plomusujonak
přečtené 111
Koláčky a spiklenci
2019,
Theo Addair (p)
Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal ke druhému dílu, a přemýšlím, zda jsem neudělal chybu v prodlévání. Snad bych si užil tuto knihu lépe, kdybych nedopustil, aby vyprchal zážitek z prvního dílu. Jinak je tento díl vyloženě horší, než ten předchozí. Začíná sice velmi slibně, buduje zajímavý problém v sexuální zdrženlivosti ze strany Daniela vyvolané jeho negativními zkušenostmi ze školy a z konfrontace s otcem, a líbilo by se mi, kdyby se tohoto tématu kniha celou dobu držela. Ovšem chápu, že vzhledem k tomu, že mají být Koláčky a spiklenci volně přístupné mládeži, by tohle moc nefungovalo, nebo aspoň ne v takovém stylu, v jakém je psaný i předchozí díl. Dobře, máme něco jiného; Danielův otec. Dle knihy však tato záporná postava působí spíše jako přírodní katastrofa, tj. nepůsobí jako člověk, což považuji za spisovatelský nedostatek. Je to jen kombinace těch nejhorších vlastností, jaké může otec mít, je bez charakteru, bez příběhu, bez duše. Tato nevydařená část je ještě umocněná koncem. Daniel se svému otci prostě postaví a přejde ho, jakoby byl jen hodně hnusná bouřka, a jeho otec už se ani v náznaku v příběhu neobjeví, prostě zmizí. Dále mi vadilo nelogické chování postav, celkově jak se Daniel i Kit utápěli v žalu a nenechali si nic říct ani od kamarádů, respektive mi vadilo, že nebylo řádně vysvětleno, proč se tak chovají. Chybělo mi pořádné líčení psychologických pochodů. Proč Danielovi tak strašně vadila Magdaléna, jsem nepochopil, mně přišla jako naprosto milá, zdravě smýšlející a sympatická osoba. Připadá mi, že je příběh je psaný tak, že hlavní postavy se musí dostat do dostatečně hlubokých problémů, aby bylo dílo dramatické a bylo o čem psát. A tohle umělé nepřirozené nadstavování děje je mi proti srsti. Vadí mi též, jak je kniha nehorázně ukecaná, mě nezajímá bezobsažná konverzace, jako třeba ta v tom lyžařském areálu. Případný třetí díl už bych nečetl.... celý text
Děti Duny
2023,
Frank Herbert
Při čtení tohoto skvostu budete přesyceni vjemy a koncepty. V každém díle Duny se prolíná a rezonuje určité univerzální téma. První díl měl jako hlavní myšlenku soužití s přírodou, předcházející druhý se točil kolem hrůzné budoucnosti a tento třetí se týká minulosti. Duna je unikátní v tom, že pokud pomineme obrovitost pouštních červů, narazíme na čistou esenci člověkem vytvořených hrůz mimo naše chápání z lidí a pro lidi. Žádná umělá ani mimozemská inteligence. Když to tak čtete, říkáte si jen, jak malou rybičkou byste byli v takovém oceánu reality. Ti, kteří vládnou, už jen vzdáleně připomínají lidské bytosti, jejich mentální schopnosti jsou nepředstavitelné. Plány a intriky v plánech a intrikách jiných plánů a intrik. A bude hůř. Symbióza člověka s mimozemským tvorem vedoucí k absolutní kolektivizaci lidského vědomí. Záchrana společnosti před jednotlivcem - je to zoufalství. A ten přesah do naší filosofie a religionistiky. Ještě jsem se ani nezmínil, že Leto Atreides II. nemá lidské tělo a kromě svých schopností je zároveň ještě svým otcem a největším vládcem Zlatého věku Země. Tři osoby v jednom - kde jsem to už jen viděl? Určitě kniha stojí za přečtení, ale od té kritiky náboženství si budu muset dát přestávku. Navíc mi přijde, že kvůli svému přebujelému obsahu je nevyvážená, a emoce čtenáře zůstanou po přečtení tak nějak na jednom místě v knize a už se nehýbou.... celý text
Kronika ohlášené smrti
1984,
Gabriel García Márquez
Nečekal jsem, že tak úžasná kniha je v povinné četbě. Obtížně se mi nacházejí slova, to se musí přečíst. Ten příběh je sytě barevný, do nejmenšího detailu; do ptáků v korunách růžově rozkvetlých mandloní, do slavnostních světel veliké svatby, do modřin na mladém těle Angely Vicariové, do bílého hnisu vytékajícího z penisu Pedra Vicaria, do nožů pokrytých šarlatem, do vyhřezlých vnitřností Santiaga Nasara. Je to velmi organická, brutální a zároveň emoční, přírodní, estetická čtenářská záležitost. Sice se hodně o této novele mluví v kontextu poukázání na kolektivní vinu, která je nepopiratelná (nazval bych ji však kolektivním nezájmem a přehnanou opatrností a zdrženlivostí), pro mě ale osobně poselství tohoto díla spočívá v poukázání na přílišném lpění na tradicích. Jsem přesvědčen, že v přístavním městečku by vznikl mnohem větší rozruch, kdyby se nakonec bratří Vicariové rozhodli ušetřit Santiaga a nesplnit tak svou rodinnou povinnost vraždy ze cti. Vždyť i Santiagova rodina tento osud přijímá s odevzdaností. Připouštím, jména v této knize jsou složitá k zapamatování a překousat se přes první kapitolu, která je poměrně informační a tichá, může být těžší, ale každá další po ní je krokem vzhůru na schodišti gradace. A vy se začítáte víc a víc. Zmatený Santiago Nasar na náměstí v kruhu množství lidí křičících jeden přes druhého. Pak u vrat svého domu - jedna neohrabaná rána za druhou. „Zabili mě, slečno Wene,“ řekne, když pobodán prochází sousedním domem drže si klubko páchnoucích střev v rukách. Až nakonec se zatajeným dechem a slzami v očích vidíte před sebou, jak se zhroutí obličejem k zemi v kuchyni svého domu. A jeho smrt nezmění nic. Tuhle knihu si určitě přečtu víckrát.... celý text
Volání Cthulhu 1
2021,
Howard Phillips Lovecraft
Až na Chladný vzduch je třetí sbírka skutečným rozvinutím potenciálu pana spisovatele a to, co bylo jen jemně dosud naznačováno, zde rozkvétá v plné parádě. Mám na mysli kosmický horor. Nejikoničtějším dílem z tohoto žánru je bezpochyby Volání Cthulhu. Úděs z kosmických bytostí je o to hrozivější, že jejich rozměry jsou gigantické - větší než hory - a bytostně nepřátelské. Tři následující povídky, Pickmanův model, Podivný dům vysoko v mlze a Stříbrný klíč se zase vrací do Lovecraftovy typické jednoduchosti, tentokrát však s vybroušenou pointou. Naprosto mě pak zaujala novela Snové putování k neznámému Kadathu, u níž jsem překonal svůj rekord čtení v kuse (nyní 5 a půl hodiny). Chápu důvody, kvůli nimž se tento autorův počin nemusí líbit všem, avšak mně osobně toto dílo neskutečně učarovalo. Obsahuje nejdetailnější popis Lovecraftova Snového světa, včetně kultury a náboženství. Zaujalo mě též velké množství charakterů, které v tomto příběhu vystupují, a srdečně mě rozesmálo, když Randolph Carter začal mňoukat, aby se dorozuměl se svými kočičími přáteli. Bohužel je Snové putování poslední Lovecraftův příběh týkající se Snové říše. K případu Charlese Dextera Warda se prozatím nebudu vyjadřovat, protože je v této knize utnutý v polovině, a k jeho dočtení je třeba otevřít druhý díl.... celý text
Zaslíbená Země Nezemě 14
2022,
Kaiu Širai
Po roční pauze jsem se vrátil k této manze s velikým očekáváním a díl dočítám se smíšenými pocity. Nelze popřít, že byl tento díl opravdu nabitý emocemi a obsahem, ale i když se mi líbil, objevují se v něm věci, které vnímám spíše negativně. Zaprvé snad ta nejdůležitejší událost v celém příběhu, že Norman přežil a nyní vystupuje jako William Minerva. Z tohoto významného zjištění a dojemného shledání mi na pomyslném jazyku zůstává hořká pachuť skutečnosti, že děti jsou na celou tu hrůznou situaci s démony odkázány zcela samy na sebe. S Normanem je dále spojen fakt, že mnou očekávaných dílů mangy popisující do detailu, jak unikl Norman z farmy Lambda, jsem se nedočkal. Není to poprvé, co jsem byl z této mangy zklamaný kvůli tomu, že dostatečně nerozvinula část příběhu a prostě jej přeskočila nebo stručně zmínila. Dle mého to kazí celkový dojem z díla a vytváří nepříjemné mezery. To ale není vše. Naprosto soucítím s Emminým psychickým rozpoložením ohledně myšlenky vyhlazení démonů a pod její tvrzení a obhájení démonské existence, které sdělila Rayovi, bych se podepsal. Vadí mi ale, že samotná manga je napsaná tak, že vede čtenáře k tomu, aby pojal názor, že démoni jsou špatní a měli by se vyhubit, což činí specifickým způsobem. Norman v tomto díle vysvětluje, že démoni jsou původně primitivní organismy přejímající vlastnosti od jiných tvorů. A právě toto přirovnání démonů k nežádoucím bakteriím zajisté evokuje ve čtenářích opovržení jimi a vnímání jich jako odpudivé a přebytečné škůdce. Připomíná mi to utlačovatelské vládní skupiny snažící se zahájit genocidu vůči menšině, například etnické, právě v tomto jejich konceptuálním ponížení na podřadný živočišný druh. A to je prostě špatně a není to fér. Autoři by udělali mnohem lépe, kdyby stejného efektu odpudivosti démonů dosáhli pomocí líčení hrůz jimi páchaných v Lambdě. Tam se mohli vyřádit.... celý text
Smuténka
1990,
Jan Skácel
Po téhle knížce jsem sáhnul spíše ze zoufalství kvůli maturitě. Nemohu ale říct, že jsem si ji nějak extra užil, byla pro mě hodně těžká na pochopení a nechtělo se mi ztrácet čas píděním se za myšlenkou, kterou chtěl autor vyjádřit. Pochopil jsem pár básní, nějaké mě oslovily, ale bylo to málo. V budoucnu mám v plánu si od Skácela něco přečíst, ale spíše zkusím jeho básničky pro děti, Uspávanku s Hokusajem od něj mám velmi rád.... celý text
Saturnin
1999,
Zdeněk Jirotka
Po dočtení této humorné knihy jsem smutný, že už služebnictvo není u nás v takovém kurzu, jako bylo před nástupem socialismu, neboť bych rád měl možnost sluhou se stát. Je to výjimečná kniha, která pobaví a ještě povzbudí k chození do přírody. Postavy působí opravdově, kniha nabídne i různá menší moudra a jiný pohled na všední věci. Určitě stojí za to si přečíst.... celý text
Dvě věže
2006,
J. R. R. Tolkien
V dnešní době plné fantastických seriálů, filmů a počítačových a stolních her si běžný člověk pod pojmem fantasy představí pohádkově barevné prostředí, všemožné kouzelné bytosti, hejna draků, složitý magický systém a dobrodružství a poklady s nezměrnou hodnotou na každém kroku. A přesto má série Pán prstenů, to původní kultovní dílo fantasy žánru, od této představy daleko. Svět Pána prstenů, to je svět, ve kterém má příroda ve své divokosti oproti civilizaci vysoce navrch, vzdálenosti ve Středozemi jsou obrovské, a tak se tamější kultury setkávají a mísí tak málo, že existence samotných hobitů je považována za mýtickou. Magie tam je, ale tak vzácná a nepopsaná, že ji využívají zpravidla jen vyšší bytosti. Hudba je potom hybatelem tohoto světa. Díky těmto skutečnostem je Pán prstenů dosud nepřekonaný vrchol fantasy literatury.... celý text
Farma zvířat
2004,
George Orwell (p)
Tuto překvapivě tenkou knížkou jsem bral do rukou s představou o drsné pohádce, která ale končí dobře. Už si nepamatuju, odkud jsem tuto domněnku vzal, ale je jisté, že kvůli totálnímu nenaplnění mých očekávání jsem si knihu znechutil. Ale nejen kvůli tomu. Bytostně nesnáším násilí na zvířatech, a to i když zobrazují lidské osoby a povahy, takže jen se zatnutými zuby jsem prolétal Farmou zvířat, abych tu hrůzu měl už za sebou, což bylo jednoduché, protože Farma zvířat je hodně jednoduše napsaná a čtivá. Vlastně až příliš jednoduše napsaná. Je extrémně přímočará, schématická a nepodobá se tak beletrii, jako spíše eseji, a myslím, že George Orwell by udělal mnohem lépe, kdyby místo toho opravdu napsal esej. Farma zvířat ve mně nevyvolala ani zdaleka odpor nebo odsouzení Stalinova režimu, ale touhu si z Napoleona udělat jitrnice, jelítka, tlačenku, buřty a jiné zabíjačkové dobroty. Osel Benjamin se vyjádřil ve smyslu, že situace na Farmě zůstává navzdory všem snahám zvířat stejná, jako byla dříve, a není z této situace úníku, ale já s ním hluboce nesouhlasím, protože si myslím, že za pana Jonese, se měla zvířata v průměru mnohem lépe, než za Napoleona, a u Jonese došlo k úpadku až v posledích měsících. Konec sám je mnohem drsnější, než konec románu 1984 (který je za mě mnohem lepší, než toto dílo) kvůli tomu, že ve zmíněném románu sledujeme část života člověka, který se dopustí zlomyšlení a je režimem učebnicově zlikvidován – znamenaje nejlepší možný scénář pro Stranu a nejhorší možný scénář pro ideozločince. Z toho vyplývá, že se na pozadí knihy 1984 mohlo odehrát mnoho příběhů lidí, kteří dopadli mnohem lépe než Winston Smith. Ve Farmě zvířat tomu tak ale není a špatně končí vlastně všechny postavy, které na Panské farmě zůstaly. Z knihy mi bylo tak zle, že jsem si z ní záměrně ukousl, abych aspoň trochu ukojil svůj vztek a ponížil a pokořil tuto literární ohavnost. Na druhou stranu jsou v tomto díle postavy, které jsem si zamiloval. Jde o klisnu Molinu, úplná ikona, která ze situace vyšla podle mě jako absolutní vítěz, a potom hřebec Boxer, který je úplně zlatíčko a chtěl bych mu pohladit čumáček.... celý text
Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy
1968,
Jules Verne
Bezpochyby jde o nejbrutálnější verneovku, jakou jsem zatím četl. Jde vidět, že dokončení tohoto románu se ujal syn Michel, protože popis toho, jak někomu pádem z výšky praskne hlava, krev vytříkne na všechny strany a mozek vyteče na podlahu, jsem u Vernea opravdu ještě neviděl. Již tento fakt může napovědět, že se jedná o dost záživnou dobrodružnou knihu, a řekl bych, že kdybych dopředu nevěděl o sci-fi technologiích, které na konci čekají, tak bych prožil během čtení pocit strachu z neznáma. Není to chyba předvídatelnosti knihy, ale četl jsem od Verna poměrně hodně knih, takže prostě vím, s jakými motivy pracuje, a jaká témata využívá. Komicky v románu působila angličtina, která byla tak zkomolená, že jsem nebyl schopen pochopit význam frází. Kniha není ani tolik dlouhá, takže ji doporučuji přečíst si jako první všem novým čtenářům díla Julese Vernea, paradoxně přestože jde o jeho poslední.... celý text
Smrt a sen a slovo
1965,
Vladimír Holan
Ruka sahá do poličky v knihovně ve městě a přeje si chopit se takové sbírky, která by se sama jakoby předčítala, že se nebude táhnout v čase jako těžké údy. Na jedné ze stran jakéhosi svazku cosi se chvěje a pyj koně vysouvá si rukáv. Zvědavost je paní podivuhodností a hned nabízí mi jako potulný prodavač náznaky vilnosti. Papírový motýl sklapuje svá křídla a již nesu si domů Smrt a sen a slovo. Začátek sbírky je krkolomně složitý, čtenář si musí navyknout na proud slov ve velmi složitých větách. Když se ale pracně prokouše přes úvod, naskytne se mu možnost vychutnat si básně s motivy ztracené lásky, smrti, stínu, snů, ticha a tmy v souhře přenádherných obrazů, u nichž se tají dech. Vladimír Holan byl prostě básník. Jakékoli jeho pokusy o sepsání lyriky do kamenných odstavců prózy nepůsobí tak lehce, hravě a něžně, jako básně, které žijí, dýchají a zpívají příběhy. Musím se ale přiznat, že ač byla má snaha velká, ve své sice širší, ale pořád omezené slovní zásobě a nízkých znalostech tehdejší kultury na Holana působící, jsem nepochopil úplně vše, co chtěl autor říci. Snad to bylo také tím, že jsem ještě nepoznal tak dost svět, a nežene mě nutnost vzpomínat na dávno ztracené dětství nebo přemílat pod borovicí o tom, kdy se přidám k těm, kteří jsou mrtví pro živé.... celý text
Kubula a Kuba Kubikula
2009,
Vladislav Vančura
Nedostatek času na čtení povinné četby mě dovedl k výběru dětské knihy od maturitního autora. Je tomu již mnoho let, co jsem naposledy četl dětskou knížku a kvůli Kubulovi a Kubovi Kubikulovi si teď připadám jako jeden z těch dospělých, které potkal Malý Princ, a je mi smutno. Pokud se tato kniha opravdu líbí dětem, skládám hlubokou poklonu autorovi, protože nic takového bych nikdy nedokázal napsat. Při pohledu z dálky na děj považujeme dětskou knihu za přehlednou, ucelenou, jednoduchou a poučnou, ale pokud se podíváme detailně, zjistíme, jak absurdní je. Obecně by se to dalo charakterizovat takto: Osoba A a osoba B řeší problém. Osoba A řekne osobě B, že to bude dobré, osoba B přitaká a od té chvíle už se žádná z nich nepozastaví nad tím, že vůbec nějaký problém existoval. Dále jsou kapitoly až neuvěřitelně krátké - jedna se vleze s obrázkem klidně i na dvě strany. A i když je to dětská kniha, objevují se tam nadmíru znepokojivé motivy. Nejsou to však takové věci, které by děti zajímaly, na to je cílová skupina příliš nízkého věku, ale bál bych se, že by se jim mohly vrýt do podvědomí. Vždyť Burdaburděra doslova vpíchne jehlu do lebky Barbuchovi, jenž je sám entitou, která se živí strachem a vznikla z víry jiné osoby. Takovým bytostem se říká tulpové a jsou to reálné koncepty v hinduismu. Dalším zvláštním úkazem jsou citově zabarvená slova, která bychom v současnosti před dětmi nepoužili. Obecně tedy mohu říct, že nevím, jak se ohledně této knížky mám cítit. Je hezká, roztomilá, má nádherné ilustrace, ale občas je na svůj žánr zdlouhavá, a věci, které postavy řeší, jsou často zbytečné.... celý text
Spasitel Duny
2021,
Frank Herbert
Spasitel Duny je nejkratší a zároveň nejhůře hodnocený díl z původní série románů o Duně od Franka Herberta. A já se ptám, proč tomu tak je, aniž bych si zjišťoval ohlasy ostatních čtenářů. Vždyť druhý díl je, co se týče kvality, obstojný tomu prvnímu, téměř nic mu nechybí. Inteligentní postavy, fantastické prostředí, fascinující příběh i moudrá rčení, kromě tedy nějakých závěrečných pojednáních, ale bez nich je možné se obejít bez problému. Napadá mě, že by nespokojenost mohla také pramenit z absence dobrodružné cesty jako v první knize. Někdo by mohl tvrdit, že se kniha změnila ve výčet složitých politických intrik bez nějakého pořádného příběhu, ale já nesouhlasím, protože zdánlivou nehybnost příběhu a zaměření se na politicko-náboženskou situaci vidím jako zajímavé přenesení konfliktu do abstraktní sféry. Nebo snad kvůli oživení jedné z hlavních postav, Duncana Idaha, přes nepsané pravidlo mezi spisovateli, že se mrtvé charaktery nemají oživovat. Avšak dle mého názoru je oživení Duncana Idaha příběhově dobře obhájeno a nijak to nekazí dojem z četby. Ať je to tedy, jak chce, nezmění to fakt, že jsem si tuto knížku náramně užil.... celý text
Balada z hadrů
2014,
Jan Werich
Tato divadelní hra mě bavila nejvíc ze všech těch, které jsem četl. Řekl bych, že je to už i kvůli samotnému originálnímu podání - je to divadelní hra o tom, jak několik lidí hrálo divadelní hru, a navíc je protínaná několika vstupy Voskovce a Wericha, kteří mluví o tom celém jako o divadelní hře, v díle se tak vyskytují vlastně tři propojené úrovně reality. Ale teď k obsahu. Poměrně mě překvapilo, že se Werich a Voskovec nijak netajili s kritikou nacismu v tomto dramatu. Jinak se mi líbil spádný rychlý děj, a věřím, že kdybych měl víc času na čtení, zvládl bych to jedním dechem.... celý text
Měsíční močál
2011,
Howard Phillips Lovecraft
První svazek byl decentním souborem vesměs příjemně tajemných povídek vhodných pro odpočinkové čtení nejlépe za deštivého odpoledne při svíčce a o bylinkovém čaji. Lovecraft se ale jako spisovatel neustále zlepšoval a tato druhá sbírka obsahuje v uvozovkách druhou generaci jeho příběhů, které jsou již rozsáhlejší, napínavější, hlubší a děsivější, a jde vidět, že Lovecraft si řádně uvědomil, co chce psát. Jako důkaz zlepšení kvality bych uvedl dvě sice nehororové, ale za to vydařené povídky vyskytující se v tomto svazku: Iranonovo hledání a Sladká Ermengarda. To první je dojemný příběh o zasněném hudebníkovi, který se pokládá za prince ztraceného království, a druhé je komediální povídka/divadelní hra, která nemusí nutně rozesmát, ale úsměv na tváři vykouzlí. Velmi se mi líbí způsob, jakým Lovecraft propojuje svá díla; nezáleží na tom, jakou povídku si od něj člověk přečte jako první, fungují všechny samostatně, ale v mnohých se skrývají odkazy na jiné v podobě témat, objektů nebo postav, nebo jen zmínek o nich, jež si tak jakoby žijí vlastním životem a dodávají svou útržkovitostí tzv. Mýtu Cthulhu (tj. fiktivní vesmír, ve kterém se naprostá většina jeho povídek odehrává) komplexnost a pocit důvěryhodnosti. Mohu vzpomenout například případ ohledně fiktivního okultního svazku Necronomicon, který marně hledali mnozí nadšenci v knihkupectvích a knihovnách. Velice jsem si oblíbil dvě povídky: již zmíněné Iranonovo hledání a Hudbu Ericha Zanna, která dokonale navozuje atmosféru tajemné cizí uličky, kosmické hudby a poukazuje na křehkost našeho světa, který může být lehce otřesen něčím velmi mocným. Za zmínku stojí ještě povídka Nepojmenovatelné, ve které si spisovatel briliantně hraje s představivostí a myšlenkami, které se jakoby na zavolanou zjeví ve skutečnosti.... celý text
