Metla přečtené 1097

Neobyčejné dědictví 2006, Dean Koontz

Už narození Jimmyho Tocka je notně dramatickou událostí, když dědeček na smrtelné posteli nezvěstuje vítězná čísla ve sportce, nýbrž dny, kdy vnukovi půjde o život. Tedy hned a potom ještě několikrát. Hřmotný bambula Jimmy se stejně jako jeho rodiče stává cukrářem... a v sedmnácti letech přichází jeden z těch Dní. Koontz předvádí své víceméně standardní řemeslo, akorát do thrillerového námětu zasadil větší dávku absurdna a nezapomněl ani na docela sympatický smysl pro humor, s jakým hlavní hrdina glosuje svou rodinu i napínavé okamžiky. Můj verdikt: jednoduché, odpočinkové a poměrně zábavné čtivo, které sráží několik slabších pasáží, včetně "překvapivého" zvratu ke konci. Nic víc jsem od tohoto autora nečekala, tudíž nezklamal. 65-70%... celý text

Černá díra 2018, Yrsa Sigurðardóttir

Násilná smrt dítěte - hrůza, na kterou se normální člověk bojí jen pomyslet. Spisovatelé thrillerů se však nezaleknou prezentace krutosti nejhorších zločinů páchaných bytostmi, jejichž lidskost je přinejlepším pochybná. Proto mohou morbidní čtenáři s fascinovaným odporem sestupovat do temných hlubin duší psychopatů, odhalovat špinavá tajemství, děsit se následků, zkoumat příčiny. Druhý Huldarův případ není tak zapeklitý jako v předchozí “DNA”, kdepak, je to “jen” klasika o pomstě podávané za studena, prošpikovaná více vrstvami k zamyšlení. Nechybí tradiční severské ingredience: ponurá atmosféra, sociální rovina, zase tady pomrkávají nějaké ty problémy s chlastem, nezůstaneme ušetřeni ani epizodek ze soukromí hlavních postav, jejich problémů a vztahů. Přesto jsem se většinu stránek nemusela do příběhu nutit, Yrsa Sigurðardóttir to se mnou docela umí. Sociální pracovnice Freya je mi sice stále poněkud ukradená, skoro mi začíná lézt na nervy, ovšem čím dál větší sympatie získává Huldar. Ač zasloužilý mistr Islandu v dělání kopanců v milostném životě, je především tak trochu drsoň vyčnívající z davu humanistů v civilizovaném světě, kde má každá zrůda svá práva, nárok na slušné zacházení a po nemnoha letech fešáckého kriminálu další příležitost k páchání zla. Zkřivit padouchovi (třeba i v sebeobraně) vlásek je spolehlivá cesta ke společenskému znemožnění a kariéře v troskách. Čtvrtou hvězdu posichroval závěr: ukolébána iluzí, že horší už ten případ být nemůže, dostala jsem od autorky smutný, zdrcující polibek na rozloučenou. 75%... celý text

Psí trampoty 2010, Julia Boehme

Strach 2014, Jozef Karika

Při seznámení s nějakým autorem preferuji nezačínat od toho nejlepšího, proto jsem ignorovala Karikovu opěvovanou "Trhlinu" a sáhla po rozporuplně hodnoceném "Strachu". Také jsem pro jednou dala přednost slovenštině, ať je prožitek autentický. A jak to dopadlo? Poslední 2 km do práce chodím lesem, většinu roku ještě za tmy. A jediné, čeho jsem se dosud obávala, byla možnost střetu s divočáky. Opravdu nerada bych testovala svou schopnost šplhu na smrk před nasranou bachyní. Minulý týden se však do mých kroků, doprovázených supěním a vykašlávanými nadávkami (přísahám, ten krpál je čím dál strmější!), vloudil strach. Nikoliv z útoku násilníka - chtěla bych vidět toho magora, který dřepí o půl šesté ráno v ostružinách daleko od civilizace s nadějí, že je třeba nějaká ženská tak praštěná, aby tudy před rozedněním courala sama. Ten strach je iracionální, přiměl mě vnímat okolní šustot zvěře málem jako hrozbu: plachtící noční dravec nad hlavou mi div nepřivodil infarkt, oči svítící z křoví proti čelovce - opravdu je to jen vyplašená srna? A to není všechno; tuhle jsem se probrala ze zlého snu, kdy mě kdosi (cosi?) pronásledoval a já se bála jít na záchod! Pan Karika mě prostě dostal, úplně mi rozhodil psychiku a to jsem se považovala za poměrně vyrovnanou, logicky smýšlející osobu. Od prvních stran navodil velmi nepříjemnou, tísnivou atmosféru, postupně ji zahušťoval zraňujícími střípky podrobností, rozpohyboval krvavý kolotoč šílenství. Celkem brzy mi bylo jasné, že z něj účastníci nemohou vyskočit, tím pádem mě konec nepřekvapil. Akorát zůstala spousta věcí nedořešených (mnoho stop pro policii a podobně) a za to + kulhavé tempo vyprávění + vlažný vztah k postavám, strhávám hvězdu. Zbytek ponechám; přece si nemůžu stěžovat, jak byl horor příliš sugestivní, obludně morbidní a strašlivě negativní. 75% A teď jdu prohrábnout paměť a police, čím si nechám pohladit zjitřené nervy - bude to chtít hromadu laskavého humoru a kopec optimismu.... celý text

Whisky s ledem 2006, J. A. Konrath

“Byla rozložitá - přidejte padesát kilo k rubensovské figuře a máte představu. Myslím, že politicky korektní výraz by zněl s nevyváženou činností žláz nebo kaloricky postižená.” Nemusela bych si lámat hlavu s komentářem, veškerou práci s volbou slov a trefnými postřehy z knihy za mě odvedli marlowe a trudoš. Potlačím mentální lenoru, shrnu své dojmy v podstatných bodech: 1) čtivá kriminálka v tradicích drsné školy, což znamená soukromý život a vztahy na prd, inklinace k alkoholu, nespisovné dialogy plné sarkasmů a vůbec verbálních soubojů à la kdo dočůrá výš. 2) Hlavní postava je až moc Harry Callahan, než aby jí to čtenář bez výhrad sežral. Protože je to žena ve středních letech a těm nesluší hospodské rvačky. Je fuk, kolik denně udělá sklapovaček - úder do hlavy od podstatně většího chlapa by ji měl složit, pokud netráví pravidelně čas v ringu, kde se naučila přijímat rány (a nic takového román nenaznačil). 3) Zdejší psychopat je až přemrštěně zvrhlý. Jsem ochotná v komentáři ocenit originální vraždy (jako např. v “DNA” Yrsy Sigurðardóttir), to se však netýká laciného trendu šokovat co nejodpudivějším hnusem. Kde se ta brutalita spisovatelů vůči fiktivním obětem zastaví? Samostatný odstavec zaslouží práce překladatelky a textové redaktorky. Žena v hlavní roli se díky popisu oblečení odhalí hned v prvních větách, přesto je do strany 34 oslovována v mužském rodě: “Jacku”, “Jackovo auto” a podobně. Těší mě, že dámám ve vydavatelství časem docvaklo správné skloňování jména Jack Danielsové, nicméně nechápu, proč mě nechaly v úvodu brousit zubní sklovinu a vážně přemýšlet, zda se na knihu raději nevybodnout. Následují minely jako nesprávné užívání slova “pateticky”, “director´s cut” v souvislosti s filmem opravdu není “ředitelská verze” atd. Narazila jsem na více překladatelské neohrabanosti a nepozornosti v korekturách, leč nezastavila jsem četbu, abych si každou hnidu poznamenala. Hodnocení mi zase zakotvilo na hraničních 70%, konečný počet hvězdiček vyřešila otázka: “Bavila jsem se tolik, abych šla do pokračování?” Odpověď zní jednoznačně “ano”. Docela povedený úlovek z knihovny, byť mi v dlouhodobé paměti utkví především výhrady.... celý text

Podivný případ se psem 2003, Mark Haddon

Pro děti a mládež, vážně? "Podivný případ se psem" vzbuzuje svým názvem dojem, že se jedná o detektivku, ve skutečnosti však jde o průvodce myšlenkami, pocity a systémem fungování člověka s Aspergenovým syndromem (nebo podobnou poruchou autistického spektra). Téměř deníkovou formou sledujeme všední dny i noci dospívajícího chlapce, jeho potřebu přesného řádu, problémy s komunikací s ostatními lidmi, poznáváme leckdy absurdní pravidla, kterými se Christopher řídí... musí, jeho mozek si je sám nastavil. Kdykoliv se hoch uchýlil k popisování matematiky, ústa se mi pootevřela a oči získaly skelný výraz. Jsou holt oblasti, kde jsem já ta beznadějně zabržděná. Stylistická stránka odpovídá výrazovým prostředkům vypravěče, spousta "já řekl" a "on řekl" a "já řekl" a "on řekl", k tomu časté odbíhání od tématu. Nevadilo mi to, neberu tuhle knihu jako beletrii, nýbrž jako poučnou exkurzi do hlavy s odlišným vnímáním světa. A také k pochopení, kolik duševních i fyzických sil, jak nekonečnou trpělivost a lásku vyžaduje život s autistou. Sama nikoho takového blíže neznám, nicméně jsem si uvědomila, že malé děti jsou na tom podobně a je třeba se pohybovat opatrně v jejich křehkých bublinách. Vyvinout více snahy porozumět, než mi bouchnou saze a zvednu hlas. 80-85%... celý text

Já, Claudius 2000, Robert Graves

V mé duši zůstalo smutné prázdno po několika blízkých a mám jen omezené prostředky, jak si je připomenout. Když chci zavzpomínat na dědu, luštím křížovky, lámu si hlavu se sudoku, nebo vytáhnu šachy a nechám se manželem totálně deklasovat. Když se chci přiblížit mamince, sáhnu do police, kde mi po ní zbyly knihy - jen oblíbené, nemohla jsem se přestěhovat s celou její knihovnou. “Já, Claudius” mezi ně patří a teď už vím, že zaslouženě. Ačkoliv jsou strohá dějepisná fakta všeobecně známa, dokázal jim Robert Graves svou dramatizací vtisknout jaksi osobnější rozměr. Takhle nějak se popsané životy mohly skutečně odehrávat, takto mohl Claudius přemýšlet, tímto způsobem mohl ušlápnutý chlapec, později učenec, ztratit vlivem císařské moci mnoho ze svých mladických ideálů i lidskosti. Občas příběh sklouzl k nepodloženému patosu, většinou však vyhlížel věrohodně. Proč nedám plné hodnocení? Žádná z postav si nenašla cestu k mému srdci, vztah k historickým osobnostem kolísal od vlažného k chladnému, veškerá stručně podaná úmrtí mě ponechávala citově téměř netknutou... přičemž několik obětí by zasluhovalo hlubší účast a jiné (těch bylo víc) přinejmenším škodolibý úsměv. 80-85%... celý text

Jiná rasa 2013, John Scalzi

"Avatar light". Zase jednou lidská dobyvačnost a hamižnost dělá bordel tvorům na jiné planetě, ovšem na rozdíl od Cameronova velkofilmu se zde problémy neřeší monumentálními bitevními scénami, nýbrž se civilizovaně přesouvají do soudní síně. Čtenář bude svědkem několika akčních i násilných událostí, převážně se však válčí slovy, za munici slouží pádné argumenty, různé podrazy a hlavně důkazy. Odhodlaní lidé versus mocná těžební společnost, výsledek je předem jasný. Možná to nezní jako zábava... jenže je. Scalzi má dar vytvářet sympatické postavy se svižnými, vtipnými dialogy, což se zkrátka skvěle čte. Jack Holloway je správný hajzlík, věčný oportunista a osina v zadku téměř pro každého. A taky má Karla, nepředpisového odpalovače náloží. Když se navíc (hned ze startu) objeví ONI, byla jsem beznadějně lapena. Vlastním jednu z jejich příbuzných. Svým ksichtíkem umí dát zřetelně najevo pocity ohledně tvorů kolem ní: pohrdání, nespokojenost, netrpělivost druhu "naval žrádlo!", smrtící zuřivost při čištění uší a snaze nacpat do ní odčervovací prostředek. Víc emocí neprojevuje. Zvláštní, máme ji moc rádi - úplně stejně jako Karlovu příbuznou a ta je přitom podstatně přátelštější, lásku oplácí. Scalzi neodbíhá ke zbytečnostem (jako já), nesetkáme se u něj s popisností (občas by se chtělo říct bohužel, některým místům by detaily prospěly), u jeho příběhů si mozek příjemně odpočine. Ano, "Jiná rasa" je jednoduchá kniha, dokonce přímo naivní, přetékající idealismem. Ano, v závěru se mi bulvy zase jednou v důlcích kroutily směrem vzhůru, doprovázeny rezignovanými povzdechy. Ano, i tak hodnotím vysoko, protože jsem se bavila. Protože chytrák Jack s nevymáchanou hubou. Protože Karl. Protože kočkoidi! 80% Kéž by se tohoto autora zhostilo jiné vydavatelství; překlad sice tentokrát není špatný (až na pár trapných minel jako např. zaměnit letovou výšku 1000 metrů za 1000 kilometrů), nicméně vzhled knížky je otřesný jako vždy (na obálce nesouvisející obrázek s velehnusnou grafickou úpravou) a slova na řádcích se často slévají.... celý text

Chrany 2016, Peter V. Brett

Závěr “Démonské série” pro mě byl tak trochu porod, což je výstižný termín s ohledem na množství žen, které v průběhu knihy otěhotněly - poslední strany se hemžily pyšnými rodiči a jejich supermimísky. Zařekla jsem se, že pokračování nehodlám absolvovat ani zadarmo a kýbl Ferrero Rocher k tomu. “Chrany” však nejsou další díl, jde o tři povídky vhodně a příjemně doplňující celý příběh. “Brayanovo zlato” se nese v duchu úvodního “Tetovaného”, kdy Arlen teprve začínal s profesí posla a tudíž ještě nebyl neporazitelný, inkoustem nacucaný geroj. Sněhem zaváté velehory a v nich zvídavý, čestný klaďas čelící nočním běsům i nepřátelům v lidštější podobě; prosté a funkční, jsem spokojená. 75-80% “Velký Bazar” se odehrává o několik let později v krasijské poušti, v době, kdy už si Arlen získal jistou reputaci mezi zdejšími fanatickými válečníky. Zápletka o opuštěném městečku, slibujícím hodnotné nálezy, je spíše průměrná - démoni a boj, klasika. Naštěstí má povídka Abbana. Zmrzačený, tlustý, opovrhovaný obchodník s pružnou morálkou, uznávající jediného boha: bohatství. Znát takového prospěchářského, bezpáteřního prevíta osobně, s nejvyšší pravděpodobností bych ho nesnášela. Jako literární postava je zajímavý, vždy intrikující za účelem zisku, nikoliv vyloženě zlý, zkrátka můj favorit mezi Krasijci (možná i nejoblíbenější postava série). Svým zákeřným šmrncem vytáhl povídku ke čtvrté hvězdě. 70-75% Třetí příběh měl původně místo přímo v “Démonské sérii”, leč nadměrné bobtnání stránek vedlo k vyškrtnutí této celkem podstatné pasáže. Pokud tedy patříte k těm, kteří během četby “Jádra” remcali, odkud se zničehonic vzal Trnka Damaj, kde přišel ke svým znalostem a schopnostem, co vytvarovalo jeho charakter, konečně se to dozvíte. Od útlého dětství k dospívajícímu smraďochovi, plus pár detailů k osudům dalších známých, jako je posel Ragen a jeho žena Elisse. 75-80% Jak naznačuje hodnocení, všechny tři návraty do světa ovládaného nočními démony jsem si užila, odpočinula si při nich, očekávání byla splněna. 75%... celý text

Jsou světla, která nevidíme 2015, Anthony Doerr

Dva “obyčejné” příběhy z války: slepé děvče z Paříže a technicky nadaný německý sirotek, oba velmi zvídaví a inteligentní, každého formuje úplně jiné prostředí a přece se jejich osudy protnou. Mé sympatie měli oba, včetně jejich blízkých. Spisovatel se nesnažil ze čtenářů ždímat emoce za každou cenu, jeho vyprávění je jako život sám: různé události ovlivňují povahy i osudy, někdo zemře a jiní jdou dál, od dětství až po stáří, uzamknou své bolesti hluboko v duši. Někomu v závěru může chybět úderná pointa; osobně ten neokázalý styl považuji spíše za klad - působí věrohodněji, žádné zbytečné efekty à la polibek v záři zapadajícího slunce, zatímco vítr jemně čechrá vlasy. Přesto bych i já potřebovala pár věcí dodat více po lopatě - ne kvůli pochopení, spíše pro intenzivnější procítění. Hodnocení mám jako na houpačce, chvílemi bych bombardovala pěti hvězdami, ale přece jen převažuje dojem, že jsem v posledním roce podobných více či méně povedených (proti)válečných románů četla nadbytek, účinek se poněkud vytrácí. Nejvyšší čas dát si od hrůz 2. světové delší pauzu. +/-85%... celý text

Čarodějův učeň 2003, Otfried Preussler

Nevím, jak mladší ročníky, leč fosilnější generace Husákových dětí pravděpodobně zná tuto pochmurnou pohádku díky animovanému filmu Karla Zemana. Znepokojivý výtvarný styl a rovněž (atmosféře odpovídající) dabing představoval mrazivé chvíle dokonce i pro moji maminku, které drásalo nervy pouhé oslovení: "Krabateee!" Využila jsem temné, uplakané dny a přiložila do plamenů mírné depky pár polínek poslechem audioknihy. V zaměstnání rázem zmizely chodby s šourajícími se postavami v rouškách; já byla s dvanácti chasníky a mistrem v začarovaném mlýně. Prožívala jsem opět ten souboj sil zla proti lásce, mravní čistotě, zkrátka dobru, s nostalgií jsem se vrátila do dětských let. Perfektní kniha pro zimní večery, možná by však ratolestem při četbě před spaním přivodila příliš divoké sny. 90%... celý text

Burák hraje heavy metal a jiné historky 2010, Frank Berrios

Zase jeden z těch případů, kdy se můj názor na knížku radikálně rozchází s dojmy cácorky. Dávno jsem vyrostla z filmových sidekicků, jejichž úkolem je za bujarého smíchu pozvedávat sebevědomí diváků (jak legrační, když je někdo výrazně blbější než my). Rzí pokrytý odtahový vůz Burák tím pádem není právě nejoblíbenější postavou animáků, které jsem s mladou absolvovala. Chápu, že je pro ni vtipný, ale příběhy v této knížce jsou prostě o lejnu: Burák vypráví své sny, nebo si vymýšlí nesouvislé hovadiny o heavy-metalových koncertech, závodech v Japonsku a ufounech, v závěru vždy do kecání zamontuje svého posluchače Bleska McQueena. Zmatek, nuda, špatně se to četlo a obrázky aut mě neberou. Nechat potomkovi v knihovně volnou ruku holt přináší riziko zapůjčení různých sra... ehm, srandovních titulů. Za mě tedy jedna hvězda nevalné kvality, tvrdohlavé skřítě však nepochopitelně trvá na pěti (a to textu nejspíš ani pořádně nerozuměla... nebo možná proto). Sejdeme se uprostřed: 50%... celý text

Sova 2016, Samuel Bjørk (p)

Mám radost, kdykoliv objevím spisovatele, který se mi trefuje do vkusu. Leč při množství vycházejících knih je úspěchem i to, když si můžu nějakého autora škrtnout. Sbohem, pane “Samueli Bjørku”, první kniha byla navzdory mouchám fajn, druhou u mne končíte. Případ byl sice poutavý, atmosféra seversky chladná a pochmurná, leč postavy a dialogy mě naprosto vytáčely do vrtule. Autor je zřejmě sklerotik - nebo má své čtenáře za dementy, neschopné udržet v prostinkých hlavičkách žádnou informaci déle než několik sekund. Proto jsou rozhovory plné: “Co? Cože? Já ti asi nerozumím!”, přičemž takto policejní esa obvykle reagují i na zcela jednoduchá fakta. Následuje opětovné vysvětlování a pro jistotu vzápětí znovu. Tím pádem rovněž tým vyšetřovatelů působí dojmem (nahluchlých) dementů, většinu z nich bych s podobným mentálním výkonem poslala dělat na ulici platfusáky, možná rovnou sbírat odpadky. Unavený šéf jede na nikotinu a odmítá vnímat očividné, počítačový specialista je tak přecitlivělý, že není schopen při převzetí důkazu ani položit základní otázky, další detektiv propadl hazardu a chlastu, "supermozek" Mia je nevyrovnaná, sebelítostivá, ožralá, zfetovaná fňukna, vyrážející do terénu na vlastní pěst a zatajující informace... Všichni jako by byli imrvére deprimovaní, zmatení, pod vlivem, celí žhaví zlikvidovat svůj úsudek, zničit manželství, rozbíjet rodiny. V severských zemích skončily dobré časy nejspíš s dětmi z Bullerbynu, jinak si to neumím vysvětlit. Do toho levicoví aktivisté, prohnilí boháči a naivní pipiny, ach jo. Zbytečné, zdlouhavé a ve finále nic neřešící vrtání se v mizérii životů hlavních i vedlejších charakterů mě v “Sově” opruzovalo. Nevím, jestli začínám být na tento jev obecně alergická, snad jde o přechodný stav. Za zmínku stojí ještě přídavná jména, samozřejmě stále dokola omílaná. Nestačí napsat “dívka”, je třeba pořád zdůrazňovat “patnáctiletá dívka”, "světlovlasá právnička”, “tmavovlasá kolegyně” a tak dále, dokud jsem nezískala na daná slovní spojení naprostou averzi. Několik motivů bylo hodně dobrých, přesto musím zase jednou s lítostí jít proti spokojenému davu čtenářů a dát za pravdu kritičtějším hlasům. Především za ty iritující, slabomyslné dialogy odstřelím "Sovu" průměrem.... celý text

Malý vetřelec 2010, Sarah Waters

“Viktoriánský” román z období krátce po 2. světové válce, v hlavních rolích venkovský lékař, urozená rodina Ayresových a jejich rozlehlý dům. Čtenář se očima doktora Faradaye stává svědkem pádu donedávna vlivného šlechtického rodu a s tím souvisejícího chátrání fascinujícího sídla. Visí nad Ayresovými kletba, způsobující duševní rozklad? Může za neobvyklé, znepokojivé jevy v Hundred Halls nějaká nadpřirozená entita? Nebo lze vše logicky vysvětlit, jak se o to snaží každý, kdo nemusí v pustých interiérech trávit dlouhé dny i noci? Jestli potřebujete jasné odpovědi, raději se do “Malého vetřelce” vůbec nepouštějte, autorka sice naznačuje, ovšem ponechává dost prostoru, aby si čtenáři mohli (spíše museli) vysvětlit události podle vlastního uvážení. Kniha je zpracována velmi důkladným popisným stylem, díky kterému jsem byla tam, procházela se tmavými chodbami, třásla se v chladných místnostech, byla bičována dešťem na okolních pozemcích. Tahle sugestivnost je největším kladem, protože co si budeme nalhávat, zápletka je tradiční, prostá a ničím výrazněji nepřekvapí. Nečekejte horor - pár šmouh, klikyháků a ťukání dnes asi vyděsí málokoho, husté atmosféře navzdory. Pro mě byla četba převážně dobovou sondou zaměřenou na problém zanikání šlechtických rodů, v kombinaci s psychologickým románem. Pečlivý rozbor duševního rozpoložení ústředních postav si v ničem nezadá s vykreslováním prostředí. Snad největší změnou prošel sám vypravěč; zpočátku vcelku sympatický, rozumný lékař, v závěru jsem však přemítala, jestli bych ho raději majzla cihlou mezi oči nebo mezi nohy. Hodnocení nevidím na víc než čtyři slabší hvězdy: neuškodilo by zestručnění, 512 stran je zbytečně mnoho, když vezmu v úvahu nepříliš košatý děj. Jinak ideální kniha do současných plískanic, pokud máte k dispozici volný čas, volný ušák, oheň popraskávající v krbu a oblíbený nápoj po ruce... 75%... celý text

Tomáš a jeho přátelé 2009, Wilbert Awdry

Tyhle stručné přepisy animovaných seriálů jsou pro mě, předčítajícího rodiče, obvykle důvodem k nespokojenému mrmlání. "Tomáš a jeho přátelé" patří (imho) k nejhorším: žádná poetika, žádná logika, žádná krása na pohled, kostrbaté věty s opakujícími se frázemi, proložené nelibozvučnými názvy jako "nádraží Sodor" a podobně. Takové knížky čtu bezmála s odporem, za sebe bych ublinkla jednu ušmudlanou stálici. Ovšem cácorka má taky hlasovací právo a ta zpočátku trvala na pěti hvězdách, potom se nechala ukecat na čtyři. Má ráda mašinky, spoustu barevných obrázků, kvízy na konci příběhů, mdlý text plný supění jí zřejmě nevadí. Teď mi však významně sdělila, že by dala dvě hvězdičky. Prase aby se v tom skřítěti vyznalo. Prostě sem laskavě plácnu kompromisní průměr, zaženu potomka pod peřinu a budu číst - snad jsou další úlovky z knihovny přívětivější.... celý text

Flíček a jeho kamarádi 2003, Alena Špačková

Vyprávění o pejsku Flíčkovi a jeho všedních příhodách; co do obsahu standard pro skřítky ve věku cca 4-6 let. Čtveřice příběhů neurazí ani nenadchne, celkem mile vyplní několik minut před spaním. Vtírala se mi otázka, když Flíček po deštích skončil vlivem hrabání děr celý od bláta, proč se musel očistit zrovna proběhnutím pod zahradním zavlažovačem. Autorka je pravděpodobně městský člověk a nad systémem zalévání pozemku se nezamyslela. Logičtější by bylo prohnat psíka potokem nebo vysokou mokrou trávou. Budiž, děcka si něčeho takového asi nevšimnou. Důvodem pro čtvrtou hvězdičku je každopádně povedená výtvarná stránka, zvířátka jsou roztomilá a vše krásně barevné, aniž by ilustrace sklouzávaly ke kýči. 75%... celý text

Tiché lži 2018, Sarah Pinborough

První třetinou "Tichých lží" jsem se poněkud otráveně provzdychala. Klasický ženský román: úzkostlivá máma s traumatizující minulostí, ve které figuruje nepovedené manželství a neupřesněná smrt dítěte. Dcera na pár facek, strašlivě spěchající vstříc dospělosti, kvokání s kamarádkami, splašené hormony a tak dále. Himlhergot, to už tady bylo tolikrát... Jenže potom přišla druhá část a já zjistila, že je to všechno jinak, mnohem drsnější, smutnější, napínavější, nuda byla rázem minulostí. Zápletka se postupně komplikuje, rozehrává se více motivů, v popředí zůstávají různé podoby lásky. Větou “Někdo není tím, za koho se vydává” dostanou čtenáři stimul k rekapitulaci postav a já doufala, že můj kompas na padouchy ukazuje špatným směrem. Sedělo všechno s výjimkou toho nejdůležitějšího: věku. Autorka se tím bohužel netrápila a dost mě naštvala. Blízká osoba, údajně nenalíčená a nikdo by si nevšimnul? Nepravděpodobné. V závěrečných kapitolách jsem se začala obávat, aby ten silný, tragický příběh úplně nenabral směr Hollywood... a opět jsem byla zklamána způsobem, jakým paní spisovatelka vyhladila hrany, otupila ostří, přelakovala hnusnou realitu do odstínů vhodných pro cukrovou vatu. Pohádky čtu s dítětem, v literatuře pro dospělé preferuji temnější autorskou paletu. Proto nekompromisně zadupávám do podlahy jednu hvězdu, kousek z další umáznu za ten sice opodstatněný, přesto relativně nezáživný úvod. 70-75%... celý text

Noční motýl 2019, Ondřej S. Nečas (p)

Po formální stránce nenacházím mnoho důvodů ke kritice této historické detektivky. Je hezky napsaná, s obstojnou zápletkou (byť mi několik detailů úplně nesedělo; třeba natvrdlost ohledně jediných stop v blátě u oběti zločinu, vícekrát zmíněný překombinovaný finiš aj.), středověká atmosféra na mě spolehlivě zabírá, charaktery jsou vypracovány dostatečně (Kristián byl ovšem na 14 let příliš dospělý ve svých úvahách), líbí se mi obálka. Ale: Víte jak poznat, že jsem do příběhu zažraná? Když za mnou přijde dítko se svým “mami, já se nudím, pojď si hrát”, místo zavření knihy a trpělivého “co bys chtěla dělat?”, jen zavrčím “to máš blbý, najdi si nějakou zábavu zhruba na dva dny”. Tento stav ponoření do děje mi “Noční motýl” bohužel téměř nenabídl, měla jsem spíše problém odpoutat se od všední přítomnosti. Postavy, včetně těch hlavních, mě neokouzlily (ploché nebyly, akorát kapku mdlé, potřebovaly by přišmrncnout) a hojnost mrtvol jsem měla na háku. Něco tomu prostě chybělo, něco obsaženého v Červenákově sérii o Steinovi, Barbaričovi a kaprálu Jarošovi, více šťávy či jak to nazvat... 70%... celý text

Vítr z hor 2019, Andy Wildwood

Jako většina zdejších komentujících, také já jsem se k “Větru z hor” dostala díky nabídce autora. On dodal dílo, do kterého zjevně investoval kromě množství času i kus srdce, a já teď plním svou část dohody sepsáním upřímných, subjektivních postřehů (za účelem pomoct k imho lepšímu řemeslu, nikoliv sebrat chuť do další tvorby). Jak bych knihu definovala jedinou větou? Hrdinská fantasy harlekýnka se sadistickými prvky. Hned vysvětlím: 1) hlavní postava je něco mezi Conanem a Supermanem, 2) děj se odehrává ve vymyšleném světě na úrovni raného středověku, 3) nejčastěji užívaným slovem je “láska” a 4) spousta scén obsahuje různá zranění, mučení, znásilňování a smrt. Co se týká bodu 1), zpočátku dobrý, ale postupně začalo být absurdní, jak všechny ty bandy urostlých vojáků, podporovaných údajně strašlivými monstry, vlastně nejsou pro Jona žádnou překážkou. V závěru už to vyznívalo, že kdyby nemusel chránit spolubojovníky, mohl by otrokářskou říši zla zlikvidovat sám. Občas se teda nechá zaskočit a převálcovat nepočetnou partičkou padouchů, jindy trhá na kusy div ne celou armádu... Ono těch vzájemně si odporujících informací je víc. Například: zrůdy bojující na straně Temnoty mají prý skvělý čich, ovšem skupině dobrodruhů nečiní problém připlížit se k nim na dosah. Šavlozubí tygři jsou označeni v jedné větě za samotáře, v následující žijí ve věrných párech. Kde se ve vyprahlé pustině vzala zničehonic mlha? A tak dále. Ad 2): Zápletka je prostá, základy tvoří touha po svobodě a láska, což obnáší kvanta vyplýtvané krve, vnitřního mudrování a "osedlávání hřebce". Vedlejší postavy jsou ploché, opravdu jen do počtu. Ona je prostě láskyplná světice. Spolubojovník je vysoký, světlovlasý, jeho druh mladší, menší, tmavovlasý, oba jsou oddaní svému kapitánovi (jenž získal vysokou šarži pouze tím, že přišel a povyprávěl o svých činech, hotovo, všichni ti věříme, je z tebe velitel). Doporučila bych k popisu charakterů méně používat přídavná jména, nechat za dotyčné raději promlouvat chování a činy. Třeba u konkurence jsem narazila na zbrojnoše, co se ráno v putyce probral na hromadě mezi ostatními opilci, při střízlivění u studny se mu smála děvečka a tak ji pocákal vodou. S touto epizodkou mi byl rázem bližší podstatně víc, než kdyby bylo explicitně napsáno “byl to dobře naložený flamendr”. Svět je obyčejný, zajímavým jevem jsou jedině všudypřítomné kukuřičné lány, aby se jimi bylo možné nenápadně přesunovat. 3) Láska je bohužel podána toporným způsobem. Samá velká slova a žádný život. Vztah vznikl v několika větách, dialogy jsou plné nepřirozeného patosu. Jako by to psala nepolíbená dívka dle svých krajně romantických představ. 4) Najdeme utrpení na všechny možné způsoby, osudy většiny zúčastněných stojí za řídké lejno a ústřední pár musí trpět hůř než v Dantově podání očistce. Každému ten vrchovatý náklad násilí nemusí sednout. Pozor na opakování. Často se nad nějakou událostí přemítalo pořád dokola, navíc podobnými frázemi. Číst potřetí stále totéž je otravné. Také v tom vzletném slohu občas skřípala stejná slova příliš brzy po sobě - některé odstavce byly zahlceny láskou, v jiných jemně pofukuje větřík, jemně ševelí tráva, jemně pleskají vlnky. Kritizuji, přesto hodnotím “Vítr z hor” kladně. Mám totiž negativní zkušenosti s rádoby “spisovateli” přehnaného sebevědomí, neschopnými dát dohromady kloudnou větu, natož logický děj. Tady by stačilo trochu se odvázat, ubrat na přednesu Mirka Dušína, dostat do textu jiskru humoru a byla bych se stylem naprosto spokojená. Inspiraci Gemmellem a Howardem lze jasně cítit, ještě přihodit drsný šmrnc Abercrombieho, nastudovat živé dialogy Sapkowskiho... prostoru ke zlepšení zůstává dost, ale první krok “Andyho Wildwooda” rozhodně není beznadějným šlápnutím vedle. Věřím, že za asistence správných múz má potenciál vystoupat vysoko nad současný průměr. Děkuji a gratuluji, já bych neměla odvahu otevřít svůj literární šuplík neznámým lidem (ani vlastní rodinu jsem do něj nepustila:-)). P.S.: Obálku by to chtělo vkusnější, tahle je jako z 90. let (grafická úprava obstojná, leč styl malby poněkud kýčovitý, póza hrdinů prkenná - zrovna jako láska Jona a Ya-ny).... celý text

Encyklopedie předškoláka 2010, neznámý - neuveden

Výjimka, potvrzující pravidlo aneb důkaz, že ne vše, co k nám připutuje z Ruska, musí být zákonitě špatné. “Encyklopedie předškoláka” je objemná kniha (288 stran formátu A4 v pevné vazbě), hezky ilustrovaná v rozmanitých stylech, plná úkolů, příkladů, hádanek i vědomostí z většiny oblastí dětského vzdělávání. Přehledná abeceda s obrázky, rozvoj myšlení i řeči, pozornost a paměť, určování času, příroda, doprava, bezpečnost, příprava ruky na psaní, základy matematiky (ty už mi přišly vhodné spíše pro školáky), plus pár dalších kolonek. Zkrátka srozumitelná cvičení, zábavnou formou povzbuzující dětský intelekt i gramlavé ručičky. Jedinou “nevýhodou” je, že rodič (či jiná gramotná osoba) musí být stále k dispozici: číst, vysvětlovat, kontrolovat, chválit.... celý text