Metla přečtené 1099

Vítr z hor 2019, Andy Wildwood

Jako většina zdejších komentujících, také já jsem se k “Větru z hor” dostala díky nabídce autora. On dodal dílo, do kterého zjevně investoval kromě množství času i kus srdce, a já teď plním svou část dohody sepsáním upřímných, subjektivních postřehů (za účelem pomoct k imho lepšímu řemeslu, nikoliv sebrat chuť do další tvorby). Jak bych knihu definovala jedinou větou? Hrdinská fantasy harlekýnka se sadistickými prvky. Hned vysvětlím: 1) hlavní postava je něco mezi Conanem a Supermanem, 2) děj se odehrává ve vymyšleném světě na úrovni raného středověku, 3) nejčastěji užívaným slovem je “láska” a 4) spousta scén obsahuje různá zranění, mučení, znásilňování a smrt. Co se týká bodu 1), zpočátku dobrý, ale postupně začalo být absurdní, jak všechny ty bandy urostlých vojáků, podporovaných údajně strašlivými monstry, vlastně nejsou pro Jona žádnou překážkou. V závěru už to vyznívalo, že kdyby nemusel chránit spolubojovníky, mohl by otrokářskou říši zla zlikvidovat sám. Občas se teda nechá zaskočit a převálcovat nepočetnou partičkou padouchů, jindy trhá na kusy div ne celou armádu... Ono těch vzájemně si odporujících informací je víc. Například: zrůdy bojující na straně Temnoty mají prý skvělý čich, ovšem skupině dobrodruhů nečiní problém připlížit se k nim na dosah. Šavlozubí tygři jsou označeni v jedné větě za samotáře, v následující žijí ve věrných párech. Kde se ve vyprahlé pustině vzala zničehonic mlha? A tak dále. Ad 2): Zápletka je prostá, základy tvoří touha po svobodě a láska, což obnáší kvanta vyplýtvané krve, vnitřního mudrování a "osedlávání hřebce". Vedlejší postavy jsou ploché, opravdu jen do počtu. Ona je prostě láskyplná světice. Spolubojovník je vysoký, světlovlasý, jeho druh mladší, menší, tmavovlasý, oba jsou oddaní svému kapitánovi (jenž získal vysokou šarži pouze tím, že přišel a povyprávěl o svých činech, hotovo, všichni ti věříme, je z tebe velitel). Doporučila bych k popisu charakterů méně používat přídavná jména, nechat za dotyčné raději promlouvat chování a činy. Třeba u konkurence jsem narazila na zbrojnoše, co se ráno v putyce probral na hromadě mezi ostatními opilci, při střízlivění u studny se mu smála děvečka a tak ji pocákal vodou. S touto epizodkou mi byl rázem bližší podstatně víc, než kdyby bylo explicitně napsáno “byl to dobře naložený flamendr”. Svět je obyčejný, zajímavým jevem jsou jedině všudypřítomné kukuřičné lány, aby se jimi bylo možné nenápadně přesunovat. 3) Láska je bohužel podána toporným způsobem. Samá velká slova a žádný život. Vztah vznikl v několika větách, dialogy jsou plné nepřirozeného patosu. Jako by to psala nepolíbená dívka dle svých krajně romantických představ. 4) Najdeme utrpení na všechny možné způsoby, osudy většiny zúčastněných stojí za řídké lejno a ústřední pár musí trpět hůř než v Dantově podání očistce. Každému ten vrchovatý náklad násilí nemusí sednout. Pozor na opakování. Často se nad nějakou událostí přemítalo pořád dokola, navíc podobnými frázemi. Číst potřetí stále totéž je otravné. Také v tom vzletném slohu občas skřípala stejná slova příliš brzy po sobě - některé odstavce byly zahlceny láskou, v jiných jemně pofukuje větřík, jemně ševelí tráva, jemně pleskají vlnky. Kritizuji, přesto hodnotím “Vítr z hor” kladně. Mám totiž negativní zkušenosti s rádoby “spisovateli” přehnaného sebevědomí, neschopnými dát dohromady kloudnou větu, natož logický děj. Tady by stačilo trochu se odvázat, ubrat na přednesu Mirka Dušína, dostat do textu jiskru humoru a byla bych se stylem naprosto spokojená. Inspiraci Gemmellem a Howardem lze jasně cítit, ještě přihodit drsný šmrnc Abercrombieho, nastudovat živé dialogy Sapkowskiho... prostoru ke zlepšení zůstává dost, ale první krok “Andyho Wildwooda” rozhodně není beznadějným šlápnutím vedle. Věřím, že za asistence správných múz má potenciál vystoupat vysoko nad současný průměr. Děkuji a gratuluji, já bych neměla odvahu otevřít svůj literární šuplík neznámým lidem (ani vlastní rodinu jsem do něj nepustila:-)). P.S.: Obálku by to chtělo vkusnější, tahle je jako z 90. let (grafická úprava obstojná, leč styl malby poněkud kýčovitý, póza hrdinů prkenná - zrovna jako láska Jona a Ya-ny).... celý text

Encyklopedie předškoláka 2010, neznámý - neuveden

Výjimka, potvrzující pravidlo aneb důkaz, že ne vše, co k nám připutuje z Ruska, musí být zákonitě špatné. “Encyklopedie předškoláka” je objemná kniha (288 stran formátu A4 v pevné vazbě), hezky ilustrovaná v rozmanitých stylech, plná úkolů, příkladů, hádanek i vědomostí z většiny oblastí dětského vzdělávání. Přehledná abeceda s obrázky, rozvoj myšlení i řeči, pozornost a paměť, určování času, příroda, doprava, bezpečnost, příprava ruky na psaní, základy matematiky (ty už mi přišly vhodné spíše pro školáky), plus pár dalších kolonek. Zkrátka srozumitelná cvičení, zábavnou formou povzbuzující dětský intelekt i gramlavé ručičky. Jedinou “nevýhodou” je, že rodič (či jiná gramotná osoba) musí být stále k dispozici: číst, vysvětlovat, kontrolovat, chválit.... celý text

Eleanor se má vážně skvěle 2017, Gail Honeyman

„Žena má dneska zumbu, tak musím domů za dětma.“ Přikývla jsem a říkala si, co to asi jeho žena má za exotickou nemoc. Eleanor je vážně mimoň. Tedy přinejmenším v dnešní rozežrané, zábavy chtivé době, která hledí s despektem na upjaté introverty s podivným vkusem v oblékání, nezvyklými obyčeji, se zvláštním chováním i mluvou, postrádajícími sebemenší takt či potřebu přetvářky. Nějakou dobu jsem si k Eleanor musela klestit stezku, přestože jsem sama docela mimoň. Přece jen mi byly vzdálené její starosti se sháněním dokonalého muže a přišla mi zoufale málo empatická, což bylo pochopitelné s ohledem na časně avizovaná traumata. Cestu k hlavní hrdince jsem našla, ale zase mi začala vadit předvídatelnost, všechno šlapalo předpokládanou trasou až do finále. Naštěstí si pro mě paní spisovatelka připravila jedno velké překvapení, čímž blednoucí čtvrtá hvězda opět nabyla jasné obrysy. Zpočátku román působí jako komedie spíše pro čtenářky, s přibývajícími informacemi však zaznívají čím dál naléhavěji tragické podtóny a jen obtížně se lze ubránit soucitu s těžce poznamenanou mladou ženou. Naštěstí existují vnímaví, nesobečtí jedinci, ochotní zapojit své síly a vnést do životů ostatních nezištně tolik světla, kolik jen zvládnou. Ráda bych k takovým patřila, s obdivem vzhlížet nestačí. 80-85%... celý text

Gravitace 2001, Tess Gerritsen

“Gravitace” připomíná jeden z těch hollywoodských filmů, jejichž financování by trumflo roční rozpočet většiny afrických států. V hlavní roli pár hrdinných astronautů s lékařskou specializací, ona: atraktivní a kurážná, on: odhodlaný správňák, každý zvlášť musí čelit neznámé hrozbě, která postihla lidi na snad nejméně přístupném místě - ve vesmíru. Prostředí je tedy zajímavé a Tess Gerritsen nepodcenila přípravu, na románu jsou znát konzultace s odborníky z řad NASA i z jiných oblastí lidského snažení. Pokud ovšem chcete vědět víc, nahlédnout pod pokličku problematiky vesmírných letů podrobněji, doporučuji autentické zážitky Chrise Hadfielda v “Astronautově průvodci životem na Zemi”. Autorka je většinu času roztomile nelítostná, postavy nijak nešetří a vymyslela nepřítele, z jakého mrazí hůř než z různých přerostlých příšer opatřených zubatým chřtánem a ostrými spáry. Protože navzdory veškeré hrůze nepůsobí přemrštěně... narozdíl od závěru knihy, kdy jsem si procvičila krční páteř při nevěřícném vrtění hlavou. Proč tak nízké hodnocení, ptáte se? I kdyby ne, stejně vám to prozradím. 1) Již zmíněný přestřelený závěr. 2) Na efekt uplácané, ploché charaktery mi byly šumák, jejich peripetie jsem tudíž ani zdaleka neprožívala na plné vaječníky. 3) Překlad. Pravděpodobně celkem věrný co do významu, bohužel plný anachronismů, jaké se do moderního thrilleru na pomezí sci-fi absolutně nehodily. Musil, myslil, bydlil, vbrzku, pohlédl naň, není-liž pravda, “dokázal vyloudit úsměv na tváři a dbal na to, aby doň nepronikly žaludeční šťávy” atd. Odehrávat se román třeba před 60-ti lety, chválila bych překladatele za styl jazyka podporující dobovou atmosféru, ve 21. století je však výrazivo Rychlých šípů mimo mísu. Občasné pokusy o uvolnění textu byly spíše na škodu. Proč by seriózní vědci měli používat slova jako “venkoncem”, “jebem ti boha”, proč se astronauti “chlámali”, místo obvyklého “smáli”, proč vysoce postavení papaláši sklouzávali do pražskýho žargonu? Desítky a desítky nepadnoucích obratů, při kterých mi překladatel, zřejmě starší pán, takřka zapichoval jehly do mozku a přestříhával nit četby. Alespoň vyřešil mé tradiční dilema na hraně 70%, tentokrát se bez váhání přikloním ke třem hvězdám.... celý text

Čarodějné pohádky pro malé kouzelníky 2013, Jiří Žáček

Jiří Žáček sestavil a sepsal další velkou knihu pohádek z různých zemí, ve které jsou tentokrát tmelícím prvkem kouzla. Což znamená téměř neomezený výběr, složitější by bylo hledat pohádky bez kouzel. Leda sesbírat předvolební sliby + programy (nejen) českých politických stran a nazvat vydanou obskurnost "Tragikomické pohádky pro velké naivky". Čímž jsem se odklonila od příjemné četby pro děti k čirému masochismu, fuj, takže rychle zpátky. Zastoupeny jsou rozličné světadíly i kultury, forma od stručných anekdot, přes moudrá poučení, po delší drsné příběhy, od známé klasiky k neotřelým podivnostem. Většina pohádek jistě osloví, najdou se však i méně povedené kousky - např. lokální kouzelník Žito ve zkratkovitém podání spíše nudil. A nemůžu si pomoct, Žáčkovo oblíbené "všecko/všecky" (místo obvyklejšího "všechno/všechny") mi odmítá přejít přes hlasivky, je to pro mě pokaždé jako mentální zaskřípění vidličky o talíř... a právě tahle malichernost zvrátila misky vah pod 85%. Přesto knihu vřele doporučuji dětem i rodičům - a milovníci výtvarného stylu Adolfa Borna si samozřejmě opět přijdou na své.... celý text

Chytré pohádky pro malé rozumbrady 2014, Jiří Žáček

Jak napovídá sám název knihy, pohádky v ní se soustředí na fakt, že hlavu by měli lidé využívat podstatně víc, než coby odkládací prostor pro čepice. V různých zemích se k moudrosti a inteligenci přistupuje většinou podobně, ovšem hlupáci jsou k smíchu všude stejně. Četba je to spíše pro starší děti, které nad dějem přemýšlejí, nacházejí souvislosti, chápou význam slov - narazíme zde na spoustu ne zcela běžně používaných výrazů (čeledín, gazda, pilaf, šajtan atd.). Předčítání mladším dětem obnáší mnoho přestávek na vysvětlování. Část motivů se opakuje, nijak se nešetří vychytralými sedláky či statkáři, kupci, soudci, připitomělými čerty, hubatými ženami... Texty Milana Žáčka jsou příjemně plynulé, akorát mám osobní a zcela subjektivní problém s tím, jak neustále používá "všecko" místo obvyklého "všechno". Výtvarně je kniha tradičně moc hezky udělaná, Adolf Born osobitostí svého stylu snad nikoho nenechá na pochybách, kdo pohádky ilustroval. "Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky" slavily u nás doma větší úspěch, proto "jen" velmi silné 4*. 80-85%... celý text

Kanibal z Nine Elms 2019, Robert Bryndza

Musím přiznat, že jsem přistupovala dost skepticky k románu s tak laciným názvem a zprofanovanou “medailí” světového bestselleru č. 1 na obálce. Ovšem nebyla to špatná volba pro seznámení s autorem. Zápletka sice nepřišla s ničím extra originálním a postavy mi úplně nepřilnuly k aortě, přesto jde v rámci žánru o solidní standard. Preferovala bych, nebýt Kate taková citlivka, kterou rozhodí kdejaký nadržený hňup - krucinálfagot, policisté by přece měli být zvyklí na konfrontace s grázly. Asistent Tristan se prezentoval jako zoufale nemužný třasořitka, v příštích dílech očekávám jeho coming out. A v pozdějších fázích mi připadalo nevěrohodné, jak snadno byl bez jakékoliv kvalifikace připouštěn k vyšetřování, na místa činu atd. Občas si bystré mozky seděly na vedení - kéž bych neměla důvod mumlat: “No ty jsi kráva, přemýšlej, vždyť se pro to určitě vrátí!” a podobně. Co je však podstatné: neztrácela jsem zájem o děj. Jistě, klišé, logických kopanců, nedoladěných “detailů” a přemrštěných situací mohlo být méně. Nakupily se jako obvykle především ve finále, leč pár dotěrných mušek mě otravovalo konstantně. S ohledem na téma a ve srovnání s mnoha jinými současnými tvůrci thrillerů se Bryndza nadměrně nevyžíval v morbidních popisech, nicméně útlocitným osobám se slabším žaludkem tuto knihu nedoporučuji. Jakkoliv s “Kanibalem z Nine Elms” do budoucna neplánuji opakované setkání, pokračování série nebo jiným Bryndzovým dílům pravděpodobně dám šanci. 70-75%... celý text

Soucit s ďáblem 2007, Colin Falconer (p)

Memento drsné doby, kdy se ve jménu Boha běžně páchalo bezpráví a všemožné ukrutnosti. Někdy z čirého přesvědčení, jindy pro obohacení církve, každopádně nebylo příjemné stát se třískou v oku mužů s kolárky, inkvizitorů zvláště. Kameníkova dcera Madeleine svou krásou umí poblouznit, což se společně s nepřirozenými jevy, které ji provázejí životem, stane zdrojem velikého trápení. Stačí zhrzený chlap, pár drbů a jiskra neštěstí je spolehlivě zažehnuta. Atmosféra v Langedocu houstne a soukolí jediné správné víry semele chudáky i boháče. Děj je popsán z pozice čtyř různých lidí: Madeleine, mladého kněze, šlechtičny s velkým tajemstvím a zapáleného inkvizitora. Jejich verze se často rozcházejí a je zajímavé sledovat, jak jednotlivé postavy vnímají stejné události různými způsoby. Byla jsem připravena na brutální scény, ale Colin Falconer se v nich nevyžívá, drží se celkem zpátky... nebo jsem prostě příliš okoralá, vždyť třeba knihu “1793: Vlk a dráb” v surovosti a hnusu hned tak něco nepřekoná. “Soucit s ďáblem” mnou neotřásl tolik, jak jsem čekala, chvílemi se trochu táhnul, přesto jej můžu doporučit příznivcům historické beletrie. Dozví se něco málo z francouzských dějin a potvrdí si fakt, že vynucený celibát je vrcholem stupidity. 70-75%... celý text

Poločas rozpadu 2017, František Kotleta (p)

“Už jste na tyhle blbinky starej, plukovníku.” Ale kdepak, hrdina z Istanbulu ještě nepatří do šrotu, jak může potvrdit každý padouch, kterému se podařilo nakrknout drsoně Michálka a jeho (v zabíjení podobně zdatné či zdatnější) spolubojovníky, častěji spolubojovnice. Brno skončilo v dobrých rukou, ovšem okolní svět je divočina plná zlotřilých gangů a ujetých kultistů. A kdo jiný by se s nimi měl vypořádat, než nejvyšší šarže české armády? Takže řádně vyzbrojit, vybavit se tunami munice (a hlavně doutníků) a hurá na východ, zarazit magorům v Mordoru destruktivní rejdy. “Poločas rozpadu” je čtyřhvězdičková akční cesta tam a už ne zpátky - samé putování, střelba, občas techtle-mechtle... a závěr jaksi nikde (resp. až v další knize), to bude stát bruntálského řezníka pár procent. “Prásk!” Odstřeluji dalších 10% za ty věčné debilní citoslovce. Čtvrtá astra je rázem v kritickém stavu, přesto román není horší ve srovnání s předchozím dílem. Vlastně spíše lepší: svižnější, s několika zapamatovatelnými scénami, trilogii pravděpodobně dočtu bez mučení. 70-75%... celý text

Amélie a tma 2012, Petra Neomillnerová

Znám tvorbu Petry Neomillnerové z fantasy knih pro dospělé, což obvykle obnáší akčně-násilně-sexuální peripetie různé havěti s nadpřirozenými silami - upírů, zaklínačů, čarodějů a podobně. S dcerkou za sebou máme i milý příběh pro začínající čtenáře o holčičce z cirkusové rodiny. A teď jsem okusila také duchařskou novelu pro dívky s nastávající pubertou. Vyloženě jsem litovala, že mi není +/- dvanáct, abych si mohla dokonale užít jedno nevšední kamarádství, aniž by do děje zasahovala cynická dospělá mysl, předvídavá, kritická, s výrazně sníženou schopností nechat se unášet imaginací spisovatelů bez remcání. Každopádně mě potěšil návrat do dětských let, kdy svět kolem ještě byl plný tajemna. Vážnější výhrady mám jedině k závěru, ušetřím však případné budoucí čtenáře spoilerů... a druhý díl si nenechám ujít. Kam jen si udělat trvanlivou poznámku: “Za 5 až 7 let dej tuhle půvabnou knížku cácorce, snad si vychutná přátelství Amélie, Markéty a propadne kouzlu příběhu o prolnutí světů naplno. 80% A přidám se ráda k ostatním nadšeně slintajícím: ilustrace L. Kupčíka nemají chybu, nádhera.... celý text

Uloupený život 1973, Karel Josef Beneš

Identická dvojčata, k nerozeznání podobná, a přece se jedna sestra cítí odstrkovaná, užírá ji závist z přesvědčení, že ta druhá má všeho více: štěstí, pozornosti, lásky... Stačilo by jen získat její jméno, stát se Sylvou a z ušlápnuté Martiny by byl rázem jiný člověk, oblíbený a milovaný. Nebo ne? Povedené psychologické drama, které dává mnoho otázek a vede k jasným odpovědím. Čtenář nemá šanci vytvořit si k postavám nějaké pozitivnější pouto a s hlavní "hrdinkou" jsem měla po celou dobu chuť pořádně zatřepat a řvát na ni: "Vzpamatuj se, blbko zhýčkaná, za svůj podělaný život si můžeš sama!" Vlastně mi to silně připomínalo situaci ze zaměstnání, kdy kolegyně s trvale nedbalým přístupem k práci reaguje na připomínky šéfky vzteklým odsekáváním: "A co se pořád vozíš jenom po mně, proč někdy nekritizuješ taky ji?!" Místo snahy změnit se, zlepšit, stále jen házení svých problémů na jiné, hledání viníků kdekoliv, kromě jediného správného místa - u sebe. Jo, Martina mě hodně štvala, jakkoliv jsem s její zamindrákovanou povahou měla i trochu soucitu. 75-80%... celý text

Co by můj syn měl vědět o světě 2017, Fredrik Backman

"Mít dítě je v mnoha ohledech podobné, jako řídit bagr v obchodě s porcelánem. S nohou v sádře. S lyžařskou kuklou nasazenou obráceně. Opilí." Velmi osobní sled autorových vzpomínek, úvah, názorů a v první řadě vyznání lásky svému synovi... v druhé řadě také manželce. Pochopila jsem, že “Muž jménem Ove” v určitých ohledech čerpal inspiraci z Backmanova života. První dvě třetiny knížky jsem prochechtala se souhlasným přikyvováním, potom nastal poněkud útlum, ale pořád dobrý. Některé věci jsou společné snad všem rodičům světa. A jiné musí řešit jen ti v civilizovaných zemích, kde míra byrokracie ruku v ruce s různými ideologiemi přebujela v rypákovitý nádor, co člověku nedopřeje svobodné nadechnutí ani při vyměšování. Úryvky řeknou více než komentář. “To byla jiná doba. Ale pak přišly všechny ty technologie. Internet a mobily a dotykové obrazovky a další srandičky, a to dostalo naši generaci pod hrozný tlak, jakmile jsme se stali rodiči, rozumíš? Všechny předchozí generace rodičů se mohly vymlouvat, že „nevěděly“... „Ale prosím tě, my jsme přece nic n-e-v-ě-d-ě-l-i. To bylo v sedmdesátých letech, však víš. Tehdy to vlastně ani nebylo nebezpečný!“ Ale moje generace ví, jasný? My víme VŠECHNO! Takže až v tvé výchově něco kiksne, budu za to moct já. Před právníky v životě neobstojím s tím, že jsem jednal v dobré víře. Mohl jsem si to přece vygooglit. Měl jsem si to vygooglit. Panebože, proč jsem si to nevygooglil? Sakra. Prostě jen nechceme udělat chybu. To je všechno. Z celé naší generace vyrostli specialisté na jednu nebo dvě věci. Máme e-shopy a daňové úlevy a konzultanty a osobní kouče a Apple Support. Nic nezkoušíme sami, zavoláme někomu, kdo se v tom vyzná.” Kombinovala jsem střídavě četbu s poslechem a díky emocionálnímu nasazení L. Hejlíka u mě zase jednou vyhrála audiokniha. 80-85% “Protože vás máme rádi. Nic víc v tom není. Chceme, abyste byli lepší než my. Protože jestli naše děti nebudou lepší než my, jaký má vůbec všechno smysl? Chceme, abyste byli hodnější, chytřejší, pokornější, štědřejší a míň sobečtí než my. Chceme vám vytvořit ty nejlepší podmínky, na jaké se zmůžeme. A tak studujeme metody uspávání, chodíme na semináře, kupujeme ergonomické vaničky a tlačíme prodavače autosedaček ke zdi a řveme na ně: „Tu nejbezpečnější! Dejte mi tu NEJBEZPEČNĚJŠÍ, jasný?“... celý text

Společenstvo Prstenu 2006, J. R. R. Tolkien

Coby odvěký milovník sci-fi a fantasy mám několik obludných a především ostudných restů. Mezi ty nejvíce zahanbující patří díla J.R.R. Tolkiena, které náctiletá jalovička odložila nedočtené. Nebavilo. Málo udatných, pohledných svalovců, ob stránku kosících nepřátele po tuctech jedním máchnutím mocné paže... Holt puberta, no, vydržela mi dlouho. Po čtvrt století jsem se odhodlala absolvovat s Bilbem Pytlíkem celou cestu tam a zase zpátky, s jeho synovcem za sebou máme zatím třetinu a jsem si jistá, že tentokrát budu svědkem finálního nakopání Sauronových cojones. Už mám trpělivost s nadměrnou popisností, odbíháním od ústředního děje k jiným příběhům, písním a básním (ideálně v jazyce elfů, ať tomu nikdo nerozumí), s občasnou dávkou patosu v jednání i mluvě postav, s hledáním souvislostí. Naladila jsem se na správnou vlnu a nechala se zvolna unášet. Našla jsem konečně zalíbení v této temné pohádce o síle jedince, síle přátelství a vůbec různých silách, formujících lidi a celý svět. Putování mi téměř konstantně osvětlovala čtveřice hvězd, pátou přidávám jako uznání, kolik inspirace pan Tolkien poskytl dalším autorům a nejen tvůrcům knih. 85%... celý text

Hovno hoří 2005, Petr Šabach

Brácha po něm skočil a řekl mu: „Vyber si. Buď ti utrhnu prdel, nebo dokaž, že nejsi srab a projeď tamhletím živým plotem.“ Kluk si řekl, co by ne. Je lepší se trochu poškrábat o proutí než jistá rána pěstí. Rozšlapal to jako ďábel. „Teď se dívej,“ řekl mi bratr, „protože tohle není žádnej živej plot, to je zídka porostlá břečťanem…“ Epizodky ze života, které mi přihrály na ksicht konstantní úsměv a několikrát mě dokonce přiměly k smíchu. Často se mi vtíraly scény z „Pelíšků“, rozhodně si však nehodlám stěžovat na připomínku výborného filmu. Od hospodského svérázu, přes dětství, vztahy s dívkami a ženami (především tedy s jedinečnou A.), po zaměstnání v dobách socialismu, většina z těch příběhů byla velmi příjemnou relaxací, nostalgickou a nepoznamenanou přemrštěnou korektností současné doby. Je to sice na levačku, ale jedině devadesátá léta znamenala pro naši zemi skutečnou svobodu, téměř neomezovanou ideologiemi. Tehdy bylo možné bez obav a otevřeně mluvit o čemkoliv. Čekám, kdy bude tato kniha označena za rasistickou, protože bez obalu a lakování na růžovo popisuje romskou mentalitu. Možná bych uvítala trochu sevřenější formu, méně přeskakování, přesto jsem se rozhodla knížku jemně nadhodnotit. „Hovno hoří“ podle mého názoru nepatří do modrých čísel. 80-85%... celý text

Okno do času 2017, Peter F. Hamilton

"Když jsou chytří lidé v menšině, nedělá to z nás otroky pitomé většiny?" Ani nevím, proč jsem tuhle útlou knížku tak dlouho ignorovala. Hamilton je dobrý spisovatel, i když mu k proniknutí mezi špičku mých oblíbených autorů něco málo chybí. Tedy spíše přebývá: jeho vesmíry jsou až moc rozkošatělé, téměř přeplácané množstvím zdánlivě nesourodých motivů a nápadů. "Okno do času" se liší nejen rozsahem a s tím souvisejícím úsporným stylem. Pro jednou čtenář zůstává na současné Zemi a sleduje tak trochu jiného chlapce, nadaného (což je diskriminující výraz, korektně se užívá "vysoce schopný"), ovšem pro ostatní lidi kapku hůř pochopitelného. Julian je velmi inteligentní, potřebuje ve svém světě řád - např. ponožky musí nést správné označení dne v týdnu - a hlavně má dokonalou paměť. Ideální materiál pro šikanu, přesto se nepoddává stresu a s problémy i změnami ve svém životě se Julian vyrovnává nesmírně metodicky, ať už jde o události tragické či nepřirozené jevy. Kde by jiní běželi za psychiatrem, tento třináctiletý podivín přemýšlí, zjišťuje a spřádá plány. Hověla jsem si v úsměvně lidské novelce, nadšeně ji prosprintovala... leč těsně před finišem mi mozek zakopl, ztratil orientaci a zatím marně hledá správnou cestu za cílovou čáru. Já jsem prostě na konci přestala chápat, kdo je kdo, kým se stal/nestal/může stát a proč vlastně. Holt si to přečtu znovu, až budu pořádně vyspaná, ve slušné duševní kondici a na klidném místě... jestli někdy. 85%... celý text

Čtvrtá opice 2018, Jonathan Dylan Barker

Nenechala jsem se zmást zdejším indikátorem spokojenosti, který mě opakovaně svedl k přehnaným očekáváním a následně k úměrnému zklamání. Držela jsem předpoklady přísně u zdi: prostě jen další současný thriller s charakteristickými znaky - lstivý psychopat, extrémní násilí pod drobnohledem, vyšetřovatel s nějakým duševním problémem či odchylkou od normálu. A taky že jo. Mírnou změnu představoval snad jedině deník (formou spíše novela) o podstatné epizodě z magorova dětství, zvolna doprovázející zápletku o rozplétání zločinů a identitě sériového vraha. Jinak vše šlapalo po osvědčených cestičkách, žádné překvapení, falešné návnady jsem autorovi nespolkla a v Porterově traumatu jsem měla vcelku jasno hned od úvodních kapitol. To je holt tak, když máte nějaký žánr prokouknutý skrz naskrz. No dobrá, v jedné chvíli mi vyletělo obočí až nad hlavu v udiveném "aha, proč mě to nenapadlo?". Pokud neunesete popis trýznění jiné lidské bytosti, nečtěte “Čtvrtou opici”, pokud vás nezajímá odhalování kořenů zla, nečtěte “Čtvrtou opici”, pokud nesnášíte rychlé střídání jednotlivých linií, nečtěte “Čtvrtou opici”, pokud vás nebaví špičkování týmu detektivů, nečtěte “Čtvrtou opici”. Já se s Porterem, Nashem a Clair ráda znovu setkám; navzdory jisté nenápadnosti (mnoho o nich čtenář nezjistí) se projevili jako funkční pozvedávače koutků úst. Musím přiznat i mírnou zvědavost, jak ten vyšinutý chudák, co neměl šanci stát se normálním člověkem, bude splétat pavučiny v dalších dílech. Hlavně to nepřekombinovat. Akorát brutalita by nemusela být vystavována tolik na odiv, přestože patřím k otrlé generaci odkojené “Mlčením jehňátek”, kterou nějaká obyčejná, rychlá (fiktivní) vražda vůbec nerozruší... leda by obětí bylo dítě nebo zvířátko. 70-75% Komentář kap66 je velmi precizní, naprosto souhlasím s jejími postřehy, jen jsem je nevnímala tak palčivě, abych poslala hodnocení do nižších pater.... celý text

Řeky Londýna 2015, Ben Aaronovitch

“Od okamžiku, kdy lidstvo přestalo bezcílně bloumat a začalo si pěstovat vlastní potraviny, vyvíjí se společnost ke stále větší komplexnosti. Jakmile jsme přestali spát se svými bratranci a sestřenicemi a postavili jsme zdi, chrámy a několik slušných nočních klubů, nabyla společnost takové složitosti, že ji žádný člověk není schopný uchopit vcelku, a tak se zrodila byrokracie.” Tak já nevím. Tato kniha má většinu potřebných ingrediencí, abych si četbu užila: úsměvně sarkastický styl, sympatického hrdinu i zajímavé vedlejší charaktery, mraky dobrých postřehů, živoucí prostředí, obstojnou atmosféru, zábavnou magii, stále se něco děje... a přesto jsem se do “Řek Londýna” nedokázala plně ponořit. Oběti nadpřirozených masakrů mi byly šumák, klaďasům jsem držela palce jen vlažně, padouchovi jsem nějak nerozuměla a docela mi hnulo žlučí, když autor začal “nenápadně” vnucovat ten jediný správný světonázor, zatímco konzervativní zastánce starých pořádků šmahem deklasoval na xenofobní lůzu. Mé dojmy pobublávají těsně pod hladinou 70%, ale při vhodnějším duševním rozpoložení mohly došplouchnout nejméně na 75%. Zřejmě si počkám na patřičnou náladu a zkusím i další díl, ačkoliv mám utkvělý pocit, že série nejvíce řekne obyvatelům Londýna, zatímco my ostatní vždy budeme v daném světě cizinci.... celý text

Slavík 2016, Kristin Hannah

Pokud bych měla zodpovědět otázku, co mě napadne, když se řekne Francie v době 2. světové války, okamžitě by mi naskočil britský sitcom “Haló, haló!” Patřil k těm několika klenotům, které mě po kruté životní ztrátě přesvědčily, že mě přece jen neopustila schopnost smát se. “Slavík” sice obsahuje určité shodné prvky, tedy (logicky) francouzské občany, německé okupanty, gestapáky, odbojáře, spojenecké letce atd., ovšem pro legraci v tomto románu žádné místo není. Prim hrají vztahy, především různé podoby lásky - mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, mezi sestrami... Jako svobodné mládě bez závazků bych jistě obdivovala kurážnou Isabelle a s napětím sledovala její cestu aktivního odporu. V současném věku pro mě byl mnohem silnější a věrohodnější příběh Vianne, její méně dobrodružné “obyčejnější” oběti při snaze za každou cenu ochránit to, co snad všechny matky (hodné toho titulu) milují nejvíce: své děti. “Slavík” je oslavou (nejen) ženské odvahy, mementem nelidské doby a zároveň výbornou připomínkou, ať nevěříme fanaticky prosazovaným ideologiím - mají sklon končit krvavými konflikty, totalitou, nesvobodou. A nad civilizovanou Evropou jako by se zase smrákalo, tentokrát ve jménu utopických superhumánních vizí, hrubě ignorujících realitu. V nejvyšším hodnocení mi brání poněkud hollywoodské pomrkávání sladkobolně uslzenýma očima. Také mě iritovalo pár nedomyšleností; autorka například při nacistickém pinožení zcela ignorovala přítomnost a skvělý čich německých ovčáků. 80-85%... celý text

Jejich moře 2020, James L. Cambias

Zase jedna z těch knih, které mě zlákaly kombinací názvu a obálky (tentokrát jsem Tomáše Kučerovského nepoznala, přesto magnetismus zafungoval). Oceňuji také vychytávku ve formě fluoreskujícího efektu a decentní vnitřní ilustrace, ale bez váhání bych je vyměnila za pečlivější korektury. Co se týká příběhu, byl v jistých ohledech mělčí, než jsem očekávala od sci-fi v prostředí temných hlubin oceánu na vzdáleném světě. Vědecká základna a její osazenstvo nepředstavují pro čtenáře žádnou intelektuální výzvu, vše je podřízeno svižnému ději a poznávání mimozemských kultur. Odlišnost, potíže se vzájemným pochopením a správnou komunikací, krize... Byla jsem tam, plavala s Ilmatařany a bavila jsem se, nedostatku volného času (tedy nemile rozkouskované četbě) navzdory. Románu by však prospěly detailněji zpracované charaktery, více toho "sci" a lépe zvládnuté finále. A měla jsem impertinentní problémy se jménem Veleocas, nejspíš se nad sebou budu muset vážně zamyslet. 80% Pokud jste si oblíbili fascinující tvorbu V. Vingeho, R.L. Forwarda nebo třeba jejich mladšího klona A. Tchaikovskiho, James L. Cambias by se vám mohl trefit do vkusu - byť v light verzi zvláště při srovnání s první dvojicí autorů.... celý text

Pán much 2003, William Golding

Doplněna další cihla do děravé zdi mnou přečtené klasiky. Notoricky známý příběh o bandě děcek izolovaných na ostrově jsem kdysi dávno viděla v televizi, přesto mě pár věcí překvapilo - především negativně. Bez mírných spoilerů to nepůjde. Kluci se na místo dostali blíže neupřesněným nouzovým přistáním či havárií letadla... a všichni jsou v pohodě. Ani slovo o případných obětech mezi pasažéry, nikdo neutrpěl zranění. Rozrušení, pláč, stesk po rodině? Kdepak. Nezletilí robinsoni se chovají bezstarostně, spokojeně až nadšeně, jako by právě vystoupili z autobusu na prázdninovém táboře. Proč autor takhle podkopal uvěřitelnost hned ze startu? Partě šesti až dvanáctiletých smradů lze jistě odpustit hloupost, nezodpovědnost, lenost atd., ale nebýt se schopni ani přepočítat? Reakce na občasná úmrtí byly zoufale vlažné, hodné davu psychopatů a ne (převážně) duševně zdravých dětí. Otrávilo mě omílání stejných věcí stále dokola, zbytečné byly rádoby poetické popisy přírody, uvítala bych spíše přiblížení jednotlivých charakterů, jejich minulost, co je formovalo? Také závěr je rozpačitý - nikoliv samotné události, jen styl jejich podání ubral finiši na působivosti. Prostě a jednoduše: líbil se mi nápad, ta ústřední idea “Pána much”, kdy se čtenář stává svědkem morálního rozkladu zdánlivých neviňátek. Zpracování mě však nenadchlo. Kdybych knížku četla jako školou povinná Metlička, jistě by v mé paměti skončila mezi kultovními záležitostmi. Takhle váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. 70% P.S.: V rámci guilty pleasure jsem absolvovala socialistický doslov, plácající páté přes deváté a na zřídkavé slušné postřehy vršící hromady páchnoucích budovatelských exkrementů. Až mě z toho otřepalo...... celý text