PavelKrnak
přečtené 163

Pálenka: Prózy z Banátu
2014,
Matěj Hořava (p)
Knížku jsem četl v rámci přípravy na cestu do Banátu, abych nasál atmosféru. Samotného Banátu zde bylo ovšem méně, než jsem čekal. "Přítomnost" (autorův pobyt mezi českou komunitou v Rumunsku) je totiž často zastíněna vzpomínkami z dřívějších dob. Matěj očividně trpí "prokletím paměti", sám píše o "ubývání přítomnosti" a jeho usilovnou snahu o únik z minulých životů v textu přímo hmatáme. Jazyk je vskutku vytříbený, autor promýšlí každé slovní spojení a velice si dává záležet na výsledném dojmu textu na čtenáře. Ten je neskutečně silný. Některé scény, ať už z Banátu či odjinud jsou tak dokonale, emotivně popsány, že jsem je musel "rozdýchávat". I proto vyhovuje členění knihy - do stručných a výstižných, velmi hutných kapitol. Pro můj způsob četby (po malých soustech) ideální, jelikož se mezi čtením rád zamýšlím nad obsahem či skrytým poselstvím nebo jinými souvislostmi. "Pémové" skutečně žijí v "jiném, starším, tišším, voňavějším čase". Tři vesničky našich krajanů, jež jsem v Banátu navštívil, na mě působily kouzelně, velmi "zklidněně", abych tak řekl. Řeč i oděvy místních jen napomáhají k dojmu skanzenu vesnice z 19. století. V Gerníku je překvapivě celkem dost "velkých bílých stavení s modrými okenicemi", něco mi ovšem říká, že jsem viděl právě to, kde Matěj pobýval. Co mě však překvapilo mnohem více, bylo mlčení lidí při mé zmínce právě o této knize a jejím autorovi. Vzhledem k odloučenosti místních a tomu, že ve vesnici zbyly dnes už jen necelé tři stovky obyvatel bych se hodně divil tomu, kdyby pana učitele neznali. Ptal jsem se asi deseti lidí a většina se odpovědi vyhýbala nebo říkali, že mi to nemůžou říct (ne že nevědí, ale "nemůžou" - Je v tom snad něco více? Snaží se autor knihy opět utéci vzpomínkám a "spálit mosty"?), jedna "modernější" rodina řekla, že o knize ví, ale ještě jí nečetla. Autorovo příjmení je prý pseudonym, což by potvrzoval i záznam v seznamu učitelů vyslaných do Gerníku na internetových stránkách. No, nevím. A už se v tom šťourat nebudu. Matěj by jistě nebyl rád. Snad se mu někde vede dobře a daří se mu konečně "zapomenout", když si to tak moc přeje. Já na Banát rozhodně nezapomenu (krajina vskutku svérázná a úchvatně krásná) a to i díky této krásné knížce, která je skutečným uměleckým dílem.... celý text

Alenka v kraji divů a za zrcadlem
1961,
Lewis Carroll (p)
Lewis Carrol byl nepochybně zajímavou osobností se složitou myslí. Vlastně pochybuji nad tím, že to byl neurotypik. Osobně mám velkou fantazii, avšak rozumím lidem, kteří nemají nejmenší ponětí o tom co se s Alenkou odehrává, o co v příběhu jde a hlavně, co je obsahem dialogů mezi postavami. Kniha by se dala popsat jako potrhlá, avšak do absolutního nesmyslu má daleko. Ostatně, logika reality se v našich snech a dětských představách zřídka uplatňuje a Lewis zkrátka popustil uzdu své hravé představivosti. Dětem se, myslím, líbí i to, že Alenka se občas chová trochu jako "spratek" - vzpouzí se a dohaduje. Trochu mě mrzí, že jsem knihu četl až v dospělosti. Mám za to, že může úžasně pomoci rozvíjení dětské fantazie a snad i zesílit jejich prožívání světa, který je kouzelný - stačí jen tak na něj pohlížet. Knížka je to bláznivá a roztodivná, ale hravá, čistá a upřímná. Obsahuje mnoho zábavných prvků, včetně jazykových hříček, hádanek, básniček, a tak podobně. Na konci první knihy nám autor v podstatě naznačuje, že dětství je pouhým snem, z něhož bychom se měli vzbudit. Zároveň nám, čtenářům, však posílá i další zprávu: I ve zralém věku si uchovat z dětství prosté vroucí srdce.... celý text
Knihy džunglí
1974,
Rudyard Kipling
V prvé řadě bych se rád připojil k pochvale brilantního překladu, který zejména v nádherných písních a básních zachovává rovnováhu mezi věrností a estetikou způsobem, před nímž je nutné smeknout. Dále bych rád vyjádřil obdiv panu Zdeňku Burianovi, jehož úchvatné ilustrace krásně dokreslují vydání z roku 1974. Největší síla knihy je v atmosféře, dle mého mínění. Velmi příjemným způsobem se můžeme dozvědět něco o životě lidí a zvířat v Indické džungli v dobách Britské koloniální nadvlády. Možná proto, že jsem znal Knihu Džunglí pouze jako televizní kreslený film z dob mého dětství, byl jsem trochu překvapen dalšími příběhy, které jsou povahou, tónem, ale i geografickým umístěním často dosti odlišné. Avšak rozhodně jsem nebyl zklamán. Některé vedlejší příběhy jsou velmi silné, představují zajímavé postavy a někdy obsahují i filozofická zamyšlení. Považuji za nutné zde také podotknouti, že jisté scény příběhu mohou být pro příliš malého čtenáře docela drsné, řekněme příliš naturalistické. V mém vydání je psáno "pro čtenáře od 9 let", já bych apeloval na rodiče, aby zvážili posun této hranice o takové 3 roky nejméně. Náctiletému čtenáři by však mohla kniha přesně sednout do noty. Rád bych ocenil autorův um personifikovaným zvířatům v příběhu vytvořit lidskou povahu. Většina postav reprezentuje silné morální hodnoty. Sám Ká říká: "Chrabré srdce a zdvořilý jazyk - s těmi to, človíčku, v džungli někam přivedeš..."... celý text

Mezi zlatokopy
1988,
Jack London
Knihu jsem četl velice dlouho a na etapy, což díky tomu, že se jedná o soubor povídek zase až tak nevadí. Avšak i každou povídku jsem četl po malých kousíčkách. To má několik důvodů: Jednak já takto čtu normálně, dále pak nutnost vždycky si to v hlavě trochu "přežvýkat" a nechat to na sebe působit, ale také kvůli formátu knihy a způsobu úpravy textu. Obávám se, že ve vydání z roku 1988 toto není úplně ideální. Na jedné stránce je tolik textu, jako v běžné knížce na čtyřech a naprosto nesouvisející ilustrace ničemu nepomáhají. Naštěstí to celkem zachránil obdivuhodný doslov pana Ondřeje Neffa, jenž nám zde poskytuje rozsáhlou a podrobnou zprávu o tom, jak to opravdu bylo se Zlatou horečkou a realisticky líčí, jak do toho všeho zapadá Jack London. "Vrátil se domů bez vindry v kapse, ale měl na zlaté horečce vydělat mnohem víc než samotní zlatokopové." - Irving Stone Pokud London není mým nej autorem, tak jistě patří mezi mé nejoblíbenější, a tak jsem přirozeně považoval za téměř povinnost přečíst si tento soubor povídek od Yukonu. Ostatně zlatokopeckými povídkami se autor proslavil a zaujaly mne i v jiných knihách. Text my však ne a ne poskytnou tolik potěšení, kolik bych si představoval a přiznám se, že jsem se chvílemi musel do čtení i nutit. Těžko říci proč (i když podíl na tom jistě má i výše zmíněné nevhodné, těžkopádné členění textu), protože když jsem se pak vždycky zpětně zamyslel na celou jednou povídkou (kapitolou), tak jsem si uvědomil, že mě vlastně velmi bavila. Stačilo podívat se na název v obsahu a hned se mi vybavily pěkné "vzpomínky" a obrazy s úžasnou atmosférou. Za to samotné čtení, které pro mě prostě nebylo nějak extra zábavné, tedy snižuji jednu hvězdičku. Celkově však na mě knížka udělala velmi silný, příjemný dojem. Jack nám dává nahlédnout do života Yukonských zlatokopů na sklonku předminulého století. Nejen že si před očima živě představujeme jejich činy a osudy, nýbrž máme zde možnost pozorovat i jejich povahové vlastnosti, charakter a především způsob, jakým spolu lidé tenkrát v těchto končinách jednali. Poznáváme "morální zákon severu, kde čest je nejdrahocennějším klenotem muže", odzbrojí nás "nezměrnost sněhových pustin" a překvapí nás, že každodenní život zlatokopa tehdy zdaleka nebyla žádná romantika, leč spíše soustavná práce, těžká dřina a často také nouze a bída. Nevím jak někdo jiný. Já bych možná s naprostým vypětím sil dokázal ujít 50 km s 25 kg na zádech. Ale jednou! No a tito muži (a také ženy) to tak činili po dobu týdnů či měsíců. Jejich touha po zlatě, ale také vůle k přežití, je neskutečná a obdivuhodná! Kniha samozřejmě, jak už to u Londona bývá zvykem, obsahuje četné autobiografické prvky a já jsem velmi rád za prozkoumání dalšího dílu skládanky autorova života. Jistě, že mnohé příhody jsou značně přibarvené nebo se stali jiným dobrodruhům, ovšem do Smokea a jiných hrdinů Jack zcela určitě promítl sám sebe - své povahové rysy, své způsoby, vlastní vnímání světa. Tam na severu to tenkrát nebyla žádná pohádka. Pro většinu zlatokopů skončila jejich pouť zklamáním a prohrou. Málokdo měl vůbec to štěstí (nebo schopnosti), že se dostal ke zlatu a ani potom nebylo zdaleka vyhráno. Chudinky a slaboši neměli šanci a "sítem" prošli jen opravdoví drsňáci, jak nám ukazují i postavy v jednotlivých povídkách, které (nutno projevit autorovi úctu) působí věru realisticky. Však také jistě byly založeny z velké části na skutečných lidech, jak nám ostatně potvrzuje i již zmíněný doslov pana Neffa, který bych zde chtěl ještě jednou pochválit. Na to, že je přeplněn fakty a podrobnostmi, tak je i celkem čtivý. Děkuji velice autorovi i všem kdo se podíleli na českém vydání jeho povídek za alespoň takto zprostředkovanou účast na této jedinečné a neuvěřitelné události, která nemá v historii obdoby.... celý text

Zálesácký rok
1988,
neznámý - neuveden
Cílovým čtenářem knihy je pionýr tak mezi 10 a 15 lety, což se samozřejmě odráží na tónu knihy, která je do značné míry i poplatná době, v níž vznikala. Turistika a výlety do přírody obecně jsou ovšem zájmy, jejichž podoba se u Čechů zase tak moc nemění, proto je tato příručka užitečná i dnes - člověku 21. století, který se rád toulá přírodou a spí v lesích. Osobně jsem nejvíce ocenil obecné zálesácké rady, například ohledně bivakování, táboření, ohně, batohu, ale i provizorních opravách nebo měření vzdálenosti v krajině. Užitečně a na pohled pěkně jsou také shrnuty informace o první pomoci, vybraných stromech, ptácích, houbách, stopách zvěři nebo i jedovatých květinách. Přestože větší část poznatků v této "příručce" nejspíš nevyužiji, celkově její pročtení považuji za přínosné.... celý text
Člověk v drsné přírodě
1989,
Jaroslav Pavlíček
Nevím no. Přeci jen už je to téměř 30 let od vydání této knihy. Ne, že by byla tato příručka poplatná své době. To vůbec! Autor je naopak nepochybně velmi světaznalý. Ovšem mnoho věcí už je prostě překonaných a svět prošel vývojem. Možná jsem málo "hardcore", ale na můj vkus je kniha až příliš zaměřena na skupinové expedice do extrémního mrazu. V úvodu se píše, že by publikace měla sloužit i nejširší veřejnosti a obyčejným turistům. No v tom případě bych ocenil více obyčejných a praktických rad i do přírody mírného pásu atd. Já například rád putuji sám po horách a tak - v Čechách, ale i v zemích jihovýchodní Evropy. Proto jsem velmi ocenil rady například ohledně vody nebo bivakování. Tu a tam jsem si něco zapsal, většina textu ale pro mě neměla hodnotu. Pokud se někdo chystá krotit jaka, stavět iglú nebo lézt po ledovci, snad najde v této příručce více užitečných informací.... celý text

Válka světů
1925,
Herbert George Wells
V moderním filmovém zpracování, které se mi celkem líbilo (zejména kvůli atmosféře), jsem se musel podivovati zvláštnímu konci, jenž mi zrovna moc neseděl k Hollywoodu. Nyní vím, že pouze vycházeli z předlohy. V knize rozuzlení nepůsobí tak zvláštně jako ve filmu, kde může diváka, jemuž vře krev v žilách, snad i trochu zklamat. Mně osobně tempo i styl vyprávění tohoto románu vyhovovalo. „Ich-forma“ dokáže to, že se plně vžijete do hlavního protagonisty – do jeho útrap, strachů, tužeb i myšlenkových pochodů. Atmosféra je vykreslena vskutku bravůrně a pro čtenáře s velkou fantazií je mnohem lepší než ve filmu. Také se divým tomu, že se film od knihy zase až tak neodlišuje, navzdory přes jedno století dlouhému časovému odstupu. Tato skutečnost jen ukazuje na obdivuhodnou nadčasovost díla, které je vcelku lehko adaptovatelné i do moderní doby. Stačí zaměnit koně za auta. :D Žerty stranou, jde o to, že za myšlenky v knize se objevující by se nemusel stydět myslitel dnešní (ba i budoucí) doby. Při čtení jsem byl mnohdy napjatý a někdy jsem se dokonce bál. Díky formě a tónu působí příběh skutečně velmi realisticky. Nadto se mi podařilo sehnati devadesát let staré vydání, tudíž jsem si také užíval krásného a zajímavého jazyka. Veliký můj hold patří autorovi i překladateli.... celý text

Až září voda tmavá...
1964,
Mihai Eminescu
Kdo si knížku otevře, činí tak pravděpodobně kvůli osobě autora původních jejích veršů. Tato útlá antologie je jediným existujícím dílem obsahujícím české překlady velkého básníka jménem Mihai Eminescu. Knížka je žel Bohu tak trochu poplatná své době. Očividně a nezdravě se zaměřuje na sociálně laděné básně a autor je představen jako básník reálna a konkrétna (navzdory jeho přirozené, "vzletné" povaze). Naproti tomu se Závadovi v některých pasážích podařilo zachytit a podtrhnout Eminescovu romantickou poetiku, jako je to například v básni Luceafărul - Večernice (Hyperion, Světlonoš). I mnohé jiné básně jsou působivé a jistě zabrnkají na struny nejedné romantické duše. Zjednodušeně řečeno, Eminescu je rumunský Mácha a mezi těmito dvěma básníky najdeme skutečně velmi mnoho zarážejících podobností. I motivy jsou stejné - útrapy lásky, romantická příroda, apod. Kdyby se oba "poutníci" mohli setkat, jistě by si velmi rozuměli. Jejich osobami zmítaly stejné pocity - melancholie podvečera a sklonku života, nostalgie po zemi přátelské a vlídné a smutek z beznaděje a nepochopení. Oba hledali odpovědi v konejšivé náruči přírody. Je velikou škodou, že neexistuje mladší, nebo snad i starší překlad básníkova díla do češtiny. Nyní jsem však přišel na to, že Eminescu je jeden z prvních Rumunských básníků přeložený do Slovenštiny. Roku 1956 vyšly překlady Ivana Kraska, objevil se také výběr básní Karola Strmena z roku 1943 a v reedici roku 1999 pod názvem Ďaleko od Teba. V roce 2008 dokonce vyšla nová kniha Krídla z vosku. Tu mám objednánu a věřím, že snad bude lépe reflektovat originální básníkovu povahu - bez jizev socialistického uvažování šedesátých let. Překladateli Vilému Závadovi ovšem bez diskuse patří obrovská poklona, nadto když kromě vlastní tvorby překládal z jedenácti dalších jazyků. Překládat básně je nesmírně obtížné a rumunština, jak jsem měl možnost vidět a slyšet, je jazyk spletitý, velmi živý a divoký - zejména v hovorovější podobě, v níž Eminescu píše. Zachovat potom obsah i zvukomalbu veršů je umění samo o sobě, jistě hodné chvály. Měl jsem to štěstí, že jsem strávil přes čtyři měsíce na studiích v Bukovině a tak jsem měl jedinečnou možnost spatřit krajinu, v níž Eminescu žil, navštívit místa, kde tvořil (stanul jsem i pod slavnou lípou, kde psal své verše) a vnímat kulturu, na níž působil. Bukovina je dnes rozdělena mezi Rumunsko a Ukrajinu, ovšem za básníkova života byla součástí jednoho stejného státního útvaru jako země česká - Rakouského císařství. Podobně historické Moldavsko je dnes rozděleno mezi Moldávii a Rumunsko. Lid je však všude dosud spojen krom jiného také úctou ke svému nejvýznamnějšímu básníkovi a jsou si dobře vědomi důležitosti jeho osoby v dějinách Rumunské literatury a jeho silného vlivu na romantismus jako takový. Všechna působiště jsou upomínána sochami a pomníky největšího rumunského básníka. "Otec moderní rumunštiny" je dokonce vyobrazen na bankovce nejvyšší hodnoty (500 lei), je po něm pojmenována řada škol, ulicí i institucí. Výročí jeho narození a úmrtí vždy provázejí velkolepé oslavy. K opěvování básníka a jeho vnímání téměř jako národního hrdiny došlo však až po nějaké době. Eminescu nejdříve nebyl pochopen - tak jako Mácha. Velmi podobný je také jejich odkaz. Ze zákonů přírody přirozeně vyplývá, že působení dvou substancí je vždy vzájemné. Místa a regiony, kde básník tvoří jsou tedy do budoucna silně formována jeho dílem, je-li působivé i samotnou jeho osobou, je-li silná. A je to i tatáž krajina, z níž básník čerpá inspiraci. Jedná se o provázanost a intimní vztah.... celý text

Hon na lovce
2014,
George R. R. Martin
Na začátek přiznám, že jsem po knize sáhl kvůli Martinovu jménu a nepovažuji se za nějakého znalce sci-fi, snad proto mi snad budiž odpuštěno, že si do komentáře vypůjčím pár myšlenek z dovětků v samotné knize. Román je přirozeným výsledkem složité spolupráce tří geniálních myslí. Svou konečnou podobu nabíral dlouhých 30 let - a stálo to za to. Jedná se o propracovaný, mnohaúrovňový příběh, který i přes svůj cynický obal skrývá hutnou a spletitou změť morálních a psychologických otázek. Hon na Lovce je vším tím, co říkají autoři - dobrodružným příběhem (Gardner) obsahujícím hlubší filozofická témata (George) i psychologickou alegorií, za níž ji považuje Daniel Abraham. Ten dále říká: "Máme tu chlapíka, který se setká s něčím, co lze sotva vysvětlit, a to ho tak změní, že se stane jaksi hodnověrněji sám sebou. (Ramon) se vydává na cestu sebeobjevování." Vhled do mysli hlavního protagonisty, jeho uvěřitelný, i když možná někdy nepochopitelný pohled na svět a lidi i ne-lidi v něm, jeho starosti i touhy a přede vším jeho hodnoty, které se v průběhu příběhu mění a přeskupují - to vše nám dává text k dispozici a právě pro to je román tak geniální. Přidejme úžasně autentický popis mimozemského prostředí a rozličných tvorů je obývajících; Martinův vliv osobitého stylu, náboje a jiskry a v neposlední řadě v rozhovorech zmíněný doslovný výklad metafor, jenž dodává příběhu spád a také hororový podtext; a dostaneme extrémně záživný příběh, vyprávěný s brilantním minimalismem, mimo jiné o rozporu člověka se sebou samým a hledání svobody a volnosti. Mě osobně donutila kniha k zamyšlení nad mnohým: Kolik je ve mě lidství? Na kolik si vážím sám sebe a toho, kým jsem? A jsem skutečně tím, kým si myslím, že jsem? Co je vlastně moje tatecreude? Na Ramona Espeja, jeho otázky a myšlenky, na Manecka, ba ani na ten odporný Sahael dlouho, a spíše nikdy, nezapomenu...... celý text

Proces
2005,
Franz Kafka
Pro seznámení s Kafkou jsem zvolil na jaře Proměnu a k tomuto účelu není tato krátká novela ideální (viz můj komentář u tohoto počinu). Neubráním se nyní jistému srovnání těchto dvou (zřejmě nejznázmějších) děl Franze Kafky. Po přečtení Procesu mám přeci jen lepší pocit, dílo je komplexnější a propracovanější (částečně z důvodů přirozeně vycházejících z povahy obou děl), nicméně stále se nemohu vyvarovat jistého osobního pocitu zklamání z autorovy tvorby obecně. Proces už je těžší čtení, to jistě, leč stále o tolik lehčí, než bych čekal, když se řekne "Kafka". Autor má zkrátka svůj osobitý styl psaní, který není totožný s mou představou. Velmi dobře to vystihl Pavel Eisner v doslovu z roku 1957: "Dikce románu je vesměs nadmíru střídmá, hutná, srostitá, nevzrušeně věcná." Zmíněný doslov pana Eisnera je vůbec velmi užitečný a každému bych jej po dokončení Procesu doporučoval přečísti. Zejména kvůli pokusu o zodpovězení té palčivé otázky, jež jistě bude každého trápit v průběhu celého příběhu: "Čím je K. vinen?" Já nemohu říci, že s vysvětlením v doslovu tak úplně souhlasím, nejméně mi však tento text poskytl další pohled na celou knihu a prostor k zamyšlení. Pan Eisner diskutuje i o jiných zajímavých aspektech díla, jako humoru, anonymisaci (Pražského) prostředí i postav v příběhu (jako i jejich přesvědčujícího zpodobnění) nebo o absenci zeleně či jiné zajímavé symbolice. Je to dílo bezpochyby velmi zajímavé, s hutnou atmosférou, propracovanou psychologií hlavní postavy a několika úrovněmi často se skrytou myšlenkou či dokonce mravní výstrahou. Soudní mašinérie nám připomíná nepříjemné byrokratické obstrukce, s nimiž se ve svých životech denně potýkáme a neubráníme se rozčarování při zamyšlení nad nesmyslnou donebevolající složitostí všech takových "procesů". Čekal jsem však, že Kafkovo dílo obecně dopadne na čtenáře drtivěji. Že slabší povahy budou mít problém je unést. Že nás tato síla donutí zastavit během čtení a pomalu to "rozdýchat". Že budeme po zavření knihy ještě dlouho nad ní hloubat a některé výjevy a myšlenky nám nedají spát. Nic takového se nekoná a tak nemohu dáti plné hodnocení. Čtyři hvězdičky si však Proces zaslouží, už jen za tu dokonale vykreslenou atmosféru a jímavost. Pan Eisler po právu píše, že je Kafka pokládán za jeden z velkých zjevů světové prózy 20. století.... celý text

Martin Eden
1967,
Jack London
Po Martinu Edenovi jsem sáhl jako po první z autobiografických románů, jelikož jsem v antikvariátu narazil na překrásné vydání. Musím však říci, že i přes celkový velmi positivní dojem to nebylo tak úplně, co jsem čekal a občas jsem pocítil během čtení i rozpaky. V Martinu Edenovi se mi autor odhalil v nové rovině - filosofické. Knížka je jistě "silně autobiografická" a já jsem po přečtení této charakteristiky čekal jaksi úryvky z Londonova života, leč dočkal jsem se, spíše než líčení prožitého, ukázky toho o čem autor přemýšlel, jaké hluboké otázky ho v životě trápily. Filosofická rovina zastiňuje příběh, který slouží jen jakýsi podklad pro myšlenky a úvahy a to zejména o postavení jedince ve společnosti. Kromě kritiky kapitálu a jiných socialistických témat se v knize setkáváme i s Nietzscheovskou filosofií, podporou evoluční teorie i úvahami o materiálnu obecně. Martin se na začátku knihy snaží vymanit z pracující třídy, a když se mu konečně povede proniknout do třídy buržoasní, je znechucen jejími hodnotami a zvrácenými předsudky. Jako volnomyšlenkář také naráží na konservatismus a zaběhlou mašinérii ve vyšších kruzích společnosti a postupně se začne stranit společnosti celé, neboť domov už pak nenajde ani mezi dělníky a námořníky, upadá v apatii a ztrácí smysl života. V zajímavém, nýbrž z dnešního pohledu trochu úsměvném doslovu k mému vydání (z konce 40. let), které je v podstatě ódou na Londona jako na socialistu, je konec interpretován jako prohra Martina Edena, kdy jeho víra v jedince jako by vyhrála nad vírou ve společnost. Já nechám na každém, aby si konec (a vlastně i knihu celou) vyložil podle sebe. Snad jen upozorním, že tón knihy má klesavou tendenci, od počátečního téměř láskyplného optimismu padá k depresivnímu konci (tak jako ostatně klesá i postoj k životu hlavního protagonisty). Kromě zmíněných, velmi aktuálních témat (např. posuzování lidí podle jejich finančních prostředků) pak knížka obsahuje velmi pěkný popis začátků Londonovy spisovatelské kariéry, z nějž pochopíme, jak těžké to dříve bývalo. Knihu jsem četl pomalu a velmi nad ní přemýšlel. Ještě dlouho budu, zanechala ve mně otisk. Těším se, až poznám další střípek Londonovi osobnosti.... celý text

Prázdné místo
2013,
J. K. Rowling (p)
Rowlingová, to je mistrovský um vyprávění, který vás okamžitě vtáhne do děje. Měl jsem to štěstí, že jsem rostl s každým dalším dílem Harryho Pottera a věkově mi to vždycky přesně sedlo. Jsem velmi rád, že teď tomu nebylo jinak. Rowlingová mě opět dostala a nepotřebovala k tomu ani kouzla. Je to opravdu román pro dospělé s paletou zajímavých postav s dokonale propracovanou psychologií. Osobně mě na knize zaujal zejména detailní popis každodeních situací, který při dobré představivosti vykouzlí barvitější scény než filmové plátno. Příjemný úsměv mi vykouzlily vynalézavá a nekonvenční přirovnání, tak typická právě pro autorku. Dokud žil, fungoval Barry Fairbrother jako vyrovnávací element, udržující svou vlídností chatrnou rovnováhu mezi občany Pagfordu. Po jeho smrti se křehká struktura začíná hroutit, jak se různí lidé pomocí nehezkých technik snaží zaplnit "Prázdné místo" po Barrym. Je nám umožněn náhled do myslí několika postav a my můžeme sledovat jejich skryté pohnutky, někdy velmi sobecké nebo zvrácené. Nutno podotknouti, že tento příběh učí empatii, nahlížení na věc ze strany druhého. Také ukazuje, že lidé spolu někdy nehezky nejen jednají, ale dokonce o sobě ještě hůře smýšlí. O tak povedené a slavné knize se snad nebudu rozepisovat, ale snad bych jen dodal, že se po jejím přečtení cítím snad jaksi někam "posunutý". Chybí mi snad jen jakási vyšší myšlenka či "poselství", na druhou stranu podnětů k zamyšlení mám nemálo. Přidávám odkaz na Barryho oblíbenou píseň, která "zazní" v několika klíčových scénách knihy a její použití je typickým příznakem tónu celého příběhu, jenž je bezpochyby tragikomický. https://www.youtube.com/watch?v=CvBfHwUxHIk... celý text

Meruňková zavařenina
2012,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Nemám bohužel porovnání s jinými knihami autora (toto byla moje první), nicméně souhlasil bych s komentářem uživatelky Gizminek. Kdyby se jednalo o film, skoro bych zvažoval jeho zařazení do žánru "dokumentární". Jedná se vlastně skoro o naučnou literaturu. Jistě, je dobré si připomínat hrůzy dob minulých, abychom se poučili a neopakovali chyby lidstva v budoucnosti, ale... Našlo se pár okamžiků, kdy se autor "utrhl" ke skutečnému vyprávění, a potom byly strasti postav záživné i velmi emotivní. Většinou však byl autor žel Bohu svázán svou "obsesí podat ojektivní historické svědectví". Potom se z příběhu stává učebnice. Povídky sami o sobě dobře fungují a mají zajímavé pointy, ovšem jejich potenciál zabíjí Solženicynova "matematická střídmost". Díky mnohým podrobnostem a celé řadě jmen působí text opravdu velmi realisticky, což je výhodou pro vykreslení obrazu atmosféry doby, již nahlížíme ruskýma očima propracovaných postav. Na druhou stranu je tato přílišná detailnost ke škodě, na mě osobně působí kniha mrtvolně a nedokázal jsem se do ni pořádně začíst. Na vině může být má nezkušenost s tématem a nezájmem pro ruské dějiny. Kniha mě každopádně několikrát dokázala šokovat a jistě jsem se díky ní dozvěděl mnohému zajímavému z historie Ruska, ale i Evropy.... celý text

Rumunština do batohu
2009,
Jaromír Plíšek
Knihu jsem si zakoupil před plánovaným odjezdem na Erasmus do Rumunska. Nyní, po téměř čtyřech měsících pobytu v Suceavě se cítím oprávněn k její kritice, ale hlavně pochvale. Před pár dny jsem absolvoval zkoušku z Rumunštiny. Vyučující jsme měli výbornou a velmi milou. Kromě kurzu (2x týdně 3 hodiny) jsou mi zdrojem samozřejmě nespočetné konverzace s měšťany i vesničany, pastevci i sedláky, řidiči i průvodčími, lidmi cizími i kamarády studenty. To, že jsem si tuto publikaci ještě před odjezdem pořádně pročetl a poznamenal si ty nejdůležitější fráze, které jsem se snažil naučit, mi bylo nesmírně ku pomoci už na cestě sem a pak v prvních dnech, kdy jsem měl oproti ostatním Erasmus-studentům náskok, který se jim nikdy nepodařilo dohonit. Když si fráze z knížky osvojíte, můžete bez problému zajít na trh a požádat o "jumate chil" jako byste byli zdejší. Samozřejmě, že slangové variace řeči se liší v různých oblastech, já jsem byl však často překvapen jak manýry v knize popsané skutečně odpovídají tomu, co lidé na ulici používají. Kdo umí anglicky nebo jiný jazyk, jehož slovní zásoba vychází z latiny, bude schopen rozpoznat valnou část slovíček. Dvacet procent je jich nadto převzato ze Slovanských jazyků. Pak už jde jen o to naučit se výslovnost, ale do toho jakmile se dostanete, tak už nemáte problém. Gramatika je trochu lehčí než v češtině, řekl bych. Ale i tak je dost obtížná. To vám ovšem při nějakém letním běhání po horách nebo cestě autobusem může být celkem jedno. Však oni Rumuni budou rozumět i: "Já rád být, že vy sedět tady". ;-) Proč jsem neudělil plné hodnocení? Kniha sice totiž téměř dokonale splňuje to, co si stanovuje v předmluvě, tedy umožnit orientaci v nejběžnějších situacích, ovšem na druhou stranu postrádá některé naprosto zásadní fráze a obraty, které se mi jeví jako klíčové i pro začátečníka (např. osobní otázky a odpovědi o jméně, věku apod.). Někdy jsou také uvedeny již výrazy již přežité nebo ve starší podobě. Rozdíly mohou být způsobeny vývojem jazyka a samozřejmě také dialekty. Své nejdůležitější poznatky a pozorování se pokusím shrnout a zaslat na adresu uvedenou v knize a třeba se budou hodit při přípravě dalšího vydání. Vězte, že být schopen porozumět a umět se domluvit alespoň pár základními frázemi je v Rumunsku více než užitečné. Angličtina je zatím velmi vzácná (i ve směnárně nebo na hranici třeba neumějí) a tak než se vydáte to těchto přenádherných krajin s panenskou přírodou, majestátními horami a hlavně úžasně ochotným a milým obyvatelstvem, sežeňte si tuto publikaci a naučte se "slova a jednoduché obraty, se kterými se v Rumunsku neztratíte"!... celý text

Malá tábornická encyklopedie
2003,
Vladimír Kubeš
Kniha, která jistě nemůže chybět v knihovničce žádného oddílu. Skautského, turistického či ještě jiného. I pro samostatného táborníka, zálesáka nebo prostého poutníka obsahuje spousty užitečných informací. Nadto to není žádná "bichle" a jazyk je příjemný. :-) Kromě praktického užitku, mohou některá hesla podnítit i úctu a lásku k přírodě a snahu o zachování životního prostředí. Knížka je dobrou zbraní v boji proti konzumní společnosti, každý si z ní vybere to, co mu přijde zajímavé či nápomocné.... celý text

Měsíční údolí
1972,
Jack London
Kniha se liší od ostatní Londonovi tvorby. Není to ani drsná povídka, ani těžké čtení s filozofickou rovinou. Přesto však mezi řádky tohoto krásného příběhu najdeme mnohé podněty k zamyšlení. Je až neuvěřitelné, že i po sto letech může kniha odrážet myšlenku, jíž se jistě zabývají milióny lidí i dnes. Tedy rozbití okovů jednotvárného života ve městě a útěk na venkov, kde budu svým vlastním pánem. Text ukazuje šílený, strašný a nesprávný lidský svět v kontrastu se správným, rozumným a štědrým světem přírody, kde nejsou lidské zákony a spory. Většinou je psán ze Saxonina pohledu, ovšem s nadhledem autora, který navíc vkládá mnohé autobiografické prvky. Je to krásný román o splněném snu, který má své kořeny v životě samotného Jacka Londona. "Měsíční údolí" u řeky Sonomy existuje a dnes se zde nachází Státní historický park nesoucí jeho jméno. Nejvyšší hodnocení jsem neudělil proto, že mi kniha ve své střední části přišla trochu zdlouhavá a nezáživná. Rozdělení do tří "knih" je na místě. První část vypráví o seznámení a počátečních romantických chvílích naší dvojice, jejichž vztah má pak vykvést do neutuchající lásky, ovšem až po překonání strastí ve druhé části (proto chápu její důležitost). Třetí část je příjemný cestovatelský román o hledání a nalezení životního štěstí. Kniha druhá sice obsahuje důležité události, vedoucí k rozhodnutí opustit Oakland, ale mně do tohoto příběhu, nevím proč, všechny ty sociální nepokoje, stávky a násilnosti nějak neseděly. Na druhou stranu chápu, že pro jiného čtenáře se bude jednat o nejdůležitější část. "Měsíční údolí" jistě věrně vykresluje obraz Kalifornie před sto lety, s jeho čmouhami i překrásnými podrobnostmi. Hrůzami i událostmi velice radostnými, jež prožíváme spolu s Billym a Saxon.... celý text

Jedlé rostliny v přírodě
2014,
Rudi Beiser
Tuto poučnou publikaci jsem pročetl postupně a na přeskáčku, ovšem celou. Od Árona po Zvonek. Poctivě jsem si dělal výpisky, to ovšem neznamená, že teď knihu odložím. V pokročilém podzimu se mi ještě povedlo uplatnit některé nabyté znalosti a doufám, že na jaře budu moci vyrazit do přírody, vybaven nůžkami a rukavicemi. Už se těším, co z toho pak doma vytvořím. Příručka je dobře napsaná, výborně strukturovaná a bravurně přeložená. Pro ty, kteří se už s klasickou zeleninou trochu nudí, ji vřele doporučuji. Dobrou chuť!... celý text

Neumělcům života
2014,
Marek Vácha
Ke knize jsem přišel na základě dvou podnětů. Prvním byl rozhovor s autorem v pořadu o literatuře, druhým její prolistování v rukou spolucestující. Jsem skutečně velmi rád, že jsem si ji koupil. Sluší se říci, že pocházím z ateistické rodiny, sám jsem však přečetl Bibli a v Boha věřím. V církvi žádné nejsem a jen občas zavítám k evangelíkům. Kniha mi poskytla krom jiného hlavně obrovské množství podnětů k zamyšlení a kontemplaci. Pohled pana Váchy na některé věci se slučuje s pohledem mým. To se týká například evoluce ("Bůh je hodinář. Tvoří mechanismy.") a úlohy člověka ("Čas je možnost.";"Můj osud a moje povaha není ani ve hvězdách, ani v genech. Já ji tvořím. Nejsme figurky na šachovnici. Ne Bůh, ale já jsem odpovědný za svá rozhodnutí a za svůj život.";"Bůh mě může postrčit, ale co se sebou udělám - se svými dary, charismaty - je na mně"; atd.), čímž se zabývá kapitola "Tvůrce tvoří tvůrce". Část, jež dala jméno celé knize pak velmi příjemně žehná a povzbuzuje každého čtenáře, ale zejména citlivého, křehkého (jakým i já jsem), jenž je v životě zmatený. Neví sám pořádně, čemu věří a kam patří a proč byl povolán - "neumělec života". Pan Vácha nám však nastíní i jakousi cestu - "Mám zadání být obrazem Božím", a to ve své "unikátnosti i velikosti". Dále je text doplněn povětšinou zajímavými vhledy do autorova života osobního i náboženského, což někdy může maličko nudit, ovšem většinou to skvěle dobarvuje poselství knihy, o němž zde psát nebudu, i když je samozřejmě tím hlavním, proč je kniha tak povedená. Kromě právě těchto pasáží, jež nám ale na druhou stranu pomohou se vcítit do autora (zřejmě nejbližší možnost komunikace mezi dvěma silnými introverty - autorem a mnou), "Orko" píše většinou optimistickým tónem (soudě podle mé zatím první jeho knihy) a po čtení míváte dobrou náladu. Venku pak lépe vnímáte krásy světa. Ke konci jsou zařazena i podobenství a ukázky špatného výkladu Božího slova. Pan Vácha varuje před jistými praktikami věřících i církevních hodnostářů, jimž pýcha nakazila mysl. Každému přeji, ať mu kniha (tak jako mně) pomůže najít v sobě kousek krásy, svátosti a dobra, úctu k lidem i přírodě a "přijmout odpovědnost za sebe i za vesmír, který je naším domovem a jenž ruku v ruce s Bohem tvoříme".... celý text