mulderka
přečtené 719
Hořící andělé
2018,
Bear Grylls (p)
Originálnější námět pro dobrodružný thriller už snad ani nešlo vymyslet... potomci nacistů se s pomocí vražedného superviru pokouší nastolit Čtvrtou říši pro pár vyvolených a nějaké ty "podlidské" otroky. Zpracování na dost průměrné úrovni, časové údaje mi taky zrovna neseděly /pokud se má děj knížky odehrávat někdy kolem roku 2016, milý Jaegerův dědeček a většina účastníků válečných událostí by museli mít hodně přes 100 let/... Oceňuju ale, že Will Jaeger není tak docela neprůstřelný, nehořlavý a neutopitelný superhrdina, jaký se nabízelo, že by být mohl... A přiznávám, že na rodinně založené dobrodružné týpky si docela potrpím ;-) Vzhledem k faktu, že podobných oddechovek už jsem měla možnost přečíst metráky a dost z nich mě bavilo podstatně víc, hodnotím /možná o něco lepším/ průměrem. Pan Grylls má určitě fůru schopností a dovedností, které ovládá líp než psaní fikce - věřím, že jeho knížky z oblasti literatury faktu by mohly být daleko čtivější. Asi mu dám v tomhle žánru ještě šanci :-)... celý text
Všechny kočky jsou šedé: Hudba úzkosti
2020,
Karel Veselý
KDO - dva nezávislí, psychologicky a filosoficky vzdělaní publicisté /přiznávám, že jsem o nich nikdy neslyšela, vyrůstajíc na článcích z Melodie, Géčka a Rock+Popu - což už je, ó hrůzo, málem o generaci dřívější materiál/ dali dohromady CO - velice zajímavý rozbor vesměs angloamerické pop/rock/hip hop/alternative hudební scény O ČEM - jak se v jejím směrování, námětech a textech odrážely společensko - politické nálady od 80. let /tvrdě kapitalistická doba Thatcherové a Reagana/ až po současnost /Trump, anti Trump, woke a cancel culture, klimatické změny/ a s tím vším související situace obyčejných lidí a jejich pocit čím dál většího ohrožení. Na což samozřejmě reaguje jako první kdo? No přece umělci. PRO KOHO - ne pro každého. Pokud jste doposud poslouchali jen to, co hrají nejmenovaná česká komerční rádia, a nemáte základní znalosti z psychologie, nejlépe i sociologie, buď s touto knížkou zklamaně praštíte, nebo... si dáte tu práci a otevře se před vámi nový svět a náhled na to, v čem žijeme. A že je to /nejen/ podle názoru autorů a tvorby umělců, o nichž je zde řeč, pěkně bezútěšný bordel. Jak z toho ven, nebo aspoň nějak přežít... to už je na každém individuálně, podle jeho vlastního světového názoru. Z textu je celkem jasně znát, na jaké pozici autoři /nebo spíš hlavně pan Veselý, který patrně odvedl nejvíc práce/ stojí. Za sebe můžu říct, že s jejich/jeho postojem ne vždy souhlasím. Ale ráda bych věřila tomu, že bychom /i v této momentálně skoro nesmiřitelně rozdělené společnosti/ případně byli schopni osobního přátelského rozhovoru bez přesvědčování a urážek. Což je čím dál vzácnější případ a ta neschopnost dialogu jeden z nejzásadnějších důvodů, proč se populární hudba čím dál víc mění v hudbu úzkosti. Se všemi důsledky a následky. PS. Čekala jsem, že knížka bude více zaměřená na rock a jeho odnože - v těch se vyznám nejlíp a dovedu lépe posoudit :-) Rap, hip hop a EDM nesleduji, nikdy to nebyla moje krevní skupina, a míjet mě tyto žánry budou i dál, ale jako osůbku trochu poučenější ;-) No, díky aspoň za Nirvanu, Joy Division a spol. Za domácí úkol si dávám přeložit pár textů mých oblíbených písniček a pořádně o nich popřemýšlet. Když už znáte souvislosti, je o čem. A je fajn, že si autor občas nechal nahlédnout i do své vlastní hlavy a psychiky. Víme, že v tom jede s námi.... celý text
Medvídek Pú (20 příběhů)
1978,
A. A. Milne
Já vám nevím. V tom správném věku mě Pú a spol. bůhví proč minuli. Pak po letech jsem zjistila, že jsem se tehdy přece jen setkala s jakýmsi převyprávěním. Mám ale dojem, že mě nijak moc nebralo. A originální knížka, kterou jsem nakonec prolistovala ze studijních důvodů /haha, dobrá výmluva, proč v mém věku číst pohádky/ dodatečně taky ne. Mláďata to /v disneyovské verzi/ taky moc nemusela. Takže klasika neklasika, víc než tři nedám. A to jenom s přihlédnutím k faktu, že mě nedávno pobavil nějaký meme s výčtem psychiatrických diagnóz, přiřazených každé postavě. Pamatuju si z toho, že Ijáček byl /logicky/ těžce depresívní a Kryštůfek Robin trpěl poruchou mužské identity. Což mi po dnešním zhlédnutí filmu o jeho tátovi a zároveň autorovi A. A. Milneovi dává hluboký smysl. Na konci dotyčného filmu se tvrdí, že Medvídek Pú je prý nejmilovanější dětská knížka všech dob. Hm, asi jak kde. Dle mého názoru existují /nejen/ v anglické literatuře i lepší kousky.... celý text
My z ostrova Saltkråkan
1998,
Astrid Lindgren
Pipi - místy dost absurdní napůl pohádka. Děti z Bullerbynu - roztomilá, příjemně starosvětská idylka, nevím, jak se na ně tváří dnešní přetechnizovaná mládež. A Saltkrakan - to je skok rovnýma nohama do reality. Paní Astrid už nikoho neidealizuje, dospělí ani děti se nechovají vždy jen slušně a i na tak krásném ostrově se vyskytne smrt, smutek a uzdravení. Takový pohled je samozřejmě oceněníhodný a mladým čtenářům jedině prospěje. Přece z nich nechceme mít "sněhové vločky". Knížku jsem neznala, ukořistila v knihobudce, s chutí si početla a teprve fotky mi připomněly existenci seriálu z mých hodně hodně mladých let. A ochotně se přiznám, že bych klidně spakovala svá mláďata a vyrazila na prázdniny směr Saltkrakan taky. S Melkerem bychom si určitě rozuměli a naše dítka navzájem taky :-) To byl život, ach jo... PS. Nejemocionálnější kapitoly: Jděte už do háje se všemi začarovanými princi a Radost a žalost chodí ruku v ruce. Proč, to už si zjistěte sami :-)... celý text
Co dělá tenhle knoflík?
2021,
Bruce Dickinson
Co dělá frontman legendární metalové kapely, když zrovna neječí na pódiu? Nooo... tak třeba šermuje /na úrovni reprezentanta/, nebo se prohání nad světem jako kapitán megajumbo dopravních letadel... nebo píše nějakou tu zábavnou knihu a bádá, "co dělá tenhle knoflík". Což je rozhodně originální název pro vlastní životopis. Jako motivace vzít v obchodě knížku do ruky a začít listovat v naději, že se dovíme, co měl slavný metalista za lubem, to skvěle funguje. Během několika minut jsem se začetla do té míry, že už mi nezbylo než si knížku koupit. A tak jsem odhalila knoflíkovou záhadu a ještě mnohem víc. Zajímavé, jak to z 99% vypadá, nestandardní dětství je nezbytná podmínka, aby se z mláděte vyvinul umělec - asi aby se z toho, co je bezprostředně obklopuje, nezbláznili dočista /potěší, stále mám ještě šanci, aby i ze mě něco bylo :-D/ V případě mladého Bruce D. se podepsala i "úžasná" internátní škola, v níž strávil pár let /nevycházím z údivu a zděšení, co všechno bylo v takových zařízeních oficiálně možné ještě v 70. letech/. Historku s důvodem, proč ho z dotyčného ústavu na minutu vyhodili, je velmi zábavné číst. Kdyby čtenář předem nevěděl, že pan D. je Angličan jako poleno, už z pár prvních stránek by nebylo pochyb. Typický suchý humor se ze stránek jen práší. Občas se uculíte, občas se v záchvatu smíchu sesypete pod stůl. A jak si tak ten prach průběžně vytíráte z očí, zjistíte bohužel také dvě dost zásadní problematičnosti. First: je v tom chaos. Hned jsme na turné, tu zas v šermířské škole, vzápětí se Bruce rozhodne, že by se mohl naučit pilotovat, a než si ty papíry stihne vylétat, už zase píšeme nový materiál na album. Anebo vaříme metalistické pivo. Všechno to tak trošku při vší zábavnosti klouže po povrchu a časová linie spíš než přímku připomíná zamotanou vlnu na svetr. Kdo se v tvorbě Iron Maiden 100procentně a z hlavy neorientuje, bude mít zmatky. Za další: samá práce, žádné soukromí. Budiž, v závěrečném dovětku to Bruce zdůvodnil, proč nechce psát o manželkách, dětech a rozvodech. Je to jeho rozhodnutí, podle mě to ale knížce a jeho image u čtenářů uškodilo. Jinak mu samozřejmě přeju jen to dobré :-) Tohle byly výhrady k autorovi a jeho psaní. A co se překladu týče? Asi tak do dvou třetin OK, pak čím víc k závěru mi delší souvětí občas jaksi přestávala dávat smysl. Taky se zvýšil počet nevychytaných pravopisných chyb. Při dnešních cenách knih by snad trochu solidní korektura byla na místě. Za zločin pokládám i vynechání kompletně všech fotografií, které byly v originálu. PS. A co teda dělá tenhle knoflík??? No, jak kde... na palubní desce Boeingu asi něco jiného než třeba na mixpultu :-)... celý text
Born to Run
2018,
Bruce Springsteen
Bruce Springsteen je Boss, rocková megastar, a nestydí se za to. Je také složitá lidská bytost, od mládí mučená a vláčená depresemi /kdo z nezasvěcených by to do něj řekl/ a nestydí se za to. A ještě k tomu umí psát... To nejsou normální paměti, ale spíš zpověď. Pochopitelně ne úplná a se vším všudy, stále ale na můj vkus jde až šokujícně do hloubky. Muselo to Bruce stát dost přemáhání, aby se takto svěřil. O svém vztahu k otci, o neustálém utíkání před vztahy /a vůbec před vším, o čem podvědomě tušil, že je pro něj vlastně dobré/, o tom, jak složité je vést legendární kapelu, jak udržet rovnováhu mezi svou představou o umělecké výpovědi a vyjitím vstříc fanouškům... Jak přežít fakt, že chlapec z dělnické třídy se silným sociálním cítěním se najednou topí v miliónech... Absolutní pravda, že "It´s Hard To Be A Saint In The City" - a Bruce ze sebe taky svatého nedělá. Ta léta psychoterapie nebyla nakonec nadarmo... Mám Bruce a jeho písničky moc ráda už od nepaměti a teď, když o něm vím tohle všechno, není možné, abych ho nemilovala ještě víc. Rozhodně budu muset dohnat nějaké ty resty a doposlouchat několik celých cédéček, neb "vyzobávání hrozinek" už evidentně nebude stačit. Pokud se o rock zajímáte, Born To Run je jedna z knížek, které si půjčíte a po dočtení zjistíte, že je nutně potřebujete mít doma :-) Takže já jdu shánět a vám to doporučuju taky!... celý text
Ostří břitvy
1967,
Ivan Antonovič Jefremov
Poté, co jsem Ostří nedávno náhodně vyhrabala z knihobudky, dost jsem se těšila na srovnání, jaký na tuhle knížku budu mít názor po nějakých 30 letech. A nedopadla tak úplně mizerně, jak by se dalo čekat! Jefremov byl člověk mnoha různorodých zájmů, jeho zásluhy o znovuvzkříšení sovětské SF po letech omezování - tzv. teorie nejzazší hranice - se nedají dost ocenit. Což si ale nechám na koment např. k Mlhovině Andromedy, až dostanu chuť si ji zopakovat. Problém Ostří jakožto dobrodružného dílka je dle mého právě v té přeplácanosti nápady a tématy všeho druhu. Od záhadné černé koruny zbavující paměti, přes teoretizování o estetice sochaření, indické mystice a filozofii až po využití LSD při výzkumech genetické paměti, a ještě mnohem více. To vše ve třech oddělených dějových liniích, které se částečně propojí až skoro v závěru. A to už není čas na uzavření aspoň některých rozpracovaných zápletek. Jako by měl následovat další díl, k jehož napsání nikdy nedošlo. Nemluvě už o četných postavách, které až na výjimky taky moc života v sobě nemají. To je ovšem taky Jefremovova slabina, lidi pro něho byli jen nositeli tezí a uvaděči odvážných teorií do stádia aspoň experimentu. Člověka po dočtení těchto starších románů napadá, nakolik za nepovedený výsledek může komoušská cenzura a nakolik na nic literárně lepšího autor prostě neměl, anebo psal přesně s tímto, dejme tomu populárně naučným, záměrem? Protože, jako vždy, hodnotím v souvislostech, ta trojka, kupodivu ani ne moc rudých hvězd, mi přijde přiměřená. Proti některým jiným hrůzám, kterými se nás v té době pokoušela některá "specializovaná" nakladatelství krmit, Ostří ještě pořád ujde. Přinejmenším nad těmi výše uvedenými nápady a náměty se dá zapřemýšlet i dnes. Zdaleka nejsou všechny vyřešené...... celý text
Poslední Laponec
2014,
Olivier Truc
Když francouzský autor píše thriller z prostředí Laponska, jehož celá zápletka stojí a padá se znalostí laponské /pardon sámské/ kultury a tradice... tak výsledek může dopadnout doslova všelijak. Já osobně to vidím tak na průměr /a možná půl hvězdy navrch/. Detektivně-partnerská dvojice od "sobí policie", pochybné praktiky nadnárodních společností, snažících se využít nerostné bohatství v chráněných oblastech, záhada šamanského bubnu a vše ostatní kolem... to je až přemíra informací o věcech, o nichž většina světa ví absolutní minimum, a rozhodně se nedá vměstnat do jedné, i když 460stránkové knížky. Která by měla být taky trochu dějová a napínavá. Zato jsme se příliš nedověděli o detektivech Klemetovi a Nině. Škoda, podle náznaků se zdá, že v dřívějším životě napůl sámského policisty se skrývá nejedno tajemství. O ně se zatím není ochoten podělit s Ninou a bohužel ani s námi čtenáři. Oba by si od svého "stvořitele" zasloužili pořádnou transfúzi krve do svých papírových žil. Tak ráda bych s nimi chtěla víc sympatizovat! Tak třeba v případném dalším pokračování. PS. Někomu o pár odstavců níže se stýskalo po romantickém jiskření mezi K. a N. Za sebe pevně a rozhodně prohlašuji: chválabohu, že se žádné nekonalo, neb podle mě je to zhouba pro žánr, a co teprve hned v prvním dílu!!!... celý text
Víc než jen hlas
1980,
Leonard Cohen
V roce 80 sotva třináctiletá holka, poslouchající Abbu a Mládka - versus neskutečná náhoda, díky které se jí tahle sbírka dostala do ruky - a jak se praví v klasickém filmu: "Byl to začátek krásného přátelství." A brzy se to přátelství změnilo ve fascinaci a celoživotní vášnivou lásku k písničkářům, rocku a folku vůbec ;-) Všechny zde uvedené génie /a samozřejmě desítky dalších/ miluju dodnes - snad kromě Okudžavy, kterého beru jako pro vydání nutný kompromis. Na zařazení Vysockého tehdy doba ještě zdaleka nenastala. A kompromisu musel podlehnout i výběr textů a možná taky překladatele. Nebudu ale po 40 letech vymýšlet, co by mohlo být, kdyby... na knížce, která takto mocně změnila můj život, se přece mouchy nehledají :-) Píšu tento koment a v TV zrovna dávají dokumentární film o životě a díle Boba Dylana. Vzpomínám i na Simona, Cohena, Donovana... a napadá mě, jaké máme štěstí, že jsme jejich současníky. I když tyhle písničky jsou už teď nadčasové a patří do kulturního dědictví lidstva. Náhodo nebo osude, děkuju vám!!!... celý text