mulderka
přečtené 723
Ostří břitvy
1967,
Ivan Antonovič Jefremov
Poté, co jsem Ostří nedávno náhodně vyhrabala z knihobudky, dost jsem se těšila na srovnání, jaký na tuhle knížku budu mít názor po nějakých 30 letech. A nedopadla tak úplně mizerně, jak by se dalo čekat! Jefremov byl člověk mnoha různorodých zájmů, jeho zásluhy o znovuvzkříšení sovětské SF po letech omezování - tzv. teorie nejzazší hranice - se nedají dost ocenit. Což si ale nechám na koment např. k Mlhovině Andromedy, až dostanu chuť si ji zopakovat. Problém Ostří jakožto dobrodružného dílka je dle mého právě v té přeplácanosti nápady a tématy všeho druhu. Od záhadné černé koruny zbavující paměti, přes teoretizování o estetice sochaření, indické mystice a filozofii až po využití LSD při výzkumech genetické paměti, a ještě mnohem více. To vše ve třech oddělených dějových liniích, které se částečně propojí až skoro v závěru. A to už není čas na uzavření aspoň některých rozpracovaných zápletek. Jako by měl následovat další díl, k jehož napsání nikdy nedošlo. Nemluvě už o četných postavách, které až na výjimky taky moc života v sobě nemají. To je ovšem taky Jefremovova slabina, lidi pro něho byli jen nositeli tezí a uvaděči odvážných teorií do stádia aspoň experimentu. Člověka po dočtení těchto starších románů napadá, nakolik za nepovedený výsledek může komoušská cenzura a nakolik na nic literárně lepšího autor prostě neměl, anebo psal přesně s tímto, dejme tomu populárně naučným, záměrem? Protože, jako vždy, hodnotím v souvislostech, ta trojka, kupodivu ani ne moc rudých hvězd, mi přijde přiměřená. Proti některým jiným hrůzám, kterými se nás v té době pokoušela některá "specializovaná" nakladatelství krmit, Ostří ještě pořád ujde. Přinejmenším nad těmi výše uvedenými nápady a náměty se dá zapřemýšlet i dnes. Zdaleka nejsou všechny vyřešené...... celý text
Poslední Laponec
2014,
Olivier Truc
Když francouzský autor píše thriller z prostředí Laponska, jehož celá zápletka stojí a padá se znalostí laponské /pardon sámské/ kultury a tradice... tak výsledek může dopadnout doslova všelijak. Já osobně to vidím tak na průměr /a možná půl hvězdy navrch/. Detektivně-partnerská dvojice od "sobí policie", pochybné praktiky nadnárodních společností, snažících se využít nerostné bohatství v chráněných oblastech, záhada šamanského bubnu a vše ostatní kolem... to je až přemíra informací o věcech, o nichž většina světa ví absolutní minimum, a rozhodně se nedá vměstnat do jedné, i když 460stránkové knížky. Která by měla být taky trochu dějová a napínavá. Zato jsme se příliš nedověděli o detektivech Klemetovi a Nině. Škoda, podle náznaků se zdá, že v dřívějším životě napůl sámského policisty se skrývá nejedno tajemství. O ně se zatím není ochoten podělit s Ninou a bohužel ani s námi čtenáři. Oba by si od svého "stvořitele" zasloužili pořádnou transfúzi krve do svých papírových žil. Tak ráda bych s nimi chtěla víc sympatizovat! Tak třeba v případném dalším pokračování. PS. Někomu o pár odstavců níže se stýskalo po romantickém jiskření mezi K. a N. Za sebe pevně a rozhodně prohlašuji: chválabohu, že se žádné nekonalo, neb podle mě je to zhouba pro žánr, a co teprve hned v prvním dílu!!!... celý text
Víc než jen hlas
1980,
Leonard Cohen
V roce 80 sotva třináctiletá holka, poslouchající Abbu a Mládka - versus neskutečná náhoda, díky které se jí tahle sbírka dostala do ruky - a jak se praví v klasickém filmu: "Byl to začátek krásného přátelství." A brzy se to přátelství změnilo ve fascinaci a celoživotní vášnivou lásku k písničkářům, rocku a folku vůbec ;-) Všechny zde uvedené génie /a samozřejmě desítky dalších/ miluju dodnes - snad kromě Okudžavy, kterého beru jako pro vydání nutný kompromis. Na zařazení Vysockého tehdy doba ještě zdaleka nenastala. A kompromisu musel podlehnout i výběr textů a možná taky překladatele. Nebudu ale po 40 letech vymýšlet, co by mohlo být, kdyby... na knížce, která takto mocně změnila můj život, se přece mouchy nehledají :-) Píšu tento koment a v TV zrovna dávají dokumentární film o životě a díle Boba Dylana. Vzpomínám i na Simona, Cohena, Donovana... a napadá mě, jaké máme štěstí, že jsme jejich současníky. I když tyhle písničky jsou už teď nadčasové a patří do kulturního dědictví lidstva. Náhodo nebo osude, děkuju vám!!!... celý text
Cawdor
1979,
Robinson Jeffers
Potvrzuji popis z anotace: Nádherné, velice silné dílo na úrovni antické tragédie. Emocionálně možná ještě výš, neb zde účinkují lidé s myšlením a pocity, jaké známe ze současnosti. Těžko říci, s kterou z ústředních postav tohoto krutého a vášnivého dramatu se aspoň trochu ztotožnit a komu věnovat své sympatie. Jednoznačně snad jen /ve vedlejší dějové linii/ Michaele a jejímu správnému rozhodnutí /přečtěte si/. Poezii normálně čtu málokdy, ale zhlédnutí zfilmované verze z české produkce 80. let /mimořádně povedené/ se mnou tehdy zamávalo tak, že jsem si tu knihu prostě MUSELA pořídit. Protože Cawdor není jen skvostná výsostná literatura, ale také terapie. Z té drsné, syrové krásy veršů i přírody, která je dějištěm dramatu, a neodvratně se blížícího drtivého závěru se hrdlo svírá a srdce krvácí až na dřeň - ale někdy je třeba otevřít své rány. A když je slzami vyčistíte, dočtete a je vám líp. Aspoň na chvíli. S absolutním hodnocením doporučuji!!!... celý text
Divoká labuť a jiné příběhy
2016,
Michael Cunningham
Tak tohle je masakr. Hlavně proboha nevěřte kecům, že jde o pohádky. Kdeže princové a princezny. Pouze obyčejní lidé žijící v současnosti své obyčejné, většinou nepříliš šťastné životy. A že se octnou uprostřed zápletky klasického příběhu, jim moc nepřidá. Nene, tady se na happy endy nehraje. V kruté realitě 21. století jsou fantasy příběhy vláčeny šedivým bahnem bezútěšnosti, které občas zbarví rudá krev. Kdo touží po depresi, nechť čte. Komu se líbí "jiný úhel pohledu", nechť čte. Kdo je s otevřenou myslí ochoten připustit, že ano, takhle by to mohlo vypadat, kdyby se to opravdu stalo, nechť čte. Nebude nás takových moc. Určitě tuhle knížku ale nedávejte do rukou dětem. Nemusí přijít o iluze zrovna takovýmto způsobem.... celý text
Hotel U mrtvého alpinisty
1983,
Arkadij Strugackij
Hele, já vím, že Strugačtí = klasika, že si jich před pár desítkami let pochvalně všimli i za poctivě zadrátovanou železnou oponou... leč za tuhle reputaci určitě nevděčí Hotelu U mrtvého alpinisty. Bráchové se rozhodli, že si trochu orazí od SF světa Poledne a střihli si pokus o jakousi detektivku ze současnosti. Lehce ve stylu Agathy Christie zavřeli do zasněženého horského hotelu partičku lidí (?), jednoho detektiva a pro začátek jednu mrtvolu (?). A teď jak z této "neotřelé" zahajovačky uklohnit něco doopravdy zajímavého. Bez dlouhého zdržování : nic extra to nebylo. A může za to v první řadě styl psaní a ich-forma. Hotel a jeho hosté se nacházejí kdesi v západní Evropě, Strugačtí se ale neobtěžovali jazykově tomuto faktu přizpůsobit a vyprávějí svým typicky ruským rozvleklým "holoubkoidním" způsobem. Což do poměrně solidně klaustrofobicky husté atmosféry zapadá asi jako častuška na rockový fesťák. A když se konečně dovlečeme k rozuzlení, s úlevou, že to mám za sebou, odhazuji Hotel v dál a mířím si spravit chuť třeba Broukem v mraveništi. Ne vždy se vše povede. I když jste v jiném žánru elita.... celý text
Z pekla
2003,
Alan Moore
Nejsem zrovna velká fanynka komiksů. No jo, ale když všude slyším, jaký je ten Alan Moore fenomén, z jeho Watchmenů jsem byla nadšená a film s Johnny Deppem taky nebyl špatný, proč to nezkusit. Rovnou neslavně přiznávám, že jsem nedočetla. A dost mě to štve. Ráda bych, ale za prvé: absolutně se mi nelíbila kresba /hrdinný inspektor Abberline VŮBEC nepřipomínal Johnnyho Deppa, haha/, za druhé, což je větší problém: na luštění blešího nečitelného písma v bublinkách nemám oči ani nervy. Což samozřejmě není vina příběhu. Ten, pokud můžu posoudit z přibližně třetiny, kterou se mi povedlo přečíst, než mě složila migréna od namáhaných očí, by mě zajímal velice moc. Do filmu se celá ta detailně /ne/vymyšlená okultně mysteriózní historie Londýna pochopitelně zapracovat nedala - jak se asi propojila s ústřední detektivní linií? Jak už zde někdo psal níže, věčná škoda, že to Alan M. nepřepracoval do normální prózy. Za tu bych možná byla ochotná i penízky vysolit ;-) Hvězdičky tedy patří: autorovi A.M. - za originální a do velice neprobádaných koutků rozvětvenou rozparovačskou historku, překladateli V.J. - za tradičně vynikající práci, jeho čeština je vážně na úrovni :-) Bohužel kresba mi opravdu nesedla a velikost písma se rovná pokusu o atentát na můj zrak. Tohle mi fakt nedělejte!!... celý text
Strakonický dudák
1950,
Josef Kajetán Tyl
Tak jako "oranžová je nová černá", dalo by se říct, že fantasy = nová dramatická báchorka. Když se to vezme kolem a kolem, co nakonec jiného Strakonický dudák je? Kdyby se trochu upravil 200 let starý jazyk a scénáristická forma se převedla do prózy, je tu jistá pravděpodobnost, že bychom tu měli "nový" fantasy bestseller. Námět a charakteristiky postav jsou totiž nadčasové. Co se případné filmové aktualizace týče, vzpomněla jsem si na Hvězdu, co v podání nebožtíka Gotta padala vzhůru, a otřásla se hnusem. Takhle určitě ne, ale vzít to do ruky někdo v americkém stylu... kdoví ;-) Nuže, proberme se ze scifi snu, který nikdy nedojde naplnění, a suše konstatujme, že jako přepis dramatu se milý Dudák opravdu už číst nedá. Dcera by mohla vyprávět, jak jí po několika pokusech překousat aspoň půlku knihy nezbylo nic jiného, než si stránku čtenářského deníku, na níž měla stvořit referát o této - bůhví proč na ZŠ stále povinné - četbě, zaplácnout čímsi opsaným z netu. A ještě to provokativně nadepsala Strakonický bubák. Myslíte, že si toho češtinářka všimla?? Tak tedy téma za čtyři, forma a jazyk, silně ohlodané zubem času, za 1 - sorry, pane klasiku, v tomto případě ale opravdu raději divadlo nebo film. A klidně i ten 65 let starý.... celý text
Pandemie
2021,
Franck Thilliez
Huh. Dvě příjemná překvapení. První - knížky jsem se dočkala o něco dřív, než jsem se obávala v komentu ke Strachu. Druhé - úroveň pokračování se pokud možno ještě "zvedla". Nebo "klesla" - jak to /pochvalně/ definovat u příběhu, který neustále pracuje s pojmy jako sestup do pekel, propasti a nekonečná - skutečná i metaforická - temnota Darknetu i lidského nitra. K tomu se dost podstatná část děje odehrává v hnusných kanálech, sklepeních a katakombách. Tedy v tomto případě - čím hloub, tím líp. Sharko, celý tým a rámcově i zbytek lidstva dostali zase hooodně zabrat. Kdo asi nejvíc??? Navíc ta tísnivá shoda okolností, že v roce 2021 to nečteme jako napínavou historku pro zábavu, ale jako literaturu faktu. Posledních cca 60 stránek jsem hltala mocně vynervovaná. Jak dějem, tak obavami, že buď závěr zase zůstane otevřený, nebo se dramatické rozuzlení na tom omezeném prostoru odflákne. Chcete to vědět??? Tak jo - pozor spoiler: tak trochu ani jedno, tak trochu obojí. A už zase netrpělivě řvu na vydavatele: jak jste daleko s dalším dílem??? Prosím dělejte, fráninu neovládám ;-)... celý text
Solaris
1994,
Stanisław Lem
Čistě subjektivně: číst Solaris, to je něco jako nastoupit na pořádně zvlněnou a smyčkovitou horskou dráhu. Výborný námět, nápady a úvahy určitě hodné zamyšlení, ale... ta nevyrovnanost. Občas jsem si musela přisednout ruce, neb měly silné cukání některé kapitoly, nebo aspoň jejich části, rovnou vyrvat a zahodit. Lem má obrovskou představivost, co se týče všelijakých popisů, krajinek, továren, to je typické pro většinu jeho dobrodružnějších děl. V případě Solaris se vyřádil, aby nám přiblížil procesy a útvary v planetárním oceánu, jenže zašel do totálního extrému. Než se prokoušete třiceti stránkami bezdějových citátů z odborných knih a pozorování zajímavých akcí a reakcí té protoplazmatické masy za oknem stanice, zapomenete, co se odehrávalo předtím. A tak dokolečka dokola, round and around. Přitom to syrové psycho - až psychedelické drama, místy hraničící až s horrorem, kterého jsou Kris Kelvin a jeho druhové na Solaris účastníky, je něco, na co byste hned tak nezapomněli. Nebýt toho... Přes všechny výhrady a kritizování... je to údajně Lemovo vrcholné dílo, patrně i opravdu bude. Ale holt ode mě, za ty chvíle nekonečné nudy a zběsilého listování, ať už se konečně zase něco děje, víc než čtveřici slizkých oceánských útvarů nedostane.... celý text
Dokonalá prázdnota / Golem XIV
1983,
Stanisław Lem
Že vymýšlet si recenze na neexistující knihy je nepochybně originální nápad, v tom se shodnu s většinou zde komentujících. Otázkou je, jaké by ty knihy byly, kdyby je skutečně někdo napsal. Podle mého názoru nadějné ležáky, na které by v knihovnách a obchodech akorát padal prach. Jediné, co mě zaujalo, je Sexploze neboli spekulace, jak by to na světě vypadalo, kdyby bylo lidstvo připraveno o veškerou radost ze sexu. Nebudu prozrazovat, čím si nahradilo milostné požitky, ale z té jasnozřivosti mě až mrazí. Když se podíváte, kolik TV programů a reality show na toto téma se v současnosti vyskytuje... a už se skoro vyvinula i ta nová "pornografie". Už jste uhodli, o čem je řeč? A pokud jde o druhou část knihy, z té si nepamatuju vůbec nic, jen že to byla děsná nuda... jak se pan Lem oboří do náročné filozofie, ztrácím trpělivost. Kdyby uměl svoje jistě převratné a osvícené myšlenky podat trochu čtivěji, to by bylo maso!! A ano, šlo by to, SF autorů-popularizátorů vědy bylo a je docela dost. Takhle jsem Dokonalou prázdnotu, kterou jsem si tenkrát za komančů pořídila coby nedostatkové sci-fi, už dávno poslala dál. A nemám dojem, že bych se k ní chtěla někdy vracet. Asi bych ji neocenila ani po těch letech. Kvůli jediné povídce se s hvězdami taky nepředám.... celý text
