Metla přečtené 1097

Aristokratka na koni 2016, Evžen Boček

„Podle nějakého průzkumu plánuje každá druhá rodina návštěvu alespoň jednoho hradu a zámku, přičemž jako hlavní důvod tázaní uvedli, že jedině změna prostředí zabrání tomu, aby své potomky pozabíjeli. Zároveň ovšem dvaaosmdesát procent rodičů vyjádřilo přání, „aby se na těch památkách alespoň něco hejbalo“, a téměř devadesát procent chce „pro ty haranty nějaký překvápko“. Josef poznamenal, že stejné požadavky si do deníku zapsal i římský historik Plinius, když se s celou famílií dokodrcal v srpnu roku sedmdesát devět na letní pobyt do Pompejí. Za hodinu po jejich příjezdu vybuchl Vesuv a hejbat se začalo všechno. Nakonec město i s obyvateli a turisty pohřbil popel, takže bylo i překvápko. Historickou vsuvku dovršil Josef povzdechem, že my takové štěstí mít nebudeme, protože široko daleko není žádná sopka.“ Mám si stěžovat na stále stejný autorův styl, když to znamená, že v případě potřeby nenáročného humoru přesně vím, kam se obrátit? Aristokratka ve mně spolehlivě dokáže vyloudit duševní úsměv a občas dokonce vyprsknu nahlas. Vítané odlehčení a odvedení pozornosti od starostí DD (debilní doby), víc jsem od třetí části literárního sitcomu nežádala. Vážnou výhradu ovšem mám: je to nehorázně krátké, přičemž stačilo příběh nerozdělovat a vydat místo dvou novelek jeden (útlý) román. Tentokrát ještě 70-75%, ale dokončení „Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka“ už v hodnocení pocítí můj nesouhlas s podobnými praktikami.... celý text

Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka 2018, Evžen Boček

Když Marie Kostková při návratu domů zjistí, že před zámkem parkují tři policejní vozy, hasiči a sanitka, jen akutně natlakovaný močový měchýř na chvíli odsune množství nejlogičtějších otázek: „Zabil Josef nějaké návštěvníky? Zabila Milada Josefa? Zabil Josef Miladu? Zabili někoho naši psi? Uřkla někoho tetička Nora? Předávkoval se někdo prozacem nebo ořechovkou? Otrávil někdo něčím někoho? Vysála někomu Deniska krev? Vyděsil — ať mrtvý či živý — pan Spock někoho tak, že dotyčný zemřel na zástavu srdce? Zabil otec kontrolu z finančního úřadu?“ Legrace zkrátka pokračuje, akorát je čtenář vysvětlováním odveden z Kostky a více stránek tráví ve společnosti existencí, toužících se nelegálně obohatit zámeckým jměním… bordel v kuchyni, lebky, kdo by odolal. A když má jedna skupina pachatelů trestné činnosti IQ šumivého bonbónu, zatímco druhá vynahrazuje nedostatek zkušeností svými nervy v kýblu, je o zábavu postaráno navzdory časté absenci zámeckého panoptika na scéně. Ale! Spousta fórků byla už v předchozí knížce, se kterou měla dle mého názoru tvořit celek. Místo plnohodnotného románu zde máme dvě navazující, samostatně vydané povídky - s takovým rozsekáváním téměř na leporela ať mi nakladatelství políbí drdol. 65%... celý text

Oheň probuzení 2018, Anthony Ryan

Ale jo... Po předchozí trilogii vystřihl Ryan Anthony do jisté míry rutinérský kousek se steampunkovým nádechem, třemi hlavními liniemi a s postavami, které jsou mezi sebou provázané víc, než by se na první pohled zdálo. Rádoby nelítostná špionka, lump z mokré čtvrti a námořní důstojník, ti všichni zažívají dobrodružství s hojností akčních scén - v městských ulicích, na palubách lodí, v džunglích, chrámech i v podzemí, bojují s nepřátelskou imperiální velmocí, se Zkaženými pseudolidmi... a s draky. Tady se jim říká draggové, jejich krev má různé zajímavé účinky a lidi jsou holt svině, schopné pro tu vzácnou tekutinu vykrvit majestátní, nebezpečné tvory třeba do posledního. Leč svět se mění, rovnováha sil se zvolna přesouvá. A mně se nějak nechtělo držet palce lidstvu. Hlavní hrdinové jsou poněkud generičtí a vůbec by "Oheň probuzení" byl skvělým námětem pro velkolepou RPG. S veškerou rozmanitostí prostředí, principem fungování dračí krve (zastupujícím magii), množstvím NPC, zbraní, odstupňovaných nepřátel, s kapkou romantiky, i ta zápletka o záchraně světa - opravdu dokonalý materiál pro počítačovou hru a to myslím bez jakéhokoliv despektu. Ačkoliv děj většinu stránek zběsile pádil, občas přece jen upadal do stereotypu a přinášel chvíle nudy. Rozseknout dilema "tři nebo čtyři?" pomohla až otázka, jestli bych šla do pokračování (ale jo) a zda bych ten špalek byla ochotná absolvovat v budoucnu znovu (ale jo). 70%... celý text

Divné počasí 2018, Joe Hill (p)

„Novely nejsou rozvláčně putující řeky. Jsou jako závod. Sešlápnete pedál až na podlahu a vezmete to rovnou přes okraj útesu. Žít rychle a nechat za sebou hezkou mrtvolu je sice mizerný cíl pro lidský život, ale docela dobrý plán pro příběh.“ (Z doslovu) Mám zrovna takové pitomé období à la „co mám číst, když mi všechno přijde čím dál stejné“. Moje mysl dychtí po něčem neotřelém, odvážném, jiném… Joe Hill už mi při podobných choutkách párkrát poskytl to pravé osvěžení, proto jsem z poličky bez váhání vytáhla „Divné počasí“. Jak název sbírky naznačuje, v každé z povídek hraje větší či menší roli počasí. V úvodní „Momentce“ (75%) dokresluje atmosféru bouře, v (pro mě nehodnotitelném) „Nabito“ ovlivňuje ovzduší rozsáhlý požár, „V nebi“ (65%) je jaksi člověk vystaven projevům počasí pořád a v „Dešti“ (85%) čtenář zažije dost děsivé průtrže. Příběhy opatřím samostatnými komentáři, kniha jako celek si mě získala rozmanitostí námětů i pečlivým zpracováním – akorát povídka „V nebi“ dle mého názoru nabízela zajímavější možnosti. Jsem nadšená, že má pan Král tak zdatného následníka. 75-80%... celý text

Než jsem tě poznala 2013, Jojo Moyes

Ani kapka. Opravdu! Takový doják a mé oči se vůbec neorosily, nemusela jsem jedinkrát dojatě smrknout do rukávu. Jsem prostě balvan. Ne že bych s Louisou, Willem a jeho blízkými nesoucítila, akorát jsem díky předvídatelnosti byla na vše duševně připravena, náležitě obrněna a zalezlá v hlubokých zákopech předstíraného cynismu. Až závěrečný patos mě přiměl vzdychat, ovšem otráveně. Pro romantické cajdáky sice nejsem správný materiál, rozhodně však nehodlám nad touto knihou ohrnovat frňák. Obsahuje všechny důležité prvky pro daný žánr, především výborně zpracované postavy, vzájemné jiskření a tradiční chci tě/nechci tě/chci tě tanečky. Pečlivá pozornost je věnována rodinnému zázemí, sociálním poměrům a prostředí. Některé čtenáře může silně oslovit motivační složka románu, tedy chtít od života něco víc a jít si za tím. A hlavně se zde rozebírá obtížná problematika eutanazie. Má člověk právo zvolit si důstojný, pokojný a smířený odchod místo zdlouhavého trápení bez naděje na zlepšení? Za mě tedy „pouze“ uznalých 75%, ale vím úplně přesně, komu zakoupením „Než jsem tě poznala“ uvedu slzné kanálky do maximálně zvýšeného provozu. Ségra, chystej kapesníčky!... celý text

Pátá oběť 2019, Jonathan Dylan Barker

„Já nechápu, že pořád ještě žije. Vyřízli mu takový kus mozku, že by z něj mohl být politik.“ Pokud jste nečetli „Čtvrtou opici“, do „Páté oběti“ se nepouštějte. Pokud utrpení lidských bytostí nesnesete ani v literární fikci, ruce pryč od tvorby J.D. Barkera. Pokud nemáte rádi mnoho postav, tuhle sérii rovnou vynechejte. Pokud sluchátka se zašmodrchanými drátky po půl minutě mrsknete na zem a rozdupete, rovněž nejste vhodný materiál pro tento román – zápletka vyžaduje porci trpělivosti a zvýšené pozornosti, zvláště ve druhé polovině. Pokud jste první díl četli před delší dobou a nemáte fotografickou paměť, pak možná budete mít v některých jménech a událostech tak trochu kriket. Jako třeba já. Autor sice průběžně poskytuje částečnou rekapitulaci, přesto občasné informační výpadky v mé šedé kůře pilinové negativně ovlivnily prožívání příběhu. Zhruba do strany 300 vše šlapalo ve skvostném tempu, bavila mě práce i špičkování detektivů. Potom do čerstvého případu pohřešovaných/zavražděných dívek prosáknul děj předchozí knihy, Porterova linie mě přiměla otáčet oči v sloup a já začala ztrácet koncentraci. Jako u nekonečných kriminálních seriálů, které postupně vyčpí a přicházejí s čím dál blbějšími zvraty hodnými telenovel. S otevřeným závěrem na mě padly obavy, zda se z „Šestého dítěte“ nevyklube úplně překombinovaná bramboračka. Málo platné, MUSÍM to zjistit. 70-75%... celý text

Vzestup Persepole 2018, James S. A. Corey

„Jestli nás všechny pozabíjejí, tohle bude ten důvod. Ne jejich technologie, jejich strategie, ani neviditelný cyklus dějin. Bude to naše neschopnost cokoli udělat bez pěti schůzí všelijakých komisí, kde se to bude dlouze probírat.“ Lidstvo si užilo 30 let relativního míru, než se zpoza brány ze vzdálené galaxie zase vynořil egomaniak, technologicky dominující a zcela přesvědčený, že právě on by měl všem vládnout, vytvořit dokonale fungující společnost. Samozřejmě je nejprve nutné zlomit nebo odstranit ty, kdo odmítají pochopit a přijmout laskavě vnucované dobro. Zatímco představitelé původních pořádků mají k dispozici celou flotilu vesmírných lodí, posádka Rosinante musí na stanici Medina kontaktovat nepočetný odboj. Neměla jsem problém přijmout šediny, vrásky a bolístky stárnoucích hrdinů, ve skutečnosti mě spíše zaráželo, jak málo se změnili. Psychicky se výrazněji neposunuli, Bobbie s Amosem jsou navíc pořád kosti lámající drsňáci. Zápletka mixuje politiku s vesmírnými bitvami i drobnější záškodnickou činností, nahlíží se do různých hlav, řeší se vztahy jednotlivých charakterů, nic neobvyklého v této sérii. Dojmy kroužily na tradiční orbitě 70%, zaokrouhluji dolů na tři hvězdná tělesa, jelikož: 1) Celá kniha je vlastně neuzavřeným prologem, stavěním figurek na šachovnici. 2) Jedna z těch figurek už prostě měla být čtvrt století pod drnem, nenašla jsem důvod k její pokročilé gerontoterapii nebo exhumaci. 3) Už by to chtělo sérii důstojně zaříznout a vymyslet jinou zlatonosnou slípku.... celý text

Pěšky mezi buddhisty a komunisty 2016, Ladislav Zibura

„O zemích, kam vyrážím, si předem nezjišťuji prakticky nic. Přiznávám, že to má i své nevýhody. Člověk se například může vydat poznávat buddhistickou kulturu do země, kde 80 % populace tvoří hinduisté. Dobrá práce, Ladislave!“ Ale vážně: „Dobrá práce, Ladislave!“ Atraktivní, neokoukané lokality Asie, příjemný humor, zajímavé postřehy a důkladné poznávání obyvatel – tedy jak to jen jde, když poutník neovládá tamní jazyk a musí spoléhat na pochybnou rozšířenost angličtiny. Uvítala bych více popisů krajiny a méně courání po frekventovaných silnicích… a také méně alkoholu, ač tentokrát naštěstí dominoval zelený čaj. Jako samorost vždy hledající pomocnou ruku na konci vlastní paže jsem stále zmatena "Zibiho" preferencí spoléhat na dobročinnost neznámých lidí (a platit za tuto pohostinnost až následně z domova neziskovkám považuji za krajně naivní způsob poděkování; potřební z toho dostanou minimum, pokud vůbec něco). Autorovo filozofování a mentorování představuje mnoho hezkých vizí na téma vzájemného lidského porozumění, leč globálně to zkrátka nemůže fungovat. Roztomilá utopie mladého člověka a já z celé duše všem podobným snílkům držím palce, aby jim tento světonázor vydržel co nejdéle. 80%... celý text

Ti druzí 2020, C. J. Tudor

„Zvedla se a vylila zbytek vína do dřezu. Nepomáhalo. Nikdy nepomáhalo. Problémy se nedají utopit, plavou.“ Více než uvedený moudrý úryvek knihu charakterizuje Gándhího citát: „Oko za oko a svět bude slepý.“ Autorka v krátkých kapitolách rozhodila na stránky několik (převážně) neveselých až tragických životů a nechala čtenáře, aby odhaloval nitky jednotlivých osudů k závěrečnému uzlu, připomínajícímu poněkud nevzhlednou, křečovitě utaženou mašli. Zpočátku jsem byla zmatená (přesto na nejvyšší míru zaujatá), s postupně předhazovanými drobečky informací jsem se pustila do celkem úspěšných spekulací na téma kdo, co, proč, s kým a proti komu. Na můj vkus zápletka obsahovala přemíru vzájemných souvislostí a nepravděpodobných náhod. Preferovala bych přirozenější vývoj, něco jako když si na stůl pečlivě naaranžujete nový počítač a už druhý den zjistíte, že se všechny dráty přes noc zašmodrchaly do sebe. Někdy se prostě věci stanou a nemá to do posledního písmenka vykonstruované vysvětlení. Pravda, mysteriózní složka zůstala neobjasněna a nejspíš ne každému sedne. Mně paranormální koření chutnalo. Navzdory poměrně překombinovanému finále musím C.J. Tudor zase pochválit; měla jsem na četbu málo souvislého času, což nikdy nedělá románům dobrou službu, v myšlenkách jsem se však příběhem často zaobírala a postavám držela palce. Ti druzí udržovali mou pozornost od úvodních slov a možná v mé paměti vyhloubili zářez trvalejšího charakteru. 80%... celý text

Malovaný dům 2004, John Grisham

Asociace se jménem John Grisham je jasná: thrillery z právnického prostředí. „Malovaný dům“ se však této škatulce vymyká, tentokrát čtenáře nečeká žádné drama v soudní síni. Autor zavzpomínal na své dětství a stvořil příběh o chlapci, vyrůstajícím na farmě v Arkansasu. Kdykoliv jsem otevřela knihu, zmizely za oknem zasněžené pláně a místo stromů kolem rázem vyrostly nekonečné lány bavlníků, chladno bylo nahrazeno nejprve žhavým sluncem, později lezavými proudy deště, debilní zima 2021 zmizela kdesi daleko v pozadí a já se ve společnosti sedmiletého kluka ocitla v pozdním létě roku 1952. Rodinu Chandlerových v té době sužuje nejistota kvůli dluhům, s tím související potřeba příznivého počasí, zaručujícího bohatou sklizeň, kromě toho válka v Koreji odvedla do nebezpečí tak trochu černou ovci rodiny, Lukova strýce Rickyho. Zkráceně lze román popsat takto: Chandlerovi každý den tvrdě pracují, modlí se za úrodu, za (vítězný) návrat amerických vojáků z Asie a za úspěch baseballového mužstva Kardinálů, kde bude Luke hlavní hvězdou, až vyroste - o tom nepochybuje. Život na farmě je každodenní dřina (tedy s výjimkou nedělí, tehdy je práce těžký hřích), jakou kloučkovi projasňují návštěvy městečka Black Oaks s jeho drobnými lákadly: cola, sladkosti, kino, kontakt s lidmi – klevety žen a vážné řeči mužů. Sluncem rozzářené nebe se však postupně zatahuje těžkými mračny... Ráda jsem poznala malého vypravěče (s často poněkud dospělým uvažováním), Lukovy úctyhodné prarodiče, hrdé farmáře tělem i duší, přísné, leč milující rodiče, toužící po lepším životě a jistější budoucnosti, chudé sousedy s množstvím dětí, a také najaté dělníky, nádeníky z hor i Mexičany, z nichž někteří výrazně zasáhnou chlapcovu duši – v dobrém i ve zlém. Tempo knihy je většinou poklidné, zrychluje líně a děj zůstává otevřený jako život sám. Našince mohou nudit popisy baseballových utkání, já z nich nadšená nebyla. Jediná věc mě opravdu rozhodila a v duchu jsem protestovala: „To ne, takhle to přece nemůžete nechat, určité činy nelze mlčky přejít!“ Příjemná nostalgie se sugestivní atmosférou jihu USA v poválečných časech. 75-80%... celý text

Rázová vlna 2017, František Kotleta (p)

„Až když se svět odebere do největších sraček v historii, člověk pochopí, že největším vynálezem v dějinách lidstva nebyl knihtisk ani internet, ale trojvrstvý toaletní papír s heřmánkovou vůní.“ Plukovník Michálek si během krvavé cesty postapokalyptickou pustinou jako obvykle párkrát posteskne, že už je na tohle moc starej. Já zrovna tak. S červenou knihovnou pro chlapy ztrácím kompatibilitu. A tohle je typická mužská harlekýnka: neustálé násilí a vulgarity občas střídají autorovy porno fantazie. A doutníky, bez doutníků se to neobejde. Možná jsem po knížce sáhla v nepatřičně blbé náladě, možná můj zájem o zběsilou akci s nezbytnou sprostou mluvou drsňáků prostě vychládá naždy (explicitní sexuální scény mě nudí odjakživa, vyšpulené zadečky a přirážení otráveně přeskakuji… mimochodem, proč mu ona po opakovaném náruživém trtkání pořád vyká?). Dám si od kulhánkovin několik měsíců pauzu, k téhle sérii se však vracet nebudu. Bylo mi totiž u hýždě, jestli se zmagořeným fanatikům podaří odpálit atomovky a vymazat celý ten krutý svět z vesmíru. Nějak mi chyběli tahouni, na kterých by mi záleželo; amazonky mě nezajímají a hrdé krákorání českých písní mnou také nepohne. Takže: „Prásk! Prásk! Prásk!“ Plný zásobník sem vážně nevystřílím. Sorry, hrdino od Istanbulu, měla jsem zamířit na jiný cíl, tenhle se mi vzdaluje. 55-60%... celý text

Tanečník 2010, Jeffery Deaver

Další případ ochrnutého kriminalisty Lincolna Rhymea se od předchozí knihy liší; předtím čtenář většinu stránek přemýšlel, kdo je pachatelem hrůzných vražd. Tentokrát autor zdánlivě hraje s odhalenými kartami: tady máte vyšetřovatele, tady nájemného vraha a jeho cíle. Pan Deaver ovšem umí zdatně blafovat a musím přiznat, že jsem se nechala tahat za fusekli, dokud neráčil ukázat barvu. A to je dobře, ráda se nechám překvapit… tedy za předpokladu funkční logiky dějového zvratu. „Tanečník“ mě přiměl malinko přivřít oči, ovšem celou dobu jsem byla napnutá jak guma uličníkova praku a dobře jsem se bavila. Lincoln je pořád svérázný bručoun s bystrým intelektem, Amélii jsem ještě nedokázala přijít na chuť. Proč mě ženské hrdinky tak často štvou? Asi otázka pro psychologa. Nicméně Sachsové v tomto díle konkurovala kurážná pilotka a s tou jsem problém neměla, i když šlo o poněkud komplikovanější charakter s pár ne zcela sympatickými rysy. K páté hvězdě chyběl pověstný (forenzně náležitě prověřený) chloupek. 80-85%... celý text

Saturnin 2008, Zdeněk Jirotka

„Myslím, že jsem se už zmínil, že mám tetu jménem Kateřina. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Teta Kateřina má syna. Je mu 18 let a jmenuje se Milouš. Neštěstí nechodí nikdy samo. Teta Kateřina je vdova a Milouš je sirotek, protože strýc František před deseti lety zemřel. Jistě nelituje, že to udělal.“ Ideální četba do současné doby, plné starostí, omezení a neradostných vyhlídek: úsměvný český skvost popisující předválečnou idylku vyšší střední třídy. Vypravěče, „starého“ mládence, limituje v rozletu jeho usedlost a slušnost (až nesmělost), naštěstí si však pořídí svérázného sluhu. Saturnin vytváří vzrušení měrou vrchovatou a dokáže pána „nenápadně“ dostrkat ke světlým zítřkům. Ve výčtu postav nesmí chybět movitý dědeček, majetku lačná teta Kateřina a její spratek Milouš, doktor Vlach se škodolibým smyslem pro humor a okouzlující slečna Barbora. Poslední jmenovaná byla v mých představách jediná, kdo neměl tvář ze seriálu, ostatní herci seděli jako pověstný zadek na hrnci (ač ne vždy odpovídali popisu). Ráda jsem se k „Saturninovi“ po dlouhých letech vrátila, třeba se v budoucnu ještě setkáme. Zdejších 91% souhlasí s mými neslábnoucími dojmy.... celý text

Achája III 2008, Andrzej Ziemiański

„Mami, neříkej nám ‚milostslečinky‘,“ šklíbila se Shha a nabrala lžící kaši. „Jsem tvá dcera. A toto je má sestra ve zbrani,“ vysvětlovala s plnými ústy. „Tykej nám nebo nás oslovuj jmény.“ „Jo,“ souhlasila žena, která se neodvážila polemizovat. „Achájo, ty, velkomožná milostprincezno majore, královno naše, nechceš pálenku?“ Pokud se vám do rozečtené série přestane chtít, obvykle to pro knihu, přesněji pro její četbu, nevěstí nic dobrého. A já se docela přemáhala, než jsem se pustila do třetí „Acháji“. Ziemianski už úplně rezignoval na příběh a vytvořil jakousi parodii na válku, ve které myšlenky o síle pokroku a souvisejících změnách ve světovém řádu zápasí s přemírou vulgarity, humor si podává ruku s patetickými projevy a všichni imrvére brečí nebo zvrací, případně obojí současně. Princezna major Achája (obávaná superžena) bulí, blije a volá maminku ze všech nejvíc. Najít střízlivou osobu dá zabrat, ostatně mi přišlo, že autor sám psal notně pod parou. Hojnost postav je snůškou všehoschopných, zákeřných, psychopatických existencí, tudíž pověstnou jehlu v kupce sena představuje hledání čestného, přímého člověka (kupodivu lze objevit i takový charakter). Příliš mi neseděla přirovnání bitevní taktiky a techniky s tímtéž v naší době, ani odhady, co by o té či oné situaci vydedukovali historici. Finále bylo divné, zaznamenala jsem náznaky možných pokračování (ověřeno, v polštině jsou další díly) – za mě však spíše ne, i kdyby zázrakem vyšla. Ačkoliv „Achája III“ obsahuje dostatek dobrých pasáží, z celku mi na patře zůstala poněkud nepříjemná pachuť. 55%... celý text

Prašina 2018, Vojtěch Matocha

Napětí, dobrodružství a záhady v uličkách tak trochu jiné pražské čtvrti. Prašina je celosvětový fenomén: nefunguje zde elektřina a nikdo neví proč. Existuje však dostatek lidí, kterým vyhovuje žít bez vymožeností moderní doby. Jirka na Prašinu chodí navštěvovat dědečka, až se jednou cosi ošklivě zvrtne a chlapec je rázem na útěku… Být zhruba ve věku nezletilých hrdinů, tedy v cílové skupině žáků 2. stupně základních škol, učůrávala bych nadšením. Toužila bych s partou kamarádů prolézat starobylé uličky, objevovat tajemství Prašiny, čelit nebezpečí a zachraňovat svět. S trojnásobkem křížků na hrbu se podivuji neschopnosti dospělých, nedokážu přehlédnout díry v zápletce, děj i postavy jsou průhledné. Navíc mi k dětem sedí smích a ztřeštěnost, což jsem u Jirky, En a Tondy postrádala, všechno bylo ohromně vážné a seriózní, mnoho prostoru pro rozpačité milostné tokání a žádný pro kapku odlehčení. Nápad s Prašinou a její atmosféra zaslouží pět hvězd, pro mladé čtenáře takřka ideální četba, leč málo platné: stará Metla by raději dospělejší verzi. Každopádně vím, co za nějakých 7 let dám číst cácorce (snad do té doby vyroste z princezen a jednorožců s duhovými hřívami). 75-100%... celý text

Uprchlík na ptačím stromě 2001, Ondřej Sekora

Bible malých ornitologů. Příběhy z ptačí říše, ve kterých se děti poutavou formou dozví spoustu detailů ze životů opeřenců - o migraci, o dravcích, o hnízdech, sezení na vejcích, o kukačkách, o pozorování a kroužkování. Nádherné ilustrace, především ty barevné, umožní poznat jednotlivé druhy ptáků... a co jsme z cácorkou nezjistily z knihy, to jsme si prohlédly či přehrály na netu. Pětileté skřítě předvádělo svými reakcemi slalom mezi brankami: 1) potěšení, když se dělo něco veselého, nebo byl na scéně papoušek Kubík (patřičně jsem se jeho replikami proráčkovala), 2) zájmu (co je zač ten Bumbrlíček) a 3) zděšení v krutých momentech: "Mami, já už to nechci číst!" Kukačky jsou holt mrchy a krahujci taky potřebují žrát, pan Sekora realitu zbytečně nepřikrášluje. Útlocitnější dušičky to nepřekousnou snadno. Použitý jazyk odpovídá době vzniku, ovšem s předčítáním nebyl sebemenší problém - navíc lze archaické obraty snadno přizpůsobit. Ale zase se to nesmí nepřehánět, například u nás na Severní Moravě by to znamenalo použít v každé větě přinejmenším dvě (spíše tři) sprostá slova. 80%... celý text

Chirurg 2019, Petra Dvořáková

„Kde jsou ty časy, kdy byla celá šťastná, že si vzala doktora. To netušila, že s ním skončí v zapadlým špitále někde u hranic. Místo toho, aby dělala paní chirurgovou v Praze, jak si ten její tatík představoval. Nemohli tušit, že to celý tak výstavně poseru. V duchu děkuju bohu, že jsme daleko od Prahy. Zatím se zdá, že tady nikdo nepřišel na to, co se tam tenkrát stalo. A Markéta drží hubu, to je jistý. Teda před lidma. Na mě to vytáhne pokaždý, když se chytneme.“ Důrazná připomínka, že doktoři nejsou neomylná božstva, ale jen obyčejní lidé s vlastními problémy, starostmi, chybami, prohřešky, zkrátka se od ostatních liší pouze mírou odpovědnosti. I oni mohou mít blbý den, týden, třeba celé roky pos*aným navrch. Většina z nás v zaměstnání může vážným přehmatem zabít jedině svou kariéru, když však něco zanedbá lékař… bohužel bych nemusela pro tragický příklad chodit daleko. Důvěra a obdiv vzaly za své, ovšem úcta k veškerým zdravotnickým profesím mi zůstala. A zvláště v této obtížné, podělané době držím palce, přeji hodně síly a děkuji všem, kdo s vysokým nasazením pomáhají. Kéž si uchovají zdraví tělesné i duševní. A my ostatní se holt snažme nepřidělávat práci, francouzáky jen přes respirátory (a hlavně žádné olizování záchodových prkének a tyčí v MHD, po „výzvách“ youtuberů či influencerů, prostě kdejakých dementů, toužících veřejně demonstrovat záporné hodnoty IQ). 75%... celý text

Věř mi 2018, J. P. Delaney (p)

Věřte mi, že něco takhle připitoměle překombinovaného a nevěrohodného už jsem dlouho nečetla… pokud vůbec někdy. Nedostudovaná herečka v policejních službách má za úkol odhalit vinu či nevinu muže podezřelého ze série vražd. Psychicky nestabilní civilistka předhozena coby návnada předpokládanému predátorovi, to určitě. Ale budiž, jsem přece příznivec fantastiky. Hůř se mi dařilo překousnout, že se autor nejspíš nedokázal rozhodnout, jaký žánr napsat – detektivku, růžovou knihovnu, psychologické drama, thriller? A tak do toho guláše prdnul všechno, nic však nezpracoval dostatečně do hloubky; působilo to šité rozžhavenou jehlou, čistě na efekt a bez ohledu na logiku. Snad jedině obliba divadla a poezie byla prezentována s patřičnou vášní. Hlavní hrdinka mě postupně začala mocně sr… lézt mi na nervy, ostatní postavy šustily papírem. Přestože zápletka vykázala několik nepředvídaných (nedomyšlených a zbytečných) odboček, ve výsledku se překvapení nekonalo. Zpočátku román zaujal, místy atakoval hranici 70%, ve druhé polovině často sklouzával pod 40%, průměr je z mé strany laskavým hodnocením. Musím dodat, že pro tento typ literatury nejsem zrovna ideální čtenářka, šlo o unáhlenou půjčku těsně před opětovným uzavřením knihoven.... celý text

Žítkovské bohyně 2012, Kateřina Tučková

„Za komunistů se špatně ne-ži-lo, v létě bylo vedro, v zimě sně-ži-lo. Z jara tály ledy, byly po-vod-ně, to jste, milé děti, přišly o ho--dně!“ Kdovíproč mi v průběhu četby často naskakovala tahle hříčka, zplozená Jarkem Nohavicou. Jiný důvod k úsměvu jsem nenašla, „Žítkovské bohyně“ zjevně nebyly sepsány za účelem zvednutí nálady. Pokud si však chcete hojně přiživit splín návštěvou oblasti Moravských Kopanic, místa, kde se zastavil čas, zjistit něco o tamním nelehkém životě za bolševika i dříve, o různých lokálních (ne)zvyklostech, o víře, o lidské povaze, potom je tato kniha ideální. Jelikož jde o románovou fikci inspirovanou reálnými základy, cloumala mnou zvědavost, co si autorka vycucala z prstu a kolik z uvedeného jsou fakta. Někdy si naplánuji výšlap tamní přírodou, ovšem nejsem komunikativní typ, ochotný otravovat místní svými dotazy. Spokojila jsem se s články na internetu, leccos si v hlavě srovnala, podivila jsem se odvaze (drzosti) použít jména skutečných osob bez souhlasu jejich příbuzných. To se potom nelze divit, že obyvatelstvo Moravských Kopanic nepřijalo „Žítkovské bohyně“ zdaleka tak pozitivně jako čtenáři z jiných končin. Mám ráda příběhy, nutící mě zapátrat a zjistit víc, atmosféra byla hutná až dusná, připomínek zločinů komunismu (jakož i dalších zhůvěřilých ideologií) není nikdy dost. 80%... celý text

Vražedné alibi 2008, John Katzenbach

Román ze staré školy (tedy ze zlaté doby předmobilové), který se zpočátku tváří jako soudní drama, plynule se prolíná s detektivkou a postupně sklouzne k thrilleru. Na šachovnici zločinu máme rozestavených několik důležitých figur: novináře Matta Cowarta, jenž opustí pohodlnou rutinu při cestě za pravdou, Roberta Earla Fergusona, černého muže v cele smrti, odsouzeného na pochybných základech, spoluvězně Sullivana, vraždícího psychopata intrikujícího i zpoza mříží, odhodlaného detektiva Tannyho Browna a jeho impulzivního kolegu Wilcoxe, později se připojí Andrea Schaefferová, mladá dáma na stopě souvisejícího případu. Paměť funguje velmi zajímavě: před dávnými lety jsem viděla stejnojmenný film a přísahala bych, že si z něj pamatuji lejno – byl to ten se Seanem Connerym a Edem Harrisem? Potom naskočil ksicht odsouzeného černocha a s ním kupodivu i jméno herce (Blair Underwood, takové 3,14… zbytečnosti mi okupují vzácnou mozkovou kapacitu) a s tím se vynořila i podstata zápletky. Rázem bylo po pochybnostech či překvapivých odhaleních, nejvýraznější ingredience příběhu bohužel zeslábly. Stále však zůstala poctivá kriminálka s důrazem na pocity a myšlení hlavních postav, výrazně podbarvená úvahami o nerovných podmínkách mezi bělochy a černochy. Ano, BLM už tady vystrkuje prostředníčky, ovšem tmavá pleť v době sepisování románu ještě neznamenala automatickou svatozář a rabování ve spojení s násilnostmi se mediálně neoznačovalo jako demonstrace za lidská práva. Zvláště ve druhé polovině by knize prospělo některé pasáže sestříhat, lépe ukočírovat finále a chvilkami (naštěstí jen zřídka) škobrtnul překlad. Kdo by to byl řekl, jak jsou na Floridě populární Prčice. 75-80%... celý text