Ony komentáře u knih
Předtucha je jednou z knih, které jsem četla jaksi opožděně a jsou ve skutečnosti úplně jiné, než si pamatuju nebo než jsem pochopila ze školního výkladu. Připadá mi psychologicky jednodušší, celkově lehčí, ale taky stylisticky zajímavější.
Téma i kompozice vyprávění jsou hodně dobré, jen se mi zdá, že je kniha psána takovým poněkud nezajímavým jazykem. Ne že by nebyla čtivá, ale devadesátileté stařenky z Moravských Kopanic, vysokoškolsky vzdělaní badatelé i úřední listiny z 50. let tu mluví více méně stejnou řečí. Rozkoš z textu se nedostavila.
Je mi sice jasné, že koncept chyby a nahodilosti k Ludvíku Švábovi patří (viz jeho spontánní fotokoláže), přesto si myslím, že těch překlepů a věcných záměn v knize nemuselo být tolik, kolik jich tam je. Četla jsem ale tentokrát hodně nekritickým okem, ohromena grafickou úpravou knihy a samozřejmě Švábovou osobností, která je tu představena napříč nejrůznějšími obory, jimž se s nadšením i erudicí věnoval.
Po přečtení nepříliš hluboké "senzace" Červenobílá, kde se Rudolf Medek objevil jako literární postava, mě upřímně překvapilo, jak zasvěceně a detailně tentýž autor pojednal jeho životopis. Kniha je celkem logicky uspořádaná do osmi kapitol, ale jejich struktura by přece jen mohla být přehlednější – různorodé poznatky a citace jsou na sebe někdy vršeny trochu divoce. Větším problémem, nad kterým musím při celkovém hodnocení zavřít obě oči, je naprostá ignorace korektur. Já vím, u nakladatelství, jako je Epocha, je to asi normálka, ale fakt mě to nepřestává s... rozčilovat. Opravdu je nutné mít takřka na každé stránce aspoň jednu větu, kterou musím číst pětkrát, abych pod gramatickými chybami odhalila smysl? Má vlast Antonína Smetany, demagogie popletená s demografií a další roztomilé žblepty mě taky moc nepobavily.
Pro laika je to poměrně zajímavý exkurz do politicky rozháráných řad československých legionářů, byť médium Medkova životopisu není zrovna nejšťastnější. Některá místa v textu mi vůbec nejsou jasná a nevím, zda je to jen mou nedůvtipností nebo se něco ztratilo v překladu a nebo jde prostě o chybu. Například na str. 25: "Medek nikdy nekolaboroval s nacisty. Po okupaci v březnu 1939 pevně setrval v protinacistickém táboře a nepřipojil se k aktivistům. Jeho působení při Ministerstvu školství a kultury je proto třeba vidět v souvislosti s jeho předchozí rolí za druhé republiky (1. 10. 1938 –14. 3. 1939), kdy byl poradcem pro kulturní záležitosti tehdejšího ministra kultury Jaroslava Durycha." [???]
Reich je mi velmi milý (na čemž má velkou zásluhu Dušan Makavejev a jeho geniální film W. R. – Misterije organizma). Ráda bych si přečetla dobrý překlad nějaké jeho práce, ale tato kniha jím bohužel není. Minimálně jedna jazyková chyba je snad v každém odstavci, což je strašně otravné a místy i na úkor věcné správnosti či srozumitelnosti. Nakladatelství Concordia vydalo samé zajímavé tituly a v budoucnu mu dám jistě šanci, ale v roce 1993 bylo asi ještě poněkud punk. Pokud vím, byl toto poslední pokus o Reicha v češtině a další není na obzoru (nebo jo?), což je další škoda, protože je to vlastně teprve úvod do problematiky orgonu.
Od roku 1973 byly leckteré údaje a domněnky o Janu Kříženeckém a raných českých filmech upřesněny, popřeny či přehodnoceny (některé i samotným Zdeňkem Štáblou v jeho pozdějších pracích). Známý je třeba případ filmu Jarní sen starého mládence, za jehož režiséra a hereckého protagonistu byl Kříženecký považován omylem. Přesto je tato monografie pro zainteresovaného čtenáře stále cenným a čtivým zdrojem informací a odkazů na literaturu a archivní prameny.
Není to půvabné, milé ani pro děti, jak občas slýchám. Hrubozrnné sexistické a politické narážky a bezmezná brutalita mě až šokovaly. Závěr to trochu žehlí, ale stejně se mi to líbilo hlavně jako dialektologický zážitek. Chvílemi jsem si i říkala, proč se do toho vůbec plete ta liška, a nejsou to prostě humorné historky o prostomyslných pantatících.
Spousta zásadních a zajímavých poznatků je nahuštěna do ne úplně dotaženého a přehledného textu. Škoda, že není lépe strukturovaný a neobsahuje více dílčích analýz shromážděných dat.
Letectví mě nijak zvlášť nezajímá a knihu jsem původně potřebovala jen prolétnout v rámci pracovních povinností. Oldřich Doubek byl však neobyčejně zdatný vypravěč. Chvílemi jsem se musela až smát, když jsem se přistihla, jak to hltám. Jsem i celkem zvědavá na nové a rozšířené vydání. Má sice méně vkusnou obálku, ale zatímco v roce 1988 kniha ještě končí v mlze tendenčního doslovu, Miroslav Jindra se snad podíval dál.
Vím trochu i z vlastní zkušenosti, že orální historie není žádná legrace. Kniha Miroslava Vaňka a Pavla Mückeho je dobrým úvodem do historie a poslání této metody (nebo tohoto oboru, chcete-li) a zároveň cennou praktickou příručkou „do terénu“. Historicko-přehledová část je místy únavná, ale jistě není od věci se seznámit s vývojem OH v říši středu, zemi hexagonu či lesů a tisíce jezer (ano, to básnické výrazivo mě dost zaujalo). Prakticky zaměřené kapitoly přinášejí řadu konkrétních rad začínajícím tazatelům a vztah mezi tazatelem a narátorem nahlížejí z různých perspektiv, včetně etické a právní.
Se Švejkem jsem toho prožila víc než s kýmkoli jiným, při opakovaných pokusech o něm něco vyplodit i celkem peklo, ale stejně mě pořád baví. Baví mě tonout ve Švejkových výkladech i mapovat si různé interpretace, adaptace a parafráze Haškova textu. Četla jsem zatím (jen) dvakrát a šla bych do toho zas.
"Tak to vypadá v táboře našich protivníků. Reakce, úpadek, pesimismus, nihilismus, existencionalismus, marasmus, hniloba, konec, smrt! Tak to vypadá s nimi, protikomunisty!" Vytuněná paralela k Nejedlého Komunistům – dědicům.
Mám pokažený zážitek, protože z jediného exempláře této knihy široko daleko nějaký zlosyn vytrhl tři listy! Zrovna taková pěkná knížka o svalnatých fyskulturnících, slastech Čepičkovy vojny a o tom, že mandelinka bramborová je vlastně novodobý fašista a Gottwald moderní Tyrš...
Douglas trochu přeceňuje slovo "kdy" (to je poslední dobou nějaká móda), ale jinak je Rozbor filmu ještě užitečnější, srozumitelnější a přehlednější kniha, než jsem si uměla představit.
Örkény píše krátce, soustředěně a s neobyčejným smyslem pro absurdní humor. Glórie mě ještě trochu štvala, Kočičí hra je skvělá a Tótovi absolutní vrchol.
Tahle hra úplně rve nervy, zvláště pokud jste sami trochu prchliví. Hodně se mi líbí grafická úprava knihy se zrcadlově dvojjazyčným textem a vtipnými ilustracemi Nikoly Čulíka. Sokolův překlad McDonaghova "dialektu" je poněkud kostrbatý, ale na jevišti může vyznít slušně. Zatím jsem to prověřovala v Činoherním klubu (Sokol), v blízké době se chystám ještě do Celetné (Špalek).
Paměti Karla Steklého vyvolávají podobné rozpaky jako jeho filmografie. Těžko soudit, co je myšleno vážně, co je ironie a co póza. Roztěkaný text glosátora "v inkognitu" každopádně nenudí a přináší poměrně netradiční pohled na českou kulturu 20. století.
Z prvních stran se na mě namísto stísněné atmosféry vězeňské cely vyvalil okázalý odbojový manifest – vzpomněla jsem si na Reportáž psanou na oprátce. Ale jak začne Devigny připravovat útěk, už je to jiné, především velmi napínavé. Někdy jsem se tak nemohla odtrhnout, že jsem četla i za chůze. Závěr není a těžko mohl být zcela uspokojivý. Autorovo morální dilema a jeho osudy po útěku zůstávají otevřeny dalšímu přemítání a "pátrání" (na Wikipedii).