Metla přečtené 1097

Adélka byla nemocná 1989, Milena Lukešová

Cácorka je nemocná... zase. A tak mi káplo do noty, že jsem posledně vypůjčila v knihovně právě tenhle tématicky odpovídající kousek, kde je na tom Adélka o dost hůř - zotavuje se po operaci v nemocnici, která je taková, jak si ji z pradávných dětských let pamatuji já. Smutná, nevlídná, žádné veselé barvy ani výzdoba, personál všelijaký, návštěvy zakázané (zlatá chřipková epidemie), k dětem na pokoji je třeba hledat cestičku. Je radost vidět, jak doba přinejmenším v některých ohledech pokročila k lepšímu, malí pacienti se zotavují ze svých bolístek v přívětivějším prostředí. Po výtvarné stránce kniha docela ujde, s textem je to slabší. Různé podivné experimenty s layoutem bych ještě překousla, ovšem příběh je útržkovitý, skáče nesouvisle od jedné epizodky k jiné. Sice má své melancholické (a nostalgické) kouzlo, dcerku každopádně příliš neoslovil. Na třech hvězdách jsme se shodly. 65%... celý text

Gentleman v Moskvě 2018, Amor Towles

„Minula jedenáctá hodina. Minula šestnáctá esej. Pak dlouhonohý strážce minut konečně dohnal svého kratšího bratra a ručičky se setkaly na vrchu ciferníku. Zatímco se objímaly, pérka v nitru hodinové skříně povolila, kolečka zabzučela, miniaturní kladívko dopadlo na určené místo a hodiny začaly vyluzovat první z libozvučných tónů značících příchod poledne.“ Zvláštní kniha. Pokud podlehnete poklidné atmosféře, hravé stylistické formě a smíříte se s faktem, že děj zvolna drkotá po vedlejší koleji, kniha vás odmění: přesunete se prostorem i časem do moskevského hotelu Metropol. Ovšem pozor! Nesmíte očekávat náhled do trudomyslné ruské duše, ten absentuje. Onen gentleman a prostředí kolem něj působí jaksi aristokraticky britským dojmem, vyrovnanost jde ruku v ruce s inteligencí a jemným humorem. Samozřejmě mezi všemi těmi lidmi na úrovni a jejich noblesou narazíme také na několik buranů, ale vynechat místopisné názvy, jména a historické pozadí, můj duševní zrak by se upíral kamsi k Londýnu, nikoliv na východ. Potřebujete-li ke spokojenosti souvislou zápletku, nikoliv „pouhý“ sled různých více či méně významných epizodek ze života hraběte Rostova - jeho úvahy, rozhovory, popisy rozličných osob, předmětů, činností, setkání atd., potom zřejmě nemá smysl s románem bojovat. Žádné větší změny ve stylu a tempu knihy nenastanou. Se studem přiznávám: bez skvěle načtené audioverze bych sama asi brzy kapitulovala a okradla se tak o velmi příjemnou společnost, tvořící stabilní ostrůvek v turbulentní, kruté době a zemi. Mám ještě jeden důvod, proč ode mne tohle veskrze okouzlující dílo nezíská kompletní souhvězdí: postrádám autorovu vášeň pro stolování, vybraná jídla, volbu patřičných vín a podobné, zde hojně probírané záležitosti. Fazolovou polívku, bramborák a kofolu, díky! Jisté je, že na „Gentlemana z Moskvy“ nezapomenu; detaily možná zmizí, celkový obraz však zanechal v mé cedníkové hlavě nesmazatelný otisk. 80-85%... celý text

Nimbus 2019, Neal Shusterman

Bohužel se nemůžu připojit k nadšeným chvalozpěvům. Příběh se posunul k důkladnějšímu průzkumu fungování utopického světa budoucnosti, poznáváme téměř všemocnou vládnoucí UI a odhalujeme hnijící kořeny Cechu smrtek. A mě neskutečně vytáčela nelogičnost tohoto uspořádání, zdravý rozum i smysl pro spravedlnost se bouřily. Nimbus nemůže (nechce) racionálně řídit délku lidských životů, hrozí přelidnění, kontrola porodnosti je fuj-fuj a tak definitivní smrt určuje banda malicherných či přímo psychopatických existencí podle kvót, vlastních preferencí a momentální nálady. Osvícené a soucitné jedince aby mezi nimi čtenář pohledal (dobrá, pár jich je, zanedbatelné minimum). Nakonec mě rozčilovala už kdejaká ptákovina (technologická zaostalost v detailech - např. místnost s vězněm se zamyká klíčem na tři západy, knihovnice při odchodu z pracoviště dává na stůl cedulku „přijdu za 5 minut“ atd.). Ve finále jsem vyloženě pěnila, protože nějaké záchranné složky zřejmě vůbec neexistují a létající stroj (vrtulník, jaký pokrok!) má k dispozici jen ten, u koho se to panu spisovateli právě hodí do krámu. Onen ráj budoucnosti je prostě debilně nefunkční. Chápu, lidstvo zdegenerovalo na úroveň požitkářů bez špetky odpovědnosti za cokoliv, bez asistence umělé inteligence si snad nelze ani uprdnout… zkrátka mě ta absolutní neschopnost (v plné nahotě gradující v závěru) štvala k nepříčetnosti. Takovým lidem bych nesvěřila ani péči o kaktus, natož moc legálně vraždit ostatní. To máme hvězdu dolů, další půlku odseknu za to, že se příběh s výrazně větším množstvím postav na scéně rozsypává, hůř se mi udržovala pozornost. Upřímně, mám chuť pokosit čtvrtou hvězdu celou. 70%... celý text

Když teče krev 2021, Stephen King

Čtveřice povídek, z nichž nejpovedenější je úvodní "Telefon pana Harrigana", sledující jedno podivné spojení mezi starým mužem a chlapcem, který mu předčítá. Důkladné zpracování, téma správně mrazivé i k zamyšlení 80-85%. "Chuckův život" se v úvodní třetině tváří jako popis světa, na kterém probíhá plíživá apokalypsa (prostě se všechno zvolna otáčí vagínou ke zdi, velmi povědomé). Ve výsledku je to povídka o odcházení, o smrti. Čtenáři jsou ve svých reakcích rozpolcení, já patřím mezi ty oslovené. 75% "Krysa" těží z Kingova oblíbeného námětu: spisovatel, jeho blok, psychické problémy, potřeba psát v klidu na odlehlém místě. Dobré, akorát s tou krysou jsem si úplně nevěděla rady a uvítala bych více temnoty. 70-75% "Když teče krev" jsem si nechala na závěr, protože jsem zakopla o Holly, známou ze série o Billu Hodgesovi, zároveň však na mě vykoukl i jakýsi detektiv Anderson, jehož jsem nedokázala zařadit. A tak jsem si nejdřív přečetla "Outsidera", abych nebyla mimo mísu. Dostala jsem se sice do obrazu, přesto jsem měla tuhle povídku přinejmenším na několik týdnů uložit k ledu. Protože je to jen zkrácená varianta zmíněné knihy - zase jeden vražedný šmejd nepřirozeného původu, po němž jde superhrdinka (kdysi sympaticky narušená, teď už jen na nervy šplhající) jak kuna po vejcích. King by měl tenhle ojetý scénář konečně opustit a také přestat zuřivě ventilovat své politické postoje. Nečíst hned po "Outsiderovi", nejspíš bych hodnotila lépe: 65%.... celý text

Outsider 2019, Stephen King

Pokud jste četli trilogii o soukromém očku Billu Hodgesovi a líbila se vám (zvláště její třetí paranormální díl), pravděpodobně budete spokojení i s „Outsiderem“. Odehrává se tedy v jiném koutu USA, Bill Hodges už prdí do hlíny a padouch je trochu jiný, některé postavy jsou však knihám společné. A náhradník, detektiv Ralph Anderson, je docela sympatický normální chlap - akorát by potřeboval přišmrncnout, přidat na zajímavosti. Zpočátku se mi nedařilo do románu zakousnout… a najednou byl večer, přede mnou stránka 150 a polovina domácích prací zůstala v onu sobotu ignorována. Relativně vysoké tempo mi vydrželo, dokud otěže příběhu nepřevzala Holly z výše zmíněné série. Jakmile mrazivé neznámo nahradil konkrétní bubák a nepříliš výrazný Anderson ustoupil čím dál protivnější autorově oblíbenkyni, pan King ztratil vládu nad mou myslí. Zápletka sice zrychlila do předvídaného finále (doufala jsem v cosi nápaditějšího), já se ovšem poslední čtvrtinou spíše proloudala s pachutí lehce promarněného potenciálu. „Outsider“ je obstojný mix thrilleru a hororu, s detektivem Andersonem se v budoucnu klidně (ráda) znovu setkám, přesto pochybuji, že se někdy zatoužím vrátit k této knize. Ale kdo ví, co se mi bude honit kebulí třeba za 10 let. 70%... celý text

Anička Malířka 1985, Eduard Petiška

Pana Petišku prostě žeru - už od dětských let, kdy ve mně vzbudil enormní zájem o starověké Řecko. Ovšem ani hravější, něžnější, poetičtější poloha příběhů pro menší děti (spíše děvčátka, řekněme 4-7 let) není tomuto panu spisovateli vůbec cizí. Druhou pohádku o Aničce a básničce už máme dávno za sebou, první díl o vzniku nedělní kočky jsem objevila v knihovně teprve minulý měsíc. Líbil se mi snad ještě víc, kreslení je mi přece jen bližší než rýmování a snová fantazie tady měla větší prostor. Ilustrace Heleny Zmatlíkové jsou nezaměnitelné a roztomilé jako vždy. Cácorka zase uděluje čtyři hvězdy, ale já bych nejraději dala pět. 80-85%... celý text

101 dalmatinů 1994, Walt Disney

Když se řekne dalmatin, vynoří se mi vzpomínka ze začátku 90. let: na frekventovaném náměstíčku v centru Ostravy, pro místní na Kuřím rynku, veledůležitě postával pan "jsem podnikatel, čumte a záviďte", u ucha první mobil, jaký jsem kdy viděla (obří cihla se vzhůru vystrčeným drátem) a na vodítku dalmatin - také první, jakého jsem kdy na vlastní bulvy spatřila. Kuří rynek je kompletně vydlážděné místo, nikde ani náznak vegetace a tak pes konal svou velkou potřebu na chodník. Pan Podnikatel stál ostentativně zády, hovořil do té své hogofogo cihly a neúspěšně předstíral, že o nahrbeném zvířeti a jeho produkci nemá sebemenší tušení. Jakmile bylo hotovo, aniž by se otočil, rychle psa táhnul pryč. On si přece vůůůbec nevšiml a s tou hromadou exkrementů uprostřed náměstí nemá nic společného. Plaché náctileté Metličce bylo za pana Podnikatele stydno, cetiletá Metla by ho velmi hlasitě konfrontovala... při dnešních možnostech i natočila, zveřejnila, zavolala měšťáky, prostě by nabubřelý snob neodešel beztrestně. Opájím se představou, jak k němu napřahuji igelitový sáček s výzvou, ať sračky sebere, případně ať prchá, protože jestli to zvednu já, budu házet na konkrétní cíl. Alespoň tam nekadilo 101 dalmatinů. Nelogičnost toho čísla, nemožnost o podobný počet pejsků adekvátně pečovat v domácím prostředí (třeba i se služebnou) a samozřejmost, s jakou došlo k jejich osvojení, aniž by se kdo obtěžoval najít původní majitele, mě vždycky rozčilovala. Průměrné tři hvězdy ovšem nejsou hodnocením od dospělé ženské, která k příběhu v žádném z jeho zpracování nepocítila náklonnost: rozhodla cácorka, také ji tahle zkratkovitá, lehce chaotická knižní verze neokouzlila a líbily se jí akorát ilustrace. 55%... celý text

Stalker 2010, Arkadij Strugackij

Jedno z těch děl, na kterém si praděda Čas zpřelámal zubní protézu. Pásmo bratří Strugackých fascinovalo náctiletou Metličku, což není až tak divné - tehdy mě nadchla skoro každá kniha z žánru fantastiky. Ovšem pokročilá Metla s notně jetými štětinami, tu si kolem prstu omotá málokdo a máloco. „Stalker“ to zvládnul, opět jsem s povislou spodní čelistí procházela tou poznamenanou oblastí, kde se znepokojivé jevy střídají s vyloženě děsivými. Lidský mamon a touha po poznání jsou však silnější než strach, Pásmo tudíž nemá nouzi o návštěvníky z řad vědců či lovců artefaktů… a tím pádem ani o oběti. Ještě víc než před lety mě poněkud dráždila ruská zádumčivost, nihilismus, neschopnost vnímat svět pozitivně, byť v závěru byla vykřesána jiskra naděje. To souvisí především s hlavní postavou, nedokázala jsem si Rodericka (a vlastně nikoho) oblíbit. Ve spojení s nadbytkem filozofování, někdy zajímavého, jindy vyvolávajícího rezignovaný povzdech nebo zívnutí, zdráhám se připlácnout pátou hvězdu. Na můj vkus je v knize dost stránek, kdy jsem se bavila jen na půl plynu, ač ty dechberoucí naštěstí dominují. Také souhlasím s připomínkou čtenáře Eldar80, že prostředí Sovětského svazu by Stalkerovi sedělo lépe, než jakési univerzální anglické (?) maloměsto. Možná to za pár týdnů (měsíců, roků) přehodnotím, momentálně mi k hranici 85% jedna matička chybí.... celý text

Smrt nosí rudé škorně 2012, Pavel Hrdlička

„Čučím tady zbůhdarma už od rána! Každej smradař, každej helmbrechtník vyťepenej má tady přednost, a tomu se říká spravedlnost a právo!“ Přešla Manda rovnou do útoku. „Koho tím helmbrechtníkem velectěná myslí?“ Snažil se písař zastavit ten slovopád. „Co bych myslela! Já nemyslím! Tvrdnu tady vod rána a živnost mi stojí! Víš ty vůbec, písařskej brkoune, co je to živnost? To jsou berně, lózungy, platy z fleku, mýta a to se jeden musí setsakramentsky votáčet, aby na tu zlodějnu vydělal! To není jako tahat brk po papíře!“ Pavel Hrdlička je zcela očividně cestovatel časem, který strávil část života poznáváním poměrů za vlády Václava IV. a navíc má schopnost přenést do této doby také své čtenáře. Historická detektivka v perfektně vystavěných kulisách, s přiměřeně zašmodrchanou zápletkou (ačkoliv odhadnout padoucha i jeho motivaci bylo snadné), živoucími (leč nijak do hloubky propracovanými) charaktery a dostatkem humoru převážně zemitejšího charakteru - nic k roztrhání bránice, ovšem i tak odlehčení kvituji s povděkem. S čím jsem v současném rozpoložení měla potíže: nadbytek postav + archaických názvů (měna, míry, hodnosti atd.) sice úspěšně podbarvoval atmosféru, bohužel představoval nápor pro roztěkanou mysl. Můj soukromý problém, na výsledné hodnocení nemá vliv. Další díly určitě vyhledám, možná dokonce koupím, pokud nebude knihovna zásobena. 80%... celý text

Vyhnání Gerty Schnirch 2009, Kateřina Tučková

Sledování osudů Gerty Schnirch jsem musela krátkodobě odložit, protože jsem potřebovala něco méně deprimujícího. Na druhou stranu: není na škodu si připomenout, jak jsou mé vlastní problémy a trápení malicherné ve srovnání s utrpením jiných lidí v časech (či lokalitách) podstatně nelítostnějších. Téma odsunu Němců po 2. světové válce mě zatím míjelo – tak nějak jsem žila v domnění, že si prostě na žebřiňáky naložili svých pár švestek a v krupobití nadávek, plivanců a sem-tam šutru odmašírovali „domů“. Přiznávám, netušila jsem, kolik bezpráví, bolesti a smrti se za tím zdánlivě „nevinným“ odsunem skrývá. Nezamyslela jsem se nad stínem kolektivní viny, který padl na všechny z národa poražených, i když třeba neměli s válečným běsněním nic společného a jejich kořeny v této zemi byly pevné, dlouhé, zdravé. Podcenila jsem, jak zběsilá nenávist se může v lidech nastřádat a zpustošit životy pouhých civilistů, včetně těch nejzranitelnějších. A vůbec nejhorší je to, čeho se Češi dopustili sami na sobě. Nevím, co z románu je fikce a co jsou zážitky pamětníků; být autentická i jen třetina, pořád jde o velmi ošklivou skvrnu v naší historii. Jasně, ten hnusák s knírkem rozpoutal v Evropě peklo, ale ne každý Němec si zasloužil potrestání, natož surovou pomstu zdivočelé lůzy. Kateřina Tučková se nebála důkladně říznout do onoho zakamuflovaného boláku, nechala téct hnis a já se stala konsternovaným svědkem. Akorát mi po většinu četby bylo těžko na duši, zajisté autorčin záměr, přesto mi právě množství negativních emocí prýštících ze stránek brání dát pátou hvězdu. 80-85%... celý text

Policejní pohádky 2014, Roman Pokorný

S povděkem kvituji nápad seznámit děti (zhruba ve věku čerstvých školáků) s nebezpečnými situacemi všedního života, jak na ně reagovat, ideálně jak se jim vyhnout. Jednotlivé případy jsou na konci shrnuty morálním ponaučením a jednoduchými otázkami. Pro líné či negramotné rodiče kniha obsahuje bonus v podobě přiložených CD s načtenými příběhy. Bohužel jsem vyčerpala výčet kladů. Ilustrace jsou ve stylu „neurazí, nenadchnou“, ještě víc prostoru ke zlepšení však nabízí samotné texty, stvořené v nepřirozeně šroubovaném slohu. Psaní „Policejních pohádek“ se zjevně chopil někdo zvyklý vyťukávat ukazováčkem protokoly a publikace kupodivu neprošla žádnou jazykovou ani stylistickou úpravou (což je otevřeně přiznáno hned na úvodní straně). Při předčítání se mi zmučeně svíjel jazyk i mozek, simultánně jsem cácorce překládala do normální, lidské češtiny. Shodly jsme se na třech hvězdách; mně chyběla především řemeslná zdatnost ve spisovatelské sféře, dcerka postrádala příběhy k obrázkům s policejním koněm, pyrotechnikem, těžkooděnci, vrtulníkem apod., také by ocenila více pátrání po zlodějích a jejich pronásledování. 55%... celý text

Sharpovi střelci 2009, Bernard Cornwell

Mám za sebou dva smutné týdny – snad každý prožil období, kdy se toužil probudit ze zlého snu a zjistit, že je všechno jako dřív. V dobách, kdy se trápíme, je únik z reality ještě žádanější, zároveň se však do jiných světů prchá mnohem obtížněji. Tedy pokud volíte knihy místo chemických dopravních prostředků ve formě chlastu nebo drog. V uplynulých letech jsem zjistila, že mě spolehlivě dokáží pohltit Sharpova dobrodružství, tudíž jsem opustila skličující současnost i příběh Gerty Schnirch a po hlavě skočila do válečných eskapád ve Španělsku 19. století. Cornwellův stroj času naštěstí opět zafungoval a já tak mohla ve společnosti skvělého vojáka, leč chybujícího důstojníka, poznávat další neznámou kapitolu dějin, notně přibarvenou autorovou imaginací. Mohla bych žehrat nad obvyklými ingrediencemi této série, ale proč? Stále mě baví třenice Britů s Francouzi, strategické tanečky slavných vojevůdců, smysl pro čest, zákeřnost, odvaha, Sharpovy úspěchy i přehmaty, scény bezuzdného násilí na střídačku s decentní romantickou linií. Dokud to na mou maličkost zabírá, nevidím důvod snižovat hodnocení. „Sharpovi střelci“ navíc patří k tomu nejlepšímu, co zatím série nabídla, byť mi k páté hvězdě pořád chybí jakási přidaná hodnota, větší hloubka či co… Ovšem zájemcům o svižné historické dobrodružství ve vojenském kabátě mohu četbu jedině doporučit. 80-85%... celý text

Vlk samotář 2013, Jodi Picoult

Eutanázie. Právo na pokojný odchod ze života, vysvobození od beznaděje, které je ve většině civilizovaných zemí dopřáváno pouze zvířatům. Osobně mám v daném citlivém tématu poměrně jasno, protože jsem blízkého příbuzného, nemohoucího člověka, opakovaně slýchala žadonit, abychom mu pomohli opustit tohle slzavé údolí. Bohužel si musel odtrpět každou minutu, každý den, každý měsíc, na jaký jeho tělo mělo ještě sílu. „Vlk samotář“ však řeší poněkud odlišnou situaci: pacienta v kómatu, mozek poškozený, vlastní vůle nemůže být vyjádřena. Jak má rodina postupovat? Doufat v zázrak a zachovávat existenci na přístrojích, nebo se smířit s neradostnou prognózou odborníků a zastavit podporu pokročilé, leč zdaleka ne všemocné medicíny? Měla jsem pochopení pro obě strany konfliktu, byť té náctileté by chvílemi prospělo důkladné proplesknutí. Děj nikam nespěchal, zvolna čtenáře seznamoval s jednotlivými postavami a pokroucenými vztahy, ovlivněnými dominantním otcem, schopným výrazně lépe fungovat ve vlčí smečce než v lidské společnosti. Lucasovy popisy soužití v divočině byly informačně vydatné a obohacující, akorát by podobní fanatici asi raději neměli mít děti. Ve finále jsem se krátce polekala, jestli autorka ze solidního psychologického dramatu neudělá bramboračku, ale naštěstí obstála se ctí. 75-80%... celý text

Dášeňka čili Život štěněte 1988, Karel Čapek

Ha, aktuálně mám příležitost srovnávat (předchozí fena byla adoptována téměř dospělá a štěněcí věk prvního psa už si pamatuji jen ve fragmentech). Takže - teriéři: roztomilí, tvrdohlaví, ideální jen pro trpělivé majitele s extra silnými nervy nebo dokonalé flegmatiky, což usuzuji ze zástupců těchto plemen, které vlastní moji známí a příbuzní. Starala jsem se například o šéfova milovaného jack-russela a nic na něj neplatilo, přísnější zacházení vůbec. Dášeňka ničím nevybočuje z mantinelů své rasy - je to zvídavý trhan a ničitel; pokud štěně neunavíte do bezvědomí, zlikviduje cokoliv se ocitne na dosah zoubků či drápků. Bez váhání zaútočí na jiné zvíře, ba i na člověka, jenž se něčím znelíbil. Němečtí ovčáci: roztomilí (mluvíme o štěňatech), ochotní vyhovět páníčkovi, učenliví, ideální pro majitele průměrných nervů. S minimálním úsilím vychováte oddaného společníka, respektujícího vytyčené hranice, ovšem stejně snadno můžete tohle inteligentní plemeno zkazit. Mazlivý vítač či ostrý hlídač, záleží jen na vás a výcviku. Nikomu to neříkejte, moji ovčáci patřili mezi ty hodné mamlasy, ochotné případného zloděje za piškotek a pohlazení provést celým domem a ukázat, v jakém štrozoku máme ukryté milióny. A čerstvé mládě má úspěšně nakročeno se k nim přidat. Popisovat Karel Čapek zážitky s tímto plemenem, byla by to trošku nuda. Doma ani loužička, venku to umí pustit na pobídnutí, za celý týden nic zničeného, pouhé okřiknutí zastavuje nežádoucí činnost, bez vodítka se svědomitě drží u svých lidí, na vodítku netrotlí, hezky aportuje, přetahuje se, dokonce mě i nechá trochu vyspat. Ach jo, ti pracovní psi, jak podle nich napsat veselý bestseller? Naštěstí jsou k dispozici teriéři - přirození lumpové, o nichž mohl spisovatel jazykem 30. let 20. století s láskou psát a přivodit úsměv generacím čtenářů, ať je jim 7 nebo 107 let. Vše v patřičném doprovodu milých ilustrací a fotografií.... celý text

Objevuj s úsměvem: Kočky 2018, Nikola Kucharska

Cácorka je zvířátkomil, jako asi většina dětí, a nejvíce zbožňuje kočky (následují psi, koně a jednorožci). Takže tahle krásně ilustrovaná, hravá knížka byla za výprodejovou cenu jasnou volbou, ačkoliv se jedná o typickou jednorázovku. Jakmile skřítě poprvé splní úkoly, nemá mnoho důvodů se k nim vracet. O příběhu tohle objevování koček není: rodina si ke kocourovi Mrzoutovi přibere kotě Žabku a čtenář je sleduje v různých situacích - počítá, hledá a baví se hromadou motivů. Nelze ignorovat inspiraci youtube hitem "Simon´s Cat", styl kresby je velice podobný, akorát scénky nehýří až takovým vtipem. Přesněji: dítě se docela zasměje, pro dospělého jde "pouze" o lehce úsměvnou záležitost. Možná už knížku nebudeme znovu číst a plnit zadání, ovšem návrat k obrázkům, kochání se a nacházení přehlédnutých detailů je naprosto jisté. 80-85%... celý text

O princeznách a vílách 2014, neznámý - neuveden

Pšššt, nepráskněte dceři, že jsem hodnotila "jen" čtyřmi hvězdami. Šla bych i níž, krátké příběhy totiž kolísají kolem průměru - s drobnými výkyvy nahoru i dolů, někdy úsměvné, někdy poučné, někdy o (étericky vílím, po fialkách vonícím) prdu. Tři astry v mých očích posichrovala obstojná výtvarná stránka: vystřídalo se několik ilustrátorů, jeden oslovil můj vkus výrazněji, ovšem jejich jména nejsou uvedena, zrovna jako autoři pohádek. Úlovek z Levných knih každopádně potěšil čerstvou školačku s růžovým mozkem, což je nejpodstatnější. Přesto cácorce nevyhovím, tohle opravdu není pětihvězdičkový titul. 70%... celý text

Vejce a já 2004, Betty MacDonald

- Paní Hicksová nám přinesla kávu a báječné čerstvé koblihy a z čiročiré laskavosti a na omluvu mé setrvalé tuposti vysvětlila matince a sestře June: „Vona čte!“ Matinka, chystající se ke skoku na kamna pro kávovou konvici, se zarazila tak prudce, že málem přepadla do trouby. „Aha,“ pravila, „tak to ste vy. Birdie mi vo vás všechno vyprávěla a já pro vás skovávám starý noviny.“ V tom vešel pan Hicks a matinka mu skočila na záda jako při hře na koníčka, což ho vůčihledně rozradostnilo, protože se jeho tlustá tvář rozzářila a pravil: „Vypadáš mladějc než Birdie, mámo. Mohla bys bejt její céra!“ Pohlédla jsem na Birdii a společně jsme hluboce pocítily, že ať matinka vypadá jakkoli mladě, co se nás dvou týče, je už na světě až moc dlouho. - Oblíbená, možná i nejoblíbenější kniha mojí maminky. Právě ve společnosti titulů této spisovatelky zaháněla chmury, pozvedala náladu. Avšak její pokus podělit se o své milované romány s náctiletou Metlou nevyšel dle představ: žádné meče ani magie, dokonce ani průzkum vzdálených planet – čím mě má bavit nějaká pipka v drůbežárně? Po několika stranách jsem zamířila zpět do akčnějších světů k drsnějším hrdinům. Mladá a blbá, no, žádná výjimka z pravidla jsem nebyla. A později to zjevně nebylo o nic lepší, když jsem se k Betty MacDonald dohrabala až v tomto pokročilém věku. Celá desetiletí jsem si odpírala hromadu legrace i poznání o všedních dnech obyvatel USA v dobách jako by dávno minulých. Se zhýčkanou současností nelze srovnávat. Humor paní spisovatelky mi vyhovoval - její vtipný nadhled, sebeironie. Důvod, proč po dlouhém vnitřním boji neudělím poctu nejvyšší, je následující (snad ze mě tento názor nedělá fanatickou feministku): žena by neměla obětovat veškeré své plány a sny jen proto, že jí bylo od kolébky vštěpováno, jak jsou touhy a potřeby manžela nadřazené. Jsem zastáncem kompromisů. Maminka by jistě souhlasila... pravděpodobně i Betty MacDonald trvalo, než se nad obtíže svého manželství dokázala povznést, zlehčit je smíchem. K metě 85% každopádně chyběl pouhý kuřecí krůček. P.S.: Nejprve jsem v práci poslouchala skvěle načtenou audioknihu v podání Jaroslavy Adamové. Po nakouknutí do ohmataného svazku jsem zjistila, že audioverze je bohužel okleštěná. Čtěte, pobaví vás tak podstatně více detailů ze života autorky.... celý text

Černý pavouk 2013, Jeremias Gotthelf

Minulý týden mě v noci probudil jakýsi dotek v dlani, ještě v zajetí matoucích snů jsem tu věc lehce stiskla a odhodila. Nedalo mi to, rozsvítila jsem (on si to žádal i močový měchýř) a zapátrala, co bylo vrženo mimo matraci. Komár? Tiplice? Brouk? Pohyb támhle... ale fuj, pavouk! Černý, vypasený, prostě lahůdka pro osobu s lehčí formou arachnofobie. Přiklopila jsem nemístně pohyblivou příšeru vonnou svíčkou, podsunula tvrdý papír a vyprovodila členovce oknem. Odskočila jsem si na hajzlík, vrátila se k chladnoucímu pelíšku - a to si ze mě děláš kozy?! Další pavouk, ještě větší, cupitající směr moje peřina. Třetí na stropě. A dost, žádné mejdany v mojí ložnici! Ty malej hnusáku nahoře, mazej do svého rohu, ty obludo na zemi pofičíš za kámošem do orosené trávy. Tak, pod dveře napasovat tepláky a pokusit se zase usnout. "Černého pavouka" jsem naštěstí absolvovala o pár dní později, jinak by spánek nebyl možný. Tahle alegorie na lidské hříchy nabízela nepříjemné hororové scény, atmosféru jako z Erbena, říznutého Grimmovic bráchy, tišeji promlouvali také Poe či Lovecraft. Příběh má více vrstev, nejen časových, různé události lze vykládat několika způsoby, vidět hlubší souvislosti a podobenství. V popředí však vždy zůstává boj mezi zbožností a zkažeností. Knížka je bohužel až příliš poplatná době vzniku, přetéká křesťanskou propagandou, k tomu je do jisté míry xenofobní a misogynní (téměř všechno špatné jde na vrub přivandrovalců, hlavně ženských s cizáckými móresy). Každopádně zvedám překvapeně obočí a uznale pokyvuji; tak napínavé, sugestivní a dobře promyšlené dílo jsem opravdu nečekala. Teď mě omluvte, prosím, musím si jít k zrcadlu překontrolovat ksicht, jestli na něm raší jen obvyklý ježibabí chlup a nic horšího... 80%... celý text

Příběh Baileyho 2021, W. Bruce Cameron

„Jakmile auto zastavilo, vyskočil jsem, oběhl dvůr a rychle si označkoval své teritorium pro případ, že by nějací další psi špatně pochopili mou nepřítomnost. Pozdravil jsem klisnu Flare, zaštěkal na černou kočku ve stodole a kachny u rybníka. Pořídily si další hejno kachňat, i když jsem nechápal proč. Zaběhl jsem do lesa, zachytil závan skunka a zase jsem odběhl. Kdyby si chtěl hrát, ví, kde mě najde.“ O něco veselejší, hravější a pro děti stravitelnější díl Psího poslání, než je úvodní „Příběh Ellie“, věnovaný především výcviku a práci německého ovčáka. Stejně jako v předchozí knize sledujeme psíma očima život nejvěrnějšího přítele člověka, tentokrát zlatého retrívra: od nepříjemného startu v množírně, přes utrpení v autě zaparkovaném na slunném místě, po humorné i napínavé zážitky v rodině, u které Bailey najde domov. Autor se snaží svým čtenářům, nejen těm malým, zprostředkovat psí vnímání, dominanci čichových podnětů, způsob myšlení (včetně množství nepochopení a nedorozumění z obou stran) - prim hraje žrádlo, hry, být hodný pes a především celou bytostí podporovat svého páníčka. Těšila jsem se na večerní předčítání téměř jako moje cácorka, vyřádila jsem se při intonaci emotivních okamžiků, poslouchala z postele vedle sebe smích i vyděšené pištění. Vzácně jsme se shodly hodnotit pěti tlapkami a určitě pořídíme další díl.... celý text

Americký zabiják 2012, Vince Flynn

Mitch Rapp se narodil jako nepřemožitelný superagent. Sebezkušenější odborník na boj zblízka nemůže v čestném souboji zvítězit – a to ještě dřív, než mladý zájemce o úctyhodný flek vraha v tajných službách vůbec začne trénovat. Jeho fyzička je nedostižná, porazil by každého olympijského vítěze v libovolném sportu – včetně družstva akvabel v synchronizovaném plavání. Na kilometr vidí komára pouhým okem, rozezná jeho přesný druh i pohlaví; samozřejmě zvládne na tuto vzdálenost zlikvidovat (nebo vykastrovat) třeba celý roj dotěrného hmyzu jediným výstřelem z pušky / z luku / z flusačky, to je fuk. Extrémně učenlivý, inteligentní, už coby mladíček s coca-colou na bradě projevuje Mitch znalosti a zkušenosti promovaného psychologa s čtyřicetiletou praxí. Nebudu lhát, měla jsem problém přenést se přes dokonalost hlavního hrdiny. Vlastně jsem se přes ni nepřenesla; pořád jsem (marně) čekala nějaké vysvětlení Rappových extraschopností: byl zde v kojeneckém věku evakuován z planety Krypton a následně od plínek cvičen tajemným řádem bojovných supermnichů, například. Hrátky tajných služeb nejsou nic pro mě – ty beru ještě tak ve vymyšlených sci-fi či fantasy vesmírech, špinavá politika našeho současného světa se mi protiví. Zkusila jsem, v sérii nebudu pokračovat. V rámci žánru jde zřejmě o vysoký nadprůměr, proto dám 70%, jakkoliv mé vlastní dojmy nepřevyšují tři hvězdy.... celý text