Metla přečtené 1097

Černobílý svět 2011, Kathryn Stockett

Před lety jsem viděla filmovou adaptaci, která mě sice neuvedla do nirvány, přesto se mi hodně líbila. Komentáře zdejších čtenářů mě upozornily na knihu (děkuji) a já neváhala s koupí – film byl dobrý, román bude určitě ještě lepší. Děj už se mi navíc podařilo úspěšně zapomenout, v hlavě zůstal pouze ústřední motiv: bílé paničky a černé služky, detaily příběhu spolehlivě zahladil čas. A tak jsem se v uplynulém týdnu několik dní obávala o vlídnou Aibileen a ráznou Minny, o slečnu Skeeter tolik ne, ta měla podstatně širší spektrum možností, jak se vymanit ze společenských okovů. Litovala jsem malou Mae Mobley, přála nakládačku Leroyovi… a mrcha Hilly si zasloužila vyžrat koláč pomsty do posledního drobečku a druhý rozplesknout o ksicht. Dojmy byly podobné jako tehdy u filmu: nějaké to drama, trocha smíchu, hodně vzteku nad nespravedlností, pár slzopudných scén, celkově se však hladina rybníka emocí čeřila jen mírně, s občasným výraznějším šplouchnutím, žádné vlnobití nenastalo. Příjemný román o nepříjemných věcech. Málo platné, bílí Američané za svou historii vystavěli „kvalitní“ základy pro současné BLM běsnění (což není důvod kolektivně pokleknout a omlouvat se za světlou pleť). 75-80%... celý text

Noční návštěva 2020, Carol Goodman

V knihovně mě na první pohled upoutala obálka - mám morbidní slabost pro izolovaná místa, vyhlížející stylem „tady se stalo a ještě stane něco zlého“. Obrázek se ukázal být lehce mimo, děj se neodehrává na odlehlé farmě, nýbrž v chátrajícím viktoriánském sídle. Podstata však zůstala, vila je stranou civilizace a kdyby zdi mohly mluvit, vykecaly by leccos ošklivého. Anotace můj zájem o román neznámé spisovatelky povzbudila. Čekala jsem klasiku o ženě prchající před tyranem a také jsem ji dostala, s výrazným přídavkem duchařiny navrch. Pokud tedy neholdujete nadpřirozeným jevům a hororovým scénám, „Noční návštěva“ pro vás nebude to pravé pistáciové. V knize se střídají dvě linie: Alice je s desetiletým Orenem na útěku, Matty dělá dobrovolnici pro organizaci pomáhající potřebným. Postupně se odhalují jejich osudy, vzdálené procházkám růžovým sadem. A nejbližší budoucnost také neslibuje slunečné nebe bez mráčku, spíše naopak, pořádnou bouři. Celý námět připomínal obstojný horor pro večerní odpočinek u televize. Aby byl něčím víc, potřeboval by jít hlouběji pod povrch a hlavně dopřát nějakou osobnost i mužským postavám. Chlapi jsou zde převážně za padouchy, slabochy či blbce, přičemž není úplně jasné, co jejich mrzké charaktery zformovalo. Všechny ženy jsou čistě v rolích obětí, nacházejících sílu čelit těm fuj-fuj heterosexuálním existencím s chromozomy XY. Závěru by rovněž prospělo vybroušení, naštěstí nesklouznul až k naprosto laciné telenovele, jak jsem se obávala. Zkrátka standardní mysteriózní thriller pro „lidi, kteří menstruují“, mám-li se držet současné terminologie civilizovaného světa, zdegenerovaného blahobytem až k sebedestruktivní pomatenosti. Liberální spisovatelka je pravděpodobně zastánkyní podobných absurdně překorektnělých pojmů. 65-70%... celý text

Prázdné křeslo 2000, Jeffery Deaver

Lincoln Rhyme ve společnosti přítulkyně Amelie a ošetřovatele Toma opouští džungli velkoměsta, ani jižanské močály však neposkytnou odpočinek bez nutnosti aktivovat mysl kriminalisty. Autor umí čtenáře zaháčkovat, přiměje k hltání stránek dlouho do noci, leč narazila jsem u této série na dva (čistě subjektivní) problémy. 1) Hlavní hrdinové jsou mi stále poněkud buřt: nevrlý Rhymův charakter se nikam neposouvá, můj vztah k Amelii zůstává vlažný a potenciál vedlejší postavičky Toma je nevyužitý – snad dostane větší prostor v dalších dílech. 2) Deaverův styl se pro mě stal průhledným, už dobře vím, že nikdy nic není takové, jak se jeví na první dojem. Překvapivé zvraty mě tudíž jaksi nepřekvapují, většinu z nich předvídám ve značném předstihu. Tento případ navíc upadl do několika logických děr, za všechny zmíním naprosto zbytečně překombinovaný zločin, který mohl pachatel při svých možnostech provést podstatně jednoduššími způsoby, elegantněji, beze stop. A chování spousty zúčastněných na obou stranách barikády mi přišlo stěží pochopitelné. Před dvaceti lety bych „Prázdné křeslo“ považovala za naprostou pecku, momentálně nemůžu jít nad benevolentních 75%.... celý text

Historie včel 2017, Maja Lunde

Příliš vysoko nastavená očekávání, mršky jedny náročné. U takto vychvalované knihy jsem předpokládala spodní čelist v klíně, závratnou myšlenkovou hloubku a nová zjištění, která mi otevřou oči dokořán. Dostala jsem menší či větší rodinná dramata v eko balení s decentním popraškem apokalypsy. Ty, ty, ty, člověče bezohledná, jestli se nezačneš k matičce Zemi a jejím obyvatelům chovat zodpovědně, bude zle nedobře! Nechápejte mě špatně, já s tím poselstvím z celého srdce souhlasím, akorát mě ničím nepřekvapilo. Takový Paolo Bacigalupi je ve svých katastrofických vizích mnohem naléhavější. Ale zpět k „Historii včel“: trojice linií se primárně nevěnuje medonosnému hmyzu, nýbrž vzájemným vztahům – k životním partnerům, k dětem, k mentorům... William v roce 1852 byl taková postava na pár facek, hrozně mě štval svým přístupem k nezdarům, neschopností vnímat a docenit skutečný poklad ve své blízkosti. George v roce 2007 by taky často potřeboval načutat do tamburíny, ovšem pro jeho pracovitost, vášeň a pevně zapuštěné kořeny jsem měla pochopení. Příběh Tao z neradostné budoucnosti v Číně byl nejatraktivnější, nejnapínavější, jen to nevěrohodné finále jej poněkud zasklilo. Za zmínku stojí chyba v závěru (že „Tomův otec postavil v roce 1852 přelomový úl“ – blbost, vždyť se narodil nejméně o 100 let později). Buď kopanec překladatele, autorky nebo jsem něco fakt hrubě nepochopila. Dobrý román, díky krátkým kapitolám snadno čtivý, bohužel mě ničím neohromil a leccos nechal neuspokojivě vyvanout do ztracena. 75%... celý text

Velké dobrodružství malého pejska 2019, Ladislav Csurma

Po ukončení lockdownu nás v obecní pidiknihovně čekalo milé překvapení: hromada nových knih, zvláště dětských. Okamžitě jsme s cácorkou zrekvírovaly ty nejkrásnější, batoh je všechny nepobral. „Velkým dobrodružstvím malého pejska“ jsme svorně zahájily četbu z čerstvých zásob. Nádhernou vizuální stránku kazí pouze použitý font, k obrázkům pasující asi jako plastové židle do barokního zámku. Písmo nejen nevkusné, pravděpodobně i špatně luštitelné pro nezkušené čtenáře. Příběh samotný je klasika na jeden večer o zatoulaném štěňátku, kterak bloudí, potkává rozličnou faunu, zatímco jeho nezletilá panička zoufale hledá. Nezbytný šťastný konec je samozřejmě obsažen, skříťata mohou usínat s úsměvem. Čtyři dospělé hvězdy, pět dětských, v průměru nějakých 85%. Vracet budeme nerady a půjčovat asi často.... celý text

Návrat krále 2007, J. R. R. Tolkien

Jeden ostudný rest mám konečně za sebou – zpoždění činí zhruba čtvrt století. Kéž bych s Tolkienovými díly měla více trpělivosti v dobách školou povinných, dnes už mě tolik neoslovují idealizovaní hrdinové, sliční, stateční a šlechetní, proslovy plné patosu přinášejí spíše cynický úsměv než nadšení, střet Dobra se Zlem koliduje s mým běžným vnímáním reality, kde téměř nic není černobílé. Doma, při nedostatku času a klidu, se mi nedařilo naladit na správnou vlnu, zážitek naštěstí zachránila možnost číst v práci ušima. Prostřednictvím dokonalého přednesu Aleše Procházky jsem tedy opět navštívila Středozemi, projela se s Gandalfem na Stínovlasovi, svedla pod vedením Aragorna bitvu o Gondor, trpěla s Frodem a Samem v Mordoru… a vrtěla hlavou nad veledlouhým epilogem. Nemůžu si pomoct, totalitní dystopie hobitů oslabila předchozí epické chvíle, pan spisovatel si měl tenhle příběh raději schovat pro samostatnou knihu. Minula jsem správný věk na to, aby se pro mě Tolkienovy knihy staly kultem, ráda jsem si však doplnila významné mezery v literárním vzdělání. A vděčně se skláním před množstvím inspirace, kterou slavný autor poskytl svým žánrovým následovníkům. Za nějakých 7-8 let se do tohoto světa pokusím nasměrovat pozornost své ratolesti, třeba v ní vzklíčí semínko věrné, nekritické lásky jako u většiny zdejších čtenářů. 80%... celý text

Vetřelci - Hon na brouky 2018, Jonathan Maberry

Darovanému vetřelci na zubatou mordu nekoukej a zajisté oceňuji, že manžel udržel v paměti můj kladný vztah k filmům ze série „Alien“. Nadšení se bohužel nekoná, sbírka je tématicky omezená na mariňáky a jejich boj s vesmírnými šmejdy. Málokterý spisovatel dokázal vytyčené hranice překročit libovolným dobrým nápadem, většina povídek nabízí tentýž scénář: bandu vojáků při střetu s agresivními emzáky. A je celkem fuk, jestli mají xenomorfové dvojitou tlamu a kyselinu místo krve, žerou kořist zaživa, případně ji flambují, malé nebo velké potvory, prostě se po nich střílí a je z toho vítězství či porážka. Nad akční průměr se vyhoupla „Temná matka“, blíže seznamující čtenáře s osudem nechvalně proslulého Burkeho, zaujal pohled z druhé strany v pečlivě zpracovaném příběhu „Nebezpečná kořist“ a potěšilo mě setkání s Bishopem v „Rozbitém“. Největším zklamáním bylo mdlé „Vysvětlení“, Metličkou dlouhá léta milovaný desátník Hicks (a také Kyle Reese samozřejmě:-)) si zasloužil mnohem, mnohem víc. Nenaštvalo, neuchvátilo, vyleptám sem 60%.... celý text

Nejtemnější večer roku 2015, Dean Koontz

TRAMTADADÁÁÁ! A cenu Papírového zvratku za nejdementnější thrillerové finále získává … (virbl)… DEAN KOONTZ! Jeho „Nejtemnější večer roku“ dokáže na posledních stránkách přivodit čtenářům skutečně intenzivní pocit trapnosti. Nejčastější otázka na renomovaného spisovatele zřejmě bude znít takto: „Máš mě za debila, nebo už ti definitivně hráblo?!“ Gratulujeme vítězi, svou cenu si může vyzvednout z libovolné nespláchnuté mísy na veřejných záchodcích. Na Koontzovy knihy nemám vysoké nároky, očekávám od nich odpočinek s napětím, někdy i s humorem, vzhledem k časté výrazně mysteriózní příchuti netrvám na kdovíjaké racionalitě. Ale všeho moc škodí: vyložená kouzla patří do říše pohádek, případně do fantasy světů. Překousla jsem polidšťování psů - vlastně více než polidšťování, jsou to hotoví andělé. Mám ráda zvířata, včetně slintavých továren na lejna, přesto je nenazývám děťátky a nepřipisuji jim nadpřirozenou moudrost. Smířila jsem se s náboženským podtónem, převtělováním duší i černobílostí, kdy liliově čisté charaktery musí čelit vyšinutým padouchům, jejichž nejkladnější činem je občasné odolání potřebě zavraždit na ulici náhodné kolemjdoucí. Ale za ten odfláknutý finiš by Koontz zasloužil fláknout novinami přes čumák. S kapkou sebezapření hodnotím průměrem, přičemž ještě 15 stran před koncem by to bylo o 15% víc.... celý text

Nadaný žák 1991, Stephen King

Dánská dívka 2011, David Ebershoff

Omlouvám se, že vám mezi většinou spokojená až nadšená hodnocení strkám to své – poněkud vlažné. Do sféry mých zájmů nespadá téma ani prostředky, jakými autor seznamuje čtenáře s osudem malíře Einara Wegenera. Neustálé tonutí v rozervaných pocitech; po třetině knihy, kdy on nevěděl co je a ona co chce (křehkého manžela nebo nevšední kámošku?), jsem měla nutkání starého Smrdi Ruma „vyprdnoutsenato“. Jelikož se však jednalo o doporučenou četbu mojí šéfové a já na případný dotaz chtěla mít v rukávu lepší argumentaci než „nebavilo“, kousla jsem se do zadku a vytrvala. Nakonec jsem nelitovala. Když Einar konečně začal hledat řešení, osvítilo mě poznání, jak těžké to mají lidé s jeho problémy (i jejich blízcí) dnes a jak dokonale v p… v pytli byli před sto lety. V duši chaos, nikdo neměl potřebné vědomosti, medicína byla v plenkách a společnost rigidní. Kdo poradí, pomůže? Lili měla svým způsobem štěstí na bohémské prostředí, kde našla větší pochopení pro svou situaci (tedy pokud si tu vstřícnost pan spisovatel nevycucal z palce). Závěrečné stránky snad nikoho nemohly překvapit – vždyť tohle nebyl romantický slaďák, nýbrž volná dramatizace jednoho skutečného života. Na Wikipedii jsem si pár věcí upřesnila, podívala jsem se na díla manželů Wegenerových a velmi krátce zvážila možnost přidání čtvrté hvězdy. Ale ne, vzbuzený soucit a hlubší náhled do transgender problematiky nepřeváží fakt, že jsem byla značnou část románu lehce otrávená. 65%... celý text

Ve stínu slunce 2020, Jakub Mařík

Někteří čeští autoři se v žánru military sci-fi zjevně cítí pohodlně jako v perfektně vyšlápnutých kanadách. Kráčejí svým příběhem svižně, sebejistě, bez nejmenšího uklouznutí a zbytečných odboček přímo za cílem. Jakub Mařík k nim patří, jak soudím z jeho prvotiny, které nemůžu nastřílet absolutní souhvězdí jen ze dvou důvodů: 1) „Ve stínu slunce“ je směsicí osvědčených motivů, vše obsažené už jsme někde četli nebo viděli, případně hráli. 2) Autor je poměrně nelítostný, neváhá členy posádky UTSS Salamis likvidovat všemožnými nepříjemnými způsoby. Což je dobře, ale: bohužel jsem veškeré oběti přešla s klidem, vazba mezi čtenářem a postavami je vlažnější, než vyhovuje mým potřebám. Ráda bych urputně držela palce, hryzala si nehty a hystericky štkala: „Ne, ne, toho mi nezabíjej!“ Třeba příště. Kam se hrabe většina zahraniční konkurence; chválím Jakuba Maříka před nastoupenou jednotkou a uděluji čtyři nablýskané medaile. Musím od manžela vysondovat, zda koupí i druhý díl, nebo mám (ochotně) vypláznout svoji šrajtofli. 80%... celý text

Analfabetka, která uměla počítat 2014, Jonas Jonasson

- Brzy se stal odborníkem na poruchy ovulace, chromozomální odchylky a sníženou tvorbu spermií. Když posléze zapátral hlouběji v archívu, dostal se i k informacím méně průkazné vědecké hodnoty. Tak se v určité dny například stávalo, že od svého příchodu domů z práce (obvykle čtvrt hodiny před koncem pracovní doby) dokud nešel spát, chodíval od pasu dolů nahý. Tím si udržoval nízkou teplotu varlat, což údajně mělo svědčit plaveckým schopnostem spermií. „Moh bys zamíchat polívku než pověsím prádlo, Ingmare?“ „Nemoh, miláčku, to by se mi ohřály varlata.“ - Zatímco na severu Evropy plánuje fanatický odpůrce monarchie svržení krále za pomoci zatím hypotetického potomka, v Jihoafrické republice se schyluje k narození děvčete, které výrazně pozvedne inteligenční kvocient celého kontinentu. Nombečina cesta od sběračky hoven ve slumu ke spokojenému životu v civilizované zemi je spletitá i pro zcela geniální dívku. Překážkami na její trase ke štěstí nejsou pouze tradičně tupí a rasističtí běloši, zapeklitější problémy představují jaderný program a vládní byrokracie. Nevyhnu se srovnání se „Stoletým staříkem“ – bodejť, schéma je podobné: „obyčejný“ jedinec zasahující do běhu dějin. Tentokrát však převažuje ne až tak dávná (téměř současná) historie a politika Švédska, pár drobečků z JAR, špetka Číny a izraelské zrnko. Události a osobnosti pro mne většinou neznámé a nezajímavé. Absurditou zápletky jsem se přesto dobře bavila, na čtyři hvězdy to stačí, ač nesouzním s autorovým světonázorem, kdy růžové klapky na očích brání vnímat realitu a značně ji přikrášlují (za bezostyšné dehonestace oponentů). 70-75% „Slyšel jsem, že jestli má ženská otěhotnět, musí myslet pozitivně. Víš mimochodem, že bys neměla pít rtuť? To by mohlo bejt na začátku těhotenství pro dítě škodlivý.“ „Rtuť? Proč bych proboha měla pít rtuť?“ „Právě že neměla. A nesmíš jíst sóju.“ „Sóju? Co to je?“ „Nevím. Ale nesmíš ji jíst.“... celý text

Ema a kouzelná kniha 2018, Petra Braunová

Poněkud zvláštní, melancholický příběh pro čtenářky +/- osmileté. Ema vyrůstá za zdmi sirotčince pro dívky, kde má vše svůj pevný řád a uniformní vzhled. V tom nedostatku barev a překvapení se může chovanec považovat za šťastlivce, když vidí víly a může s nimi komunikovat. Akorát působí jako bláznivý snílek, protože nikdo jiný poletující éterické postavičky nevnímá. Ema netrpělivě vyhlíží desáté narozeniny, tehdy oslavenkyně může na celý den opustit sirotčinec a zamířit do tajemného Města, zásobit se novými zážitky, třeba i něco koupit… Příběh je divně neukotvený, občas je na něco opakovaně kladen zbytečně velký důraz, jindy děj skáče rychloposuvem, autorka nadhodí motiv a nechá ho bezprizorně plácat, místy jsem ani z pozice dospěláka nechápala, co p. Braunová některými scénami sleduje. Ale pár věcí bylo z výchovného hlediska jasných, například poznat kamarádku podle přístupu a činů, nikoliv krásného vzhledu. Knížka vyniká atmosférou a vkusným výtvarným doprovodem, odpovídajícím té posmutnělé, znepokojivé náladě. Za sebe bych s přivřenýma očima dala čtyři hvězdy, ovšem cácorka při poslechu ani nedutala, jen chvílemi zajela pod peřinu „já to nechci slyšet“, aby v závěru jásala, smála se, kladla otázky a vůbec dávala průchod kapku zmateným emocím. Skřítě neochvějně trvá na pěti hvězdách, pro jednou jsem ochotná ustoupit. 85%... celý text

Dvanáctá oběť 2000, Michael Connelly

Tak jo, Harry, do třetice všeho dobrého – a konečně se Ti to povedlo, ač s odřenými rameny. Byla jsem v příběhu jako doma; v pohodlíčku sice známém, předvídatelném, ovšem příjemně útulném, téměř dokonale odpovídajícím mému vkusu. Až na ten smrad, ten tě málem stál pátou hvězdu. Jak sympaťák tvého kalibru může být tak bezohledný závislák? Neustálé zmínky o cigaretách a jejich zapalování či típání, bez sebemenší elementární slušnosti nehulit tam, kde to není žádoucí, nebo se přinejmenším zeptat… tohle mi vážně otravovalo vzduch i přes stránky. Tvého tvůrce pravděpodobně sponzoruje Marlboro, hádám dostal celoživotní zásoby hřebíků do rakve. Jinak jsem si skvěle užila pendlování mezi soudní síní a místy činu, doprovázené dedukcemi, výslechem svědků, případně podezřelých, okořeněné slabou chutí romantiky a také trochou policejních vtípků. Jen tak dál, Harry, těším se na díl, kdy se zbavíš tabáku (nebo alespoň nebude zmiňován ob stránku). 85%... celý text

Magický prazdroj 1995, Terry Pratchett

„Nevím proč, ale mě vyhlídka na téměř jistou smrt v neznámých zemích a pařátech exotickejch oblud vůbec neláká. Zkoušel jsem to, ale nějak jsem tomu nepřišel na chuť. Nic pro mě. Každej podle svýho gusta, to je moje řeč. Já jsem člověk stvořenej k tomu, aby se v klidu nudil.“ Málo platné, Mrakoplašovi není dopřán vytoužený poklidný život, jelikož přitahuje katastrofy biblických rozměrů spolehlivěji než lejno mouchy. A není sám, komu se osud odmítá příznivě naklonit: spanilá bojovnice/zlodějka Conina by ráda byla kadeřnicí, vládci Creosotovi vázne kariéra básníka a hubeňour Nijel, syn Třasořitky, se již třetí den dle příručky snaží být barbarským válečníkem, rektem konajícím rektovné činy. „Na několik vteřin zavládlo bezdeché ticho. Všichni čekali, co bude dál. A pak ze sebe Nijel vyrazil válečný pokřik, na který Mrakoplaš do smrti nezapomene. „Hm,“ prohlásil totiž, „kdybyste dovolili…“ A nesmíme zapomenout na mágy, prazdroj všech problémů, přibližujících Zeměplochu k Jakokalypse. Čtyři jezdci už vyrazili… a je s nimi náramná legrace. Stejně jako se Zavazadlem. A s oblíbenými autorovými poznámkami po čarou. „Žužmelín = kožešina kunovité šelmy skvrnostaje. Skvrnostaj je malé černobílé zvíře podobné lumíkovi, které žije výhradně ve středových krajích. Jeho kožešina je vzácná a velmi ceněná - cení si ji především skvrnostaj sám; ten sobecký malý bastard udělá téměř cokoliv, jen aby se s ní nemusel rozloučit.“ Nevidím důvod rozepisovat komentář do větších podrobností, příznivci bláznivého humoru a vtipných hrátek se slovy si přijdou na své, ovšem doporučuji mít za sebou alespoň první a druhý díl Zeměplošské série. 75% P.S.: Koukám, že už mi většinu citátů vyzobala Eremites. No co už, mazat nebudu, opakování je matkou senility nebo tak nějak.... celý text

Konec civilizace 2011, Aldous Huxley

Já to tušila, já věděla, proč jsem se téhle knížce tak dlouho vyhýbala, přestože mám dystopie docela v oblibě. Huxleyho odosobněný, místy silně rozdrobený styl mě příliš nechytil. To mi však nebránilo v pozorném poznávání světa, kde má každý určené své místo a pevně dané mantinely ještě předtím, než je vůbec stvořen (nikoliv zrozen). Opravdu mě mrazilo z metod, jakými byli obyvatelé od miminek po dospělost vedeni k naprosté spokojenosti se svými životy. Vymývání mozků a drogy štěstí… brrr! Vůbec nejhorší je, že tyto způsoby pro leckteré současné sociální inženýry a progresivní dobrosery zřejmě nepředstavují varování, nýbrž návod. Jejich boj, snad zdravý rozum zvítězí. Zkrat v zájmu u mě nastal, když se na scéně objevil Divoch. Už tak nevýrazná dějová nitka byla přetržena na úkor filozoficko-teologických debat s nadužíváním Shakespearových her. Nepřevratné mudrování o svobodě, citech, umění i Bohu mi dalo jen málo a nebavilo skoro vůbec. Beru v úvahu stáří díla, ve své době bylo jistě přelomové, bohužel mi neposkytlo postavy ke ztotožnění, zápletku k prožívání, ani žádné nové myšlenky. Ráda bych dala čtyři hvězdy za ten odpudivě spokojený svět konzumu, ovšem rozčilující chování a jednání všech zúčastněných ve spojení s (dle mého názoru) nezáživnými dialogy v poslední třetině mi nedovolí překročit hranici 70%. O fous, ale ne. K tomuto dílu se totiž nebudu vracet - neupírám mu kvality, prostě není úplně pro mě.... celý text

Císařství masek 2014, Patrick Weekes

Ke knihám, rozšiřujícím herní či filmová univerza, přistupuji lehce skepticky. Málokdy narazím na takovou, která by se výrazněji vzdálila od průměru. Patrick Weeks, další ze skvadry scénáristů společnosti Bioware, mě svým příspěvkem k sérii „Dragon Age“ mile překvapil. Jeho styl je čtivý, děj svižný a největším plusem jsou postavy. Klaďasové, v tomto případě císařovna Celene a její nejvěrnější, jsou schopni sviňáren, zatímco záporáci mají i světlé stránky – nejsou to obvyklí vyšinutí muahahahááá zlouni až do morku kostí. Jak se čtenář propracovává příběhem, jeví se stále zřetelněji autorovo uhýbání před černobílostí – charaktery, pozadí událostí, jednotlivé činy, všemu dominují různé odstíny šedi. Z mého hlediska ideální přístup. Zatímco v první polovině románu hrály prim palácové intriky, hry špionů, nastínění politické situace v Orlais, druhá půlka bohužel sklouzla do klasického herního dobrodružství. Vytvořila se putující družina, v níž nechybí čarodějové, válečníci, lučištníci či zákeřňáci útočící zezadu s noži (můj oblíbený styl:-)), elfové i lidé, společně čelící nástrahám v podobě agresivních pěšáků a čím dál drsnějších bossů. Závěr je otevřený, příprava pro interaktivnější zážitek s Inkvizitorem. Jsem hodně zvědavá, nakolik důkladnější znalost reálií ovlivní mé herní volby. Pochvala pro Patricka Weekse, pořád však platí: osoby „Dračím věkem“ nepolíbené si tuto sérii nevychutnají. 75%... celý text

Šógun 2000, James Clavell

Uf! Já idiot jsem předpokládala, že nutnost trčet se skřítětem celé týdny doma, je ideální příležitostí k profičení obézním románem. Hrubá chyba v úsudku; souvislejších chvílí klidu jsem se nedočkala (každý den v zaměstnání se mi stal svátkem). Ani James Clavell mé putování stránkami příliš neulehčoval – pasáže, kdy jsem četla téměř bez dechu, se střídaly s těmi, kdy jsem četla téměř bez zájmu. Patosem romantických scén jsem se div neudávila. Rozhodně mě však autor dokázal přenést prostorem i časem do Japonska 16. až 17. století a zprostředkovat (nakolik věrně netuším) tamní emzáckou mentalitu, zvyklosti, politickou situaci, na základě skutečných postav a událostí stvořil příběh s puncem reality. Čtenáři je důkladně naservírován kulturní střet: nemytí náboženští tmáři s koloniálními choutkami versus disciplinovaná, pořádkumilovná, silně hierarchicky založená společnost, kde se ve jménu cti a oddanosti k lennímu pánovi plýtvá životy i z nejmalichernějších příčin. „Ó můj pane, velmi se omlouvám, špatně jsem připravil kousek suši, chybí v něm dvě zrnka rýže. Nedokážu s tím žít, dovolte mi spáchat seppuku!“ Ne, není to citát, jen mírné přehánění. Román je přesycený omluvami a sebevražednými záměry. A přetvářkou. Mnoho, přemnoho stran jak sdělit, že Japonci nikdy nemluví přímo; za fasádou zdvořilosti se skrývá chladně intrikující mysl. Plány v plánech plánů dalších plánů, kam se na předvídavost knížete Toranagy hrabe delfská věštírna! Celou knihu trpělivě čekáte, jak dopadne mocenský boj mezi dvojicí nejvlivnějších mužů říše, vrtíte hlavou nad fanatickými samuraji a fanatickými katolíky, vyhlížíte válku, ve finále epickou bitvu a jste zvědaví, zda bude v konfliktu zachycený lodivod Blackthorne opět brázdit hladiny oceánů. Tak nějak mě po rozmáchlém vykecávání a popisování každého prdu (leckdy opakovaně, včetně hojných japonských frází) dost nemile překvapilo, když se v závěru vše spláchlo pár větami. Radši bych "Šóguna" o třetinu kratšího (škrtat by se dalo, aniž by děj utrpěl sebemenší ztrátu) a s pořádným finišem. Spokojená jsem, nekritické nadšení nesdílím. Gomen'nasai. 80%... celý text

Ronja, dcera loupežníka 1987, Astrid Lindgren

Příběh Ellie 2020, W. Bruce Cameron

Před časem dorazila moje mladá ze školky s informací, že před spaním čtou "Příběh Ellie", knížku o policejním psovi. Nadšení, pochopitelné u skřítěte přetékajícího láskou ke zvířatům, mě inspirovalo k sehnání titulu, tudíž jsme několik posledních večerů trávily ve společnosti fenky německého ovčáka. Elllie popisuje svůj život od štěněcích krůčků, přes výcvik, práci (primárně hledání pohřešovaných), až k pokročilejšímu věku. Její pohled je srovnatelný s dětským: zjednodušující, spoustě věcí nerozumí, ale naznačí dost, aby podstatu správně vytušil malý čtenář. Tedy až na výjimky; ani já jsem nepochopila, co měly znamenat sny o topícím se chlapci Ethanovi - možná záblesky minulého života, nevím, autor se neobtěžoval s vysvětlením. Přes občasný humor nechybí drsné scény - střet s ozbrojeným agresorem, neveselé pátrání v troskách po zemětřesení, záchraňování kluka v kanalizaci, zranění… Peripetie Elliných páníčků asi nejsou pro cílovou skupinu cca osmiletých mláďat úplně srozumitelné – Jacobův smutek, Mayina tělesná slabost či sbližování s Alem. Děcka by pravděpodobně více ocenila detaily ze soužití s kočkami, především s plachou Zvonilkou... a třeba ne. Jisté je, že moje předškolačka vehementně nesouhlasí se čtyřmi hvězdičkami, dala by jich šest, ne – sto, nebo třeba psilión! „Máš pravdu, mami, obrázků bylo málo. Stejně dej pět hvězdiček! Jaké chyby?“ Přece hrubky, překlepy a chybějící slova v těch prostých, krátkých větách, cácorko, to já v knihách pro děti odmítám přehlížet. 80-85%... celý text