monulam
přečtené 556
Melouch
2016,
Michal Viewegh
nerada píšu negativní komentáře, knihy od Viewegha jsem vždy četla moc ráda, ale nemůžu se ubránit pocitu, jako by tuto knihu napsal někdo jiný. Téma mne zaujalo, tak jsem si knihu pořídila, bohužel. Kniha je plytká, příběh by se dal shrnout do krátké povídky a její propojení s tím, jak autor knihu prezentuje režisérovi je opravdu hrozné, opakuje zde mnohokrát jednu větu, jsou zde vulgarismy a netrpělivé reakce režiséra a knize to podstatně ubližuje. Dějová linie je povrchní, příběh není propracovaný, většinu knihy tvoří vulgární konverzace autora s režisérem, některé věci jsou nedomyšlené a způsob, jak kniha končí, mi spíš připadá tak, že to byl první nápad, jak děj utnout. Jsem velmi zklamaná. Mám velmi řáda např. Vybíjenou, kde autor mistrně skloubí přítomnost a minulost postav a daří se mu to báječně. Proto se mi těžko věří, že čtu stejného autora. Z novějších knih se mi od autora velmi líbila Mafie v Praze, ale tuto knihu opravdu nedoporučuji. V knize použitá čechoslovenština je pro mě naprosté týrání jazyka, ačkoliv je zřejmé, že autor se snaží režiséra vykreslit jako osobu, která oba jazyky jaksi propojuje a komolí, nedá se to podle mě číst, není to ani vtipné, ani zajímavé. Hlavní hrdina si v amnézii nepamatuje ani základní slova jako jíst a pít, ale je pamatuje si svou lásku, kterou po úrazu vlastně ani neviděl, protože za ním ani nepřišla do nemocnice, a když ji po letech uvidí, hned ji pozná. Souží se láskou k ní, přitom si ji ani nemá pamatovat. Druhý z hrdinů mu vytýká, že svou partnerku nikomu neukázal, přitom v části, kde autor líčí jak se Roco s Violou seznámili, hned v další větě následuje, že Trefa s nimi jel autem do Prahy. Snažila jsem se zde najít aspoň něco pozitivního, nad jednou pasáží jsem se zasmála, dva citáty mne zaujaly, ale to je z celé knihy vše, bohužel.... celý text
