Metla přečtené 1098

Nejhezčí příběhy o zvířátkách 2017, Erika Scheuering

Nejhezčí? Hezké na pohled, jinak bída. Cácorka je zvířátkomil, jak to u dětí (a především děvčátek) má být, takže jsem neváhala s koupí slevněné knihy plné obrázků všemožné fauny. Výtvarná stránka je hodně detailní, hýří barvami a motivy, dítě i dospělý se mohou kochat - v tomto směru nemám výhrady. S jednotlivými příběhy je to nahnuté. Nenápaditá témata celkem o ničem, no dobře, to bych se skřípěním zubů překousla. Chaotické střídání přítomného a minulého času, ach jo, ale ani tohle mě nepřipravilo o shovívavost. Podstatně víc mne iritovaly divně useknuté konce, kdy se mě čertice dotazovala ve stylu: "To je všechno, mami, dál už nic? To se mi nelíbí." A potom jsou tady hrubky. Není jich mnoho, ovšem v dětských knihách pro ně nemám nejmenší pochopení - vždyť ty pulce, kteří čtou sami, akorát zmatou. Pět hvězd pro ilustrátora, jedna šmudla pro spisovatelku, přísná nula pro překladatele a odpovědnou redakci, ve výsledku průměrné zklamání.... celý text

Šedí bastardi 2019, Jonathan French

Co si představíte při pohledu na obálku s názvem “Šedí bastardi” a obrázkem svalnatého poloorka? Asi nebudete čekat filozofické úvahy nad množstvím andělů tancujících na špičce jehly, ani dojímavé popisy poupat rozvíjejících se v pastelovém úsvitu. Pravděpodobně zavětříte krev. Drsné bojovníky s drsnou mluvou v drsných krajích, drsné rvačky, drsné bitvy, drsný sex a drsný humor. To všechno v knize opravdu najdete, náležitě prošpikováno silou přátelství, věrností až za hrob, láskou i nenávistí, intrikami v intrikách dalších intrik a nezanedbatelnou porcí hrdinských činů. Coby mamina, která neochotně překročila práh středního věku, netvořím člena cílové skupiny ideální pro četbu “Šedých bastardů”. Je to primárně fantasy román pro chlapy, především pro ty mladší, testosteronem nabušené, adrenalin vyhledávající... případně pro nerdy s nevalnou fyzičkou, drtící nepřátelské armády prostřednictvím počítačových či deskových her. Ale i ženy mohou mít své dny, kdy jim docela vyhovuje nechat se převálcovat sledem různě násilných scén, od pouhých potyček s pár vyraženými zuby po epickou válečnou vřavu s amputovanými končetinami. Radši nechci vědět, co to vypovídá o mé psychice, ovšem já si eskapády poloorků docela užívala. Bez čeho bych se obešla, to byly šoustačky podané natolik explicitně, aby jedinci z cílovky současně s hltáním textu leštili bambus. Světu by prospěla důkladnější prokreslenost, pozadí působí jako příliš tence nahozená fasáda. A někdy se hroutila časová osa, věrně následována kolabující logikou. Přesto nechci kritizovat, dostala jsem totiž od “Šedých bastardů” přesně to, co jsem aktuálně potřebovala a dokonce i něco málo navíc. Také jsem zahořela sympatiemi k dopravním prostředkům poloorků; chci jezdit do práce na mazlovi! 75-80%... celý text

Mrazivá hlubina 2017, Adrian McKinty

“Kolem policejní stanice procházely malé děti, které si vzájemně předváděly nejlepší techniku pro házení Molotovových koktejlů přes plot. Kristepane, v jakém zlém snu to žijeme. Toto město ukřižuje samo sebe.” 1981, Severní Irsko, Carrickfergus (město 18 km vzdálené od Belfastu). Válečná zóna, kde se lidé vzájemně mordují z historických, politických, nacionálních i náboženských důvodů. Policisté, hasiči, záchranáři ani běžní občané - nikdo si nemůže být jistý životem v zemi zasažené násilím. Terorismus se stal denní normou, střelba všední zvukovou kulisou, pečlivá kontrola podvozku auta nutností. A tak je s podivem, když se mezi všemi těmi nástražnými bombami objeví případ, který vypadá jako “obyčejná”, pravděpodobně sexuálně motivovaná vražda. Vyšetřování vede detektiv seržant Duffy, jeden z mála katolíků mezi protestanty, muž s ostrým jazykem a ledabylým přístupem k zákonným postupům. Vtipálek, drsňák, stále však normální člověk se spoustou problémů, “léčených” (nejen) alkoholem. “Včera večer jsem kamarádovi ze zvláštního oddělení vyložil svou teorii,” zakřičel jsem z koupelny. “Co na to říkal?” zeptal se McCrabban. “Říkal, že jsem génius a poslal mi spis Jacka Rozparovače.” “Ten případ jsi taky vyřešil?” “Byla to královna Viktorie.” “Já to celou dobu tušil. Pod všemi těmi krinolínami je snadný ukrýt mačetu.” Výbušně komplikované prostředí a sympatický hlavní hrdina, nikoliv vyloženě kladný, i živé vedlejší postavy, to jsou největší plusy “Mrazivé hlubiny”. Zápletka je ucházející, ovšem nepřevratná, vyšetřování kapku chaotické: mnoho adrenalinového popojíždění mezi stále stejnými podezřelými a střelby naslepo. Pokud vám schází povědomí o motivech a ústředních hráčích v táhlém severoirském konfliktu, doporučuji si před četbou prostudovat alespoň základní fakta. Vážně jsem vděčná za české holubiččí (nebo ovčí, chcete-li) povahy, pro něž je obvyklým vrcholem agrese nadávání u piva. Co je to za mentalitu, chtít oddělat každého, kdo touží po nezávislosti, kdo dělá svou státem placenou práci, kdo místo svaté tykve uctívá svatý sandál, nebo čí praprapraděd přišlápl kuří oko sousedově praprapraprastrýci? Případně kdo měl jen tu smůlu ocitnout se v blízkosti nenáviděného cíle... Nechápu a nikdy nepochopím takto vyhrocený fanatismus. 80%... celý text

Žena v černém 1995, Susan Hill

Podle mého hodnocení to tak pravděpodobně nevypadá, ale "Žena v černém" je skvělá novela... za předpokladu, že trpíte nespavostí. Konec neklidného převracení v posteli a nekonečného počítání Ovis aries či jiné zvěře. Stačí otevřít tuto knížku a během několika minut bude váš ksicht bezmocně připlácnutý mezi stránkami, oči zavřené, z koutku pootevřených úst poteče slina. Koho by neukolébaly úmorné popisy krajiny (plochá), počasí (mlha), zvuků (znepokojivých) a pocitů hlavní postavy (které hrají ping-pong mezi zděšením a vztekem, s občasnou tečí pomíjivého záchvatu sebevědomí)? Před lety jsem viděla film, tuším se v něm Daniel Radcliffe snažil zbavit harrypotterovského cejchu, a nenudila jsem se u něj zdaleka tolik. Atmosféru místo slov zprostředkovaly povedené obrazy, hudba i zvukové efekty - v tomto případě vhodnější k vyvolání tísnivých dojmů, než věty s repetitivním obsahem. Prostinkému ději také prospělo vměstnání do hodiny a půl lidského života, vznikl ucházející horor. V literární předloze se bohužel všechno táhne jako povinná návštěva krajně neoblíbené tchyně. Čekáte, kdy se začne něco dít... a čekáte... pořád čekáte, přičemž proklínáte tupost ústředního charakteru, čekáte, konečně přijde odhalení a je to úplně do puntíku to, co jste čekali. Už jsem byla odhodlána připlácnout dvě hvězdy za zoufale všední duchařinu, leč přece jen si autorka (navzdory náhlé stručnosti až uspěchanosti) na poslední chvíli zachránila průměrné tři hvězdy. Být "Žena v černém" napsána o 100 let dříve, uznale bych kývala hlavou nad nestárnoucí klasikou. Od soudobější tvorby vyžaduji víc invence, suché kopírování tradičních šablon mi ke spokojenosti obvykle nestačí. Zkrátit novelu na povídkový rozsah, tedy seškrtat dílo zhruba na polovinu, hodnotila bych lépe. 50%... celý text

Alias Grace 2018, Margaret Atwood

Musím přiznat, že jsem s Grace zpočátku trochu bojovala, chvíli mi trvalo se začíst, ale jakmile začala vyprávět o svém životě, nesoustředěnost a rozmrzelost zmizela jako slevněná vejce z Kauflandu. Chudoba, nutnost od malička dřít, obtížná cesta za “lepší” budoucností, podřízené postavení ve společnosti ovládané muži, kteří se narodili se stříbrnou lžící v (víte kde), a já byla rázem pevně zaseknutá na háčku. Následovaly otázky, hlodající výplní mé dutiny lebeční: byla Grace chladnokrevnou vražedkyní, nebo se provinila jen naivitou? Jednalo se o vychytralou manipulativní mrchu či duševně nemocnou dívku, poznamenanou traumaty z dob dospívání? Margaret Atwood šikovně využívá skutečnou událost, prošívá ji vlastní nití fabulace a zároveň čtenáře vrací časem do poloviny 19. století. Velmi dbá na věrohodné vylíčení tehdejších zvyků, mravů, práce, oblékání, jídla, hygieny i různých módních úchylek (spiritismus a podobně). Občas mi množství detailů, popis pro děj nedůležitých všedních úkonů, obsahu talíře, barvy látek, tvaru kdejakého volánku atd. připadalo kapku únavné. Důvod, proč výbornému románu strhávám hvězdu, však hledejte jinde. Jmenuje se Simon Jordan. Nejprve mi doktůrek nijak extra nevadil, bohužel s postupující zápletkou mi svým často nelogickým až hloupým chováním začal dost šplhat na nervy. Jeho část příběhu, byť měla své opodstatnění, chladila mé (bezmála) nadšení. 80-85%... celý text

Příběhy ze světa prachmistrů 2017, Brian McClellan

Vycpávka pro příznivce světa "Prachmistrů", nevhodná pro neznalé. Čtenáři se dozví o některých více či méně podstatných detailech z mládí hlavních hrdinů série, občas se povídky věnují také postavám vedlejším (na část z nich jsem horko-těžko vzpomínala, jaká byla později jejich role). Obvykle fungovala úměra čím delší příběh, tím lepší, propracovanější, napínavější. Výjimečný nebyl žádný z nich, ovšem Brian McClellan umí psát chytlavým stylem, představujícím nenáročnou relaxaci s přiměřenou porcí akce. Potěšilo mě seznámení s Tamásovou ženou, její šmrncovní charakter dodal událostem ze série nový rozměr. Zklamalo mě, že se autor neobtěžoval s popisem zrady, vedoucím k tragickému osudu Eriky ja Leory. Její život s polním maršálem by jistě poskytl materiál pro další novelu. Hodnocení všech povídek střídavě mířilo mezi tři a čtyři terče, za příjemný odpočinek v mnou docela oblíbeném universu vystřelím Prachmistrům tu vyšší cifru. 70%... celý text

Dědina 2018, Petra Dvořáková

Tož ja ti povim, Blážo, ty lidi na tej naší dědině byli dycky zavistive svině, sedlaci a chalupnici byli spolem věčně na vidle, ale ty komunisti už je uplně zmarnili! Pole otravili sajrajtama, meze zaorali, zničili vztahy k zemi i sobě navzajem, vyorali z ludi na povrch hlavne to špatne. Ani henta Plyšova revoluca nenapravila desitky roku plundrovani pudy i ducha. Třebars ten řeznik, šikovny je, to nemožu řict, děcka seka jedno za druhym, no neni to zly chlap, akorat žarlivy a chlasta prvni ligu. A Maruna z konzumu, to ti je hrozna drbna! Na nikem nenecha nit suchu a přitem si nedokaže ohlídat ani vlastniho synka, lempla. Šak by ho tata, poctivy kulak, měl pořadně lisknut po čuni a přitahnut u huby na kratko. Mladi vobec celý čas voprnduju a nic klódnýho z nich néni, hledi enem jak se co nejsnadněj k penězam dostat. No a stara Miluna, to je teprem mrcha k pohledani! Jak ta sa chova ku sve vnučce i k chlopovi, to by ju člověk s chuti lapil pod krkem nebo aspoň kopnul do te zakysle řitě. A viš ty, co je nejhorši? Že ty přihody z tej našej dědiny nésu nijako přehnane, su prostě take ze života... K “Dědině” mě dovedla zvědavost - proč je kniha s (dle mého názoru) nezajímavým názvem a tématikou tolik vychvalovaná? Tak už to vím: Petra Dvořáková dovedně tepe lidské nešvary, ovšem přímo nesoudí, nechává na čtenáři, ať si každou z postav přebere po svém. Přesto s hodnocením váhám kolem 70%. Já totiž nemám ráda načumování do cizích talířů a při četbě jsem si připadala jako šmírák. Nějak pro mě ty charaktery, povahy, chování a osudy byly až nepříjemně skutečné. Coby uznání autorčině trefnému stylu i poselstvím, jaká se snaží předat, nakydám čtyři kupky hnoje. Tohle sousedské slídění a drbání zkrátka není pro mě, úspěch románu však naprosto chápu.... celý text

Volání netvora 2017, Patrick Ness

Kéž bych před osmnácti lety přivolala netvora, který by mě přiměl podívat se do očí realitě a včas vyslovit pravdu. Nestihla jsem to a nejspíš se s tím nikdy nedokážu úplně vyrovnat, zbývá mi jedině snaha, abych stejnou chybu neudělala podruhé. Nikdy nevynechejte příležitost říct lidem, na nichž vám záleží, jak moc je máte rádi. Překvapivě vážné, bolestné téma na young adult literaturu. A velmi dobře zpracované. Přece jen však má pár mušek, bránících mi v plném hodnocení: nejsem si jistá, nakolik knížka zvládne oslovit cílovou skupinu - týká se nesmírně citlivých záležitostí a nedává vše po lopatě. Já bych v telecích letech pravděpodobně dostatečně nechápala hloubku Connorova utrpení, důvody jeho zvláštního chování. Pro dospělého čtenáře je “Volání netvora” příliš přímočaré. Jakmile jsem prohlédla autorův záměr (brzy), nedostala jsem nic navíc: příběh (včetně těch čtyř dalších uvnitř) proběhl přesně dle očekávání. I tak mě kniha silně zasáhla... jako asi každého, kdo se někdy ocitl v Connorově kůži. Plánuji tvorbu Patricka Nesse prozkoumat důkladněji. 80-85%... celý text

Mráz 2015, Bernard Minier

Sakrrrblééé, to je ten nejfrancouzstější román, jaký jsem kdy četla! Ve dnech veder mě k “Mrazu” přivedl příjemně chladivý název, leč kromě skučení větru v zasněžených Alpách jsem obdržela jako “bonus” výrazný závan revolucionářského ducha. Štědrou porcí socialistického moralizování jsem se chvílemi div neudávila, už chybělo jen propašovat do textu Internacionálu a více lidskoprávních či ekologických neziskovek. Jsem sice odkojena “Krkonošskými pohádkami” a Trautenberk je samozřejmě fujtajbl, ale já měla chuť na napínavý thriller z izolovaného horského prostředí, nikoliv na rozhořčené výlevy o vykořisťujících kapitalistech, rozevírajících se nůžkách mezi chudými a bohatými, škodlivém vlivu peněz a počítačových her etc. pořád dokola. Většinu života disponuji takřka holou p*delí, raději bych si však ukousla jazyk, než fňukat nad nespravedlivým systémem a hledat chyby všude jinde, jen ne u sebe. No jasně, hvězda dolů - a to jsem ještě hodná. Tááák, kde budeme odečítat teď? Postavy. Tady jsou snad všichni (včetně psychologů) zralí na psychiatra, nebo se mohou pochlubit alespoň nějakou sexuální anomálií. Martin Servaz je fyzicky i duševně neskutečně křehký: v nevalné fyzické kondici, střílí mizerně a kromě traumat z dětství má rovněž slušnou zásobu nevysvětlených fobií. Smysl pro humor se mu obloukem vyhnul, coby kolega a přítel stojí za flatus, zraněného psa by nechal chcípnout, jeho chování i uvažování se občas vyznačuje absentující logikou (není v tom zdaleka sám), imrvére je něčím šokovaný. Správně, nezahořela jsem sympatiemi. Půl hvězdy pryč. Vyšetřování připomíná spíše sled ne vždy věrohodných náhod a kotrmelců v pravděpodobnosti, málo práce se stopami, hodně “instinktivního cítění”. Vraha jsem odhadla hned ze startu (viz. první odstavec mého komentáře), se spolupachateli to bylo složitější - přitažlivost a schopnost manipulace jedné z osob mi zůstala naprostou záhadou. Škrtám další půlku hvězdy. Na prvotinu nebyl “Mráz” špatný, akorát by mu neškodilo vynechat zbytečné podrobnosti s nulovým významem pro zápletku (např. seznam toho, jakou hudbu právě kdo poslouchá) a nijak mě nepřekvapilo, že poděkování je plné kámošů a známých, ovšem chybí sebemenší zmínka o konzultacích s odborníky z řad kriminalistů a psychologů, případně psychiatrů. Kašírovaný dojem “takhle si to autor představuje, ovšem reálně o daných profesích nemá ánunk” mě provázel od úvodní do závěrečné strany. Starší příbuzné “Purpurové řeky” zůstaly nepřekonány. 55%... celý text

Stín větru 2008, Carlos Ruiz Zafón

Dlouhá léta jsem po Zafónově tvorbě toužebně pokukovala a bez nějakých podrobnějších informací jsem cítila vnitřní jistotu, že “Stín větru” obsahuje svět a příběh šitý na mou duševní míru. Podobnou literární gravitaci zažívám výjimečně a dosud mě nezklamala. Ani tentokrát to nebyl vyložený propadák, prostě se příliš nafouknuté předpoklady střetly s realitou. Možná k úspěchu chyběla správná nálada. Kniha své čtenáře spolehlivě zahalí ponurou atmosférou barcelonských uliček a panských sídel. Nestabilní politické podloží poloviny 20. století také přispívá ke zhutnění a okouzlení. Tím jsem vyčerpala hlavní klady. S některými charaktery je spojen až divadelní patos, ženské postavy jsou zde pouze na okrasu a trtkání, hlavní ne tak docela hrdina Daniel je většinu času lehce na přesdržku, tudíž standartu sympaťáků hrdě nese žvanivý “švihák lázeňský” Fermín Romero de Torres. Jeho průpovídky představují vítané odlehčení a často nepostrádají porci moudrosti, z jaké by kleplo nejednu feministku i jiné fanatiky. “Vojenská služba slouží jen k odhalení procenta barbarů mezi obyvatelstvem,” prohlašoval. “A to se dá zjistit během prvních dvou týdnů, není třeba tam být dva roky. Armáda, manželství, církev a banky, to jsou čtyři jezdci apokalypsy.” Zápletka bohužel není tak záhadná a už vůbec ne rafinovaně podaná, abych mohla spustit pochvalnou ódu. Například závěrečný Nuriin dopis je poněkud úsměvný vzhledem k jeho závratné délce, obsaženým podrobnostem (z nichž část nemohla pisatelka ani znát a část nebylo nutné/vhodné odhalovat téměř neznámému mladíčkovi), sám autor v jisté fázi zapomněl, který vypravěč je zrovna u vesla a použil třetí osoby tam, kde patřila první. Identitu znepokojivé knižní nemesis jsem trefila hned svým prvním tipem, ještě než se děj stačil pořádně rozběhnout. A sebetragičtější lovestory pro mě zkrátka není dostatečně chutná návnada, doufala jsem v tajuplnější téma proti klasické osudové lásce. Zatím ve mně převládá dojem, že asi nejsem správný čtenář pro tohoto čerstvého obyvatele v literárním nebi. U příštího pokusu si pohlídám potřebné (a v mém případě zoufale vzácné) romantické rozpoložení. 65-70%... celý text

Ranhojič 2004, Noah Gordon

Pokud vás přitahuje středověk, tehdejší všední život - různé kulturní zvyklosti, náboženství, zákony, ale také přízemnější záležitosti jako strava, hygiena, sex a tak dále, “Ranhojič” představuje perfektní dílo. Obsáhlý román sleduje nelehké dětství, dospívání, putování a především učení Roberta Colea, člověka s nadáním, posláním a touhou pomáhat, léčit, poznávat, přidat vlastní zkušenosti k vědomostem průkopníků v oblasti lidského zdraví. Robert sice není bezchybný hrdina (se svými agresivními opicemi), rozhodně se však k dokonalosti blíží. Lékařům s podobnou vášní pro vzdělání a práci, současně s citlivým přístupem k pacientům, bych svou chátrající tělesnou schránku svěřila bez obav - samozřejmě se současnou úrovní medicíny, humánními metodami, pokročilými technologiemi atd. :-). Důvodem, proč se zdráhám přidat k souhvězdí pátou stálici, jsou z mého hlediska určité příliš podrobné pasáže, obvykle související s popisem víry. Pro mě, beznadějného neznaboha, byly například rozbory židovských obyčejů mimořádně nezáživné, podivnosti navzdory. Nepatrně větší zájem ve mně budil Islám - čistě pro srovnání s jeho současným, krajně nelichotivým mediálním obrazem (v zaměstnání se sice s muslimy setkávám, ovšem rozhovory se omezují pouze na kulhavou angličtinu za účelem navedení na správnou trasu). Od 11. století se tahle ideologie zřejmě výrazněji nezměnila, akorát v oněch osvícených dobách prý dost chlastali a údajně upustili od kamenování. Někdy zamrzelo opakování stejných skutečností, snad aby se blboučký čtenář v postavách a událostech neztratil. Nemám v oblibě tohle autorské podceňování svého publika. Většina informací, které spisovatel rozhazuje štědrými hrstmi, působila vcelku věrohodně, zřídka jsem zakopla o nějakou maličkost, kdy jsem si řekla “to těžko”. Takhle z hlavy vylovím třeba scénu, kdy Robert pohladí pět dní po porodu ploché břicho své ženy... kam se tak rychle ztratila převislá kůže, povolené svalstvo, v těhotenství nashromážděný tuk? Příznivcům historických knih, zvláště těm se zájmem o cizí kultury a dávné metody léčení, mohu “Ranhojiče” jedině doporučit. Užijí si spoustu dobrodružství a zřejmě se dozví i leccos (staro)nového. Já jsem s dynastií Coleových rozhodně neskončila, po mamince zděděný "Šaman" se konečně dočká mé pozornosti. 80-85%... celý text

Zlodějka knih 2009, Markus Zusak

“Její chodidla se osopila na podlahu. Rukávy od pyžama se nadechly vzduchu. Prošla tmou v chodbě směrem k tichu, které bývalo hlučné, směrem k vláknu měsíčního světla visícímu v obývacím pokoji.” Zhruba před rokem jsem “Zlodějce knih” dala košem po pár desítkách vět. Byly divné, nechtělo se mi nad nimi přemýšlet. Minulý týden jsem dostala náladu na něco z války, tak Zusakův román opět opustil poličku a tentokrát se do ní vrátil přečtený, s jemným pohlazením hřbetu. Překvapivě to Německo, do kterého jsem zavítala, nebylo většinu knihy extrémně drsné ani pochmurné. Ukazovalo čtenáři spíše přívětivější lidskou tvář, menší či větší střípky z životů obyvatel jednoho města. Desetiletá Liesel zde nachází nový domov, rodinu, přátele, zažívá chvíle vážné, nevšední, dramatické i veselé. Poznává krutost i laskavost, bestialitu i nenápadné hrdinství. Objeví sílu slov. Zhruba tři čtvrtiny románu jsem si říkala, že mám co do činění s příjemnou, silně čtyřhvězdičkovou knihou. A snažila jsem se psychicky připravit na závěrečnou emocionální smršť. To není spoiler, vypravěčka Smrt (jediný fantastický prvek) nenechala už ze startu nikoho na pochybách. Stejně jsem dočítala v slzách, jakkoliv byly osudy předem jasné. “Zlodějka knih” je připomínkou, jak si máme vážit míru, obyčejné doby v dostatku, bez obav z bomb či násilí zfanatizovaného davu. Neustupujme zlu, ať je pokryté sebehezčím pozlátkem zdánlivě vznešených ideálů. Nenechme se zblbnout politiky a jejich nástroji propagandy - médii, používejme zdravý rozum v kombinaci s pudem sebezáchovy a předejme svým potomkům co možná nejbezpečnější svět. Poselství (nepřevratné, ovšem navždy aktuální) je předáno dojemným způsobem, aniž by autor příliš tlačil na pilu. Bylo mi v Molchingu mezi všemi těmi “Saumensch” a “Saukerl” moc dobře, těžkým časům navzdory. Narazila jsem na pasáže, kdy můj zájem ochaboval a ráda bych věděla víc třeba o Rose (co tuhle herdek babu vytvarovalo do podoby pěsti, jak se poznali s Hansem?). Každopádně nezbývá, než přidat pátou hvězdu, “Zlodějka knih” se mi vkradla do srdce a udělala si tam místo. 85-90%... celý text

Veselé Vánoce 1993, neznámý - neuveden

Když mi cácora přitáhla tuhle knížku z police v obecní knihovně, musela jsem vypadat, jako bych kousla do šťovíku. Ach jo, na každé straně budu muset zdůraznit, že u nás o Vánocích nechává dárky pod stromečkem Ježíšek a žádný bodrý, bachratý prďola s opileckým frňákem, co vymetá americké komíny. Skřítě na svém výběru trvalo, tak jsme uprostřed července měly po večerech “Veselé Vánoce”. Začalo to nepovedenou, toporně zrýmovanou básničkou, pokračovalo několika notoricky známými slokami z vánočních písní. Následovaly příběhy o roznášení dárků a čekání na ně, kromě břichatého geronta v červených hadrech narazíme na skřetí zaměstnance, soby, husy, kočky, kluky i holky, jejich rodiny a podobně. Poslední povídku představuje na (zoufale nekompletní) kostru ohlodané biblické zrození Ježíše, aniž by bylo vysvětleno, jakou s ním má souvislost Satan Klaus. Průměrné dojmy z četby posunuly ke třem betlémským hvězdám docela obstojné ilustrace, čtvrtou přihazuji (proti své vůli) po chvilkovém handrkování s cácorkou, která chtěla udělit pět. Já vím, dětský hlas by měl být u dětských knih rozhodující, ale hanba by mě litinovou pánví fackovala, dát téhle esenci kýče hodnocení nejvyšší.... celý text

Stříbrná cesta 2019, Stina Jackson

Zlomený otec, odhodlaný hledat svou pohřešovanou dceru třeba do konce života. Dívka, které se nikdy nedostávalo sebemenší jistoty a stability, vždy připoutaná k obtížné existenci své matky, vláčená jejími problémy i množstvím míst, co se nikdy nestaly domovem. To jsou dvě hlavní postavy psychologického thrilleru o ztrátě, bolesti, o tom, čeho všeho jsou rodiče schopní pro své děti. “Stříbrná cesta” NENÍ detektivka. Lelleho pátrání se vyznačuje nahodilostí; prostě chce nakouknout do každé díry, pročesává kraj ve svém autě a občas skřípne někoho podezřelého (nebo naopak, rozhodně nejde o Commando tátu). Tempo obou linií je pozvolné, atmosféra melancholická, pracuje se více s pocity než se zápletkou. Pachatele únosu odhadnete snadno, jakmile autorka trochu odhalí karty - zhruba v polovině románu je vodítek hafo. Finále je v určitých ohledech poněkud nepřesvědčivé, ale odpustím si spoilery. Tématicky velmi podobný “Sestup” mi způsobil dilema při hodnocení, nakonec ho ke třem hvězdám srazily (mimo jiné) časté zmínky o kouření. “Stříbrnou cestu” nepotká stejný osud, i když trpí totožným nešvarem. Sem-tam zmínit šluka, no fajn, ovšem proč se k tabáku obsedantně vracet snad každou čtvrtou větou? Úplně ty spisovatele vidím v oblacích dýmu u počítače, vedle něhož přetéká popelník: “Sákra, mám to moc krátké, vycpu to padesáti stránkami hulení!” Děj však byl ve srovnání se “Sestupem” přece jen vyváženější, udržoval moji pozornost a zájem o postavy celkem konstantně, byť mu chyběly vyloženě infarktové okamžiky. Nejspíš má na převážně pozitivních dojmech svou zásluhu i fakt, že jsem brzy rezignovala na četbu, přerušovanou nedostatkem volných chvil, a nechala se v zaměstnání plynule unášet poslechem. Velká pochvala za bezchybný výkon Jana Vondráčka (zamilovala jsem se do jeho hlasu) i Jitky Ježkové. 70-75%... celý text

Černá ozvěna 2011, Michael Connelly

Už dlouho jsem se s Vámi chtěla seznámit, detektive Boschi, cítila jsem, že byste mohl být inteligentní drsňák dle mého gusta. Což se potvrdilo, váš styl vyšetřování, chování i jednání mě velmi bavil, devadesátkovým klišé navzdory (nebo možná i díky nim). Navíc jsem stará konzerva, tudíž mi vyhovují kriminálky z dob, kdy se všechno neřešilo přes počítač a s mobilem u ucha. Vychutnala jsem si vraždění v Los Angeles, přetahovanou s FBI i vybíjenou s těmi zparchantělými policajty, co jdou po normálních policajtech, mráz mi běhal po zádech při nepříjemných návštěvách vietnamských džunglí. Ale, jak dává tušit mé hodnocení, několika rýpanců nezůstanete ušetřen, detektive. Chlastáte, no dobrá, to asi všichni poldové v USA, hulíte a k vaší osobě to celkem sedí... je však nezbytně nutné ty zlozvyky stále zdůrazňovat? Já nepotřebuji znát přesný počet vyčaděných hřebíků do rakve. Pokud snad "Černou ozvěnu" sponzorovala firma Marlboro, potom ten cigaretový dým smrdící ze stránek chápu, přesto si za svou námitkou stojím: vět souvisejících s kouřením byl značný přebytek. Ještě tady mám pár technických k případu. 1) Když lezete do nebezpečných prostor bez parťáka, proč si nevezmete aspoň vysílačku? 2) Drobnost: nenajít v Los Angeles jediného člověka se jménem Nguyen Tran mi přijde asi tak pravděpodobné, jako nenajít v Praze žádného Pepu Nováka. Vždyť jde o nejběžnější vietnamské jméno a příjmení. 3) Co mi vadilo nejvíc: závěrečná mentální zabržděnost. Váš intelekt a detektivní instinkt šlapal většinu knihy na plný céres, jakmile se však jednalo o jistou osobu, najednou se z vás stával nedovtipný debil. Na vaše prozření jsem čekala nehorázně dlouho. Tentokrát tedy "jen" za (velmi silné) čtyři stálice a těším se na příští setkání. 80-85%... celý text

Pahorek 1969, Ray Rigby

Téměř klasické vězeňské drama, akorát zde místo zločinců máme vojáky, kteří se nějakým způsobem provinili vůči svým armádním povinnostem. K tomu si přičtěte válku, žhavé prostředí Afriky, pár sviní ve funkci umožňující ponižovat lidi a je zaděláno na pořádný průser. Pět nových vězňů na vlastní horkem rozpálené kůži zakouší, jak se z problémových jedinců tvarují vzorné loutky. Byla jsem hodně zvědavá, jestli se tyto různorodé charaktery na Pahorku zlomí. Můj odhad nevyšel, holt jsem asi do daného ryze mužského světa úplně nepronikla, ale to vůbec nevadilo. K páté hvězdě mi u tohoto románu o síle a svobodě lidského ducha chybí jedině hlubší rozbor postav. Potřebovala bych vědět, co většinu zúčastněných formovalo, lépe chápat jejich chování. Nestačí mi, že se jeden pere, protože je Skot. Proč je bachař takový rapl, jak žil Bokumbo, co zatvrdilo Robertse? Každopádně díky, 1amu, za upozornění na toto pro mě kupodivu neznámé, čtivé dílo, aktuální snad v každé době. 80-85%... celý text

Levá ruka boží 2010, Paul Hoffman

Coby náctiletý fakan bych tuhle knihu pravděpodobně zbožňovala, zamilovala se do drsného hlavního hrdiny a bez dechu s ním prožívala veškeré ukrutnosti, dobrodružství, souboje i milostné eskapády. Nebo bych možná držela palce jeho zavrženíhodným rivalům, protože jsem letěla spíše na vysoké modrooké blonďáky, než na tmavovlasé prcky, jak je Cale prezentován (ne, 165 cm u chlapa vážně nepovažuji za střední výšku, i když dotyčný ještě není dospělý). Leč poslední slabika mého věku dávno není -náct... a pokud se nedožiju fakt úžasně pokročilé staroby, tak ani nebude. Tím pádem už mě Caleův charakter kdovíjak nebral a nad dějem jsem si postupně zakázala přemýšlet, jelikož kráterů v logice a fungování reality bylo na můj vkus příliš. Vyrobit z hlavní postavy machra tím, že z ostatních autor nadělá úplné dementy (co by po hmatu nenašli vlastní zadnici, i kdyby na ni ukazovaly blikající šipky), to bych čekala od mladičkého spisovatele, tvořícího své první dílo. Například: v tamním “civilizovaném” městě nikdo (ani lékaři) neví, jak uzavřít krvácející tržnou ránu; naštěstí je tady zabiják Cale, aby šil, diagnostikoval, léčil choroby těla i mysli. Rovněž závěrečná bitva je ukázka neuvěřitelného diletantství a neschopnosti, zatímco velení druhé strany je vševědoucí, umí předpovědět a zahrnout do svých plánů úplně vše, včetně naprostých náhod, snad celé roky dopředu. Et cetera, et cetera. Jo, a ta romantická linie, svatá prostoto, jako z pera nepolíbené dívčiny školou povinné, nikoliv od starého fotra s pár literárními zářezy na pažbě. “Levá ruka boží” je ideální pro čtenáře, kteří přijímají příběhy bez výhrad, nadšeně hltají a nekladou otázky, pro čtenáře v Caleových +/- 14 letech. Pro oškubanou Metlu stěží snesitelný průměr, další díl si s úlevou nechám ujít.... celý text

Kříž Romanovců 2018, Robert Masello

Knihy, od kterých nic extra nečekám, mají velikou výhodu: potenciál příjemně překvapit. A to je přesně případ "Kříže Romanovců" - v knihovně jsem ho opakovaně okukovala, leč nechávala ležet. Neznámý autor, je to tlusté, asi další klon dobrodružných románů Jamese Rollinse či konspiračních akcí Dana Browna... ale po pár návštěvách jsem špalek přece jen přihodila do batohu. A vida, ono se to nečte vůbec špatně! Je to jako procházet svým domovem, vcelku uklizeným: dobře se tam vyznáte, víte, kde mají předměty své místo, můžete vyrazit na hajzlík potmě, aniž byste se o něco přerazili, prostě důvěrně známé prostředí. Možná by nějaký pokoj potřeboval vymalovat, ocenili byste renovaci kuchyně a toho pavouka u stropu tolerujete už příliš dlouho, v podstatě jste však ve svém pohodlí spokojení. Jako jsem já byla v tomto příběhu. Ničím mě nepřekvapil, vše bylo podřízeno předvídatelné šabloně hollywoodských trháků a mně to kupodivu ani trochu nevadilo, naopak, připadalo mi správné, že vše zůstává v té zaprděné komfortní zóně: sympatický lékař - klaďas, tajemství hrobů na ostrově u pobřeží Aljašky, možná globální hrozba, osvícená krasavice pro nezbytné jiskření, pár vedlejších postav, ať může někdo natáhnout bačkory, ne zcela přemrštění (věrohodní) padouši a jako bonus pohled do pohnutého života poslední carské rodiny. Finální bod zpečetil čtvrtou hvězdu vzbuzením zájmu o dané období, události a lidi. Přestali být pouhou nejasnou šmouhou v paměti z hodin dějepisu, dostali tváře, prožila jsem jejich osudy s podstatně větší účastí. "Kříž Romanovců" samozřejmě není literatura faktu, autor s jistými osobami, historickými skutečnostmi i s místopisem nakládá v souladu s vlastními záměry. Pochválit musím také čtivý překlad s perfektními korekturami - málokdy nenajdu ani chybičku, zvláště u tak objemné knihy. 70-75%... celý text

Ocelové jeskyně 1994, Isaac Asimov

Hoďte po mně shnilým rajčetem, zřejmě pro sci-fi tvorbu ze zlaté éry (tedy většinu toho, co je starší než já) postrádám správné mozkové závity nebo patřičnou komůrku v duši. Nedokážu se úplně povznést nad vrstvu naivity, nesympatických postav, strojených dialogů, nelogického jednání, nevěrohodných konstrukcí (např.: nas mnógo, zavrtáme se pod zem, úplně se vzdáme povrchu, nebe, slunce atd.), zastaralého filozofování... zapomněla jsem na něco? Ach ano, náboženské proslovy, lpění na hulení tabáku bez ohledu na obtížně větratelné prostředí, způsob vyšetřování zločinu pochybný (střílení teorií od boku), opěvování lidstva ve stylu: kontrola porodnosti je fuj, množme se jako plevel a až nám bude Země malá, rozlezeme se po vesmíru! Až příliš často mě četba “Ocelových jeskyní” lehce iritovala, přiměla vrtět hlavou a dělat nespokojené ksichty. Přestože základní zákony robotiky, jak je Asimov vymyslel, jsou ve své jednoduchosti geniální, jeho představy o vzhledu, chování i fungování “inteligentních” strojů mi přijdou komické až infantilní. Tak třeba: jistý robot má zapadnout mezi lidi, proto nemůže lépe vidět, slyšet, zkrátka nesmí disponovat žádnou výhodou, aby náhodou nebyl odhalen. Jeho psychická sondáž sice odhalí jemné odchylky v lidském myšlení, ale nepozná silně rozrušeného pachatele vraždy. Robot - detektiv má mít silně vštípený smysl pro spravedlnost, ovšem neváhá v okamžiku upustit od pronásledování, pokud to prospěje zaměstnavateli. V jednu chvíli hlavní hrdina odmítá, že by robotovo svědectví mělo váhu, o několik stran později se na něj zcela samozřejmě odvolává. Podobu (identifikovaných) podezřelých je nutno popisovat verbálně - něco jako fotky či jiné záznamy jako by snad ani neexistovalo... Stejně tak možnost kontaktu na dálku - místo zvednutí telefonu vyráží do terénu posel. Vesmířané jsou zoufale obyčejní a nezajímaví, vlastně jen trochu jiná politická frakce. Stala jsem se alergickou na častá zvolání “U Jehovábela!” Mohla bych tady uvést desítky konkrétních případů, které mi hýbaly žlučí. Chci se však vyhnout spoilerům a věřím, že už jste mé námitky pochopili. Občas jsem v té hromadě obtížně zkousnutelných vět narazila na perlu, své volby tedy nelituji. “Ocelové jeskyně” mě mohly oslovit před čtvrt stoletím (kolik z vás připláclo 5* z nostalgie či nezkušenosti s žánrem?), zastihly mě bohužel příliš pozdě. Když zohledním stáří díla, někdejší nezpochybnitelnou originalitu, můžu poctivě přikutálet třetí hvězdu. Víc fakt ne, sorry.... celý text

Tady byla Britt-Marie 2016, Fredrik Backman

Osoba povzbudivě poplácá Britt-Marii po rameni. “Serte na něj. Karl už je takovej, jak to říct. Má v prdeli citrón, víte?” Po špíně, temnotě a krutosti “Vlka a drába” jsem zůstala ve Švédsku, ovšem potřebovala jsem vychutnat výrazně lidštější podobu této země, civilizovanější, milejší. Zkrátka postavy a situace, které vlídně hladí po srsti, místo aby mou duši po hrstech škubaly na cucky. A kdo jiný by mě uvedl zpátky do pohody, vrátil mi úsměv, nechal mě pochechtávat a občas i nahlas vyprsknout smíchy, stejně jako zvážnět a zaslzet, než právě Fredrik Backman? Hrát na city tenhle chlápek vážně umí, naprostý emoční virtuoz! Jasně, používá podobnou osnovu a čtenář už dost přesně ví, jaký bude styl a obsah jeho knih - bez ohledu na název. Pro mne to zatím znamená jen tolik, že musím autorova díla opatrně dávkovat, abych se jimi nepřesytila. Sociálně nekompetentní Britt-Marie mě možná nevzala za srdce tak silně jako bručoun Ove, díky živějším a zajímavějším vedlejším postavám se však tento “nedostatek” stírá. Návštěva Borgu (jakož i Úřadu práce předtím) byla úžasně osobitá a okouzlující, tamní obyvatelstvo jsem si až na pár výjimek zamilovala. Všem jsem držela palce, ať jim štěstí přestane ukazovat zadnici a otočí se k nim čelem. “Smrt je nejvyšší forma bezmoci. Bezmoc je nejvyšší forma zoufalství.” Leč navzdory nelehkým i tragickým situacím jsem se většinu románu zubila. A vůbec nejvíc, když se do mě pustila zapšklá uklízečka s averzí k mé usměvavé nadřízené i naší profesi (údajně komplikující práci kosmetiček podlahových krytin a sanitární keramiky). Díky roušce ta zhrzená žena naštěstí nepostřehla mou hubu od ucha k uchu, zatímco jsem si říkala: “Ser na ni. Ona už je taková. Má v prdeli celou citronovou plantáž.” 85-90%... celý text