Ony
přečtené 505
Propaganda a manipulace
2011,
Pavel Verner
Kdyby se k této knize měla vytisknout errata, vydala by ještě na jeden stejně silný svazek. Bohužel nejde jen o tiskové a jazykové úlety a drobné nepřesnosti, ale často celkem závažné omyly, nepodložené závěry a nemístná zjednodušení (Slačálek v jednom pytli s Landou, Smrt si říká Engelchen s Králem Šumavy). Napadlo mě, jestli to není záměr – třeba si chtěl Verner vyzkoušet, jak se jeho studenti nechávají zmanipulovat učebnicemi. To by byl zajímavý nápad, nicméně kniha se dostala do širší distribuce a třeba já jsem si původně myslela, že z ní opravdu získám nějaký základní přehled o problematice, která mě zajímá, a že mě nasměruje k další literatuře. Namísto toho se mi dostalo chaotické změti jakýchsi historických exkurzů, citací a parafrází různých médií a příkladů vycucaných z prstu. Když už autor uvede nějaké jméno či teoretický pojem, má v nich většinou překlep, takže vygooglit si je a následně najít v nějakých povedenějších zdrojích byla občas docela fuška. Ale je fakt, že si je teď budu alespoň lépe pamatovat. Dobrodružné to bylo.... celý text
Píseň hrdinného života
1952,
Jiří Mařánek
Jako odborná studie silně nevěrohodné, jako beletrie nečitelné (já to teda přečetla, protože jsem magor, že).
Za kulturu lidovou a národní
1953,
Zdeněk Nejedlý
odpad!
Nejenže jde o zoufalý bolševický blábol, ale z hlediska stylistiky a syntaxe je to vůbec nejstrašlivější knižně vydaný text, co jsem kdy četla.
Zabij mě líp
2005,
* antologie
Povídka Martina Koláře Kousek Leslie Wildové mi připadla nejkompaktnější, nejvynalézavější a vlastně i nejstrašidelnější. Zbytek antologie je takový rozpačitý – slibné začátky, ale příliš zmatené konce (no, nebo to bylo jen na mě moc složité). Ještě mě zaujala Jandourkova Místnost, ale ta je zas až moc stručná, přestože její námět docela má grády.... celý text
Komunisté, dědici velkých tradic českého národa
1946,
Zdeněk Nejedlý
S Nejedlým se dá souhlasit v tom, že nejtypičtějším rysem české kultury je její plebejskost. Když z toho ale začne vyvozovat, v čem všem jsou komunisté pokračovateli našich "obrozenských pracovníků [!] a hrdinů", působí až k nevíře naivně. Myslím, že schopnější demagog by tuhle teorii i dokázal obhájit, nicméně tehdejší vývoj událostí asi pevnější teoretické podchycení nepotřeboval. Tehdy Nejedlý, jeho megasebevědomí a Staré pověsti české coby historický pramen bohatě stačili. Dnes to taky stačí – k pobavení: „Veliký Dobrovský byl syn prostého českého vojáka, člověka z lidu, a byl tolik proletářského původu, že ani dobře nevěděl, kde se narodil.“ (str. 17)... celý text
Hrobník
1977,
Karel Sabina
Bavilo mě to víc než Arbesova romaneta, protože tajemno tu, alespoň zezačátku, vyplývá spíš z atmosféry a zkratky než vykonstruované hry na záhadu. Zážitek bohužel hodně sráží naivita a předvídatelnost příběhu, které hlavně v závěrečné vysvětlovačce vystupují v celé své kráse. Vilímovo prozření v rakvi mě taky rozesmálo, ale Paulo Coelho s takovými tríčky dodnes dělá díru do světa, takže proč ne... Co mě ale nejvíc zarazilo, jsou Sabinovy úvahy o mužské a ženské vášni a lásce. Nevím, jak přišel na to, že "veliký pojem lásky, bez soběckého oučelu – jakož i čin její pohlaví ženskému odňat jest", nebo že se ženy raději své lásky zřeknou, "aby se z navyklého pokoje a z přiosobené domácnosti nevytrhly". To je přece blbost. A blbost je to celé, ale číst se to dá.... celý text
Řeč komunistické moci
1998,
Petr Fidelius (p)
Petr Fidelius byl v nesprávný čas na nesprávném místě, a vida, jaké plody taková situace může nést. Sám v předmluvě říká, že dnes už by si s takovými věcmi, jako jsou úvodníky Rudého práva, neměl chuť hrát. Coby topič v letech normalizace si s nimi ale vyhrál neuvěřitelně poctivě, navíc je zachytil ještě v době, kdy byly aktuální a daly se vnímat v kontextu každodenní reality. Pojmosloví, které ve svých analýzách zavádí, nám samozřejmě nemusí úplně vyhovovat, ale často je opravdu trefné a určitě se nebudu bát ho někdy použít. Trochu mi vadí Fideliův arogantní tón, užíváním titulu "pan" u citovaných autorů počínaje. Myslím, že nebylo potřeba dělat z toho větší komedii, než už to je. --- Doporučuji i jiné Fideliovy texty. Někdy mě štve, ale vždycky baví.... celý text
Fasáda
1991,
Libuše Moníková
Přečíst Fasádu mi trvalo docela dlouho a během přestávek se mi po jejích hrdinech nijak zvlášť nestýskalo, ale vždycky, když už jsem se rozhoupala ji otevřít, jsem měla z toho textu, protkaného nejrůznějšími odkazy a zvláštním humorem, extrémní požitek. (Třeba tu pasáž o s*aní někde těsně před půlkou jsem četla ve vlaku a smála se nahlas jak idiot.) Navíc jsem knihu dočetla 1.5. a její děj končí taktéž 1.5., což je taková hezká náhodička.... celý text
