Metla přečtené 1097

Leon 2019, Roman Bureš

„Žluté světlo plamenů tančí na rozespalých tvářích. Sekám do nich ostřím, půlím je. Porcuji dozorce, chatu naplňuje jekot; zní mi jako rajská hudba. Muži umírají, aniž by dokázali pochopit, do jakého pekla se to probudili. Kráčím napříč chatou zpět ke vchodu, pod nohama mi čvachtá krev. Veslař s Macem dobíjejí to, co mě přežilo.“ Existují lidé, které není radno nasírat – tak třeba Leon, kdysi uznávaný boxer. Když ho Římané připravili o klidný rodinný život, zadělali si na problémy. Spojí-li se totiž chlapi jako on, dokonce i silnější, charismatičtější a hlavně bez nadějných vyhlídek do budoucna, mohou otřást samotnými základy mocného impéria. Roman Bureš si svým líčením Spartakova povstání rozhodně neudělal ostudu, naopak. Stvořil drsný, svižně šlapající příběh, ke kterému mám pouze několik výhrad. Předvídatelnost patří k těm nejmenším; historická fakta jsou jasná, fiktivní Leonova linie je stará jako lidstvo samo a ničím nepřekvapila, přesto mě ke stránkám připoutala. Potřebovala bych však téměř na všech frontách hlubší záseky, na můj vkus autor vyřezává zápletku, atmosféru i dobové pozadí příliš mělce, důslednější je snad jedině v popisech násilností a také lásky k rodině. Netoužím se prokousávat učebnicí dějepisu, akorát na mě román působil trochu ve stylu: „Hmm, seriál Spartakus z produkce HBO je fajn, což takhle napsat něco podobného, wikipedie pomůže s detaily“. Poslední problém je asi čistě soukromý, ale: idiot, magor, pablb, kurvafix, zkrátka současné nadávky mě spolehlivě vykopávaly z římského starověku do dnešní České republiky. 70-75%... celý text

Muž s unavenýma očima 2013, Martin Goffa

„...pravděpodobně je ozbrojený, takže nebezpečný je tak jako tak. A mimochodem, je to člověk, který byl ve válce. Sice už před pětadvaceti lety, ale chci tím říct, že může mít poněkud posunutá měřítka toho, co je a co není normální.“ Rozkošné: na každý pár zahraničních autorů, jejichž bestsellery mě neoslovily, natrefím nejmíň na dva tuzemské spisovatele (české, slovenské, případně i polské), kteří si mě svou tvorbou zaháčkují. Také pan Goffa se hned při prvním oťukávání zařadil na bobtnající seznam „hodně dobrý, sledovat dál“. Hlavní hrdina je vcelku sympaťák s potenciálem do budoucna, děj nekomplikovaný, leč uvěřitelný, významný bonus představuje znalost světa zločinu a boje s ním, tedy policejní práce. Výstavba zápletky mi připadala trochu neohrabaná, pár detailů nedoladěných (např. motivace oběti pustit si do auta někoho takového) a v závěru jsem čekala více interakce z Mikovy strany, když už byl vmanévrován do blízkosti pachatele. Chápu, život není akční film, akorát chudák... no, odpustím si spoiler, prostě bych tam v té chvíli měla raději Jacka Reachera s jeho stylem řešení problémů. Věřím, že začátečnické krůčky a klopýtnutí v příštích knihách přejdou v sebevědomou chůzi zkušeného matadora na poli detektivek a thrillerů. Hodlám tomu pozorně přihlížet. 75%... celý text

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

„Máš dobré srdce. Někdy to stačí, aby ses v pořádku dostal, kam jdeš... Ale většinou ne.” Když kancelářská krysa nechtíc opustí pohodlí civilizace velkoměsta a ocitne se pod ním, v jiných, temnějších dimenzích s odlišnými pravidly, mezi skutečnými krysami, může to být docela šok. Nebezpečí číhá na každém kroku a obyčejný člověk má štěstí, pokud nad něj vztáhne ochrannou ruku, pařátek, křídlo či chapadlo někdo z místních. Leč ani ti, kdo se pod Londýnem vyznají, nemají jistotu, že bez úhony zvládnou veškeré nástrahy. Tajemná místa jsou pro ně domovem, chápou zdejší zákonitosti, nejsou však nesmrtelní… tedy až na výjimky. První toulání v „Nikdykde“ jsem absolvovala coby sladce mladičká Metlička a pamatuji si dojmy ve stylu „líbilo, ale…“. Po více než dvaceti letech jsem na tom podobně: putování jsem si užila, atmosféra skvělá, jemný i černý humor fungoval, většina obyvatel Podlondýna mě zaujala. Ovšem hlavní hrdina (?) Richard je prostě až moc velký ňouma, držet mu palce bylo obtížné. A jsem krajně znepokojena stavem své psychiky, jelikož nejvíc jsem si na scéně užívala pana Croupa a pana Vandemara, zábavně zvrhlé zabijácké duo. „Vzhůru! Čeká nás práce. Lidé k ubližování.” 80%... celý text

Černý trikot 2019, Jorge Zepeda Patterson

„Vydavatel šokujících zpráv nikdy nedovolí, aby se skutečnost vsunula mezi něj a poutavý titulek.“ Tenhle citát z knihy vlastně není pro „Černý trikot“ nijak charakteristický, akorát mi přišel zvrhle zábavným způsobem pravdivý. Jinak jsou média v románu spíše na okraji autorského zájmu; soustředí se na cyklistiku, konkrétně na fiktivní průběh Tour de France, kde řádí nebezpečný záškodník. Detektivní zápletka mě kdovíjak neoslnila, v mnohém mi připadala průhledná, ačkoliv mě poněkud překvapilo finále ve stylu: tady máte fakta (vnímané z pozice hlavního hrdiny) a domněnky, sesumírujte si to podle vlastního uvážení. Překvapivě mě však bavily výkony na trati, popisy jednotlivých etap, příprava, zkrátka pohled do zákulisí slavného, přes 3000 km dlouhého závodu. Normálně se sledování takových jednotvárných sportů důsledně vyhýbám a diváky podezírám, že doufají v drastický držkopád, ideálně hromadnou havárii, aby konečně bylo vzrůšo. Pozorovat v televizi noční akvárium či polínka praskající v krbu mi přijde zhruba stejně záživné, jako čučet na cyklistiku (pokud je tedy trasa aspoň trochu zajímavá svým okolím). Možná změním názor, když jsem teď rámcově pochopila týmovou strategii, všechny ty domestiky odvádějící nevděčnou práci ve prospěch favoritů atd. „Černý trikot“ se navzdory pár mouchám projevil jako nečekaně svěží vítr v zaprděném pohodlíčku mé literární komfortní zóny, což musím ohodnotit čtvrtou hvězdou. 70-75%... celý text

Sedmilhářky 2017, Liane Moriarty

„Nikdo a nic vás nedokáže dopálit tak jako vaši potomci.“ Svatá pravda, zvláště když jsou ve věku potěru ze „Sedmilhářek“ – pěti až šestiletí, hluční, energicky zkoušející hranice, kam až můžou zajít, než rodič exploduje. Nebo hůř, rebelující čtrnáctiletí, pro které jste otravní geronti bez špetky pochopení. S dospělostí bohužel nezískáváme patent na dokonalost, děláme chybná rozhodnutí, občas nevíme kudy kam a chovat se jako idioti nám také není cizí. Někdy může být obtížné žít se svou minulostí, někdy nás drtí přítomnost… a Liane Moriarty tohle všechno (a ještě leccos navíc) dobře zná, proto stvořila tři ženské s odlišnou mentalitou, společenským postavením, problémy i traumaty, tři skvělé přítelkyně, do jejichž okruhu by snad každá čtenářka ráda patřila. Nejsem schopná posoudit, zda mají „Sedmilhářky“ potenciál oslovit tu polovinu lidstva, co je oproti ženám obdařena sedminásobkem testosteronu, ale mně k páté hvězdičce chyběl pouze údernější finiš. Naopak mě nijak neiritovalo, že jsem ještě před polovinou odhalila souvislosti a jen čekala jak přesně to proběhne (zhruba dle představ) + kdo konkrétně bude ztělesněním karmy (to jsem vůbec netrefila). Varování pro posluchače audioverze: rozhlasová dramatizace je výrazně zkrácená, raději čtěte, kniha je bohatší na detaily. 80-85%... celý text

Rituál 2020, Adam Nevill

Knihu jsem popadla na krátké dovolené – stará usedlost v malé vesničce obehnané lesy, atmosféra dokonale svědčila příběhu o čtveřici kamarádů, kteří krutě podcenili čundr ve švédské divočině. Za tři dny četby (ze zdvořilosti k hostitelům sporadické) jsem se dostala do poloviny a chtěla vědět, jak se to zběsilé tápání mezi kmeny a kapkami deště vyvrbí. Bohužel nastal čas k odjezdu a zapůjčení románu nebylo možné. Tak jsem si ho tady na bazaru koupila. Já blbec! Měla jsem nechat pokračování na své vlastní fantazii, poslední třetina knihy byla totiž utrpením. Doslova a do písmene. Autor si až nezdravě libuje v sáhodlouhých popisech lidské mizérie, psychické i fyzické. Stovky stran brodění se v bolesti, krvi (jakož i dalších tělních tekutinách), špíně, frustraci, beznaději, vzteku, sebelítosti a tak dále pořád dokola. Chcípni už, parchante v hlavní roli! Dějový zvrat vůbec nepotěšil, relativní příčetnost zápletky se vytratila spolu s mou trpělivostí. Finální poselství nepřekvapilo a rozhodně nesmazalo pachuť promarněné příležitosti. Pustíte-li se do „Rituálu“, odložte ho na straně 270, ušetříte si zklamání. 75% za první poločas, maximálně 40% za druhý. Pokud zatoužíte po kvalitním survival hororu, napínavém od začátku do konce, doporučuji „Ruiny“ Scotta Smithe.... celý text

Řeka bohů II 1997, Wilbur Smith

Epickým dobrodružstvím v kulisách starověkého Egypta mě Wilbur Smith nadchnul, přesun do 80. let minulého století už takový úspěch neslavil – tedy u mojí maličkosti. Indiana Jones a chrám Taity, to by na mě nejspíš fungovalo, než jsem minula Kristovy roky. Momentálně jsem se knihou proploužila s podřimujícím zájmem, který se čas od času probudil, ale málo platné: veledokonalé hlavní hrdiny jsem měla celkem na salámu, pro ženy to platilo dvojnásobně. Britský aristokrat Harper všechno umí, všechno zvládne, všude byl, všichni ho uznávají a obdivují, superman křížený s Indy Jonesem hadr… ba dokonce i té jizvy na bradě po vzoru Harrisona Forda se dočká. Roana je pro změnu ta kurážná inteligentní krasavice v nesnázích, nezbytná pro neustálé zachraňování a romantické scény. Z hlediska žánru asi není příliš co vytknout, snad akorát přehlídku klišé a ukecanost – autor má potřebu popisovat kdejaký pro zápletku irelevantní prd. Kdybych přečetla každou čtvrtou větu, o nic zásadního bych nepřišla. Někdy se spisovatel snaží utáhnout obecenstvo na silně převařené nudli. A v češtině místy haproval překlad, například do hovorů přes vysílačku se nám vnucuje Roger (modří vědí, že tento výraz je používán ve smyslu „slyším, rozumím“), seasoned warrior skutečně není „sezónní“ válečník, nýbrž naopak zkušený, ostřílený, a tak dále, minel ve významu a stylistických neobratností jsem postřehla víc. Druhá „Řeka bohů“ mi holt úplně nesedla (snad to chtělo jinou náladu), na trojku se možná vybodnu. 60-65%... celý text

Totál Balkán 2011, Blanka Čechová

„Pokud by se výkonnost měřila objemem potištěnýho papíru, tak by demokratizace jihosrbský provincie Kosovo byla největším úspěchem v moderních dějinách.“ Blankica mi sebrala iluze, o kterých jsem měla iluze, že mě veškeré podobné iluze dávno opustily. Jednoduše mé dojmy a nekvalifikované odhady rozdrtila palicí reality, jak ji okusila na vlastní kůži. Bojovat s větrnými mlýny má větší smysl a snažit se hlavou prorazit betonovou zeď větší šanci na úspěch, než „pomáhat“ ve službách OSN, to jsem z jejích zážitků, úvah i názorů pochopila dokonale. Je vážně zajímavé, za kolik odborně a vznešeně se tvářících slov jde schovat následující činnosti: čumím (monitoring), hovno dělám (evaluace), píšu nesmysly (lidská dimenze) a občas si k hezkému platu něco multietnicky nakradu (demokratizace). Jen rádoby ušlechtilá, zcela prázdná hesla a vymýšlení hovadin - stačí nakouknout do Wikipedie, jaké množství světových a mezinárodních dní za kdejakou čípovinu má tato organizace na svědomí. Nemohla bych pracovat pro OSN, jelikož trpím nepřekonatelným odporem k byrokracii a málo chlastám (spíše vůbec). Nedokázala bych si tudíž zachovat příčetnost v situaci, kdy je každá prospěšná aktivita pro lidi v postižené oblasti hodnocena nadřízenými jako nežádoucí, zakázaná, i zadarmo drahá, skutečně pomáhat je prostě tabu! Většina podřízených a kolegů hází klacky pod nohy, zatímco shora se koná humanitární bombardování kládami po hlavě. Jednotlivci s ideály a touhou něco opravdu dělat se buď poslušně začlení do stáda parazitů, nebo budou nelítostně vyčleněni. Přesto si autorka zvládla uchovat svěží nadhled; pití kalichu hořkosti bylo v mém případě konstantně přerušováno smíchem, byť často poněkud zoufalým. A co je nejdůležitější: odhlédneme-li od obludné byrokratické mašinérie mocné organizace, balkánský svéráz ukazoval v této knize výrazně lidskou tvář, dávající naději na pokojné soužití. Chci tomu věřit a držím všechny palce. A Blanka Čechová má můj nejryzejší 100% respekt. P.S.: Gabko, díky za půjčení knížky, už Ti ji asi nevrátím ;-)... celý text

Zpěv velryb 2000, Wally Lamb

Nálepka na nárazníku nového mladíkova auta: „Život je na hovno.“ Pod tím dopsáno postarší ráznou ženou s Parkinsonovou nemocí: „Jen když máš hovno v hlavě.“ Dolores, Dolores, byl to s tebou boj! Ani by nevadilo, že mi tvé jméno vyvolává asociace s vyžilými barmankami či striptýzovými tanečnicemi, ale tvá povaha je prostě… obtížná. Ne zrovna idylické dětství ve spojení s těžkým traumatem z tebe vytvořilo osobu, které je lepší se obloukem vyhnout. Pro tvé chování a spoustu skutků jsem marně hledala pochopení. Lítost, frustrace až odpor, to byly převažující emoce ve střední třetině románu. Dokonce i poté, co se z tebe konečně stala žena, s jakou bych mohla být kamarádka, má mysl pořád křičela do stránek: „Nedělej to! Ne, ne, ne, to je špatná volba, NE! Nebuď kráva, sbal si kufry! Neutrácej za takové blbosti, přemýšlej přece! No tak, seber se, dej jim – a hlavně sobě – šanci na relativně šťastný život!“ Kniha byla původně součástí pozůstalosti, během stěhování jsem ji s mnoha jinými darovala obecní pidiknihovně v nové domovině, protože jsem nevěděla, jaký k ní moje maminka měla vztah - nechala jsem si jen její zaručeně oblíbené. Teď mě to mrzí. Muselo to pro ni být s ohledem na určitá témata hodně osobní dílo. Pro mne bylo čtení sice nelehké, zdlouhavé, ovšem nikoliv díky literárnímu stylu (k tomu nemám výtku), nýbrž pro onen výše zmíněný komplikovaný charakter hlavní postavy. Kéž bych si mohla s mamkou o „Zpěvu velryb“ popovídat, vyměnit si s ní názory, myšlenky, emoce… Čtyři nebo pět? Jde o nepříliš líbivou, výborně napsanou knihu (jak se chlap zvládl takhle perfektně vcítit do zraněné ženské duše?) a jsem si poměrně jistá, že Dolores s jejími osudy se mi do paměti vtiskla nesmazatelně. To se povede jen málokterému titulu. 85%... celý text

Rozvaliny Gorlanu 2008, John Flanagan

Fantasy klasika pro kluky a holky (tedy ty dobrodružnější exempláře, co nemají úplně růžový Barbie mozek). Hrad, osiřelé děti na prahu dospělosti a volba jejich profese; většina už má jasno a doufá v přijetí, až na uličníka Willa, jehož drobná postava nepřeje vysněné cestě rytíře. Jak napovídá název série, pro bystrého, hbitého chlapce se uplatnění najde. Čtenáři sledují výcvik, první úspěchy i pády, vše vrcholí nezbytnými hrdinskými činy. Chtěla jsem dát pět hvězd, protože navzdory jednoduchosti, předvídatelnosti a sbírce klišé, byla bych v patřičném věku (s širokým rozpětím 10-16 let) absolutně nadšená. Závěrečná čtvrtina je bohužel poznamenána výpadky v logice, inteligentní muži náhle dělají pitomá rozhodnutí, jednají ukvapeně, nevnímají podstatné detaily… já vím, je třeba příběh nasměrovat ke slávě hlavní postavy, určitě to však bylo možné zaonačit tak, abych nemusela otráveně převracet oči nad neschopností komparzistů. Škoda. Jinak pro odrůstající mláďata opravdu perfektní kniha, čtivá, vyzdvihující správné hodnoty a chování, což u dané cílové skupiny kvituju s povděkem. 80-85% (Hodnoceno z pohledu zánovní, málo sečtělé Metličky).... celý text

Mahulena, krásná panna 1985, Jaroslav Seifert

Muž z ostrova Lewis 2014, Peter May

Peter May opět zabodoval, návrat na ostrov Lewis mě potěšil, takovým posmutnělým způsobem, ale přece. Fin se svými rodinnými peripetiemi (tedy kroužením kolem první lásky a synovy problémy) tentokrát nebyl hlavním tahákem. Vlastně představuje jeden ze dvou důvodů, proč kniha nedosáhla na pátou hvězdu – současná linie mě bavila přinejlepším mírně nadprůměrně. A finiš byl tuctový. Naštěstí je tady zmatený starý pán a jeho vzpomínky na drsnou minulost. Od jistého (poměrně brzkého) okamžiku jsem sice znala pachatele i jeho motivaci, už jsem jen čekala, kdy dojde k finálnímu odhalení a potvrzení mých předpokladů, přesto jsem si při četbě blaženě rochnila. Pro tu jedinečnou, tesknou atmosféru, pro pečlivé sondování lidských duší, v neposlední řadě jsem se také dozvěděla cosi detailnějšího o poměrech a docela nedávných zločinech v režii Velké Británie, o bezpráví páchaném na těch nejzranitelnějších: na osiřelých dětech. 80-85%... celý text

Motýlek 2005, Henri Charrière

Opět se nemohu připojit k relativně jednotnému šiku spokojených až nadšených čtenářů. Vím, „Motýlek“ je uznávaná vězeňská klasika, pro pokročilejší ročníky ji navíc pozlatili Steve McQueen a Dustin Hoffman (já už si teda z filmu pamatuju prdlačky, viděla jsem ho v dávnověku coby školou povinná Metlička), ovšem uspět v mých očích mohl tak před čtvrt stoletím. Tehdy bych to panu Dokonalému Neviňátku sežrala i s navijákem. Momentálně jsem vnímala, že na tloušťku a váhu knihy mělo vliv především autorovo přebujelé ego. Chce to notnou dávku pokrytectví či snad schizofrenie: tvářit se konstantně ublíženě a tvrdit cosi o konspiraci, falešném obvinění, zkrátka nevině, když se jedná o protřelého člena podsvětí (jak mnohokrát hrdě deklamoval), který spřádá plány na krvavou pomstu, bombový útok, nadělání sirotků z dětí prokurátora - ještě dřív, než se „slušňák“ Motýlek vůbec dostane do basy. Tam je obdivován a ctěn nejen spoluvězni, ale také úplatnými bachaři, ba dokonci i řediteli věznic. Prchajícím trestancům každý nezištně pomáhá a důvěřuje: odsouzeni za vraždy a zabití, přes půl roku za mřížemi, úžasné, zůstaňte s námi, ponechám vás zde samotné s manželkou a dcerou… „Papi“ všechno ví, všechno umí, všechno zvládne, všechny okouzlí a na koho nestačí jeho charisma správného chlapa, pro toho z tlustého střeva vydoluje pár tisíc franků, brnkačka. Charrière uvedl, že je děj ze 75% pravdivý, já bych ten poměr odhadla asi takto: třetina z doslechu (zážitky někoho jiného), třetina vycucána z prstu, zbytek snad autentický. Zapomeňte na autobiografii, kniha je spíše chvástáním a vlhkými sny nabubřelého manipulátora bez skrupulí. Ucházející dobrodružné čtivo, částečně poučí o někdejším francouzském vězeňském systému, prezentuje silnou touhu po svobodě, nicméně styl psaní je poněkud chaotický a charakter hlavního superhrdiny to u mě projel na plné čáře, jakkoliv se autor opatřil svatozáří. 60-65%... celý text

Český ráj 2018, Jaroslav Rudiš

„Chceš do držky?“ Páni, tohle mi káplo do noty. Na první věty jsem si musela zvykat, ale najednou jsem byla stylem vyprávění, především tedy těmi chlapskými dialogy, docela pohlcená. Chvilku jsem se chechtala, chvilku smutnila, chvilku přemýšlela a zároveň mě držela návnada zvědavosti: z čeho je tak vyděšený ten, co je hasič a zachraňuje lidem životy? Čemu se pořád směje ten, co nevidí? Je za zdí v dámské části to, co si myslím? Bylo, ale neva – netrvám na překvapení, správný odhad taky umí někdy potěšit. Prostě jsem s těmi chlapy a skicami jejich osudů seděla v sauně, se zavřenýma očima samozřejmě (jen kradmo jsem pokukovala směrem k těm, u kterých se dala očekávat hezká postava) a s úsměvem, byť v určitých okamžicích truchlivým, jsem bez dechu naslouchala všem banalitám, nenápadným moudrům, špičkování i vážným událostem. Obešla bych se bez ulítlého závěru, ačkoliv rozumím, co chtěl autor sdělit. A velmi děkuji svým oblíbeným, protože bez jejich lákavých komentářů bych „Český ráj“ minula bez povšimnutí. 90% P.S.: Blíží se tchánovy narozeniny a volám alelujá, pro jednou mi totiž odpadne dilema s výběrem dárku. Zůstává jediná otázka: papír nebo audio?... celý text

V ledovém sevření 2021, Jakub Mařík

Ha, manžel koupil další díl, ani jsem ho nemusela nenápadně upozorňovat, jupí! Jakub Mařík pokračuje v nejlepších tradicích military sci-fi, takže tady máme vesmírnou loď a bitvy mezi hvězdami, drsné mariňáky, schopné (i neschopné) důstojníky, hrozivého nepřítele, vzdálené planety, jejich nehostinné prostředí s krvelačnou faunou, emzáckou technologii, nebezpečí a boj, kam se čtenář podívá. Autor svůj vesmír trochu rozkošatěl, přiblížil rozložení sil a znovu předložil patřičnou dávku hrdinství, vojenských hodnot, nezapomněl ani na špetku koření v podobě humoru. Pátou stálici dát nemůžu ze stejného důvodu jako předtím: chybí mi lidi. V sérii jsou sice tři prdele jmen, málokteré však skrývá náznak osobnosti, jasně rozeznatelné bez toho, aby bylo jméno zmíněno. Umírající mariňáci mě v nejmenším nepřiměli zpomalit četbu, věnovat pouhou vteřinku lítosti nad jejich skonem. Potřebovala bych osazenstvo UTSS Salamis lépe poznat, více jim držet palce, vědět přinejmenším o hlavních charakterech cosi detailnějšího než: kapitánka je žena na svém místě, Marhoul dobrý velitel, major Gelu tvrďák, Aicard flirtující Casanova atd. Jestli v tomto směru nastane pozitivní vývoj, budou šance na plné souhvězdí v následujících dílech zatraceně vysoké. 80%... celý text

Mlha nad Shadow Sands 2020, Robert Bryndza

Asi bych potřebovala thrillerový půst. „Mlha nad Shadow Sands“ není špatná, ale na téma únosů a vražd už jsem četla mnoho lepších knih, intenzivnějších. Neměla jsem při četbě pocit, že autorovi dala múza pořádného francouzáka a příběh z něj musí ven, tohle bylo spíše jako: „Píšu, protože se tím živím a tak prostě naťukám seriálovou vatu s osvědčeným tématem, přihodím podrobnosti z života hlavních hrdinů a zadělám si těsto na další díl.“ Některé pasáže měly sílu, vzhledem k prostředí jsem však vnímala vyšší potenciál. Nic mě nepřekvapilo, pachatele jsem trefila na první dobrou, Tristanovo přiznání bylo zcela očekávané a osobní problémy Kate mě spíše nudily. Nechápala jsem, proč s těmito amatérskými prudiči bez licence kdokoliv ochotně spolupracuje a více věcí bylo přitažených za ochlupení. A proč si, sakra, pořád vykají?! Navzdory mému remcání nebyla čtvrtá hvězda vzdálená, úplně by stačilo, nečíst tento žánr tak často, snížit si nároky. 65-70%... celý text

Chlapec na mostě 2018, M.R. Carey (p)

Zlatý covid, horší by bylo, kdyby nám na matičce Zemi řádil cordyceps… tahle houba tedy řádí, ale naštěstí je zhoubná pouze pro hmyz, lidé z ní naopak mají užitek. Nikoliv v nelítostném katastrofickém světě M. Careyho, kde tento parazit lidstvo zombifikuje. A co nezvládne zničit cizopasná plíseň, na to stačí člověk. Jednotný boj za zachování života? Kdepak, vždycky se najde důvod, proč se mordovat navzájem. Ani v obrněném vozidle, které veze vědce a vojáky na výpravu za shromažďováním informací ve snaze najít lék či jiný prostředek k zastavení nákazy, není nouze o všemožné animozity. Nechybí ani množství zajímavých otázek a neveselých úvah, ctitelé akce si rovněž přijdou na své. K páté hvězdě jsem postrádala pečlivěji vykreslené postavy – jsou sice různorodé a vůbec ne ploché, mírné sympatie i antipatie jsem cítila, přesto jsem se s posádkou (natož s těmi ostatními) úplně nesžila. A ve finále mě zarazila jedna logická lochna, navíc nakrknul otevřený konec: kdy bude pokračování? Každopádně povedená, promyšlená a vůbec ne tupá „zombie“ apokalypsa, srovnatelná s prvním dílem. 80-85%... celý text

Jáma 2019, C. J. Tudor

„Říká se, že čas všechny rány zahojí, ale není to pravda. Pouze obrušuje paměť.“ Zdejší hodnocení a komentáře ukazují značnou rozpolcenost, spoustě čtenářů „Jáma“ nesedla a tak jsem se připravovala na zklamání. Zbytečně. Autorka zatím trefuje můj vkus či snad aktuální duševní rozpoložení poměrně přesně, byť úplně do černého ještě nezasáhla. Pokaždé si najdu důvod kafrat a sundat hvězdu, ani tentokrát tomu není jinak. Nebudu ohrnovat frňák nad zjevnou inspirací Kingovým „Řbitovem zviřátek“ – když mě něco baví, originalitu neřeším. A já se většinu stránek bavila výborně, akorát finále opět vykazovalo jisté chyby v matrixu, které nechci rozebírat s ohledem na spoilery. Výjimečně nebudu komentář natahovat, jelikož vstávám dlouho před slepicemi a mít špetku zdravého rozumu, už bych pěkných pár desítek minut slintala do polštáře. Shrnu své dojmy prostým sdělením, že mě tenhle mix hororu a psychologického thrilleru morbidně potěšil, užila jsem si odhalování děsivé kapitoly z mládí hlavní postavy a vyhovuje mi, jakým způsobem C.J. Tudor vykresluje charaktery, buduje atmosféru i spřádá zápletky svých knih (tato není výjimkou). 80%... celý text

Vyvolávač deště 1997, John Grisham

Byla jsem ještě telátko, když jsem objevila kouzlo právnických thrillerů z dílny Johna Grishama; začalo to nepřekvapivě „Klientem“ s dětským hlavním hrdinou. Pod dojmem této skvělé knihy a seriálů ve stylu „Jake a Tlusťoch“ jsem dokonce plánovala kariéru soudkyně či prokurátorky. Akorát jsem v den přijímaček na právnickou fakultu blila jako šakal… naštěstí, protože se svým odporem ke čtení šroubovaného jazyka zákonů a předpisů, kombinovaným s neschopností být verbálně pohotová a mluvit na veřejnosti, bych u soudu nemohla dělat snad ani uklízečku. „Vyvolávač deště“ nepřivolal žádnou vláhu, jen příjemnou nostalgii časů, kdy jsem byla naivní, plná ideálů a zkreslených představ. S krajním zaujetím jsem sledovala studium, první případy, neúspěchy, sbírání zkušeností, zkrátka komplikovaný život začínajícího právníka. A jak naznačuje mé hodnocení, to mládě fascinované výkonem spravedlnosti zůstává součástí mé osobnosti. Příběh má šmrnc – klasickou zápletku s pár odbočkami, trochu humoru, trochu napětí, dostatek zábavných postav. Mám samozřejmě i několik výhrad: 1) černobílost, mezi dobrem a zlem je příliš zřetelná dělící čára. 2) Od určité chvíle má zelenáč Rudy hladce umetenou cestičku, zmizely pochybnosti o výsledku klání s velkou pojišťovací společností. 2) Linii s Kelly bych klidně oželela, nebo bych ji alespoň zakončila méně hollywoodským způsobem. Misky vah se v poslední čtvrtině povážlivě rozkmitaly, nakonec jsem se však rozhodla být ke slabinám románu slepá po vzoru bohyně Justice. Pátou hvězdu přihrávám Ondřeji Brouskovi, jehož dokonalý přednes pozvedl dílo na vyšší level a přiměl mě preferovat audioknihu před četbou. 85%... celý text

Stará dáma vaří jed 2005, Arto Paasilinna

V humoristickém románu jsem předpokládala tak nějak více… humoru. V první polovině knihy jsem se snad ani jednou neusmála, celá ta situace mě rozčilovala: stará dáma nezvládla výchovu synovce, pročež je dotyčným spratkem a jeho obdobně defektními kamarády šikanována. Nepřipadalo mi to vtipné, akorát odporné. Moc jsem si přála, ať babce konečně bouchnou saze, aby trojce budižkničemů ukázala, jak drsní mohou být senioři, když se někdo postaví mezi ně a jejich důchod. Finský autor však vsadil na jinou kartu, charakter paní Plukovníkové nesměl být zkalen mrzkými úmysly, čtenář si tedy musí trpělivě počkat na vrtkavou činnost Božích mlýnů. Druhá polovina už nabízí více absurdních scén, moje zatuhlé mimické svaly možná i párkrát naznačily úsměv, přesto nezbývá než přiznat, že tohle zkrátka nebyl úplně můj kotel zeleného čaje. Ještě panu Paasilinnovi dám šanci. 60-65%... celý text