mira.l přečtené 698

Rozum a cit 2008, Jane Austen

Po Pýše a předsudku, která se mi velice líbila, jsem sáhnul po dalším díle J. Austenové a musím říct, není to zdaleka to, co jsem od toho čekal. Ze začátku mi to přišlo dost podobné a myslel jsem si, že to bude stejně kouzelné jako Pýcha, ale postupně se z toho to kouzlo nějak vytrácelo. Poměrně dost postav, vzhledem k jejich blízké příbuznosti někdy i stejných jmen, v nichž jsem se trochu ztrácel, a vpodstatě všechny dělají totéž - nic. Předhání se v tom, kdo kdy koho na jak dlouho bude otravovat - pardon, poctí svou vzácnou přítomností, kde poobědvají, povečeří, popijí čaj či zajdou na večírek nebo ples, spousta prázdných dialogů, postavy se neustále přesouvají sem a tam od jednoho panského sídla ke druhému, no jednomu z toho jde trochu hlava kolem. Jako dočet jsem to, aspoň ze začátku se to nečte špatně, občas se člověk nad tupostí a uvažováním postav musí pousmát, některé držgrešle by nejradši vzal něčím po hlavě, ale postupně mě to bavilo nějak čím dál míň. A posledních pár kapitol byl docela slušný zmatek, přes tu spoustu prázdných řečí v průběhu knihy jsem ke konci skoro nevěděl, kdo se vlastně komu (zas)líbil na začátku, kdo a proč si koho chtěl, měl musel nebo naopak nesměl vzít. Prostě Pýcha a předsudek je jenom jedna, tomuto dílu chybí taková ta lehkost, půvabnost či jak to nazvat, a to jak v knižní, tak ve filmové verzi, kterou jsem viděl ve stejný den, kdy jsem dočetl knihu, a taky mě moc nenadchla. Za mě průměr.... celý text

Československé motorarity 2016, Marcel Malypetr

Kniha, spíše knížka o československých motoraritách mě zaujala na první pohled svým tématem. Už ne tolik svým zpracováním. Co je docela podivné, je autorův jazyk, sloh, jakým je kniha napsaná. Takovým familiérním způsobem by asi taková publikace psaná být neměla, rozhodně ne celá. Hlavně první cca polovina je psaná tímto způsobem, v druhé už to tak patrné není. Knížka je to poměrně útlá, o 112 stranách. Na tento prostor se toho ve spojení s obrázky mnoho nevejde. Možná už to mě mělo trochu varovat. Přes několikero "nářků" autora na omezený rozsah (zda skutečně dostal od nakladatelství jen takto omezený prostor, je otázka) knihy z ní mám spíše dojem, že prostě víc toho k napsání a zveřejnění asi není, zvláště v oblasti fotografií. Chápu, že se jedná o docela nezmapovanou část naší motoristické historie, vozidla v knize uvedená vznikla mnohdy jen v jediném exempláři a někdy zůstalo pouze u skic, ale například v kapitole věnované dálníkům není prakticky jediná dobová fotografie, která by byla dostatečně kvalitní pro zveřejnění v knižní podobě. I z pouhého popisu konstrukce dálníku bez obrázku nějakého stroje bez kapoty jsem jen zhruba chápal princip jeho konstrukce. Těch informací je tu zkrátka žalostně málo. Je to jistě zajímavý počin, ale z faktografického hlediska by asi potřeboval ještě "dozrát". A co se týká hlediska pravopisného, od tohoto autora jsem zatím žádnou jinou knihu nečetl, ač má na svém kontě další tři, a zatraceně si rozmyslím, jestli to někdy napravím.... celý text

Carol 2015, Patricia Highsmith

Carol je kniha docela zvláštní. Na jednu stranu vynikající sonda do duší dvou žen, jejichž srdce a city bijí ve stejném rytmu a je dáno dobou, ve které se příběh odehrává, že jejich city nemohly propuknout naplno tak, jak by chtěly. Na druhou stranu to nebyla kniha z těch, které prostě nedokážu odložit a zhltnu je během pár dnů, trvalo mi docela dlouho, než jsem se jí prokousal. Místy je voda děje poněkud stojatá, je to podobné jako s filmem. Viděl bych to na takové lepší tři *, nechám ji nějakou dobu stranou, třeba si ji časem ještě přečtu jednou a názor pozměním.... celý text

Zemí šelem 1991, Jules Verne

Zemí šelem už dneska vidím jako takový průměrný román od Verna, který nepřináší (tedy krom mechanického parního slona) nic mimořádného. Je to román spíš cestopisný s řadou zeměpisných detailů, trochu dějově "řízlý" vzpourou domorodců, po které se časově odehrává. No a taky je to tak z 25 - 30 % lovecká příručka o tom, kterak střílet divoká zvířata jen tak, pro zábavu.... celý text

Tajuplný ostrov 1966, Jules Verne

Já mám z téhle knihy zatím dost rozporuplné pocity. A volím poměrně netradiční postup napsání komentáře, resp. jeho začátku, ještě před dočtením knihy. S hodnocením počkám až po dočtení. Deseti-, dvanáctiletý kluk, hltající Verneovky jedním dechem, tady asi zažívá jakýsi "verneovský orgasmus", ale na mě to už bohužel moc nefungovalo. Je celkem dost věcí, které mi tu nějak "neštimovaly". - Co třeba taková lupa, zhotovená slepením dvou hodinkových sklíček pryskyřicí, aby se o pár odstavců dále sklíčka ocitla zpátky v hodinkách? Ale to je asi to nejmenší. - Dva nože získané rozlomením kovového psího obojku? ...si to pořád nějak neumím představit. (A nejen to...) - Prakticky na povrchu ostrova sopečného(!) původu nachází trosečníci - e-e, pardon, kolonisté železnou rudu a uhlí. Hmm, čím to vykutali, holýma rukama, když v té době neměli vůbec nic? Uhlí muselo být asi černé a slušné kvality, jinak by ho těžko mohli použít pro tavení železné rudy a výrobu železa. No, nevím, nejsem geolog, ale mám o vzniku a uložení černého uhlí trochu jiné znalosti, než že se vyskytuje na geologicky možná poměrně mladém ostrově sopečného původu prakticky na povrchu. A propos, primitivní vysokou pec si zařizují vlastně pár dní po příchodu na ostrov... - Chemická "továrna" na výrobu kyseliny sírové, dusičné (dají se opravdu skladovat v primitivní hliněné nádobě??), ledku, nitroglycerinu, vše vyrobeno s naprostou samozřejmostí vlastně na koleně - no tak to už jsem se docela smál. - Odstřel skály - čím vrtali v tvrdé žule otvor pro nálož? Primitivními železnými nástroji? Mám přečtených zatím asi 150 stran a jsem docela zvědavý, čeho se dočkám dál. ________ Dočkal jsem se mnohého, kolonisté provádějí zemní práce všeho druhu, taví sklo, pečou chleba jakobynic - vzpomeňme na nesnáze Robinsona při pečení chleba, postaví si telegraf, vyrobí galvanický článek.... A UŽ DOST!!! Já bych řekl, že to Verne asi až malinko přehnal. Stejně tak vetkání dalších dvou románů. Že se setkají s Ayrtonem z Dětí kapitána Granta, to bych ještě pochopil, ale dohled tajemného dobrodince, ze kterého se vyklube kapitán Nemo, to už z toho aspoň pro mě udělalo trochu frašku. Nedá se nic dělat, tomuhle románu už jsem asi odrost, za mě tři * a víc ani cípek.... celý text

Toulavá kamera 22 2016, Iveta Toušlová

Jako u Toulavé kamery vlastně vždycky - další padesátka zajímavých tipů na výlety. Některé ze vzdálenějších koutů republiky zapadnou v mysli, ale jiné si určitě budu pamatovat a třeba i použiju.... celý text

Dánská dívka 2016, David Ebershoff

Když si člověk na wikipedii přečte pár základních údajů ze života E. Wegenera (anebo si přečte v knize doslov či rozhovor s autorem), tak zjistí, že proti skutečnosti je pravdivá jen základní kostra příběhu, zbytek věcí z života Einara i Gerdy (nebo Grety, ono je to skoro jedno) autor vynechal, pozměnil či si vymyslel, v románové verzi je Greta Američanka - ve skutečnosti byla Dánka, byla tak trochu na holky, její manželství s Einarem bylo nakonec anulováno, nikoliv rozvedeno, a tak bych mohl ještě chvíli pokračovat, ale nebudu. Ten příběh do sebe krásně zapadl, D. Ebershoff tady vytvořil to, co mám rád - knihu, která se jen těžko odkládá po dočtené kapitole, příběh plyne tak nějak sám, naprosto samozřejmě, ačkoliv je to z větší části fikce. Vlastně se dá říct, Greta nebyla jen vedlejší postavou, ale je vlastně stejně důležitá jako Einar/Lily. Strůjcem celé přeměny Einara Wegenera v Lily Elbe byla vlastně jeho žena, která v něm probudila tu ženu v jeho těle. Z celé knihy čiší její neuvěřitelná láska, oddanost a pochopení vůči Einarovi, byla to ona, kdo od začátku nepochyboval, že její muž není vlastně muž a srdnatě vzdorovala názorům většiny tehdejších lékařů, hledala tak dlouho, až našla doktora, který byl ochotem se do tak riskantního kroku pustit. I když ke konci knihy je zřejmé, že Greta v sobě sváděla velký vnitřní boj, protože k sobě s Lily měly velmi blízko, ale zároveň s její postupnou přeměnou Gretě docházelo, že se vzájemně oddalují. Nevadily mi tady ani časté flasbacky především do Gretiny minulosti, které velmi vhodně doplňují a skládají dohromady její povahu a vlastnosti. Krásná kniha, ke které se budu chtít jistě někdy vrátit. Film byl také pěkný, ale tohle bylo o fous lepší.... celý text

Ze Země na Měsíc / Okolo Měsíce 1996, Jules Verne

Tak tohle Verne skoro bych řekl až přehnal. Je to už drahnou dobu, těžko uvěřitelných 18 let, co jsem to četl, tak jsem si řekl, že to zkusím znova. No a já nevím, i když i tady Verne předpověděl mnohé z toho, co se odehrálo z pohledu jeho života až ve vzdálenější budoucnosti, tak na mě to teda působilo směsicí naivity, humoru a skoro bych řekl až blbosti. Myslel ty svoje představy Verne vážně nebo to byla spíš víc karikatura Američanů jako celku se vším všudy, jejich vlastenectví a jejich pohledu na svět ve stylu "nic není nemožné, dokážeme všechno"? Nejsem balistik, ani slévárenský technolog, ale technické vzdělání přece jen mám, tak mě prakticky po celou úvodní třetinu knihy provázely pocity jako: "bylo by tohle možné?", "vždyť je to naprostá pitomost", "tohle přece nemůže myslet vážně ani Verne, to je k smíchu...", a některé jiné podobné. U Vernových knížek se dost často dostávám do situace, že nejsem schopen se od nich odtrhnout, a to tady nějak nefungovalo... Co se týkalo druhé části, tak tam zase skoro až (i na Verna, a to je co říct!) převažoval takový "měsíční zeměpis", je tam až neúměrně udajů, o kterých ani hodlám zjišťovat, kolik z toho je pravda a kolik jsou bludy. S hodnocením musím jít o něco dolů, i kvůli závěru. Čtenář se tak nějak "mimochodem" nedozví, jak to, že se pánové v projektilu dostali na Zemi a ne na Měsíc, kam měli namířeno a kam také podle všeho dopadnout měli. To, že se cestou zpátky nezabili, ponecháme velkoryse bez komentáře... Myslím, že jsem pozbyl potřeby to někdy ještě číst znova.... celý text

Dvojí život Heleny Grahamové 2011, Anne Brontë

Od prvních stránek velice čtivá kniha, ač je její většina napsaná poněkud zvláštním způsobem formou citovaných deníkových zápisků, kdy se vyprávění občas pouští do stylu "dopisu v dopise", a může to na první pohled působit až nepřehledně, ale není zas tak složité se v tom zorientovat. Zpočátku to vypadá jako zajímavý příběh neznámé cizinky s poněkud tajemnou minulostí, která se přistěhovala do opuštěného domu, a je zcela nepřístupná jakýmkoliv snahám svého okolí o bližší seznámení a poznání. Ovšem ve chvíli, kdy vypravěč příběhu začíná citovat její deník, začne se odvíjet několik let zpětně příběh zcela jiný, který postupně odhaluje její minulost. Tady musím podotknout, že Helena na mě mnohdy působila dojmem, že je tak neskutečně šlechetná, poctivá, milující, až je poněkud pitomá/naivní slepice, či jak to nazvat. Poté, co se vdala za Arthura Huntihgdona, po velice krátké době její štěstí vychladlo. Když postupně poznávala, že je to prachobyčejný alkoholik a záletník, kterému na ní vůbec nezáleželo, tak mu přesto neustále odpouštěla jeho neřesti a stále se snažila ho milovat až do chvíle, kdy se sama přesvědčila, že je mu úplně ukradená. Tahle pasáž jistého "sebemrskačství" mi připadala až trochu moc natažená a to poznání pravdy až moc oddalované. A co jsem z jejího jednání nějak nepobral už skoro vůbec, byl její návrat k němu v době krátce před jeho smrtí. Bylo to sice pojato asi v tom smyslu, že jako jeho právoplatná manželka cítila povinnost se o něho postarat, a neprojevovala k němu v tom období už žádné sympatie, ale vzhledem k tomu, co si s ním "užila", by jí asi nikdo nemohl mít za zlé, kdyby to neudělala a předstírala, že ho nezná. Z celé knihy je vidět, že ani Anne Brontë neměla ve svém naturelu tvorbu nějakých romantických románů á la Jane Austen. Snad až na závěrečnou kapitolu, kdy Helena dává Gilbertovi najevo, jak o něj stojí a tady se spíš jako trouba projevuje on, protože v duchu tehdejších zvyklostí se to zdráhá dát naplno najevo. Vypadá to, že všechny sestry Brontëovy zřejmě neměly lehký život a je velká škoda, že toho nestihly vytvořit víc... Za mě plný počet, mám rád knihy, od kterých se prostě nemůžu odtrhnout.... celý text

Na Větrné hůrce 2011, Emily Brontë

Jsou to vskutku milí lidé na té Větrné hůrce, po všech stránkách...:). Kdo si chce tak trochu zkazit dobrou náladu, vychutnat si morouse, choleriky, životní ztroskotance, tyrany, kteří se neštítí ničeho, tak ať sáhne po Větrné hůrce. Člověk aby pohledal tak depresivní četbu o hluboké nenávisti mezi dvěma rody, resp. o několika lidech s nenávistnou povahou, mezi nimiž vyniká především jeden, a to nenávistí doslova až za hrob. Aspoň Katku a Haretona že nechala Emily přežít:). Na druhou stranu, uvážíme-li, že Emily Brontë napsala Větrnou hůrku coby svou románovou prvotinu v 29 letech, tak nezbývá, než jí přiznat nesporný talent, já bych to teda dohromady nedal:). Pokud člověk nepochází ze zrovna rozvětveného rodu (jako třeba já) nebo nemá jako koníčka sestavování rodových stromů a hledání předků do doby středověku (jako třeba já), tak to není zrovna lehká četba:). Než jsem se mezi příbuzenskými vztahy hlavních postav zorientoval, nějakou chvíli mi to trvalo. Čtenář se tu nedočká žádných romantických vyznání lásky, milostných citů jako třeba u Jany Eyrové, ani velkého dvoření á la Pýcha a předsudek, snad až na drobnou výjimku sbližování Katky a Haretona v závěru knihy, tohle je proti takové té typicky romantické anglické literatuře celkem syrová četba. Nicméně neuvěřitelně čtivá. Myslel jsem, že budu mít trochu problém se stylem vyprávění, kdy se chvílemi přebíhá od jedné vyprávějící postavy ke druhé, ale kupodivu se tak nestalo, četlo se to velmi dobře. Nevidím důvod, proč neudělit plné hodnocení.... celý text

Robur Dobyvatel 1954, Jules Verne

Je to takový průměr, Verne má rozhodně lepší knihy. Zpočátku se to tváří jako typický Verne, po úvodu, který na první pohled nemá s příběhem nic společného, následuje nastínění situace. Poté přijde popis jednoho vpravdě revolučního leteckého prostředku, kdy se autor jasně staví v tehdy velmi aktuální aviatické otázce na stranu letadel těžších než vzduch a všem příznivcům opaku - prostředků lehčích vzduchu - balonů, vzducholodí to dává sežrat s plnou parádou vlastně v celé knize, až do poněkud rychle "sfouklého" konce. Ale myslím, že i v popisu toho létajícího stroje je pár pasáží, kdy autor asi nevěděl, kudy kam a ne všechny detaily měl domyšlené. Následuje únos ctihodných Američanů a jejich nedobrovolná cesta vzduchem kolem světa. Robur dobyvatel je vlastně taková expresní lekce zeměpisu, taková mapa světa v Brailově písmu, jen sem tam proložená chvilkou nějaké akce. Rozhodně to není ta z jeho knih, ke kterým bych měl chuť nebo potřebu se někdy vracet. Objektivně bych dal tak dvě a půl hvězdičky, no nakonec teda nechám tři, ale jsou docela zvadlý.... celý text

Jawa Californian 2011, Jiří Bartuš

Kniha, mapující historii výroby motocyklů Jawa Californian je jistě zajímavým počinem; historie tohoto modelu, určeného především na severoamerický trh, u nás zase tak známá není. Úvod je věnován širším souvislostem toho, jak se Jawy vlastně dostaly na trhy (nejen) v USA a Kanadě. Poté následuje kapitola představující motocykly Jawa Californian jako celek, jak prostřednictvím textu a fotografií, tak i mnoha reprodukcí reklamních plakátů v několika jazycích, převážně však v angličtině. Následují kapitoly věnující se jednotilivým výrobním řadám Californian I - IV Oilmaster, věnující se každé z nich dostatečně podrobně. V závěru následují kapitoly věnující se motocyklům pro použití ve složkách Ministerstva vnitra ČSSR, detailnímu popisu funkce soustavy Oilmaster a pár řádek je věnováno i renovacím. V závěru knihy je stejně jako u každé knihy z této edice barevná příloha. Co se týká dojmů ze čtení. Já se po celou dobu úvodní části knihy tak nějak nemohl ubránit tomu, že celá snaha Jawy, resp. spíše Motokovu, prosadit se na zámořských trzích, byla z mnoha důvodů takový špatný vtip, mimo jakoukoliv logiku a možnosti našeho tehdejšího průmyslu. A je docela s podivem, že to tak dlouho vydrželo a nikdo to nevzdal. Zřejmě zoufalá touha po devizách byla silnější než zdravý rozum. Americký zákazník tehdejší doby se v mnoha směrech dost zásadně odlišoval od zákazníka socialistického Československa a celého východního bloku obecně. Počínaje už prvními poválečnými lety, kdy válkou zničená Evropa postrádala prakticky veškeré suroviny, a kdy byly v USA uzavřeny velmi optimistické smlouvy (32 000 motorek za tři roky), které náš průmysl prostě nemohl v žádném případě dodržet a američtí prodejci, už tehdy zvyklí na tržní jednání kapitalistického průmyslu, od nich záhy odstoupili. Pak následovalo období, kdy se aspoň trochu prosadily především sportovní, motokrosové modely, což bylo podpořeno jejich značnými úspěchy na tradičních Šestidenních, aby vzápětí na přelomu 50. a 60. let Jawě v tvrdé zámořské konkurenci došel dech poté, co se na tamní trhy začali prosazovat výrobci z Japonska, kteří v podmínkách kapitalismu věděli, jak na to, a definitivně Jawě severoamerický vlak ujel na začátku 70. let, kdy výroba stále více podléhala diktátu požadavků SSSR. To vše bylo proloženo častými přesuny výroby mezi jednotlivými závody v rámci nejrůznějších restruktualizací motoprůmyslu tak, jak je vymýšleli soudruzi na ministerstvech, nedostatkem financí na vývoj nových modelů a podřízení se největšímu zákazníkovi - SSSR, který požadoval staré motorky bez jakýchkoliv inovací. Hodnotil bych plným počtem, nebýt pravopisných chyb. Nevím, co se v Gradě v poslední době děje, ale myslím si, že ve vydavatelství, které vydává nemalá množství učebnic a odborné literatury, by měli jazykoví korektoři zachytit třeba to (pokud vůbec nějací jsou), že autor knihy se tak nějak jakoby nemůže rozhodnout, jestli na řídítkách motocyklu je výStužná hrazda nebo výZtužná hrazda. O několika hrubkách v textu radši pomlčím... Za to jedna * dolů, jinak je to velmi zajímavá kniha. Snad ještě doplním, že jsem četl 2., rozšířené vydání z roku 2015... celý text

Dominika na cestě 2015, Dominika Gawliczková

Maličká knížka svojí velikostí, napsaná osobou maličkou vzrůstem, ale velikou a silnou svojí cestovatelskou duší, která má ráda cestování o samotě, ne zrovna pomalou jízdu, "hravé" zatáčkovité málo frekventované silnice a zatraceně neposedné toulavé boty. Je asi dobře, že Dominika ponechala zápisky ve své syrové podobě, tak, jak své cestování viděla svýma nevinnýma devatenácti- a jedenadvacetiletýma očima. Jen tak dál, těším se na další počiny!!:) Citace: (po cca 10 000 km Skandinávií, po dojezdu domů) "Den 35 ...Ty jo, to byla štreka, jsem hrozně unavená, nemocná, jak já se těším do vany, už pěkně dlouho nikam nechci... Den 36 Kam bych tak jela?"... celý text

Zvíře 2014, David Burnie

Uuuf, tak jsem po téměř dvou měsících toho mastodonta zdolal... Co ke knize napsat? Bezesporu je to úžasný výlet do světa všeho, co na této planetě chodí, běhá, leze, skáče, plave, létá, a to především po obrazové stránce. Čtenář se dozví mnohé zajímavé ze světa živočichů. Není samozřejmě možné veškeré živé tvory na této planetě nacpat do jedné knihy, tak hlavně bezobratlí jsou bráni dosti "letecky", což ovšem asi zase až tak nevadí, mezi běžnými čtenáři asi nebude mnoho odborníků na různou havěť, kterým by to či ono nějak výrazně chybělo. Běžný čtenář se spíš soustředí na savce, ptáky, obojživelníky, ryby, a tyto skupiny jsou prezentovány poměrně podrobně. Nicméně jsem se dostal u této knihy do situace, která se mi většinou nestává, a sice, že jsem někdy po dvou přečtených třetinách občas při čtení začal usínat. Ne snad že by mě to nebavilo, ale prostě těch informací, které se mnohdy opakují, je tolik, že by bývalo bylo možná lepší si četbu rozvrhnout na několik částí třeba na celý rok, aby to nezačalo nudit. To ale ve zvyku nemám, tak jsem to nějak dal. Co mě trochu rozladilo, byl závěrečný slovníček pojmů. Asi 3x během čtení jsem narazil na výraz, jehož význam jsem neznal, a poměrně velké bylo mé překvapení, když jsem příslušné slovo ve slovníčku nenašel. Naproti tomu je tu uvedena spousta výrazů, které jsou asi všem jasné anebo jsou zároveň vysvětleny přímo v textu. Jen tak namátkou, ve slovníčku jsou "vysvětleny" takové výrazy jako agresivita, březost, embryo, hostitel, chapadlo, kamufláž, kel, larva, obratlovec, parazit, řezáky, tkáň, zobák, žábry, a mnohé jiné. Sumasumárum slovníček mi přišel celkem k ničemu. A další věc, při které jsem začal vidět během čtení čím dál víc "rudě", byl výraz "velmi různé" ve všech možných podobách, tvarech, významech a souvislostech, mnohdy dost nelogických. Typickým obratem byla věta "velikost xxx živočicha je velmi různá", "zástupci rodu/čeledi apod. žijí ve velmi různých prostředích", a mnohé jiné. Myslím, že by se to dalo vyjádřit "velmi různě" jinak... Přes tyto drobné nedostatky si ale asi kniha zaslouží plné hodnocení, hlavně pro zpracování své obrazové stránky.... celý text

Cesta do středu Země 1992, Jules Verne

Cestu do středu Země už jsem kdysi četl, a při registraci a tvorbě zdejšího profilu jí dal plné hodnocení. Teď jsem se k ní vrátil a ... bohužel, musím jít o něco dolů. Zpočátku je to typický Verne, máme tady jednoho svérázného vědce, tentokrát v Německu, a k němu jednoho synovce. Objev tajemného šifrovaného textu ve starobylé knize je zavádí na Island a oni ve společnosti místního průvodce začínají podnikat sestup do středu planety. Potud v pořádku. Verne ve své čisté podobě, čitatelný i dnes, i pro mě jako dospělého. Ale v momentě, kdy se začali setkávat se zvířaty, která se vyskytovala někdy v druhohorách, mrtvolou jakéhosi předchůdce člověka, pluli po jakémsi moři uvnitř Země, kde bylo blíže neurčené světlo elektrické povahy, mraky, bouře, atakdále, mě to nějak najednou přestalo bavit. To už byla poněkud nelogická pohádka, postup prostorem budiž, ale postup časem? No a závěrečné vynoření z kráteru Stromboli... nedotažené, vézt se na hladině tekuté lávy kráterem a následně se nechat ze sopky "vyplivnout" prakticky bez jediného škrábance, to už radši ponechám bez komentáře... Trochu mi to koncem připomíná Vernův román Na kometě, tam ten konec byl taky dost nejednoznačný a působil na mě trochu odflákle. K tomu se přidala i naprosto kamenná povaha jejich vůdce, kterého si asi půjčili v Hollywoodu z nějakého akčního filmu (nebo že by to byl sám Chuck Norris??), protože ten byl zcela nezničitelný, málomluvný, vždy udělal přesně to, co bylo v danou chvíli třeba, při ztroskotání prámu zachránil vlastně veškeré vybavení a zásoby na několik měsíců (které předtím nesli na zádech!), mimochodem, kam je na tom prámu dali? Prostě ho nezaskočilo nic. Ne, tak toto ne, z dětských knížek jsem už opravdu vyrost.... celý text

Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) / Tři muži na toulkách 2002, Jerome Klapka Jerome

Tu knížku jsem četl asi před šesti lety, teď jsem se k ní vrátil. Nicméně z původního plného hodnocení jsem jednu hvězdičku ubral. Ano, je to humorné, místy docela dost. Ale mě to na tenhle druhý pokus připadalo... jako jakýsi mix humoru ze Saturnina a Cimrmana. Rozjíždí se to velice slibně, ale někde za polovinou první části tomu na cestě po Temži tak nějak "dojde dech" a začíná se malinko vařit z vody, je to vyprávění trochu ve stylu cimrmanovského někdy "neschopnost udržet myšlenku" a někdy "neschopnost myšlenku opustit", á la Švestka... Dá se říct, že mi skoro humornější přišla druhá část knihy, jejíž dost podstatnou část tvoří nejrůznější narážky na Němce ve všech možných podobách. Předpokládám, že Tři muži na cestách nepatří v Německu asi k nejoblíbenější četbě:).... celý text

Sen o Tróji 1983, Heinrich Alexander Stoll

Je to už víc jak 15 let, co jsem tu knihu četl, tak si děj až tak do detailu nepamatuju, ale vím, že mě tenkrát velice zaujala. Dodneška na mě mrká z knihovny, třeba na ni někdy vyjde zase čas. EDIT 9.3.2016 Tak jsem si našel čast tuhle knížku přečíst znovu. A k hodnocení? Je to poutavě podaný životní příběh objevitele Tróje. Sledujeme Schliemannovy životní osudy, od nepříliš radostného dětství přes učňovská léta, první pracovní zkušenosti, působení v Rusku, kde si získává značné renomé a také jmění, stejně tak zde prožívá nepříliš vydařené první manželství. Po nabytí potřebného jmění Schliemann postupně uskutečňuje svůj dětský sen o vykopání Tróji, který se mu podařil s druhou ženou, Řekyní Sofií. Vykopávky postupně uskutečnil na několika místech, ale Trója zůstala jeho osudem po celý život. Autor ve svém románu podává neobyčejně barvitý příběh životních osudů tohoto amatérského archeologa, kterého zpočátku nikdo nebral vážně. Věrně zde zachycuje jeho neobyčejou pracovitost, která mnohdy hraničí až s fanatickým zanícením prakticky pro cokoliv, do čeho se pustil. V úseku, kde je popisován jeho život v Rusku coby obchodníka, je zřejmé, že byl obchodníkem neobyčejně zdatným, dalo by se říct skoro až s chorobnou touhou po maximálním výdělku prakticky na čemokoliv, kdyby žil v dnešní době, byl by patrně miliardářem, k uskutečnění svého archeologického snu musel potřebovat, ať už přímo či nepřímo, značné množství peněz. Jeho nezměrná píle ho nakonec k uskutečnění jeho životního snu přivedla. Neuvěřitelné byly jeho schopnosti učení, jeho metoda zvládnutí cizího jazyka za cca 6 týdnů je prostě něco neskutečného, stejně jako to, že ovládal zhruba dvě desítky jazyků. Přes všechnu svou píli, odhodlání a sveřepou touhu zůstával i spořivým praktikem, za vše vybírám jeden jeho citát: "poezie je neekonomické plýtvání papírem".... celý text

Tajemství Wilhelma Storitze 1996, Jules Verne

Tajemství Wilhelma Storitze patří rozhodně k těm slabším Vernovým knihám. Základní myšlenka "záškodníka - zhrzeného milence", páchajícího svoje zla pod rouškou neviditelnosti, je sice zajímavá, ale celé to je takové nedotažené. Zpočátku se kniha rozbíhá velice pomalu, skoro až nudně, je tam spousta nicneříkající omáčky, což trvá téměř do její poloviny, pak se to nějak rozjede, ale konec je zase takový poněkud unáhlený. Krom toho samotné propracování děje mohlo být promyšlenější, neviditelnost osoby - budiž, ale co její oděv? Chodil tedy W. Storitz nahý? Stejně tak závěrečné opětné zhmotnění Myry při porodu mi přišlo trochu jako z pohádky:). Pokud se týká popisů stavů mezi oběma snoubenci a v Roderichovic rodině vůbec, také nic moc, přišlo mi to takové docela přeslazené... Knihu jsem četl po letech podruhé a myslím, že víckrát se k ní asi nevrátím. I ty tři hvězdičky jsou takové slabší.... celý text

Toulavá kamera 21 2015, Iveta Toušlová

Jako vždy nemám námitek. Každý si v Toulavce vždycky najde to svoje. Už nejednou mi posloužila při plánování výletů při dovolené.

Hvězda jihu 1971, Jules Verne

Na pozadí skutečného objevu diamantu s názvem "Hvězda jižní Afriky", se kterým čtenáře seznámí v doslovu dr. F. Běhounek, vytvořil Verne dalo by se říct takový klasický příběh. Je v něm něco z techniky, zeměpisu, tentokrát i chemie, nechybí samozřejmě kladní i záporní hrdinové, nezbytná love story podaná tak, jak se na svojí dobu slušelo:), a na scéně máme tentokrát i zajímavý zeměměřičský omyl. A nebyl by to asi ani Verne, kdyby se jeho hrdinové nevydali alespoň na menší výpravu do neznámých, nebezpečných krajů. I přes některé čistě utopistické pasáže se to i po letech čte docela dobře.... celý text