plomusujonak přečtené 111

Tajemný hrad v Karpatech 2015, Jules Verne

Tajemný hrad v Karpatech je jednou z knih, které nejvíc trpí na svou filmovou adaptaci. Nevadilo by to, kdyby se knize dávala přednost před filmem a byla by známější než zmíněný film. Příběh v knize je totiž jemný, o dost jemnější než ve filmu. Chybí vtipné scény, gegy, ale také mnohé šílené vynálezy, postavy i mumifikovaná operní pěvkyně, která mě vždy v dětství u filmu naprosto šokovala. A kromě toho začíná hlavní příběhová linka s hrabětem Telekem až od poloviny knihy, předchází jí totiž část, kdy se o průzkum hradu pokouší lesník Nik Dek a doktor Patak, z jejichž pozdějšího vyprávění (a také z jiných informací) usoudí pak hrabě, že by stálo za to pokusit se hrad prozkoumat znovu. Navzdory tomu, že jde o verneovku, není v knize tak moc sáhodlouhých popisů přírody a pojednáních o historii (neznamená to však, že by v knize vůbec nebyly) a děj svižně ubíhá. Je to vskutku velmi dobrá kniha, která je však bohužel zastřená svojí ještě lepší filmovou adaptací, proto doporučuji si nejdříve přečíst Tajemný hrad v Karpatech a až poté zhlédnout Tajemství hradu v Karpatech. Sám mívám problém si rozpomenout, zda se daná scéna odehrávala v knize, nebo ve filmu, a spíš si vzpomínám na filmovou verzi.... celý text

Lehké fantastično (limitovaná sběratelská edice) 2020, Terry Pratchett

Úžasná Zeměplocha na mě v prvním díle zapůsobila svým originálním humorem, nadsázkou, absurditou a satirou a nemohu vyvrátit to, že tyto aspekty nechyběly ani ve druhém díle, avšak z nějakého důvodu jsem si tuto knihu neužil tolik, jako tu předchozí. Je to, řekl bych, ze dvou důvodů: Ten první je, že mé počáteční nadšení z této série při čtení tohoto svazku již opadlo; a to druhé, že sám spisovatel v této knize nepřišel na nic nového, jsou to stále jen Mrakoplaš a Dvoukvítek unášení na vlnách nezkrotného osudu a náhody.... celý text

Smrt na Nilu 1985, Agatha Christie

Po velmi dlouhé době jsem si přečetl knihu z detektivního žánru, který je pro mě v rámci literatury poněkud cizí, avšak, co se týče televize, jsem už od mala díky své babičce fanoušek detektivek a obzvláště Hercula Poirota. Takže před započetím čtení této knížky jsem měl v hlavě myšlenku, že by to mělo být velmi dobré. A po přečtení musím říci, že to bylo ještě lepší než televizní seriálová adaptace, kterou považuji za vynikající. Až na první kapitolu má kniha spádný děj stále a stále se stupňující. A u těch zločinných případů si člověk třeba myslí, že asi ví, kdo je vrah, jenže potom se stane něco nečekaného nebo si Poirot všimne malého detailu, a pak člověk zjistí, že je to nakonec úplně jinak a tím nejméně očekávaným způsobem. Je to extrémní zábava, Agatha Christie je úžasná spisovatelka a já si chci od ní přečíst víc.... celý text

Máj 1965, Karel Hynek Mácha

Překvapilo mě, jak krátká tato báseň vlastně je. Byl bych ji měl přečtenou za den, ale docela jsem ji odkládal. Zjistil jsem u ní, že narozdíl třeba od dramat nebo prózy nelze číst poezii ve více lidech a střídat se, nebo je to aspoň velmi složité. Člověk se musí utišit a zklidnit a samotné čtení básní je spíše jako si prohlížet malbu; čtenář se o dost častěji než u běžné prózy vrací k předešlým frázím a veršům, opakuje si je, některé si čte rychle, jiné pomalu, rozjímá nad nimi, nad jejich rytmem, délkou, rýmem. A právě Máj od Karla Hynka Máchy patří mezi takové básně, které je možno číst snad jedině tímto způsobem. Přál bych si mít Máj doma ve své knižnici. Mít Máj pouze půjčený z knihovny je dobré jedině pro splnění požadavků na povinnou četbu, ale já sám vím, že Máj je takové dílo, k němuž bych se velice rád a často vracel, třeba abych si oživil v paměti nějaký verš. Prostě Máj je v rámci stylu a popisů dokonalým dílem a nevadí mi, že mu jde občas špatně rozumět. Baví mě, že mohu hledat význam použitých slov, zkoumat větnou stavbu a barvitě si všechny ty květnové denní i noční scenérie představovat.... celý text

1984 2021, George Orwell (p)

Tahle kniha byla fakt silná. Netušil jsem, že bude tak emočně nabitá, že se budu dokonce bránit tomu, co by ve mně vyvolala, jinak bych propadl zoufalství. Stále jsem si musel opakovat, že ta kniha je napsaná tak, aby měla špatný konec, ba dokonce co nejhorší. Ale byl to opravdu špatný konec? A v čem všem nás příběh oklamal? Přeskočím tu část, kde bych mluvil o spojitosti této knihy se světovou politikou. Z takových slov vznikají naprosto zbytečné debaty, které mohou vyústit v hádky, jež už se pak ani zdaleka netýkají tohoto románu. Jen bych chtěl říci toto: román byl myšlen jako odstrašující příklad, nikoli návod, a za druhé, je potřeba se z tohoto hlediska na ni dívat jako na film Rainman – podobnost v těchto dvou dílech spočívá ve způsobu, jak obě díla zobrazují autismus a totalitu – snaží se ukázat všechny možné aspekty v extrémním měřítku v rámci jediného případu (Rainman má všechny známé projevy autismu, ale šance výskytu takového jedince, se všemi symptomy, je nesmírně nízká, jde pouze o umělecké zobrazení; takové to je i u totalitního režimu ve fiktivní Oceánii). Co však nesmíme v žádném případě opomenout při analýze tohoto románu, je lež. Není běžné, aby se v próze vyskytovaly lži, které nejsou od prvopočátku odhaleny čtenáři. Ale obávám se, že u tohoto díla byl oklamán nejeden čtenář, neboť důvěřoval prvkům v knize, které jsou však hluboce zpochybnitelné. Jak víme, Strana přetváří historii všeho, co se dá, jen aby se to hodilo do momentálního stavu věcí a pro co nejefektivnější ovládání lidí. Takhle dokáže například efektivně zburcovat lid proti čemukoli si zamane jen během pár hodin. A má pod kontrolou i jednotlivce, kterým efektivně vymaže mozek a pak je zničí bez toho, aniž by z nich tvořila „mučedníky“. Vždyť využívá samotný manifest proti jejich režimu jako svou zbraň. A zde je ten háček. Pokud má Vnitřní Strana přístup ke Goldsteinově Knize, kde jsou vypsány hlavní myšlenky proti nim, a využívá ji jako nástroj pro dokonalé ovládnutí člověka, tak by mohla Knihu využívat, i kdyby nebyla plně pravdivá. Julie se domnívá, že bombardování Oceánie nezpůsobují eurasijské ani sinasijské (eastasijské) letouny, nýbrž ty oceánijské. Kniha sice tuto domněnku vyvrací, avšak ne úplně. Další část v knize, která mě k pravdivosti Juliiny doměnky vede, je fakt, že budovy ministerstev v Londýně jsou oproti ostatním stavbám všude kolem netknuté a nepoškozené nálety. Zároveň se v románu Winston ani jiná osoba nedostane k hranicím Oceánie ani na frontu, neopustí stát ani neprojde celé oceánijské území. Co se v knize přímo neděje, je zpochybnitelné. Oceánie by mohla zabírat mnohem menší území, než je líčeno v Knize, podmínkou však zůstává Británie (logicky) a Severní Amerka, neboť fotografie, která tolik utkvěla Winstonovi v paměti, byla pořízena na stranickém sjezdu v New Yorku. Ostatní oblasti však můžou spadat úplně pod jiné státy, které pro obyvatele Oceánie de facto neexistují. Ani ojedinělé boje mezi třemi světovými velmocemi by probíhat nemusely. Oceánie totiž válčí vždy ve spojenectví proti zbývajícímu státu s občasnou výměnou, ale nikdy nebojuje Oceánie sama, což naznačuje systematickou lež. Mohly by tak existovat státy s jinými politickými systémy, než má Oceánie. Mohly by existovat demokratické státy, v nichž by se ukrývalo Bratrstvo… Obávám se však, že moje teorie se opírá pouze o příběhové trhliny a nesdělené informace. Bylo by tu více problému například s ambasádami, které jsou z velké části neodmyslitelně spjaté s existencí moderní demokracie (Severní Korea, například, může mít ambasádu v Praze a naopak). V hlavě se mi během psaní této recenze rodí další nápady na teorie ať už více, nebo méně šílené: výskyt Bratrsva mezi proly, stálé zapojení Goldsteina ve Straně, Goldsteinova smrt, ovládání lidí pomocí telemonitorů během spánku, setkání s Winstonovou matkou atd. A to jen proto, neboť se nemohu v hloubi své mysli smířit se špatným koncem románu 1984. Stále si však udržuji naději, i kdyby se netýkala současné situace v rámci příběhu, ale budoucnosti. Příloha o pravidlech novomluvu je psaná jako vědecký text mluvící o vztahu jazyka k Angsocu v minulém čase. Co když existuje v příběhu jako reálný text napsaný po pádu totality v Oceánii. Co když opravdu prolové pochopili a povstali, nebo povstali a pochopili a svrhli vládu. V Knize je sice napsáno, že se ve vedení střídaly vždy dvě vrchní sociální vrstvy, co když stačí té nejnižší jen více času, když se ty dvě zastaví… Pochyby o všobecné pravdě v románu nastávají i při zaobírání se jím jako literárním dílem a příběhem zvenku. Byl to opravdu špatný konec? Jeden můj kamarád, který má 1984 velmi rád, mi sdělil, že kniha končí dobře, protože Winston zemře šťastný a smířený s Velkým Bratrem. Tady jsem se musel zamyslet, protože z vlastních zkušeností vím, že konec se smrtí hlavního hrdiny vskutku neznamená špatný konec ani zdaleka. Z těch drastičtějších příkadů bych mohl vzpomenout apokalyptické anime Neon Genesis Evangelion či internetový příběh Návrh uživatele: S. D. Locke. Kvůli spoilerům nemohu prozradit, co se přesně v těchto dílech stane, ale mé dumání jsem ukončil s tou myšlenkou, že na rozdíl od 1984 je osud postav ve dvou zmíněných narativech spravedlivý, protože tak skončí zpravidla všichni z důvodu konce světa. Snad jediná věc, která však chybí románu 1984 k opravdu příšernému konci je záporná postava, kterou bych nenáviděl, O‘Brien mi totiž přijde neskutečně sympatický a mám ho opravdu rád.... celý text

Kytice 1988, Karel Jaromír Erben

Nikoho snad nepřekvapí, že byla tato jedna z českých nejlegendárnějších sbírek básní, mou první, jež jsem celou četl. Zajisté mě nezklamala, byla v mnohých směrech velmi emočně nabitá a prostě velmi krásně napsaná. Často bývá Kytice přirovnávána z dobrých důvodů ke starým hororům, situace v některých příbězích básní jsou totiž velmi nepříjemné a vlastně i děsivé, objevuje se v nich utrpení, bolest, smrt a nadpřirozené bytosti, které předchozí tři zmíněné body způsobují. Snad v žádné není ani náznak vysvětlení, proč se ty věci dějí, nebo odkud se vzaly, a tak působí veškeré fantastické prvky jako něco, co člověka hluboce přesahuje, co tu bylo dávno před ním, a co ho dalece přežije. Když jsem četl například Poklad, běhal mi mráz po zádech. A u mé nejoblíbenější básně z celé sbírky - Záhořovo lože - jsem byl dokonce dojat k slzám. Celkově jsou všechny básně zahaleny jakousi rouškou tajemství. Líbivost básní však nebyla u všech na úrovni. Například tři nejznámější, Svatební košile, Vodník a Polednice, jsem si moc neužil. Možná tak bylo právě kvůli jejich ohranosti. Jiné byly prostě slabší nebo jsem je dokonce nepochopil. Musím však říct, že jsem si čtení Kytice při občasném pohledu směrem k lesu a při poslechu vážné hudby vysloveně užíval.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 13 2022, Kaiu Širai

Pokud bychom nakreslili graf vyjadřující celkovou povedenost dílů mangy, byl by poněkud kolísavý, některé díly se povedly, jiné zase moc ne, avšak tento třináctý by byl jedním z nejvyšších vrcholů. Nejprve musím pochválit obrázek na přebalu, který je perspektivně, barevně i stylisticky perfektní. Velice se mi líbí i jedna z vnitřních předělových ilustrací. Druhá polovina souboje, který byl započat na konci předchozího dílu, vyšla velmi povdeně. Závěr byl dokonce tak dojemný, že jsem ronil slzy. Věc, co autor mangy opravdu umí, jsou scény kolem smrtí hlavních postav a tento svazek to pravidlo potvrzuje. Po delší době jsem se také znovu dočkal i děsivých částí. V posledních kapitolách jsou nám navíc představeny nové postavy, na které se do následujících dílů velmi těším.... celý text

Zánik domu Usherů a jiné povídky (38 povídek) 2013, Edgar Allan Poe

Očekával jsem asi příliš, a tak jsem byl touto knihou poměrně zklamán. Doufal jsem, že se bude jednat o sbírku hororových a tajuplných příběhů, které mě okouzlí svou barvitostí a dostanu z nich husí kůži, nebo aspoň ten krásný pocit, jenž se dá vychutnat nejlépe za deštivých podzimních večerů u černého čaje a svitu svíčky v nějaké kavárně v historickém centru města, ve staré knihovně či doma v příšeří. Bohužel takových byl jen malý zlomek. Ale ještě než začnu kritizovat jednotlivé povídky, musím poukázat na nečekaně velké množství francouzského textu v této knize, což by mi zase tak nevadilo, jenomže vážení autoři sbírky se vůbec neuráčili o přidání jakýchkoli překladových poznámek, a protože francouzsky neumím a žádná z povídek s francouzštinou mě nezaujala natolik, abych si vůbec otevřel překladač google, neměl jsem z četby častokrát skoro nic. Autorům bych dále vytknul poměrně retardovaný výběr povídek a také jejich uspořádání. Vezměme si třeba hned druhou a třetí. I když jsou povídky Ligeia a Morella velice hezky napsané a jejich témata mě baví, jsou si příliš podobné a já prostě nechci číst hned po sobě dvě povídky o mrtvé ženě a nadpřirozených okolnostech doprovázejících tuto tragickou událost (tomto případě jde o jakýsi návrat ze záhrobí). Musím být asi jen rád, že za tyto dvě nezařadili ještě Berenici, jednu z mých oblíbených také o zemřelé ženě, to už bych se opravdu naštval. Ale jinak je třeba říci, že v této sbírce se nacházejí ještě další páry povídek, které spojuje příběh, a které jsou zařazeny hned vedle sebe správně, například moje oblíbené duo Jak napsat článek pro Blackwood a Osud, snad jediné dvě komediální povídky z celého díla, u nichž jsem se doopravdy bavil a u nichž obdivuju jejich originalitu, a potom ještě Arheimské panství a Landorská chýše, které jsou příjemným popisným zážitkem přírody. Nejvíc jsem si užil samozřejmě ty mysteriózní kousky, můj nejoblíbenější ze všech v této knize je William Wilson, dále Skokan, Vrah jsi ty!, Sud vína amontilladského, Ztracený dopis (tj. povídka, v níž se objeví Detektiv Dupin, naprosto geniální), Démon perverzity, Von Kempelen a jeho objev a Případ M. Valdemara. U čtení knihy jsem si však připadal jako při rozbalování čokoládového vajíčka s překvapením; čokoláda je nekvalitní a nikdy nevíte, jestli bude ve vajíčku ukryt hezký temný příběh, nebo divný, nudný nebo “humorný” pokus o rádoby povídku. Edgar Allan Poe je skvělý autor mystery, ale komedie prostě neumí; povídky Jak napsat článek pro Blackwood, Osud a možná ještě Rozhovor s mumií a Muž, který byl troskou člověka jsou výjimkou v tomto oboru, zbytek je nezáživný, zvláštní, či dokonce příliš absurdní. Kupříkladu povídka Umění stát se lvem salónu je o nose? Jako vážně? A v povídce Ztráta dechu ztratí hlavní postava dech na celý den a nemůže kvůli tomu umřít? Prosím? A Ďábel ve zvonici je povídka, kde narušení chodu času v malé vesničce způsobí chaos a paniku? Náměty, těchto zmíněných příběhů by měly jakýsi potenciál, ale jejich zpracování je vskutku bídné. Ale nejhorší je Šeherezadina tisícátá druhá povídka. Nezáživný výčet divů světa v budoucnosti popisovaný z pohledu středověké arabské princezny ozdobený masivními kusy poznámek pod čarou v takovém množství, že jim ani hvězdičky na označování nestačily, a že museli použít křížky?! Ne, děkuji. Ve sbírce je i mnoho povídek, které by byly možná zajímavé, ale kvůli jejich nezáživnosti si jen povrchně pamatuju, o čem byly, a někdy ani to ne. Našel jsem si však v knize jednu povídku, která nebyla ani komediální ani strašidelná - Síla slova - veskrze dojemná záležitost působící mocí básně, dokonce mě dojala k slzám, což se mi u čistě psaného textu stává jen málokdy. Ilustrace ke knize byly pěkné, ale bylo jich málo.... celý text

Duna 1988, Frank Herbert

Nemohl jsem si přát lepší čas pro čtení Duny než dobu přelomu mezi mým sedmnáctým a osmnáctým rokem, možná jen, abych si mohl tuto knihu vychutnávat v největších letních vedrech, abych se cítil jako Fremen na rozpálené arrakisské poušti. Udivuje mě, jak je toto úžasné dílo málo známé. Ale když se na to podívám podruhé, zjišťuji, že popularita podobná Hvězdným válkám by Duně opravdu neprospěla. Miluju příběh knihy pro jeho zajímavost a poutavost, historii světa Duny pro její propracovanost a hloubku, postavy v knize pro jejich autentičnost a osobitost a celou knihu pro její originalitu a epickou délku. Paul Atreides je hrdinou, do něhož se čtenář vžije, a zážitek je právě o moc krásnější, když je čtenář dospívající stejně jako on, protože v Paulovi prostě vidí sám sebe. Duna je především román psychologický, zaměřený na myšlenkové pochody hlavních postav a plný nespočtu vnitřních monologů. Takové množství natolik inteligentních postav jsem ještě v žádném jiném díle neviděl. A víc moudrých citátů než Duna, mají už jedině Malý princ či náboženské texty jako bible. Rozebírat dopodrobna celou Dunu by vystačilo na sepsání větší brožury, a proto zmíním pouze věci pro mě nejpodstatnější. Fascinuje mne, že Duna je zasazena do našeho světa tisíce let po současnosti jako sci-fi příběh postavený na sci-fi příběhu, neboť události na Arrakisu se odehrávají dlouho po vytvoření umělé inteligence, jejím velkém rozšíření, válce lidí proti ní, jejím poražení a zničení a po zdokonalení lidské mysli nad schopnosti umělé inteligence. Od této řady událostí se odvíjí kultura a veliký kus náboženství, o němž nutí kniha čtenáře přemýšlet stejně jako o přírodě a jejím ekosystému a to i ve skutečnosti. Na knize je zvláštní, že prozrazení velké části děje, jeho konce, začátku ani popisování světa Duny lidem, kteří knihu nečetli, zážitek z četby nepokazí. Jednak je to proto, že se o tom, co se stane, v knize mluví už od začátku, a zároveň, když knihu čtete, jakobyste byli součástí příběhu a kniha Duna byla pouze kronikou popisující podrobně události, o kterých už víte. Důkaz pro to spočívá například v neologismech, jež nejsou vysvětleny v příběhu, ale člověk si je musí najít v příloze slovníku na konci. Moc se mi líbí, s jakou péčí byly tyto termíny autorem vytvořeny a překladateli přepsány, že svým zněním odpovídají svému příběhovému původu. Samozřejmě mě neminulo porovnání filmu s knihou. Ve zkratce jsou mistrovským dílem jak tato kniha z roku 1965, tak i film z roku 2021, ale překvapuje mě určitý detail: baron Vladimir Harkonnen v knize, narozdíl od toho z filmu, nelétá, má jenom velmi lehký krok, což mi přijde trochu škoda, podobně jako nedostatečné prozkoumání rodu Harkonnenů v rámci díla, a přál bych si, abych o těchto charakteristických antagonistech věděl více.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 12 2021, Kaiu Širai

Tento díl nesplnil má očekávání a musím mu vytknout několik věcí. Zvláště mě zklamala cesta Emmy, Raye, Gildy, Dona, Zacka a Violet do Kuvitidaly. Tuto událost považuji za jednu z nejstěžejnějších a nejzajímavějších z celé série, a tak mě zklamalo, že byla tak nedbale napsaná. Cesta do pouště jim trvala pouhých šest stran, přestože v příběhu uplyne 52 dní, čímž se podobá prostřihu. Emmino vidění mi přijde též nedostatečné; málo rozkreslené a příliš krátké a nepoetické. Avšak ještě horší je to, že místo obsáhlého popisu strastiplné cesty dětí za tajuplnými oblastmi, jež byly Emmě vyjeveny, se děti za pár stran vrátí do bunkru a své dobrodružství vypráví s tím, že vynechají celou cestu tam i zpět a ostrovy se zlatou vodou jen okrajově zmíní. Ani druhá oblast neunikla osekání. Je mi až líto, že se naši hrdinové potulovali po démonském městě převlečení za démony, a přesto se vyhnuli jakékoli epozodní zápletce a popisu geografie a kultury. Knížka končí uprostřed souboje s nepřátelskými vojáky, kteří vnikli do bunkru B06-32, a jde o jeden z nejnezáživnějších soubojů v manze.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 11 2021, Kaiu Širai

Příjemně mě překvapilo, když do Goldy Pondu dorazil Šéfík a Ray. Chtěl bych k tomu říct, že tento moment skýtá mimo jiné i určitý symbolismus překonání strachu a minulosti. Díky tomu, že design postavy Arcivévody Leuvise vypadá jako obrovský temný polní strašák s dlouhými drápy a zuby, stávají se tyto kapitoly mangy děsivější. Od konce první části díla je horor vzácnější, což je podle mě škoda, a proto jsem rád za každý takový hrůzný moment. Zaslíbená Země Nezemě nezklamala a souboj s Leuvisem a jeho závěr se nese v duchu logiky, strategie a přemýšlení. Byly tam přítomny mnohé dojemné momenty, z nichž však na mě nejvíc zapůsobila destrukce Goldy Pondu. Jako když jsou zbořeny zdi hrůzného vězení zkropené krví nevinných. Nabytí tolik vytoužené svobody a vytrhnutí se z cyklu nekončící bolesti a utrpení.... celý text

Poslední cesta do podzemí 2013, Roderick Gordon

Toto je poslední díl z knižní série Podzemí. Ze série, která se mnou byla od sedmé třídy a doprovázela mě po dobu pěti let a která patří mezi mé oblíbené. V době, kdy jsem s ní začínal, mě zaujaly tajuplnost, brutalita a celkové prostředí, v němž se kniha odehrává. Z prvního dílu si nejdetailněji pamatuji Černé světlo, které mě naprosto uchvátilo. První díl byl především mysteriózní a působil poměrně věrohodně. Druhý díl byl o to bohatší a rozmanitější. Popisoval nepředstavitelně rozměrné jeskynní dómy a propasti zahalené do věčné temnoty. Objevily se nové hlavní postavy - Drake a Elliot - plnící roli archerypů mistra a učně. Mé srdce biologa zaplesalo, když jsem ve druhém díle četl o toxických parazitických houbách. Třetí díl se stále držel kvality, kterou nastolil první a navýšil druhý, dokonce jsem u něj strávil v kuse 4 a půl hodiny, avšak už si z něj nedokážu vybavit žádnou mou oblíbenou scénu. Zároveň se v tomto díle začne přechylovat prostředí z podzemí na povrch a s tím příběh ztrácí tajuplnost a nabývá akčnosti. U následujících tří dílů pak už mohu prohlásit, že název série neodpovídal obsahu, protože se děj odehrával hlavně na Povrchu. Čtvrtý díl je však zvláštní tím, že obsahuje konec knižní série. Jak je to možné? V poslední scéně zjistí totiž Will s Chesterem, že zápisy Willova otce týkající se podzemního světa přepracovali 2 vysokoškoláci v knihu pro mládež. Bylo to nejspíš v tuto chvíli, kdy se cesty autorů rozešly a na posledních dvou dílech pracoval už jen jeden z nich. Tento konec je sice neuspokojivý v rámci příběhové linie a je také velmi otevřený, ale co se týče jeho síly a emocí, které ve mně vyvolal, je naprosto skvělý. Zbylé dva díly série výrazně mění celkový smysl knihy, například hmyzí povaha Styxů. Je to cool? Ano, ale nehodí se to. To samé platí o jejich mimozemském původu a o tom, že celá planeta Země je vesmírná loď. A tak se největší taj příběhu, jaký je význam symbolu trojzubce na přívěsku od Willova strýce Tama, utopil v změti chaosu a stereotypní sci-fi akce. Nemluvě o tom, že se z Chestera, jednoho z nejmilejších charakterů z celé knihy, stane na konci maniak, který je zabit otravnou postavou, která de-facto vstane z mrtvých, a taky, že situaci na konci knihy musel vyřešit deus ex machina. A poslední pokus o otevřený konec, kdy se z Willa stane Styx (netřeba se ptát jak), je marný a celkem stupidní. Přes všechny tyto nedostatky však musím ohodnotit tuto knihu pozitivně. A s ní i celou sérii. Nad mým úsudkem zase pro jednou vyhrála láska k těmto knihám a nostalgie. Podzemí vám vřele doporučuji. Když se vám nebude chtít číst celá série, budou stačit první čtyři díly. Podzemí mělo velký potenciál, dokonce podle něj chtěli natočit i hraný film, v Japonsku vznikla manga a v Polsku udělali počítačovou hru, ale vše se ztratilo spolu s klesající kvalitou knih. Na závěr ještě jedna rada: jestliže se rozhodnete dát Podzemí šanci, snažte se celou sérii dočíst maximálně do dvou let, jinak hrozí ztracení v ději, postavách a vymizení emocí k nim. Zároveň jak člověk stárne, už si knihu neužije jako dřív, takže věk 12 až 15 let je proto ideální.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 10 2021, Kaiu Širai

Tento díl je velmi akční, po většinu času se tam totiž bojuje. Ve stručnosti bych chtěl ocenit určité momenty v manze, například vzpomínky na minulost. Před svou smrtí třeba Lord Bayon vzpomíná na dobu přibližně před dvěma sty lety, kdy začal konat ve své zahradě první soukromé lovy dětí, nebo vzpomínky chlapce Olivera, který při vážném zranění vzpomíná, jak se dostal do Goldy Pondu a jak se setkal s Lucasem. Lewis nezklamal a v tomto svazku vede s Emmou pozoruhodný dialog, ve kterém se střetávají jejich přání a pohledy na svět.... celý text

Muffin a čaj 2018, Theo Addair (p)

Před pár lety bych si vůbec nemyslel, že si někdy přečtu takovou knížku. Shodou mnoha různých okolností jsem ji však nakonec zakoupil a přečetl. Mohu říci, že kniha splnila minimálně všechna má pozitivní očekávání. Navíc mě příjemně překvapila. Obával jsem se před čtením, že příběh bude přímočarý či stereotypní, opak byl naštěstí pravdou a navíc příběh působí poměrně uvěřiteně. Velmi se mi líbilo, že součástí knížky jsou i slohové práce, které hlavní hrdinové psali, že místo toho nebyl jen strohý popis slohových prací a výčet jejich podstatných prvků. Je to velmi romantická knížka, ze které, možná překvapivě, vyniká nad všechny ostatní myšlenky právě obětavost, kterou láska doprovází. Přestože je kniha česká, tak hlavní postavy mají cizí jména, což působí docela uměle. Jediná zmínka o LGBT komunitě se nachází jen na obalu knihy, což si myslím, že je správně, neboť se tak mohl román odpoutat od politické situace a s tím spojených problémů a díky tomu se mohly pasáže knihy víc zaměřit na osobnost jednotlivých hlavních hrdinů, jejich duševní pochody a hlavně lásku mezi nimi. Vždyť je na střídačku každá kapitola popisována z pohledu jednoho z hrdinů, s čímž jsem se ještě nikdy nesetkal, ale velmi se mi to líbí. Přesto jeden stereotyp jsem tam našel; hlavní záporák je typický školní šikanátor z knih pro děti. Během příběhu se čtenáři poodhaluje špatná minulost hlavního hrdiny Daniela, nýbrž není odhalena úplně, což si velmi cením, přidává to jakousi mlžnost minulých událostí. Toto dílo má pro mě velký význam, protože se mi stalo branou k žánru young adult romantiky a množství knih, jež si budu chtít přečíst. Muffin a čaj má i druhý díl, jenž si mám v plánu koupit, a i kdyby nebylo pokračování tak dobré jako první díl, nelitoval bych koupě, neboť jak jinak podpoříte autora v psaní, než že si koupíte jeho knihy. Theo Addair má v literární kariéře velký potenciál a já budu doufat, že toto je teprve začátek.... celý text

Revizor 2010, Nikolaj Vasiljevič Gogol

Jak to u divadelních her bývá, rychle se čtou, a když se k tomu přidá skutečnost, že Revizor je nenáročná komedie, jde o opravdu pohodvou literaturu. Mám však pocit, že budu mít spíš rád ty starší hry, klasické, s prvky z comedia dell'arte, neboť mi přišly zábavnější. Ve scénáři Revizora mohu s přehledem rozeznat vtipy a skeče, v čem spočívají, proč jsou humorné a tak dále. Ale nesměju se jim. Myslím si, že je to proto, že jsou designované pouze pro jeviště, kde by dle mého fungovaly výborně narozdíl od suchého textu. Ve hře existuje jedna úžasná postava - okresní lékař. Za celou dobu vydá pouze zvuk něčeho mezi i a e a vyskytne se jen v prvním dějství. Jak zbytečné a přesto zábavné je jeho bytí. Ještě by stál za zmínku samotný konec dramatu, protože poslední věc, kterou se postavy dozví, je, že přijel revizor, avšak nyní už doopravdy, načež klesne opona a zakryje šokované charaktery. Tím se stává postava revizora imaginární, a paradoxně tak nese hra název po charakteru, který de facto neexistuje. Geniální.... celý text

Babička 1967, Božena Němcová

Po stránce týkající se čistě stylu psaní a použití jazykových prostředků je Babička perfektní. Když jsem ji zprvu četl, představoval jsem si ji jako krásný decentní film od mistra animace Hayaa Miyazakiho. Barvitost a detaily vám dokáží v hlavě evokovat obraz venkovského života se všemi vůněmi a pocity a vtáhly by vás do děje knihy, kdyby nějaký měla. Na příběhu Babička pohořela. Začátek je hezký, rozjezdový, pomalejší a vy čekáte, že se dá děj do nějakého pohybu, že to bude mít mírný spád a že to bude i trošku napínavé, a ono nic. Tak pomalé, jako je začátek, to zůstane po zbytek knížky. Nesnesitelná úmorná nuda. Jediné světlé části jsou krom začátku už jen příběh o Viktorce (opravdu skvělý) a konec, u něhož jsem uronil pár slz. Babičku jsem si vybral na čtení, protože ji máme doma a má jen přibližně 250 stran. Ale zdání klame. Vazba je sice poměrně tenká, ale písmenka miniaturní a přímá řeč je ztlačená do řádků v obrovských odstavcích, ve kterých se lehce ztrácí. U knihy jsem mnohokrát nedával pozor ani jsem neregistroval, co čtu, bylo mi to jedno a chtěl jsem to mít za sebou. Je možné, že se babička líbí spíš těm o dost starším - dospělým, co už si něco zažili. Na povinnou četbu si však vyberte něco jiného než Babičku. Silně nedoporučuji.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 9 2021, Kaiu Širai

Devátý díl byl naprosto úžasný. Hned na prvních stranách se Emma a Lucas dostanou za tajné dveře pod Goldy Pondem. Výtah, který se tam nachází, je v malém altánku uvnitř trochu většího altánku postaveného na ostrůvku levitujícím nad jezírkem se zlatou vodou v podzemí. Je to navíc stylizováno do éry začátku 20. století a kombinované s moderními a sci-fi technologiemi. Jak originální a skvělé provedení. Když se Emma pokusí spustit výtah a neuspěje, zazvoní telefon, z něhož jim oznámí pan Minerva velké množství důležitých informací, ale zároveň položí základ pro čtenáře, aby nad příběhem spekulovali. Co bylo zřejmé již dříve, ale přesto velice příjemné, byl návrat Normana do příběhu. Jeho situaci bych popsal jako tragikomicky ironickou; Norman se obětoval, aby ostatní mohli utéct a byl připraven zemřít na rozdíl od Conny a ostaních dětí, které doufaly v opravdovou adopci. Jak moc ho muselo překvapit, když ho mamá Isabella představila mladému muži s dlouhými vlasy coby Normanovu adoptivnímu rodiči. Legrace však přechází velmi brzy, neboť je Norman přesunut na farmu Lambda 7214, kde se dějí experimenty na lidech. Od setkání se Sondžuem a Muzikou přestala být tato série strašidelná, což mi bylo docela líto, ale naštěstí se strach práve v tomto díle vrací: nemocniční klinické prostředí Lambdy 7214 a znetvořené děti nahánějí husí kůži. Nakonec bych chtěl zmínit démony, kteří se účastní honů. Arcivévoda Leuvis je velice sympatický a příjemně chladný a i děsivý charakter, stal se velmi brzy jednou z mých oblíbených postav. A mám i oblíbený moment: když se dětem podaří zabít démonku Noumu, tak se její démonský milenec Nous dá do hrozného pláče. Projevy vyšších citů mám totiž u záporných postav velice rád.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 8 2020, Kaiu Širai

Vždycky jsem obdivoval umění fiktivních charakterů vyřešit jakkoli závažné psychické problémy do pouhých pěti minut, a to jen za pomoci povzbudivých slov. Zaslíbená Země Nezemě v tomto nezaostává a taková situace se v ní vyskytuje. Nedokážu posoudit, zda je to dobře nebo ne. Když si přečtete dialog, ve kterém řešení problému probíhá, dává vám smysl výsledek v podobě smíření nebo nabytí odhodlání. Ale je to realistické? Vážně se dá člověk, který utrpěl obrovskou ztrátu a několik let se uzavíral do sebe, "opravit" do pěti minut? Zní to jako nesmysl, ale teoreticky, pokud bychom započítali dobu, která od citové rány uplynula, a nepřímý vliv změněného okolí, v tomto případě náhlé přítomnosti dětí , zvlášť potom Emmy, mohli bychom tomu uvěřit. Jinak, co sedmý díl pozbýval, vrátil nám ten osmý; zásadní posun v příběhu, nečekaná zjištění, novou lokaci i postavy, a dal konečně racionalitu akcím toho mladého muže, který žil v bunkru B06-32 tolik let, choval se k dětem tak podivně a neprozradil jim své jméno.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 7 2020, Kaiu Širai

Tento díl byl zatím ze všech nejslabší. Připisuji to hlavně extrémnímu zadržování informací pro čtenáře (kterých bylo v předchozích dílech požehnaně). Vždyť ten týpek v bunkru ani neprozradí, jak se jmenuje. O to nelogičtější potom vypadají jeho rozhodnutí a chování, například když se s ním děti poprvé setkají, nejdřív je srdečně přivítá, dokonce s nimi hodí i krátkou řeč, však vzápětí otočí kartu a napadne Emmu a začne vyhrožovat, že ji zabije, a v takovém duchu se to drží v celém díle. Celkově se dá říct, že zde příběh skoro stojí na místě; většina knížky se odehraje v bunkru a je zaplněna nikam nevedoucími dialogy. A i když je v následujících dílech mnoho vysvětleno, reputaci to v mých očích tomuto dílu nespraví. Neříkám však, že byl tento díl sám o sobě špatný, nýbrž to, že jeho funkce v sérii mangy celkem zaostává.... celý text

Zaslíbená Země Nezemě 6 2020, Kaiu Širai

Šestý díl mangy je pro čtenáře velmi významný a to hlavně kvůli bohatému rozsahu informací, který poskytuje o pozadí příběhu a dějin tohoto fiktivního světa. Zvláště pak vlivem na čtenářovo rozeznávání dobra a zla a rámců etiky. Do tohoto svazku byl totiž čtenář veden s názorem, že všichni démoni jsou zlí a měli by být ve finále potrestáni, neboť, jak se zdá, si roku 2015 zotročili a podmanili lidskou rasu. Zde však démon Sondžu konfrontuje tento názor, stejný pro hlavní postavy i čtenáře, že tato situace vznikla Slibem, který si před dávnými časy dali lidé a démoni, aby byl svět rozdělen napolovic a obě rasy, lidská a démonská, se odloučily, čímž se jednou provždy zabránilo jejich válčení a vzájemnému zabíjení, trvající od nepaměti. Děti jsou tedy potomky lidí, které so při uzavření Slibu démoni nechali pro pěstování. Toto jest zbourání čtenářova dosavadního názoru; démoni a lidé tu byli vždy a Slib je velice demokratické a férové řešení výhodné pro obě strany. Jenže to není konec: v předposlední kapitole se Sondžu svěřuje své spolucestovatelce démonce Muzice, že nenávidí Slib a chybí muchuť lidského masa, které si do té doby mohl lovit v přírodě, jak mu jedině dovoluje náboženství. Další porušení čtenářova názoru, neboť se našel démon, který usiluje o změnu stejně jako Emma, Ray a ostatní děti. Tento způsob psaní je dle mého úžasný, po takovém předkládání faktů je čtenář nucen nad příběhem přemýšlet i mimo dobu četby samotné, což se může pozitivně odrazit v jeho celkovém filosofickém pohlížení. K tomu musím zmínit, že si manga krásně hraje s myšlenkou vegetariánství a veganství a polemizuje nad správností jíst zvířata. To je důkaz, že při sdělování názoru lidem s protichůdnou myšlenkou se hodí zahrát na citovou strunu. A to se autorovi (otázka však, zda záměrně) povedlo přímo na mně jakožto na zastánci jezení masa. A poslední věc: Sondžu a Musika tvoří archetyp dvojice zkušených dobrodruhů - mistra a učně - jenž byl možný spatřit například i v mé oblíbené knižní sérii Podzemí.... celý text