novecento přečtené 272

Advent 2017, Gunnar Gunnarsson

Kdo četl krásnou knihu ¨Muž který sázel stromy¨ od Jeana Giona bude určitě potěšen romantickým předvánočním putováním Islandského farmáře Benedikta za ztracenými ovcemi. Jeho nerozluční kamarádi: pes Leo a houževnatý starý beran Nezmar mu pomáhají zdolávat různé nástrahy kruté zimní přírody. Je to předvánoční čtení o drsné přírodě a lidech v ní žijících.... celý text

Cesta zpátky 2005, Erich Maria Remarque (p)

Ke knize jsem se vrátil po bezmála 30 létech a příběh mne znovu pohltil. Deziluze-rozčarování zmiňované ,,ztracené generace,, provází všechny konce válečných konfliktů, nejen 1 a 2 světové války, ale i současné veterány na misích v Afganistanu, Kosovu, Iráku... Tato kniha bude stále aktuální. Lidé jsou v podstatě predátoři, kteří mluví o lásce k bližnímu, ale jsou schopni kdykoliv zabíjet. Při čtení závěrečného posledního ,,boje,, vojína Jiřího Raheho, který se vrací zpět do zákopů, aby našel ty černé kříže, které zde stojí v hlubokých řadách, přesně vyřízené jako roty, prapor, pluk, armáda, je cítit úžasná síla a náboj tohoto příběhu. Remarque ve svých knihách dokázal, že je mistrem válečného románu.... celý text

Zmizelá 2013, Gillian Flynn

Po přečtení této mistrně napsané knihy, jsem si položil tři zásadní otázky. Co je to za ženu, která je schopna tohle napsat? Není vlastně Gillian Flynnová skutečná Emy...? A následně, není Nickův příběh v mnohém podobný mému manželství...? Knihu doporučuji a rád se podívám i na film.... celý text

Obuvníkova žena 2014, Adriana Trigiani

Kniha čtenáře určitě zaujme. Je to poutavé čtení o osudech Italů, kteří se rozhodli k daleké plavbě do Ameriky, aby jejich početné rodiny mohly důstojně žít. Myslím si, že Adriana Trigiani je jméno po italských předcích, kteří podobně jako Ciro a Enza hledali a našli v Americe své štěstí.... celý text

Ronald Reagan 2016, Jacob Weisberg

Novinář a vydavatel Jacob Weisberg napsal za podpory historika Arthura Schlesingera a profesora Seana Wilentze v roce 2016 zajímavou knihu o člověku jménem Ronald Reagan. Český čtenář zde pochopí, že naše sametová revoluce byla ,,jen,, plánované převzetí vlády, které bylo vyústěním i následkem snah a dohod o likvidací jaderných zbraní středního doletu Reagan-Gorbačov v létech 1986-1987 Sovětský systém byl od začátku příliš zkažený na to, aby vydržel opravu. Gorbačov to věděl a proto se rychle zbavil svých protivníků zastávajících tvrdou líni. Na konci roku 1988 se vrátil do Spojených států, aby přednesl svůj projev na půdě OSN. Tam oznámil jednostranné redukování sovětské armády o 500 000 vojáků a stažení armád z Německa, Československa a Maďarska. To byl signál, že nebude intervenovat a kontrolovat vliv nad východní Evropou. Uvedené geopolitické změny byly výsledkem cílené politické snahy prezidenta Ronalda Reagana, který byl za americké ústupky mnohdy v USA tvrdě kritizován, podobně jako Gorbačov v SSSR. Knihu doporučuji, jako důležitý zdroj informací. Zde pochopíte nesprávnost mnohých názoru, že Havel sesadil komunistický režim a Kocáb vyhnal sovětské vojáky. Ano, Kocáb byl organizátorem jejich odsunu, který ale přikázal a podepsal Gorbačov. I Havla mohl v danou chvíli zastoupit jiný politik jako Dubček, Čalfa, nebo Jiří Dienstbier. Byla zvolena ta nejlepší varianta. Za to jak se máme, dnes můžeme poděkovat hlavně Ronaldu Reaganovi, což si málo kdo z nás uvědomuje. Čtěte.... celý text

I viděl Bůh, že je to špatné 2016, Otto Weiss

Po přečtení této útlé Terezínské novely se mi znovu umocnil prožitek letošní návštěvy tohoto židovského ghetta, kde stále vnímáte historickou minulost bývalé vojenské pevnosti, židovského ghetta, místa utrpení a odjezdu transportů do ještě hrůznějšího tábora jménem Osvětim. K této knize, která ani nebyla určena čtenářům není třeba hodnocení. Řekneme-li ale, že stačí úcta a obdiv k autorům, je to jen slabá fráze, kterou omlouváme svoji nemohoucnost jakkoliv ovlivnit řetězení události kolem nás. Ale co doopravdy můžeme a co zmůžeme, když to nedokázal ani Bůh...?... celý text

Laureatus laureata 1995, Josef B. Michl

Laureatus laureata je dobrá kniha vydaná v roce 1995, kterou by měl mít doma každý vnímavý čtenář. Získá tím přehled o řadě spisovatelů od roku 1901 do roku 1994. Následující laureáty si najdete na Wikipedii. Autor knihy Josef B. Michl u každého oceněného spisovatele vystižně napsal, za jakou tvorbu Nobelovou cenu dostal. Přesně je to uvedeno v doplněné závěti Alfréda Nobela z roku 1895, kde je stanoveno: kdo během posledního roku přinesl v oboru literatury nejvýznamnější dílo v ideálním směru. Jsou zde reakce laureátů na udělení cen, krátce a výstižně, co chtěli jako autoři čtenářům sdělit. Většinou je to zajímavé čtení, se spoustou smysluplných myšlenek. Jsou zde uvedeny všechny, nebo alespoň důležité tituly jednotlivých oceněných spisovatelů, ale hlavně knihy, které byly přeloženy do českého, nebo do slovenského jazyka. Pro nás je určitě radostné datum 11.10.1984, kdy byla udělena Nobelova cena za literaturu Jaroslavu Seifertovi. Na druhé straně autor poodhaluje, jaká je zákulisní řevnivost mezi autory. Zejména složitost proniknout sítem několika komisí, kde musíte mít svého velkého kmotra-přímluvce. Že kniha musí vyjít v anglickém jazyce je jedna ze základních podmínek, kterou již dnes nikdo nevnímá. Jako vždy se jedná o peníze až na prvním místě. Dnes je odměna za ,,největší prospěch lidstvu,, asi sedm milionů korun. Při té příležitosti si vzpomenu na výrok spisovatele Bohumila Hrabala, který svým kamarádům v hospodě u Zlatého tygra říkal.,, Seifert to celé posral, že dostal v roce 1984 tu cenu, jinak bych jí dostal již dávno já,, V závěru své knihy Josef B. Michl uvádí. Pro rok 1995 je již po páté navržen Bohumil Hrabal. Jeho kandidaturu podporuje Obec spisovatelů a České centrum PEN klubu. Já k tomu můžu jen dodat, že cena se uděluje jen žijícím spisovatelům a Bohumil Hrabal zemřel 3.2.1997. Úvahy nechám na Vás, knihu Laureatus laureata čtenářům doporučuji.... celý text

Nebeský fotbal a jiné povídky 1973, George Bernard Shaw

Čekal jsem od tohoto slavného autora troch víc. Povídka Pomsta zázrakem stojí ale určitě za přečtení. Zejména pro vtipně vymyšlený závěr příběhu.

Cesty s Karlem Hynkem Máchou 2010, Jiří Padevět

Kniha Cesty s Karlem Hynkem (Ignácem) Máchou je zajímavě zpracovaná turistická pouť, kterou vykonal i spisovatel Jiří Padevět, a na kterou zve i své čtenáře. Je až překvapivé zjištění, kolik je v naší zemi míst, které člověk vůbec nezná, ale po přečtení je rád navštíví.... celý text

Oko tornáda 2005, Alice Blanchard

Kniha Alice Blanchardové je pro českého čtenáře zajímavá z několika pohledů. Napínavý kriminální příběh, ve kterém se postupně dozvídáme jak kruté a smutné bylo dětství, které si ve svých vzpomínkách nese mnoho lidí i ve své dospělosti a utváří jejich pozdější morální profil. Hlavním aktérem a fenoménem této slušně napsané knihy je ale Tornádo. Tato bouře a silně rotující vítr není jen ohraničena okresy amerických měst Texas, Oklahoma a Nebraska, ale nyní přichází i do české kotliny, byť jen o síle F-0 až F-3 (větrné pustošení v okolí Náchoda, Litovle, Rakovníka..) Proto je dobré být obeznámen, co i nás v brzké době čeká. Pro čtenáře ,,rádoby lovce thrillerů a tornád,, bude tato kniha jistě vzrušující. Pro mne spíše jen poučná. Od poloviny příběhu mne začal nudit vztah pubertální dcery a jejího otce vyšetřujícího policisty Charliho, který je bohužel slabou nosnou osou celého příběhu.... celý text

Legenda o Ostojovi 2010, Zdeněk Smetánka

Zapomenuti jako jednotlivci, ale ne nevýznamní jako lid. Kniha je zajímavá sonda do našeho raného středověku. Nebylo to pohodové a ubíhající čtení. Pro mne jako středoškolského laika, to bylo spíše hledání pevných bodů v takřka slepé mapě historie. Jsem ale po dočtení spokojen s rozšířením svých vědomostí. Díky za tuto knihu pane Smetánko. Konečně vím co je to oboroh.... celý text

Muži, co zírají na kozy 2010, Jon Ronson

Archeologie na Pražském hradě 1997, Zdeněk Smetánka

Zdeněk Smetánka, byl a zůstává jednou z předních osobností české a evropské středověké archeologie. Kniha: Archeologie na Pražském hradě je moje první seznámení s jeho prací. Pro laického čtenáře, který má jen průměrné středoškolské informace o středověku je tato kniha dobrý způsob, jak nahlédnout pod dlažbu Pražského hradu a dozvědět se mnoho zajímavých informací o minulosti místa, které je více jak tisíc let centrálním státním hradem. Časové vymezení a rozdělení středověké archeologie se v různých evropských zemích mírně liší. Období středověku začíná koncem doby stěhování národů a sahá k počátku novověku, tzn. přibližně od 6. století do konce 15. století. Uvedu z knihy několik zajímavých témat: Historie výzkumu: Archeologické výzkumy na Pražském hradě jsou spojeny s dostavbou katedrály sv. Víta a s tím odkrytí zdiva krypty předrománské baziliky, následně i ještě staršími zbytky rotundy sv. Václava, stavěné před rokem 935. Zde se zachoval hrob světce, knížete sv. Václava. Další poznatky byly zjištěny při opravě chrámu sv. Jiří, který byl po kostele P. Marie druhou sakrální stavbou na pražském hradišti, založenou před rokem 921 knížetem Vratislavem I. Stavba splňovala nároky přemyslovských knížat na reprezentaci, jak světskou, tak i duchovní. Samostatnou a hodně diskutovanou otázkou je hledání a nalezení nejstaršího křesťanského kostela na Pražském hradě, kostela P. Marie z konce 9 století o jehož objevení se zasloužil ukrajinský archeolog Ivan Borkovský. Zbytky tohoto kostela se nacházejí pod podlahou dnešní Obrazárny Pražského hradu. Kníže Bořivoj I. přenesl své sídlo z Levého Hradce právě do Pražské kotliny, kde se křížily důležité komunikační směry a byly zde dobré klimatické podmínky s dobrým půdním fondem, vhodným pro zemědělství. Stavbou kostela P.Marie dal kníže Bořivoj I. postavit po návratu z Velké Moravy, kde získal pravděpodobně i svého ochránce v mocném knížeti Svatoplukovi. Spolu s přijetím křesťanství, získal také potřebnou převahu v boji o moc. Život vládnoucí elity zanechal zde své stopy ve fragmentech hmotné kultury, zejména v nálezech keramiky, skla, železných a kostěných předmětů svědčících o lidské každodennosti, napsali ve své knize Zdeněk Smetánka a Jan Frolík. Český geolog, klimatolog a spisovatel Václav Cílek v knize Krajiny vnitřní a vnější uvádí: ,,Existují místa, která nejdou nahradit jinými místy,,. Myslím si, že takovým místem je i Pražský hrad. Knihu doporučuji pro rozšíření osobních vědomostí. Je to sice odborný výzkum, ale pochopitelný i pro širší okruh čtenářů.... celý text

Krvavé finále: Jaro 1945 v českých zemích 2015, Jiří Padevět

Po přečtení knih Jiřího Padevěta Pod tíhou historie a Krvavé finále jsem se vydal pěšky z nádraží Bohušovice nad Ohří do Terezína. Cestou jsem myslel na ty tisíce utrápených, většinou židovských mužů, žen a dětí, kteří prošli tímto Dantovským peklem. Prohlídka Památníku Terezín a muzea ghetta byla pro mě velice silný osobní zážitek. Můj velký obdiv patřil všem židovským umělcům (hudebníkům, básníkům, hercům a krejčím, kteří dovedli i z mála ušít slušivé divadelní šaty, malířům a učitelům), kteří předvedli v tomto ghettu své umění ve prospěch svého kolektivu. Pomocí kreseb a obrázků nám zanechali důkazy o krutostech a násilí dozorců, ale i popsali každodenní život v tomto ghettu. V pokladně si můžete koupit knihy s kresbami a obrazy, které Vás uchvátí svojí kvalitou zpracovaného tématu: večerní omývaní mrtvých, modlitby za zemřelé-Jizkor, noční jízdy kočáru navršeného mrtvolami ke krematoriu.. Proč se takhle rozepisuji? Protože i sám Jiří Padevět přiznává,,že knihy Krvavé finále a Krvavé léto jsou encyklopedie spíše než literatura, je to skutečný seznam, je to seznam mrtvol.“ A většina čtenářů si tento seznam mrtvol prohlédne a nebude mít více síly se k němu vracet. Stejně jako já jsem neměl sílu si koupit a odnést domů ty úžasné kresby v pokladně muzea Terezín. Myslím si, že tyto velice kvalitní knihy Jiřího Padevěta by měly být součásti výuky všech středních škol, stejně jako návštěva Památníku Terezín. Je totiž důležité, nalézt ten správný přístup k těmto knihám. Nestačí jen hledat strýčky mezi odsunutými Němci v Krvavém létě a ani si nevšimnout Krvavého finále a naopak.... celý text

Pod tíhou historie 2016, Jiří Padevět

Pod tíhou historie je dobře napsaná kniha rozhovorů publicisty Luďka Staňka s Jiřím Padevětem, zajímavým spisovatelem, historikem, knihkupcem a nakladatelem. Můj první dojem byl sice rozpačitý. Fotky zaváněly bulvárem a text čtením o pankáči a jeho dětství v Praze-Nuslích. Knihu jsem několikrát odložil, ale bylo mi jasné, že se musím dozvědět podstatné informace o člověku, který je autorem knih Krvavé finále a Krvavé léto. To jsem ještě nic netušil o dalších zajímavých titulech tohoto autora. Postupně jsem se do knihy začetl a mohu ji všem čtenářů doporučit, zejména jako další zdroj informací o Padevětových vydaných knihách i o fungování knižního trhu v době před rokem 1989 a v současnosti. Je to kniha rozhovorů s množstvím zajímavých otázek a mnohdy ještě zajímavějšími odpověďmi. Uvádím několik ukázek: Jak by dopadla 2. světová válka, kdyby tady existoval penicilín? „Kdyby byl ve dvaačtyřicátém roce běžně k dostání penicilín, tak by Heydrich možná přežil.“ (Penicilín objevil skotský lékař Fleming v roce 1928. V armádě se začal používat až v roce 1943) Protokoly gestapa jsou hodnověrnější než naše dokumenty z výslechů v 50-60 létech? „Gestapo z tebe většinou dostalo to, co jsi věděl. STB ale s tebe dostalo i to co jsi nevěděl a neudělal.“ Kde se v lidech stále bere ta schopnost mučit a zabíjet? „Lidé jsou pořád stejní. Slupka lidskosti je poměrně tenká. Stačí vytvořit nelidské podmínky a člověk se začne chovat nelidsky. Úcta k mrtvým se vytratí a pak se vytratí i úcta k živým. Hráli jsme si na indiány a partyzány, jako všichni kluci. Později zjistíš, že Karel May byl oblíbeným autorem Hitlera a Old Shatterhand, jako postava zapadá do árijské rasy a ideologie.“ Jiří Padevět v závěru knihy uvádí: „Chci ukázat mimo jiné příběhy lidí, pro které tahle země něco znamenala. A chci ukázat i příběhy lidí, proti kterým stojí za to se postavit. Za každého režimu.“... celý text

Osm múz mého života 2016, Josef Koutecký

Po knize ,,Zůstal jsem klukem,, z roku 2006 je to další nahlédnutí do bohatého života této velké osobnost českého národa. Život Josefa Kouteckého je jako široký, ničím neohraničený oceán, který obývají múzy. Tedy Múzy s velkým M. Fauna, jako celoživotní slabost pro zvířata. Medicína, přesně dětská onkologie. Manželka Jitka, jako femme fatale. Hudba, zvláště ta komorní, jeho vášeň. Praha, jeho láska. Antikvita (starožitnosti), jeho velká záliba. Čeština, jeho silná stránka, což se projevilo i při práci na této knize. Víra, náplň a podstata jeho života.... celý text

Noc 1999, Elie Wiesel

Přečetl jsem již hodně knih o holocaustu a válečných krutostech. Často si kladu otázku: co nás čtenáře nutí stále tyto knihy číst. Zvědavost, zažít-přečíst nepoznané, poznat osudy židovské komunity, kdo je to žid a proč již v mém městě nikdo z nich nežije..? Noc, tato tenká kniha s téměř magicky-temně modrými kresbami na obálce (vydání z roku 2014) od nadějné mladé výtvarnice Lény Brauner mi dlouho ležela na stole. Mohla to být také zajímavá básnická sbírka, často jsem ji bral do ruky a čekal na ten správný okamžik. Pak jsem pustil Eliezera Wiesela dál, k sobě domů-do pokoje. Našel jsem si čas na jeho vyprávění o lidské krutosti, která je v nás lidech a nemá smysl si nalhávat, že to byli jen ,,Ti krutí nacisti,,. Kdyby to tak bylo, nemusel by Jiří Padevěd psát o násilí a vraždách při odsunech Němců v roce 1945, nebyl by masakr v osetijském Beslanu v září roku 2004, kdy zemřelo 186 dětí, nebylo by krutostí a genocidy obyvatel v srbské Srebrenici v červenci roku 1995, kdy bylo zavražděno 8373 chlapců a mužů ve věku 12-77 let...atd. Tato kniha Elie Wiesela je nejen svědectvím, ale také ,,memento mori,, všem lidem, že i oni můžou být stále stiženi podobným, krutým osudem. Souhlasím s cessy a tuto velice kvalitní knihu nehodnotím. Přesto, že ji Všem doporučuji přečíst.... celý text

Zvuk slunečních hodin 2001, Hana Andronikova

Přečetl jsem dvě podobné knihy. ,,Hana,, od Aleny Mornštajnové je stejně kvalitní jako ,,Zvuk slunečních hodin,, od Hany Andronikové. Je to jako vypít 2 láhve jedné kvalitní odrůdy vinné révy, ale od dvou dobrých vinařů. U Androníkové musím ocenit velké množství načerpaných inspirací na téma holocaustu, mytologie a příběhů z bezprostřední válečné minulosti. Alena Mornštajnová dovedla z příběhů jedné rodiny docílit spisovatelského maxima. Kniha ,,Zvuk slunečních hodin,, je velice čtivá, přes pestré příběhy mnoha lidí, které se vzájemně prolínají na pozadí 1. poloviny 20 století, zejména však v období 2. světové války. Obě knihy doporučuji, zejména jako povinnou školní četbu!!!... celý text

Červený Benčat 1964, Dominik Tatarka

Útlá knižečka Červený Benčat je výběr z cyklu próz v knize ,,V úzkosti hľadania,, napsané autorem v roce 1942. Je to moje první seznámení s tvorbou tohoto známého slovenského spisovatele a publicisty. Obsahem jsou dvě povídky, ve kterých se Dominik Tatarka vrací ke svým vzpomínkách na válečné období. První povídka Pach je vrstevnatý příběh, kdy mladý důstojník se svojí milovanou novomanželkou přijíždí do Teplických lázní, aby si v klidu užil své líbánky. Stále ho ale provázejí vzpomínky na prožité hrůzy a mrtvolný pach krve a smrti. Druhý příběh Červený Benčat je místy až tragikomický příběh vojáka Benčata, pro kterého je vojenský výcvik jen série šikanující trestů za jeho osobní nešikovnost. O to více v příběhu vyniká jeho hrdinství ve skutečném boji. Jedná se pravděpodobně o osobní Tatarkův válečný zážitek. Přečíst si dobře napsaný příběh o zrzavém Benčatovi doporučuji zejména všem mladým hochům, kteří znají válku jen s televizních obrazovek a herních konzolí.... celý text

Hoši od Bobří řeky 2005, Jaroslav Foglar

Dobré knihy se mají číst opakovaně. Patří mezi ně i Foglarovi Hoši od Bobří řeky. Nejlépe je ale, před tím si projet cyklostezku kolem řeky ze Světlé nad Sázavou do Ledče nad Sázavou a nasát trochu foglarovské nostalgie. Kolem ,,rozsypaných čertovských kamenů,, v úseku řeky s názvem Stvořidla přijedete na dnes již spíše ,,pietní Sluneční zátoku,, kde Jaroslav Foglar v létech 1925-1945 tábořil se svým skautským oddílem nazvaným Pražská Dvojka. Z knihy: Je to kraj lesů kopců a skal. Středem se vine řeka, místy jsou velké balvany v řečišti s písečnými břehy. Má jasnou a průzračnou vodu a čisté dno (to již dlouho bohužel není pravda). Konečně se hoši přece dočkali, že večer rozhodil své stíny. Z lesa vyběhla tma a od řeky se přivalila vodní vůně. Oheň se brzy rozhořel..V lese vykřikla vrána a naproti volal chřástal. Na Bobří řece se dělala velká kola, rozjížděla se v rákosí a mizela v břehu. Ospalá ondatra naproti sklouzla do řeky. Nad vodou tančila barevná šídla. A v šumot řeky doléhal z dálky zpěv odcházejících chlapců. Bylo je slyšet méně a méně, slábl…až utichl docela.... celý text