Metla přečtené 1097

V podezření 2015, Michael Robotham

Když jsem před lety četla „Řekni lituji“, byla jsem u vytržení a poněkud vytočená vydavatelskou strategií nastartovat sérii částečně spoileroidním šestým dílem. Chtěla jsem číst od začátku, nějakou dobu však trvalo, než Moba dovydala předchozí části a nakonec jsem se k jedničce prokousala přecpanými poličkami až teď. Raději jsem svá očekávání tlumila, první setkání s autorem byl přece jen výjimečný zážitek, stěží lze takový úspěch zaznamenat pokaždé. „V podezření“ je důkladným seznámením s Josephem O´Loughlinem, s jeho prací psychologa, s jeho rodinou, s jeho diagnózou… a s problémy, do kterých se uvrtá (nejen) díky svým chybným rozhodnutím a přešlapům. Vzhledem k hrdinově profesi je jasné, že doménou série nebude precizní vyšetřování, hledání stop, zajišťování forenzních důkazů ani honičky a přestřelky s podezřelými; Joe se přehrabuje v hlavách, v minulosti, pátrá po motivech, pokouší se pochopit, porozumět, prozkoumat temná zákoutí lidských duší, včetně své vlastní. Úvodní psychothriller má relativně klasickou zápletku a na můj vkus by mohl být stručnější, méně se motat dokola a omílat stále totéž, nicméně nelze Robothamovi upřít spisovatelský um. Většinu stran udržel můj zájem, Joe je navzdory kvantu spáchaných hovadin docela sympaťák... a vůbec, musím jít spát, tudíž komentář uzavřu neotřelým: četlo se to dobře. 75%... celý text

Plechový bubínek 2001, Günter Grass

Už jsem zase mimo, ach jo. Můj mozek (nebo co to mám v lebce, někdy si vážně nejsem jistá) si velmi často neví rady s tímto druhem fantaskních úchylností. Běžnou realitu v "Plechovém bubínku" nabourává cosi/kdosi jako by uprchlý z Říše divů, tedy Oskar a jeho fungování, a do toho navíc tepe syrové sexuální pnutí, zde téměř na hraně pedofilie. A když nenajdu cestu k hlavní (ani jiné) postavě, případně mě přímo irituje, tak ze mě slova nadšení nevypadnou, ačkoliv riskuji označení za trubku s vnímavostí šutru. Chvílemi jsem tedy chápala, co se autor asi snaží vyvolat za myšlenky či emoce, jindy jsem beznadějně bloudila v mlhách absurdity. Tloukla se ve mně určitá fascinace se znechucením. Nemůžu tvrdit, že by mě četba nebavila, že by mi nic nového nedala, že by nebyla zajímavá a nápaditě, zručně napsaná… Akorát nejsem správný materiál pro tohle dílo, provokující, dráždivé, způsobující nepříjemné tlaky v mysli. Nebudu hodnotit, jelikož netuším jak (odhadem něco mezi dvěma a pěti hvězdami).... celý text

Helenka a Princezna 2016, Eduard Petiška

A ještě jednou osvědčené duo: pan Eduard Petiška ve spolupráci s ilustrátorkou Helenou Zmatlíkovou. V hlavní roli opět děvčátko, tentokrát Helenka, která při svých toulkách městečkem narazí na kočku a zavítá s ní do tajemné zahrady. Pozná tamní obyvatelku, obohatí svůj i její život a dostane nápad, jak spojit zpřetrhaná lidská pouta. Příběh má správný punc bezstarostného dětství, kdy neznámo, tajemství a kouzla nacházíme všude kolem, než dospějeme a svět nám zevšední. I tady mají v ději své místo kamarádi, rodinní příslušníci, zvířata, sny, touha objevovat, pomáhat. Hezké a milé čtení s potenciálem oslovit čtyřleté děti (spíše tu upištěnější část, inklinující k růžové barvě), zrovna jako osmileté. 85-90%... celý text

Dolores Claiborneová 2010, Stephen King

„Člověk někdy musí být velká mrcha, aby přežil. Ono někdy ženský na světě nezbývá jiná jistota než být mrcha.“ S Dolores Claiborneovou jsem se poprvé setkala krátce po maturitě a byla jsem u vytržení. Tohle napsal chlap?! Jasně, Stephen King tehdy už dávno kraloval v mém žebříčku oblíbených autorů, ale stejně… Jak mužský mohl takhle dokonale popsat obyčejnou ženskou, její práci, problémy, trápení, prostě psychiku, duši? A nemyslím jen ráznou Dolores, ještě více fascinující byla Vera, ta příšerná mrcha Vera, do značné míry hybatelka děje. Až mě překvapuje, jak ohromně jsem si tehdy užila místy humorně podaný, přesto temný, tragický příběh. Zajímavým zjištěním bylo, že tahle kniha o vztazích s manželem, dětmi a zaměstnavatelkou kupodivu baví i některé pány (samozřejmě jen ty vnímavější, můj otec nebo švagr by se podobného titulu nedotkli ani botou, není totiž o traktorech, o válce ani o pivu, sexu je v něm rovněž zanedbatelné množství). S opakováním četby jsem nespěchala – dávné nadšení zanechalo v mé hlavě plno detailních vzpomínek. Viděla jsem také filmové zpracování, výrazně zaostávající za literární předlohou (ač mám ráda Kathy Bates) . Návrat ke knížce po téměř čtvrt století mé dojmy nezměnil a jestli, pak jedině k lepšímu. Příběh i styl vyprávění je stále špičkový, byť s lehce rozplizlým závěrem. Určité výhrady mám akorát k překladu, někdo se zoufale ostýchal používat silnější výrazivo. Příště zkusím číst v originále, třeba se do té doby naučím angličtinu natolik, abych text zvládala plynule a bez slovníku v permanenci. 90-95%... celý text

Anička a básnička 1987, Eduard Petiška

Normální děvčátko v normálním světě s normálními starostmi? Ne tak docela; jednoduchý příběh o skládání básničky pro tetu je prošpikován scénami z říše snů a fantazie. Místo Alenky tady máme Aničku, místo Šklíby Zlatušku a také dostatek vedlejších postav, dětských i dospělých, které do textu vnášejí někdy moudrost, jindy zmatek, případně hravost. Cácorka se dychtivě snaží zrýmovat kdejakou ptákovinu a po nocích si přeje potkávat mluvící kočky. Pan Petiška umí skříťata zaujmout a ilustrace Heleny Zmatlíkové snad ani nemohou zklamat. 80-85%... celý text

Anna zo Zeleného domu 1985, Lucy Maud Montgomery

Pokouším se postupně doplňovat mezery ve svém klasickém vzdělání a měla jsem dojem, že "Anna ze Zeleného domu" je jedním z ... no, možná ne přímo pilířů světové literatury, ovšem nějaký ten základní sloup mezi dívčími romány jistě reprezentuje. Knihy pro pubertální slečny jsem absolvovala ve svých 9-ti až 11-ti letech, tedy v době, kdy je hltala moje starší sestra. Později už byly mou maličkostí ignorovány. Ale jak má ratolest roste, jistě brzy pochopí systém spojování písmen do slov a kladný vztah ke knihám jsem se v ní snažila vyvolávat už v děloze. Doufám, že naše večerní předčítání neskončí s její schopností louskat knihy samostatně a začínám se ohlížet po titulech do budoucna. To mě přivedlo k Anně ze Zeleného domu. První polovina příběhu o užvaněné sirotě v novém domově byla docela příjemná co do poznávání někdejších mravů v USA, akorát mě nebavily řeči o šatech, volánech, vlasech, zkrátka o často diskutovaných záležitostech vzhledu. A jelikož dramatických pasáží ubývalo, zatímco počet nezáživných stoupal, četba začala drhnout. Druhou půlku jsem tudíž pustila do hlavy méně náročnou formou – ušima. Bylo to, jako mít s sebou v zaměstnání cácoru, té taky jede klapačka jako kolovrátek a emoce s ní třískají od zdi ke zdi. Uf. Mise splněna, za nějakých 5 let by se tahle starosvětská kniha mohla dceři líbit. Pro mě to bylo na 70% a nejsem si jistá, jestli by mě Anna upoutala v odpovídajícím věku. Spíše ne, v těch časech mou fantazii okupoval především Karel May a další tituly z edice KOD (pro mladší ročníky: knihy odvahy a dobrodružství).... celý text

Ariel – malá mořská víla 1991, Walt Disney

Hans Christian Andersen nejspíš v hrobce rotuje jak v mixeru, ale Disneyho barvami a veselím hýřící optimistická verze je jistě kompatibilnější se současnými přecitlivělými dušičkami předškolních pulců. Jsem zvědavá, jestli po mně cácorka zdědí určitou morbiditu a za pár let bude se slzami v očích a nudlí u nosu hltat ten sladkobolný příběh tak, jak byl původně napsán. Knížka trpí tradičním neduhem proti staršímu filmovému sourozenci: je mnohem stručnější, spousta scén chybí, absentující hudba také nepřeje patřičným emocím. Není to naštěstí úplně ohlodaná kostra, nemusela jsem přimýšlet věty, abych pohádku oživila (což už se mi několikrát při předčítání okleštěných filmových výcuců stalo). Kýčovité ilustrace z Disneyho dílny se potěru líbí, takže lze tuhle půjčku z knihovny označit za úspěch: já netrpěla a žába byla spokojená. 75%... celý text

Heřmánkové údolí 2012, Hana Marie Körnerová (p)

Neobyčejný život jedné "obyčejné" ženy (spíše ještě dívky), obdivuhodně silné Anny... tedy psychicky silné, nikoliv macaté. Nelehká doba, krásně vylíčené prostředí a několik skvěle zpracovaných citlivých témat (potraty, manželství, duševní choroby, nastupující totalita a s ní atmosféra strachu atd.). To, co mi chybělo u "Mlýna", především detailněji prokreslené charaktery a věrohodněji vylíčené události, jsem nalezla v "Heřmánkovém údolí". Úvodní stránky knihy jsou pro drsné povahy (mně běhal mráz po zádech tak intenzivně, že tam snad zůstaly omrzliny) a řádění komunistů je také popsáno velmi sugestivně. "Heřmánkové údolí" mi zkrátka (navzdory určité nerafinované jednoduchosti textu) učarovalo; e-book ani půjčování nepostačí, musela jsem si koupit výtisk do poličky. Na tvorbu paní autorky si posvítím důkladněji, laťka je nastavená vysoko. 90%... celý text

Dům z karet 2017, Michael Dobbs

Pominu-li dětské pobláznění atmosférou listopadu 1989, Občanským Fórem a nadšenými projevy plnými optimismu, postupně jsem si k politice a jejím představitelům vypěstovala hlubokou nedůvěru až odpor. Přesto s postupujícím věkem preferuji fiktivní pletichaření, intriky a souboje důvtipu (a sviňáctví) před dříve oblíbeným poměřováním sil pomocí fyzických schopností, ostří čepelí či přesnosti při zacházení se střelnými zbraněmi. Předpokládala jsem, že „Dům z karet“ mi nenabídne žádnou postavu, které bych mohla držet palce… a mýlila jsem se, k vlastnímu zděšení. Snad za to může Kevin Spacey (ze seriálu jsem tedy viděla akorát kousek prvního dílu), leč můj morální kompas tentokrát nefungoval. To není přesné, zcela vědomě jsem stranila bídákovi! Pokud bylo autorovým záměrem znechutit či vyděsit čtenáře politickou špínou, v mém případě selhal, jelikož ve svém příběhu nevytvořil nic, co by realita nedokázala hravě trumfnout, čím by mě překvapil. Také finále proběhlo v souladu s očekáváním. Absence užasle pokleslé spodní čelisti či přinejmenším udiveně pozvednutých obočí poněkud zredukovala volební hlasy ve prospěch Michaela Dobbse, gratulace za povedený debut jsou však rozhodně na místě. 75%... celý text

Mlýn 2018, Michal Vaněček

- „Já jsem doktor Hejduk, právník, rozumíte.“ Karel vyčkával. „Poslali jsme vám několik dopisů, dostal jste je?“ Karel se upřeně díval na právníka, bez hlubšího zájmu. „Je to možný, já ani pořádně nekoukám, čím zatápím.“ - Zase mi nezbývá, než se prodírat davem proti proudu. Připomínek zločinů (nejen) komunismu není nikdy dost; zapomínáním jsme odsouzeni k opakování stejných chyb. Pan Vaněček zvolil silné téma o dvojici bratrů, kteří od nikoho nic nechtěli, jen se v souladu se slibem daným otci hodlali starat o mlýn a přilehlé hospodářství. Kéž by raději řekli: „Ale ten grunt, tatínku, ten náš velký grunt já nechci.“ Jelikož rozsáhlejší nemovitosti v soukromém vlastnictví jsou vrchnosti v určitých dobách ještě větším trnem v choulostivých partiích, než v časech relativně normálních. Zároveň autor obtížnost a bezohlednost totality shazuje naznačováním, že ta bolševická mašinerie byla neschopná, bezzubá tváří v tvář švejkování. Tím šla veškerá snaha o věrohodnost do háje - vždyť koho chtěli zničit, toho zničili, pokud včas neemigroval. Příběh je inspirován skutečnými událostmi, což jinými slovy znamená, že kdesi žili-byli nějací mlynáři, snažící se vzdorovat komunistickému režimu. Kolem tohoto základu autor vystavěl tragikomickou zídku smyšlených událostí a osudů, možná částečně vycházejících z něčích opravdových prožitků. „Mlýn“ je výstižný název, okolo něj se všechno točí, zatímco totalita pracuje na semletí majitelů. Pod nadpisem by se však ještě hodilo přidat dovětek „aneb jak se žilo za komunismu pro teenagery“. Přesně takhle na mne román působil: jako psaný pro nedospělé čtenáře. Krátké kapitoly, jednoduché věty, aby děj byl pro každého snadno srozumitelný, neponechávající prostor k domýšlení. Hodně opakování, ať prosťáčci nad stránkami netápou. Postavy jsou šablonovité: klaďasové fyzicky zdatní, inteligentní až geniální, zásadoví, stateční, odolní. Osobní život omezen na práci. Padouši představují pouhé karikatury člověka: samí zapšklí hlupáci, slaboši a zbabělci (při ostřejší konfrontaci se správňáky se pravidelně pomočí a podělají). Šedý zbytek republiky akorát nadává u piva. Celkově se z toho na mě přenášely vlny negativních emocí, koncentrovaná zášť. Všichni bez výjimky mají současný slovník, k tomu pražskej žargon a obsedantní potřebu uchylovat se k vulgaritám bez ohledu na společenské postavení a nevhodnost nadávek v dané situaci. Farář musí mluvit o prdeli, soudružka z MNV se zaklínat hajzlem a už úplně slyším starostu jak se v roce 1950 vyjadřuje stylem: „To je ale mazec, co?“ Dialogy byly místy vyloženě nejapné. Pokud spisovatelský um pana Vaněčka srovnám s tématicky podobnou tvorbou např. paní Mornštajnové, Lednické nebo Körnerové… kdepak, tyhle dámy jsou na podstatně vyšším levelu. Bohužel se tedy musím přidat k nepočetné skupině kritických čtenářů jako haki34, Pavel1238, drew95, IvanaKa, Šura, invocation11 a dalších, jejichž spokojenost narazila na útes slabého literárního zpracování. Autorovy knížky pro děti a mládež jsou v daném stylu jistě vyhovující, „Mlýn“ si ovšem zasloužil vybroušenější formu. 65%... celý text

Nejmilejší pohádky 1997, Pierre Couronne

Ty kráso, snad první případ, kdy hodnotím více hvězdami než by dala moje dcera. "Alenka v říši divů" - takovým surrealistickým hromádkám, na kterých se vrší jedna absurdita za druhou, jsem nikdy nepřišla na chuť. Není se tedy co divit, že ve stručné verzi jde o snově matoucí blábol i pro dítě. "Kráska a Netvor" - osvědčená klasika, líbí se nám oběma. "Pinocchio" - na můj vkus pohádka poněkud přeplácaná, také by jí slušel podstatně delší, pečlivěji vyšívaný kabátek. Cácorka tenhle příběh ráda nemá, jelikož je v hlavní roli kluk. Málo platné, já od plínek obdivovala statečné rytíře, ona miluje krásné princezny. Třeba těm chlapům ještě přijde na chuť :-). "Malá mořská víla" - u nás v dětském pokoji je přijatelná jedině v uhlazené Disneyho verzi: srandovní zvířecí kamarádi a hlavně happyend, žádná mořská pěna! Za mě dobrý, skřítě má však k tradičnímu finále této pohádky značně odmítavý postoj. Texty splývaly ze rtů hladce, s výjimkou "Alenky" mi připadaly navzdory zkrácení povedené a pochválit musím výtvarnou stránku, ilustrace Pierra Couronneho jsou detailní, atmosférické, díky nim přihazuji bez váhání čtvrtou hvězdičku. 75%... celý text

Medvědín 2017, Fredrik Backman

„Na světě není nic drobnějšího než vaše dítě na nemocniční posteli.“ Kdo neskáče není Medvěd! A zůstat v Medvědíně stranou zájmu o to, jak banda kluků či chlapů honí se zahnutým klackem po ledě gumovou briketu, to je jako neexistovat. Protože upadající městečko jinak nemá, nač by jeho obyvatelé mohli být hrdí: hokej je pro ně pýchou, alfou a omegou, námětem k rozhovorům v hospodách, na ulicích, doma i v práci, je fanatickou láskou a také důvodem, proč zuřivě nenávidět. Od prominentních boháčů po nejchudší spodinu v pajzlech, všechny dokáže spojit vášeň pro hru. Vítězství je to jediné, na čem záleží a hokejisté jsou uctívaná polobožstva, včetně těch nedospělých, vycházejících hvězd. Nic a nikdo jim nesmí stát v cestě k úspěchu. Do Medvědína jsem zavítala coby nezaujatý pozorovatel, sport už je pro mě nějakou dobu na vedlejší koleji, zvláště jeho sledování. Postupně jsem však atmosféře městečka a četným osudům jeho obyvatel podlehla. Backman dokázal do příběhu s relativně všední zápletkou napasovat množství událostí k zamyšlení a spoustu moudra, téměř se zvládnul vyhnout černobílosti. Akorát nezapřel levicové smýšlení, kdy chudí mají vlastně bez výjimky zlatá srdce, zatímco bohatství zákonitě křiví charakter. Za tohle a neuspokojivý závěr strhávám astru, jinak jsem si návštěvu odlehlého města ve švédských lesích a emoce na ledě i mimo něj užila více než dobře. 75-80%... celý text

Klub vrahů 2018, Pavel Renčín

„Mlha byla živá. Bytněla každý den spolykaným smogem i černými myšlenkami lidí, kteří už zapomněli na léto, cítili se unavení a podráždění.“ Adam. Introvert milující knihy, který svůj čas dělí mezi nenáviděnou práci prodejce přes telefon, milované zaměstnání v knihkupectví a posezení v pohodlném ušáku s oblíbenými autory. Dokud nespatří JI. Jeho život náhle nabere na obrátkách, hledá, zamotává se do znepokojivých tajemství, tápe, opouští komfortní zónu, dělá věci, které by ho dříve vůbec nenapadly a postupně se vypracovává na beta samce. Když ji miluješ, není co řešit. Mám ráda styl Pavla Renčína, vyhovuje mi kombinace vzletně poetických popisů s živými, zcela přirozenými dialogy. Postavy mají svou hloubku, charaktery jsou lidsky omylné a uvěřitelné, žádné papírem šustící archetypy. „Klub vrahů“ tedy obsahuje jednu výjimku, ovšem má to své opodstatnění. Žánrově se jedná o mírně akční, detektivní psychothriller, s důrazem na „psycho“. Čtivý román má silný start, ve druhé polovině však tempo začne navzdory zrychlování kolísat a jakkoliv byla pointa dlouho očekávaná, přece jen mi závěrečná čtvrtina úplně nesedla. Záporák byl prostě jaksi mimo, do zápletky podivně naroubovaný. Hvězda dolů, i tak palec nahoru; těším se na další Renčínovy knihy. 75-80%... celý text

Červená Karkulka 1973, Jan Suchl

Už jako malou Metličku mě iritovalo, že je nezletilá Karkulka vyslána sama vstříc hrozbám světa, že neposlouchá a toulá se mimo bezpečnou infrastrukturu, že svou indiskrétností uvede do letálního nebezpečí nejen sebe, ale i svou nemocnou příbuznou, že babička musí být fakt hrozná tlama, když je zaměnitelná se zvířetem, že má vlk podezřele šikovné tlapy, schopné nasadit brýle, uvázat čepeček, přikrýt se atd., že polyká kořist vcelku, bez kousání, jeho trávící trakt je jakási neškodná čekárna, než přijde myslivec a vyrobí nouzový východ... a ten surový chlápek v zelené kamizole mě štval nejvíc, nesnáším týrání zvířat! Otesánkovo řádění a násilný skon překousnu, to byl přece jen pařez, ale ubohý canis lupus, věčný pohádkový otloukánek, vždycky mi ho bylo líto. Nevím, co si cácorka slibovala zapůjčením této knížky, byla však tradičním vyzněním zklamána a divné obrázky neoslovily ani jednu z nás. Klasika nebo ne, k nadšeným hodnocením se nepřidáme. 65%... celý text

Bouřkový drak 2017, Paula Harrison

Jednoduchý, černobílý příběh na pomezí pohádky a fantasy, který by měl oslovit čtenářky či posluchačky ve věku 5-9 let. Netuším, jestli by hlavní hrdinka se smetákem místo meče upoutala skříťata s bimbáskem. Hodná a statečná Sofie, kouzelná zvířata v nouzi (napoprvé draci), zlý rytíř – prostě nepřevratná klasika, ovšem příjemně čtivá. Jen korektury mohly být o něco pečlivější. Menší formát knížky příliš neprospěl ilustracím; vypadají nakreslené tužkou, tahy jsou poměrně nevýrazné a k prozkoumání detailů to chce dobré oči. Z pohledu staré Metly, pokoušející se napodobit dětskou optiku, si „Bouřkový drak“ vysloužil 70%. Moje princeznička má jako obvykle vyšší mínění, roztomilý dráček a jeho dívčí kamarádka si ji spolehlivě omotali kolem prstu (drápku?)… a já se pro jednou rozhodla ustoupit: 85%. Další díl ze série „Tajemní zachránci“ už čeká coby dárek k cácorčiným narozeninám.... celý text

Pravda, nebo lež 2020, Colleen Hoover

„Když jsem si stáhla kalhotky, zaplavila mě lavina emocí: strach, vzrušení, rozechvění, touha, nervozita. Něco ve mně se pohnulo, protože bez ohledu na to, kolik intimních scén jsem četla ve Verityině textu, mě nic nepřipravilo na jeho velkolepou mužnost.“ Grrrr...! Zřejmě jsem beznadějně frigidní, protože mě sex v knihách nebaví. Stačí mi naznačit, popis každého pánevního pohybu považuji za zbytečný, vyvolávající neodolatelnou potřebu přeskočit ony uvzdychané, lepkavé pasáže. Zvláště když jsou silně nadužívány ekvivalenty slova „šukat“ a většina intimních scén je degradována na pouhé pocení, slintání, sténání a pleskavé zvuky. Chápu, že nelaskavé výrazy pro pohlavní styk měly své opodstatnění, ale zredukovat množství soulože na polovinu + ubrat pikantní detaily, pořád by jich na můj vkus bylo až moc. Jedna hvězda promr… promrhána. Ta druhá odmáznutá představovala větší dilema. Zápletka o spisovatelce, která má převzít práci na knižní sérii kvůli nespecifikovaným problémům původní autorky, mě od počátku vlekla na vařené nudli. Postupné odhalování temných tajemství, znepokojivá atmosféra, příběh navzdory zdánlivé průhlednosti solidně mrazil a šlapal - nebýt porna a hlavní hrdinky s náběhem na pár facek. Jak vyřešit ohrožení? Přece zapít antidepresiva vodkou, to dá rozum. Nesnáším iracionální chování. A díry v logice. Snad nebude spoilerem ušklíbnout se nad mizivou pravděpodobností, že by lékaři přehlédli stopy po škrcení a policajti to neřešili. Čekala jsem zvraty, nicméně promyšlenější a obratněji podané; škoda nevyužitého potenciálu. Pokud jste však ženy s romantičtějším srdcem, než je cynický sval tepající v mé hrudi, „Pravda, nebo lež“ by vás mohla a měla nadchnout. 65-70%... celý text

Temné bratrstvo 2014, Luke Scull

- „Málem jsem se utopil,“ řekl a třískl zbraněmi o sebe. „Rozpárali mě jako rybu.“ Břink. „Dostal jsem horečku, po který se cítím hůř, než kdybych chcípnul.“ Břink. „A aby toho utrpení nebylo málo, z toho zatracenýho lijavce bych chcal jako alík.“ Břink. Namířil obě zbraně na krakatona. „Tak nemám náladu na to, abych tu jenom stál a nechal si srát na hlavu od takovejch, jako seš ty.“ - Další drsný svět, kde to hrdinové ani „hrdinové“ nemají vůbec snadné; do ideálů se plete nelítostná realita i mocná kouzla. Nečekala jsem příliš, ale Abercrombieho knihy nevychází v takovém množství, abych pohrdla napodobeninou, pokud je obstojná. A co se mě týká, „Temné bratrstvo“ obstálo. Jasně, Joe je lepší, jaksi důkladnější, jde hlouběji pod povrch. Také jsem zachytila možnou inspiraci tvorbou Glena Cooka, možná zpovzdálí pomrkával ještě Steven Erikson… to je fuk. Podstatné je, jak jsem se bavila (dobře) a jestli jsem se dokázala ztotožnit s postavami (s většinou docela ano), třeba mezi nimi najít i sympaťáka (dokonce jsem pro něj uronila slzičku). Charaktery nejsou černobílé, což platí i pro zápletku, sklouzávající k tmavším odstínům šedi – se štědrým přídavkem krvavě rudé. Přesto nechybí vítané záblesky humoru. Svět, jeho kraje, historie, obyvatelé, tvorové, zkrátka pozadí je načrtnuto na můj vkus příliš nahrubo, ráda bych celek viděla lépe. Snad se dočkám v příštích dílech, druhému se nejspíš podívám na zoubek brzy. 75%... celý text

Čas vlků 2013, František Niedl

Uběhlo patnáct let, pomalu se rozjíždějí smrtící kola husitského hnutí a Hynek Tas z Boru opouští královy služby, aby se ujal vlády nad přiděleným panstvím Vlkov. Nutnost uvést svůj nový domov a přilehlé vesnice do přijatelného stavu poskytne stárnoucímu superrytíři dostatek výzev k překonání. Jak už to tak bývá, kdejaká agresivní verbež nepředstavuje největší problém – kam se krvelační lapkové hrabou na ženské plémě! Historie, dobrodružství, akce, romantika, leccos poněkud přepísknuté, především Tasova dokonalost až leze na nervy, ale málo platné, byl to přesně ten druh relaxace, jakou jsem právě potřebovala. Pár věcí mi úplně nesedlo, například scény s ženami v sobě občas měly více patosu a prkennosti v dialozích, což vedlo k efektu rotujících očí a otrávených povzdechů. Přesto musím ocenit minimum hluchých míst, dějepisná fakta a znatelný krok vzhůru oproti předchozímu dílu pátou hvězdou. 85%... celý text

Jak tukoni zachránili strom 2019, Oksana Bula

Tukoni doprovázeli cácorku celý rok, který v předškolní třídě učitelky zaměřily na poznávání přírody, výrobu různých tukoních skřítků, splétání veledlouhých šál na "záchranu" stromů a tak dále. Mláďata v našich prdelkovicích zkrátka tak trochu žila ve znamení fantazie Oksany Buly a nastávající školáci útlou knížku hrdě přijali při pasování. Není se tedy co divit, že cácora vehementně protestuje proti mnou zamýšleným třem hvězdám a lobuje za plný počet. Nemůžu vyhovět. Z výtvarného hlediska se jedná o vskutku nádherný počin, hotové umělecké dílo. Obsahuje však 15, slovem PATNÁCT, jednoduchých vět. Příběh o polámaném stromu a snaze o jeho záchranu má svou poetiku, akorát si čtenář musí většinu domyslet sám. Kdyby se text rozkošatěl přinejmenším na trojnásobek (raději víc) třeba bych se nechala ukecat a plácla sem tu vyžadovanou pětku. Ovšem za dvě minutky večerního čtení, spíše prohlížení ilustrací, mohu nabídnout jedině čtyřhvězdičkový kompromis. 75%... celý text

Dívka v ledu 2016, Robert Bryndza

Týden po dočtení vzpomínky na knihu blednou rychlostí, s jakou se rozplývá prd ve větru. Za měsíc si nejspíš vybavím jen traumatizovanou vyšetřovatelku, která jedná na základě pochybných domněnek a nedbá přitom, komu přišlápne kuří oko. Možná se nehtíkem v mozkových závitech uchytí i dojem nepříliš jistého překladu (občas to skřípalo - nijak tragicky, ale přesto…), třeba uvízne také zápletka o uškrcených ženách a identita pachatele, snad. Ke shrnutí si pomůžu originální berličkou: četlo se to relativně dobře. Bryndza je přímočarý, zbytečnými oklikami zdržuje pouze minimálně, někdy se dopouští výpadků ve věrohodnosti, postava Eriky má (zatím nevyužitý) potenciál, vedlejší charaktery jsou nahozené mělce, padouchova motivace chybí… prostě je zlý a basta fidli. Pokud se rozhodnu v sérii pokračovat, trpět nebudu, ovšem to samé můžu říct, když se na Eriku Fosterovou vybodnu. Klasický případ thrilleru hodnoceného lhostejným pokrčením rameny: ušlo to, nenadchlo, neurazilo. 55-60%... celý text