, leč jsou to prostě hrdinové s nervy z oceli. To já bych byla vděčná, pokud by se mi podařilo udržet svěrače. Docela jsem se proklínala, že jsem s četbou začínala před spaním - není nad to znepokojeně zírat do temných koutů a představovat si, co kdyby tam stála... „HEX“ vlastně nepřináší nic extra nového: tuhle trochu “ Záhady Blair Witch“, támhle „Pod kupolí“, špetku „Řbitova zviřátek“, dokořenit filmem „Cabin in the Woods“. Poměrně tradiční témata jsou zpracována neotřele, výsledkem je hutná atmosféra a zajímavé situace, často vyvolávající mrazení v zádech (někdy zmatené zamračení či nevěřící úsměv). Dvě třetiny románu jsem se zatajeným dechem sbírala střípky informací, poznávala podmínky i důvody nezvyklého života v americkém městečku a nechala se příjemně zneklidňovat. Postupně to však přestalo být příjemné strašení a závěrečná čtvrtina „HEXu“ rozpoutala hotový očistec, otevřela brány pekelné a vyvrhla na nebohé čtenáře tolik negace, až jsem musela umazat cíp z pentagramu. Netuším, jak moc se liší americká verze od nizozemské, nezbývá než autorovi věřit, že román přepsal do lepší podoby. Ale na mne těch bizarních výjevů a hříchů lidstva bylo zkrátka příliš. Také mi celou dobu vadila absence snahy o řešení problému, nějaký skutečný výzkum - obyvatelé Black Springu byli se svým osudem nepravděpodobně smíření (samozřejmě s výjimkou mladých a neklidných). Přes veškeré výhrady jeden z nejpůsobivějších hororů, co jsem v posledních letech četla. 80-85%... celý text
Duhový cirkus
2015,
Petra Neomillnerová
Petra Neomillnerová si zřejmě potřebovala odpočinout od násilí, drsného sexu, upírů, zaklínačů a jiné havěti, proto z temných světů fantastiky zamířila k duhou opředené literatuře pro díťata - primárně tak ve věku 5 až 7 let (+/-). Očima děvčátka z cirkusové rodiny zavítáme do jednoho obyčejného městečka, seznámíme se s některými obyvateli a jejich problémy, absolvujeme představení s koníky, poníky, pudlíky, akrobaty, klauny, zkrátka s různými šikovnými zvířaty i lidmi, zachráníme opuštěného psa, laskavým slovem či pohlazením spravíme téměř vše. Zrovna tak knížka působí: jako milé pohlazení, nakouknutí do sluncem zalitého světa dětství, bezstarostného, kde má vše snadné řešení - hlavně neztrácet úsměv a šířit ho kolem sebe jako ... do prkna, co se dá šířit a není to nakažlivá choroba? Těžko soudit, proč tahle příjemně napsaná knížka neslaví úspěchy (usuzuji z faktu, že jsem si ji vybrala jako dárek zdarma k objednávce z Albatrosu). Snad je to cirkusová tématika, která není pro každého přitažlivá: leckdo nemá rád klauny, tvrdou drezuru, nemyslí si nic dobrého o světských atd. Možná to chtělo lákavější výtvarný doprovod - ilustrace Olgy Franzové nejsou vůbec špatné, zařadila bych je k mírnému nadprůměru, ale děti (a často i jejich rodiče) hodně vybírají očima. Přičemž „Duhový cirkus“ skončil beznadějně poslední v hromadě nových dětských knih, z nichž si cácorka volila četbu před spaním. Čtyři spokojené hvězdy za mě a jako obvykle přihodím jednu za dcerku, která teď samozřejmě chce být povoláním cirkusačka. Dávám tomu den, maximálně dva, než zatouží po kariéře astronauta, piráta nebo popeláře. 85%... celý text
13 hodin
2015,
Deon Meyer
Jihoafrická republika, bohatá země proslulá ne až tak dávným apartheidem, krvavými rasovými a multikulturními střety, nesmírně vysokou kriminalitou, korupcí, k tomu potíže s erozí půdy, nedostatečným zavlažováním, častými výpadky proudu, vysokou úmrtností při porodech, průměrná délka života je 71 let u bílých žen, 48 u černých... s výčtem problémů jedné z nejvyspělejších afrických zemí by se dalo ještě nějakou dobu pokračovat. Většina z nich není v knize explicitně zmíněna, přesto je čtenář intenzivně vnímá, jako by to sociální, politické i etnické napětí úplně vibrovalo stránkami. Inspektor Benny Griessel a jeho kolegové se probouzejí do extrémně náročného dne: musí zjistit, kdo podřezal dívku u kostela a najít její kamarádku, kromě toho byla zastřelena i známá osobnost hudebního průmyslu. Benny pendluje mezi místy činu, třídí podezřelé, vyslýchá svědky, dohlíží na podřízené, uklidňuje nadřízené a vůbec „hasí požáry“ na všech frontách, zatímco se kolem prchající mladé turistky stahuje smyčka. Prostředí za 100%, atmosféra 100%, postavy 100%, dialogy 100%, linie s Američankami 100%, linie z hudební branže 70%, autorův styl chytlavý, vše působí autenticky, žádná CSI kouzla ignorující realitu. Případy sledujeme detailně a z mnoha úhlů - část z nich není nijak podstatná (reakce rodičů, záletné choutky jednoho z detektivů atd.), ovšem výborně příběhy dokreslují. S lítostí musím poplivat jeden iritující prvek: zvláště ve střední třetině mě štvalo, jakým způsobem je děj rozkouskovaný. Spisovatel prohazoval linie pingpongovou rychlostí - půl stránky s Bennym, střih, tři věty s Rachel, střih, dva odstavce s Vusim, střih, čtvrt stránky s Dekkerem, střih, stránka s Bennym, střih, odstavec s Kaleniovou, střih, čtyři věty s Rachel, střih, čtvrt stránky s nějakým papalášem, střih... Opravdu nemám pocit, že bylo nutné rozdrobit zápletku na tak malé úseky, klidně mohly být spojeny do souvislejších celků a čtenářova mysl by se nemusela neustále přizpůsobovat, přeorientovávat, lépe by se udržovala pozornost. Ale třeba to byl záměr, přiblížit policejní práci tímto rozeskákaným náporem na soustředění. Přidám dvě hnidy: u nás se obvykle k hledání osob používá vrtulník s termovizí a trochu mi chyběla informace, proč tomu tak není v JAR. Hustota obyvatelstva v Kapském městě? Podnebí (teplota)? A ještě naléhavěji bych chtěla vědět, proč k nalezeným stopám nepřivedli psy. Nejspíš se autorovi nehodilo do krámu snadné řešení, geniální čich by si v dané situaci poradil a přišli bychom o drama. Mohl však například ústy obézní vyšetřovatelky Kaleniové sdělit něco ve smyslu: „Škoda, že jsem sežrala všechny policejní psy, teď by hodně pomohli.“ Přísahám na holý pupek, pokud jinak skvělý Deon Meyer neomezí tříštění děje, odrazí se to příště nejen v procentech! Nerada bych mu absolutní souhvězdí připravila o sluníčko. 85%... celý text
Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky
2016,
Jiří Žáček
Je vaše skřítě posránek, ječící při spatření pavouka, odmítající spát v pokoji samostatně, děsící se i v průběhu přísně nezávadných pořadů pro batolata na ČT:D? Je čas začít otužovat a utužovat charakter té zbabělé osůbky, připravit ji na krutou realitu! Proto jsem mé cácorce koupila „Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky“. Získala jsem totiž zcestný dojem, že se jedná o vtipná převyprávění drsnějších pohádek... No, občas se žertovnější tón projevil, ovšem Jiří Žáček drobotinu vůbec nešetří. Klasické strašidelné příběhy ze všech koutů Evropy překypují amputovanými údy, vydloubnutýma očima, vražděnými zvířaty i dětmi, kosti se lámou a krev stříká proudem - i Kulhánek s Kotletou by měli problém držet krok. Adolf Born se při výtvarném doprovodu také patřičně vyřádil, jakkoliv připouštím: jeho styl mi k dané tématice úplně nesedí. Už v průběhu předčítání první pohádky (nikoliv úvodního Otesánka, četly jsme podle toho, jak se posluchačce zamlouvaly názvy) jsem začala silně kolísat, jestli dušičku předškolního pulce nedorazím úplně. Kruciprdel, budu s ní v pokojíku muset spát, dokud neodmaturuje! Cácorce koukaly zpod peřiny jen oči, ani nedutala... a potom: Dál, mami, dál! Ještě jednu, prosííííím. Kostěje Nesmrtelného! Babu Jagu, přečteme znovu Babu Jagu! Zkrátka úspěch, ne-li naprostý triumf: já si odpočinula od nudných příběhů z Ledového království a moje dcerka se projevila jako typicky morbidní dítě. Však má být po kom. Vytknout by se dalo časté opakování určitých vzorců (např. zlé macechy, protežující své dcery na úkor nevlastních), do jedné z ilustrací se vloudila trapná politická korektnost (biologická matka Černé Karolínky musí být bílá blondýna, jelikož zlá osoba přece nemůže mít stejně temný odstín pleti, jako její dobrosrdečná dcerka). Jinak dokonalá kniha pro krvelačné potomky. 90%... celý text
Třetí vlna
2013,
Tomáš Dušek
PACIENT NULA (11. květen 2019) Čtenářka s nickem Chytuš mě svým komentářem (zdaleka ne poprvé) nakazila zájmem o postapokalyptické dílo mně dosud neznámého českého spisovatele. Hmm, desítky spokojených hodnotících, to nevypadá jen na body od autorových rodinných příslušníků a kámošů z Facebooku. Jednou si to přečtu... DEN PRVNÍ (17. duben 2020) Koronavirus lítá světem a mění lidstvo ve vyplašené oči nad rouškami. Což takhle se teoreticky připravit, pokud bude hůř? Kingovo „Svědectví“ Bylo skvělé, ale raději něco z domácího prostředí. Počkat, ve virtuálním šuplíku „chci si přečíst“ něco takového mám. Tady - ta ošklivá obálka s notoricky známými virovými „bodláky“, no fajn, mám kandidáta do Čtenářské výzvy. Zaplaceno, staženo. Je večer, začínám číst. Krátké věty. Spíše hesla. Jsem znepokojena. 4% DEN DRUHÝ (18. duben 2020) Počáteční stručnost nahradil obvyklejší sloh. Hlavní postava je lempl prochlastávající sociální dávky při remcání v hospodě, ach jo. Virus udeřil zprudka, dostává to grády, čte se mnohem lépe. Chvilička oddechu... a přichází druhá vlna, přituhuje. Na troskách civilizovaného světa bojují o přežití různé skupiny obyvatelstva. Hlavní hrdina konečně začíná být hoden toho názvu, ovšem zůstává normální, žádný Mad Max či jiná akční ikona. Přechod od neschopného flákače k osobě se značnou zodpovědností je mi trochu záhadou, ovšem pod tlakem masakrózních okolností je možné leccos. 48% DEN TŘETÍ (19. duben 2020) Málo času na četbu, ale to mě nikdy nezastavilo. Několik procent při vaření, něco u jídla, něco večer. Stále se ustanovuje nová podoba společnosti, řeší se praktické záležitosti - jak zajistit komunitě jídlo, vodu, hygienu, teplo a především bezpečí. Všehoschopní sociopati mají v bezvládí přirozeně navrch. Podvolit se novodobým otrokářům nebo bojovat? Hádejte... 70% DEN ČTVRTÝ (20. duben 2020) Přibylo akčních scén a nestabilní společenské podloží si konečně jakž-takž sedá. Založena hospoda, Češi jásají! Konečně naděje v lepší zítřky... 100% Četla jsem, srovnávala, schvalovala kroky podniknuté k přežití, občas kriticky zavrtěla hlavou. Vláda v autorově světě reaguje se zpožděním - nám plácli hadr na hubu a nařídili držet se od sebe na vzdálenost vidlí hned. Češi nejsou takoví idioti, aby nechávali bez povšimnutí strategické suroviny jako sůl, mouku a podobně, to prokázali v prvních dnech pandemie v ČR, kdy v záchvatu paniky vymetli v obchodech ty regály, co v knize zůstaly poněkud opomíjeny. Prosinec, před panelákem hromada dřevěného nábytku a obyvatelé nenašli lepší využití, než vše najednou spálit? Ts-ts-ts! Po letech osídlování vymýšlet ochranná opatření až v počátcích dlouho očekávaného nepřátelského útoku? Ts-ts-ts! Jak už přede mnou nadhodili jiní čtenáři, některá témata zůstala nakousnuta a zasloužila by větší pozornost. Stylisticky není román žádný zázrak ani pohroma - unikly nějaké překlepy, pár hrubek, popisů je málo, dialogů hodně, zjednoduším si to obligátním: „četlo se dobře“. Časem se ráda vrhnu na volné pokračování „Myšák“. Super připomínka, že omezení, jakým nás vystavilo jaro 2020 (potažmo česká vláda), mají do skutečné katastrofy stále ještě daleko. 75-80%... celý text
Velká kniha o princeznách
2010,
neznámý - neuveden
Pozitiva: 1) kniha je pevná; kdyby s ní malá princezna bacila agresivního vrstevníka přes šišku, dotyčný by mohl utrpět vážný úraz a půl centimetru tlustým stranám z kartonu by se nestalo nic. Je to vůbec klad? Ale jo, batolata tvrdé bichli neublíží a ještě s ní můžou posilovat. 2) Obsahuje obrázky v Disney stylu, líbivé pro zrak malých holčiček, posedlých růžovou barvou. Obálka má dokonce úpravu ze třpytek, a motýlky a kytičky a ptáčky a princezny... a tolik růžové, jééé! Co si budeme nalhávat - pro nás, lidi s normálním (?) vkusem, je vzhled této knihy ekvivalentem prstu v krku. Negativa: 1) 2) 3) jak už jistě tušíte z nízkého počtu stran, velikost knihy spočívá pouze v jejích rozměrech. Pohádky (Šípková Růženka, Popelka, Husopaska, Polnička) jsou zmrzačeny do nejstručnější možné formy, která není vhodná vůbec pro nikoho. Předčítání je růžové peklo, trvající naštěstí jen krátce. Ovšem na druhou stranu: být příběhy delší, třeba by se do nich podařilo propašovat patřičné ingredience k okouzlení čtenářů, přesněji mrňavých posluchaček. Doporučuji jako vyrovnávací podložku pod nábytek s chybějící nohou a podobně. Dvě obludně růžové, kýčovité hvězdičky sem štítivě odhodím s ohledem na moji cácorku, plánující kariéru policejní princezny.... celý text
Půl krále
2018,
Joe Abercrombie
"Chybí mi moudrost." Myslel tím, že mu chybí odvaha, ale chyběla mu odvaha, aby to přiznal. Abercrombie si chtěl vyzkoušet něco jiného, aby nezkostnatěl ve svém obvyklém tvrdém světě, plném násilí, cynismu a životem omlácených (anti)hrdinů. A tak udělal krok „zpátky“ k literatuře pro dospívající: všechno své psaní zjednodušil, zjemnil, ošklivá slova zredukoval na absolutní minimum, výrazně ubral na pitvání pokroucené psychologie a soustředil se na svižně plynoucí děj. Krvavé scény nejsou příliš popisné, drsný sex nahradily nevinné pohledy či doteky, pozadí světa (čerpajícího ze severu Evropy v dobách Vikingů) tvoří jen lehce nahozenou fasádu, několik více či méně se proplétajících linií zastoupila jediná - s mladým, zkušenosti a sebevědomí získávajícím charakterem v roli průvodce. Princ Jarvi mi silně připomněl jinou literární postavu: Milese Vorkosigana z knih Lois McMaster Bujold. Taky žádné neviňátko, které musí zdravotní handicap nahrazovat bystrou myslí, nemůže čelit fyzicky nadanějším válečníkům v přímém souboji, ovšem zvládne je ukecat či bodnout do zad. Se zájmem jsem sledovala Jarviho strastiplnou pouť, poznamenanou zradou, bolestí, chybami i okamžiky úspěchu, a snažila se odhadnout, zda a jakým způsobem splní mladík svou přísahu. Z roztřeseného chlapce se postupně stává muž, ovlivňující životy osob ve svém okolí a kdo ví, možná i celého království. Originální prvky tohoto fantasy příběhu by se daly spočítat na prstech Jarviho znetvořené ruky, přesto mě Abercrombie dokázal v závěru překvapit a především: četla jsem s chutí. Využívala jsem každou volnou chvíli k návratu mezi stránky - skvělým tahem se ukázalo vzít užvaněnou cácorku se psem k potoku, obout jí gumáky a vypustit ta dvě hyperaktivní stvoření do koryta. Získala jsem padesát minut (výskáním a štěkáním proloženého) klidu vsedě na padlém kmeni stromu, přičemž nádhera toho přírodního koutu násobila zážitek z „Půl krále“. Hodně, HODNĚ dobré, být alespoň o 20 let mladší, aspirovala by kniha jistě na jednu z mých nejoblíbenějších. V současném věku přece jen preferuji ponor hlouběji pod povrch. 80% P.S.: Redakci Laseru do budoucna žádám o pečlivější korektury.... celý text
