Onoff
přečtené 540
Zlá panenka
1978,
Hana Prošková
Potvrzuje se, že co se týče detektivní tvorby, Prošková s léty autorsky zrála. Zlá panenka je slabší než její pozdější sbírky Jahody se šlehačkou, Rýže po charvátsku nebo Kopistnaté prsty. Ani stylisticky tady autorka ještě není tak nezaměnitelná jako později. Nejdelší próza, víc než stostránková novela Druhá tvář osudu, je na několika místech skoro až rozpačitá, jako by si autorka nevěděla s tak dlouhým formátem rady. První povídka, titulní Zlá panenka, je (na poměry Hany Proškové) slabší i co do zápletky a rozuzlení. Naštěstí závěrečná Příliš mnoho alkoholu se mimořádně povedla, je i celkem originální z hlediska zvratů a pokud jde o finále, je hořká, až to bolí. To mám rád.... celý text
Neznámá z Vltavy
1985,
Karel Štorkán
Průměrná procedurálka, věrně popsané vyšetřovací postupy a způsob práce kriminální služby v 80. letech. Základní nápad je poměrně originální a zručnější autor by s ním nadělal víc parády. Štorkán bohužel staví své příslušníky SNB jako plakátové hrdiny a navíc neumí psát věrohodné dialogy, místy jsou opravdu šroubované přes míru, skoro až k parodii. Přitom je zase v knize pár míst, která naznačují, že autor má své světlé momenty. Možná spěchal a proto ta kolísavá úroveň. Přiznávám ale, že v závěru novela jako detektivka nesporně funguje v tom základním - čtenář je zvědav, kdo je pachatel (jinak bych dal o hvězdičku méně). A pointa je zcela věrohodná. Uměleckou úroveň ale knížka samozřejmě valnou nemá, na druhou stranu o to asi ani nešlo.... celý text
Jahody se šlehačkou
2012,
Hana Prošková
Nedá se nic dělat, před časem jsem tady označil Kopistnaté prsty téže autorky za nejlepší českou krimi ever, ale nutno přiznat, že Jahody se šlehačkou, zejména stejnojmenná novela a pak ještě povídka Amanita phalloides, jsou skoro srovnatelné. Prošková evidentně autorsky zrála a čím novější její věci jsou, tím lepší. Prokreslená psychologie, zápletky chytré, ale nepřekombinované, jednání postav přirozené... Možná se u Proškové příliš často opakují vražedné motivy na samé hranici psychické poruchy (někdy až za ní), ale to je holt třeba brát tak, že autorka mapuje právě tuto oblast zločinu a lidského chování. Samozřejmě musím zmínit i brilantní autorčin styl. Ostrý, přesný a přitom ne zbytečně úsečný. Málokdo to u nás tehdy takhle uměl, dneska už nejspíš vůbec nikdo. Zábavné je taky to, jak autorka nešetří ženy. Ani za mák, skoro naopak. Prostě Jakody se šlehačkou nejsou jen detektivní řemeslo ve smyslu oddechovka, je to velmi kvalitní krásná literatura s přesahem, někdy až sociologickým.... celý text
