Metla přečtené 1097

Popelka 1995, Walt Disney

Nedá se svítit, musím do hromady spokojených až nadšených hodnocení zapíchnout vidle, díky cácorce se čtyřmi otupenými hroty a nikoliv se třemi mimořádně nabroušenými, jak to vnímám já. Vydání nakladatelství Egmont z roku 1995 je po výtvarné stránce průměrné a text je na tom stejně. Převod z filmového média do knižního se dle mého názoru úplně nepovedl, díky zkratkovitosti a z toho plynoucí občasné zmatenosti bylo večerní předčítání vlažné, vůbec jsem se do přednesu nedokázala položit. Slavná pohádka by si zasloužila epičtější a zároveň poetičtější verzi… a vůbec - kam se hrabou americké myši, dýně a všudypřítomná víla kmotřička na Juráška, Rozárku a Libušku Šafránkovou :-). S přimhouřenýma očima přičaruji 50%, moje princeznička s růžovým mozkem trvá na pěti hvězdách, takže zase něco mezi: 70%... celý text

Propustka na svobodu 2019, Ken Follett

Pokud by vydavatelé opravdu chtěli „Propustku na svobodu“ prodat čtenářkám z cílové skupiny, na obálce by byla poloodhalená vnadná dáma, přicucnutá k osvalenému drsňákovi. Brrr, knihovna červenější než trenky spartakiádního cvičence. Divím se, proč to Follet nevydal pod pseudonymem – např. Victoria Wildheart… a název měl znít „Láskou ke svobodě“. Prohrál uznávaný autor sázku s manželkou, pročež byl nucen klesnout k romantickému cajdáku hollywoodského střihu? Třeba si jen potřeboval odpočinout při psaní něčeho prostoduchého, možná mu spadl na hlavu vibrátor a než se Ken vzpamatoval z otřesu, vzniklo tohle. Žerty stranou: kdyby nic jiného, naivní zápletka se striktně černobílými charaktery nepostrádá určitou zvrhlou přitažlivost. Ačkoliv jsem několikrát zvažovala, zda se na četbu nevybodnout (červenou knihovnu obvykle obcházím širokým obloukem, holt půjčka naslepo), vytrvala jsem a docela si u té porno pohádky odpočinula. Na jedné straně utlačovaná chudina a pan Dokonalý, na druhé rozežraní boháči a slečna Pokroková, vzájemné třenice proloženy obdivováním perfektní anatomie, ztopořenými penisy, ochlupenými klíny a jejich interakcí. Jak ohodnotit přímočarý román v historických kulisách, s výrazným přídavkem sado-maso scén? Můj vkus našeptává dvě hvězdy, s přihlédnutím k žánru jde zřejmě o silný nadprůměr, zvolím tedy kompromis: 55%. P.S.: Odfláknuté korektury by se neměly vyskytovat ani u brakové literatury.... celý text

Ze světa lesních samot 1955, Karel Klostermann

Moje rodinka si minulý týden užívala na Šumavě, zatímco já jsem „vychutnávala“ pracovní dny… no, uvozovky jsou přebytečné, sice nenávidím vstávání za ranního kurvopění, ovšem práce samotná mi většinu doby vyhovuje. Zvláště proto, že při ní můžu „číst“. Tentokrát jsou uvozovky na místě, vždyť s výjimkou poledních přestávek mohu romány absorbovat jedině ušima. Tak jsem si řekla, proč by na Šumavě měli být jen cácora s mou chlupatější polovičkou? Vždyť já tam můžu nakouknout taky a přitom se vyhnout zdlouhavému cestování. K přenosu jsem s trochou obav použila slova pana Klostermana (formou postarší rozhlasové dramatizace). Já myslela, že mě taková 100 let stará vykopávka nemůže bavit – věk a moudrost holt ne vždy kráčejí ruku v ruce. Vůkol červen a třicítky na krku? Kdepak, tuhá horská zima, se kterou se těžce potýkají místní a k nepřežití je pro zhýčkané náplavy. Dřina, povinnosti, izolace, věčný boj s pytláky i s vlastním srdcem. Bylo to sugestivní, mile starosvětské a nijak mě netrápil poněkud archaický jazyk, případně idealizované charaktery (především pan revírník byl příliš dobrý, než aby byl skutečný). Příjemný výlet prostorem i časem. Děkuji mým oblíbeným za komentáře, bez nich bych se tímto směrem nevydala. 80-85%... celý text

Skála 2013, Peter May

Svou první návštěvu ostrova Lewis a seznámení s Peterem Mayem jsem si užila nad očekávání skvěle. Samozřejmě jsem doufala, že se mi kniha bude líbit, když ji ocejchovalo pěti astrami tolik z mých oblíbených, ale přece jen to není vždy spolehlivý indikátor pro můj pochybný vkus. Tentokrát vše klaplo na výbornou, byla jsem tam, poznávala prostředí a se zájmem odhalovala střípky osudů jednotlivých postav, dokud nedaly dohromady smysluplnou vitráž. Některá místa byla poněkud ušmudlaná a vlastně mě jen máloco překvapilo, přesto mě kniha držela spolehlivě zahákovanou. A bylo mi buřt, jak upozaděná je detektivní linie, netrápila mě ani nevýraznost thrillerové složky, jednoduše jsem chtěla poznat ty zvláštní, uzavřené lidi a jejich minulost. Autor mi umožnil uspokojivý ponor do zraněných duší. Po většinu četby jsem se koupala ve čtyřhvězdičkových pocitech, závěrečná čtvrtina mě osprchovala pátou hvězdou, tak nevím… Nechám hodnocení uležet a podle toho, co uvízne v mé děravé paměti (řekněme za dva až tři měsíce), třeba tu pátou stálici na „Skálu“ ještě přišplouchnu. 80-85% EDIT: Uběhlo více než půl roku a pořád to v té hlavě je, takže zvyšuji na rovných 85% a přihrávám pátou hvězdu.... celý text

Mechová víla 2021, Daniela Krolupperová

Zase jsem se po letech nechala ukecat Knižním klubem a „Mechová víla“ byla mou vstupní investicí. Knížka vyšla teprve před pár týdny, takže jsme s cácorkou zkušební pilotky. Co můžou vaše princezničky ve věku 4-7 let čekat? Malá, krásná, okřídlená děvčátka, z nichž jedna je ve škole poněkud neposlušná a nesoustředěná. Zápletka je jasná: nebezpečí pramenící z nepozornosti, mravokárnou složku tedy máme splněnu. Trocha napětí – ano. K tomu pár stránek skotačení na listí v tůňce, prvek hravosti si rovněž můžeme opatřit fajfkou. A ještě bonus ve formě informace o dvojici vizuálně podobných rostlin, jejichž účinky na organismus jsou radikálně odlišné. Ponaučení pro dcerku i pro mne – výborně. Co vytknout? Je to kratičký příběh, za 15 minut není co číst. Vzhled knížky mohu pochválit, ilustrace jsou vkusné, v příjemných pastelových odstínech. Velká tiskací písmena ve spojení s jednoduchými větami usnadňují začínajícím čtenářům orientaci v textu. Hvězdu strhávám za zmíněnou stručnost, cácorka by o mechových vílách ráda slyšela víc, mnohem víc. 80%... celý text

Bez šance 2016, Neal Shusterman

Knížku jsem četla na své poměry dlouho, což obvykle znamená, že mi úplně nesedla, netáhla mě k sobě… „Bez šance“ není ten případ, do příběhu jsem vklouzla snadno a četba mě opravdu bavila, prostě na ni nějak nebyl čas. Shustermanův styl je ve své jednoduchosti podmanivý – žádné nadbytečné popisy nebo odbočky, hezky přímo k věci. Přesto zápletka není bezduchá, jen témata k zamyšlení servíruje nenásilně… pokud se něco takového dá říct o románu, kde jsou legálně zabíjeni dospívající. A to je pro mě prakticky jediný kámen úrazu: podstatě o zbavování se problematických dětí jsem zkrátka nedokázala uvěřit. Být kniha o kriminálních živlech nebo bezdomovcích, prostě o existencích z okraje společnosti, ani nepípnu. Jenže „Bez šance“ předestírá myšlenku, že mateřská láska je pevná a trvanlivá asi jako papírový kapesník. Jsi potížista – šup s tebou na náhradní díly, spratku! Možná v zemích ve stylu Číny, tam jedinec nemá valnou hodnotu, tam politika jednoho dítěte zapříčinila vraždění novorozených holčiček ve velkém, tam 18 „lidí“ nevšímavě prošlo kolem naříkajícího batolete, přejetého autem. Ale co já vím, třeba za 8-10 let změním názor; vždyť už teď si často kladu otázku, zda vzpurnou cácoru škrtit (po Homerově vzoru: „Ty jedna mrňavá…!“), či si hodit mašli. Dávám téměř nadšených 80% s upozorněním, že dospělejší a vyzněním temnější verze, kde by se rozpojovali recidivisté, by měla našlápnuto k metě nejvyšší. Shusterman každopádně zase ukázal, jak má vypadat kvalitní young adult literatura.... celý text

Hon na mrtvého 2018, Tim Weaver

„Hon na mrtvého“ má pro mou maličkost dva poměrně zásadní problémy. David Raker byl na můj vkus nemastný, neslaný, bez chuti a zápachu. Prostě tvrdohlavý vdovec: miloval svou ženu a věci dotahuje až do konce, bez ohledu na vlastní bezpečí, žádná hlubší psychologie, k tomu suché dialogy (s hojně opakovanými otázkami dokolečka dokola), občasná zbytečná natvrdlost, ani záblesk humoru, žádná šťáva… Já vím, nemůže být každý Harry Bosch, ale vlažný vztah k hlavnímu hrdinovi vůbec nepodporuje prožívání příběhu naplno. Důvod ke stržení další hvězdy je pestrá přehlídka iracionálního chování na všech frontách. Až příliš často jsem vrtěla hlavou nad tím, proč někdo (padouši nebo Raker) jedná v rozporu s logikou, pravděpodobností, selským rozumem či pudem sebezáchovy. David může bez následků pobíhat v bosý a polonahý v mrazivém počasí, obvykle ho zachraňuje jen z anusu klika, případně zlouny v potřebné chvíli postihne záchvat demence, slepoty, nahluchlosti atd. Zápletka je kapku přitažená za skalp, s policií se při řešení zločinů zjevně nepočítá, leccos mě nepřekvapilo vůbec, něco trochu ano, zkrátka jsem od takto opěvované série čekala víc. Možná jí poskytnu další šanci, možná ne, vždyť knižní trh nabízí kvanta titulů, které mi sednou i bez boje. 55-60%... celý text

Na západní frontě klid 1967, Erich Maria Remarque (p)

„Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit v naše přátele. U nějakého stolu podepíše pár lidí, které nikdo z nás nezná, kus papíru, a po celé roky je našim cílem to, co je jinak trestáno opovržením světa…“ Když nám češtinářka na střední škole ukázala knihy, ze kterých si každý měl jednu vybrat, aby ji přečetl a potom prezentoval před třídou, nezaváhala jsem. Poměrně krátký román o válce mi přišel jako nejstravitelnější volba mezi tou vážnou, tlustou literaturou. Už si nepamatuju, jestli jsem tehdy správně pochopila poselství o zničené generaci mladých mužů, každopádně jsem se do hrůzy 1. světové války zanořila až po chlupy v nose. O čtvrt století později nebyl zážitek o nic méně drastický, jen snad ještě naléhavější, působivější. Nenacházím žádný důvod, proč na počest této tragické, bolestivé výpovědi nevystřílet plný zásobník hvězdiček. Kéž už by lidi dostali rozum (i cit) a na všech frontách zavládl klid. Vládci rozhádaných zemí by si zahráli kámen-nůžky-papír na tři vítězné a netahali do svých mocenských ambicí zbytek obyvatelstva. Jen jsem se trochu zasnila... 90-95%... celý text

Nevinnost 2014, Dean Koontz

Název knihy je dokonale výstižný, to se musí Koontzovi nechat. Neváhám tu „Nevinnost“ nazvat obřím spoilerem, vyzrazenou pointou, vždyť děj románu se celou dobu mrcasí jen kolem jediného tématu: mravní síla a čistota versus zlo v nás, obyčejných smrtelnících. Najdeme zde autorovy obvyklé ingredience, tedy výjimečné hlavní hrdiny, kteří vnímají to, co jiní ne, k tomu pár tajemství, kvanta flashbacků, sem tam dramatická scéna, samozřejmě nechybí pozitivně působící fabriky na lejna (nepřej si mě, štěkno vypelichaná, jestli mi to zas vytlačíš rovnou před sekačku...), láska se skloňuje téměř na každé straně a to vše pevně stojí na náboženských, konkrétně křesťanských základech. Humor tentokrát absentuje, celá kniha se tváří zoufale vážně a seriózně. Poselství je následující: máme-li na hrbu nějaký ten hřích či dva, jsme beznadějně v kelu, chcípneme a na Zemi zavládne ráj pouze pro vyvolená neviňátka – na nebi věčná duha, vrátí se jednorožci, dravá zvířata se stanou vegany a tak podobně. Pro věřící možná dobrý román, ovšem mysl ateisty nabízí nelichotivé paralely se Strážní věží, či jak se jmenuje ten kýčovitý plátek Svědků Jehovových. Pokud slovo „thriller“ škrtnu a dosadím místo něj „pohádka“, potom téhle roztomile naivní vizi, touze po lepším světě s harmonicky žijícími tvory, mohu s přivřenýma očima přihrát 50%.... celý text

Underground 2020, František Kotleta (p)

Předpokládala jsem, že po nákladu vážnějších témat z poslední doby uvítám akční relaxaci. Předpokládala jsem blbě, tak docela to neklaplo. Opět mi často přicházelo na mysl: „Jsem stará, na tohle už jsem fakt moc stará.“ Adrenalinové scény plné násilí mě nudily, „prásk, prásk!“ a „ra-ta-ta-ta“ otravovalo, stala jsem se alergickou na výraz „kozičky“ a jakkoliv zdaleka nejsem dámská obdoba Mirka Dušína, množství vulgarismů mě znechutilo. Není nad vhodně umístěné sprosté slovo, ovšem když o nejhrubší sprosťárny zakopávám ob řádek, efekt je opačný. Prostředí ne zrovna růžové budoucnosti Prahy, ovládané korporacemi, mohu pochválit, zápletka neuchvátila ani neurazila, postavy jsem měla na háku, množství fórků pozvedlo koutky úst, pár dokonce rozesmálo… Prostě pardon, jsem stará a pořád si to nechci připustit. Umíněně a většinou marně se snažím četbou kulhánkovin exhumovat tu akcechtivou, krvelačnou Metličku, která by nad „Undergroundem“ před patnácti lety juchala (pravděpodobně). Třeba to vyjde příště, tentokrát panu „Kotletovi“ fláknu 60% za poctivý brak, co není pro starý.... celý text

Popol všetkých zarovná 2005, Dominik Dán

„To nieje moje!“ „Určite! Svine lastovičky, čo všetko ti navláčili do vreciek!“ (Výslech drogového dealera) Četla jsem thrillery a detektivky, u kterých se mi vkrádala myšlenka, že jejich autoři znají policejní práci maximálně z filmů a seriálů. Část spisovatelů čerpá informace alespoň od konzultantů z řad policie, ovšem jen málokdo dokáže vzbudit ten nejlepší dojem: „Páni, ten byl určitě u policie zaměstnán!“ A právě do vzácné, nejméně početné skupiny patří Dominik Dán. Bavil mě odlehčený způsob, jakým píše: velmi lidské chování detektivů, jejich slovní přestřelky a fórky, náhledy k padouchům také oživily „Naše Mesto“. Nechyběla hloubka ani vtip, byť nejvíce probublávala jakási rezignovaná hořkost. Vyšetřovatele jsem si oblíbila, ústřední duo prasáků i různorodé vedlejší charaktery. Třeba malého drsoně Kukyho bych v příštích dílech ráda poznala lépe. Připouštím, první díl série je jaksi neučesaný, mírně chaotický v časové posloupnosti (díky přeskakování mezi postavami i případy), z minispoilerů naznačujících blížící se krvavé drama jsem byla kapku rozpačitá. Kromě toho mám odpor k mafiánským praktikám a politické špíně, těmto tématům se spíše vyhýbám. Můj problém, přesto ovlivnil hodnocení (společně s jistými dostaveníčky, co páchnou božstvy ze stroje) v neprospěch páté hvězdy. Navzdory výhradám mi však „Popol všetkých zarovná“ sednul jako pozadí do pohodlného ušáku. Mé první setkání s Dominikem Dánem rozhodně nebylo poslední. 80%... celý text

Šikmý kostel 2020, Karin Lednická

Další z těch knih, u kterých si říkám: ať už 21. století přináší libovolné nesnáze, pořád se máme jako prasata v žitě – vždyť po většinu lidské historie bylo hůř, obvykle mnohem hůř. Žádné technologie usnadňující život, k tomu vachrlaté vzdělání, pro muže výběr kariéry omezený, pro ženy téměř nulový, dřina od dětství dokud zdraví vydrželo, jinak by se člověk mohl jít pást. Bez práce nebyly koláče, vlastně ani chléb, natož si dojet taxíkem na sociálku vyřvat vyšší dávky. Umřel vám živitel rodiny? Smutné, uvolněte byt pro nového zaměstnance. Kam s dětmi půjdete, co budete jíst? Váš problém. „Šikmý kostel“ nabízí formou rodinné ságy poměrně komplexní pohled na to, jak se žilo v hornickém kraji před 130 – 100 lety. Dozvěděla jsem se leccos nového o rodné hroudě (no, spíše hroudě sousední; Orlovou, Karvinou a Těšínsko znám pouze zběžně), například jsem neměla tušení o krvavých konfliktech s Polskem. Hned úvodní pouť do Wieliczky za solí byla nevšední, zajímavá a drsná. Předpokládám, že většinu současných žen a dětí by cesta za daných podmínek rychle zlomila fyzicky i psychicky. Zhruba od roku 1919 už mě děj tolik netáhnul, poslední čtvrtinu románu bych tedy hodnotila „jen“ čtyřmi hvězdami. Ovšem první polovinu jsem bez dechu prošlapala umouněná uhelným prachem, silný příběh o těžkých dobách si mě spolehlivě získal. 85-90%... celý text

Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti 2017, Světlana Alexandrovna Alexijevič

Fňukáte nad rokem ve znamení Covidu? Přečtěte si tuhle knihu a rázem si uvědomíte, že rouška na ksichtu, zavřené školy, hospody, posilovny a kadeřnictví, karantény, lockdowny, jakož i další (často nesmyslná) opatření, jsou stále ještě procházka rozkvetlým sadem. Strávila jsem tři dny s lidmi, které poznamenal Černobyl. Uvízla jsem v Zóně a hned tak neuniknu, hlubší poznání skutečných událostí ve mně bude rezonovat pravděpodobně navždy. Mít obecné povědomí, tušit versus informovat se až na dřeň, to je propastný rozdíl. Pouhá slova mě dokázala neskutečně sklíčit, přičemž jejich prostřednictvím se přenáší nepatrný zlomek hrůzy a bezmoci těch, co zažili pohromu na vlastní kůži. Někteří byli přímo tam, v Pekle, pracovali, hasili, zasypávali, čistili… jiní se mohli jedině zoufale dívat, jak jim nemoc z ozáření kosí nejbližší. Samotnou havárii kniha popisuje pouze letmo – o to důkladněji se autorka věnuje tragickým následkům. Od emotivních výpovědí milujících manželek, pečujících o své umírající muže, přes hořké monology likvidátorů, vojáků, lékařů, myslivců, vědců, specialistů na kdeco z rozsáhlé škály úkonů nutných ke zmírnění dopadů katastrofy. Stovky tisíc lidí, dobrovolníků i „dobrovolníků“, nedostatečně vybavených a ještě hůř informovaných, vodka coby zázračný všelék. Nechybí ani svědectví nejmladší generace, postižené na těle i duchu, plačící pro opuštěné domácí mazlíčky, pro ztracené dětství. Celá tragédie je tím otřesnější, jak se zachovali sovětští pohlaváři: „Všechno je pod kontrolou, nic výjimečného se neděje.“ Strana by raději obětovala veškeré lidstvo, než připustit, že hrdá velmoc tragicky selhala a vypustila do světa smrt v podobě radioaktivního mraku. Žádná varování. Kdo neposlouchal „štvavá rádia a vysílačky imperialistů“, pro toho byly dny, kdy se atmosférou masivně šířily radionuklidy, zcela všední. Pálení čarodějnic, oslavy 1. Máje s povinnou účastí a tak dále. Téměř tři týdny trvalo, než byli soudruzi nuceni zvednout notně hrbolatý koberec, pod který zametali pravdu. Nehorázný, nepotrestaný zločin. Kolika onkologickým onemocněním se dalo předejít včasnou evakuací, případně kdyby lidé alespoň věděli, že mají být zalezlí, nevětrat, nejíst kontaminované potraviny, polykat jódové tablety? Oběti nelze vyčíslit. Tehdejší Československo si náležitě vyžralo svou dávku sovětské pýchy - co se týká území ČR, nejvyšší koncentraci svinstva schytala deštivá Severní Morava. Smutné prvenství a nejtragičtější stigma si však navěky odneslo Bělorusko. Přesto není zamořená oblast zcela opuštěná, někteří z původních obyvatel se navzdory nebezpečí vrátili. Útočiště zde nalezli i uprchlíci z občanských válek, etnických a náboženských čistek následujících po rozpadu SSSR; neviditelný zabiják jim připadal méně hrozivý než ozbrojení fanatici. Lépe jsem poznala zádumčivé ruské duše, pověstný sovětský fatalismus, od malička sugerované hrdinství a s tím související ochotu obětovat vlastní „nicotné“ životy ve prospěch národa. Mít je za nepřátele… měli bychom se bát, nikoliv se „udatně“ prsit v internetových diskuzích. Mohla bych o „Modlitbě za Černobyl“ napsat nejdelší komentář v historii Databáze knih; takový široký záběr, tolik ohromujících detailů, bolesti, děsu, absurdity. Raději čtěte sami. Ovšem varuji vás: zaděláte si na noční můry.... celý text

Podvolení 2015, Michel Houellebecq

Houellebecq bez příkras a přehánění ukazuje, kam střemhlav směřuje bezzubá, sebemrskačská Evropa, jejíž „elity“ zjevně touží po zániku civilizace stojící na křesťanských základech. Ani to nelze nazvat varováním, popisované události už probíhají a původní obyvatelstvo se zatím bez výraznějšího odporu podvoluje. Mnozí dokonce zániku vlastní kultury aktivně napomáhají – politici, média, aktivisté... Naši potomci budou za nějakých 50-75 let žít na kontinentu připomínajícím Blízký východ či Afriku, v nesvobodě, násilí, vzděláváni Koránem. Budoucnost ve znamení Islámu dávno není možné zastavit bez značného krveprolití. Já však nechci číst o žábě, co se uvaří v pozvolna ohřívaném hrnci vody. Nechci číst o tom, jak na palubě potápějícího se Titaniku cestující v klidu tancují. Nechci číst o chlápkovi, který po pádu ze střechy mrakodrapu průběžně křičí: „Pořád dobrýýýý!“ Potřebuji tu naději, že žába z hrnce včas vyskočí, většina lidí z Titaniku bude zachráněna a ten padající chlápek se bez vážnější újmy rozplácne třeba o plošinu na mytí oken. Důvodů pro stěží průměrné hodnocení nacházím víc: absolutně nesympatická hlavní postava, nudná, bloumající Paříží, srkající víno po hektolitrech, příliš řešící svůj jídelníček, naslouchající politickým, filozofickým, sociologickým a náboženským rozborům ostatních rozumprdů. Kromě toho je zdlouhavě pitvána tvorba francouzských spisovatelů... a šuká se o zlompenis. Autor často lacině sklouzává k explicitním porno popisům. S přivřenýma očima dávám 50% za tu nahou pravdu a dostatek podnětných myšlenek, způsob sdělení mi ovšem nesedl vůbec. P.S.: A co měla znamenat ta scéna u benzínky?! Kdo normální v civilizované zemi po nálezu mrtvol řeší tankování, místo aby volal policii?!... celý text

Pohádky skřítka Medovníčka 2010, Jan Lebeda

Pohádková klasika o skřítkovi, který žije v současném světě kdesi u Prázdninové vesnice a pomáhá tamní přírodě. Medovníček je sice specialista na včely, jeho příběhy však obsahují podstatně více obyvatel českých luk a hájů. Nastane nějaký problém či nebezpečí, skřítek se nachomýtne poblíž nebo je přivolán, a jelikož svaly nejsou jeho doménou, obvykle následuje verbální snaha přinutit provinilce ke správnému chování. Když domluvy nestačí, tedy ve většině případů, musí Medovníček prokázat, že má pod čepičkou… a také spoustu přátel, ochotných pomoct. Jan Lebeda knížky sepsal jednoduchým, přesto příjemně čtivým stylem, schopným oslovit tříleté caparty i sedmileté školáky. Dobrodružství je pokaždé v patřičném poměru namícháno s poznatky o přírodě a nezbytným morálním poučením, občas se objeví i čistě pohádkové prvky (víly, kouzla atd.). Výtvarný doprovod je docela líbivý, nic výjimečného, k čemu bych se očima toužila často vracet, každopádně plně dostačující dětskému vkusu. Na tomhle pohořely obsahem velmi podobné „Příběhy lesních skřítků“, zkrátka se dceři vizuálně nelíbí (ani mně) a přes to nejede vlak. Poprvé jsme s Cácorkou poznaly Medovníčka v knihovně, doma slavil značný úspěch, a tak nám laskavá dárkyně udělala ohromnou radost dalšími, přesněji předchozími díly. Díky, Gabko, za všechno. 90%... celý text

Ohnivé znamení 2015, Juraj Červenák

- Stein se mračil a hlasitě funěl, očividně v sobě něco dusil. „Jen to řekněte,“ popíchl ho Barbarič. „Co?“ „Vím, co se vám dere na jazyk.“ Kapitánův pohled krátce zavadil o překypující výstřih okolojdoucí ženy. Usmála se na něj, čímž ještě prohloubila chmury v jeho obličeji. „Sodoma, Gomora,“ procedil skrz zuby. Barbarič spokojeně pokýval hlavou. - Osvědčená trojice vyšetřovatelů (charakterově i schopnostmi různorodá, ovšem právě proto výborně fungující při vzájemném doplňování) tentokrát narazí na zločin ze snad nejméně pravděpodobné příčiny: díky výjimečnému Barbaričově záchvatu statečnosti. Nález obětí lupičského řádění odhalí hlubší kořeny zla – v okolí Prešpurku se ztrácejí dívky. Kapitán Stein, notář Barbarič a kaprál Jaroš nemarní čas, k převažující nelibosti místních se pouštějí po stopách, ohledávají těla, vyslýchají, vyhrožují, dedukují, vrhají se (či kulhají) vstříc nebezpečí… Skvělé detektivně-historicko-akční dobrodružství, přesto mi chybělo jakési obtížně definovatelné cosi, které by mé hodnocení posunulo k páté stálici. Předchozí díl mě oslovil hlouběji, snad kvůli „domáckému“ prostředí Prahy, Bratislava je pro mě přece jen pouhé slovo a obrázek z pohlednice. Mimořádně spokojených 80-85%.... celý text

Doživotí: Autentické výpovědi doživotních vězňů 2007, Luboš Xaver Veselý

Když jsem si tak pracovní povinnosti „zpříjemňovala“ poslechem osmnácti rozhovorů s doživotně odsouzenými, pořád se mi vtírala věta z „Vykoupení z věznice Shawshank“: „Tady jsou všichni nevinní.“ Tolik ublížených neviňátek pohromadě se snad nenajde ani v jeslích. Dobrá, někteří trestanci své zločiny nepopřeli a zcela výjimečně dokonce připouštěli, že by měli zůstat navěky izolovaní od lidské společnosti. Většina cítí křivdu: buď jsou obětí spiknutí, nebo považují doživotí za příliš přísné – vždyť šlo jen o pár mordů, dvacet roků by to spravilo. Mnoho z nich v kriminále našlo Boha a kupodivu předpokládají svůj vstup do království nebeského. Z knížky s bulvárním nádechem jsem si kromě znechucení nad většinou těchto existencí, odnesla nepřekvapivé dojmy. 1) Pohybují se mezi námi různé neřízené střely – alkoholici, feťáci, sociopati inteligentní i ti, co by je v IQ testech trumfnul tající sněhulák, nesmíme zapomínat ani na úplně vyšinuté magory, obětující panny temným mocnostem. 2) Staří lidé mají silně omezené schopnosti sebeobrany a pro nejubožejší odpad společnosti představují snadné cíle, tudíž jsou vhodnými důchodovými společníky dobrmani, rotvajleři a podobní nekompromisní mazlíci s ostrými zuby. 3) Justiční omyly jsou možné. V pár případech údajně došlo k odsouzení pouze na základě svědectví jiného kriminálníka. Pokud tentýž výlupek za pár let výpověď odvolá, nebere se na to zřetel. Prakticky všichni z vypovídajících za mříže patří či patřili, bezúhonného člověka mezi nimi lze najít stěží, existují ovšem pochybnosti, zda se úplně všichni provinili vraždou. A to by při doživotních trestech nemělo nezaujatému člověku vrtat hlavou. 4) Podmínky v českých věznicích považuji za příliš mírné, vyznělo mi to jako noclehárny s nedostatkem pohybu, v nichž nejhorší je televizní program – telenovely, Pošta pro Tebe... peklo! 66,6%... celý text

Chrastění kostí 2018, Fiona Cummins

Prvotina autorky se nezapře: neučesaný, trochu chaotický styl, nahodile přeskakující mezi postavami a jejich vzpomínkami, neznalost policejního prostředí maskována lacinými vulgaritami v dialozích, k tomu zmatek v probíhajících událostech, vše korunováno rozmělňováním zápletky takovou záplavou emocí (převážně utrpení, mizérie, deprese), až čtenář váhá, zda čte detektivní thriller nebo psychologickou romanci. Spoiler Alert! Hlavní hrdinka Etta Fitzroyová je osoba natolik duševně křehká, nevyrovnaná a zcela neschopná čelit zločinci, že bych ji coby nadřízená nepustila z kanceláře snad ani na záchod, natož ji po totálně zpackaném zásahu ještě chválit za dobrou práci. Prokázala jedině ochotu útočit zákeřně na nic netušícího člověka, nebo na spoutaného pachatele (přičemž mi chybělo objasnění, koho vlastně napadla v prvním případě, kdy si vysloužila kariérní vrub). Hrdinnějším charakterem se ukázal být neambiciózní, trucovitý taťka Erdman Frith, ovšem v závěru jsem z popisu akce kupříkladu vůbec nepochopila, jak přišel ke svému zranění hrudníku? Rezistenci zúčastněných vůči úderům kladivem do hlavy by záviděl i Terminátor. Posledních 10-12% knihy je celkově nesoudržný slepenec podivného chování, diletantství, nepravděpodobných náhod, nejasností a nevěrohodnosti, musela jsem zredukovat počet hvězdiček pod původně zamýšlený průměr. Navíc se případ neuzavřel a já pochybuji, že se mi bude chtít pouštět do dalšího dílu, i když mám „Sběratele“ půjčeného z knihovny. Za zmínku stojí ne zrovna ideální překlad: pod pojmem „detektivka“ rozumím detektivní žánr, nesetkávám se s tím, aby takto byla oslovována policistka. „Detektivní seržantka“ mi taky vytahovala oči z důlků, prozatím jsem i u žen narážela na nepřechýlený tvar „detektiv seržant“. Pokud vidíme někoho trpět, cítíme účast, soucit či lítost, nikoliv sympatie, ty mají v češtině odlišnou konotaci... a tak dále, nepoznačila jsem si veškeré nepasující obraty, v hlavě mi utkvěly jen ty často opakované. Zkrátka nezvládnutý, ukňouraný thriller s psychopatem relativně klasickým, nemocnými dětmi, zničenými rodiči ve vachrlatých manželstvích a s hroutící se vyšetřovatelkou na prd. 40-45%... celý text

Myši Natálie Mooshabrové 2004, Ladislav Fuks

Ach jo, už zase… Zatímco se moji oblíbení čtenáři rozplývají nad vysoce hodnocenou klasikou, Metla zmateně přemýšlí, zda v její hlavě dochází k nedotáčivosti koleček, nebo nějaká ta kolečka úplně chybí. „Myši Natálie Mooshabrové“ mě nejen nenadchly, ony mě vyloženě štvaly (eufemismus, jinak bych musela být sprostá). Zaslechla jsem snad poznámku o házení perel sviním a otázku, proč se trápím s četbou, která mě rozčiluje? Odpověď je jednoduchá: čekala jsem, kdy dojdu prozření a budu se moct připojit ke chvalozpěvům. Ano, kniha má velmi znepokojivou atmosféru, to je největší plus. Přihodím nějaké to protitotalitní poselství. A teď budu usilovně hledat důvod k udělení třetí hvězdy, ať nejsem za naprostého ignoranta. Takže… ehm… hmmm… no nic, přejdu k mínusům. Všichni se chovají divně až absurdně, mluví divně až absurdně, rozhovory jsou téměř neustále slovo od slova opakovány, stejně jako popisy zjevu, oblečení či duševního stavu. Vymazat duplicitní pasáže, zbyla by z románu nepříliš rozsáhlá povídka. Umělecký záměr, chápu, ovšem vlivem nadužívání extrémně otravný. Finální odhalení mě nepřekvapilo, zavětřila jsem hned při první zmínce o té osobě s neznámým osudem. Nebudu si však hrát na chytrou, v lecčems jsem marně pátrala po smyslu a netuším, kolik symbolů jsem nerozšifrovala, případně zcela přehlédla. Nechci být pokrytec předstírající alespoň trochu vytříbený vkus, tu třetí hvězdu prostě nedám. Fakt nemůžu, pardon. Zápletka neuchvátila, styl přímo iritoval, s panem Fuksem jsme si nesedli. Dám mu ještě jednu šanci. 40-45%... celý text

Mlýn na mumie 2014, Petr Stančík

„Když jsi do toho hovna šlápnul, Poldi, tak si ho taky vyčuchej.“ Pravděpodobně nejúchylnější podivnost, jakou jsem kdy četla. Manifest požitkářů, ve kterém se často smilní (komisař Durman by snad osouložil i mouchu v letu), navštěvují se bordely i putyky, rozplývá nad všemožnými pochutinami, znalecky koštuje alkohol v míře více než hojné, dýchacími cestami putuje tabák a samozřejmě nesmí chybět ani drogy. Taky jsem si měla něčeho šňupnout, abych si „Mlýn na mumie“ užila až na dřeň. Protože na tenhle žánrově těžko uchopitelný mix fantaskně detektivní historicko-filozofické groteskně humoristické absurdně-bizarní porno kuchařky jsem zřejmě tvorem příliš přízemním. Pocity jako na horské dráze: zaujetí*nuda*smích*napětí*hmm, věčná pravda*cože?!*hmm*smích*už mi s tím „autarkickým detektivem“ polib panímandu!*fuj!*zaujetí*nuda*no to mi ho teda vyndej*smích*fuj!*nuda*a to mám být jako překvapená s tímhle jménem?*hmm*nuda*jakože cože?! a tak pořád dokola. Chápu, co se na knížce čtenářům líbí, chápu i zhnusené komentáře. Pro mě pozitiva převažují, v nejmenším nelituji domácí četby kombinované s pracovním nasloucháním (předčítající vyloženě prožíval gurmánskou složku románu, skoro jsem slyšela ukapávat sliny). Autor se každopádně mazlil s větami, hrál se slovy, vymýšlel barvité přesmyčky (U Silomrdných), přiléhavá jména (baron Sulz-Rossoll d’Aspiq), názvy kapitol (Dávení davu) a co teprve pohádky Červená Mrdulka, O Jebníčkovi a Zmařence či Sedmero Prcavců... 65-70% - Celá Praha byla polepená válečnými manifesty Františka Josefa I., sepsanými bídnou úřednickou češtinou a tučným titulkem Mým Národům! Císař v něm obšírně a s trapnými obezličkami oznamoval to, co už všichni věděli. Z celé vyhlášky byla nejzajímavější věta: „Tím stala se nevyhnutelná válka ta nejhorší, válka Němců s Němci.“ Shromáždění lidé ji také hned hlasitě komentovali: „Válka Němců s Němci? Proč teda odvedli na vojnu mýho Lojzíka? Dyť von neumí německy ani mlčet.“ „Ať si to Vilda s Frantopepou mezi sebou vyříděj sami. Já je taky nezvu, dyž chci dát starý přesdržkovou.“-... celý text