Metla přečtené 1097

Jak byl Fiškus malý a ztratil se 2020, Sven Nordqvist

Přemýšlela jsem dlouho, jak popsat tuto stálici na pohádkovém nebi mého skřítěte, až sama cácorka nabídla odpovídající popis: "Tak napiš, že je to legrace. A krásně nakreslená. A je tam srandovní mluvící kocourek a hodný děda a praštěné slepice a skřítci, co kradou věci. A je to moc hezké a tenhle díl je můj nejoblíbenější." Pokud neznáte animovaný seriál "Pettson a Fiškus", vřele jej doporučuji pro děti libovolného věku. Je srozumitelný pro prcky školkou nepovinné a milý pro nás, kmety. Laskavý humor, příroda, zvířata, sousedské vztahy... z příběhů dýchá vlídná atmosféra skandinávské vesnice s jejími klady i neduhy. Když jsem zjistila, že vyšly knížky, šlo o jasnou volbu pod stromeček. Pravda, jsou tenké, spojit dva díly dohromady by bylo ku prospěchu malým i velkým čtenářům (nejspíš už však ne tak výhodné pro vydavatele). Před spaním se četlo dobře, jakkoliv se mi nedařilo uspokojivě napodobit hlasy (intonaci dědy Pettsona jsem jakž-takž zvládla, ale: "Já umím Fiškuse líp, mami!"). Knižní ilustrace poskytly množství prostoru pro větší hravost, ve srovnání s animací přibyly vtipné detaily, které je radost objevovat. Pro jednou jsme se s cácorkou shodly: 100%... celý text

Dort pro Fiškuse 2020, Sven Nordqvist

Upéct mlsnému kamarádovi dort není vůbec snadná záležitost, zvláště když vám v domě řádí kleptomani a záškodníci, na které jsou lidské smysly krátké. To se potom šmírující sousedi nestačí divit, co ten dědek bláznivá Pettson zase vyvádí, proč leze na střechu při cestě do obchodu, z jakého důvodu jeho kocour pobíhá po zahradě se záclonou přivázanou na ocásku a tak dále. Přestože je příběh řazen v sérii jako první, chronologicky mu předchází "Jak byl Fiškus malý a ztratil se", odkud bych sem mohla nakopírovat komentář a nemusela změnit téměř ani slovo. Vydavatel se mému skřítěti trefil výběrem přesně do vkusu a doufám, že další dobrodružství laskavého dědy a mluvícího kocourka budou následovat. Mile veselá jízda s nádherně barevnými, zábavnými ilustracemi. Kéž by příběhy byly delší, nebo (ideálně) jich v jedné knížce bylo víc. Je to cácorčin "až" druhý nejoblíbenější díl, já však jeho zápletku považuji za nápaditější a vtipnější. Opět jasných 100%.... celý text

Dvě věže 2006, J. R. R. Tolkien

Společenstvo se rozpadlo na tři skupinky putující po vlastní ose. Procházejí přes mnohá nebezpečí, zažívají dobrodružství, setkávají se s dalšími lidmi i docela jinými tvory (či netvory), zlo údajně sílí, někdo umře, většina přežije a jak už to chodí v druhých dílech trilogií, nic moc se nevyřeší. Vše je podřízeno striktní černobílosti; Boromir sice zakolísal a Glum vzbuzuje mimo jiné soucit, nicméně není pochyb, kdo patří k úctyhodným silám dobra a kdo slouží temnotě. Ideální pro mladší čtenáře, já už přece jen nechutně dlouhou dobu preferuji morálně složitější dějovou osnovu, rozporuplnější charaktery, zrovna jako popisy krajiny duše a nikoliv plenéru vůkol. Občas však ráda odpočívám v nekomplikovaných světech pohádek, plných okouzlujících i strašidelných výhledů, ryzí odvahy, šlechetnosti, přátelství a velkých slov, jaká ve skutečnosti nikdo nepoužívá mimo divadelní jeviště. Tolkien se tím u mě řadí ke jménům Jaroslav Foglar, Karel May a podobným autorům, v jejichž dílech dominují mužské ctnosti a ženy jsou pouhé nevýznamné křoví kdesi v pozadí. Skoro se divím, že byl pan Tolkien ženatý a měl děti, když si vzpomenu na scény, kde Sam Křepelka něžně odhrnuje Frodovi vlasy z čela, případně rovnou navrhne: “Pane Frodo, dejte mi hlavu do klína. Lehněte si ke mně, já vás obejmu, aby vás nemohl osahávat nikdo jiný.“ Také naprosto chápu Gimliho výhrady k jízdě na koni; vždyť chudák trpaslík nemohl jezdit sám, věčně na něj byl někdo zezadu nalepený - obvykle sličný elf nebo čaroděj s dlouhou holí. Sodoma Gomora! :-) „Dvě věže“ jsem absolvovala coby dvojboj, klasická četba soupeřila s poslechem a vítězem je... Aleš Procházka! Jeho přednes neměl chybu, zvláště v pasážích s Glumem byl nepřekonatelný. 80-85%... celý text

Asfalt 2009, Štěpán Kopřiva

„První úder utrhne Kuffenbachovi obličej. To není dobrý začátek.“ Když pominu on-line konzumované „Aktivní olovo“, byl pro mě „Asfalt“ důkladnějším seznámením s tvorbou Štěpána Kopřivy. Uplynulých téměř 10 let výrazněji nerozptýlilo vzpomínky na pekelnou cestu Kuffenbachova komanda. Užila jsem si ďábelskou porci zábavy a užila bych ji ještě víc, kdyby byla o 150–200 stran kratší. Málo platné, 640 listů naplněných převážně šploucháním krve, čvachtáním vnitřností a praskáním kostí je prostě příliš. Šetřit se dalo i s drbáním o filmech, režisérech a hercích, co člověku moc neřeknou, pokud se hlouběji nezajímá o kinematografii (například můj drahý musel být v těchto pasážích úplně mimo mísu). Vyhovoval mi přístup, kdy se děj tříštil mezi více osob – různorodost umožnila vybrat svého oblíbence (doktor Holofaust a Chorozon bavili cynickou Metlu nejvíc). „Ostranského povaha a omluva jsou něco jako hmota a antihmota. Kdyby měl z úst vypustit jediné slovo omluvy, explodoval by vesmír. Minimálně ten jeho.“ Zápletka překvapivě nebyla tupá, má v sobě zubaté ostří postřehů a úvah - nepřevratných, přesto jde o přidanou hodnotu. Srovnání s Kulhánkem, otcem subžánru v českých končinách, Kopřiva bez problémů ustál, v některých ohledech mi připadá dokonce i lepší, variabilnější. A jak už teď vím, autorova tvorba zraje jako víno, jeho knihy se zařadily k mnou vyhledávaným. 75%... celý text

Žulové město 2009, Stuart MacBride

"Zlomte vaz," zavolal Logan na inspektorova mizející záda. "Díky, seržante." Insch vesele zamával, ani se neotočil. "Ne, vážně," hlesl Logan, "doufám, že spadneš a něco si zlomíš!" Ale počkal si, až se zavřou dveře a Insch bude z doslechu. Netuším, jaké sci-fi bláboly psal Stuart MacBride před uposlechnutím rady svého agenta, ovšem jeho první brázda na poli detektivek na mě udělala zatraceně dobrý dojem. Zpočátku jsem kroutila očima: „Zase násilí na dětech, už zase polda zapletený s patoložkou a jejich problémy v ráji, ach jo.“ Přesto mě autor dokázal mile překvapit, nedržel se osvědčených schémat, vsadil na rozmanitost a nahodilost lidských životů. Aberdeen bičují deště i sněhové vánice, seržant Logan McRae se po dlouhé nemocenské vrací do zaměstnání a město se právě začíná otřásat vlivem nálezu těla malého chlapce. Média se slétají jako supi a bude hůř… Téma je vážné, Stuart MacBride však dokázal tragické situace dovedně namixovat s humorem. Nic, u čeho bych se lámala v pase s výbuchy smíchu, jen se mi kdesi uvnitř usadil konstantní cynický úsměv. Mohou za to živé dialogy, Loganovy úvahy i špičkování s kolegy, jednání spousty vystupujících postav nese prvky komična: hromadné jásání policejního sboru nad inzultací právníka, jemně zlomyslný šéf požírající bonbóny po kilech, další nadřízená vyžilá dýmající fabrika na záletech, dotěrný novinář s mocí ničit kariéry či tvořit hrdiny – podobnými detaily je román prošpikovaný. Nešťourá se příliš v ničím soukromí, psychologicky neanalyzuje, filozoficky nehloubá a přece není myšlenkově mělký, charaktery si navíc bez problémů oblíbíte. Žádné geniální zločiny chladnokrevných predátorů a krkolomné dedukce citlivých detektivů s IQ vyšším než Eiffelovka, prostě jen všední dny v pekle policejní práce, když se rozpoutá sračková smršť. Zapomeňte na ostře vymezenou hranici mezi bílou a černou, tady se čtenář většinou pohybuje ve stínech šedi. Obvykle v těch temnějších. Síla knihy je ve svěžesti zpracování, nikoliv v originalitě zápletky. Jasně, při odhalování pachatelů byli detektivové tradičně pozadu za čtenářem a například informační díru jsem odhalila dlouho (stovku stran) před Loganem. Aby ne, vždyť já měla ohrádku s několika vybranými podezřelými, on jich měl plný Aberdeen. Nechci šťourat, „Žulové město“ mě opravdu bavilo, což je důvod, proč na misku vah přihodím (možná malinko neobjektivní) pátou hvězdu. 85% „Logan s povzdechem vstal. Další vyřešený případ. Další zničený život.“... celý text

Gejša 2006, Arthur Golden

Občas potřebuji opustit vyhřáté křesílko, ve kterém mám po mnoho let věrně obtisknutý svůj zadek, a nakouknout jinam. Třeba k sousedům, jejichž dům většinou obcházím širokým obloukem - kvůli té odpudivě růžovo-červené fasádě a načančaným obyvatelům. Společnou řeč s nimi pravděpodobně nikdy nenajdu, protože žvaní hlavně o vzhledu, líčení, ošacení, obuvi, večírcích a lidech s podobnými hodnotami. Také pořád infantilně vzdychají (ó, já ubohá, ó, úžasný muž), vzájemně si odporují, případně nepochopitelně složitě + zdlouhavě zabředávají do událostí, jaké by mohli vyřešit pár upřímnými větami. Holt jsem tentokrát nahlížela k Japoncům, kulisy mají exotické, leč zvyklosti poněkud zvláštní. Jejich tatík je Američan... já po celou dobu považovala jméno Arthur Golden za pseudonym nějaké nezkušené romantické spisovatelky. Tak jo, vyvětrala jsem svůj rutinou zavánějící prostor, prozkoumala cizí dvorek, zpočátku jsem se i docela bavila. Dokud hlavní hrdinka nedospěla, potom pro mě věčné úklony, oblékání a popis kimon, návštěvy večírků, nalévání saké, obloukovité rozhovory a vyvádění krávovin hodných slepičího mozku ztratily veškeré kouzlo. Dočítala jsem bez zájmu. Chápu, čím "Gejša" čtenářky oslovila, pro mě to bohužel nebylo to pravé kešu. Příště do Asie zamířím za samuraji, šóguny a vůbec osobami, co mávají spíše katanou než vějířem či řasami. Zatím zůstanu věrná svým oblíbeným žánrům. 60-65%... celý text

Revival 2015, Stephen King

Otázka: Smrti, kde jest tvá kosa? Odpověď: Ta je kurva všude. Jak napovídá citát, "Revival" je kniha o smrti. Ale také o životě, o lidech, jejich důležitých momentech a křižovatkách, o ztrátách, bolesti, víře i nevíře, o závislosti, posedlosti... Muzikant Jamie Morton nás provede od svého dětství až po "jak jsem sakra mohl tak zestárnout?" Kniha má pár napínavých i děsivých momentů, většina stránek však s hororem jen decentně koketuje. Stephen King už dávno minul hranici, kdy musel dělat vše pro čtenářskou spokojenost - zdá se, že častěji píše podle své vnitřní potřeby. Představuje své postřehy, přemýšlí, analyzuje, stále dokazuje znalost lidské duše (zvláště jejích temnějších zákoutí). "Revival" se mi bohužel trefil do období, kdy mám nedostatek času a klidu na četbu, což se na dojmech podepsalo kapku negativně. Zvolna jsem se houpala na vlnách kolem 70%. Tři nebo čtyři? Přiznávám, pořád mám pro pana Krále slabost, jakkoliv bych tento román nezařadila do TOP 10 jeho knih.... celý text

Dva proti Říši 2007, Jiří Šulc

Další strohá historická fakta byla nahrazena literárním popisem, který doplnil množství detailů a překryl nezřetelné černobílé momentky v mé paměti živoucími barvami skutečnosti. Co se mi nepodařilo zjistit z románu, dohledala jsem částečně v téměř vševědoucí Wikipedii. Název knihy vlastně není přesný, protože těch hrdinů, vzdorujících dle svých možností zrůdnosti nacismu, bylo podstatně více. Ve škole o všech neučí, hodiny dějepisu se omezují pouze na nejznámější jména; ráda jsem poznala další a hodlám ctít jejich památku přinejmenším v duchu. Nezaslouží si být zapomenuti. Bohužel krutá doba nebyla skoupá ani na zbabělce - nikomu však nepřísluší soudit, bolest nebo strach o své blízké může člověka snadno dohnat k zoufalým činům. Kdykoliv narazím na pohnuté osudy účastníků 2. světové války, přiměje mě to lépe chápat současnou německou sebenenávist, s jakou se ochotně vzdávají své civilizace ve prospěch lidí z chudobou a válkami zmítaných zemí. Hitler a jeho pohůnci likvidují Evropu i 75 let po své smrti. Panu Šulcovi bych za pečlivé shromáždění dat a jejich převedení do dramatické podoby udělila silné čtyři medaile, ovšem z úcty ke statečným vojákům, členům odboje i nevinným obětem zhovadilé ideologie musím připíchnout také pátou. 85%... celý text

Půl světa 2019, Joe Abercrombie

„Půl světa“ je volným pokračováním „Půl krále“, Jarvi je zde šedou eminencí poněkud v pozadí, prim hrají dva nové charaktery. Oba touží stát se bojovníky, v cestě jim však stojí nepřekonatelné překážky: Trnka postrádá patřičné pohlavní orgány a Brand má obsedantní potřebu konat dobro. Pracovně jsem si tuto dvojici překřtila na Mrchu a Balvana. Zní to nelaskavě, přesto jsem musela obdivovat odhodlání a sílu vůle prvně jmenovaného spratka, zatímco druhý svým srdcem na správném místě přirozeně vzbuzuje náklonnost – v mém případě jaksi mateřskou, mladší čtenářky se třeba zamilují. Autor se drží přímých kolejí položených úvodní knihou: zápletka není kdovíjak složitá, intriky jsou průhledné, prostředí se nevěnuje přílišná pozornost, násilí není nadměrně pitváno (což neznamená málo krve), sex nezabíhá do extra podrobností, celkové vyznění je ve světlejších odstínech šedi, vše je zkrátka zjemněno s ohledem na cílovou skupinu dospívajících. A já bych coby náctiletá určitě byla u vytržení. Stará Metla preferuje Abercrombieho dospělý, drsnější a důkladnější styl, ovšem u téhle série se moc příjemně odpočívá. Nenáročný, leč čtivý fantasy příběh o různých podobách války a hrdinství, soustředěný na postavy, tedy na jejich (obvykle svérázné) chování i činy. 75-80%... celý text

Mistr písní 2007, Orson Scott Card

Ač mám dokonalý hudební hluch, nedělala mi problém základní premisa příběhu, tedy vyjadřování myšlenek a pocitů písněmi - vždyť hudba je k tomu přímo určená. Rušila mě však nepropracovanost a nevěrohodnost Cardem načrtnutého světa, podivné fungování Domu písní, galaktická vláda prostřednictvím jediného císaře etc. Knížku bych označila za jakousi místy brutální pohádku s upozaděnými sci-fi kulisami. V první třetině se čtenář seznámí s malým Ansettem, výjimečným, leč citově plochým pěvcem, s jeho dětstvím v Domě písní. Následuje přesun k císařskému dvoru a dospívání ve víru intrik. Při gay vložce v závěrečné části jsem poněkud ztrácela koncentraci - pitvání milostných vztahů na mě holt obvykle má mentálně opruzující účinky bez ohledu na hetero/homo/trans/nekro/zoo orientaci zúčastněných. Závěrečný prolog byl mírně patetickou, stručnou, relativně uspokojivou tečkou. Charaktery jsou v tomto raném Cardově díle ještě celkem ploché, jejich osudy neměly sílu ze mě vyždímat patřičné emoce. Jakkoliv nevyrovnaným dojmem na mě "Mistr písní" působil, musím vyzdvihnout zvláštní, melancholickou atmosféru, vibrující prakticky celým románem. Není to Card ve vrcholné formě, spousta not v osnově chybí nebo zní falešně, přesto si jistě najde svého trpělivého "posluchače", který přimhouří oči nad nedokonalostmi a nechá se unést náladou příběhu. 70%... celý text

Černý led 2000, Michael Connelly

Harry, už během tvého prvního případu jsem věděla, že si budeme dobře rozumět a průběžně se setkávat. Sednul jsi mi jako zadnice do pohodlného křesla - inteligentní, drsný, nepředpisový, vlk samotář, co se nenechá zastrašit, zkorumpovat ani opít rohlíkem. Mohl bys teda o to luxusní křesílko přestat típat cigarety. No fakt, zhruba v polovině knihy jsem během padesátky stran udělala čárku za každou zmínku o tvém smrdutém zlozvyku a někdy u čísla 19 mě to přestalo bavit. Pořád se domnívám, že tvého stvořitele platí tabáková lobby za účelem připomínání čtenářům z řad kuřáků, ať si zapálí. Jako by nestačilo téma tvého druhého případu, plné drog, dealerů a s tím související špíny. Mexická bída v područí kartelů z knihy tekla s hustotou obsahu fekálního vozu. Na začátku je smrt kolegy a ty, jako správný policajt, jsi hned zavětřil levotu. Není důvod dmout se pýchou, Harry, vzhledem ke stavu těla byl na správné stopě každý mírně zkušený čtenář či divák detektivek. Vlastně mě zápletka ničím nepřekvapila, což je trochu škoda, na druhou stranu je podána dovedně, žádné zbytečné kličkování, přímý tah na branku a gól, přesněji zářez na pažbě. Prosté, funkční, v jistých ohledech roztomile nekorektní. Na pátou hvězdu to ani tentokrát nestačí, mám v tebe však důvěru: brzy to k Metlině metě nejvyšší jistě dotáhneš. Zatím "jen" čtyři spokojené, střelným prachem a tabákem zapáchající, krví zastříkané stálice. 80% P.S.: Překlad je občas divný. Příklady: proč náčelnice patologického oddělení, proč ne obvyklejší šéfka? Proč 20 baků a ne 20 babek, jak jsme tady zvyklí? Skloňovat poloautomat UZI jako "leželo tam několik Uziů", no to snad ne... A nesmím zapomenout na své oblíbené "doprčic!", tahle čistě lokální kletba je v překladech zahraniční tvorby horší než pěst na oko, absolutně nelogická.... celý text

Láska až za hrob 2008, Petr Heteša

Úvodních 50-60 stran jsem poněkud trpěla, bojovala jsem s nutkáním knížku odložit (nejlépe vrhem do dáli) a víc se k ní nevracet. Děsivě ukecané! Pan Heteša by potřeboval přísného editora jako prase drbání - text mohl být o třetinu kratší, aniž by se ztratilo cokoliv podstatného. Rozhovor, sdělením zasluhující maximálně půl stránky, se tady roztahuje alespoň přes dvě strany. Důvodem je neustálé opakování informací, diskutující totiž imrvére demonstrují svou nechápavost a nedoslýchavost výrazy jako "Cože?" "Si děláš prdel?" a podobně. Naštěstí bývá při cestování hromádkou zábavnější číst než čučet z okna, tudíž jsem překonala hranici, kdy mě knížka konečně začala zajímat. Zápletka připomíná film "Případ Pelikán" (Grishamovu předlohu jsem zatím míjela, nutno napravit), ve kterém studentka žurnalistiky svou školní prací rozdráždila zmiji bosou nohou a musí prchat před bezpečnostními složkami mocných. "Láska až za hrob" není psána Hetešovou obvyklejší ich formou, příběh se tříští mezi několik postav. Uvítala bych detailnější prokreslení charakterů, včetně dokonalé hlavní hrdinky. Nepotěší ani jejich občasné přihlouplé chování a nepochopitelná opomenutí. Děj se odehrává v blízké budoucnosti, nebýt však párkrát zmíněna stanice na Marsu, neměl by to čtenář jak poznat (reálie připomínají nedávnou minulost, tak 20-25 let zpátky). Zapomeňte na neotřelé kyberpunkoidní prostředí či vize pokročilých technologií, tenhle thriller se o sci-fi jen zlehounka otřel. Rovněž finále mě docela neukojilo: jedna věc je mít teorii a druhá brát ji bez jediného pořádného důkazu za nezpochybnitelný fakt. Konec-nekonec vyloženě volá po pokračování. Samá kritika, přesto jsem ráda, že jsem se na knížku nevybodla. Petr Heteša umí stvořit záživné počtení, jen by to chtělo nekompromisního eliminátora zbytečností. Mírný nadprůměr v akčně odpočinkové literatuře... v braku, chcete-li. 60-65%... celý text

Čtvrtý králův pes 2006, František Niedl

Jmenuji se Tas, Hynek Tas. Z Boru. A jsem vskutku bezchybný. Díky speciálnímu výcviku jsem téměř neporazitelný bojovník, šermíř i střelec z luku, jezdím na speciálním válečném koni, ovládám taktiku, cizí jazyky, vím snad úplně všechno - jsem bezmála prorok, kam se na mě hrabe Google. Jsem inteligentní, upřímný za všech okolností, statečný, čestný a nikoho se nebojím. Samozřejmě jsem neodolatelně přitažlivý pro ženy... pro muže taky, ovšem ty si držím od těla, obvykle na vzdálenost meče. Díky svým kvalitám jsem se stal osobním strážcem Václava IV. a byl svědkem mnoha jeho činů, především však nečinnosti a z toho pramenících potíží. Veškeré hrdinské skutky, a že jich nebylo málo, jsem tedy musel obstarávat sám. Někdy zakolísám, netřeba se však o mne obávat. Už jste viděli, jak si evropský středověk představují hollywoodští filmaři? Při četbě “Čtvrtého králova psa” jsem často měla podobný dojem - spousta akce a efektů na úkor poněkud papundeklových kulis. Přesto jsem příběhu postupně propadla, autorem dovedně namíchaná směs historie a fikce je mnohem poutavější než učebnice dějepisu. Na plné souhvězdí mi chybí trochu věrohodnější (méně dokonalý) hlavní hrdina, naopak přebývá občasné opakování informací, zrovna jako používání stejných slov brzy po sobě a hojné “dramatické” odmlky ve formě trojteček. 75-80%... celý text

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování 2015, Haruki Murakami

Román o tom, že i v přelidněném Tokiu může být člověk naprosto osamělý. A že se lidé mění, někteří třeba radikálně, zatímco jiní mohou přes veškerou snahu zůstat pohřbení pod svými mindráky - hloubí si zákopy pocitů méněcennosti tak dlouho, až z nich nedokážou vylézt. Neprozradím, jakou ze skupin prezentuje hlavní postava Tazaki Cukuru. Každopádně je mladík s nízkým sebevědomím zničehonic vyobcován ze společenství nejbližších kamarádů, aniž by tušil, proč s ním přestali komunikovat. Tato skutečnost ovlivnila veškerý jeho následující život, dokud nebyl přítelkyní donucen postavit se čelem minulosti. Osobně jsem pracovala s několika teoriemi, z nichž byla kupodivu správná ta nejpravděpodobnější a nejméně podivná. Byla jsem připravená na něco japonsky praštěného, ale tentokrát mě autor neunesl do žádné zvláštní reality. Stejně jako v jiných knihách dal najevo svou fascinaci hudbou, nadhodil témata k zamyšlení a v mnoha ohledech čtenáře ponechal, aby si různé náznaky přebrali dle vlastního uvážení. Pořád nejsem okouzlená na plný knedlík, ovšem občasná setkání s panem Murakamim jsou při jejich (i pro obyčejného Evropana srozumitelné) odlišnosti zajímavá. Dokáží rozvířit emoce. 75-80%... celý text

Sharpova kořist 2008, Bernard Cornwell

„Máte rád děti?“ „Když jsou dobře uvařené, tak jo. Nesnáším tvrdé a houževnaté maso.“ „Vy jste hrozný člověk, poručíku.“ Richard Sharpe a jeho dobrodružství na pozadí bouřlivých historických událostí počátku 19. století jsou už pro mě jistotou, že se budu nejen dobře bavit ve společnosti sympatického (nikoliv vyloženě kladného) hrdiny, ale také se dozvím leccos zajímavého z pro mne málo atraktivní doby. Tentokrát mě pan spisovatel poučil na 100%, jelikož o britském útoku proti Dánsku jsem neměla tušení. Věčné francouzsko-britské “pošťuchování” a poměřování, kdo má větší... šavli, mušketu, dělo, loď atd., mělo bohužel tvrdé dopady i na obyvatelstvo těch zemí, které s vzájemnou řevnivostí mezi velmocemi nechtěly mít lautr nic společného. Proto se Sharpe při plnění speciálního úkolu dostává do Kodaně, musí vynaložit spoustu úsilí, důvtipu a vojenských zkušeností k vlastnímu přežití, k ochraně slabých, k boji s padouchy a získat bokem nějaké to zlato by se rovněž hodilo. Nechybí vrchní zloduch, kráska v nesnázích, skutečné postavy z historie, popisy taktiky ani snaha doplnit mezery v dějepisných faktech. Kromě tradičně svižně prohltaného příběhu si odnáším ještě připomínku, že mocným tohoto světa nelze věřit, i když se tváří jako spojenci. 75%... celý text

Jak se veverka učila počítat 2018, Jindřich Balík

Veselé příhody malého tygříka 2011, Susanne Blesius

Tygřík Titu přináší v krátkých příbězích o zvířátkách tradiční hodnoty na téma přátelství, pomoci bližním a podobná nezávadná, náležitě učesaná, miloučká ponaučení. Dětské oči se mohou popást na líbivých ilustracích, tím podstatným však jsou drobné obrázky přímo v textu, nutící skříťata ke spolupráci: k zapojení hlaviček, nalezení odpovídajících slov, ke správnému skloňování, přičemž předškoláci, vedeni rodičovým prstem a přednesem, mohou vizuálně vnímat jednotlivá písmena, možná i celá slova. Užívám si večerní četbu pohádek (pokud mi zrovna cácorka nevnutí nějakou nečitelnou slátaninu) a hodlám se této tradice držet co nejdéle, ovšem budu ráda, až potomek konečně začne svět knih objevovat na vlastní pěstičku. 75%... celý text

Kačenčina RUKAVICE 2009, Olga Krijtová

Ostravská mystéria 2019, Marek Skřipský

Je krátce po 1. světové válce a legionář Martin Vácha v Ostravě prochlastává svůj nevalný plat suplenta. Farář Bronský při péči o své stádečko rovněž občas zavítá do knajpy, zatímco účetní Hanka Sikorová ukájí adrenalinové potřeby jízdou na motorce. Cosi záhadného však útočí v šachtách a přitáhne pozornost akční trojice... Zhruba takto začíná první příběh z osmi povídek, plných ostravské rázovitosti (připravte se na popisy skutečných míst a prznění mateřského jazyka) a nadpřirozených jevů ve škále od podzemních bytostí, přes vlkodlaky, po agrární peripetie Sovětského svazu. Hlavní hrdinové zůstávají stejní, také několik vedlejších charakterů nemizí s odehráním své scény a průběžně zasahují do děje po celou knihu. Přes zjevnou autorovu snahu, aby postavy nešustily papírem, bych přece jen uvítala vrstevnatější psychologii přinejmenším u těch nejdůležitějších. Vlastně by stačilo duševně doladit dominantního Váchu, Sikorka s Bronským se postupně stahují do pozadí. Ještě bych vytkla zbytečně se opakující informace + fráze a doporučila eliminovat nepopulární bůžky ze stroje. Jinak docela fajne čtení. Tahle kniha je mým seznámením s tvorbou Marka Skřipského a hádám, že do ní promítnul kus vlastní osobnosti: čichám, čichám kladný vztah k Ostravsku, ke zbraním (především těm střelným), k hospodám a s nimi souvisejícím činnostem (alkohol, tabák), k historii a také respekt k mužům v uniformách. Pro rodačku a dlouholetou obyvatelku Ostravy je tahle knížka prakticky povinnost, užila jsem si důvěrně známé lokality v jiné době a za to přidávám hvězdu. Většina povídek přece jen šplouchala v hladině mírného nadprůměru: první dva příběhy mě oslovily nejvíc, potom šla křivka zájmu poněkud dolů. 70%... celý text

O mé rodině a jiné zvířeně 2002, Gerald Durrell

Po mrazivém Slovensku a islandské depce jsem se rozhodla zamířit za pohodou na řecký ostrov Korfu. Ve společnosti extravagantní rodiny Durrellových jsem si užila několik dní siesty. Jelikož je vypravěčem nejmladší Gerry, budoucí zoolog, lehce humorné epizodky ze života jsou často proloženy pečlivým popisem přírody a pozorováním kdejakého zástupce z říše fauny - od nejmenšího hmyzu, přes želvy, ptáky, hady, ještěrky až po psy (po vzoru majitelů notně neukázněné). Určitá zvířata jsem si oblíbila víc než některé členy Durrellova rodu. Nejstarší ze sourozenců, bohémský literát Larry, je ve své panovačné aroganci na přesdržku, náruživý lovec Leslie příliš krvežíznivý, Margo a její péče o vzhled nevýrazná, benevolentní máti se svým neustálým synáčkováním poněkud otravná. Z čeho ta rodina vlastně žila, že si mohla dovolit služebnictvo a stěhovat se po ostrově mezi vilami z naprosto malicherných příčin? Nepostřehla jsem zmínky o skutečném zaměstnání... Leč svérázní přátelé jako Spiros, Theodor, Roger, Dráčata, Achilles, Quasimodo a další trochu vyvážili mé nevalné dojmy ze zhýčkaných Durrelů. Kniha každopádně splnila svůj účel: učesala mi nervy po vražedných drasťácích a bezstarostnou idylkou odváděla pozornost od všudypřítomné covidové úzkosti. 75%... celý text