Metla přečtené 1099

Lucinka a zatoulané koťátko 2020, Anne Booth

Další z vánočních příběhů, kde jsou v hlavních rolích děvčata a kočky. Nechybí ani magie, přestože zápletka zůstává v rovině všedních událostí a starostí: bude tentokrát sněžit? Kam s koťátkem, které má nevrlého majitele? K tomu hodně mazlení, dívčího štěbetání, rodinných svátečních zvyklostí, špetka napětí + nezbytné ponaučení o zodpovědnosti a předčasných soudech. Celkem příjemné čtení, leč na cácorku i na mě v tom bylo příliš běžné (nudné) reality a málo kouzelné atmosféry - spíše sychravá novelka z anglického pobřeží, duch Vánoc z toho na nás úplně nedýchal. Černobílé ilustrace jsou ucházející, ovšem stylem poněkud nevýrazné, tedy nic, z čeho by uchváceně padala čelist. Opět jsme se s mladou shodly: 75%.... celý text

Duna 1988, Frank Herbert

Další ze setkání po letech, po necelých dvou desetiletích, jestli správně počítám. Metlička téměř neopotřebovaná byla bezmála nadšená, akorát se chvílemi úplně nechytala ve filozofičtějších pasážích. Notně jetá Metla se tentokrát rozhodla pro audio, což musela u vypůjčené verze z roku 1993 přehodnotit, pokud nechtěla přijít o zbytky zubní skloviny. Intonace předčítajícího byla ucházející, ovšem před většinou neznámých pojmů nastala pauza a potom často následovala zkomolenina. Nejhorší byla jména. Muad´Dib se pravidelně střídal s Maud´Dibem, ale pravé peklo řádilo teprve se jmény anglického původu: každý Dunkan, každý Gurnej, každá Jesika (vážně s „J“!) byli jako mentální třísknutí čelem o futra. Nedalo se na to zvyknout, raději jsem se přesunula k louskání písmenek na papíře. Dojmy poněkud zeslábly, tehdejší exotika v muslimském hávu dnes působí znepokojivě, všechno to Kwisatz Haderachovské metafyzično mě příliš nebralo. Jakmile zmizel ze scény vévoda Leto, nedokázala jsem se s nikým ztotožnit. Ten pouštní svět pro mě byl náhle emočně chladný, striktně praktický, k tomu samé velké myšlenky a cíle. Preferuji malá lidská dramata. Přemýšlela jsem, zda opět udělit pět aster, „Duna“ stále má své silné kouzlo i naléhavé poselství, status sci-fi klasiky si zaslouží (s upozorněním, že jde o sci-fi téměř pohádkového střihu - něco jako dospělejší "Star Wars"). Když jsem si však položila otázku, jestli se mi chce pokračovat dalším dílem, odpověď zní: „Nijak zvlášť.“ U knihy, která mě pohltila, bych už pokračování četla, nebo se musela zuby-nehty držet, ať se na ně nevrhnu. O chlup z Harkonnenovy zadnice pod 85%.... celý text

Opravdový život 2020, Adeline Dieudonné

Do knihovny jsme zamířily jen pro dětské knihy, ale než si cácorka vybrala, zatoulal se můj zrak do police s novějšími tituly. Lhostejně jsem pro jednu tenkou knížku (s nepovědomým hřbetem) sáhla, motiv na obálce aktivoval můj zájem a ty doprovodné oslavné kecy okolo mě přiměly šoupnout „Opravdový život“ na dceřinu hromádku, ačkoliv jsem je nebrala příliš vážně. I tentokrát byly mimo. „Absolutně ztřeštěná mladá hrdinka“… cože? Velmi inteligentní dítě konfrontované s různými problémy a hrůzami života. „Temně komediální román líčí ponuré události s vtipem a humorem“… cože?! Myslím, že mám smysl pro humor, včetně toho černého, nicméně ze stránek na mě dýchal jen bezbřehý smutek a děs, s občasným pomrkáváním čehosi čistějšího, pozitivního, naděje do budoucna. Prostě ty plky na přebalu ignorujte. Ovšem mít volný den a být sama doma, nejspíš bych četla na jeden zátah a byla za pár hodin hotová. Autorka má velmi úsporný styl, neplýtvá zbytečnými slovy a přece dokázala sdělit vše podstatné i leccos navíc pod povrchem, spolehlivě rozvířila emoce. Stephen King a další velikáni by se od ní mohli učit o stručnosti, o údernosti bez zdlouhavého pitvání každého pšouku. Finále mě bohužel zklamalo, prvek nevysvětlitelného byl vyloženě impertinentní a kromě toho zůstalo tolik nevyřešeného, především ohledně osoby Gillesa. Zarazilo vás, jak mimózně skloňuji jméno Gilles? Po pravdě mi právě tohle hrubě prostituovalo jinak dobrý překlad - Gilles bez Gillesa, oslovujeme, voláme: „Gillese!“ Dle mého názoru nepochopitelná příšernost, která potvrdila rozhodnutí jít s hodnocením pod 85%, přestože je v tom paní spisovatelka nevinně.... celý text

Krajina půlnočních stínů 2009, Joseph Michael Straczynski

Dočteno, doprohlíženo, teď už jen zbývá vrátit spodní čelist zpět do kontaktu s horní a poděkovat trudošovi, že mě svým komentářem upozornil na tento komiksový skvost. Co se zpočátku tváří jako krimi thriller v krvavém stylu Chrise Cartera, brzy nabere Gaimanovu fantaskní podobu, s patinou hororů Stephena Kinga a znepokojivého podivna Joe Hilla. Takový „Pistolník“, akorát pevněji ukotvený v našem světě: méně magie, více záležitostí kolem víry. A já celou tu cestu za lidskou duší, souboj mezi Nebem a Peklem prožívala na maximum, jakkoliv nejsem zrovna religiózně založená osoba. Zamlouvala se mi také grafická stránka, snad jen vytřeštěných očí to chtělo trochu méně a možná by neškodila větší nápaditost při tvorbě rámečků. Rozvolněná kresba doprovodného příběhu už mi tolik nesedla - chápejte, David Grey je fešák (pánové tedy mají kočku Laurel) a najednou z něj byla taková roztřepená příšerka. Ovšem zápletka této povídky se mi náramně trefila do vkusu, měla správnou dávku tajemna i vtipu. A cesta, která autora vedla k vytvoření komixu, rozhodně nepostrádá kouzlo. Nicméně morální apel v mém případě poněkud narazil na hradbu zkušeností s lidmi, s nimiž bych prý měla soucítit. Odér alkoholu, agresivity a často vyloženě primitivismu těch z okraje společnosti mě nutí chodit oklikou. Přímá trasa totiž zřídka vedla k povznášejícím, nebo přinejmenším ne zcela nepříjemným zážitkům. Sorry, Mr. Straczynski… and thank you very much! 95%... celý text

Klec duší 2020, Adrian Tchaikovsky (p)

„Když moje hlava potřetí narazila do mříží, uznal jsem, že přece jen nemám až takový hlad. Je úžasné, jak rychle vás přejde chuť k jídlu, když vám na zádech klečí chlap dvakrát větší než vy a buší vám hlavou o stěnu.“ Na mé poměry trvalo dlouho, než jsem „Klec duší“ přelouskala, což obvykle znamená, že mě to ke knize příliš netáhlo. Tahle je výjimkou z pravidla. Hektická doba bohužel nepřála plynulé četbě, vyšetřila jsem pár minut při jídle a pár minut při … no, vylučování zkonzumované potravy. Kdykoliv se naskytla příležitost hltat příběh déle, oči rychle začaly pálit, víčka padat, prostě výdrž na prd. Přesto jsem byla fascinována pochmurným světem plným fantazie, který svým čtenářům Tchaikovski naservíroval. Zpočátku pohled Stefana Advaniho, vypravěče, nabízel i humorný odstín - navzdory drsnému prostředí. Vzdálená budoucnost, svět se pravděpodobně blíží k zániku, lidstvo skoro jistě. Zavítáme do jediného města na zdevastované planetě, do Shadraparu, navštívíme Podsvětí, určené vyvrhelům a různé havěti, především však poznáme Ostrov, věznici v nehostinných močálech, hemžících se ne právě přátelskými tvory. Nabízí se srovnání s Miévillovým Bas-Lagem či VanderMeerovým „Veniss Underground“, zde často zmiňovaný „Motýlek“ mě kupodivu netrknul. Asi pro mou averzi k té arogantní, značně přehánějící osobě. Určitá podobnost tady každopádně je: průvodce nám dělá vězeň a bažiny jsou nejčastějšími kulisami. Ovšem Stefan je opravdu nevinný, revolucionář, co nikomu neublížil, intelektuál, snící o lepším světě, chlapík nedokonalý, ješitný, chybující, lidský, střídající chvíle slabosti s činy hrdinskými. Přežívá díky štěstí a náklonnosti několika druhů v mizérii. Mohla bych psát celé hodiny o skvělé atmosféře, o zajímavých technologiích a stvořeních, z nichž mrazí v zádech, o dobrodružství, napětí i myšlenkovém přesahu (žádná velká filozofie, pouze nadhozená aktuální témata - dominuje lidstvo a jeho sklon k sebedestrukci, apel na zodpovědnost k životnímu prostředí). Tolik úžasných motivů jen lehce načrtnutých, chtěla bych o všem vědět mnohem víc! Jednoduše doporučuji, většině příznivců fantastiky by se Adrian Tchaikovski mohl trefit do vkusu. Pro mě je „Klec duší“ jeden z nejlepších zástupců žánru za poslední roky. 90%... celý text

Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti 2014, Dominik Landsman

„Odborníci doporučují několik druhů úchopů mimin. Klokánka, tygříka a podobné nesmysly. Až se člověk diví, jak lidstvo mohlo vůbec přežít, když v minulosti odborníci nebyli a zmatení rodiče nosili mimina držíce je za nohu, za ucho anebo je tahali na laně za povozem po zemi. Nejspíš si tygříka párkrát vyzkoušíte a pak dítě vezmete normálně do náruče s tím, že mu podepřete hlavu. Mimino je chcípák, co nemá žádné svaly, takže hlavu vůbec neudrží. Když ho vezmete bez podpěry hlavy, tak mu klinkne dolů a je hotovo. Hlavička mu upadne a vy budete dlouho bez sexu.“ Praktické poznatky v kombinaci s černohumorným přeháněním, fajn. Přesně tohle jsem v současné době potřebovala – nenáročné, poklesle vtipné, odpočinkové. Pokud tedy zrovna nemáte či nečekáte potomka bez schopnosti postarat se o sebe jakž-takž samostatně. Potom váš smích bude možná trochu hořký až hysterický. Jestliže jste se zatím nestihli rozmnožit, tato kniha je dokonalou antikoncepcí. Vlastně to není tak dávno, co jsem "Deníček moderního fotra" četla poprvé: necelých sedm let. Krátce před tím, než skřítě předčasně usoudilo, že je v mé děloze těsno a nuda, pročež jsem se poprvé (a doufám i naposled) svezla s patřičným rámusem záchrankou rovnou pod kudlu. Následně propuklo v knize popisované martýrium řevu a nevyspání, akorát toho blití a posrávání skrz naskrz nebylo tak enormní množství. Značnou výhodou děvčátek je absence vodotrysků. Druhá polovina knížky trpěla syndromem „to už tady bylo“, případně „teď zase zazní / stane se tohle“. Tentýž humor zkrátka nezabírá stejně, když je čtenář konstantně vystavován podobným situacím a slovním obratům. Přinejmenším smršť zvratků, moči a exkremetů měla být zredukována. Kolik podělaných plen autorovi přihrát? Tři jsou asi málo, čtyři jistě moc, ale je to prvotina, tudíž zaokrouhlím nahoru: 70%... celý text

Kroky vraha 2007, Michaela Klevisová

Marlowe a trudoš sepsali komentáře, pod které se můžu bez námitek podepsat. Ať to nemusíte hledat, nebudu mentální lemra a sepíšu vlastní postřehy. Pro mne šlo o příliš babské čtení: přemíra hňahňání se v pocitech a myšlenkách, což by nebylo na škodu, kdyby se časem nezačaly opakovat a nudit. Pracovně jsem si všechny ty přemítající ženy pokřtila na „divná kráva“, „ublížená blbá kráva“, „kráva domácí“ a „tele“. U mužů jsem si obvykle vystačila s „ten vůl“, potažmo „ten hajzl“. Akorát inspektor Bergman má být charismatický sympaťák… přesto jsem ho měla u půlek, chvílemi mě i trochu štval (naštěstí ne tolik, jako většina ostatních účinkujících). Zkrátka – zpočátku mi ponor do lidských životů a duší vyhovoval, ovšem s přibývajícími stránkami se stával téměř otravným. Dialogy byly občas nepřirozeně strojené, zápletka neučesaná; množství vedlejších cestiček a slepých odboček ve výsledku (kromě úmyslného matení čtenáře) natahovalo děj a zpomalovalo tempo, logika si někdy odskočila na kuřpauzu, v závěru vyskákalo z autorčina klobouku pár oryctolagusů a finální polopatické vysvětlování bylo posledním hřebíkem do tříhvězdičkové truhly. Ani s přihlédnutím, že se jedná o prvotinu, nemůžu dát víc. Je mi líto. Až budu mít náladu na detektivku ženského střihu, případně na vrtání se v soukromí a lebkách nepříjemných osob, dám paní Klevisové další šanci. Tentokrát lehce zklamaných, k debutu benevolentních 60%. P.S.: Pro pořádek, nemám nic proti kravám, jsou to veskrze užitečná zvířata.... celý text

Koralina 2007, Neil Gaiman

Pozdě. Tahle knížka se ke mně dostala příliš pozdě. Umím si představit, jak bych z "Koraliny" byla na větvi někdy v pubertě. Tehdy ještě má mysl uměla spolupracovat s tímto druhem takřka absurdní fantazie bez hranic, výrazný hororový nádech by představoval vítaný bonus. Metlu středního věku určité nápady a vize zaujaly, horor má stále v oblibě, nadchnout už se však nedokázala. Určitě se někdy v budoucnu podívám na animovanou verzi, ta by mě možná mohla oslovit více. Kompromis mezi mou současnou (poněkud nesoustředěnou) maličkostí a školačkou, která se měla do příběhu ponořit v době prvního vydání originálu: 70%... celý text

Malované pohádky 1973, Vladimír Sutějev

Objevila jsem ji zapadlou v polici obecní knihovny, nezdála se mi povědomá, ale cácorka má ráda příběhy se zvířátky, tak jsem po knížce sáhla pro večerní předčítání. A zažila návrat do útlého dětství - občasné víkendy či prázdniny u prarodičů v Opavě, starý velký byt s vysokými stropy, fortelný nábytek, duchny tak obrovské, až mě děsily (zvláště v dobách nemoci)... a tahle knížka, dávno zapomenutá. Dokonce mi právě z ní obšlehla babička obrázky do památníčku a ségře taky: tužkou, rychlými tahy jen tak od ruky, samé složitější motivy, vše vybarvila pastelkami. Bez přehánění, babička vystřihla lepší výtvarnou techniku než mají povedené originály pana Sutějeva. Kéž bych se jí mohla zeptat, jestli svůj talent někdy uplatnila i jinde, než pro radost vnoučatům. Pohádky jsou spíše pro caparty ze školek: milé, hravé, s jednoduchým ponaučením, příjemně se čtou a hlavně je v nich plno fauny, lidstvo jen výjimečně. I bez nostalgie by to bylo na pět hvězd. 90%... celý text

Můj nepřítel 1989, Barry Brookes Longyear

Pokud okolnosti dospějí k tomu, že je výhodnější namísto boje s nepřítelem spolupracovat, dost možná člověk porozumí lépe nejen druhým, ale také sám sobě. Podle této povídky byl v 80. letech natočen stejnojmenný film, který sice převzal základní prvky a myšlenku, ovšem rozředil ji akčnější a rádoby efektnější formou – což z mé strany rozhodně není pochvala. Místo ledové planety plné větru a obřích vln zvolili filmaři béčkové kulisy aktivních sopek, létajících šutrů a nepřátelské fauny, zvládli do příběhu zamontovat jakési pirátské otrokáře, rezignovali na logiku. Novelka je dle mého názoru silnější a hlubší; ve své době to jistě byla celkem pecka a čas jí příliš na kvalitě neubral. 80-85%... celý text

Stoprocentní matky 2019, Aimee Molloy

Povzbuzena úspěchem "Sedmilhářek", vypůjčila jsem si v knihovně "Stoprocentní matky", zdánlivě se tvářící podobně. Jenže když dvě dělají totéž... Liane Moriarty vytvořila skupinku sympatických žen, jejichž problémy mě zajímaly a přála bych si k takové soudržné partě kamarádek patřit, být v jistých ohledech jako ony. Aimee Molloy uplácala postavy, které spadaly do dvou škatulek: „hoďte na ni síť“ a „vražte jí pár facek“, často pasovalo obojí. Chlapi jsou tady jen takový kompars, jejich role je zoufale zanedbatelná, a hejno iracionálně se chovajících slepic mi převážně lezlo na nervy. K tomu samé kojení, odsávačky, nemám prachy – koupím si něco hezkého, já jsem tak špekatá, spraví to pár muffinů a zlískat se v baru…. Zápletka o uneseném dítěti a odhalování, kdo, jak a proč by docela obstála, chopit se jí někdo řemeslně vyzrálejší, rafinovanější, dbající na pravděpodobnost a logiku. Na prvotinu to ovšem není úplně špatné, dokonce občas příjemně pobavily dialogy, určitý nápad kniha taky má, akorát holt potřebovala šikovnější zpracování. První polovinu „Stoprocentních matek“ jsem přemýšlela, jestli má smysl je vůbec číst a potom už se mi příčilo román odložit, vyplýtvat tolik času zbytečně. Netrpělivě vyhlížená poslední strana podněcuje k udělení dvou hvězd, ale když jde o autorčin debut, budu shovívavá: 50%.... celý text

Šachové figurky 2014, Peter May

Návrat na Hebridy jsem si užila stejně jako předchozí návštěvy - tedy až na pár výhrad skvěle. Nechala jsem se okouzlit poněkud pochmurnou a tesknou atmosférou, dychtivě zkoumala prostředí, sledovala převážně nelehké osudy místních obyvatel, byla pohlcena jejich problémy i vzpomínkami. Po předchozích dvou dílech jsem předpokládala, že detektivní linie bude opět nevýrazná a nemýlila jsem se. Nevadí. Tahle série se pro mě stala návykovou z jiných důvodů, opravdu jsem se z pohodlí svého domova (nebo z nepohodlí svého zaměstnání) přenášela na ostrov Lewis. Nebylo tam veselo, přesto se mi pobyt velice líbil: sympatická společnost, málo hluchých míst, mnoho zajímavostí, dostatečná porce napětí a další pestrá škála emocí, v některých ohledech byla zápletka dost předvídatelná a vyústění části dějových odboček přineslo drobná zklamání, proto "jen" 80-85%.... celý text

Zmizelá 2013, Gillian Flynn

„Po pravdě jsem po ní chtěl, aby mi četla myšlenky, abych se nemusel snižovat k ženskému způsobu vyjadřování.“ Jak dobře tohle znám! Nic neřeknu a potom jsem naprdnutá, že manžel (navzdory vysoké inteligenci společensky ještě méně kompetentní než já) nepochopil, co měl či neměl udělat. Má to se mnou těžké, nebožák. Ale mohl dopadnout i hůř... Ke „Zmizelé“ se píše komentář obtížně. Chtěla bych se podělit o své názory na postavy, především tedy na dvojici hlavních protagonistů, na jejich chování, jednání, celkovou situaci… Jenže nemůžu, pokud nechci ani naznačit zápletku čtenářům, co prohlížením komentářů oťukávají knihu předem při zjišťování, zda by mohla být pro ně. Léta od shlédnutí filmu spolehlivě zahladila detaily, podstata mi bohužel v hlavě uvízla. Překvapení se tedy při četbě konat nemohlo, přesto jsem se zájmem odhalovala vrstvy a temné hlubiny jednoho nezdravého vztahu. Začátek mě neskonale nudil, málem jsem se na to vybodla. Když se konečně začalo něco dít, už jsem se s těmi "miláčky" musela proskřípat chrupem až k hořkému finále. Takhle to přece nemůže, nesmí skončit, já chci pořádně krvavý happy end! 75%... celý text

Smlouva na život 2017, Marko Kloos

Nemůžu si pomoct, čeští autoři military SF obvykle trefují můj vkus přesněji, než ti zahraniční. Vlastně mě napadá jediný cizojazyčný zástupce, plně srovnatelný s Fabianem, Maříkem či Bartošem: Joe Scalzi – snad k němu časem přibudou další. Marko Kloos nejspíš dostane druhou šanci upoutat mou pozornost, svou prvotinou mě však k sérii nepřilepil. Vytvořil slušný žánrový průměr, kde se dějová osnova literárních předchůdců a motivy ze slavných válečných filmů mísí se scénami povědomými z PC her. Klasika: stručné seznámení s pozadím hlavního hrdiny (myslím zázemí, výchovu, prostředí, nikoliv jeho zadek), následuje o něco málo podrobnější výcvik (vlastně pohodička), potom akce ála „Černý jestřáb sestřelen“ (ten vítězí na celé čáře), nějací ti emzáci, vše prošpikováno techtlemi a mechtlemi (obešla bych se bez nich), dialogy bez jiskry (pokusy o humor slaboučké), postavy mě absolutně nezajímaly. Jedině seržantka Fallonová měla trochu říz, zbytek mohl pomřít, aniž bych hnula brvou – včetně vypravěče Graysona. Pokud se jménům podaří vtisknout osobnost a rozhovorům šmrnc, povýším Kloose mezi čtyřhvězdičkové spisovatele, zatím si u mě vysloužil 60... no, s laskavě přivřenýma očima 65%.... celý text

Milé dítě 2020, Romy Hausmann

Romy Hausmannová bydlí se svou rodinou na samotě v lesích nedaleko Stuttgartu. Pro inspiraci tedy nemusela chodit daleko, stačilo sedět doma s dětmi, čekat, až se manžel vrátí z práce a nechat si izolaci vlézt na mozek. Jedna ne právě obyčejná dívka, unesená žena a otec, který kope na všechny strany, aby nalezl milovanou dceru, ukončil dlouhá léta trvající nejistotu. Tři různorodé pohledy na jednu mrazivou událost (spíše tedy sled mrazivých událostí), postupné odhalování detailů, otřepané téma dostalo švih díky postřehům dítěte s odlišným vnímáním. Čtenáři se vtírají myšlenky na to, co člověka formuje, jak odchylky ve výchově mohou ovlivnit celý život. Kniha mě bavila, zajímala a udržovala v napětí, přesto se čtvrtou hvězdou váhám. Už jsem mnohokrát zmiňovala svůj nedostatek pochopení pro výpadky v logice a tady se v poslední třetině několik „WTF?!“ bohužel vyskytlo. S ohledem na spoilery si odpustím jejich výčet… odpustím také autorce, protože mi nasadila pár brouků do hlavy (uvažovat nad vlastními chybami není příjemné, může to však být prospěšné) a navíc mám na prvotiny mírnější měřítka. 70-75%... celý text

Meč severu 2015, Luke Scull

Čtyři měsíce od přečtení prvního dílu se ukázaly jako příliš dlouhá doba. Autor se nějakou sumarizací předchozích událostí nezdržoval a já byla mimo. „Počkat, co se s tebou stalo v závěru? A ty jsi která? Aha, už si vzpomínám. A ten tvůj, co se mu přihodilo? Fakt? A ty jsi která? Ne, pořád si nevzpomínám. Kde ty ses najednou vzal? Jo tak, v jedničce ses prý krátce objevil…“ Prostě zmatek, ovšem můžu si za něj sama, na hodnocení tedy nebude mít vliv (přestože je důkazem, jak málo z „Temného bratrstva“ mi uvízlo v cedníku). Vrátila jsem se k finále předchozí knihy, trochu se uvedla do obrazu a pokračovala v „Meči severu“. Nadále jsem bohužel četla tempem lenochoda po amputaci končetiny; možná je na vině špatné duševní rozpoložení, snad mírně tříštivý nadbytek účinkujících a dějových linií. Některé osoby poskytly informace o své minulosti (Kayne), jiné znamenaly určitý vývoj postavy (Cole), další doplnily střípek do mozaiky příběhu (Eremul, Saša – ta fetka mě teda nebavila), něco byla pouhá dojemná vata (Yllandris), ale především museli všichni trpět, někteří au-au fuj hodně moc a ne každý tím výpraskem doklopýtal k posledním stránkám. Abych to shrnula: pořád jde o temnou, drsnou fantasy, kde zní třesk zbraní a v éteru pulsuje magie, není nouze o krev ani jiné tělní tekutiny, mocné bytosti hrají piškvorky s lidskými osudy, přibylo pár překvapení, ubylo humoru a zřejmě se mezi čtenáři nenajde optimista, vyhlížející konec trilogie ve stylu „a žili byli šťastně a jestli neumřeli…“ Hlavně bych ten očekávaný „happy end“ neměla zase odkládat do doby, kdy mi v lebce zůstane ze zápletky průvan. Preferuji řemeslně zdatnějšího a důkladnějšího Abercrombieho, Luke Skull nicméně představuje obstojnou náhražku. 70-75%... celý text

Tvář vody 2018, Guillermo del Toro

Dokonalá pohádka pro všemožné současné aktivisty: výrazný ekologický podtón? Splněno. Apel na vznik osvícenější, soudržné lidské společnosti? Splněno. Utlačování menšin? Splněno. Hodná, opuštěná, opomíjená uklízečka s fyzickým handicapem? Splněno. Hodná, moudrá, věrná černoška? Splněno. Hodný, moudrý, věrný homosexuál? Splněno. Hodná týraná manželka se snem o lepším životě? Splněno. Heterosexuální běloši mužského pohlaví reprezentující rasisty, homofoby, sadistické psychopaty, vrahy, zkrátka nejhorší Zlo a póvl ve vesmíru? Splněno. A nebýt potřeby napasovat do příběhu romantickou linku, určitě by byl náležitě využit prostor pro transgender tématiku v podobě obojživelného čehosi, přivlečeného z pralesa. Ano, jsem otrávená z vehementně propagovaných klišé a jediných správných světonázorů 21. století. Od doby, kdy jsem dospěla, myslím doopravdy dospěla (zhruba v pětadvaceti), přestala být realita kolem černobílá a pokud je mi taková podsouvána, šprajcnu se, jakkoliv třeba v jistých ohledech s ideami souhlasím. Přesto jsem „Tváří vody“ proplouvala v pohodě, vzorně držela palce zástupcům Dobra, dokonce odpustila kočičkopejskovou přemíru ingrediencí. Divnou lásku (náhlou - žbluňk, je zamilovaná) a hrubé kopance v logice jsem překousávala obtížněji. Guillermo del Toro je v první řadě hollywoodský filmař, téměř scénáristický styl vytváření obrazů (občas kýčovitých, jindy zbytečně násilných) nepřekvapil. Vlastně jsem v myšlenkách koketovala se čtvrtou, soucitnou astrou... kdyby mi posledními větami nezaklepali na mozek Svědci Jehovovi (nebo podobný spolek) a nepropleskli mě Strážnou věží (nebo podobným plátkem). Chtěla jsem přišplouchnout ucházejících 70% v souladu se zdejším průměrem, ovšem na cílové pásce má trpělivost s agitací přetekla - a nejen s ní: „Odvalil z cesty mrtvolu ženy. Z díry v hlavě jí vytekl mozek. Vylovil z hromady muže. Zářivě modrá střeva mu visela z žaludku.“ Ehm. Pominu-li důvod magorovitosti ústředního padoucha (PTDS, pokud jsem správně pochopila) a s tím související zbytnou popisnost hromady nechuťáren, překladatel je vskutku odborník přes lidskou anatomii. Jak se taková ostudná pípovina vůbec mohla dostat až do tisku?... celý text

Prokletý ostrov 2009, Dennis Lehane

Jedním slovem: nářez! Nejsem však z těch, kteří by se vnitřně spokojili s takto stručným komentářem, bude tedy následovat více slov. Ale zase ne příliš (doufejme). Zkušený, pozorný čtenář možná nebude překvapen jednotlivými zvraty, ostatní bych každopádně nerada připravila o překvapení. Mnozí samozřejmě viděli film, já taky – dá-li se to tak vůbec říct. Před nějakými deseti lety, v nočních hodinách, při blocích reklam jsem jako obvykle vytuhla a k vědomí se vracela sporadicky… zapamatovala jsem si všeho všudy hustou atmosféru, představitele hlavní role a taky že sovy nebyly tím, čím se zdály být. Teď jsem za ten výpadek vděčná, užila jsem si totiž Lehanneho majstrštyk prakticky bez znalosti děje. Temné, tísnivé, znepokojivé, vyvolávající nejprve pocity zmatku, ztráty příčetnosti, později přecházející v paranoiu, k tomu emočně drtivé finále, prostě skvělá psychologická hra s výraznými prvky thrilleru a trochou detektivky. Tempo v první polovině bylo snad poněkud rozvážné, ovšem v závěru se všechny střípky složily do jednolitého obrazu, připomínajícího „Výkřik“ Edvarda Muncha. Perfektní v Kindlu i audio podobě, k filmu se časem vrátím (hlavně bez těch po… reklam). 90%... celý text

Slib mlčení 2014, Linda Castillo

Místní vysoká hodnocení a mírná fascinace amišským stylem života (zde celkem upozaděným) mě přivedla k další sérii, kterou hodlám sledovat, dokud se mi neomrzí. Sice nekřepčím nadšením jako většina ostatních čtenářů, spokojenost však vyjádřit můžu. Linda Castillo má čtivý styl, používá osvědčené postupy televizních kriminálek (hlavní postavy se neobejdou bez temných tajemství, přemíry panáků alkoholu a sexuálního harašení, prostě klasika), zápletka není zbytečně protahována, příběh svižně plyne vpřed, jen párkrát si stručně odskočí do minulosti. Pro jednou mě hrdinka úplně neštvala… no, přinejmenším v první polovině románu, později jsem s Kate poněkud ztrácela trpělivost. Potenciál agenta Tomasettiho zůstal nenaplněn, tedy zatím, ovšem dokázala jsem pro něj najít tvář odpovídající popisu a skoro se zamilovat. Oscar Isaac, dámy, co říkáte? Policajti ve vedlejších rolích by potřebovali přišmrncnout, dodat jménům více osobnosti. A pachatele jsem odhadla, sotva se objevil na scéně – natolik se autorka drží tradičních mustrů současné žánrové tvorby. Co se mi však opravdu nelíbilo, byla dychtivost, s jakou se paní spisovatelka zapojila do soutěže o vymýšlení nejsurovějších zločinů, podrobného líčení zohavení, bolesti, hrůzy, až bulvární vystavování utrpení pozůstalých. Vážně, někdy stačí naznačit a ponechat čtenáře jejich fantazii i empatii, není nutné nás utápět v hnusu a trýzni. 75%... celý text

Promoklé kotě 2019, Aniela Cholewińska-Szkolik

Roste mi doma náročná čtenářka. Ještě před rokem by každé kravině dávala 5 hvězdiček, poslední dobou často hodnotí: "Hmm, tak tři." Totéž jsem překvapivě slyšela i tentokrát, přitom knížka obsahuje trojici pěkných příběhů o pomoci zvířátkům, plno pěkných ilustrací, napsané je to taky pěkně (dobře se mi četlo, žádné klopýtání v divně poskládaných větách) a navíc je hlavní hrdinka pěkná holka, samozvaná veterinářka s vlastní klinikou, jen o málo starší než cácorka. Nechápu, proč knížka nevyvolala nadšení, měla k tomu veškeré předpoklady. Snad to chtělo méně oveček a labutí - kočky, psi a koně jsou holt atraktivnější. Co se mě týká, tohle je milá knižní série pro čerstvé (zvířátkomilné) školačky. 80%... celý text